Čas nic neznamená
Čas nic neznamená
Muselo to být skoro před 700 lety. Země byla v chaosu a útočnici ji zuřivě plenili. Lidé byli lapeni do života uprostřed toho pustošení. V tu dobu, zde nebyla žádná bariéra mezi Světem démonů a Lidským světem. Bylo to v době kde kdekoliv lidé udělali svůj život, zlé duše aby se účastnili bojovali s nimi, a dokonce cele státy s námi spolupracovali, zaměstnavali abychom odrazili zahraniční vetřelce. Já jsem byl klasifikován mezi lidmi jako pojídač lidi. V tu dobu jsem vskutku se krmil lidmi tak moc až se mi to libilo. To bylo když jsem potkal jednu ženu v Lidském světě.
král Raizen
Kitsune - jap. liška
Bakegitsune - jap. mnohoocasý liščí démon. Mohl se vtělit do člověka. Čím více ocasů tím démon byl silnějším a moudřejším. Nejmocnějším byla devitiocasá liška, která byla i zlaté barvy.
1. Zloděj a Lord
Pochmurné počasí, pomyslí si postava na pahorku. Rozhlédne se kolem. Je už pomalu ráno. Není ani den ani noc a on takovou dobu má rád. Je zloděj a v tento čas nejraději loupí. Pohne rukou a odhrne si pramen stříbrných vlasů, který mu spadl do obličeje. Dívá se na nedaleký hrad. Jen kvůli němu se tady vláčel takovou dálku. Je velký s pevnými hradbami, ale pro něho to není žádná překážka. To co uvnitř hrad skrývá je pro něho tak přitažlivé a je přitažlivé i nebezpečí, které celá krádež představuje. Podívá se opět na zamračenou oblohu bez měsíce.
Je temná, ale v dálce tuší úsvit. Krajinou se převaluje mlha, která dokonale skryje jeho bílý šat a jeho příchod. Okolo hradu není les, jenom louka a vzdálená vesnice. Je tak ošklivě. Zvedne list, který skončil na zemi. Podzim.
Miloval podzim, protože podzim mu připomínal Kuronue, i když právě v tomto ročním období zahynul. Šli spolu krást magické zrcadlo do jednoho hradu. Nebyl jako tenhle, ale byl dost střežený. Vše probíhalo v pořádku dokud na zpáteční cestě... zaslechl výkřik, otočil se aby viděl jak Kuronue se vrací. Musel se dívat jak umírá a zaslechnout jeho slovo Zmiz.
Odežene myšlenky na něho. Bude mu to vadit v loupeži? Bude mu překážet v tom co chce udělat? Ne musí už konečně přestat na něho myslet a pomalu se mu to daří zapomínat. Jen občas v takovém dni do jeho činů se vkradou myšlenky na jeho milence.
Ten hrad vlastní nebo spíš ten psí démon vlastní Kámen bariéry. Dokáže odstranit jakoukoliv magickou překážku z cesty. Eliminovat ji a on přesně to potřebuje. Spoustu pokladů je hlídaných právě bariérami, přes které se nemůže dostat se svou moci a on by ho rád vlastnil.
Stojí na pahorku a shlíží dolu na hrad v ochranném bílém oděvu, se stříbrnýma dlouhýma vlasy, liščíma ušima a ocasem. Lidé by hned řekli kitsune nebo snad bakegistune. Zavolali by Lovce a začali by se modlit.
Je prý to velký kámen a najít ho nebude hračka, protože je určitě velmi dobře střežen. Jeho zvědové už na tom, ale pomalu pracuji. Mali neviditelni špióni. Nikoho nenapadne, že malé květiny, které se tam z ničeho nic objevili jsou zvědové, které mu vše řeknou. Rostliny, kterou rostou jen v Zásvětí, ale i země lidi má své krásy v podobě rostlin a on se svou moci může cokoliv. Je silný. Velmi silný a teď jeho zájem je soustředěný na tuhle pěknou věcičku, která ho láká jako můru světlo. Jenže on je chytřejší. Nenechá se chytit a spálit jejím žárem.
Zafouká vítr a on nevnímá jak je studený. Žluté oči lišky se přimhouři a zkoumavě se zadívají dolu. Je čas si uvědomí. Rozeběhne se a pro lidské oko je jako stříbrný rozmazaný paprsek, který se přibližuje k hradu. V paměti si vyvolává informace, které získal. Vždy se pečlivě připravoval na akci a proto je zatím naživu. Vždy tři kroky před protivníkem.
Pán Hradu: Psí démon Sesshoumaru, syn velkého psího démona Inu to Tashou. Má bratra polodémona, který se pochybuje neznámo kde. Stříbrné vlasy, na tváří fialový měsíc a dva fialové pruhy po stranách. Chladný nelítostný jako já. Těší se, že jeho protivníkem bude někdo takový. Získat poklad od tak velkého a mocného démona je výzvou které nemohl neodolat. Zbraně: Jed, jedovatý bič a meč Tenseiga s neznámou jemu moci. Nepatří k Zásvětí odkud přišel on, ale sem na zem lidi.
Už jsem tady, když doběhne k bráně. Jedním pohybem přeskočí hradby. Zastaví se a poslouchá život na hradě. Ticho. Vše je jak má být. Všichni spí a strne. Aura démona a velmi silná. To znamená, že pán hradu psí démon je doma. Má se vrátit a přijít někdy jindy? Ne, rozhodne se. Uběhl velký kus cesty než se dostal sem a nevrátí se s nepořízenou. Skloní se a dotkne se drobné rostlinky, kterou tady nechal vyrůst. Zavře oči a najednou ví, kde je kámen. Poděkuje květině a pak se usměje. Lstivě a krutě. Nic ho nezastaví v získaní pokladu, za který by leckterý démon dal vše co má. Rozeběhne se do zadní budovy z které cítí jak démoni auru, tak už teď slabě auru Kámene bariéry. Neví přesně jak ten klenot vypadá, ale když zjišťoval informace o kameni, tak prý je rudý.
Zastaví se před dveřmi do budovy a zkoumá je. Opatrně projde okolo budovy. Je dvoupatrová a zřejmě má i podzemí. Kdo ví jaké tady pán hradu nastražil pasti?
Kitsune? Ne nevypadá tak. Spíš něco víc než obyčejná zlodějská liška. Možná je to démon ze Zásvětí. Sesshoumaru stojí u misky s vodou a dívá se na toho vetřelce. Bílý oděv, uši s ocasem a nádherná tvář s chladnýma očima. Je to krásný démon a taky nebezpečný. Cítí to. Určitě zloděj, ale co tady na hradě může chtít? Nemá tady moc zrovna věci, kromě...
Uvidí, bude ho pozorovat, ale to jak se chová ... je tak opatrný, uvážlivý a chladnokrevný. Ano protivník před kterým musí mít úctu ať chce nebo ne. Už teď ctí jeho odvahu, ale to co hrad skrývá si nemůže odnést. Dotkne se vodní hladiny prstem a potěšeně se usměje. Na hladině se vytvoří kruh a zdeformuje tvář démona. Z jindy tak nudného dne bude zábava. Sesshoumaru se otočí k Jakenovi.
„Aktivuj pasti.“
„Lorde?“ zeptá se udiveně malý mužík, spíš skřet než cokoliv jiného. V rukou drží hůl s tváří staré ženy a muže.
„Neslyšel jsi Jakene? Všechny.“ Zdůrazni. Jaken chvilku udiveně pozoruje tvář svého pána, která je najednou tak.. potěšena. Někdo by řekl, že vypadá stejně, ale ten drobný záchvěv rtů a výraz v očích... pán se baví. Zavrtí hlavou a vyjde z místnosti. Vejde do jiné místnosti a začne aktivovat pasti.
Sesshoumaru zatím přejde k jedné ze mnoha skříněk a vytáhne malou černou kuličku. Drží ji v dlani a ona roste. Nikdy nemusel aktivovat magické pasti, ale ten, který přichází nevládne zrovna nemalou mocí.
Záblesk světla a předmět zmizi. Rychle přejde k míse s tekutinou.
