Hnus.
Světovým, evropským a okrajově i českým tiskem, proběhla informace o zneužívaní dětí katolickými hodnostáři v Irsku, respektive v Německu. Hnus. To byl základní pocit, který mně po přečtení těchto zpráv přepadl. Odporně mi přímo bylo. Představa malého, dětského tvora, povětšinou mužského pohlaví, kterou zneužívá, onen distinguovaný, uhlazený velebný pán. Na milost a nemilost jsou mu vydány děti. Nějakému pedofilnímu kněžourkovi, takto služebníku Božímu, a zástupci Ježíše na Zemi.
Rozpálila mě ta zpráva. Mozkem mi proběhla otázka: byl snad Ježíš buzerant? To se sice neví, ale určitě to nebyl pedofil!! Ta sběř, kterou teď, momentálně, odhalili v zemi Irské či Německu, ukájející se, na malých, bezbranných obětech, vyvolala ve mě onen pocit hnusu.
Nechtěl bych být v kůži chlapce, který vlivem okolností se dostal do dětského domova nebo sirotčince a stal se objektem zájmu pana katechety…Představuji si ho, jak se choulí, pod chatrnou dekou, a prosí potichu, svého andělíčka strážnička, aby si ho kazatel cnosti nepozval do kabinetu a necpal mu tam tu hnusnou věc… S jasnou mysli a křesťanskou láskou v srdci, se vrhají, tito slizcí hnusáci, na své dětské oběti a przní je….no nic. Promiňte. To už je i na mě moc!!
Není to bohužel první odhalení. K mé hrůze, a asi i vaši, je to nekonečný příběh. Tyto praktiky, uvnitř této sekty, jsou tak známé, že vstoupily i do dějin umění. Ve svých dílech je nekompromisně popsali takoví velikáni, jako je Pedro Aldomovar, Thomas Bernard či Felix Mitterer. Tyto praktiky popsali až s naturalistickou naléhavosti. Ještě si pamatuji na pocit, s jakým jsme se dívali, já a Andělka na Špatnou výchovu, od již zmíněného Pedra Almodovara. Samozřejmě. Katolická církev udělala jediné – tyto díla odsoudila a pomluvila jejich autory. Jak tradiční vyřešení problému, že?! Kritiky zesměšním, zastraším, problém bagatelizuji, to je tradiční proces.
Jen zapomněla odsoudit sama sebe. Ten nerudný děd, který sedí na stolci nejvyšším, sice něco neurčitého a bezobsažného zamumlá. Při posledním odhalení, v již zmiňovaném Irsku, mu trvalo čtrnáct(!!!)dní, než zaujal“stanovisko“… Než našel, ty správná slova,něco jako“je nám líto“, nebo „odsuzujeme“, ale pak si ten masochista šel naplácat řemenem na zadek, anebo si na zadek nechal naplácat…To už je taky tradiční proces. A hlavně „bagatelizovat“!! Zesměšnit a rozmělnit, to ti křížovníci vždy uměli.
A že by ženská část světa zůstala ušetřena? Myslím si, že nikoliv. O prznění děvčátek se tradují legendy. Podíleli se na nich řádové sestry, ale i jejich představení, a představení představených, a i jejich donátoři a sponzoři, no nic. Hlavně že se vykoupí. Proti odpustkům v různých podobách brojil, již mistr Jan, a oni si stále myslí, že si milost Boží mohou koupit…
Žvásty. Žvásty plné víry, lásky a naděje, to by jim šlo. Takový hnus vám ukazuje cestu ke spasení a sám už peklu dávno propadl. Vezměte jen ten fakt, že pedofilního vraha Nováka jsme všichni odsoudili. Oprátce by v právní zemi neušel. On zprznil a zabil devítiletého kluka. A my byli spravedlivě rozhořčeni. Tady ten, taky zprzní malého kluka …ale nechá ho žít. Trosku, která už těžko kdy bude normální. To snad ani není možné, když si představím, že dejme tomu, přijde chlapec domů z ministrování a řekne, že ho velebný pán osahával. A co se asi stane? Pokud má takové dítě, tátu náboženského fanatika, tak ještě schytá políček! A to v případě, pokud má ono dítě rodiče, tak ještě existuje jistá naděje, že si to nenechají líbit. Ale nejčastěji, šlo asi o daleko sofistikovanější hnusárnu. Pokud ty děti rodiče neměli, kdo se jich měl zastal, tak ten hnus, si ho mohl používat, jak se mu zlíbilo. Nemusil ho mučit. Nemusil ho bít. On ho měl. Na něm záleželo, zda tento kluk bude mezi vyvolenými, nebo bude zavržen a zesměšňován. „Povýšil“ ho a mezi jeho vrstevníky to něco znamenalo! „Vyznamenal“ho a dítě skouslo ret, a drželo. Vyplatilo se mu to! Vymývali jim mozky, aby se mohli vrhat na své oběti. Oběť neměla kam utéct. Když utekla, vrátili ho. Když si stěžoval policistům, ještě ho zmlátili. No a tak se ta oběť mohla jít jen vyzpovídat…a to si naběhla!
