Velký kulomet proti letadlům vz.36
 VKPL vz.36 ze sbírek VTM Lešany
2 cm velký kulomet proti letadlům vz.36
( VKPL vz.36 )
Velký kulomet proti letadlům je dělo, které sehrálo v historii naší předválečné armády velmi důležitou roli, i když jeho zavedení do výzbroje znamenalo vážnou prohru Československého zbrojního průmyslu.
Automatické protiletadlové kanony malé ráže, byly totiž jedinou kategorií dělostřeleckých zbraní, jejichž vývoj nedokázala včas plzeňská Škodovka, ani jiná domácí firma dovést do úspěšného konce a armáda musela sáhnout po výrobku švýcarské firmy Oerlikon. Byla to však dobrá volba a naše dělostřelectvo tím získalo moderní a účinné dělo světové úrovně, které pomohlo výrazně posílit protiletadlovou obranu v období nejvážnějšího ohrožení republiky.
Vznik zbraně a první 2 cm kanony v naší armádě
Rozvoj nových bojových prostředků v posledních letech velké války nutil velení bojujících armád hledat adekvátní odpověď. Zdokonalení letadel a především zrod nové zbraně - tanku, si vyžadoval i zavedení nových zbraní. Jedněmi z nejperspektivnějších se ukázaly velkorážové kulomety a malorážové kanony. Jejich vývoj byl iniciován především v Německu, které bylo novými druhy zbraní nejvíce ohroženo. Majitel ocelárny v Krefeldu, talentovaný technik a konstruktér Reinhold Becker vyvinul a nabídl německé vojenské správě kanon v ráži 20 milimetrů, který fungoval na principu neuzamčeného závěru s předzápalem. Toto konstrukční řešení umožnilo snížit hmotnost zbraně a především odlehčit lafetaci tak, aby kanon mohl být umístěn i v letounech. Významné bylo i použití automatiky a tím i vysoká dosahovaná kadence. Zbraň prošla přísnými zkouškami v císařské armádě, a přestože vykazovala ještě řadu nedostatků, byla zahájena její sériová výroba. V letadlech bylo použito pokusně pouze několik kanonů a převážná část zbraní našla uplatnění ve výzbroji pěších jednotek. Zde se potvrdila účinnost kanonů v boji proti vzdušným cílům a především proti tankům. Většímu rozšíření děla zabránilo zhroucení Německa a do konce války se podařilo vyrobit pouze asi 200 těchto malorážových děl. Pro kanony označované podle svého konstruktéra jako 2 cm kanony Becker, nebylo v minimalizované Německé armádě místo a děla byla nabídnuta zahraničním zájemcům. Velení vznikající československé armády prozíravě rozpoznalo možnosti nové zbraně, a přestože kanony zatím trpěly řadou dětských nemocí, rozhodlo se zakoupit 47 kanonů a příslušnou munici. Předpokládalo se, že zbraně poslouží k obraně pěchotních jednotek proti letadlům. Neuspokojivě však byla vyřešena lafetace kanonu a vojenská správa musela obtížně hledat řešení tohoto problému. V roce 1920 byla brněnská Zbrojovka pověřena konstrukcí nové lafety, ale bohužel se její vývoj nepodařilo nikdy dokončit. Kanony byly uloženy ve skladech a armáda si s nimi tak trochu nevěděla rady. Nakonec bylo několik kusů těchto malorážových děl v improvizované lafetaci přiděleno pobřežním četám mostního praporu v Bratislavě. Ještě v březnu 1939 se ve výzbroji československé armády nacházelo 29 kanonů Becker.