„Kde jsi?“ zašeptá a ponoří se do toho co ukazuje. Ve tváří má nebezpečný úsměv.
Nesmí získat to co patří jemu.
Vejdu tudy, nakonec se rozhodne Yo-Ko Kurama. Natáhne ruku a vyšle rostlinu pátrače. Dveře jsou past a hodí na ně kámen. Dveře se pohnou a vybuchnou. Tak už od začátku. Že by pán domu věděl, že jsem uvnitř? Proč by tedy nevytáhl na něho on sám nebo jeho poskoci? Vejde dovnitř a udělá dva kroky.
Vrzzz. Ďábelské pomyslí si Yo-Ko. Vrzající podlaha, pro nepřítele. Dřevo je poskladané tak, aby jakýkoliv krok byl slyšet. Zastaví se a dotkne se podlahy. Jenže proti každé pasti je možnost se bránit. Sáhne si do vlasů a vytáhne semínko. Dotkne se ji svoji moci a jen sleduje jak se rostlinka drápkami přichytává podlahy a izoluje její vrzání. Udělá krok. Ticho. Výborně. Jde pomalu kupředu.
Nemá cenu pospíchat, protože budova je zřejmě jedna velká past a on chce získat Kámen a ne ztratit život.
Kuronue můj netoýří příteli, tebe by to bavilo. Uhne noži, který se zhoupne. Lidské pasti mu nemohou ubližít. Zastavi houpajicí nůž. Kdyby se neuhnul měl by ho v srdci. Jak zvláštně udělaný a pak se dotkne ostří.
Jed.
Pán domu vládne jedům, ale on s mocí rostlin může zastavit jakýkoliv jed. Zvedne se a jde dál. Pomalu se bliží chodbami, když zničeho nic zaslechne svistot a kolem něho proletí šíp. Nevědomky se po něm chce ohlédnout. Něco ho k tomu nutí, ale ovládne se a už vidí tiché smrticí šípy.
„Růžový bič!“ vykřikne a šípy mu leží u nohou tiché a podivné zkroucené. Zvedne jeden hrot a vydechne. Lidské kosti něčím násakle. Vidí spíš tuší na jejich povrchu něco mazlavého a raději se jich neodtýká. Překročí je, když neví co ho varuje a v poslední chváílí sebou hodí na ty jedovaté šípy vyrobené z lidských kostí. Kolem něho proléte ohnivá koule. Zvedne hlavu a podívá se za koulí. Obrátila se a pak ucítí jak ty hroty šípů se mu zarývají do těla. Rychle vstane a vytáhne dva z paže. Nezásahly ho hluboko a vymáčká nejspíš jed z ranek. Ostatní se přes oděv nedostali. Rozvine bič a čeká na nepřítele, který je před ním. To jak tam vyčkává tiše uprostřed chodby...
„Tak co řekneš mojim pastím, Liško?“ Sesshoumaru je opřený o stůl s miskou a pobaveně hledí na to jak se dostává přes ty drobné pasti. „Jsou pro tebe dostatečně důstojné? Dost těžké pro tvé zlodějské umění? Nebo chceš něco víc?“ To jak se jim vyhnul, jak tam stojí s bičem v ruce, je nádherný a někde jinde někdy jindy by snad mu dovolil vniknout do hradu a odnést by co chtěl.
Po chvilce přemýšlení si nakonec vzpomněl co má na hradě tak cenného. Kámen ve tvaru lidského srdce žhnoucí jako krev. Srdce nevinnosti. Má moc odstranit každou past. Nestihl ho odnést do svého pokladnice a sám o sobě je nesmírně cenný. Pomysli na pokladnici, kde má schované vše co za staletí jejich rod získal.
„Tak Ryuku jak si povedeš proti Lišce?“ Nikdo ho neslyší, ale on to musí říct. Podívá se na démona v podobě ohnivé koule. Musí mu sloužit.
Dívá se chladně a vyhodnocuje jak bojuje. Těžký protivník a jeho oči se rozšíří, když vidí jak bič v podobě čáry se rozvlní. Nic proti němu to není. Musí být připravený, protože když se dostane až k němu bude s ním muset bojovat a jeho nepřítel je úctyhodný.
Cítí jak mu krev proudí rychleji z vidiny potěšení boje s někým takovým. Musí zjistit všechny jeho silné stránky i slabé.
Znát svého nepřítele je velmi důležité, slyší svého otce, při jedné z lekcí boje.
Ano musí ho poznat jak to nejvíc jde.
Tak proti tobě můj bič nefunguje. Nevadí to.
„Tak co řekneš tomu démone?“ už dávno pochopil, že proti němu stojí démon. Sáhne do vlasů a svoji moci vytvoří rostlinu, která produkuje vodu. Usměje se a oči mu hrají nebezpečím a potěšením z boje. Nečekal, že hrad bude tak střežen, ale možná už přilíš dlouho to bylo co musel stát proti opravdovému protivníkovi, který je možná.. ne je stejně chytrý a nelítostný jako on. Cítí v sobě touhu poznat pána hradu a bojovat s ním.
Položí malou rostlinu na chodbu a vyšle k ni svou moc. Za chvilku leží na zemi malý mužík, vztekle cenící zuby. Voda, kterou rostlina ze sebe vydala uhasila jeho podstatu a odhalila kým ve skutečnosti je.
„Výborně!“ zvolá Sesshoumaru. Potěšilo ho jak snadno dostal Ryuku. Jaken se starostlivě zamračí. Je to tak neobvyklé, aby jeho pán měl z něčeho potěšení.
Yo-Ko zastrčí bič za opasek a zadívá se do hloubi paláce. Vsadil by se, že kamkoliv šlápne všude budou pasti.
„Jdeme“ udělá krok na rostliném koberci podlahy. Jde pomalu a svými smysly loví vše co by se mohlo zdát smrtelné. Tam rostliny, chytré a rozvine bič. Vymrští a jeho trny se přichytí na strop. Zatáhne. Bič ho unese, ale potřebuje zjistit, jestli to není další past.
Je! pomyslí si, když padá dolu do šachty. Potěšeně se usměje nad tou rafinovanosti. Neví jak funguje, ale začíná pociťovat obdiv k staviteli těchto pasti. Musel být nesmírně vynálezavý a taky šílený. Snaží se bičem dosáhnout na okraj pasti, ale bič je krátký.
Dopadne na nohy a ve tmě je slyšet vrčení, cvakot zubů a svistot.
Květina světla. Postaví se s květinou světla v ruce a podívá se na ten masakr. Kolem nohou se mu válí nejméně tři desítky teď už mrtvých démonu. Sedne si na jednoho z nich a a začne se smát.
„Vidíš Jakene směje se. Vpustil jsem do díry čtyřicet démonu vyhladovělých na pokraj smrti, deset těch nejslabších posloužili k utišení hladu těm zbylým a další potravou měla být Liška a ona je tak snadno zabila. Začínám váhat, jestli nemám zbytek pasti deaktivovat a slyšíš jak se směje?“ Sesshoumaru ponoří ruku do vody a drží v ní ruku. Místnosti se rozlehne hluboký nádherný smích. Zní v něm vítězství i touha, potěšení. Je nádherný, Jakene.“ Vytáhne ruku z vody a dívá se zamyšleně na Lišku. Už dlouhou velmi dlouhou dobu necítil co teď. Jeho smysly se probudily. I ty o kterých si myslel, že dávno odumřely.
„Nechcete ho snad pane pustit?“ řekne vyděšeně Jaken.
„Neboj se Jakene. To nemohu.“ Sesshoumaru se podívá na Lišku a světlo v jeho rukou. Měkkce ozařuje jeho obličej a ten žhavý pohled, když se podíval nahoru.
Škoda.
Zdi a otvory v nich. Snad by jimi mohl vyjít. Ne ovládají se někde jinde a on na proražení těch tunelu nechce marnit síly. Ještě se necítí unavený, ale ví, že svoji moc může vyčerpat. Už jednou se tak stalo a pak dlouhou ležel a sbíral síly.
