1.díl - Kletba
Zvonek vypráví
1.
Kletba
Cink. Cink. Cink. Cink. V daleké zemi zvané Symerie se rozezní zvonek. První tóny letí krajinou našeptávajíc těm co miluji příběhy. Sedněte si a poslouchejte...
Lesní stezkou se ozývá příjemný hvízdot neurčité melodie. Nádherný hnědý kůň s bílými punčoškami kráčí stezkou s jezdcem v sedle. Počasí je nádherné a svítí slunce, modrá obloha je bez mráčků, jako by dni požehnali všichni bohové a i bůh severního větru a mrazu Arziel usnul a přenechal vládu nad dnem ostatním bohům, ne tak krutým a ledovým jako je on. Jezdec spokojeně mhouří oči a je mu neuvěřitelně dobře. Pohladí Tanečníka po krku a vnímá jeho teplo. Jeho srdce zpívá.
Jede na návštěvu a jeho ruka se mimoděk dotkne dárečku, který veze. Ženy miluji dárky a čím menší tím lepší, a platí to i pro čarodějky. Jeho krásná paní. Černé havraní vlasy hebké a dlouhé jako noční bouře, pokožka bělostnější než alabastr a černé oči žhavé jako nejtemnější hlubiny propasti ve Východních dálavách. Rty rudější než krev a labutí štíhlý krk. Útlé tělo podobné ohebným břízkám. Smyslnost z ní vývěra a on má tu čest být jejím vyvoleným už rok. Pravidelně navštěvuje její lože. A k tomu je nejen nádherná a smyslná, ale i vynikající čarodějka. Co může chtít víc.
Před dvěma týdny se rozloučil a musel odjet. Stihl zakázku dřív než si myslel a jeho kletba visela nad sousedním královstvím jako těžká dusná peřina. Dokonalé dílo od nejlepšího čaroděje kleteb. Za utržené denáry koupil pro svoji milovanou hezkou věcičku z perel. Miluje perly a na její nahé pokožce se skvostně vyjímají. Představí si ji jak leží na hedvábných pokrývkách, na sobě jen ten náhrdelník a vztahuje po něm své útle paže.
„Tak hýbni kostrou Tanečníku,“ výskne si. Nechápe proč dosud se tak ploužil. Jedu za svou milovanou, za svou kráskou... tepou kopyta Tanečníka. Sklání se k šijí svého koně a před očima má příjemný dům v malém městečku kde bydlí jeho skvost.
Černé oči mu hoří a kapuce mu spadne na záda jak vítr ji serve z dlouhých vlasů volně vlajících. Rovný nos, snědá tvář tvoří příjemný celek k jeho vzhledu. Štíhlé, ale svalnaté tělo by spíš možná slušelo víc válečníkovi než čaroději, ale v zemi Rrasst se musí i čarodějové umět ohánět meči. Na boku vykukuje zlatá hruška meče, dlouhé boty v kolenou ohrnuté. Muž je oblečený do hnědého kabátce se zelenými doplňky.
Před koněm se jako by lesní cesta rozdělila a on uvidí příjemné městečko nezasažené bídou velkých měst. Přitáhne uzdu svému koni a nechá ho trochu vydechnout. Na jeho plných rtech pohrává nedočkavý a nesmělý úsměv. Ó jak se těší na svoji labutěnku milenou. Jak se těší až ji sevře v náručí a ona zas mu pošeptá kouzelná slova: Jsi nádherný.
Kůň kráčí kolem stavení výstavných i méně výstavných. Chalup i dvoupodlažních domů. Jede až na konec městečka k dvoupatrovému, bílé omítnutému domu s velkou zahradou květin. Jeho milovaná se dobře vyzná v lektvarech. Zkontroluje dáreček jestli ho při té divoké jízdě neztratil. Je tam, oddechne si spokojeně. Nevnímá poklidný ruch městečka a před očima má jen hnízdečko ve kterém jeho labuť bydlí. Nevšimne si bílého koně s černou hřívou.
Jindy by se nad ním zastavil a obdivoval ho už jen proto, že patří mezi věci, které chce. Je jak zaslepený a až teprve když seskočí z koně a chce uvázat Tanečníka na obvyklém místě si uvědomí, že místo něho stojí bílý kůň. Kůň jeho přítele Syriana s kterým se neviděl už měsíc, ale kterého chtěl navštívít, tak za dva tři dny co by strávil u své královny srdce. Srdce mu poskočí žárlivosti nad tím, že toho koně nemá a nad tím, že zřejmě je tady a nebude ho muset hledat kvůli radě.
Zničeho nic mu dojde co znamená kůň uvázáný u domů čarodějky Lewlyn. Zaskřípe zubama a jeho černé oči zahoří pomstou. Jestli je uvniř, jestli... možná si zašel pro lektvar, který umí Lewlyn tak dobře připravit. Zlost se v něm sváří s podezřením. Uvědomuje si, že nejsou manžele, ale poslední rokem se stali párem a on doufal, že snad i něco víc. Ne, všechno je nesmysl. Stojí s uzdou v ruce a Tanečník se po něm dívá co to dělá. Obvykle ho přivázal a rychle šel do toho obydlí. Zafrká.
„Máš pravdu,“ zamumlá. Přiváže Tanečníka opodál a tiše jako stín, který si vyšel lovit duše se pliží k domu. Ví kam má šlápnout, aby se vyhnul pastem. Ví kde jsou všudypřítomná kouzla i obyčejné záludnosti domu. Kolikrát tudy prošel za svou čarodějkou. Rukou se dotkne nezapečetěných dveří a otevře. Slovo mu zajistilo, že nevrzly. Pomalu se bliží tím domem, který si tak zamiloval. V paměti se mu vynořuje nábytek, stůl s vázou uprostřed haly, tam je křeslo, a o kus dál schody. Druhý schod nepatrně vrže. Jeho tvář je soustředěná na to, aby dům nevycitil jeho přítomnost a přitom vnitřně se chvěje zlosti, žárlivosti a pomstou. Je nahoře a jeho oči vyhledají její ložnici. Potichoučku jde k nim.
Slabe vrzzz.
Zastaví se. Zaregistrovali ho? Zřejmě ne. Jsou v ložnici. Je rád a nerad. Rád, protože neví jak by vysvětlil své plížení temnotou a nerad, protože to znamená jedno. Neví jak na to reagovat. Jeho přítel a paní jeho srdce. Cítí jak jeho srdce buší a rve na dva kusy. Co má dělat? Vzpomíná si na jiné, kterým se to stalo.
Většinou to končilo jeho kletbou a vždy dost špatně. Zvedne hlavu a udělá poslední krok.
Perlivý smích své labutě. Hlubší hlas svého přítele Syriana.
„Ano přesně tam,“ zaslechne a zaskřípa zubama. Udělá další krok a pak vysloví slovo. Na chvilku zavře oči. Nechce vidět, ale nakonec ho zvědavost i jakási zvrácená touha donutí otevřít oči a dychtivě i znechuceně nasát obraz který se mu naskytne.
Lewlyn obkročmo sedí na jeho příteli, který má tak rád ženy a jezdí na něm divoce jak na koni. Je mu zle z toho jak vidí její zvrácené hrdlo, přivřené oči, ruce na prsou. Jak se hladí a tím víc vzrušuje Syriana. Dívá se na její bělostnou pokožkou na její rudé rty otevřené a sténající. Na štíhlé Syrianovy ruce položené na bocích jak ji svírají a nutí k pohybům sem a tam. Na jeho mužství objevující se a mizicí v jejím klíně. Vlasy které se houpou do jejich společného rytmu.
