Brána šepotů
Krajina šepotů
1.
Brána šepotů
„Mdloby na tebe!“ ví, že to kouzlo nebude fungovat, ale něco musí říct. Jsou si tak blízko, tak strašně blízko sebe. Skoro cítí jeho dech. Tady v místnosti, kde se odehrál už jednou boj a kde zemřel Sirius. Vzteky se mu zatmí před očima a on živený vztekem pomalu vyslovuje nepromíjitelnou kletbu. „Avada...“
„Ne, nedělej to....“ nese kolem něho se šepot. Vidí oči Voldemorta, jejich chlad a najednou mu klesne hůlka. Podivně se usměje a chytne ho za plášť. Udělá krok vzad a vidí hrůzu v tváří Voldemorta. Nikdo je nevidí. Všichni bojují sami za sebe. Kouzla střídají jedny za druhými. V posledním okamžiku si všimne Hermiony, Rona, Tonksové a dalších. Úžas v tváří Luciuse Malfoye. Bude konečně konec. Tak to má být. Přece věštba pravila...jestliže jeden žije druhý nemůže žít... a oni konečně přestanou. Koutkem oka zahlédne ruku, která se natahuje po jeho plášti a nic víc.
Dopadne do neútěšené krajiny. Kde to je? Viří mu hlavou v zmatku. Vedle něho je Voldemort. Napřáhne hůlku a stojí proti sobě.
Oba vykřiknou „Expeliarmus!“ a napřáhnou proti sobě hůlky. Čekají to stejné jako kdysi dávno. Zpěv Fénixe a zlatou klec s paprsky oslnivě se třyptící, ale nic se neděje. Šokovaně se po sobě podívají.
„Harry vítej!“ Harry se otočí k Siriusovi. Vypadá stejně jako před tím co ho viděl naposled.
„Siriusi!“ vykřikne a vletí mu do náruče. Za sebou uslyší vykřiknout kletbu „Avada Kedavra!“ samotným Voldemortem. Harry vytřeští oči. Nic se nestalo.
„Jste tady mrtvý Voldemorte. Podruhé už nemůžeš zabít.“ Otočí se k Harrymu naprosto si nevšímajíc Voldemorta. „Vyrostl jsi Harry. Vítej v Krajině šepotů. Setkáváme se.“
„Kde to jsme? Siriusi, tak rád tě vidím. Jsem mrtvý?“
„Ano, asi jsi. Nevím tady jsou jen mrtví.“ Sirius je zmatený.“ Když mně kletba zasáhla a zrcadlo mně vtáhlo myslel jsem, že už nikdy tě neuvidím, že odejdu pryč, ale Krajina šepotů mně přivítala, jako ztraceného syna. Je to stejné jako v tvém světě. Je mi to líto, tak líto Harry. Všecho je mi tak líto. Plánoval jsem po porážce Voldemorta“ otřese se sotva se na něho podívá“ tolik věci a teď jsi tady se mnou. Pojď vezmu tě k sobě domu.“ Harry jde vedle člověka, kterého měl.. má tak rád. Obejme ho a vdechuje jeho vůní. Je to jako by byl živý.
Odtáhne se od něho a rozhlédne se po neútěšené krajině. Mrtvo, spáleniště, nic tady není.
„Siriusi tady to vypadá hrozně.“
„Kdo tady vládne Blaku?“ Přeruší je zpupně Voldemort. Ti se na něho podívají.
„Pojď Harry. Tady ti nemůže ubližít.“ Udělá krok a Harry s nim. Ještě jeden a údivem otevře ústa. Slunce, zelená tráva, květiny, stromy.. ráj na zemi. Už si myslel, že nikdy to neuvidí. Zuřivě si utře oči. Tolik věci ... a najednou je tady má všechny. Siriuse, domov. Ohlédne se po duhové oponě s šepotem. Z opony se vynoří Voldemort a zírá na tu krásu. V dálce na obloze něco letí a kolem nich proběhne růžový králík.
„Kde to jsme, Siriusi?“
„Nádhera! Tos nemohl udělat něco lepšího Pottre než mně přitáhnout do té pusté divočiny. Mor na tebe!“ napřáhne hůlku a nic.
„Siriusi!“ Harry ho zatáhá za černý kabátec. Vůbec je tak divně oblečený.
„Kdo tady vládne Voldemorte? Ten kdo je silnější než kdys byl ty. Ten kdo stvořil tu krajinu. Nepřej si ho poznat a teď...“ pískne podivnou melodii. Ještě jednou.Harry se instinktivně schová za Siriuse a napřáhne svoji hůlku. Právě k nim letí.. polkne drak. Vzpomene si na Turnaj o pohár tří kouzelnických škol. Draky si přilíš neoblibíl.
„To je Bessie. Aspoň ji tak říkám. Donese nás domů. Ke mně. Nakonec není to tak špatné jak jsem si myslel.“
„Stůj Blake, Pottre!“ Voldemort se k nim žene s napřaženou hůlkou. Oba se zastaví.
„Unavuješ mně Voldemorte. Napřáhne hůlku „Petrifikace!“ Voldemort zkamení. Sirius se zazubí. „Narozdíl od něho mám povolení používat kouzla. Seznámím tě s ním až bude vhodná doba. Jen škoda, že brzy se osvobodí. Tak pojď. Seznam se s Bessy. Jsem zvědavý co tě Hagrid naučil.“ Harryho bodne u srdce při vzpomínce na Hagrida, školu, Hermionu a Rona a dojde mu, že už je nikdy neuvidí. Obejme Siriuse.