Podívá se na Růžový bič a začne ho vysílat nahoru. Pořád rovně a už cítí jak se zachycuje nahoře podlahy a začne šplhat. Už si ani nepamatuje, kdy z nějaké pasti musel šplhat. Většinou stačil výskok a byl pryč. Potěšeně se usmívá. Když je v polovině vyskočí nahoru do pokleku. Svine bič a pátravým zrakem se dívá před sebe.
Uhne se jak kolem něho proletí dvě ohnivé koule. Nejsou to démoni, když neucítí jejich auru a rozprsknou se před ním.
Yo-Ko se postaví a pak pobaveně se podívá na hořící stěnu. Vsadí se, že bude dost dlouhou hořet. Rozeběhne se proti ni a spokojeně se směje.
Sesshoumaru se slastnými pocity poslouchá ten divoký vítězoslavný smích.
Přeskočí hořící hranici, vyhne se další pasti v zemi, kopím a kamenné kouli, která vyrazí vpřed. Jak důmyslné, ale proti jeho síle to nic není a pak vrazí do bariéry udělá krok dozadu a opět bariéra. Cítí jak kolem něho se svírá úžeji a úžeji a on nemůže skoro nic dělat. Pohlédne nahoru a odrazí se. Prolétne podlahou a zaskřípe zuby, když slyší se lámat dřevo, které pochází se Zásvětí. Je silné stejně jako železo.
Udýchaně pozoruje jak se bariéry dotknou a vybuchnou. Odvalí se o kus dál, aby ho výbuch nezasáhl plnou sílou a přece cítí jak ho zasáhne jejich energie. Leží a přemýšlí jestli bude mít dost síly na návrat.
„Tak možná se setkáme Kuronue,“ protože teď, když je tak blízko tomu pokladu se nemůže vrátit. Vstane a podívá se na svoje potrhané oblečení. Ono se zas vzpamatuje usoudí. Podívá se přes celou místnost na dveře. Jsou jednoduché ničím nezdobené. Jen na každé straně sedí jako sochy dva obrovští psi. Udělá krok a slyší jak podlaha zavrže. Udělá krok vedle a podlaha je normální. Ano, někde vrže někde ne. Ten kdo to dělal musel bý umělec a zřejmě taky tu stavbu paláce nepřežil. Krutě se usměje.
Kde asi jsou jeho kosti?
Přemýšlí kde bude podlaha vrzat a kde ne a pak udělá další krok. Uhne se, když uvidí jak proti němu vytryskne slabý paprsek. Uhne se, ale pak se podívá na své oblečení. Propálené? Údivem zvedne obočí. O něčem takovém slyší poprvé. Pak se podívá a uvidí přede dveřmi podobné zelené paprsky. Rozkrájely by ho na plátky humorně si pomyslí a představí si ho jak si ten psí démon poručí od svých kuchařek Propečené plátky z lišky na bazalce. Olízne si rty a pak roztočí květinový vír. Dívá se jak plátky růží padají jeden za druhým na zem.
„Zmiz Jakene!“ poručí tiše Sesshoumaru. Dostane se i přes tenhle vynález.
„Ale pane“ odváží namítnou Jaken. Sesshoumaru se otočí a z oči mu začnou sršet blesky. Jaken poppadne hůl a začne utíkat. Co ho napadlo rozzlobit velkého lorda Sesshoumaru? Hůl v jeho ruce ječí a Jaken si oddechne, když z hrůzou zjistí, že vyběhl špatnými dveřmi a rovnou do náručí jich dvou, paprsků a co ... růží? Zamrká a pak otevře zobák a zaječí.
„Aaaaaaa!!! Sesshoumaru-sama!!“
Yo-Ko se otočí za hlasem a uvidí poskakovat drobného mužíčka s holi, která plive oheň. Tak to má být pán hradu nebo co?
„Lorde Sesshoumaru otevřete nebo mně zabijou!“ zaječí opět Jaken a zabouchá na dveře. Nic. Přitiskne se do kouta a klepe se strachy. Před sebou má nataženou hůl a dívá se po sochách.
Ano Sesshoumaru. Tak se jmenuje majitel, který vlastní kámen a zřejmě je tady. Jenže teď už utéci nemůže. Podívá se po dveřích za kterými ho tuší. Tak blízko k rovnocennému protivníkovi.
Ví jak se ke dveřím dostat. Nadechne se a zavře oči. V paměti si vytvoří cestu, kterou musí proběhnout. Nepotřebuje magii jen svoji obratnost. Kotoul, překročit a zase výskok, most a je to. Podívá se za sebe. Jsou pryč. Květinové plátky, které zbyly klidně klesají na zem.
„Lord Sesshoumaru nepřijímá!“ vzpomene si na své povinnosti Jaken a napřáhne před sebe hůl. Yo-Ko ho chytne za límec. Prohlédne si ho ze všech stran a pak ho odhodí za sebe.
„Lorde Sesshoumaru!“ volá Jaken zoufale a pak narazí do zdi. „Hvězdičky. Hodně hvězdiček“ zablekotá. „Strážci!“ zašeptá a sesune se na podlahu ze zdi. V ruce pořád drží hůl.
Yo-Ko se otočí a natáhne ruku ke dveřím. Ten mužík doslova odtamtud vyletěl a v klidu pak sáhl na dveře, takže ty nejsou nebezpečné. Přesto kdo jsou strážci?
„Vrrrrrr.“
Yo-Ko se neotočí. Mohl vědět, že až zas to tak jednoduché nebude.
„Růžový bič!“ a vytáhne z vlasů růži. V ruce se mu rozvine dlouhý trnový bič.
„Překrásné, nádherné“ šeptá Sesshoumaru u vytržení. Když si vzpomene na jeho pružné tělo a jak dovedl oklamat jeho síť paprsků. Jak ji prošel... cítí vzrušení. Zaposlouchá se do zvuků před svou komnatou a pak rozčeří hladinu vodní plochy a přejde k truhle. Otevře ji a vytáhne kámen. Žhne horkem a je nádherný. Položí ho do doprostřed stolu. Ano vše je přichystné pro jeho nádhernou návštěvu. Pro jeho liščího zloděje. Ustoupí do rohu místnosti.
Otočí se a rozviří bič. Měli by být už dávno mrtví, když se podívá do jejich rudých oči a pak na srst. Jsou šedí a ani bič, který protne železo s nimi nic nesvedl. Schová ho a pak začne uhýbat jejich tesákům, zubům a drápům. Uvědomuje si, že nemůže to tak dlouho dělat a pak si sáhne do vlasů. Upustí na zem semínko a dál pokračuje v jejich odrážení. Nakonec vytvoří květinu, kterou obtočí ruku a vytvoří tak meč, kterým odráží jejich útoky. Cítí se vyčerpaný a rostlina... vyšle signál, aby rostla. Ano potěšeně vnímá jak se rozvijí.
Jen musí být v ní, aby ji ovládal, jinak... dvěma skoky se dostane doprostřed rostliny. Psi se otočí a zavrčí. Z tlam jim visí jazyky, ale Yo-Ko na nich nepozoruje únavu. Naprosto ne. Jedním skokem se dostane k rostlině a k chce dál k vetřelci. Nic jiného ho nezajímá.
Zakňučí a spadne jak na jeho srst dopadne kyselina. I druhý pes se zoufalým zakňučením spadne na podlahu. Vstanou a dívají se na toho nového vetřelce. Musí ho zničit a vrhají se po rostlině. Uchopí ji za silné stonky a začnou rvát. Je jedovatá, ale to jim neubliží, ale jejich sliny. Jsou stále blíž a Yo-Ko koordinuje rostlinu. Nemůže ji dovolit zdivočet.
Hotovo a se slabnoucím zrakem se poslední ze strážců dívá na uhryzaný květ. Chce udělat krok k nepříteli, zaútočit, zabít vetřelce, když slabě zakňučí a upadne. Yo-Ko k němu přistoupí. Byli skvělí, když uslyší poslední zoufalé cvaknutí tesáku a jeho noha se zbarví krvi.