„To je ono,“ zanaříká Lewlyn a zhroutí se na Syriana. Nevnímá jak pevně svírá ruce až jsou bílé. Na své rozšířené zorničky jak hltají její nádheru. „Nikdo to tak neumí jako ty,“ slyší její mazlivý hlas a vzpomene si jak mu to říkala taky. Dívá se jak z něho sesedá a lehá si na záda. Otočí hlavu, aby se nemusel dívat na její zvoucí klín, na jeho zadek a jak do ni pronikne. Její nohy kolem jeho těla jak ho svírají a společné sténaní, vrzající postel. Odvrátí se. Viděl toho dost.
Tiše, bledý jako smrt odchází z domu. Odváže Tanečníka, ani neví jak a jde do první hospody na kterou narazí.
„Arianské brandy!“ zavrčí a hospodský přikývne. Nemá je, ale čert to vem. Ten muž je v šoku a v touze vraždit zároveň. Naznačí rukou a hospoda se vyprázdňuje. Lepší ušlý zisk než mít zavřenou hospodu a mrtvolu na krku.
„Tady pane,“ úslužně zašeptá. Arien do sebe hodí skleničku a pak odzátkuje zubama láhev a mohutně si přihne. Hospodský nad tím zamrká. Viděl ledacos, ale takový výkon ještě ne. Už má chuť zatleskat, když si všimne jeho ohnivě planoucích oči a na hrudi zlatého medailonu, který vykoukne zpod pláště. Polkne.
Čaroděj a to ještě ten nejlepší z nejlepších. Bude špatně pro městečko. Vytáhne další dvě láhve a modlí se, aby nepoznal, že to není Arianské brandy, ale obyčejná pálenka, kterou mu dodává rodina Blackových z nedalekých bažin.
Uctivě sleduje jak ani po dvou láhvích není opilý. Arien zvedne k němu hlavu.
„Zradili mně.“ Hospodský mlčí. „Tak řekni něco?“ a přitáhne si ho k němu. Hospodský si nevšímá jeho dechu po kterém většině lidi by se zatočila hlava a méně odolnější by padli.
„Kdo pane?“ nakonec se osmělí.
„Kdo??“ Praští rukou do stolu až nadskočí láhev. „Moje paní, nádherná, líbezná, jemná to kráska a on. Můj přítel, víš co udělám?“
Vida už se začíná litovat. Bude to dobrý. „Ne pane.“
„Já taky ne,“ zalká a sedne si an blízkou židli. Rukama se opře o pult a tupě zírá na láhev. Hospodský neví proč, ale má pocit, že host vůbec není opilý.
„Poraď co bys udělal?“ Hospodský si povzdechne. Copak je nějaký poradce pro srdeční záležitosti? Nechápe proč a kde to lidé vzali. Spíš by sám potřeboval poradit co s tchýni.
„Já pane?“ s hrůzou zopakuje.
„Je tu snad někdo jiný?“
„Ne pane. No co bych udělal? Vyhnal bych ji jistě.“
„To nejde. Ona je tak spanila!“ Hospodský nalije pálenku do narychlo vyleštěné skleničky a Arien ji vypije. Rozvalí se a dívá se někam za hospodského. Ten má chuť se tam podívat, ale ví dobře, že tam jsou jen láhve jeho nejlepšího alkoholu a sud s pivem a vínem. Mlčí a snaží se nevšímat si hosta. Dobře si uvědomuje prázdnou hospodu jejimži okny na podlaze svítí sluníčko a hraje si s jemným prachem poletující jen tak volně ve vzduchu. Povzdechne si a oči sklouznou na zdi. Na louče, které rozsvítí večer s příchodem tmy a zakázníků. Na vycpané zvířata a jejich kůže, které musí občas vyměnit, jak je klienti poškodí svým hrubým zácházením. Na obyčejné solidní dřevěné stoly a židle, které shromažďuje v dřevníku po sobotních pitkách kdy se u něho staví povaleči a další sběř z různých koutů lesa.
Má ji rád. Je jako dobré víno a on si nedokáže představit co by jiného dělal a pak je to výnosné. Výnosné a ví všechno. Jeho zrak upoutá opět čaroděj, který vyhnal jeho zákázníky a tím i peníze. Snad aspoň zaplatí.
Cinknutí denáru a on ho hned shrábne a strčí do kapsy aniž se podívá co to je. Čaroděj není opilý. Dvě láhve pálenky a on stojí na nohou. Neuvěřitelné a dnes má pro zákázníky opravdovu lahůdku. Čaroděj paroháč. No neni ženatý, ale to nevadí. V městečku se stejně moc toho neděje.
Arien vstane a je mu na nic, že se nedovede opít. Žádný čaroděj nedokáže se opít a teď by to tolik potřeboval. Zapomenout na svoji krásku a svého přítele jak tančí v nejstarším rytmu hry. Jak svírá ji v objetí. Vyjde ven a zavře oči jak do nich sluníčko uhodí. Bolí to. Otevře je a pohlédne na Tanečníka. Odváže ho a stojí s ním před hospodou. Nad ním sotva znatelně vrže vývěsní štít U dobré pálenky.
„Jdeme Tanečníku,“ rázně zavelí a jde. Neví co bude dělat.
Kůň s černou hřívou zmizel. Chvilku postojí a nakonec uváže Tanečníka ke kruhu stylizovaného do květiny. Otevře vrátka a jde dovnitř jako by se nechumelilo. Ví, že nástrahy už Lewlyn prozradily, že k ní někdo jde.
„Miláčku!“ slyší její hlas něžný jako úsvit slunce nad jezírkem a vletí mu do náruče. Vnímá její horké tělo po kterém tak lační a její černé oči rozzářené radostí. „Ty jsi přijel. Taková nádhera.“ Na okamžik zapochybuje co viděl, ale vůně milování se ještě kolem ni vznáší jak oblak zrady. Zatočí s ní dokola a usměje. Ten sladký andílek za nic nemůže.
„Něco pro tebe mám.“
„Pro mně?“ v hlase udivený tón. „Ukaž! Ukaž!“ Jemnými ručkama mu přejíždí hruď a škemrá. Je tak dychtivá, rozradostněna. Nemohla nic špatného udělat. Sáhne do kapsy a vytáhne perlový náhrdelník.
„Óóoo,“ vydechne Lewlyn. „To je krása,“ a obdivuje sametový lesk růžových perel ze Smaragdového moře. Přitiskne si ho k sobě a zvedne k němu rozzářené oči. Nakloní se k němu a mazlivě zašeptá. „Vezmu si ho dnes jen pro tebe.“
Arienem projede ohnivý šíp touhy a zvedne ji do náruče. Vyšívaný župan nebo co to má na sobě, odkryje její bělostné štíhlé nohy až ke klínu a ona ho chytne kolem krku a ručkou mu pod vlasy zezadu hladí citlivé místečko. Usmívá se a v druhé ruce svírá perlový náhrdelník. Políbí ho na rty a Arien otevře dveře. Vejde dovnitř a vyjde nahoru do ložnice. Položí ji na postel a začne se svlékat. Vidí jak si rukou zajede pod župan a rozhrne ho. Tak vyzývavá a on ji chce tak moc chce. Shodí ze sebe všechno a lehne si k ni. Rukou zajede ke klínu a rty přitiskne na její rudé jako krev.
O hodnou chvílí se dívá jak kouzelně spí. Je tak nevinná, rozkošná. To ten parchant Syrian ji k tomu donutil. Určitě. Jeho sladká Lewlyn.