„Siriusi já... proč?“
„Nevím. Vím jak ti chybí. Na tom už nic nespravíš, bohužel. Taky jsem si představoval celou budoucnost jinak.“ Harry si utře oči a zadívá se na draka tedy dračici.
Opatrně se k ni přibliží. Má strach, ale jde k ni blíž. Trochu se ji ukloní a natáhne ruku. Bessi vystrčí jazyk a olízne ji jazykem drsným jako rašple. „Auu to je síla!“ Bessie se přibliží a šťouchne do něho.
„Chce nějakou pochoutku. Tady je to stejné jako tam, jenže ten kdo tady vládne je udělal o hodně mírumilovnější a někteří mají určitou inteligenci. Tak nasedej!“ Popadne ho pod pažemi a vysadí nahoru. Harry se uvelebí a cítí jak za něho sedne si Sirius. Je moc spokojený, že ho tady má. Jeden, druhý krok a Bessie roztáhne křídla.
„Jupííí!“ vykřikne Harry a zazubí se. Miluje rychlost. „Jsou tady košťata?“
„Nějaké ti seženu“ řekne s úsměvem Sirius. „Tam to je můj dům.“
„No pání!“ vyjekne v údivu Harry. Ne, že by to byl hrad, ale dům s nějakými ohradami, zahradou a stromy. V dálce zahlédne hrad jak z horroru nbeo pohádky? „Co je tamto?“ ale odpovědi se nedočká. Jednou se to dozví. Je unavený. Bessie sletí dolu, ladně zvedne svůj krk a zařve.
„Běž domů, musím ji dát krmení.“ Harry jde ke dveřím.
„Jméno!“
„Harry.“
„Jméno!“
„Harry Potter.“
„To jsem rád, pane Harry, že se umíte představit.“ Dveře se usměji a otevřou se. Harry opatrně vstoupí.
„Dobrý den, pane Pottre!“ Harry úžasem vyjekne, když spatří roztomilý obličejík skřítky. Tady jsou taky domácí skřítkové? „Už jsme Vás čekali. Je to událost vidět tady novou tvář. Prosím pojďte dál. Pan Sirius se o sebe vůbec nestará, tak přicházím mu trochu pouklidit a uvařit. Je tady hrozně práce. Vůbec se o sebe nestará, ale doufám, že co jste tady tak se polepší.“ Má pocit, že tady nemá co dělat. „Promiňte. Zapomněla jsem se představit. Můžete mi říkat. Lin. To je moje druhé jméno.. první no vynecháme je“ začepýří se. Otevře dveře. „Pak si je můžete zaheslovat.“ Harry do něj vstoupí. Nic nepoznává.
„Nechtěl jsem, aby to bylo stejné jako tam doma, víš“ ozve se hlas Siriuse za jeho zády.
„Jednou mně Lenka Střelenka řekla, že vše se vrátí jen ne tak jak bychom si to vždy přáli.“ Sirius si k němu sedne.
„Proč jsi to udělal Harry?“ Sedne si na postel vedle Harryho. V obličeji má vážný výraz.
„Nevím. Už jsem měl dost těch soubojů a pohledů a když jsme tam bojovali a my byli tak blízko sebe... chtěl jsem to vše ukončit. Aby už nikdo nebyl zraněn nebo mrtvý. Jsou tady ostatní?“
„Ne Harry a děkuji Lin.“ Odmlčí se a oba sledují jak před ně postaví čaj s šáleky a talíř se sušenkami. Konvice se sama nadzvihne a Harry pozoruje jak do šálků teče zlatavá tekutina.
„Vezmi si. Lin vaří moc dobře. Děkujeme.“
Ta si je napjatě prohliží.“ Berte si a nechám Vás o samotě.“ Vyjde ze dveří.
„Myslím, že vše ti vysvětlí on.“
„On?“
„Uvidíš. Jestli chceš lehni si. Tady den noc...“ podivně se usměje „ .. jsem rád, že jsi tady.“ Vstane a tiše za sebou zavře dveře. Stojí opřený o stěnu domu. Sejde po schodech dolů.
„Nepatří sem.“
„Já vím Lin. Musím za nim.“
„Nejrozumnější co můžeš udělat. Já musím jít.“ Luskne prsty a zmizí. Lin, co by bez její péče znamenal. Teprve tady pochopil jací jsou skřítci a jak tam venku je to divné. Dřív pracovala na ministerstvu kouzel, ale jednou se dostala sem. Nikdy se ji neptal na to jak se sem dostala. No nic musí tam jít. Upraví si černý kabátec s cvočky a vyjde ven. Ještě chybí meč a je to jak v nějaké fantastické knížce. Přejde k Bessie a pomazlí se ni.
„Pak ti dám nějakou dobrotu.“ Nasedne a vznese se. Letí na vzdálený hrad, který viděl Harry z hřbetu Bessie. Miluje to plachtění s ní. Nádherný pocit. Úplně jiný než s Klofanem nebo na koštěti. To se ani nedá přirovnat. Bessie dosedne na nádvoří. Sirius sesedne a zamiří k dveřím. Jiný přístup než z hřbetů draků není na hrad možný. Tak si to přeje.
„Volal jsi mně?“
„Ti dva sem nepatří a přece je nemohu propusti jen tak. Musí být hodně věci osvětleno. Siriusi, máš podivné přátele.“
„Asi jsem sobecký, ale nemohu ho tady nechat navždy?“
„Možná to nakonec tak dopadne. Ale uvidí se a čas je tady nicotný. Ten druhý jak mu to říkáš?“
„Voldemort.“ Uslyší skřehotavý smích.
