cyklus Cesta pomsty - 5
Cesta pomsty
5.
Edo, květen 1697
„Fukido!“ zželí se mu ho, když vidí jak nešťastně sedí nad těmi věcmi z truhlic.
„Ano, pane.“
„Vyhlaš diskrétní pátrání po nejmladším synu pana Fudžiwary. Jmenuje se Gorou.“
„Jistě. Už běžím!“ a opravdu letí z té místnosti plné látek a cetek. Je nadšený. Bude pátrat a vypátra ho. Staví se u detektivů a oznámí jim co chce. Ti se rozprchnou hledat ho a zároveň předat zprávu ostatním, kteří jsou venku v terénu. Fukida se také vypraví hledat podezřelého. Neměl by, ale tohle se mu líbí víc než se dohadovat s lidmi o věcech.
„Zajdu za Hiratem – san a pak si na chvilku lehnu. Jestliže dojde jakákoliv informace o panu Gorou, ihned mně vzbuďte.“
„Jistě.“ Sano si protře oči a vzpomene si kdy naposled spal. V tom chrámu a vzpomene si na doteky Hirata. Jenže tam to bylo něco jiného. Vstoupí do ložnice kde je uložen Hirato. Vypadá zdravěji.
„Dostane se z toho,“ oznámí mu doktor ihned jak ho vidí.
„Výborně. Dokud se neprobudí, budete ho hlídat ve dne v noci. Pokud něco potřebujete řekněte si.“
„Jistě.“ Popravdě je rád, že už horečka klesla a i dýchá lépe. Hněv sósakana by asi nepřežil.
Sano jde do své ložnice lehnout. Sundá si svrchní oděv a jen tak si lehne aniž se přikryje. Zavře oči, ale i když je unavený, spánek ne a ne přijít. Otočí hlavu a zasmuší se. Reiko a pak se mu promítnou do představ jiné rty. Zatřepe nešťastně hlavou. Nesmí tak myslet. Nesmí. Nakonec únava vykoná své a on usne.
Vzbudí se po dvou hodinách, zírá na strop a přemýšlí kde je a pak si vzpomene. Audience u šóguna, Aoi, podzemí chrámu a Hirata. Sedne si a přemýšlí proč se mu o Hiratovi zdálo. Musí na to zapomenout. Má tolik práce. Vstane a zívne. Tolik by chtěl spát. Obleče se a jde za detektivy. Zarazí ho ruch před domem, ale pak si vzpomene. Okradení si přicházejí pro věci. Ale proč musí být u toho takový hluk?
„Ticho!“ zakřičí. Najednou na sobě cítí několik desítek párů oči a tichý šepot sósakane – sama. „Jestli budete tady halasit, tak přestaneme vydávat věci a postupně sem budete zváni.“ To je klid, když všichni umlknou. Přece jen ještě nějakou autoritu má. Odvrátí se, když zaslechne hluk od brány a uvidí jak Fukida běží s nějakým samurajem. Zastaví se před nim a mladý muž poklekne do prachu.
„Sós...?“ začne udýchaně Fukido. Opírá se rukama o stehna. Celou dobu běželi, protože zničeho nic po ruce nebyl ani osel na přepravu.
„Klid.“ Poručí jim Sano. Našli ho? Napadne ho.
„Našli jsme ho, sósakane- sama!“ řekne mladší dóšin a zvedne hlavu. Sanovi připomene Hiratu, když mu dal první úkol. Stejné nadšení a dychtivost jako u něho.
„Výborně. Seberte pár policistů a jedeme. Kde je?“
„Jsou. Je jich tam víc. Nejspíš budeme muset bojovat. Jsou dobře vyzbrojeni. Za kopcemi Eda. Na jihu v lesích. Je tam budova, kterou obsadili.“
„Co obyvatelé usedlosti?“
„Nepodařilo se mi to zjistit. Je mi líto. Omlouvám se sósa...“
„Dobře. Zjistíme to,“ přeruší ho a vejde dovnitř. Vezme na sebe lehkou válečnickou zbroj. I ostatní jsou již vyzbrojení. Nasednou na koně a ignorují zvědavé pohledy přítomných. Prudkým klusem vyjedou z komplexu edského paláce.