Pomstí se místo ni. Není pro nic za nic odborník na Kletby. Zasměje se a ucítí jak se zavrtí v jeho náručí a něco zakňourá. Odhrne její hebké vlasy a k jednomu z pramenu přivoní. Slastně přivře oči a cítí jak se opět vzruší.
Mezitím Syrian jede stejnou cestou na Snížkovi. Pohvizduje si a je v dobré náladě.
Po měsíci kdy bojoval v západní části království Rrasst s nemoci a vyhrál, se dočkal takové odměny. Jistě odměna se mu houpala u pasu v podobě těžce nabitého sáčku s denáry, ale tohle byla jako nejlepší třešnička na dortu. Miluje ženy a ani netušil, že tohle zapadlé hnízdo v lesích má tak okouzlující paní.
Jeho Snížek a on byli dost unavení, když v noci dorazili do městečka. Snížek sotva pletl nohama a on měl jazyk na vestě. Nikdo ho nehonil a ani obvykli hejkalové ne. Dorazil k osvětlené hospodě z které se ozýval řev a on si znechuceně uvědomil, že hospodu nechce vidět snad do konce života poté co v ní měsíc bydlel.. Zas Snížka odvázal a šel vedle něho rozhlížejíc kde by se mohl V KLIDU vyspat.
A pak ji uviděl. Ten ladný labutí krok, její husté černé vlasy pohupující se do rytmu její kouzelné chůze. V rukou nesla košík květin a on se začal usmívat. Měl pocit, že veškerá únava z něho jako mávnutím proutku zmizela. Neviděl barvu jejích očí, ale její tělo ho k sobě zvalo a lákálo a on k ni přistoupil. Je nádherná a její tvář dokonala.
„Dobrý večer paní. Prosím můžete poutníkovi ukázat, kde by v klidu mohl přenocovat. Bohužel v místní ...“
„Vím. Jako každou sobotu.“ Vnímal jak si odhrnula pramen svých vlasů a vnitřně zasténal, když si uvědomil jak dlouho neměl ženu. Zbožňuje je. Všechny a tahle je prostě prvotřídní. „Jestli chcete můžete přenocovat u mně. Jmenuji se Lewlyn.“
„Čarodějka. Netušil jsem.“ Zdvořile se uklonil. Lewlyn to nekomentovala. Ten muž se ji ohromně líbí. Delší černé vlasy s modrým pramenem v nich dokazujíc, že je to mistr léčitel. Nevidí barvu jeho oči, ale přitahuje ji a ona od té doby co její drahoušek odjel, neměla muže a v noci ji to nebaví být sama. Pootočí hlavu jestli jde za ní a znovu si prohlédne jeho štíhlou, ale svalnatou postavu, zaprášeného oblečení černé barvy, unaveného koně. Otevře vrátka a čeká až ten muž přiváže koně ke kruhu. Jdou vedle sebe.
„Světlo,“ jen řekne a halou se rozlil příjemný jas světla. Položí košík na stůl a otočí se.
Je krásný, ji napadne a její zrak upoutají šedivé oči, rovný nos a smyslná ústa zvoucí ke hříchu. Cítí jak její tělo touží po jeho pozornostech. Snad nebude v posteli nemehlo, ale se svým vzhledem ho ženy už musely naučit všemu co žádají po mužích a na hrubiána nevypadá. Zavrtí nenápadně ramenem a cítí jak ji jeden rukávek šatů sklouzne dolu. Stydlivě ho upraví.
Syrian cítí, že se usmívá. Je to lištička a ví přesně kde po večeři skončí. A on ji uspokojí.
„Jmenuji se Syrian,“ jen tak prohodí a dál stojí v hale jako pařez a hlta její krásu.
„Léčitel.“
„Ano.“ Sundá si plášť. Na hrudi se mu houpe zlatý medailon s hadem.
„Mistr léčitel.“ V jejím hlase zazní úcta. Syrian neví proč, ale zardí se. „Povečeříte se mnou?“
„Ano.“
Večeře byla příjemná a pak noc. Zasní se a vnímá svoje ukojené tělo. Je perfektní a zřejmě ji ještě navštíví. Byla divoká i něžná a dobře věděla co muž chce a ona si taky nestěžovala. Aspoň v to doufá. Na zádech cítí její škrábance a jak přijede domu, ošetří je. Zavrtí se v sedle.
„Snížku co tak se hýbnout.“ Snížek zafrká a jeho klidný krok přejde do cvalu. Syrian s rozkoší vnímá pohyb jeho svalů a vítr ve tvářích.
Jede po cestě občas cvalem, občas klusem a krokem. Snaží se neuhnat svého koně, ale tolik se těší na svůj dům se zahradou. Určitě to tam zpustlo i když nechal svému služebníku Zarovi podrobné instrukce. No uvidí. Kolem půlnoci se spustí déšť a on nadává jak zakinthoský žoldák. Jednou u nich léčil nemoc, kterou chytili od jedné z markytánek. Bohužel nepřežila jejich vztek a no vojáky vyléčil, ale dost se u toho bavil. Tedy jejich slovníkem a taky něco pochytil z jejich slavného šermířského umění. Rozhodně to bylo zajímavé.
Půlnoc a on zvedne hlavu k obloze. Zamračí se. Obvyklé souhvězdí se ztratily jako mávnutím a on cítí ve vzduchu déšť a k tomu je uprostřed lesa. Mohl by použít kouzla, ale spát v déšti... „Jsi unavený a zhýčkaný Syriane,“ pronese do tmy. Popožene Snížka ještě víc. Do tváři ho uhodí první kapky deště. Sotva se stihne zaštítít kouzlem, ale i tak cítí vlhké oblečení. Cválají rozměklou lesní cestou až nakonec je donucen zvolnit, když Snížkovi uklouzne kopyto na měkké půdě. Kolem něho bičuji provazce déště zemi i stromy a on si jede v klidu chráněný kouzelm a přece je mu z toho mizerně.
„Tepá postýlka, sucho, horké víno a příjemná společnice. To by stačilo pro začátek,“ mrzutě uvažuje v té psí slotě. „Proč jsem se Snížku nevydal po druhé cestě. Ne to jsem si říkal, vyzkouším jinou. Jistě byla tu Lewlyn, ale tohle je star...hospoda. Nevěřím svým vlastním očím.“ Udělá pohyb rukou. „A vypadá to, že je poctivá. Nic čarovného. Tak nás přece jen čeká útulný pokoj a tebe teplá stáj.“ Popleská Snížka po černé hřívě a seskočí před hospodou jejíž rozsvícená okna zvou dovnitř. Zabuší pěstí na dveře. Že by nikdo tam nebyl?
„Pane?“ Dveře se otevřou a v nich stojí starší přihrblý muž. „Antonio, koně.“ Syrian zruší kouzlo, které ho chránilo před deštěm a vejde dovnitř. Hned se zbaví vlhkého pláště a pověsí ho. Rozhlédne se po spoře osvětlené hospodě. Kolem proběhne kluk se střapatými vlasy jako ohnivá čára a zmizi ve slejváku.
V koutě u stolu sedí nějaký žoldák, v dalším koutě asi místní štamgast a v místnosti je velký krb sloužící k pečení a zároveň k ohřátí hostů. Automaticky tam zamiří a natáhne ruce k ohni. Příjemně hřeje a i když je léto, tak ten déšť byl studený. Arziel zase řádil. Zamne rukama a ostatních hosti si nevšímá, i když má pocit, že v rohu sedí dost podivné indiviuum rozhodně nepocházející z lidského rodu.
„Přejete si pane?“
„Ano. Pokoj, horké víno a kdyby bylo něco k snědku...“ nadhodí nadějně a jeho žaludek se ozve.
