Hvězdy nám nepřály/The Fault in Our Stars (2014)
Tenhle film je čiré zlo. Čiré zlo v tom, že pokud nejste stoprocentní cynik, film vás totálně rozjebe. Tolik emocionálních útoků jsem zažil naposledy u Robocopa, kde jsem vždy obrečel scénu v níž Murphyho rozstřílí na kaši. No jo, holt je to jedna z nejsmutnějších scén v historii filmu. Nicméně u HVĚZDY NÁM NEPŘÁLY citlivý člověk brečí jako dítě, když dostane po hlavě lopatou. Což je hodně. Tedy, dávejte si bacha, pokud praštíte dítě lopatou a ono nebrečí, je něco špatně.
Takže o co jde. Je tady holka, která se nevím proč jmenuje Hajzl i když se to teda píše Hazel, což je špatně (češtin sakra!). Hajzl má rakovinu a její nejlepší kamarád je kyslíková bomba, která ji neustále przní nos dvěma hadičkami. Ona je ale hrozně silná, dělá si ze všeho srandu a každého ničí svými ironickými hláškami, většinou na svou vlastní smrt. Och, jaká to silná dívka! První slzy. Musím ale říct, že mi na ni vadilo to, že byla taková nějaká mastná. Myslím doslova mastná. Pořád se jí nějak divně leskl obličej. Jako chápu že měla působit nemocně a jelikož byla hodná holčička tak i nenalíčeně, ale maskérka ji mohla trošičku zapudrovat. Protože ač mi byla svým způsobem sympatická, tohle mi prostě vadilo. I když já se svým ksichtem ve stylu šestkrát přejeté kočky u cesty mám co říkat, že jo. Na druhou stranu nikoho nenutím se na mě dívat, na rozdíl od ní. Jo a taky má hnusný účes. Co se týče jejího herectví, hrála dobře a pro tenhle film se absolutně hodila.
Tahle svérázná cool holka s rakovinou pak jednoho dne dojde do takové té skupiny kde se sedí v kolečku a všichni žvatlají o tom, co jim vlastně je ( a má na to stejný názor jako já). Tam se seznámí s cool blonďákem se sladkým kukučem, který rakovinu přežil, ale nemá nohu, což mu kazí jeho bravíčkovskou vizáž. Teda vlastně nekazí, protože je taky silný, taky svérázný a taky všechny kosí svými hláškami. A jmenuje se nějak jako Stradivarius Cocojambo. Má prostě divné jméno. Je asi jasné, že ti dva se k sobě hodí. A de facto od toho okamžiku začíná nepřetržitý útok na ty receptory mozku, které vás nutí se dojímat a brečet jako holka (pokud jste holka, tak je brekot samozřejmě normální, všichni kluci ví že holky brečí i když se jim rozváže tkanička u lodiček). On je totiž Ptolemaios Grundbasket neskutečně hodný, cool a dělá pro Hajzl celou řadu přenádherných věcí, debatují spolu o životě a vůbec je to děsně hezké a člověk bečí a bečí, až mu dojdou slzy a tak se mu ze slzných kanálků začne ozývat jen takové prdění, jako když dojde šlehačka ve spreji. Celá ta plejáda krásných věcí finišuje, když ji Napoleon Sanmarino vezme do Holandska za Hajzlinným oblíbeným spisovatelem kterého hraje Willem Defoe. Samozřejmě tu knihu kvůli ní přečetl, aby diváci měli proč brečet. Jenže v Holandsku se setkají s někým, kdo absolutně nespadá do cílové skupiny tohohle filmu. Je to alkoholická esence cynismu a pěkně jim to nandá. Hajzl je z toho na nervy, Johanides Falafel je z toho nasraný, ale naštěstí za nima ven vyběhne spisovatelova manželka, sestra, čert ví co, a rozhodne se jim ukázat Amsterdam. Místo aby je vzala někam na pořádnou kostku haše, vezme je do domu Anny Frankové, kde je spousta silných scén, aby diváci opět mohli brečet. Na druhou stranu mi přišlo to milostné vyznání v takovém památníku docela nevhodné. V Holandsku se toho samozřejmě stane víc, mají krásnou večeři pro dva a taky si spolu trochu vrznou. Já bych měl teda strach, že se Hajzl začne při sexu dusit, ale jsou mladí, tak je jim to jedno. Každopádně, tady by mohl film nakrásně skončit. Jenže…
Film má dvě a čtvrt hodiny a tak se ještě něco stane. Někdo umře, někdo oslepne a tak dále. Vlastně! Izák je kamarád naší dvojice, který má jedno oko skleněné a pravděpodobně přijde i to druhé. Jenže jemu je to fuk, protože chodí s holkou, která je naprosto mimo jeho ligu. A ona se s ním rozejde. Sakra chlapče, co jsi čekal? Vždyť budeš slepý. Taky absolutně nechápu proč zrovna on mluvil o smrti, když neumře, jen oslepne. Nicméně, furt se musí brečet, protože dělají věci jako že chodí na své pohřby na zkoušku, mluví o neskutečné osudové lásce, z tohohle filmu to prostě jen teče. Na druhou stranu to není až tak patetické a člověka trochu citlivého jako jsem já to dokáže opravdu chytit za srdce. Mám rád filmy o lásce, která je osudová, kterou nepřekoná ani smrt, která je o obětování se. A nemusí být oboustranná. Ale ty filmy samozřejmě nesmí být úplně vylízané.
Ovšem absolutně nedoporučuju, abyste jako muž pozvali nějakou dívku zrovna na tenhle film. On je sice pěkný, ale ona pak bude jen brečet a chtít si povídat a objímat se. A sex v tomhle případě nepřichází v úvahu, protože po takovém filmu to přece není vhodné, jste úchyl a necita.
Pokud se na něj ale budete dívat v té správné náladě sami, na konci filmu budete ještě dvacet minut přemýšlet a budete mít chuť všem psát že je máte rádi a že je milujete. I když samozřejmě ne každý je naivní puberťačka jako já. Rozhodně je to ale jeden z nejkrásnějších filmů posledních deseti let. Minimálně.
99%