Konečně. Trochu ho rmoutí, že Hirata nemůže být s ním, ale musí se uzdravit. Otočí hlavu a vyhledá toho mladého policistu, který je zřejmě našel. Pohledem ho přivolá.
„Veď nás. Jak jsi je objevil?“
„Trochu jsem pátral kolem divadelní čvrti – mám tam známé a tam jsme zaslechl jméno Gorou a pak lesy. Víc se mi nepodařilo zaslechnout a tak jsem vyjel z města a začal pátrat. Chrám jsem vynechal a tak jsem se pustil na jih. Pocházím odtamtud a tak vím, že jsou tam krásné lesy v kterém jsou lovecké sídla bohatých daimjóů. Objížděl jsem jeden za druhým.“
„Uštval koně.“ Sano nad poznámkou Fukida mávne rukou.
„Skvělá práce.“ Už jsou za branami města a nevšimnou si policejního komisaře Hošinu jak se za nimi nenávistně dívá. Nejraději by jel za Sanem, jenže musí do edského paláce. Hošina si povzdechne a otočí se od brány. Démoni mu byli Sana dlužní. Vztekle vyrazí k edskému paláci.
„Jsme tu!“ řekne tiše Akiro a ukáže před sebe. Sano přikývne. Oheň.
„Obkličte je.“ Všichni se začnou přemísťovat a v čele se Sanem vyrazí ke krásnému domu. Sano je zadrží a opatrně jde blíž. Zastaví se v stínech a poslouchá.
„Zítra uděláme další akci!“
„Hurá!“ Jsou opilí a ten hlas. Naposled ho slyšel u chrámu, kdy mu říkal jak je rád z jeho smrti. Jenže on přežil.
„Slyšel jsem, že ten zatracený sósakane přežil!“
„Kdo řekl, že přežije další východ slunce?!“ Znovu ten nepříjemný hlas, který ho straší a sevře rty. Mizera. Pomalu vytáhne meč.
„Takže ho přepadneme? Je dobrej. Viděl jsme ho na nádvoří edského paláce. S mečem to umí.“
„Proti nám nemá.“ Sano přestane vytahovat meč. Takže ne nějací bandité sebraní z ulice, ale on si je naverboval všude. Nedivil by se kdyby mezi nimi našel i pár svých lidi.
„Jen je mi líto těch věcí v chrámu.“
„Až ho odstraníme, tak nic nám nebude překážet v naši opráci. Budeme bohatí! Ovládneme Edo a lidi se budou třást strachy kdy udeříme! Komisař je neschopný jak stará ženská!“ řekne pohrdavě a Sano se zazubí. Slyšet to komisař Hošina nejspíš by se vztekl. Nějak je mu lépe, že ho oceňuji a bojí víc než komisaře Hošiny.
„To je pravda!“ vybuchne jeden z nich v smích. Ostatní se k němu přidají. Možná teď. Vím, už dost.
„Bacha!“ uslyší výkřik a Sanovi se zkřiví tvář. Zahlédli je. „Jsou tu všiváci!“ Bandité vyskočí od ohně a popadnou co mají po ruce.
„Vpřed!“ zakřičí Sano, kterému nic jiného nezbývá. Vytáhne polovytažený meč a vrhne se do chumlu lapků. Srazí se s prvním mizerou. Ano, nejou to jen bandité, ale profesionální vojáci, lidé, kteří umí vládnout mečem a pravidelně se cvičí. Nejspíš je posbíral kde mohl. Lidé bez zbytku svědomí a cti. Lidé pro které peníze jsou vše. Začne bojovat a jen okrajově vnímá kolem sebe stejné zvuky boje. Hned první a zkušený, si pomyslí a napřáhne před sebe meč.