„Kus paštiky a chleba stačí pane. Žena je nemocná.“
„Mohu se na ni podívat.“
„Nemůžeme...“ začne.
„V pořádku. Jsem rád, že jsem našel suché místo. Arziel zase divoce řádí. Dovedeš mně k ní?“ Možná bude mít pokoj zadarmo a jeho to nic nestojí.
„Děkujeme. Prosím pojďte.“ Šouravým krokem jde ke dveřím v rouhu místnosti a otevře je. Stojí v obytné části pána domu. Otevře další dveře a on vejde dovnitř. Ihned zaznamená zvláštní pach nemoci. Rozhlédne se po místnosti. Přejde k lůžku a vezme ji za ruku.
„Pane?“ ozve se tichý ustrašený hlas hospodského.
„Bude v pořádku.“ Začne mumlat slova léčící formule. Po chvilce za tiché asistence hospodského skončí. „Tohle ji dávejte a brzy bude zdravá.“ Vytáhne z brašny pár bylin a podá mu je. „Spařte je a odvar dávejte asi tak dva dny. Můžete přidat i trochu medu. Je to dost hořké.“ Vstane a dívá se na ženu, jejíž tváře se zabarvily a její dýchání je už normální. „Usnula. Nech ji spát. Spánek je léčivý.“ Vyjde z místnosti. Pach nemoci se změnil a on cítí uzdravující vůni. Usmívá se. Pro tohle se stal léčitelem. Přejde do hlavní místnosti a za chvilku před sebou má horké víno a jídlo. Vedle na stůl položí brašnu s bylinama a jednoduchý meč s podivnými znaky na pochvě. Z boty vytáhne nuž a zabodne do paštiky.
Výborná, si pomyslí příjemně překvapen a zapije horkým vínem. Přece jen se na něho Flaviel usmála a dopřála mu štěstí v podobě tohoto útulného místa. Dojí paštiku, rozvalí se na židli, popijí horké víno a dívá se do plamenu v krbu. Zívne. Je čas jít spát.
Zvedne se a hospodský ho s nějakým mumláním dovede do pokoje.
„Zázraky se dějou,“ pomyslí opět překvapený Syrian, když zjistí, že peřiny jsou bez nájemníků a dokonce voní. Shodí ze sebe všechno a svalí se do peřin. Za chvilku spí.
„Příjemné,“ zašeptá a cítí ručky na svém vzrušeném těle. Pootevře oči a uvidí nad sebou nádhernou blondýnku se svůdným úsměvem a chtíčem ve tváři. Příjemně se pobaví, když na něj nasedne a začne se pohybovat. Syrian natáhne ruce a sevře její kulatá ňadra do dlaní. Palcem přejede po tmavých bradavkách. Svírá je a zasténá slasti. Opravdu Flaviel mu ukázala vstřícnou tvář.
„Promiň,“ zašeptá neznámá blondýnka, když vyvrcholí. Rozevře ústa a ukážou se roztomilé špičaté zoubky.
„Sukuba.“ Ta zle zasyčí a sevře ho v pařátech, které přestaly být hebkými ručkami, a které ho před chvílí dovedly k druhému vrcholu.
„Něco za něco. Potěšení za potěšení.“
„Jsem čaroděj, sukubo.“ Dotkne se modrého pramenu ve vlasech. „Proč sis nevybrala toho vojáka?“
„Doprdele!“ zakleje sprostě a vstane z něho. „Nevšimla jsem si.“ Přivine se k jeho teplému tělu nazpět. „Prosím, potřebuji...“ prstíkem mu klouže po hrudi a její modré oči přetékjí prosbou.
„Ne,“ řekne nekompromisně Syrian. Vysála by z něho životní sílu a bez ni by byl k ničemu. Sukuba zklamaně si povzdechne. Sedne si vedle něho a přitáhne si k sobě kolena. Poočku ho pozoruje.
„Jsi kus proto a tamten voják je s moji družkou. Zas má víc štěstí.“
„A hostinský to ví.“ Sukuba pokrčí rameny a její úšklebek odhlípne dva špičáky.
„Je to výhodné pro obě strany. My zas dostaneme co chceme, hostinský zakázníka, který zde pobude déle a přitom se mu o to tady staráme.“ Sleze z postele a vystaví na odiv nádherné tělo. Syrian polkne. Je žádoucí, ale dobře ví, že to částečně pramení z jejiho sukubiho kouzla. Jenže on miluje něžné ručky žen. Jejich hlas, prostě je má rád. Založí ruce za hlavu a pozoruje ji co ona to, co ji předvádí. „Musím jít. Pomalu bude svítat. Škoda.“ Vyjde tak jak je z místnosti a Syrian se zavrtá do pokrývek. Příjemná zpáteční cesta, ještě stihne si pomyslet.
Ráno před něj položí hospodský chleba se sýrem a kusem šunky a pátrávě se zadívá do jeho oči. V rohu malátně se plouží žoldák. Syrian znalecky odhadne, že měl opravdu rušnou noc. No jeho věc, že. Není tady od toho, aby likvidoval sukuby a vůbec každý má právo na život. Dojí a vyjde ven.
„Tady pane. Nádherný kůň.“ Chalepc rozpačitě drží koně za uzdu. Syrian si všimne Snížková upraveného vzhledu a vykartáčované srsti. Rozhodně se o něj Antonio výborně postaral.
„Pro tebe!“ a hodí mi stříbrný denár. Antoniovi se rozsvítí oči a ihned schová denár do váčku za košili. Ukloní se, ale to už Syrian kluše na Snížkovi cestou domu.
„Tak vidíš zvládli jsme to!“ řekne Snížkovi a ten souhlasně zafrká. Syrian se rozhledne po okolí jestli se za jeho měsíční nepřítomnosti něco nezměnilo. Všechno zůstalo při starém. Popožene Snížka a za chvilku stojí před jednopatrovým rozlehlým domem. Sesedne a dovede ho do stáje. Později ho Zar vytře do sucha. Odsedlá a dá mu náruč sena, do kterého se Snížek hned pustí. V rohu stáji sebere vědro a dojde pro vodu. Rumpálem ho spustí do studny a slyší šplouchnutí. Za chvilku už má na hoře vědro plné vody. Donese do stáje a nalije do žlabu. Pohladí Snížka po nose a jde domu.
„Mistře!“ volá Zar. „Už jste se vrátil. Jak to šlo?“ odebere mu plášť.
„Výborně Zare!“ a pohledne na toho podivného tvora, který jednou mu zaklepal na dveře a zůstal. Neví jestli je to žena muž, skřet nebo co vlastně. Zůstal u něho a stará se o jeho domácnost. Syrian ho naučil i vařit jednoduchá jídla a obstarávat zahrádku. „Postaráš se o Snížka?“
„Jistě pane. Hned jdu na to.“ Syrian se dívá jak rychle vyběhne ven. Shodí ze sebe oblečení a jde do koupelny. Napustí si studenou vodou a pohybem ruky a slovem si ji ohřeje. Přihodí pár bylinek ze skleněné dózy na okraji vany a ponoří se do ni. Slastně přimhouří oči. To je přesně ono. Možná by mohl si někoho najít na chvilku a pak zavrtí hlavou.
Ženy mají podivný zvyk se v domě usídlit a nenechat ho na pokoji. Kolikrát se mu stalo, že různé přísady a k tomu vzácné našel vyhozené v kompostu. Chápal by myši, ale žabí nožky a netopýří uši a podobné věci ženy odstrašuji. A pak po čase slova: Vezmeš si mně? A když se občas zapomněl s jinou?