Hledání domácí cesty a období zkoušek
MNO pečlivě sledovalo vývoj perspektivních zbraní ve světě a v polovině dvacátých let, když se ustálila organizace armády, přišel čas na hledání účinné doprovodné zbraně pro pěchotu. Ta měla být dostatečně lehká, aby mohla následovat pěchotu a zároveň umožnit boj nejen s obrněnými vozidly a letadly, ale i ničení lehkých krytů. Toto zadání mohly ideálně splňovat malorážové kanony. V roce 1925 byly formulovány požadavky na novou zbraň a ve Švýcarsku byly objednány čtyři kanony označované jako Becker-Seemag. Reihold Becker totiž krátce po válce prodal výrobní práva svého kanonu švýcarské firmě Seemag. Ta začala pracovat na zdokonalení zbraně a jako model 23K ho začala nabízet zahraničním zájemcům. Kanony byly zkoušeny na střelnici i přímo u útvarů pěchoty. Pokusy probíhaly rovněž u letectva, kde se zkoušelo upevnění zbraně na letounu Š-6. Výsledky zkoušek byly bohužel vesměs negativní. Neuspokojila především nedořešená lafetace a zásobování střelivem. K objednání kanonů nedošlo také proto, že se vývojem malorážových kanonů začaly zabývat i domácí firmy. Jednalo se především o brněnskou Zbrojovku, ale práce na hrubých kulometech, jak začaly být tyto zbraně nazývány, probíhaly i u firmy Janeček. Bylo proto rozhodnuto další kolo zkoušek odložit, až budou k dispozici pro srovnání zbraně domácí konstrukce. V říjnu 1928 byly armádě předvedeny prototypy obou domácích firem. Janečkova továrna připravila 2 cm kanon s bubnovým zásobníkem a brněnská Zbrojovka představila typ konstruktéra Holka. Jednalo se však v obou případech o zbraně ve stádiu vývoje, u nichž nebyla zatím ani vyřešena lafeta. Oběma firmám bylo doporučeno nadále pokračovat ve vývoji a předložit zbraně schopné srovnávacích zkoušek. Brněnský prototyp byl sice znovu s malým úspěchem předveden na jaře 1929, ale základě této informativní zkoušky stanovilo později MNO podmínky pro další vývoj těchto zbraní. Hrubé kulomety se měly stát doprovodnou zbraní pěchoty a jezdectva. V rámci praporu ( korouhve u jezdectva) měly působit především proti obrněným vozidlům, ale vyžadovala se i schopnost protiletadlové palby a konstrukce měla dovolovat umístění zbraně v tancích a obrněných automobilech. V roce 1930 byl ve Švýcarsku pro srovnání objednán modernizovaný typ kanonu, který byl vybaven novou dokonalejší lafetou. Zbraň pod krkolomným označením ,,2cm Infanterie-Granaten-Maschinengewehr" nabízela firma Oerlikon. Ta totiž převzala zkrachovalý Seemag a nadále úspěšně pokračovala ve zdokonalování původní Beckerovy konstrukce. Model objednaný československou armádou označovaný též jako M 28, byl bezesporu nejlepší zbraní své kategorie na světě, což potvrzoval zájem řady armád a také první větší objednávky. Zkoušky proběhly u pěšího pluku 28 a u Horského praporu 5 v Ružomberoku. Kulomety se velmi osvědčily, ale hlavní cíl této objednávky, totiž porovnat tuto zbraň s domácími konstrukcemi nemohl být splněn. Naše firmy totiž nedosáhly ve vývoji kanonů žádného pokroku, a proto byly další zkoušky přerušeny. V roce 1933 se MNO znovu vrátilo k otázce modernizace výzbroje pěchoty. Brněnská zbrojovka mu totiž nabídla nový hrubý kulomet v ráži 14,5 mm. Tato zbraň však trpěla řadou dětských nemocí a s jejím zavedením bylo možno počítat až po dlouhém vývoji. Protože se práce domácí konstrukci pro nevelký zájem zúčastněných firem dostal do slepé uličky, rozhodla se výzbrojní komise MNO vyřešit tento problém zakoupením malorážových kanonů v zahraničí.