„Vold..mort.. to je tak legrační. Pán zla.“ Opravdu mně pobavil. „Ať tady zůstanou. Stejně tady moc lidi není.“
„Může Harry kouzlit?“
„Jistě povolení se uděluje.“ Žádný světelný efekt, žádné bum, nic se nestalo, ale Sirius ví, že Harry může kouzlit. Usměje se „ A tomu druhému taky.“ Úsměv mu povadne.
„Vždyť...“
„Zabít se nemohou. To tady je zakázané, ale ti dva potřebuji mezi sebou něco vyřidít a Harry ještě proti němu není připravený. Uč ho Siriusi. Je zvláštní jak lidé jsou hloupí, viď Boo.“
„Mňau!“ Kocour černý jako noc s červenýma hořicíma očima. Sirius se jeho pohledu vyhne. Nikdo nedokázal se do jeho oči podívat natož vydržet jeho pohled. Pohled, který ví, zná, vidí nejskrytější hlubiny lidské duše a mysli. Nic před nim nezůstane schováno.
„Tak už jdi. Voldemort“ zasměje se „ už je na svobodě a plánuje jak ovládnout tenhle svět. Hlupák.“ Postava v černém hábitu se otočí a zmizí. Sirius hledí na potemnělou místnost. Bez něho je vše pusté, prázdné. On vyplňuje prostor, mysl. Tak mocný. Nikdo není mocnější než on. Vyjde ven a nasedne na Bessie. Letí domu k svému kmotřenci. Usmívá se a černé vlasy za nim vlají.
Druhý den začne s výukou Harryho. Občas vidí záblesky magie a on jen hádá co tam vlastně Voldemort vyvádí.
Začne jdnoduchými kouzly až přejde k těm složitějším. Harry někdy neví kde je. Obranná kouzla, útočná kouzla, uzdravující kouzla, lektvary a další a další věci.
Jednou sedí na louce s piknikovým košem a ládují se připraveným jídlem. Právě skončili vyvolávácí kouzla a ledový salamandr, kterého povolali nebyl tím vůbec nadšený. Plival kolem sebe krystalky ledu dokud ho neposlali nazpět.
„Netušil jsem, že toho tolik umíš.“
„Já taky ne, ale tady je obrovská knihovna a jestliže máš čas všech věků, tak můžeš studovat učit se a nezaměřovat na jednu jedinou chvílí. Čas tady není nic.“
„Říkáš už to podruhé, ale víš jak jsi věděl, že jsem tady?“
„Řekl mi to. Jméno ti neřeknu, myslím, že se dost nudí a chce vidět tvůj výraz“ uchechtne se“ Popravdě zíral jsem na něho jak na kostlivce.. nebo ještě hůř.“ Spokojeně se rozvalí na louce plné květin a zírá na oblohu s nadýchanými obláčky.
„A druhá otázka. Harry stárneš? Víš jak jsi tady dlouho?“Harry začne přemýšlet. Vypadá stejně...
„No dva týdny?“ Sirius si povzdechne.
„Vypadáš stále stejně, ale čas tady a tam ubíhá různě. Je tak... jak ti vysvětlit. Uběhlo pět let stejně jako tam venku. „Harry vytřeští oči a prohlédne se. Vždyť je pořád...
„To není mo...prosím řekni, že je to legrace. Siriusi, vždyť tam jsou...“ Harry neví co říct a chléb mu spadne na neskutečně zelenou trávu. Přece je tady tak krátce!
Sirius obejme Harryho kolem ramen „ Tady čas není nic a tak jsi přestal stárnout. Čas se pro tebe tady zastavil. Co myslíš kolik kouzel bys doma zvládl za dva týdny?“
„Ne tolik jako teď ne. Deset, dvacet?“ nešťastně zírá před sebou. Jeho přátele všichni, které znal...
„Ano přesně tak. Čas je tak zvlášní. Jakmile bys odsud vyšel, roky se ti vrátí a čas... já nevím co se stane. Jak bys na tu změnu ragoval. I pro mně je to záhada. Ta brána, ta krajina, tolik věci. Čas je nejmenší z nich. Už dávno jsem přestal to chápat.“ Z ničeho nic odněkud přiběhne modrý pes.
„Posel.“ Vezme dopis a přečte si ho.“ Je trochu starómódní.“ Harry tupě zírá před sebe. Vždyť je ani nepozná a dá se odtud dostat pryč? Sirius vstane a zahvízdá. ¨Proč volá Bessie? Ptá se zmateně Harry. Kouzlem se mohou dostat kamkoliv chtějí. Do ledových hor nebo k moři na pláž, nikdy nepochopil jak je ta země velká. Oba na ni nasednou a letí. Harry s úžasem pozoruje jak hrad roste a roste. Bessie se dotkne nádvoří a zařičí. Harry si všimne, že už je tam jiný drak. Celý červený a zřejmě se s modrou Bessie zná. Dotýkají se navzájem hlavama, ale to už ho Sirius popadne a vleče ho pryč k nějakým dveřím.
„Jména!“
„Sirius Black a Harry Potter.“ Dveře se otevřou. „Jsou v špatné náladě. Zajímalo by mně co se jim stalo.“
„Jen nemám rád, když mi někdo nechce říct pravé jméno. Darebák!“ Dveře prásknou, v pantech se skoro rozsypou a Harry se křečovitě usměje. Jdou dlouhou chodbou a Harry má pocit jako by byl ve škole na chodbě, kde jsou brnění, meče, halapartny a podobné věci. Dveře se otevřou a oni s překvapením si všimnou Voldemorta. Je stále stejný v stejném černém rouchu jaký měl při příjezdu. Harry se podívá na svůj kabátec, který převzal od Siriuse. Cítí se nějak nepatřičně. Sirius se posadí s Harrym na židle a čekají.