Jedná rusovláska ho honila skoro celý den s pánvi kolem jeho domu a zahrady. Nechápe proč ženské tíhnout k pánvím. Podle něho je pánev velmi nebezpečná věc. Nakonec rusovlásku uklidnil kouzlem a vymazal paměť. Teď si žije spokojeně s mlynářem a kolem sukni se ji motají tři děti.
Nic pro něho. On je volný jako motýl. Jedná květina, druhá kětina... může si vybírat. Létá si jak chce, když zničeho nic má pocit, že se něco mění. Vstane a po jeho svalnatém těle stékají kapky vody.
Kletba. Uklidní se. To se přežene. Je dost obvykle, že občas nějaký čaroděj nějakou menší kletbu schytá. Většinou jde o upozornění. Jeho pohled padne na medailon a doslova zesiná v tváří. Medailon jindy zářící, je potažený něčím šedým. Jeho moc je pryč. Vysloví slova, aby zahojil si ty rány na zádech od Lewlyn. Kouzlo, které umí každá babka kořenářka. Ohlédne se. Nic. Jizvy tam jsou. Šokovaně se spustí do vany a sedí. Není čarodějem.
„Celé mně to vyčerpalo!“ zamumlá si Arien a sesune se do židle. Dívá se na stůl, kde dal vzniknout své nejlepší kletbě. Takovou kletbu jen tak někdo nezvládne, ale je s ní nesmírně spokojený. Teď by měla kletba zasáhnout Syriana, toho chlípného mizeru a on se mu pomstí takovým způsobem, že celý svět o tom bude mluvit. No celý zřejmě ne, ale Syrian si to zapamatuje do konce života, že se neměl velkému Arienovi plést do milostného života.
Syrian miluje ženy.
Syrian nenávidí muže.
Syrian je léčitel. Jeho existence závisi na magii.
Výsledek? Zamne si ruce. Je tak spokojený s tou kletbou. Rozesměje se na celou místnost. Uvalil na něho kletbu a jeho moc zapečetil. Svou moc může jen získat pokud začne žít natrvalo s mužem.
Syrian to neudělá to.
Smrt pro něho je málo, ale ztráta moci je něco jiného. Jistě s ženou může obcovat, ale moc, to je něco jiného. Začne se ještě víc smát.
„Miláčku? Něco se děje?“ rozespalá Lewlyn stojí ve dveřích a protírá si oči. Arien se zvedne a přitáhne si ji do náruče.
„Lewlyn naprosto nic, poklade. Půjdeme do postýlky.“
„Dobře, ale tenhle svinčík pak uklidíš.“
„Jistě broučku,“ a vklouzne rukou pod volný hábit své okouzlující krásky.
Kletba vyplula a zasáhla nic netušícího Syriana v lázní. Okamžitě mu zapečetila celou jeho magickou moc, kterou měl.
Syrian sedí v horké vodě a nemůže uvěřit tomu co se stalo. Začne přemýšlet kterého čaroděje na kletby urazil. A takovou kletbu mohl vyslat jen mistr. Arien? a zavrtí hlavou. Je jeho přítel i když po něm dost často likviduje jeho kletby - nemoci. Musí se dozvědět co je to za kletbu i jak se ji zbaví.
Ještě pořád v šoku vstane z vany a ručníkem se osuší. Pak mu dojde co to je být bez moci. Neohřeje si vodu, ale bude muset nad ohněm ohřívat jeden kotlík za druhým. Promokne, protože ho nic nebude chránit. Sukuba se do něho zakousne, protože nebude chráněný. Prostě je v ponořený do hnoje až po krk.
Vyjde ven s ručníkem kolem boku. V ložnici natáhne na sebe věci a přejde do pracovny. Ještě že není magicky zamčena, ho napadne a polije ho studený pot. Musí něco udělat nebo opravdu neví jak bude žít. V pracovně vytáhne sešit s kontakty. Přejíždí jména a napadá ho kolik dobrých čardoějů je pryč.
Ervin.
Ano to je ono. Nejlepší čaroděj na odeklínadla. Jejich profese jsou docela úzce spojeny. Jenže Ervin odstraňuje kletby a on léči nanejvýš magické nemoci. Přečte si adresu a zaškaredí se. Tak daleko. Dračiny. Chjoo bažiny. Koho napadlo se tam ubytovat? Ponuré místo bez světla. Nechápe proč a co jeho zahrádka? Nebo, že by měl s Dračinami nějakou úmluvu o které nikdo neví? Zachmuří se. Jenže nemá na vybranou. Musí se nechat odeklít. Začne si vzpomínat jestli ho někdy na nějakém conu nebo pracovně setkal. Zavrtí hlavou, když si na nic nevzpomene. Pracovně se spíš míjejí a na conu většinou leží sťatý v náručí nějaké krásky jak zákon káže, takže si nepamatuje ze setkání nikoho. Povzdechne si. Zřejmě se začne vyhýbat alkoholu.
„To rovnou se mohu vyhnout i ženám,“ zabručí nic netušíc, že právě jeho vášeň k něžnému pohlaví ho přivedla do této situace.
„Zare!“
„Pane.“ Syrian si opět povzdechne. „Budeš hlídat dům dokud se nevrátím ano.“
„Jistě pane. Pane vaše vlasy.“
„Já vím!“ vyjede vztekle, když ho zarazí jeho zkřivený obličej. Vždyť za nic nemůže. Pohladí ho po střapatých vlasech. „Omlouvám se Zare. Nevím kdy se vrátím. Dokážeš to?“
„Ano, pane Syriane. Jistě, že to Zar dokáže. Mám osedlat Snížka?“
„Odjedu až zítra. Je po cestě unavený.“
„Jistě pane večeře je na stole.“ Syrian už chce říct světlo a pak se zarazí. Ani nemůže rozsvítit ve vlastním domě, ale Zar si zřejmě poradil, když uvidí na stole malou svíčku a jídlo. Zřejmě jeho vlastní zásoba. Zastydí se a pak položí peníze na stůl.
„Zare jestli budeš něco potřebovat až tady nebudu tak si to kup.“
„Pane děkuji. Zar koupí spoustu potřebných věcí.“ Syrian si pomyslí, že ano. Vděčně jí teplou polévku, čerstvý chleba s kuřetem a k tomu dezert s něčím co chutná moc dobře. Svíčka pomalu skomírá a on ji vezme do ruky a jen si vztekle říká, že bez magie je ničím. V ložnici sfoukne svíčku a snad poprvé od dob kdy si pamatuje nemyslí na ženu, ale na to jak se z té šlamastyky dostat. Převrácí se z boku na bok a oknem se dívá ven na měsíční světlo jak si hraje v korunách stromu s listím a zalévá svou bledou měkkosti zahradu. Přetočí se ke zdi, ale není to o nic lepší. Nakonec si i přetáhne polštář přes hlavu a na chvilku usne.
Nádherně zpívají, si řekne dokud si nevzpomene, že je bez magie a tím pádem i bez obživy a všeho. Znechuceně vyleze z postele a jde se umýt. Svět je hned mizernější pomyslí si se studenou vodou na tvářích a jak si drbá tupou žiletkou vousy. Promne si bradu. Kruci, kruci. Musí to nějak vyřešit. Musí to jít i kdyby měl za to obětovat cokoliv.
V ložnici se oblékne do černého a vezme si i černou hedvábnou košili. Je to barva která se dokonale chodí k tomuto dni. Zar si prohlédne jeho bledý nevyspalý obličej a černotu do které je zahalený. Ne že by obyvkle nosil něco jiného, ale dnes pánovi to sluší. Možná jede za některou z dam ho napadne, ale pak to zamítne. Vzduchem se prohání něco nekalého.