Vyndá svoji nohu z tesáků strážce a hned pomocí rostlin si ji léčí. Vstane a přejde nejistým krokem ke dveřím. S humorem přemýšlí o svých třesoucích nohách a jak je slabý. Teď by ho porazil i druhořadý démon. Otevře dveře a na stole zahlédne kámen a misku. Udělá krok a pak se rozhlédne.
„Pokud mně porazíš, kámen je tvůj“ ozve se hlas, který Yo-Ko nadchne. Ze stínu vystoupí Sesshoumaru. „Proto jsi sem přišel, ne“ otáže se Sesshoumaru. Dívá se na toho liščího démona.
„Ano. Přišel. Tvoje pasti jsou...“
„Děkuji“ Napřáhne ruku a vytvoří bič. Yo-Ko se usměje. Neví jestli vůbec bude ho schopen vytvořit. Sáhne si do vlasů a vytáhne krvavou růži.
Dokázal a jedním pohybem vytvoří růžový bič. Rozviří ho nad hlavou. Musí to být rychle. Dívá se jak před ním stojí.
Stříbrovasý démon s měsícem na čele s očima tak podobnýma jeho a s obrovskou moci. Jeho úsměv je tak klidný a spokojený. Vše viděl. Pozoroval, věděl o něm od začátku.
„Viděl jsi...“ neřekne co.
„Ano.“ Jen řekne. K čemu slova? Má pocit, že mu rozumí stejně jako on jemu. Škoda ho. Vypustí jedovatý bič, který je odražený jeho růžovým bičem.
Je silný i po tom co vše překonal a bojuje jako pravý plnokrevný démon. Šlehy a zákmity obou bičů se střídají v ďábelském tempu.
Nemohu vyhrát. Pokusí se vytvořit ještě vír růžových květin ostrých jako dýky, ale jeho moc je vyčerpaná.
„Je konec“ zašeptá Yo-Ko a cítí jak v posledním okamžiku Sesshoumaru stahuje bič. Otočí se a chce se dostat pryč.
„Ne. To ti nemohu dovolit“ s lítosti pronese Sesshoumaru a dívá se jak vyběhne ven.
Jsem unavený bojem i pastmi. Běžím dolu a pak z hradu pryč a pak z ničeho nic špatně šlápnu. Past.
Bič a prázdno.
Tma.
Kuronue jsi to ty? Něco mně nese...
2. Společník
„Zavolej Jakene léčitelku. Potřebujeme byliny na léčení“ řekne klidně Sesshoumaru a nese v náručí svého vetřelce. Když deaktivoval pasti vyběhl za tím liščím lupičem. Nejdřív ho chtěl zabít, ale pak ho vzal do náruče a teď ho nese k sobě.
Lítost nad nim? Ne. I v takovém stavu nevzbuzuje lítost. Chce něco jiného. Možná kdo ví společnost? Jistě má za společníka Jakena, ale to je služebník věrnější než pes. Chtěl by někoho s kým by mohl mluvit, kdo se mu vyrovná a on se vyrovná, i když je to obyčejný zloděj. Sdílet něco. Povzdechne si. Je mocný lord a vládce Západních zemi a uvažuje o obyčejném zloději. Jenže jeho odvaha, neohroženost, síla ...
„Pane to je to je ten zloděj. Přece.. pře..“ začne koktat Jaken a nervózně poskakuje kolem svého pána. Sesshoumaru se zastaví a podívá se chladně na Jakena. Ten se před ním přikrčí.
„Jakene poslední dobou mi odmlouváš. Jdi hned pro léčitelku!“ přikáže a jde dál do svých soukromých komnat.
Když tam dorazí opatrně svého vetřelce položí na tanami a odhrne mu vlasy z čela. Musí být vyčerpaný. Neuvědomuje si, že se usmívá.
„Sesshoumaru – sama, léčitelka.“
„Pusť ji dál a sežeň nějaké kimono.“ Jaken povyskočí a raději zametá pryč. Sesshoumaru – sama jeho obávaný hrůzostrašný pán je zřejmě očarovaný. Ano tím to bude. Bakegitsune mají tu moc. Ovládnou lidské tělo a živí se jim dokud ho nevysaji a bůhví co je zač ten zloděj? Pracně vytáhne z truhly kimono a vleče je sebou.
„Taková podřadná práce nehodná prvního služebníka Sesshoumaru - sama“ brumlá si po cestě do ložnice Sesshoumaru.
„Musíme ho svléknou můj lorde“ řekne bojácně léčitelka. Sesshoumaru k ni sklouzne pohledem.
„Dobře.“ Odhrne pokrývku a svlékne mu jeho oděv až na kalhoty. Léčitelka ho začne ošetřovat.
„Nemá moc zranění. Myslím, spíš, že jeho duchovní aura démona je vyčerpaná. Potřebuje jen odpočinek a klid, můj lorde.“ Sesshoumaru přikývne a hledí na něho. Je vysoký. Vyšší než on. Neuvědomil si to.
„Hotovo. Mohu odejít? Nechám Vám tady nějaké bylinky.“ Navrhne tiše léčitelka.
„Ano. Běž. Jakene neschovávej se za dveřmi a pojď sem.“
„Pane tady máte...“ nedořekne Jaken a opustí pod velitelským gestem Sesshoumaru místnost. Sesshoumaru se dívá na svého vetřelce. Nemohl ho nechat zemřít, i když by to měl udělat. Začne ho svlékat. Ten oděv a promne ho v prstech je ochranný. Něco podobného má i jeho bratr Inuyasha. Za chvilku se vzpamatuje. Sundá mu kalhoty i lehké boty. Dívá se na jeho urostlé tělo a snaží se ignorovat svoji krev, která se začíná bouřit touhou. Natáhne ruce s jedovatými drápy. Pomalým pohybem mu přejede hruď, dotkne se bradavek a sklouzne dolu. Nevšímá si jeho mužství, které klidně spočívá a jede dál po nohou dolu. Je nádherný. Fascinuje ho jako nikdo předtím. Oči mu žlutě hoří touhou a pak po vnitřních stranách nohou vyjede nahoru a dotkne se jeho pohlaví. Je velké a najednou chce být pod ním a naopak. Být v podřízené pozici a on by ho ovládal a zas něco tak nádherného ovládat. Polkne, vezme skříňku a odnese ji ke zdi.
Měl by jít, ale ten vetřelec ho něčím přitahuje. Posadí se k Yo-Ko a jen se dívá na jehourostlé tělo. Přitáhne pokrývku a zahalí ho. Nakonec se dotkne jeho tváře a lehounce obkresluje její rysy. Jsou dokonale, když hladí kontury brady, nosu, očí a nakonec obočí. Nakonec sklouzne k dokonalým a smyslným rtům. Jsou teple a měkké. Lákají ho k polibku, ale ovládne se a jen skloní níž hlavu.
„Pán hradu, lord Sesshoumaru předpokládám“ ozve se tiše. Sesshoumaru zvedne klidně hlavu, jako by se ho právě nechystal polibit.
„Ano. Myslím, že jsi zatoužil po něčem z mé pokladnice.“ Dotkne se jeho čela. Horečku nemá a celkově vypadá dobře. Yo-Ko mlčí. Co na to říct.
„Proč jsem naživu?“ Sesshoumaru nic neřekne a chvilku přemýšlí.
„Jak se jmenuješ?“
„Nač potřebuješ znát jméno mrtvého?“ Sesshoumaru se začne tiše smát.
„Nač? Asi možná proto, že nerad zabijím u sebe v ložnici.“ Lehce odvětí Sesshoumaru. „Takže jak ti mám říkat, Lupič, Zloděj, Bandita... nejsou to zrovna moc hezká jména a také jsem zvědav kdo je tak mocný, že se dostal až ke mně. Většinou zloději končí jako potrava pro mé mazlíčky hned u vchodu.“
„Potrava, ano. Jmenuji se Yo-Ko Kurama, ale můžeš mně říkat Yo-Ko.“ Neví proč by tajil své jméno. Když bude chtít Lord si jméno zjisti tak snadno jako on si vytvoří rostlinu.