„Tak konečně Vás mám tady a byli bystě přišli později, ale mám toho dost.“Ozve se odnikud hlas.
„Ty jsi vládcem tady toho?“
„Vládcem?“ Skřípavý chechot. Dveře se otevřou a oni uvidí statného muže s bradkou a v stejném oblečení jako má Harry a Sirius. „Ne vládcem ne. Jen jsem to tady stvořil.“
„To je stejné. Jen si hrajete se slovíčky. Proč tady musí být tady ten slaboch, budižkničemu....“ Voldemort ukáže hůlkou na Harryho.
„TICHO!“ zašeptá ten muž. „Asi je čas se představit.“
„Jsem Merlin.“
„Blbost.“
„Mladíku trochu úcty ke mně nebo se zapomenu!“ zařve na něho Merlin a přičaruje mu na nos bambulku. Voldemort napřáhne hůlku a Harry s úsměvem pozoruje jak se marně ji snaží odstranit.
„Vy jste opravdu Merlin? Ale vždyť...“
„Co se jen ta dnešní mládež, Siriusi učí. Prostě jsem odešel na odpočinek. Měl jsem dost Morgany, Artuše a rytířů.. jsou tak hluční, pacholci jední. Nevěřili byste co nakonec po mně chtěl Artuš.“ Zaprská. „To je jiná historie a teď vy dva. Nepřerušujte mně.“
„Za prvé můžete se odtud dostat.“ Otočí se rychle na Voldemorta.
„Ptáte se jak? Já Vám to povím.“ Merlin se začne smát. „Jen jedna osoba Vás odsud může dostat. Nepřítel, který Vás miluje.“
„Pane...“ Harry se odváží promluvit.
„Uctivé oslovení. Co chceš.“
„To je přece nesmysl. Nepřítel Vás nemůže milovat.“ Rozhodí rukama.
„Jsi ještě málo let na světě Harry. Jsi velmi slibný... oba dva“ Merlin na ně máhne hůlkou. „Ale co se týče zákoutí lidských duší musíš se ještě hodně učit... oba dva.“ Voldemort zaprská.
„A teď co se týče vás dvou. Jste opravdu legrační.. všichni, že jste na to nepřišli. Týká se to věštby. Jak vidím pan Voldemort ji ještě neslyšel.“ Harry se podívá na Voldemorta. Oči mu hoří, rty stisknuté, napjatá pokožka a bílý jak padlý pergamen. Konečně uslyší to kvůli čemu to vše vzniklo.
„Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se bliží...narodí se těm, kteří již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku... a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného, on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná...proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu... Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat“ Cituje Merlin věštbu se zavřenýma očima.
Voldemort klesne na židli. Harry pokrčí rameny. Je to jedno. Vše už je jedno.
„Nikdo z Vás nepřišel na to co se tehdy stalo.“
„Jak jste věděl věštbu? Omlouvám se.“ Harry se klidně zeptá. Už ji slyšel jednou – z myslánky u Brumbála.
„Jak? Já ne, Boo věděl.“ Pohladí kocoura. „Vy dva jedno jste. Když tehdy...pss neruš Voldemorte. Pán všeho zla. Ani nevíš co to je, tak mlč. Jen tě ovládá touha vše ovládat a pomsta. Nezdravá to kombinace. Škodí to játrům. Když tehdy přišel a chtěl tě zabít..“ otočí se k Harrymu „.. tvoje matka tě ochránila nejsilnějším kouzlem co existuje. Mateřskou láskou a sebeobětováním. Postavila se do cesty všemocného kouzla zabití. Ale bylo to málo. Ty Voldemorte...u Joviše mně se při tom jméně chce smát.“ Všichni se dívají na smějícího Merlina. Ztuhle sedí a snaží se domyslet co jim ten několikastaletý stařec chce říct. „No jednoduše on ti při té hezké kletbě Avada Kedavra... pan Voldemort se pozapomněl a tvoje matka s kouzlem stvořilo dost zajímavou kombinaci. Kouzlo se odrazilo zasáhlo tebe drahoušku a přitom vznikl most mezi váma. Most, kterým jsi Voldemorte nevědomky předal Harrymu svoje schopnosti a něco víc. Svou nepotřebnou zakrnělou část duše, osobnosti, kterou jsi odhodil. Splynula s Harryho duší. Zajímavé....“
„Já nejsem Pán zla!“ vykřikne rozčileně Harry. Jizva na čele ho začne pálit. Merlin se na něho zvědavě podívá.
„JÁ. JÁ JÁ jedině já jsem pravým Pánem zla. On to nedochůdče, ten slaboch ten budižkničemu.. já Tom Raddle jsem jediným Pánem zla. Já ovlád...“ Voldemort vyskočí ze židle.
„MLČTE!“ Sirius vstane bledý jak stěna. Ne jeho Harry nemůže být.
„Proto může přežít jen jediný z Vás. Co se rozpojilo musí se spojit. Sakra kdo vykládal tu věštbu? Jestliže jeden z Vás zemře, ten druhý zemře taky.“
„Tak jak pokud...“ Merlin si odfrkne.
„Zřejmě jste to nepochopili. Může zůstat jen jeden z Vás dvou. Takže jsem se rozhodl. Budete bojovat a ten který zůstane ten přijme podstatu toho druhého.“ Zamne si rukama. Krásný souboj nás čeká. Perníčky, nějaké víno a pěkný zpěv...
„Ne!“
„Ne!“ Oba vykřiknou zároveň.