Zavedení do výzbroje a služba v naší armádě
Na základě předchozích kladných zkušeností byla znovu oslovena firma Oerlikon. V březnu 1934 Švýcaři předvedli vylepšené kanony označované JL a S. Kanony potvrdily své výborné vlastnosti, a proto bylo objednáno na počátku roku 1935 dvanáct kanonů k provedení vojskových zkoušek. Ty proběhly velmi uspokojivě, kanon byl oficiálně zaveden do výzbroje a MNO objednalo první sérii 128 kanonů. Dále byla zakoupena licenční práva na výrobu munice a získána opce na výrobní licenci zbraně. Ta měla být vyráběna v brněnské Zbrojovce, ale zde se objevil problém, který se bohužel nepodařilo vyřešit. Firma Oerlikon totiž trvala na tom, že licenci poskytne pouze v případě, že Zbrojovka ukončí vlastní vývoj hrubých kulometů, což bylo pochopitelně neakceptovatelné. Obtížná jednání o licenční výrobě, do nichž se zapojily také Škodovy závody, se táhla celý rok 1936. Zatímco výrobu střeliva, označeného jako vzor 35, se podařilo rychle rozjet ve Zbrojovce a u firmy Sellier- Belot, dohodu o licenční výrobě celé zbraně se nepodařilo uzavřít. Nakonec se MNO rozhodlo, že kanony budou nakoupeny ve Švýcarsku a objednalo v prosinci dalších 60 kanonů. V lednu 1937 byla na poradě výzbrojní komise zbraň definitivně přijata do výzbroje armády pod označením Velký kulomet proti letadlům ( VKPL) vz. 36. Vznikla tak paradoxní situace. Již dodané kulomety byly označeny ve všech podkladech a na výrobních štítcích jako vzor 35 a toto označení bylo nutno opravit nebo zakrýt. Vzorem 35 se totiž mezitím stal nový těžký kulomet brněnské Zbrojovky, který byl do výzbroje přijat dříve. Kanony přejímané vojenskou správou byly určeny k vyzbrojení urychleně organizovaných rot VKPL. Tato jednotka měla ve výzbroji 8 kulometů, rozdělených do dvou čet, z nichž každá se dále dělila na dva roje po dvou zbraních. Tabulkově měla mít rota 120 mužů a jejím velitelem měl být štábní kapitán pěchoty. K přepravě kanonů se používaly především dvoutunové nákladní automobily Tatra T 82. Doložena je však i přeprava na nákladních automobilech Tatra T 85. Větší část rot byla určena armádní obraně proti letadlům, tak jak se původně předpokládalo. Protože se však nepodařilo do výzbroje včas zavést automatické kanony větších ráží, musela být část kanonů přidělena i teritoriální protiletadlové obraně, která chránila důležité cíle v zázemí.
Velké kulomety v období největšího ohrožení republiky
Na počátku roku 1938 byla ukončena výstavba většiny rot VKPL a díky intenzivnímu výcviku, se z nich staly plně bojeschopné útvary. Urychleně bylo také doplňováno jejich vybavení a odstraňovaly se drobné nedostatky. Nejzávažnějším problémem se ukázala nemožnost vedení palby v plném odměru z korby nákladního automobilu. Za pomoci VTLÚ se však podařilo vyvinout takzvaný nápravový podstavec, který umožňoval neomezenou palbu všemi směry i za jízdy vozidla. Roty VKPL se během jara a léta roku 1938 zúčastnily řady cvičení a předvádění. Výcvik také často probíhal v těsné součinnosti s leteckými útvary a jednotky VKPL prodělaly ostré střelby, během nichž střílely také na vlečný rukáv. Podle původní kalkulace z prosince 1935 měla armádní obrana proti letadlům disponovat celkem 424 kulomety v 53 rotách plus 48 rot určených k teritoriální obraně. Z tohoto záměru bylo nutno především z organizačních důvodů notně slevit. V září 1938 armáda disponovala 227 velkými kulomety a dalších 51 bylo teprve objednáno k pokrytí mobilizační potřeby.