Podaří se mu získat výhodu a cítí jak meč zajíždí do masa. Dál, a vrhne se k dalšímu, když zpozoruje úšklebek a nenávistný pohled. Vidí ho poprvé, ale ví kdo to je a ví, že nakonec se utkají. Je výborný, když koutkem oka sleduje jeho výpady proti jeho policistům. Stiskne rty, když vidí jak jeden z jeho lidi klesá pod jeho mečem.
Švihne a ten můž, který proti němu stál se hroutí na zem. Ví, že ani jedna starana se nevzdá dokud bude jeden z nich žít. Stojí s mečem proti tomu muži.
„Pan Gorou, předpokládám. Otec z vás radost nebude mít.“
„Nikdy neměl!“ výskne skoro Gorou. „Nesnáším ho. Ale vy se budete smažit v pekle, vy hlídací pse šóguna!“ Sanovi se zatmí před očima. Takhle ho potupit, ale udrží svůj hněv na uzdě a napřáhne meč.
„Myslím, že vše je jasné. Jen nevím proč?“
„Proč? Chcete vědět teď uprostřed boje proč?“ Gorou nevěří svým uším. Ten pes je drzý.
„Jistě. Proč? Překážely vám? Potřeboval jste peníze?“
„Jo dozvěděla se kdo je Chihiro a pak otec odmítl mi dát peníze! Mně svému synovi. Tak jsem si je vzal a co má být? Ostatní jich mají dost a já je potřeboval!“
„Vraždil jste, kradl jste, jste odsouzen k smrti!“
„Já vím a nebojím se smrti. Stejně vyhraji!“ zařve a zaútočí. Sano se nadechne a švihne mečem. Lesem se ozve srážka ocele a zdá se, že všechny ostatní zvuky boje umlkly a je slyšet jen jejich supění a střídavé útoky s obranou. Meče kolem sebe krouží a zpívají smrtelnou píseň. Sano by si chtěl utřít pot z čela, ale Gorou je velmi dobrý šermíř. Snaží se najít v jeho obraně nějaké mezery. Zdá se mu, že meč je čím dál těžší a těžší.
Stiskne a s výkřikem zaútočí. Vsadí vše na jeden jediný úder a tne. Cítí jak meč proniká jeho tělem. Odskočí a je mu jedno, že nechal meč v těle protivníka. Všichni se na chvilku zastaví a boj se rozpoutá opět s nebývalou prudkosti.
Všichni chápou, že jejich osud je společný. Smrt. Sano dojde ke Gorou a snaží se vytáhnout meč, když za sebou někoho ucítí a vytáhne dýku, ví, že nemá proti meči šanci. Odrazí a druhou rukou vytasí meč. Chce se postavit do základního postoje, ale to už vidí jen stříbrný záblesk čepele a pak nic. Protivník zmizel stejně jako se objevil. Rozhlédne se. Kdo není mrtvý ten úpí pod zraněními.
„Zastavte boj!“ snaží se. „Jsem sósakane, vyšetřovatel šóguna a slibuji vám spravedlivý soud!“
Někdo se nervózně zasměje a jeho smích přechází v smrtelný chrapot. Ostatní zastaví a policisté je odzbrojují.
„Fukida!“ křikne.
„Ano.“
„Zajistěte dům a věci v něm. Marumi, zajistěte zajatce a ošetření raněných. Vůdce je mrtvý.“ Přejde k němu a dřepne si k němu. „Je to Gorou?“ Přijde k němu Akiro, držíc se za ruku.
„Ano.“
„Ošetřete ho a ať někdo přijde ze zajatců.“ Fukida přitáhne zajatce.
„Je to Gorou?“
„Jo je ty!“ dodá a ucítí políček na tváři od Fukidy. Zaskučí.
„Mluv slušně se sósakane – sama!“ Sano to přejde.
