Pálení čarodějnic - původ a historie

Pálení čarodějnic patří k doposud velmi živým zvykům. Filipojakubská noc z 30.dubna na 1.května bývala jednou z magických nocí, kdy prý měly zlé síly větší moc než jindy. O půlnoci před sv. Filipem a Jakubem, kdy měly zlé síly moc škodit lidem, se daly nalézt četné poklady. Aby se hledající před silami bránil, musel mít při sobě květ z kapradí, svěcenou křídu a další předměty. Lidé věřili, že v povětří poletuje spousta čarodějnic, které se slétají na sabat. Proto se této noci říká "noc čarodějnic". Čarodějnice se před sabatem natíraly kouzelnými mastmi, s jejichž pomocí pak mohly na košťatech létat. Taková košťata prý bývala zhotovena z jasanového dřeva, vrbových a březových proutků. Při reji byla volena královna sabatu, která potom vládla hostině a tanci - "čarodějnickému kolu" – to se tančilo pozpátku. Jídla vypadala sice lákavě, ale byla bez chuti a nezahnala hlad. Nesměl chybět ani kotel plný žab a hadů stejně jako nádoby s jedy. Čarodějnice se tu, jak lidé kdysi věřili, s oblibou proměňovaly ve vlky, psy a jiná zvířata a vyprávěly si, co všechno zlého se jim od posledního setkání podařilo lidem natropit. Víra v nečisté síly, stará jako lidstvo samo, se časem proměnila v pověru, ze ďábel může moc na zemi uplatňovat pouze prostřednictvím lidí - čarodějnic a někdy i čarodějů. Zvláště staré ženy bývaly často podezřívány, že spojení s ďáblem a před uhranutím jimi se venkované bránili rozmanitými praktikami: - před vrata domu i chlévu se pokládali narýpané drny, dříve, než mohla čarodějnice vstoupit dovnitř, musela všechna stébla přepočítat, což jí trvalo až do rána, kdy její moc pominula - stavení se kropilo svěcenou vodou, před vrata a na dvůr se zapichovaly pruty a pichlavé trní, aby se čarodějnice poranila, na ochranu před nimi se zapichovaly i vidle a košťata, pod drn se dávalo vejce. Aby se čarodějnice zahnaly, práskaly čarodějnice na návsi biči a také se střílelo z pušek. Existovala řada praktik, které měly umožnit čarodějnici vidět, případně potrestat. Lidé věřili, že ji lze zahlédnout v noci na křižovatce nebo opuštěném místě. Na ochranu před čarodějnicemi se na vyvýšených místech pálily ohně, které jsou v některých krajích (zvláště v Německu) velmi starého původu. Postupem doby se z výročních ohňů stalo "pálení čarodějnic" - mladíci zapalovali košťata a vyhazovali je do výšky, prý proto, aby viděli čarodějnici létající na košťatech v povětří. Jinde se říkalo, že je tak možno čarodějnici srazit k zemi. Ochrana úrody a dobytka se zejména soustředila na noc filipojakubskou, kdy se vesničané chránili především proti čarodějnicím, které očarovávaly a tak poškozovaly dobytek i úrodu. V ten den se jednak prováděly pověry na ochranu chléva (zelené větévky na hnojiště, osypání chléva pískem). Jak již bylo řečeno, v ten den se pálil oheň dodnes zvaný čarodějnice. Ochrana úrody a celého hospodářství před neúspěchem, to byl hlavní účel tohoto lidového svátku. Čarodějnice však nebyly jen zlé, těch, které znaly tajemství bylin, uměly zahánět nemoci a napravovat zlomeniny si lidé vážili. V některých jazycích dokonce slovo čarodějnice znamenalo "moudrá žena". Bylinkářky - vědmy se vyznaly v tajích přírody. Věděly mnoho o působení rostlin, hub, kamenů, kovů, drahokamů, ale i barev a vůní. Jejich poznatky, někdy zdánlivě nesmyslné a bláznivé, přispěly mnohdy k užitečným vědeckým objevům. A tak stará "přírodní magie" ovlivnila lékařství, chemii, biologii a fyziku. Kromě bab bylinkářek působili jako léčitelé i kováři a jejich manželky. Když kovářovy kleště vytáhly bolavý zub, hned přispěchala kovářka s hojivým obkladem. Ani tyto hodné "čarodějnice" to ale neměly lehké. Většina z nich se ve středověku stala obětí "honu na čarodějnice". Tisíce nevinných žen byly odsouzeny a upáleny na hranicích po celé Evropě, ale i v Americe.