Armádní obrana proti letadlům měla v mobilizaci 16 rot se 128 kanony. Dvě roty obdržely všechny čtyři budované rychlé divize a po jedné rotě dostaly hraničářské pluky 18,19 a 4. Ostatní roty chránily většinou stanoviště velitelství jednotlivých armád. U teritoriální obrany bylo aktivováno 11 rot, přidělených převážně po dvou jednotlivým skupinám OPL. Bylo to žalostně málo a například nejvíce ohroženou Prahu, za jejíž obranu odpovídal Obvod OPL „ A ” mělo bránit pouhých 16 kanonů vz 36. Bohužel další malorážové automatické zbraně mimo 2 cm kanonů objednaných ve Švýcarsku, mohla naše armáda dostat nejdříve v roce 1939. a to díky licenci na výrobu 4 cm kanonů Bofors. To ovšem už bylo pozdě. Na tomto stavu výzbroje protiletadlového dělostřelectva má největší podíl samotné MNO. To příliš dlouho doufalo, že se povede vyvinout malorážový kanon domácí konstrukce a nedokázalo získat licenci na výrobu zbraně za přijatelných podmínek nebo včas objednat dostatečné množství zbraní přímo u výrobce. Naproti tomu za významný úspěch domácích výrobců je možné považovat výrobu munice, která probíhala především v novém závodě Zbrojovky ve Vsetíně. Za 14 měsíců do března 1939 se zde podařilo vyrobit 967 000 granátů a tato výroba byla připravena a zahájena v rekordním čase. Pro úplnost se ještě musíme zmínit o letecké variantě 2 cm kanonu Oerlikon. Po neúspěchu jednání s Francouzskou firmou HISPANO- SUIZA, která vyráběla tehdy nejlepší letecké kanony bylo rozhodnuto o zakoupení 2 cm leteckého kanonu typu Oerlikon FFS. Ten měl sloužit k vyzbrojení kanonové stíhačky Bk- 534 a později nových stíhacích letounů Avia B- 35. Jejich dodávka se bohužel ze zřejmých důvodů již neuskutečnila.
Přesto, že VKPL vz. 36 dostala armáda pozdě a v nedostatečném počtu, jednalo se o velmi moderní a účinnou zbraň, jejíž použití především proti střemhlavým bombardérům a tankům, mohlo významně ovlivnit průběh hrozícího konfliktu. Kanony v rukou dobře vycvičených obsluh by nepochybně dosáhly řady úspěchů a staly by se obávaným protivníkem, jak zanedlouho potvrdily boje druhé světové války. Objektivně také musíme konstatovat, že československá armáda co se týče počtu a kvality protiletadlových zbraní, byla vysoko nad světovým průměrem a platí to i pro malorážové kanony.
Další osudy VKPL vz.36
Nacisté v březnu 1939 získali 165 kulometů vz.36 spolu s 1 737 000 granáty a 62 zbraní zůstalo na Slovensku. Němci ukořistěné zbraně ihned přijali do výzbroje neboť stejné kanony označené jako vzor 28 používali od počátku třicátých let. Proto také ve Vsetíně dál pokračovala výroba munice a za války zde dokonce byla vyráběna letecká varianta kanonu označovaná FF pro Luftvafe. Kanony Oerlikon používala především Luftwaffe k ochraně letišť. Jedna z baterií chránila například v září 1939 letiště Doberitz-Elsgrund, ze kterého operovala slavná Jagdgeschwaders 1/132 Richthofen. Jak postupovala výroba nových 2 cm kanonů Flak 38, byly zbraně Oerlikon stahovány k plnění méně důležitých úkolů a k výcviku. Poměrně velká část kanonů byla ale v závěrečné fázi války použita německou armádou i na našem území a několik těchto děl bylo po osvobození znovu zařazena do výzbroje armády. Posledních devatenáct VKPL vz.36 bylo zrušeno až v roce 1951. Jedna z těchto zbraní naštěstí zůstala zachována a v současné době je vystavena ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech.
Zajímavou kapitolou je služba kanonů vz.36 v řadách Slovenské armády. V březnu 1939 zůstalo na Slovensku 64 kulometů. Některé prameny však také udávají číslo 62 a 20 kanonů Becker, pocházejících z výzbroje mostního praporu. Původní roty VKPL se reorganizovaly na lehké baterie a sedm těchto jednotek se šedesáti kanony, bylo od konce roku 1939 zařazeno do protiletadlového pluku 153. Ten byl v roce 1940 přejmenován na Pluk protiletadlového dělostřelectva. VKPL vz.36 nadále tvořilo podstatnou část jeho výzbroje a ještě na počátku roku 1944 měla tato jednotka určená k protiletadlové obraně slovenského území ve stavu 36 těchto kanonů.