„Zabalte ho a doručte do rezidence Izumo.“ Vstane a unaveně si přejede tvář. Netečně se dívá po ostatních. Konec. Vražda jeho a Hiratovy paní je pomstěna. „Reiko můžeš klidně odpočívat,“ zamumlá a pak se vzchopí. Musí oznámit to šógunovi a je konec.
Někdo mu přivede koně. Sano se na něho vyšvihne.
„Sósakane – sama!“ uctivě ho osloví Fukida.“ Uvnitř jsme našli truhlice stejně jako v chrámu.“
„Výborně. Ať se nic neztratí a dovezte je do paláce.“ Vyjede sám bez doprovodu. Marumi s Fukidou se za ním střídavě dívají a pak přivolají Kaibaru. Ten pohlédne za Sanem. Neměl by jezdit sám. Vyšvihne se na prvního koně, kterého polapí a tryskem ujiždí za Sanem.
Sano si uvědomuje přítomnost Kaibary, ale nechává to tak být. Chce se dostat domu a pak navštíví šóguna. Potom bude muset navštivít soudce Uedu a povědět mu o tom co se stalo a proč Reiko zemřela. Spolu provedou očištění policejního sboru od úplatkářů. Ti muži, které zajali budou za výměnu jmen spolupracovat. Přičí se mu to, ale nechce mít ve sboru lidi, kteří se dívají jinam. Mohli by mařit nejen vyšetřování, ale kdo ví co ještě provést.
Projedou bránou a Sano namiří k domu. Za chvilku bude svítat a on musí zajít k audienci a pak... opakuji se. Možná jsme unavený anebo něco nevím. Jsem trochu... mám pocit... zklamání. Ten poslední souboj. Kdo to jen byl? Byl velmi dobrý a pak zmizí. Možná by mně dostal. Ne, nedostal. I když jednou se zemřít musí, ale on ještě nchce.
Sesedne před domem z koně a hodí uzdu služebníkovi. Ten ho rychle odvede do stáji. Vzpomíná si jak protestoval proti přidělení tak velkého domu. Vejde dovnitř a do ložnice. Pak se zastaví a jde k Hiratovi. Odsune dveře a vejde. Vyděsí doktora, který podřimuje u Hiraty.
„Hirata – san,“ začne a pak zmlkne. Až se probudí řekne mu to. Ignoruje tázávý pohled doktora a ten si oddechne. Sano vyjde a jde si ještě na chvilku lehnout.
V noci se mu zdá o tmavém stínu a stříbrné čepeli.
Ráno se slavnostně obleče a vydá se k Jeho Excelenci. Musí čekat, ale zpráva o rozprášení zlodějské tlupy už se roznesla a tak brzy je vpuštěn do audienční síně. Po pravici pan Macudaira a po levici nový komoří. Nezná ho a tak si ho nenápadně prohlédne. Přilíš slabý, když ohodnotí jeho povadlé rysy a těkavý pohled. Ve skutečnosti vládne teď úřadu pan Macudaira. Nedaleko kupodivu zahlédne Joritoma. Takže ten mladík co ho viděl v přijímací hale ho zřejmě z místa šógunova milence nevyšachoval. Anebo Joritomo toleruje dalšího vedle sebe.
„Podejte zprávy sósakan Sano. Jak jste na tom s bandou zlodějů? Nemůžeme dovolit, aby si klidně dělali u nás co si zamanou. Doufáme, že nesete dobré zprávy.“
„Vaše Excelence mohu Vám s radosti oznámit, že včera večer byla banda rozprášena. Všechny věci byly nalezeny. Mohu předat jehlici Vaší matce.“
„Výborně! Jsme rádi, že ti zpupní zločinci jsou po smrti.“
„Děkuji Vaše Excelence.“
„Výborná práce, sósakane Sano,“ řekne pan Macudaira. Sano sklopí oči. Rovnováha sil se naklonila k němu, ale na jak dlouho? Janigasawovi přiznivci mají ještě stále silnou pozici a jeho úkolem je chránit šóguna.