Kdo je bude soudit? No snad i světská moc. Ale, oni jsou přece ti, kteří stále hrozí“soudem posledním“, před stolec Boha, že předstoupí. No to jsme zvědav, co jim „Pán nad životy“,na jejich počínání řekne…
„Nechte maličkých přijíti ke mně“, blábolil prý Ježíš při kterémsi kázání. V kontextu zvrhlostí, které se dopouštějí jeho následovníci, to má evidentně pikantní nádech. Celibát. To pak může být jeho výsledek.
Možná že máte pocit, že opět zveličuji. Že je to má literární licence.Že problém je jen okrajový a v celkovém významu církve katolické marginální, no nevím. Zkusme se na problém podívat syrově, tak zvaně naostro. Představte si toho maličkého tvorečka, zalitého slzami. Trpí ale nechce dát tomu dobytkovi bolest najevo. Jeho tělo se otřásá v křeči a bolesti.S mozkem úplně vyprahlým a tělíčkem, do kterého vniká zvíře v sutaně! Přes den je to ten roztomilý a vždy chápavý pastor. V noci bestie. Po „výkonu“ říká své oběti, aby se šla umýt“ a že“musí mlčet, nebo se dopustí smrtelného hříchu!“ . No a pak jen škodolibě dodá“že mu to stejně nikdo neuvěří…“. Že je to ryzí cynismus? Ano, to je, ale ne můj! Malá postavička jde potmě dlouhou chodbou kláštera, podél zdi, ve tmě, zatínajíc pěstičky a plný hanby a vzteku. Nenávidí vše. Svůj život. Svoji mámu, že mu dala život, a on pak skončil tady. Když přijde na pokoj, ví že ne všichni spí. Někteří nespí, protože ví odkud se oběť vrací, a co se jí stalo…Těch obětí je již nepočítaně. A na všech kontinentech světa!
Slyšeli nebo jsme četli výpovědi obětí fašismu či komunismu, nebylo by od věci, slyšet a znát výpovědi těchto, takto zneuctěných. Ono fekální a asi i velmi lepkavé téma, by bylo asi jen pro otrlé. Hnus, slyšet nechceme. Stále si žijeme ve věži ze slonoviny. V tom našem konzumním akváriu. Mnohým se mé pojednání nemusí líbit. A já také nechci házet špínu na všechny a plošně. Je určitě spousta slušných a zákony dbajících členů církve katolické. Těch, které víra opravdu posiluje a oni jsou příkladem pro ostatní. Není mi sice jasné, proč bych nemohl žít zatížen příslušenstvím k jakémusi společenstvu, žít svobodný a plnohodnotný život, a přitom dodržovat základní morální pravidla a být vzorem pro ostatní?! Ty prvky totemismu, které vymysleli již naší dávní předchůdci, jsou kopírovány, snad všema náboženstvími světa. Vždy se klanějí ústřednímu symbolu. Totemu – kříži. Vždy se setkávají ve skupině okolo symbolu a tančí, mumlají nebo zpívají své žalmy. Šaman v primitivních společenstvech byl knězem. Kněz je mostem, mezi mnou a tvz. Bohem! Pak už stačí jen vytvořit pospolitost a uzavřít skupinu výlučností. A máte náboženství, jak vyšité. A abych nezapomněl, ještě vytvořit nepřítele. Jinověrce. A vytvořit strach a hrůzu – ďábla a peklo. Hřích a věčné zatracení. A kmen má strach a upíná se k vykoupení. „Věčný život“, to je to pravé. A kněz ví, jak ho dosáhnete… Odkud to ví? To ví jen Pán Bůh…
Člověk jako já, by ještě před třemi – čtyřmi sty léty skončil na hranici! A proč? No, že bych pochyboval. To „praví“ křesťané nemají rádi. Bratři Jezuité by mě už přivedli k rozumu. V německých jezuitských kolejích, se taky odehrávaly, ty hnusárny…Shořel bych na hranici.Tak skončil i bratr Jan z Husince. Jen upozornil ony preláty, že když už žerou, nemají mlaskat. A prznit a smilnit by taky neměli. A oni ho umlčeli. Upálením.
Zde si maně vzpomenu na jednu ilustrativní anekdotu: Když pod mistrem Jenem zapálil kat hranici, přišla k ohni stařena a přiložila na ní své poleno. A mistr Jan obrátil oči k nebi, a vydechl: „Boží prostota…“. Ano, ta iniciativní bába, prochází dějinami a vždy je vám připravena vysypat pod nohy šošovici! A pak se zlomí v pase před oltářem, a pochlubí se, co všechno záslužného udělala, pro slávu Boží…
No nic. Už jsem se dostal dost daleko, od pedofilních knězů a biskupů, a tak se s vámi pro dnešek rozloučím. A slíbím – příště už to bude, zase pianissimo, Emanovo žvatlání, tak jak jste na ně zvykli!
Dobrou noc. A kluka raději ministrovat nepouštějte…
EM