„Vida jak krásně se shodnete“ sarkasticky pronese Merlin a pak zvážní. „Lidská duše má dvě části. Dobrou a zlou. Světlou a tmavou. Ty dvě mezi sebou neustále bojuji. Ty Voldemorte ses ji zbavil jako nepotřebné části. Ty Harry jsi ji přijal. Bohužel splynula s tebou. Nejde ji vrátit. Proto má Harry to něco co nemáš ty rozumíš, Voldemorte? Je mi líto Harry jinak to nejde. Zítra bude souboj. A teď vypadněte! Takové obyčejné lidské hlouposti. Člověk by řekl, že za ta staletí si to už umíte vyř...“ zbytek zanikne v otevřených dveřích, kterými vyjde. Harry se dívá na Voldemorta.
„Radši zabít oba dva. To v žádném případě.“
„Mně to taky netěší, že v sobě mám něco z tebe ty ...“
„Měl bys být hrdý, že jsem tě poznamenal tyssssss nedochůdče!“ Zasyčí v hadím jazyku.
„Jsssii ubohý ssssmetek“ zasyčí Harry a otočí se k Siriusovi.“ Jdeme nebo už mně nechceš vidět?“ Ten zavrtí hlavou. Oba vyjdou na slunce. Harry podle té zprávy o souboji by čekal bouřku, mraky a venku je jako vždy krásně. Slunce příjemně hřeje a lehký větřík jim cuchá vlasy.
„Nikdy by mně nenapadlo, že jde si věštbu vyložit i jinak než takhle.“ Harry ho vezme za ruku. Nic s tím se nedá dělat.
* * *
„Co skrýváš? Co šepotáš?“ Postava celá v černém stojí u Brány šepotů. Nedotýká se ji. Získal povolení ji prozkoumat, ale brána všemu odolává. Podívá se po místnosti. Nic víc tady není. Tady zmizel ten skrček Blake a tady zmizel i ten koho slíbil chránit. Nerozumí tomu proč jeho instinkt říká, že není mrtvý. Je to skoro pět let co se tady odehrála bitva mezi Voldemortem a Harrym. Od té doby už nikdo se nebojí vyslovit jeho jméno. Belatrix je mrtvá, taky Draco Malfoy je mrtvý. Tonksová je mrtvá, jedne z bystrozrů a taky jeden z Weaslových je pryč. Hodně lidi zde zahynulo a na zdi zbyla po tom jen památeční deska. Jen on sem nezapomíná chodit týden co týden a dívat se do závoje šepotů. Něco povídají a on s trpělivosti sobě vlastní se snaží rozluštit co říkají. Vše co tam hodí to polkne. Rozplyne se.
Nebojoval tehdy v té bitvě. Jako jediný se zaštítil štítem a pozoroval bitvu mezi Pánem zla a Harrym. Hlídal ho jak slíbil. Ten slib ho vázal k té, kterou miloval a zbožňoval. Lilly Evansová a pak se stala ženu Pottera. Jak ho nenáviděl tak Lily miloval.
Přišla těsně před svoji smrti. Prosila a možná tušila, že on je jeden ze Smrtijedů. A on v slabé chvilce ji to slíbil. Nic ji nemohl odmítnout. A tak nebojoval a odrážel kouzla, která na něho miříla. Když si všiml jak se přibližili k té bráně už bylo pozdě natáhl ruku, chtěl ho strhnout a jen viděl jeho podivný úsměv. Vítězoslavný, hořký a smutný zároveň. Dobře věděl co dělá a vtáhl sebe i Voldemorta do brány. Někdo to vykřikl a v tu chvílí, kdy pozornost byla odvrácena zemřeli ti co nedávali pozor. Všichni se vrhli k bráně a on jiím zabránil v tom. Od té chvíle mu Brána šeptá.
Deset dlouhých let, ale on pořád čeká. Neví na co. Je jeho nepřítelem, ale slib ho váže. Vzal to po svém možná. Usměje se a otočí se až černý plášť zavíří.
„Zítra pan Pottre.“ Chytne se přenášedla a zmizí.
* * *
„Na druhou stranu mi přikázal, aby ses vše naučil co znám a u něho je ta knihovna a ukázal mně pár skvělých kouzel. Nezapomněl jsi na nějaké?“
„Ne Siriusi. Kdybych tam zůstal....“
„Tak nesmíš mluvit.“
„I když vyhraji, tak výhra není nic moc. Musím přijmout duši zlou jako samotné peklo. Kdybych se stal jim zabiješ mně, ano Siriusi, ano.“
„Ano zabiji.“ Neví jak to dokáže, ale splní Harryho přání. Nasednou na Bessie a letí kam jen ona ví.
Údolí. Snese se a Harry sesedne. Dole už ho čeká Voldemort. Bessie se Siriusem odletí nahoru k Merlinovi.
„Bude to rychle Siriusi.“
„Tak proč ty kouzla?“ Nechápavě zakroutí hlavou Sirius. Merlin se k němu s úsměvem otočí.
„Protože mu dodá sebedůvěru. Vlastně nemají na yvýběr. Fénix rozhodne za ně.“
„Nechápu.“
„Už jednou se to málem stalo. Vyprávěl ti jistě o zlaté kleci, zpěvu tak čarokrásném, že vše při tom umlklo, o hůlkách a kouzlech z nich vydaných. Tehdy neměl dost sil, ale dnes se mu může postavit jako rovný rovnému. Ty hůlky, to péro s Fénixe vybere, kdo zůstane.“
„Takže vše záleží na nějakém pito...“
„Nic neříkej. Fénix je posvátný od dávných časů. Uctívali ho nejen jako bájného ptáka, ale jako zroditele. Kdysi dávno byl něčím víc. Stal při zrození Země. Viděl jsem to. On vybere... podívej se.“ Údolím se nese zvuk. Ne zvuk. Zpěv nadpozemsky krásný. Siriusovi se chce plakat i smát zároveň. Je mu smutno veselo, chce vše. Mrkne po Merlinovi. Je na tom stejně. Obrovský výbuch.