„Tak můžete jít a jistě můžete předat tu jehlici mé matce.“ Sano si uvědomí, že je propuštěn a pozpátku odejde. V záhybech rukávu cítí nádhernou jehlici. Donese ji matce šóguna. Bude mít výhodu. Venku vyrazí do ženských komnat a předá ji jehlici.
Ta ji znuděně vezme a optá se na Reiko, a že ji dlouho neviděla. Sano má co dělat, aby nevybuchl. Opatrně oznámí co se stalo. Musí vzít v úvahu, že v té době byla nemocná, ale i tak má co dělat, aby zůstal klidný.
Venku se zastaví a pak si vzpomene, že by měl zajít za soudcem Uedou. Má právo všechno vědět. Vrátí se do domu, kde se převlékne. Zajde ještě k Hiratovi.
„Hirata – san!“ zvolá potěšeně, když vidí, že je vzhůru. Ten se snaží zvednout, když ho Sano zatlačí zpět do pokrývek. Doktor zamumlá omluvu a odejde.
„Sósakane - sama?“ Hirata ho nakonec uctivě osloví a zavře oči. Cítí se slabě. „Nic si nepamatuji. Co se stalo?“ Sano tichým hlasem vypráví jak je Gorou přepadl v chrámu a vyhodil ho do vzduchu. Pomlčí o tom jak ho chránil. Je to Hiratova povinnosti ho chránit. Vynechá taky milování i polibek. Pak dokončí jak zjistil co se stalo u soudce Ueda a jak bandity našel v kopcích.
„Je mi líto, že jsem nemohl být s vámi. Midori je konečně pomstěna.“
„Teď se hlavně uzdravte. Až se uzdravíte tak uvidíme co dál.“ Usmívá se. Je rád, že Hirata je v pořádku. „Já teď jedu za soudcem a pak budu muset provést čistku v složkách.“ Zamračí se.
„Je to moje vina. Já za to mohu. Nejsem tak dobrý.“
„Ticho. Neříkej nesmysly.“
„Ale zatímco já se honím za duchy tak dlouho, tak vy jste to odhalil za dva dny. Nejsem k ničemu.“
„Bez tebe bych nenašel stopu k Aoi a není to pravda. Očekávám, že se staneš mým zástupcem, až se uzdravíš!“ Potřebuje kolem sebe oddané a věrné lidi a Hirata jim je. K tomu je chytrý a pracovitý. Má ho rád od prvního setkání. Mimoděk si upraví kimono, když zjistí kam se ubírají jeho myšlenky. Na okamžik odvrátí oči. Ne nesmí se vyhýbat pohledu na Hirata.
„Já zástupcem? Děkuji!“ radostně a s údivem vyskočí a zhroutí se do náruče Sana. Ten ho zachytí a na okamžik si vzpomene na chrám. „Omluvte mně. Já nevím .., děkuji vám, vám, za velkou čest, že jste mi dovolil, abych vám sloužil.“ Sano ho přikryje a mlčky přijme jeho slova. Tak to má být.
„Uvidíme se večer.“ Hirata se usměje a snaží se být vzhůru. Nemůže teď usnout, když je tady Sano. Prohlíží si jeho unavenou tvář a má pocit, že by si měl něco vybavit v souvislosti se Sanem, ale všechno ho bolí a paměť má jakoby v mlze. Sano odejde a Hirata ihned zavře oči.
Komentáře
Přehled komentářů
236x děkuji
Muahaha
(Arashinka - 01. 09. 2008 13:19)
Tak ted se to rozjelo :) hurá další díl !! Prosím pěkně..
super
(Sanasami - 01. 09. 2008 13:03)
Pokračovať pokračovať......to bolo fakt super ..dúfam, že si Hirata spomenie na milovanie sa zo Sanom ....vááááá...rýchlo ďalšiu kapitolu prosím prosím prosím
Návštěvy
(Amater, 21. 4. 2009 18:54)