„Yo-Ko slyšel jsem o tobě. Chladnokorevný, nebezpečný lupič.“ Yo-Ko se trochu kysele usměje. Zas až tak moc ne.
„Co po mně chceš?“ Sesshoumaru vstane. Dostane se z toho. Yo-Ko přemýšlí proč ho nezabil. Vždyť jestli ho nechá naživu, tak si poškodí svoji pověst. Stačí, aby ho nechal žít a seběhne se mu tady každý zloděj z blízkého i širokého okolí.
„Společnost.“
„Společnost?!“ V hlase Yo-Ko se ozve úžas, pak se rozesměje a nakonec zvážní. Proč ne. Mohl by toho využít a dostat se dotud i s kamenem. Sesshoumaru se dívá do jeho tváře a čte v ní i když je kamenná a nehybná stejně stejně jako jeho strážci před dveřmi. Chce odejít s kamenem. Jenže on ho odnese do pokladnice pod hradem kam se Yo-Ko nedostane.
„Proč ne? Nevyhovuji ti snad?“ Yo-Ko se znovu rozesměje. Kdyby nebyl tak slabý potrestal by ho za jeho nestoudnost, ale když se podívá na jeho tělo, tvář a vlasy. Je mladší než on a přesto dostatečně silný, aby ...
„Uvidíme Yo-Ko. Vždy tě mohu chodit jako potravu svým mazlíčkům, i když....“ Sesshoumaru nikdy neměl u sebe tak krásného hosta. Vzbuzuje v něm touhu. Smyslnou rozkoš, kterou nepocitil už tak strašně dlouho, jestli vůbec někdy. Dívá se na jeho rýsující tělo pod přikrývkou a přemýšlí to co viděl. Musí si to dobře rozmyslet jestli by si chtěl něco začít s tak silným démonem jakým Yo-Ko je. To by nebyla jedna noc a pak jít dál. Jen uvolnění těla a nic víc. Bojí se, že by podlehl svým smyslům a to si nemůže dovolit.
„Musím něco zařidít.“ Sesshoumaru se otočí a tiše za sebou zasune dveře.
Yo-Ko uznale pomyslí o tom jak se ten mladý démon umí ovládat a pak je tady jeho nabídka. Chápe co tím myslí. Společnost. Už dlouho neslyšel tomu tak říkat. Jak jedním slovem zahrnul vše od společných chvil u čaje až po žhavé noci. Otřese se. Ještě se z něho stane poeta. Cítí ten spodní proud přitažlivosti od něho a přesto i když tady je mu vydaný na milost a nemilost si ho nevezme. Ovládá se stejně dobře jako on i když on vlastně už tu jeho nabídku v duchu přijal.
Přijme ji a možná zapomene v jeho náručí na chvilky s Kuronue. V první chvílí, když ucítíl jak si ho prohliží jeho jemný dotek na svém mužství a pak na tváři., jeho zájem o jeho tělo, měl chuť ho zabít, jenže pak pocitil vlnky slasti. Zapomenuté pocity. Rozkoš, slast, touhu a potěšení z milování. Ne z dobrodružství z vítězství, i když je stejně uspokojující. Někdy se zastavil, s někým strávil noc, ale tím to končilo. Nikdy se nezastavil, aby někoho lépe poznal. Stal se bezohlednou vražednou Liškou, která loupí. Bez kouska citů si myslel, ale teprve teď tento mladý démon v něm probudil vzpomínky na to jak je mu dobře v něčí náručí s někým sdílet věci, myšlenky nebo je vnímat přítomnost druhého. Zůstane tu tady ten týden a pak odejde samozřejmě s kamenem.
Nikdy jsem ještě s někým nebyl. Vždy náhodné známosti, které končily rozchodem. I ten vztah tak nakonec skončí. To ví přesně. Jsou tak jiní a stejní. Nebude jim to fungovat. A přesto si v hloubi duše přeje konečně s někým spočinout a nerozcházet se hned co ukojí potřeby těla. Vzbudit se vedle něho a obejmout. Tak prosté pro někoho a tak neskutečné pro něho mocného Lorda.
Vezme kámen do ruky a pak spletitými chodbami jde do nitra hory. Otevře dveře a pokyne strážcům. Ti si lehnou a pozorně sledují jak tam ukládá kámen. Rozhlédne se. Je tu mnoho pokladů a některé velmi vzácné. Pro něho musí představovat ráj, ušklíbne se a zavře za sebou. Jde zpět k Yo-Ko.
„Povečeříme spolu?“ navrhne tiše, ale Yo-Ko zavrtí hlavou.
„Nepotřebují.“
„Já zas někdy ano, ale rád piji čaj. Uklidňuje to a mohu u toho přemýšlet.“
„Čaj ano. Dám si rád čaj. Chceš dnes se mnou spát?“ Klidně se otáže a sleduje jak Sesshoumaru připravuje čaj.
„Ano. Proč ne? Nebo se na to necítíš?“ Sesshoumaru zvažuje proč to vlastně řekl. Nechce se hrnout do tak nejistého vztahu, vlastně nikdy o žádný nestál. I když je to tak lákáve... spát s tak nádherným a mocným démonem. Ovládat ho a být ovládán. Yo-Ko taky zvažuje svoji otázku. Sesshoumaru ho pozoruje. Je tak klidný tak se ovládá. Někdo jiný by hned vyhrkl ANO nebo NE, ale on zkoumá sebe jestli to zvládne.
„Ano. Ale ty nechceš.“ Sesshoumaru nalije čaj do malých šálku a jeden podá Yo-Ko. Ten ho vezme a přitom se dotkne sesshoumarovy ruky. Podívá se do jeho oči. Sesshoumaru stáhne ruku.
„Ano máš pravdu. Nechci. Co říkáš hře?“ Yo-Ko se začne nahlas smát. Sesshoumaru vzruší jeho hlas. Je to jako by ho pomalu jim svlékal a prsty přejížděl jeho odhalenou pokožku.
„Hra, boj. Možnost poznat nepřítele.“ Říká skoro nepřítomně.
Sesshoumaru se usměje na slova co povídá. Nechápe proč má takovou radost. Pomalu upije ze šálku. A je to tak důležité? Řekne si sám pro sebe. Pomalu zavrtí hlavou a pak se zadívá na něho. Chtěl by o něm vědět něco víc, ale cítí, že to není dobrý nápad. Nejspíš by se na něho klidně podíval, anebo by to ignoroval. Teď je teď a předtím bylo předtím. Zná ho. Viděl ho v boji, který odkryje všechny slabosti, tak i silné stránky. Bitva odkryje povahu čověka i démona lépe než cokoliv jiného. Jestliže chceš poznat svého nepřítele bojuj s ním, slyší svého otce jako by to bylo včera. Neutekl a mohl kdykoliv. Možná touha po klenotu, možná nebezpečí ho honila, aby zůstal a překonal pasti, ale jemu je to jedno.
Oba klidně sedí a popiji čaj. Prohlížejí se jako dva protivnici. Z ničeho nic Sesshoumaru odloží šálek. Yo-Ko se zarazí. Že by si to rozmyslel?
„Budu nablízku kdyby něco. I démoni občas potřebuji odpočinout.“ Přejde k skříní a odtáhne skrytá dvířka. Vytáhne druhé tatami a deku. Ustele si a v klidu si lehne.
Roste ve mně síla a jsem stejně silný jako dřív. Už nepotřebuje kámen, i když po něm stále touží, ale zůstat tady tak nemůže. Je čas jít dál. Vědí to oba. Sesshoumaru ten chladný démon se stal příjemným společníkem s nevyčerpatelnou fantazii jak je oba pobavit a on mu to nezůstal dlužen. Jen ty žhavé noci se nekonaly a Yo-Ko přemýšlí jestli se nespletl v tom co z něho citil.