„Už zase pane Pottre? Tak jak to začalo.“ Harry mlčí se soustředí se na hůlku. Ta mu se třese v rukou stejně jako Voldemortovi.
„Zabil jste je. Nezasloužíte, musíte...“
„Takové prašivé něco má být schránkou pro mně. K smíchu. nebýt toho plesnivěho dědka, který měl už dávno hnít v hrobě, tak tě vykuchám pomalu a bolestivě. Crucio Znáš tu kletbu. Mučil jsme je s rozkoší. Jednoho po druhém. Tu armádu čtrnácti.“ Směje se zvážní. „Chci jen to co mi patří!“
„A co ti patří? K čemu ti je to?“ Harry se ptá a na šele mu úsilím se perlí pot.
„Jak k čemu? Vládnout.“ Rozesměje se. Tiše.
„Nic víc? Jsi ubožák, Voldemorte a já se tě nebojím.“ Už dávno drží hůlky oběma rukama. Jedno kouzlo za druhým takovou rychlosti a nad nimi zlatý pták. Harry zvedne ruku. Cítí, že za chvilku vše skončí. Před zraky mu běží život tak jak ho poznal. Škola, Hermiona, Ron, rodina Weaslových, Dudleyových, obyčejná škola. Lidi, které měl rád a které potkal. Ruka se mu zachvěje, ale skousne si ret až vytryskne krev. Dívá se do kamenných oči Voldemorta. Je to u něho stejné?
Celý život jen byl ponižování a bolest. Voldemort, jeho živoření, strach, pocit neúspěchu. Lidi, které od sebe odehnal, protože se bál. Lidi se strachem a pak zasyčí a ruka se mu zachvěje. I on cítí konec. On musí zůstat jeho temná stránka. Tamtu vymýti potlačí ji.... výbuch energie, kouzel a ohnivého Fénixe.
Na písku leží jedna jediná postava. Vítr tiše vane údolím a nese sebou prach marnosti. Harry otevře oči. Posadí se a rozhlédne se. Je to on, ale co to uvnitř. Zvedne se. Cítí se najednou tak starý a úplný. Jako by konečně získal to co mu celou dobu chybělo.
„Jak se cítíš mladíku. Víš neměl šanci.“
„Takže jste věděl jak to skončí? Zabiji Vás.“ Zatřese hlavou. Merlin se smutně usmívá.
„Je hrozné celou dobu bojovat s něčím kdo tě neustále snaží ovládnout. Celý tvůj život bude jeden velký boj. Je mi líto.“
„Opravdu?“ Harry se zamračí. Cítí toho druhého uvnitř sebe.
„Ano. Opravdu. Žít s dvěma dušemi a k tomu s nepřítelem... ale víš co se říká. Každý by měl mít někde nepřítele. Nějakou dobu to potrvá než splynete v jedno. A nechcete odtud odejít? Z této krajiny?“ Merlin se dívá po údolí. I on bojoval kdysi tak dávno, dávno...
„S tím co mám uvnitř? Zbláznil jste se? Jestli se to vymkne kontrole...“
„Tak málo víry Harry“ smutně pronese Sirius. Přežil, ale za jakou cenu? „Máš v sobě nejen Toma Raddleho neboli Voldemorta, ale máš v sobě rodiče i sebe. Uvědom si to. Jsou stále s tebou.“
„Siriusi já... já.“ Neví co říct a tak stojí a mlčí.
„Všechno bude dobrý. Zvládneš to. Uvidíš.“ Obejme ho a dívá se do oči Merlina. Ten si povzdechne. Ti lidé. Sirius tichým hvízdem přivolá Bessie. Vezme Harryho do náruče a vyšplhá se na Bessie.
„Leť opatrně Bessie, ano.“ Ta se odlepí od země. Letí pomalu a opatrně. Siriusovi víří v hlavě Merlinova slova.
„..bude mít to těžké. Hodně těžké a měl by najít si někoho, kdo mu pomůže, kdo mu bude rozumět. Siriusi, bude muset pryč. Tady nikdo takový není. Člověka jehož pouto s oběma dušemi je velmi silné rozumíš....“ Jenže neví o nikom kdo by to mohl být. On má sice pouto s Harrym, ale Voldemorta nenávidí. Zabil jeho jediné dva přátele a Lily tak trochu miloval, ale kdo ji nemiloval? James byl klikař, když ji získal. Podívá se na bledého Harryho v náručí. Nezná jedinou ženu kromě Belatrix... a tu by nedoporučil ani Satanovi za nevěstu, která má pouto s Voldemortem. Všechny buď využil nebo je zničil.
Merlin se postaví jako každý den od té doby co sem přibyl Sirius před zrcadlo. Dotkne se ho a hladinu zrcadla rozčeří kruhy. Dívá se do místnosti v které se odehrál ten boj. Pamatuje si, jak ho tehdy vzbudilo, že s bránou se něco po staletích děje. Vzrušilo ho to a sledoval boj a smrt Siriuse tímto zrcadlem. Je tam stále. Tak trpělivý, tak odhodlaný zjistit co se stalo, co brána šepota. Dívá se do jeho černých oči a vidí jak se rozhliží. Vycitíl ho? Zajímavý muž. Není hezký, ale svým způsobem přitažlivý. Občas se jeho očima mihne vzpomínká na někoho na něco co mu zjemní rysy tváře a proteplí oči. Je to tak vzácné a tak chvilkové. Stáhne se od zrcadla. Ne on už se nebude do toho plést. Lidi sebou přinášejí neklid. Jsou s nimi samé starosti. Odsune zrcadlo a vezme starou knihu. Takové čtení starých příběhů je přesně co potřebuje. Otevře knihu a hledí na rytíře jak zabiji draka. „Hlupáci do jednoho,“ zamumlá.