„Tady pane něco na cestu.“ Syrian přijme uzlík zřejmě se svačinou a vyrazí vpřed. Cítí, že Snížkovi se moc nechce, ale nějak to spolu zvládnou. Musí to zvládnout. Vyrazí vpřed na tři denní cestu, během níž se může přihodit cokoliv, a když není chráněn magii, tak obvzlášť. V duchu začíná děkovat všem bohům i Arzielovi, že se naučil obstojně vldánout mečem.
I ti žoldáci ho naučili dost. Ale i tak je vzteky bez sebe. Až se zbaví svého prokletí, tak si na kolegu pěkně došlápne. Uřkne ho nebo hodí na něho parádní nemoc s nepříjemnými důsledky a to takovými, že se s tím nevypořádá do pátého kolene.
„Stůj!“ Syrianovi se zatmí před očima a jeho oči se zaliji krví. Bože konečně!
Pomalým pohybem vytasí meč. Zaútoč první a na nic nečekej. První pravidlo zakintoských žoldáků. Pobídne Snížka a vyrazí proti ním. Neptej se na nic, oni se taky neptají. Druhé pravidlo. V pořádku je, když ten druhý je mrtvý. Třetí pravidlo, když ucítí čepel v břiše dotyčného. Lehké trhnutí a pomyslí na slavné kováře ze Zubních útesů a na čaroděje zbrojíře, který mu vkoval do zbraně znaky boha války.
Druhý byl ještě lehčí a když zahlédne záda třetího a čtvrtého a uslyší jejich jekot je mu dobře. Rozhlédne se po tělech na zemí. Jindy by je spálil, ale teď nemá jak. No dojede do nejbližší vesnice a řekne jim o tělech a koních. Takhle snad ty dva pochovají. Očistí meč a zasune do pochvy. Pobídne koně a bez ohlédnutí odjede. Kolem mrtvol začínají kroužit černí ptáci.
Za hodinku dojede k vesnici a sežene starostu. Vypráví mu o dvou lumpech co ho přepadli a je překvapený, když od starosty obdrží váček se stříbrnými denáry.
Jede a v ruce potěžkává váček.
„No nanejvýš se začnu živit jako žoldák.“ Schová váček a pobídne Snížka, aby se dostal dál. V klidu cválají a on se tiše modlí k paní Flaviel, té která nosí štěstí, aby měl cestu příjemnou a v pohodě. Asi svoje štěstí vyčerpal, když nepotká žádnou vesnici ani přístřešek a noc bez magie v lese... brrr. Otřese se děsem, když si vzpomene co ho tam může čekat. Vytáhne mapu a v slábnoucím západu slunce si ji prohliží. Musel by jet do půlnoci, aby se dostal k nějakému příbytku. Sroluje mapu a schová si ji za kabátec. Pobídne koně. Jedou drobným klusem a Syrian poslouchá noční zvuky. Mohou to být sovy, ale taky harpyje nebo další noční zvířata vyrážející na lov. Otřese se a pak jeho tváří se rozlije úsměv.
„Děkuji ti paní Flaviel, že při nebohém tvém služebníkovi stojíš v hodině utrpení.“ U cesty uzří malou kapličku posvěcenou poutníkům. V okruhu sto metrů se k němu nepřibliží žádný noční tvor aniž by si ubližíl. Spoutá Snížka na předních nohou, odsedla a ustele si lůžko. Za chvilku spí pod ochranou boha poutníků. Ráno ho na nose polechtají první sluneční paprsky a on kýchne. Zvedne se a vidí jak se všude válí lehká mlha vytvářející jako by zasněženou krajinu. Zvedne se a sklepe plášť od ranní rosy. Pak si všimne Snížka. Je v pořádku, oddechne si.
Osedlá ho, z uzlíku vytáhne skývu chleba a pustí se do jídla. Ze sedla pozoruje krajinu jak se probouzí po nočním životě. Zasní se a pak se zachmuří když si vzpomene na sebe. Ještě dva dny a další den večer bude u něho. Jaký asi bude? Nemá moc muže v lásce. Ani neví proč. Někteří jim jistě dávají přednost, ale jemu se dělá špatně při pomyšlení dotyku jiného než přátelského.
Taky by ho zajímalo co za to bude chtít, ale čert to vem. Udělá co bude chtít. V poledne zastaví na svačince v menším městečku a všimne si jedné hnědovlásky s roztomilými ďolíčky. S okouzlujícím úsměvem se zvedne od stolu, zaváhá, a pak jak nejrychleji může vyskočí a naskočí na koně. Vyjede z městečka jakoby ho honili všichni ďábli. Venku v lese si sundá kalhoty a sáhne dozadu. Zavyje. Ocas. Narostl mu ocas. Hezký chlupatý kočiči ocas. Sedne si a narve ocas zpět do kalhot. Co má dělat? Musí se rychle dostat k Ervinovi nebo nakonec se stane zvířetem. Opět naskočí na koně a celou cestu je nakloněný nad šijí Snížka. Ten ocas mu překáží v jízdě. Večer se uchýlí opět do pohostinné náruče boha poutníků a usne s nočními můrami plných vyjících koček, převalujíc se tam a sem.
Ráno vstane s kruhama pod očima, uždibne si kousek tvrdého chleba od Zara a snaží se najít na koni pohodlnou pozici. Ke konci cesty už skoro ani nevnímá kudy jdou když se svalí před nějakým domem. Z domu vyjde velký muž a zvedne ho do náruče jako mimno. Ze zahrádky se přibelhá starší žena. Dotkne se jeho čela a pak přejde k bylinkám pověšeným na zdi. Od každé vezme něco a smíchá to. Pak je spaří a udělá z nich čaj.
„Napijte se.“ Syrian v mrákotech ucítí hořkost na jazyku a chce to vyplivnout, když pozná jemu známou bylinku na povzbuzení. Vypije a lehne si.
„Kde to jsem?“
„Dračiny, čaroději.“ Syrian se rozhledne po chatě a pak jeho zrak sklouzne na její tvář.
„Kořenářka,“ zamumla. „Děkuji.“
„Není za co. Jedeš k mistru Ervinovi?“
„Ano. Znáš cestu?“ dychtivě vstane a pak si lehne na bok.
„Jistě. Zítra tě Alvin doprovodí k němu. Žije uprostřed bažin a jen Alvin zná k němu cestu.“ Syrian se zachmuří. Proč Ervin žije tak samotářsky? Zničeho nic ucítí jak se ocas ztratí. Sáhne si na zadek a oddechne si. Snad to byla jen náhoda. V lepším rozmaru přikývne.
„Děkuji moc, za doprovod a proč tak žije osamoceně?“
„To nevím. Víme, že byl ženatý, ale pak nechal uzavřít k osbě cestu a jen Alvin nosí vzkazy a podobně a my máme z toho obživu. Jenže ty nechceš poslat žádný vzkaz a tak tě doprovodí. Snad se zlobit nebude,“ dodá sama pro sebe a prohrábne oheň až vyletí jiskřičky.
Syrian pozoruje jak vezme lžící a zamíchá v kotlíku. Místnosti se za chvilku rozlije vůně nad kterou jeho žaludek slintá. Dívá se jak bere tři misky a do nich lije něco co báječně voní. Jednu mu podá.
„Děkuji,“ zamumlá už s plnými ústy polévky. Má pocit, že ani Dračí černá polévka není lepší než tohle. Místnosti se ozývá jen srkání polévky. Syrian se slabě usmívá. S plným žaludkem je hned lepší na světě.