Kdyby nebyl Lord a on obyčejný zloděj možná by tady zůstal. Dnes ráno se vzbudil jako první a chvilku se díval na sesshoumarův klidný obličej, když v ten moment Sesshoumaru otevřel oči. Neodolal a přitiskl svoje rty na jeho. Byl nesmírně zvědavý na jeho reakci, ale on si jenom přitáhl jeho hlavu a políbil ho taky. Pak ho odstrčil a vstal. Jako by to bylo jen chvilkové pomatení smyslů. Jenže on to cítí. Cítí jeho tělo, které je tak hladové po jeho dotycích stejně jako on po jeho a přece se stále ovládá. Neřekl kam jde a co dělá a on se neptal. Každý má svoje záležitosti. Neptali se na nic a jen trávili jeden s druhým čas.
Povídali o všem kromě svých osobních záležitosti. Někomu by se to mohlo zdát jednotvárné, ale oni se učili z toho o sobě. Sesshoumaru je velmi chytrý a uvážlivý s velkým smyslem pro odpovědnosti a čest. Trápil se pro spoustu věci a někdy mu občas něco vyklouzlo. Yo-Ko se neptal na nic. Sáhne do vlasů a vytvoří bič. Začne se rozhýbavat a má radost, že se mu jeho stará obratnost tak rychle vrátila.
Z ničeho nic ucítí démona. Odrazí ránu a dívá se na Sesshoumaru. Začnou spolu bojovat. Ne jako před týdnem, kdy byl slabý.
Oběma hoří oči rozkoší z vzájemného boje a pokračují dál. Vyběhnou ven na nádvoří a jdou dál. Sesshoumaru shodí z ramene kožešinu. Oba se začnou smát a všichni se v hradě přikrčí. Co si pamatují nikdo ještě neslyšel smích lorda Sesshoumaru.
„Boj!“ vykřiknou a pustí se do sebe. Údery střídají jeden za druhým. Nic jiného nepoužívají než své biče. Yo-Ko cítí jak v něm opět proudí jeho síla obnovená péči Sesshoumaru. Nepamatuje se, že by o něho někdy pečoval. Rozeběhne se po hradbách a zrychlí svoje pohyby biče. Sesshoumaru odráží útoky a hlídá odkud přijde další útok. Útok, který musí přijít.
Ze země vyšlehne bič a obtočí se kolem nohou. Ovijí se kolem jeho těla. Sesshoumaru se nadechne a napne svoje síly. Bič se rozletí na kousky.
„Jsi první kdo rozerval můj bič.“ Yo-Ko k němu přistoupí a dotkne se kousku biče.
„Taky jsem to odnesl“ a dotkne se rukávu košile z které prosakuje krev. Je mu divně, že přiznal slabost před nepřítelem. Podívají se na sebe a pak kolem sebe.
„Je noc“ řekne s údivem Yo-Ko.
„Ano.“ Suše odpoví. „Jdu si ošetřit rány. Půjdeš?“ Yo-Ko se podívá ven z hradu. Může odejít. Jeho síla se úplně vrátila a pak se podívá za odcházejícím Sesshoumaru. Dvěma skoky se dostane do okna.
„Máš rád okna?“ ozve se ode dveří po chvilce.
„Jsem zloděj nepamatuješ? Nejčastěji se jima dostávám dovnitř. Dveře jsou většinou nebezpečné.“ Zahučí a začne Sesshoumaru svlékat. „Dnes jsem si tě chytl. Budeš můj.“ Sesshoumaru se zachvěje v předtuše slasti. Ano dnes bude jeho. Nic neřekne a poddá se jeho péči.
„A ty můj“ klidně opáči po chvilce. Yo-Ko se rozesměje a políbí ho.
„Ano máš pravdu.“ Sesshoumaru odpoví a stříbrné vlasy se návzajem propletou jako by byly živé.
Svítá. Je čas jít. Yo-Ko vstane a pak sáhne do vlasů. Na místo kde ležel položí rudou růži. Podívá se na Sesshoumaru, který tentokrát ležel vedle něho. Cítí, že je vzhůru a usmívá se tomu.
„Kámen nehledej“ uslyší od Sesshoumaru, který se otočil a teď se dívá na Yo-Ka. Yo-Ko se tichounce zasměje a pak už je možné vidět jen bílý rozmazaný pohyb.
Sesshoumaru se natáhne pro růži a přivoní. Vstane a odloží ji do truhly. Dívá se na ostatní věci, které v ni jsou. Vzpomínky a ještě je brzy na to, aby vstal. Jde si lehnout a přitáhne si blíž polštář na kterém Yo-Ko spal. Jeho vůně je tu nejsilnější.
Vstane pozdě odpoledne a v klidu přemýšlí co musí udělat. Meč. Jeho bič jak se včera ukázalo je dobrý, ale proti silnějšímu nepříteli nezmůže nic. S nechutí se podívá na Tenseigu. Meč je k ničemu, když nemůže zabít. Potřebuje jiný a to Tessaigu.
Meč který jednou ránou může zabít tísice nepřátel. Přemýšlí jak ho získat. Je prý určen pro jeho bratříčka Inuyashu, ale s tím on se nikdy nesmiří. Ten meč patří jen jemu. Je otcovým právoplatným dědicem a tak nicotný polodémon jakým je Inuyasha si takový meč nezaslouží, ale snad by věděl jak ho dostat. Jenže je tak ostražitý. Přemýšlí co by udělal Yo-Ko. Past. Ano Yo-Ko by uchystal past do které by se nepřítel dostal a on udělá přesně to stejné. A čím lepší pasti je pro někoho kdo cítí než cit samotný. Inuyashovou největší slabosti byla jeho matka Yazoi. V jeho hlavě se rodí plán, který hned na zítří začne uskutečňovat. Jde to pomalu, ale nic se nemá uspěchat. Donutí jednoho démona, aby vzal podobu inuyashovy matky, nádherné lidské princezny. Pak zařidí, aby ji Inuyasha viděl spoutanou a uvězněnou.
Vše jde podle plánu. Jen nepočítal s lidskou dívkou. Lidé jsou tak nemohoucí. Čím si vysloužili úctu a lásku jeho otce? Pohrdá jimi stejně jako bratříčkem. Stojí proti němu v hrobce jejich otce a drží ho pod krkem, když uvidí jak ta lidská holka mu háže meč. Zavrčí vzteky.
Promění se v psa a vyhrává. Nemají kam utéci a Inuysaha neumí s tak mocným mečem zacházet. Vyskočí ven a když na sebe útočí objeví jeho bratříček moc Tessaigi. Tak moc ji chce, ale už ví, že ho neposlechne. Proč jsi to otče udělal? Začne bojovat jako psí démon, když ucítí jak se Tessaiga zakusuje do jeho těla a on ztrácí ruku. Zařve a zmizi. Prohrál jsi si stihne uvědomit a z posledních sil se dostane na hrad, kde ho najde Jaken.
„Tiše jsi ještě slabý“ šeptá nějaký hlas.
„Mami?“ Sesshoumaru otevře rty a přijme vodu. Pije jakou má žízeň.
„Tak mi ještě nikdo neřekl“ uslyší smích a ví kdo je vedle něho. Zná ten smích o kterém se mu občas zdá. Otevře oči a za slabým závojem horečky vidí Yo-Ko.
„Co ty tady?“ zeptá se.
„Jen jsem měl cestu kolem, když jsem se to dozvěděl.“ Není to pravda. O tom střetu se vyprávělo mezi démony a hned začaly spekulace jak je možno toto území ovládnout. Až se Sesshoumaru vyléčí bude muset dokázat, že je i s jednou rukou stejně silným démonem jakým byl. Takový je zákon.
„Jsem rád, že jsi tu.“ Sesshoumaru zavře oči. Ano je rád, že je tady někdo komu začal věřit. Cestu kolem neměl určitě. Zdá se mu jak se změnil v psa a pak jeho bratr a ruka.
Výkřik.
Posadí se a chce pohnout rukou. Nemůže. Tak je to pravda.
„Měl jsi mně nechat umřít.“
„Netušil jsem, že jsi zbabělec“ odvěti lehce s pokrčením ramen Yo-Ko. V rukou se mu rozevírá léčivý květ. Přidá ho k ostatním květům v misce a začne je rozetírat.
„A ty ses stal léčitelem a záchrancem jednorukých?“ posměšně vykřikne Sesshoumaru.