„Siriusi?“
„Harry?“
„Musím tě zabít.“ Napřáhne před sebe hůlku „Crucio!“
„Nemůžeš kouzlit. Ne dokud tady budeš. Musíš odejít.“ Harry klesne na postel. Zazmítá se.
„Siriusi.“
„Ano Harry.“
„Zabij mně. Pořád cítím, že tam uvnitř je ten druhý. Voldemort a bojuje. Nemohu donekonečná bojovat. Jsem unavený.“
„Já vím Harry. Já vím. Spi!“ Poručí mu a dotkne se ho hůlkou. „Říkal, že je šance ovládnout a nemůžeš zde kouzlit. Zde nemůžeš.“ Cítí jak mu kloužou slzy po tvářích. Ne za sebe, za život, ale pro něho. Už tolik bojoval. Copak nenajde štěstí? Vezme ho do náruče a zavolá Bessie. Vyšplhá se ji do sedla. V náručí drží Harryho. Vítr osušuje jeho slzy a on se bliží k bráně. Dívá se na ni a zdálky vidí jemné duhové chvění brány. Bessie se snese a položí se na zem. Dívá se jak Sirius nese Harryho k bráně. Sirius zavře oči a přejde ji. Smutek ho zaplaví a beznaděj z té vyhaslé krajiny kolem brány. Váhá, ale nakonec Harryho pošle bránou. Jestli je tam ten nepřítel, zachytí ho a on může jen doufat, že ho nezabije. Zakroutí hlavou. Nepřítel, který miluje. Rychle se otočí a třemi kroky je pryč. Doběhne k Bessie a sevře její krk rukama. Právě možná poslal Harryho na smrt, ale pokud je možnost a on... mezi mrtvé nepatří. Všichni lidé kromě Merlina jsou tady mrtví.
Harry se zazmítá jak cítí bránu a šepot. Chce vykřiknout Neee, ale nemůže. Je přitahován něčím silnějším a za chvilku vypluje z brány. Spadne na podlahu a zvedne se. V tu chvílí se otočí odcházející postava v černém. Dojde k němu. Harry se zvedne.
„Dobrý den pane Pottre. Můžete mně vysvětlit co tady děláte? Máte povolení...“ Harry k němu přistoupí.
„Dobrý večer profesore Snape. Já...omlouvám se za otce. Za ty ostatní nemohu.. je...“ Severus Snape udělá krok vzad a pak ještě jeden.
„Obnažování před učitelem je trestné a neptařičné, pane Pottre. To Vás nic jiného rodiče nenaučili, pane Pottre? Aspoň si to přes sebe přechoďte.“ Znechuceně sundá si černý plášť a hodí mu ho. Harry se do něho zavine. Voní bylinkami a tinkturami. Zvláštní netušil, že Snape vůbec nějak voní. Nikdy o tom nepřemýšlel. „Pane Pottre Váš otec byl hulvát. Nebýt Vaší matky...“Dívá se jak stále roste a mění se. Uvědomuje si vlastně co se s ním děje? James, Lily. Zapomněl na to, že Harry je dítě Lily. Vidí její rysy v jeho. Dospívá. Jeho původní oblečení někde vytažené ze středověké hladomorny je sice působivé, ale teď je na cucky a pod pláštěm je nejspíš je nahý. Z ničeho nic ho začne pálit znamení Smrtijeda, které se před deseti léty skoro ztratilo.
„Severusi Snape, tak ty jsi mně zradil.“ Chladný hlas Harryho a studený svit v jeho oči. Chvějící hůlka v roztřesených rukou. Snape sebou cukne jak uslyší hlas Pána zla. Co se tady děje? Podívá se na bránu. Harry se třese a snaží se to ovládnout.
„Musí, musí...“ klekne si na kolena a opakuje to dokola. „Musí to jít, jít.“ Snape s úžasem se dívá jak se přestane třást. Jizva na čele Harryho pulsuje naběhlou krví a jeho znamení taky. Je tady někde, ale kde? Podívá se směrem k Harrymu. To snad ne. Pán zla nějak našel cestu jak Harryho ovládnout.
„Neeee!“ Harry vykřikne a zhroutí se na zem. Snape se drží za předloktí a cítí jak znamení tepe svým vlastním rytmem života. Sehne se k němu.
„Pořád...“ sípe zoufale Harry „ pořád se snaží ovládnout. Nepřítel, který miluje.... nesmysl. Je ve mně a zároveň jsem to já. Věštba... věštba se mýlila. On a já jsme spolu.. teď..„ vyráží ze sebe. Snape se dotkne jeho krku. Omdlel. Posadí se vedle něho. Pohladí jeho vlasy. Je mu tak dvacet nebo dvacetjedna let. Pět let ho neviděl a neví co s nim bylo. Jeho síla musí být velká to ano. Pořád cítí na předloktí žhnout znamení smrtijedů. Harry musí pryč. Musí ho vrátit tam odkud přišel. Vezme ho do náruče. Spi. Nikdy ho tak neviděl. Připomíná mu Lily.
