Jdi na obsah Jdi na menu
 


35 cm lodní kanon

5. 2. 2023

      

 

5.jpg

35cm lodní kanon d 45 Lange Georg

Dlouhý Jirka

 Zbraní největší mohutnosti ve výzbroji rakousko – uherské armády se staly čtyři obří kanony vyrobené původně firmou Škoda pro vyzbrojení nové třídy bitevních lodí, označovaných jako Ersatz Monarch Klasse. Jejich nasazení na frontě v roli pozemního děla bylo díky dostřelu a účinku střely pro nepřátele velkým překvapením, i když bylo spojeno s nutností vyřešit řadu složitých problémů.

  V posledních letech devatenáctého století se Škodovka zařadila mezi dodavatele těžkých děl pro rakouskou marýnu. Plzeňští konstruktéři navrhli nejprve moderní kanon v ráži 15 cm s délkou hlavně 40 ráží a jeho zdokonalením vznikla legendární ,, patnáctka“, s délkou hlavně 52 ráží, která patřila především díky dostřelu, k absolutní špičce ve své kategorii. Plzeňská dělovka pak dodávala podle požadavků námořnictva stále výkonnější děla. Jednalo se nejprve o těžké kanony v ráži 24 cm, pro jejichž výrobu musela ještě škodovka nakupovat výkovky dělových hlavní. V roce 1910 však v Plzni dokončili novou kovárnu vybavenou obřím lisem doplněnou provozem na zušlechtění oceli. Od té doby mohla Škodovka vyrábět i děla těch největších ráží.

  Opravdovým zlomem v produkci plzeňské dělovky se však stala zakázka námořnictva na dělostřeleckou výzbroj pro nové rakouské ,,dreadnougty“. Tu mělo tvořit 12 kanonů ráže 305mm ve čtyřech trojčitých věžích.  Plzeňští konstruktéři byli postaveni před velmi nesnadný úkol. Nešlo jen o to, že ráže 305mm byla dosud největším dělem, jaké Škodovka vyráběla, ale bylo nutné vyřešit řadu problémů týkajících se brzdovratného zařízení, uložení děl ve věžích, a především dopravu granátů a náplní ze skladišť k jednotlivým dělům. U dvojčitých věží šlo o již vyzkoušené řešení použité i u lodí rakouského námořnictva.  Škodovka ale získala světové prvenství, když její konstruktéři úspěšně vyřešili i umístění tří děl na jedné otočné platformě. Díky své hlavní výzbroji koncentrované ideálně v ose lodi získaly rakouské ,,dreadnougty“ skvělé nautické vlastnosti a zařadili se k nejlepším konstrukcím bitevních lodí na světě. 

   Rakouské námořnictvo se ale pokoušelo vyrovnat světovým mocnostem, a tak vznikly plány na postavení čtyř mohutných bitevních lodí, které měly být vyzbrojeny deseti kanony ráže 35 centimetrů o délce hlavně 45 ráží. Protože měly nahradit čtveřici zastaralých bitevníků řady Monarch, vžilo se pro tyto konstrukce provizorní pojmenování Ersatz - Monarch - Klasse,

neboli ,, náhrada třídy Monarch ”. I když u žádného plavidla nedošlo ani k položení kýlu a zahájení stavby, zůstala po nich zajímavá dělostřelecká konstrukce. Vývojem nové zbraně byla pochopitelně opět pověřena Škodovka, která se v té době již stala monopolním dodavatelem děl pro námořnictvo. Již tradičně se mělo jednat o dvě trojčité, a navíc dvě dvojčité věže, osazené tentokrát mohutnými děly ráže 35 centimetrů. Plzeňští konstruktéři z kanceláře námořních děl odvedli  vynikající práci a pro rakouské námořnictvo vytvořili projekt mohutných 14 palcových děl, která patřila k nejlepším ve své kategorii. Díky nim by se mohly rakouské bitevníky směle měřit se všemi potencionálními protivníky. 