„No něco dělat musím ne a zlodějina už není tak výnosná“ ironicky nadzvedne obočí Yo-Ko. „A za druhé pořád máš ten kámen, který by se mi moc hodil.“ Sesshoumaru se rozesměje.
„Máš to marný. Ten nedostaneš. Stálo mně to hodně ho získat.“
„Tady máš a sněz to.“ Sesshoumaru se podívá s odporem na nevábnou kaši.
„Chceš mně zabít?“
„Chci s tebou spát. A neházej tou miskou.“ Když ji v mžiku zachytí a vrazí zpět do ruky Sesshoumaru.
„Našel jsi zalíbení v mrzákovi?“ Sesshoumaru má toho dost. Nechce, aby ho Yo-Ko viděl tak bezmocného. „Vypadni nejsi vítán.“ Yo-Ko přimhouří oči. Je pravda, že je mrzák, ale je stejný jako když ho poznal.
„Netušil jsem, že jsi tak nedůtklivý. Popravdě mně to překážet absolutně nebude.“ Vytrhne mu misku z ruky a odhodí ji. Začne mu strhávat oblečení.
„Nech toho!“ zařve Sesshoumaru. Za dveřmi se krčí Jaken a drkota zuby. Věděl to věděl, že lord Sesshoumaru bude mít vztek a ani ten liščí démon, který se tady tak zčistajasna objevil a převzal nadvládu nad hradem mu nepomůže. Jeho pán je ztracen. Začnou se mu koulet slzy po tvářích.
Yo-Ko ignoruje jeho křik a zavře mu ústa polibkem. Líbá ho zatímco z něho stahuje věci. Přestane a se zalíbením se dívá na jeho tělo. Paži má v obvazech, ale jemu to nevadí..
Sesshoumaru i přes to co říkal pocítí vzrušení. Vždyť je přece nemocný jak tedy může pociťovat touhu? Yo-Ko se ho dotkne a začne hladit.
„Nejsem tak laskavý jako ty.“ Sesshoumaru si vzpomene na to jak tady byl poprvé. Yo-Ko mu roztáhne nohy a nejdřív vklouzne prsty dovnitř. Sesshoumaru se poddá jeho pohybům ruky a mimoděk vyrazí bedry proti ní. Rukou si přitáhne jeho hlavu k svoji, aby ho mohl líbat. V hloubce se ozve jemné vrnění.
„Na co čekáš? Nebo jsi ... achh“ vzdychne, když ucítí jak do něho pronikne. Celou dobu netušil jak mu to chybělo. Sesshoumaru ho obejme kolem boku a nechtěně zavrní nahlas.
„Tak co?“ zeptá se udýchaně Yo-Ko. Chybělo mu to. Tak moc. Jeho vášeň je stejně velká jako jeho.
„Co jako?“ Zasténá Sesshoumaru. Jejich těla se pohybují v stejném rytmu pohybu. Vykřikne jak vyvrcholí a hned vzápětí i Yo-Ko.
„Překáželo ti to nebo ne?“
„Trochu ano.“ Připustí Sesshoumaru stále s Yo-Ko uvnitř.
„Trochu. Možná nevím zkusím něco“ šeptá a přemýšlí jak moc květiny v Zásvětí toho zvládnou. Možná by našel nějakou, která by pomohla regenerací démoního těla. Zavrčí. Proč se o něho stará? Ale ví to.
„Jsi těžký. Neboj se a podej mi tu kaši“ rozpačitě zavrčí Sesshoumaru. Yo-Ko ho pozoruje tak soustředěně, tak jinak než obvykle. Yo-Ko nerad ho opouští. Jeho náruč mu opravdu chyběla. Kusem plátna otře sebe i svého milence. S vážným výrazem mu pak podá misku a dívá se jak jí.
„Sesshoumaru já se vrátím“ zašeptá o měsíc později Yo-Ko, když Sesshoumaru pohladí po tváři. Možná se to nezdá, kvůli tomu, že jsou tak rozdílní, ale po smrti Kuronue už nedoufal, že někoho si najde. Sesshoumaru se smutně usměje. Neví proč, ale má špatné tušení a zřejmě ho už nikdy neuvidí. Je mu smutno. Včera ho zavedl do pokladnice. Neví proč to udělal, ale je rád. Ví, že by nic odtamtud nevzal bez jeho souhlasu. Představil ho strážcům a jedním gestem je uklidnil. Jsou věční a připoutaní k místu, které hlídají.
„Budu čekat.“ Jen vysloví a dívá se jak mizí. Nikdy v Zásvětí nebyl, ale ví jak se tam dostat. Yo-Ko mu to popsal. Otočí se na Jakena, který je pozoruje.
„Tak jdeme. Musíme získat pořádný meč.“ Jaken nadskočí.
„Ano. Sesshoumaru sama.“ Konečně bez toho vetřelce. Jeho pán je snim tak jiný.
Čas ubíhá jak splašený a na pahorku stojí stříbrovlasý démon. U pasu má dva meče a jedna ruka mu chybí. Otočí se dozadu na létajícího ještěra a na něm spící Rin. Jaken stojí vedle něho. Dva roky to byly co ho neviděl a za tu dobu se toho moc stalo. Objevil se mocný nepřítel a on by rád měl Yo-Ko po boku, ale nemůže. Od té doby ho viděl jen jedenkrát a to spíš se milovali a dokazovali kdo komu víc chyběl než by mluvili o vážných věcech.
„Jakene doveď Rin do sídla a představ ji jako zdejší paní.“ Přistoupí k Rin a pohladí ji po vlasech. „Budeš ji chránit rozumíš. Pokud se cokoliv stane, pokud se nevrátím zajdeš za Inuyashou a vše mu řekneš. A řekneš, že musí splatit svůj dluh. On bude vědět, který.“
„Sesshoumara – sama“ ozve se naříkavým hlasem Jaken. Polkne a přesto nezadrží slzy. „Jdete za ním, že.“ Odváží se říct. Sesshoumaru se podívá do dálky a nedopoví, neotočí se. Místo toho vyrazí rychle vpřed. Musí stihnout a varovat ho nebo s ním zůstat. Je pošetilý blázen, ale nemůže jinak.
Tady to je. Místo do jeskyně odkud vylézají přízrací ze Zásvětí. Sestoupí dovnitř. Jeho srdce prudčeji bije. Yo-Ko mu vyprávěl o místech kde se narodil a kde žije. Sesshoumaru to připadalo fascinující. Cítí temnou auru a démony. Vytasí Tokijin, svůj nový meč a napřáhne ho před sebe. Jde dál. Neví jestli je v Zásvětí nebo ještě ne, ale v dálce ucítí auru Yo-Ko. Takže už o tom ví. Ví, že průchod se uzavírá. Vrhne se kupředu za aurou, kterou cítí.
„Neee!“ vykřikne, když cítí, že ho něco chytá a on nemůže dál. Sevře pevněji Tokijin a chce vyslat energii. Spatří před sebou stříbrný přízrak. Už nikdy ho neuvidí.
„Neee!“ zakřičí zoufale Yo-Ko. Jakmile se dozvěděl o uzavření průchodu mezi světy králem Enmou začal se chystat do země za Sesshoumarem. Našel to co hledal a pak chtěl vyřidít ještě jednu věc. Yomi. Nestihl to jak ho zastihla o tom zpráva. Vzal vše co měl a běžel. Už z dálky ucitíl Sesshoumaru. Uviděl jeho a zlatou chvějící se pavučinu, která ho začala obepínat.
Přiběhne k němu a dotkne se ji. Jenže síť oddělující Zásvětí a lidský svět byla vytvořena a zacelena. Natáhne ruku a dotkne se uvězněných rysů Sesshoumaru. Něžně ho pohladí. Cítí jeho život. Žije.
Pohladí ho ještě jednou a srdce ho bolí. Zavře oči. On, který odhodil city jako nepotřebné teď zoufale prosí, aby to vše byl sen. Dotkne se rtů. Je tak krásný i ve spánku
3. Vězeň
Jsem vyčerpaný a už dál nemohu. Tiše zhodnotí situací Yo-Ko Kurama. Jeho tělo se zachvěje a dlouhé stříbrné vlasy zavlají jak se ohlédne za těmi co ho honí. Lovci.