„Jestli bych mohla doporučit v noci raději nevycházejte ven.“
„Proč?“
„Močálové víly, čaroději.“ Syrian přikývne. Ano vylákají muže ven a pak je sebou odvedou. Vlastně nikdo neví jak chudáci skončí. Zřejmě Alvin je nějak poučený nebo je odolný, ale když vidí jeho velkou postavu a jak tiše sedí aniž se přidá k rozhovoru, nebo zvedl od misky oči, tak začíná si domýšlet stav věci. Zřejmě není až tak úplně normální.
„Nehoda, čaroději. Nebyl takový vždy a já s tím nic nesvedu. Díky mistru Ervinovi nás nechávají lidi na pokoji a máme i dost peněz. Každý se tady musí zastavit, pokud něco žádá po mistru.“ Syrian pochopí a vytáhne váček. Odělí pět stříbrných denáru.
„Bude to stačit?“ Žena se mírně ukloní a vezme z jeho dlaně denáry. Budou mít za zimu. Syrian se dívá jak si je schová za pas.
„Můžete spát tady. My půjdeme do stodoly a nevycházejte ven,“ ještě jednou zopakuje mu a zavře za sebou tiše dveře. „Alvine pohlídáš ho?“ Ten přikývne a v jeho obličeji se objeví nesmělý úsměv. Kořenářka vejde do stodoly kde stojí i Snížek a ustele si lůžko. Za chvilku spí vědíc, že Alvin toho čaroděje bez moci ochrání.
Ženy. Tak krásný hlas a v jeho myslí se objevují scény jak je svírá v rukou, jak jsou nádherné. Slyší jejich perlivý smích. Náměsíčně se zvedne z jednoduchého kavalce a vyjde ven. Měsíc střibří krajinu a vytváří záblesky světla a tmy a tam .. je nádherná. Stojí a svůdně se usmívá. Udělá krok, když na něho dopadne těžká ruka a nějaké zamručení. Setřese ji a jde dál, když z ničeho nic se mu rozsvítí lebka všemi hvězdičkami a on jen bezmocně natáhne ruku po skrovně oděné krásce.
„Alvine je náš! Prosííímeeee!“ vykřiknou zlobně víly. Ten si jich nevšímá a nese omráčeného Syriana zpět do chatrče. Matka mu ukázala jak to udělat s hosty, aby nepadli do rukou těch stvoření. Sedí do rána vedle Syriana a pozoruje ho jestli se neprobouzí. Venku zatím víly bezmocně řádí.
„Pan Arziel nám Alvina byl dlužen!“ zasyčí vztekle jedna z nich. Ostatní zklamaně přitakají a s ranním rozbřeskem mizí v močálech.
„Auuu!“ vyhekne Syrian až skoro k polednímu. Sáhne si na hlavu kde má bouli.
„Tady, čaroději. Alvin vás praštil, jinak byste skončil s vílama u smrtelného tance.“
„Ty jsi viděla co se s nimi děje?“
„Byla jsem jedna z nich. Zamilovala jsem se do smrtelníka. Získala jsem si ho a porodila mu chlapce. Potom od nás odešel,“ pronáší klidně. „Našel si lidskou ženu a já tady zůstávám blízko sester. Tančili jsme s muži až do úpadu.“ Zasměje se tichounce a podá mu nápoj. Syrian si k němu přičichne, ale cítí jen bylinky, které sám používá.
„Díky to jsem potřeboval.“ Má nějaký divný pocit, ale neví jaký a pak si to uvědomí. Sáhne si na hlavu a zasténá, když nahmatá chlupaté zvířecí uši. Kořenářka ho pozoruje.
„Měl byste jít. Mistr Ervin z vás sejme kletbu. Uvidíte.“
„Ano.“ Zvedne se a trpělivě stojí, jak se mu všechno točí, ale za chvilku motanice přestane a on vyjde ven. Sluníčko svítí a Alvin čeká se Snížkem až k němu Syrian dojde.
„Jděte přesně v jeho stopách!“ zavolá za ními kořenářka a podívá se k močálům odkud cítí svoje družky. Jenže už nemůže k nim a tančit v světle měsíce smrtelný tanec. Vzdala se toho všeho pro lásku a nelituje toho i když ji opustil.
Syrian se rozhliží po pochmurné krajině, kterou prochází. Brr ten Ervin musí být podivín, když se tady zahrabal. On to nedokáže pochopit, ale pokud mu pomůže, bude mu nesmírně závázaný. Přece jen chodit ve světě bez moci a k tomu s kočičima ušima je tak děsivé.
Za ními opatrně kráčí Snížek. Kolem to bublá a občas se objeví koule plynu, která ihned praskne. Po chvilce si na to zvykne. Občas se objeví kousek zeleně jako malý zázrak a tvrdé listy dlouhé trávy, která není k ničemu. Co chvilku zahlédne v bažině nějaký pohyb a raději nechce vědět co v té odporné kaši žije. Kolem létá všelijaký hmyz, ale zatím je nechávají na pokoji. Zajímalo by ho jak se v těch bažinách Alvin vyzná. Anebo ho vede Ervin? No to za chvilku zjistí, když vrazí do širokých zad Alvina. Ten se k němu otočí a ukáže směrem dopředu.
Světlo v tom zeleném příšeří. Nádherné božské světlo a jeho srdce se divoce roztančí radosti. Takže možná, uvidí se, kde to vlastně jeho osvoboditel žije. Alvin vyrazí k světlu a za ním dychtivě Syrian. Nejraději by letěl vpřed a padnul k nohám svého budoucího zachránce. Poslední skrovné stromy se rozevřou pod Alvinovou rukou a Syrian úžasem vydechne.
Palouk plný zeleně a nádherných květin. Ptáci zpívají a sluníčko svítí. Tohle je ráj na světě uvědomí si. Uprostřed je dům podobný jaký má i on a okolo zahrada s bylinkami, které pěstuje snad každý slušný čaroděj. Rozhlédne se a všimne si, že Alvin znizel. Zamrazí ho, ale jde dopředu.
Jaký asi bude? Jak bude vypadat? Ze zahrady se zvedne muž v modrém oděvu a slaměném klobouku. Zacloní si oči a překvapí ho, když vidí nádherného koně a muže. Proč ho Alvin přivedl? Dobře ví, jak nemá rád společnost. Zamračí se a pak si všimne co toho muže zdobí. Uchechtne se, odloží lopatku a utře si ruce do zástěry. Musí přece hosta přivítat, když k němu vážil takovou dálku.
„Dobrý den. Jmenuji se Ervin a vy?“ Syrian sebou trhne. Nevzpomíná si, že by slyšel tak měkký a přitom hluboký hlas. Nádherný hlas chodící se do pěveckých sborů, jaký si vydržuji nejbohatší šlechtici země. Do obličeje mu nevidí, jak ho stíní široký klobouk chránící ho před sluncem. Jeho postava je podobná jeho, ale je o hlavu vyšší a oblečený asi do pracovního.
„Syrian a potřebuji vaši pomoc.“
„To vidím. Kletba?“
„Bohužel,“ zasyčí a ruce sevře v pěst. Ervin si ho zvědavě prohliží. Vysoký svalnatý muž a zřejmě čaroděj podle zbraně, kterou nosí u boku. Černé vlasy stočené do uzlu a vsadil by, že je to léčitel, ale nemusí to být pravda. Možná dokonce mistr čaroděj. Tvář jaká se líbí ženám a šedé bouřkové oči. Usměje se. Zajímavý muž a jeho kůň by byl ozdobou i královského dvora.