Kanony vz. 36 byly také samozřejmě používány Slovenskou armádou během tažení proti Sovětskému svazu. Od prvních dnů války se bojů v rámci Rychlé skupiny, později Rychlé brigády, zúčastnila lehká baterie s osmi kanony vz.36. Po její reorganizaci na Rychlou divizi, působila v její sestavě lehká baterie s 12 děly vz.36. V roce 1943 ji doplnila druhá lehká baterie a počet kanonů stoupl na 24 kusů. U Zajišťovací divize, plnící strážní a pomocné úkoly za frontou, bylo nasazeno dokonce 16 VKPL. Počet použitých zbraní na frontě svědčí nejen o důležitosti těchto zbraní pro slovenskou armádu, ale i o modernosti a účinnosti těchto děl. Část těchto kanonů byla buď ztracena v boji, anebo před návratem jednotek na Slovensko předána Němcům. Pro úplnost je třeba dodat, že Slovenská armáda od Němců obdržela také 36 kanonů Oerlikon vz.28, které byly použity u Pluku protiletadlového dělostřelectva.
Údaje o nasazení VKPL v bojích SNP nám scházejí, ale je pravděpodobné, že několik těchto kanonů se bojů zúčastnilo.
Na rozdíl od mnoha unikátních děl, která v poválečném období nenávratně zmizela v hutích, můžeme obdivovat ve sbírkách VHÚ jak VKPL vz.36, tak jeho předchůdce kanon Becker. Bohužel však nejsou umístěny ve stejných expozicích. 2 cm kanon Becker je nejvýznamnějším exponátem výstavy historických palubních leteckých zbraní v Leteckém muzeu Kbely. VKPL vz. 36 můžeme od letošního roku najít ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech. Tam je sice efektně, ale trošku nelogicky vystavený v bojové poloze s demontovanými koly a figurinou miřiče v sousedství prototypu 10 cm houfnice H3. Stejná zbraň, bohužel také s koly německého vzoru, je vystavena v Muzeu SNP v Bánské Bystrici. V Drážďanech pak můžeme vidět v nové expozici Militärhistorishes Museum der Bundeswehr kanon Oerlikon vz.28 z výzbroje Wehrmachtu.
Technický popis
Velký kulomet proti letadlům vz.36 je zbraní proti vzdušným cílům a pozemním cílům, zejména útočné vozbě. Působí ničivým účinkem střel, poměrně značnou rychlostí a pohotovostí střelby. Je dopravován na nákladním automobilu nebo obsluhou na lafetě nebo v nosných jednotkách.
největší rozsah účinnosti je do dálky 2500 metrů a do výšky 2000 metrů. Kanon má ráži 20 mm, odměr 360 °, náměr 90 ° ( praktický 85 ° ). Teoretická rychlost palby je 280 ran v minutě. Praktická rychlost v závislosti na délce dávek je 40 až 120 ran za minutu. Pro protiletadlovou střelbu je vybaven zaměřovačem vz.36 se záměrným dalekohledem. Proti pozemním cílům je osazen muškou a hledím nebo dalekohledem s dvojnásobným zvětšením. Při střelbě jsou užívány náboje se stopovkou, která označuje dráhu letu červeným světlem do vzdálenosti 1700 metrů. Střela je nastavena tak, že vybuchne ve vzdálenosti 2200 metrů pokud nezasáhne cíl. Pro střelbu na pozemní cíle se používají také granáty výbušné a průbojné.
Použité prameny a literatura:
Vladimír Karlický - Československá dělostřelecké zbraně
Vladimír Karlický - Zbraně Oerlikon v československé armádě mezi válkami ( ATM 12/1996)
Miroslav Šáda - Československé ruční palné zbraně
Miloslav John - Československé letectvo v roce 1938
Werner Müller -Waffen Arsenal Band 142 - 2 cm FLAK im einsatz.
VHA Praha, Fond HŠ - Organizační oddělení
SOA Plzeň, Fond GŘ-TD
www.fronta.cz
archiv autora
Celý článek otištěn v časopise Detektorrevue 3/2012 |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