3.jpg

 

 

 

Nejtěžší pozemní dělo

 

 

 

  Když byla na počátku války zrušena objednávka na nové bitevní lodi, zůstala po nich pouze děla, která byla již rozpracována v Plzni. Na základě zakázky z července 1914 totiž začala Škodovka s jejich výrobou. Jednalo se o 10 kompletních děl a jednu náhradní hlaveň. Protože v době zrušení objednávky lodí již pokročily přípravy k výrobě celé série dělostřelecké výzbroje pro první plavidlo nové třídy, došlo k rozhodnutí dokončit alespoň pět nejvíce rozpracovaných děl. Již v listopadu 1914 se podařilo nastřelit první 35cm kanon na provizorní lafetě, ale rakouská armáda si s nimi vlastně nevěděla rady.   

  Když však byli zástupci dělostřeleckého odboru pozváni na návštěvu německého dělostřelectva před pevností Verdun, mohli se seznámit s použitím 38cm lodního kanonu v roli těžkého obléhacího děla. To je inspirovalo k nápadu upravit nevyužité těžké lodní kanony k pozemnímu nasazení.  Nejprve se pokoušeli odborníci vojenského technického výboru vyřešit umístění děla na železniční lafetu, ale narazili na nepřekonatelné překážky. Proto došlo k rozhodnutí vyprojektovat jednodušší lafetu, která by umožnila nasazení na frontě. Konstruktéři se ale musili vypořádat z řadou těžko řešitelných problémů, a nakonec se ukázalo, že by se jednalo o velice nákladný projekt.  Proto tedy musel rakouský erár objednat v Plzni provizorní lafetu, která vycházela z konstrukce sloužící k nastřelení děl na firemní střelnici v Bolevci. Tuto improvizaci s osazenou hlavní číslo 1 se podařilo zkompletovat a vyzkoušet již v lednu 1916 a testy nové konstrukce pokračovaly na dálkové střelnici v uherském Hajmáskéru.                                                                                      Zde dělo dosáhlo dokonce dostřelu 35 kilometrů a ověřila se i montáž lafety v polních podmínkách. Zbraň se umísťovala do palebného postavení pomocí portálového jeřábu, který se pohyboval po dvou železničních kolejích. Kanon i jednotlivé součásti lafety se rovněž dopravovaly po železnici, a proto muselo být palebné postavení děla vybudováno ve stanici nebo na vlečce s dostatečným počtem kolejí. Pro dopravu hlavně musel být použit speciální vůz o nosnosti 78 tun. Další vozy pak přepravovaly části lafety a stavební prvky pro ložiště.  V palebném postavení bylo nejprve nutné vykopat rozměrnou jámu pro ložiště. To se skládalo z ocelových nosníků a dřevěných trámů, na které se pomocí jeřábu nejprve uložila provizorní lafeta a do ní se následně nasunula hlaveň. Odměr se nastavoval pomocí navijáků a u pozdějších provedení lafety dosahoval až 60 stupňů. Nevýhodou řady improvizací v konstrukci lafety a ložiště byla nevalná přesnost děla a nebývalá početnost obsluhy. Vše ale vyrovnal impozantní dostřel a účinek granátu o hmotnosti 700 kilogramů.                                                                                  

 

6.jpg

 

35cm kanony v boji

  První nasazení kanonu č.1, který obsluha pokřtila jménem ,,Lange Georg ”, proběhlo v květnu 1916 na italské frontě. Dělu bylo vybráno postavení v železniční stanici Caldonazzo v údolí Valsugana, odkud postřelovalo okolí města Asiago v hlubokém italské zázemí. Kanon označený oficiálně jako 35cm Kanone M 16 v tomto postavení dokázal vypálit 122 výstřelů, ale extrémní prachové náplně nutné k dosažení dostřelu přes 30 kilometrů způsobily velké opotřebení hlavně. Ta byla proto odeslána do Plzně k opravě a nahrazena náhradní hlavní.