„Tak pojďte dál.“ Otočí se a jde k domu. Očistí boty od hlíny a sundá si klobouk. Syrian polkne, když uvidí střibřité vlasy. Není člověk.
„Jsem napůl nečlověk. Moje matka byla lesní vílou,“ řekne dozadu Ervin, aniž se otočí. Vstoupí do domu. „Běžte tam. Za chvilku jsem u vás.“ Někam zmizí a Syrian váhávě vstoupí do pokoje s množstvím knih, kobercem na zemi, stolem u okna a židlemi. Všechno je tak nádherné a prohliží si předměty.
„Líbí se vám?“ když zrovna zkoumá zářivé klubko.
„Ano. Co je to?“
„Nevím, ale vypadá to hezky.“ Syrian se podívá do jeho tváře. Je nádherná a přece dostatečně mužná, aby si ji člověk nespletl s ženou. Něco v něm vyvolá bouři pocitů a on nechápe co to je. Posadí se na židli a Ervin před něj postaví džbán s pitím a dvě skleničky.
„Tak vyprávějte co se stalo, kolego.“
„Jsem mistr léčitel a právě, že nevím co se stalo. Byl jsem doma a hověl jsem si ve vaně, když zničeho nic mně zasáhla kletba. Zablokovala mojí moc a ještě k tomu ty uši a předtím ocas.“
„To je normální,“ uklidňuje ho Ervin. Nalije oběma osvěžující šťávy s kouskama ovoce.
„Normální? Žertujete?“
„Žertuješ. Bude to lepší a pokud ti to nebude vadit. Ano je to normální. Je to vedlejší účinek toho, že nemůžeš používat svoji moc. No u tebe se projevuje opravdu podivně, i když pořád lepší než některé jiné případy.“
„Co tím jako myslíš?“ zařve nehledíc, že je tu hostem. Ervin klidně upije Letního nápoje.
„Tak jak jsem to myslel. Někteří sem přijdou s vyrážkama, krvácením z nosu a ještě horšíma věcma. Roztomilé kočiči uši mají něco do sebe.“ Syrian si uvědomí, že Ervin na ně celou dobu fascinovaně hledí. Celé setkání je takové podivné. Napije se se ze skleničky a povzdechne. To je dobrota.
„Chutná?“
„Moc. Co je to?“
„Letní nápoj. Je osvěžující a udělá dobře jak mysli tak jazyku. Takže nevíš co se stalo.“ Syrian se zachmuří.
Zavrtí hlavou. „Absolutně nevím. Ale někdo mně musí slušně nenávidět.“
„To ano. Bude to chvilku trvat než zjistím co se stalo.“ Zamyšleně se podívá z okna. Už dlouho neměl tak vzrušující případ a tak obtížný. Pomůže mu a docela by ho zajímalo i to co je za pozadím té kletby. Vstane a zadívá se do obličeje Syriana. Od odchodu manželky to bude první návštěvník, který zde zůstane delší dobu než jen jednu noc. „Pojďte ukážu vám obydlí.“ Syrian odloží skleničku a jde za hostitelem. „Kuchyň, terasa, knihovna a vzadu je pracovna a laboratoř. Moje ložnice a tohle je tvoje. Omlouvám se za to jak vypadá.“ Syrian vejde dovnitř a zavře oči před lavinou růžové barvy. Tohle se k němu moc nehodí a podívá se na nic neříkající výraz v Ervinově tváři. Zamrká, když si uvědomí fialkové oči. Nikdy neviděl tak nádhernou barvu oči. Ervin se usměje.
„Matka,“ aniž cokoliv dál rozvijí. „Lidi jsou tím trochu překvapení. Po matce jsem zdědil vlasy, oči, a po otci... no zas nevypadám jako žena.“ Syrian zčervená rozpaky.
„Kořenářka povídala, že jsi byl ženatý.“
„Odešla.“ Pokrčí rameny. „Usídlí se tu jak chceš a já se půjdu postarat o koně. Jak se jmenuje?“
„Snížek!“ zavolá Syrian za odcházejícím Ervinem. Podivuhodný muž a ze zadu... tak tohle ne, zavrtí v duchu hlavou nad svými směšnými nápady.
„Tak Snížek,“ zamumá si venku Ervin a jde ke koni. Pohladí ho po hřívě.
„Tak jak se máš?“ osloví ho a Snížek zafrká.
„Dobře. Jen dlouhá cesta a předtím ještě delší.“
„Půjdeme do stáje. Dostaneš jídlo. Řekni Snížku, nebylo nic neobvyklého na cestě?“
„Jen pán jel divně a jinak banditi.“
„A co předtím?“
„Pán je léčitel. Léčili jsme nemocné. Hodně dlouho.“ Ervin ví, že zvířata vnímají jinak čas. „Pak jsme jeli domu. Jinak. Cesta jiná,“ opraví se. „Nejsem zvyklý mluvit s lidmi.“
„To nevadí. Chceš si občas popovídat?“
„Moc rád,“ nadšeně zafrká.
„A co když jste se vraceli domu? Nepotkali jste někoho, nestavili jste se někde?“
„Jen pán přespal u jedné klisny. Má je rád. Já taky.“ Ervin se musí začervenat a pak se rozesměje. „Pak v jedné hospodě. Bylo tam šikovné hříbě. Moc krásně o mně pečovalo.“
Možná tam se něco stalo, nebo u té ženy.
„Ta klisna jak vypadala?“
„Nic moc.“ Ervin zdvihne oči k obloze. Že se ptal. „Byla stejná jako pán.“
„Čarodějka?“
„Nevím co to znamená, ale byl tam často jiný kůň.“ Odfrkne si znechuceně. Ervin přestane ho odsedlávat a vyjeveně hledí na Snížka. Žena čarodějka, jiný muž. Možná, ale to uvidí. Pak se rozesměje. Žárlivost. Je možné, že druhý muž měl v domě špióna nebo se vrátil předčasně a tak si zaplatil u někoho pěknou kletbu. Začne se šíleně smát. V záchvatu smíchu a pobublávání škytavky odstrojí Snížka.
„Krate, prosím dodělej to ano.“
„Jistě mistře.“ Krat, malý skřet, si přistaví stoličku a začne hřebelcovat Snížka. Ten spokojeně zamručí a opatrně švihne dlouhým černým ocasem, tak aby se nedotkl skřeta. Ervin chvilku se dívá jak jeho sluha, přítel se věnuji koni. Otočí se a odchází. Vyjde ven a zahledí se na dokonalost svého domova.
Po pěti letech má společnost a neví co s ni má dělat. No nejdřív kletba a pak kdo ví jak to všechno dopadne. Krásná kletba, zamne si ruce a fialkové oči mu ztemní vzrušením. Už dlouho neměl tu čest potkat skutečného mistra kletby. Vykročí k domovu a přemýšlí jak Syrian si poradil s tou záplavou růžové na kterou jeho paní trvala. Bývalou paní, s lehkou nostalgii si připomene.
Komentáře
Přehled komentářů
537x děkuji
Kouzelný
(Fussi-chan - 30. 04. 2008 16:02)
Ano, to je to správný slovo... Pravdu díš, Kitsune. Tohle miluju... nechat se unášet někam pryč, pryč od tohoto světa, daleko, daleko do říše snů. A jsem strasně ráda, že jsem objevila človíčky, kteří mi tu možnost dají. Děkuji, Ami!
Kúzelné
(Kitsune - 30. 04. 2008 09:32)
Nič iného sme od našej Ami ani nemohli čakať ;)
ok, ide sa na ďalší diel Muhahaha
Návštěvy
(Amater, 20. 5. 2009 21:23)