CHRAŇ HO? Prosím Severusi. Lily před ním klečí. Harry otevře oči. Říkají, zaklínají ho VRAŤ SE, ale on ho sevře pevněji v náručí. Jeho tělo je tak živé bojuje s nim, chce zpět do svého světa ne tam odkud přišel. Hledí na něho Jamesovy oči a v hloubce tuší Pána zla a Lily. Udělá krok k bráně. Nemohl zachránit Lily, která pro něho znamenala vše a přitom byla nedostupná jako hvězdy na obloze. Harry... její syn, udělá další krok. Kdyby tehdy neudělal tu chybu, tak možná, možná by to byl jejich... nedomyslí tu myšlenku. Bude chránit jeho, tak jak kdysi ji slibil, tak jak si to přála a on taky ...slyší šepot hlasů. Udělá další a cítí jak ho brána vtahuje do sebe.
Kdesi na hradě se Merlin usměje. Tohle nečekal ani ve snu. Jsou sice otravní, ale stále ho něčím překvapuji.
„Před smrti Lily, tvoji matky jsem ji slíbil tě ochránit. Zdá se, že pořád se bez něčí pomoci neobejdete Pottre. Dohlížet na Vás bylo tak...“ Harry vytřeštěně se dívá do oči černých jako uhel. Cítí jeho teplou náruč. Neví co říct.
„Tak tady jste žil. Je tu hnusně. Šeredně, ale byl jsem na horších místech.“
„Profesore...“, ale Severus Snape Harryho sotva vnímá. Drží ho a před očima má tvář Lily se slzami v očích. Povzdechne si.
„Zdá se, že už jsi dospělý a mám pocit, že tím, že jsem překročil závoj brány jsem za sebou zavřel dveře. Mám pravdu? Jmenuji se Severus a rozhodně nedovolím, aby Pán zla znovu povstal. Nesmí nikdy povstat. Jestli něco takového na tobě zpozoruji, zabiji tě.“ Harry se rozesměje. Na chvilku se lekl, ale je to stále profesor Snape.
„Čas nic neznamená. To bude trvat věčnost.“ Severus nechápe, ale udělá dva kroky s Harrym stále v náručí. Ničeho si nevšimne a stojí uprostřed zelené louky. Květiny voní a zelená tráva se mu otírá o boty. Kolem proběhne růžový králík a vysoko na obloze plachtí něco velkého.
„To jsou draci. Jsou velmi milí a přítulní. Jestli se jim budeš líbit můžeš na nich létat. Jestli chceš tady kouzlit potřebuješ svolení. Vítej Severusi v Krajině šepotů za Bránou šepotů.“ Má divný pocit z toho, že mu má říkat křestním jménem. Nic nemůže, jako vždy vyčíst z jeho nevyzpytatelných oči. Harry se vymaní z jeho náruče a postaví se vedle něho. Je skoro tak veliký jako Severus, ale štíhlejší a trochu menší. Kolem těla má jeho vonící plášť. Dívá se do dálky, kde tuší dům Siriuse, hrad Merlina a spoustu jiných věcí. Podívá se vedle sebe na člověka o kterém si myslel, že je jeho nepřítel. Nepřítel který tě miluje.
Komentáře
Přehled komentářů
1471x děkuji
Miluju tě
(Nex - 15. 12. 2007 00:59)
(neber to doslova :-)Tohle se mi fakt líbilo, překvapivě závěr obešel všechna klišé. I všechny konce se kterými jsem se kdy v četbě setkala...! Celá ta povídka má tak málo obecně používaných prvků, situací a vztahů postav mezi sebou, až se obávám, jestli to není to nejzajímavější zpracování roviny "ochráním svět i kdybych tě měl přes své city (k někomu :) )zabít", co jsem kdy četla. Originalita přímo prýští z každého sousta tohohle pamlsku.
V podstatě tím chci říct asi tolik, že jen opravdu málokdo (a teď mám na mysli "opravdové" spisovatele, co vydávají knížky) dokáže uchopit stejné téma jako zpracovává mnoho jiných (TŘEBA vztah Potterovi x Snape x Vold x láska a nenávist :) ale i normální, vážná) z takového úuhlu, o kterém by tě ani ve snu nenapadlo uvažovat.
Miluju chytré věci. Chytrá zápletka A ZÁROVEŇ chytrý KONEC - za to bych tě hned navrhla na nominaci v soutěži O železnou rukavici lorda Trollslayera. Fakt čím víc sem píšeš a já pozoruju, jak se tvé psaní v posledních 10-15 povídkách raketově zlepšilo (vliv Veverek?), tím silnější mám pocit, že bys měla (ale snad s něčím ne příliš popisným v určitých rovinách, víš kde..) obeslat fantasy/sci-fi soutěže jako: O železnou..., CKČ, soutěže od Klubu Julese Verna(samotná nominace povídky znamená právo nosit titul l "lady.."/"sir.." ..=Řádu rytířů fantasy a získání opravdového meče :-) a povinnost bránit SFFH před nevěřícími spoluobčany... Ne, ta obrana už tam ve skutečnosti není :-)
(O železnou rukavici... pořádá nakladatelství Straky na vrbě, ale myslím, že to víš, podle tvého stylu asi dost čteš, podle poznámek o "nějakých fantasy knížkách" v povídkách, kdy hrdinové komentují dění myslím, že vím co..). Straky najdeš na www.straky.cz
Zajímavé
(Roger - 31. 08. 2007 21:09)
Zajímavý nápad a zajímavě napsané. Ten konec jsem fakt nečekal
Návštěvy
(Amater, 29. 4. 2009 20:21)