 ,,Georg ” s novou hlavní se mezitím přesunul do nového palebného postavení jižně od Calliana, v údolí řeky Adiže, odkud vedl palbu na železniční uzel v Ale. Toto nasazení kanonu znamenalo největší zaznamenaný úspěch děla, neboť jeden z výstřelů zasáhl vlak se střelivem, a následně  došlo k mohutnému výbuchu, který zničil velkou část nádraží. Protože italské letectvo objevilo postavení děla a podniklo na něj řadu útoků, kanon se vrátil zpět do údolí Valsuago.  Zde se v blízkosti Rocenga začalo pro dělo budovat nové palebné postavení. Bohužel se tyto přípravy nepodařilo utajit. Dělo se znovu stalo obětí bombardování i ostřelování a z toho důvodu byla zbraň z fronty nakonec stažena a odeslána do zázemí.                    V listopadu 1916 pak došlo k nasazení kanonu na nově vzniklé rumunské frontě. Kanon tam svou palbou podporoval přechod rakouských vojsk přes Dunaj u Svišťova. Mezitím se podařilo v Plzni nastřelit druhý kanon a po zhroucení Rumunska se obě děla přesunula na italskou frontu. Kanon č.2 nalezl palebné postavení u Santa Croce, odkud vedl palbu na italské pobřežní baterie a ústí řeky Soča. V květnu 1917 se na bolevecké střelnici podařilo nastřelit i třetí 35cm kanon, který byl poté v červnu 1918 nasazen na italské frontě v prostoru Gorgo di Molina.  Kanon číslo tři po zhroucení rakouské fronty ukořistili Italové, zatímco jedno 35 cm dělo získala jako kořist Jugoslávská armáda. Ta ho měla ve stavu ještě na konci dvacátých let a počítala i s jeho bojovým nasazením. Kanon číslo čtyři nastřelený v létě 1918 byl uložen ve Vídeňském arzenálu, kde ho objevila spojenecká kontrolní komise. V listopadu ho Francouzi odvezli do Paříže k prozkoumání a některé prameny uvádějí že jeho konstrukce posloužila jako vzor pro nejtěžší francouzská lodní děla. V Plzni zůstalo na konci roku 1918 v různém stupni rozpracovanosti dalších jedenáct kanonů, ale všechny skončily na šrotišti.                          

 

7.jpg

 

   35cm kanony M16 představovaly vrchol škodovácké konstrukční školy těžkých námořních děl a přesto, že nemohly prokázat své kvality v námořních střetnutích, jejich použití v roli těžkého obléhacího děla potvrdilo drtivou účinnost těchto zbraní, které se řadily k nejlepším ve své kategorii.

 

Prameny a literatura:

 

 

Vladimír Francev, Vladimír Kupka – Děla a pevnosti 1 a 2 díl

René Grégr – Vládcové oceánů

Vladimír Hynek, Petr Klučina – Válečné lodě 2

František Janáček – Největší zbrojovka monarchie

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Kolektiv – Ehrenbuch unserer artillerie

Stefan Pataj – Artyleria Ladowa 1871 – 1970

Michal Prášil – Těžká děla Škoda

SOA Plzeň, Archiv Škoda, fond GŘ-TD

Vojenské technické zprávy 1925 - 1938

Archiv autora

 

Tabulka základních technických údajů

Ráže

349,5

mm

Délka hlavně

15 975

mm

Délka hlavně

45

ráží

Hmotnost hlavně se závěrem

74 000

kg

Hmotnost závěru

1550

kg

Celková hmotnost děla

180 000

kg

Rozsah náměru

+ 40 

stupňů

Rozsah Odměru

          60

stupňů

Hmotnost střely

700

kg

Úsťová rychlost

770

m/s

Maximální dostřel

31 000

m

 

Třída Ersaz - Monarch - Klasse

Výtlak

24 000

tun

Délka

172

metrů

Šířka

28,5

metru

Ponor

8,4

metru

Maximální rychlost

21

uzlů

Dosah

5800

mil

Posádka

1100

mužů

Hlavní výzbroj ( 10 děl ve 4 věžích )

350

mm

Pomocná výzbroj ( 14 děl )

150

mm

Protiletadlová výzbroj ( 12 děl )

90

mm