Když odešel od Sesshoumaru začal hledat jak ho vyprostit ze sítě. Věděl, že žije. Jen spí a on ho chtěl zachránit. Celou dobu, celé věky hledal artefakt mocnější než síť. Pro něho to nic nebylo a silil.
Legendární zlodějská liška Yo-Ko Kurama. Stal se nemilosrdným a krutým zlodějem. Šel přes mrtvoly jen, aby získal to co nechal v lidském světě, kam on nemohl se dostat. Musel hledat ve světě, který tak dobře znal. Ale Zásvětí si umí dobře hlídat své poklady. Stal se mocným a silným a tím nebezpečným. Některým došla trpělivost a tak vyslali Lovce.
Utíká jim už několik týdnu, měsíců neví kolik a pořád se nemůže dostat z jejich spárů. Je na něho vyhlášena odměna a on nemůže nic dělat než běžet v před. Neví kudy kam a i jeho pověstná taktika zde selhala.
Běží, když si vzpomene na poslední možnost. Nikdy by ji nepoužil, ale pak se jeho srdce zastaví. Proč na to jsem nepomyslel dřív? Proč jenom?
Změní se v lišku a pak může se vtělit do člověka a živit se jim. Pak opustí tělo a může vyzvednou Kámen bariéry. Osvobodit Sesshoumaru. Ano a změní se v čtyřocasého bakegitsune. Lovci strnou, když uvidí před sebou stříbrnou lišku s cenící zubami a ke všemu odhodlanou. Liška zvedne čumák a vydá dlouhý naříkavý zvuk. Její podstata začne mizet a Lovci vykřiknou zklamáním a zoufalstvím nad ztracenou odměnou.
„Bude se jmenovat Schuichi co myslíš drahoušku?“ Před nemocnici stojí žena a dívá se na oblohu. Zdá se ji, že vidí padající hvězdu nebo je to jen přelud z horka? V tu chvílí se její dítě pohne a její tvář se rozzáří. Položí si ruku na vzedmuté břicho. Pohladí je. Manžel, který stojí vedle ni ji obejme a odvede do nemocnice. Ještě ten večer porodí nádherného chlapečka se zelenýma očima a rudými vlásky.
„Schuichi“ se ho něžně dotkne a přivine k prsu. Jen v hloubce dítěte by se daly tušit chladné jiskřivé žluté oči čtyřocasé lišky s moci se vtělit do právě narozeného člověka.
„Jistě Yusuke. Pojedu taky. Pozvánka na Turnaj černých umění se neodmítá. Ani nelze“ právě pronese do telefonu vysoký zelenooký mladík s hřívou rudých vlasů. Někteří se smějí a pokřikuji za nim holčičko, ale on si jich nevšímá. Zůstává dál takovým jakým je. Usmívá se lehce a skoro neznatelně. Za zelenýma očima se skrývá chladný matematický mozek, který mu pravidelně získává první místa v školních soutěžích a bodováních. „Kdo ještě pojede?“ zvědavě se otáže.
„Nevím kdo ještě. Zítra se sejdeme.“ Schuichi zavěsí sluchátko. V tomto lidském světě v lidském těle se jmenuje Schuichi Minamino a dělá vše co se sluší na dítě spořádáne rodiny. Své druhé já pečlivě tají. Ví o něm Koenma, Yusuke, Kuwabara a pak ještě Hiei démon ze Zásvětí, který se dostal sem do lidského světa. Přejde k oknu a nechá se ovívat letním vánkem. Své matce, kvůli které tak dlouhou zůstal zde, Shiori, řekl, že jede s ostatnimi na tábor.Tábor, kde může být tak lehce zabit. Jenže to on nemá rozhodně v plánu..
Tábor ve kterém se zabiji. Lehne si na postel a jen se dívá do stropu. Bojem by se mu mohla zvýšit síla. Potřebuje zesilit, ale nejhorší je, že se nemůže změnit ve své staré já.
„Hiei to jsi ty?“ když se podívá na strom na kterém si hrával. Cítí jeho démonickou auru.
„Dostal jsem pozvánku.“ Lakonicky odpoví Hiei. Kurama se usměje a přejde opět k oknu.
„Pojď dál.“ Uhne se a Hiei vletí do pokoje. Kurama se dívá jak se rozhlíží po pokoji a pak si sedne na postel. Chvilku uvažoval, že byho připoutal k sobě, ale vzpomínka i po sedmistech letech na Sesshoumaru je tak čerstvá. Pro ně démony je čas tak bezvýznamný. „A co? Půjdeš?“
„Jistě ty ji máš taky. Nevíš kdo bude další?“
„Yusuke a Kuwabara.“
„Ten blbeček?“pohrdavě odvětí Hiei.
„Jo a kdo bude pátým, tak to nevím. Yusuke jen řekl, že někho přivede, ale koho to nevím ani já.“
„Žiješ si moc pohodlně Kuramo. Možná bys ses měl občas stavit u Nás.“ Kurama ví co tím myslí, ale jeho svět je tady.
„Díky, ale ne. Přespíš tu?“ Ví, že se ptá zbytečně.
„V lidském domě? Nikdy.“ Sebere se a oknem vyklouzne stejně jako přišel.
„Tva laskavost tě jednou zabije. Jsi sentimentální.“Vykřikne Uraurashima. „Tady je moje síla!“ Otevře Skříňku naruby z které se se vyvalí hustý kouř.
„Proč?“
„Nesnáším ty co jsou vyšší a hezčí než já!“ vykřikne a raduje se. „Kuramova kouzelná síla pořád slábne. Dokázal jsem to...To je divné! Jeho síla docela zmizela.“ Znejisti a ustoupí o krok dozadu.
Proč je mi tak divně. Jako bych slábl. S Kuramou se točí svět. Cítí jak je stále mladší a mladší až cítí, že skoro se ztrácí.
Nad stadionem se vznáší ticho a všichni mlčí. Nic nevidí. Jen jak ring zahaluje hustá mlha. Démoni i lidé se bouří a skanduji. „Chceme vidět! Vidět krev!“ I Koenma je nespokojený. Komentátorka turnaje Černých umění Koto se snaží v první řadě komentovat situaci, ale moc toho nemůže. Zničeho nic proběhnou stadionem blesky a mocná energie. Vše ztichne v úžasu. Kde se vzala tak mocná energie? Odkud? Kdo ji stvořil? Kdo má tak děsivou moc?
„Nikdy jsem ani nesnil... že se mi vrátí mé staré já..“ šeptá Kurama proměněný v přízrak v jeho staré JÁ v ringu. „Jsem opět Yo-Ko!“
„Je možné, že jsi ten legendární bezohledný lupič Yo-Ko Kurama?“ Uraurashima se třese, když uzří stříbrnou postavu Yo-Ko.
„Teď přišel čas trestu. Tvé zločiny mně skutečně pohněvaly“ pronese Yo-Ko a zamyšleně sleduje svého protivníka. Mohl by ho zničit lusknutím prstů, ale potřebuje vědět čím to, že je najednou Yo-Ko. Použije svoji moc a vytvoří rostlinu ze Zásvětí.
„Sliny téhle rostliny jsou kyselina...Do minuty se ti rozpustí kosti. Květina vypadá hladově a nepříjemně. Nechám tě té rostlině sežrat. Jestli ucítím, že lžeš, pustím ji na tebe.“ Klidně povídá Yo-Ko Kurama a vytváří rostlinu jejiž sliny rozleptávají i podlahu ringu.
„Nic nevím dostal jsem skříňku. Měl jsme ji otevřít...aaa“ vykřikne a zhroutí se na podlahu s mečem v zádech. Yo-Ko stáhne rostlinu a nechá ji zmizet.
„Vážení diváci kouř se rozjasňuje a my vidíme aaaa z kouře se něco vynořuje! Krásný stříbrovlasý magický přízrak.“ Koto se postaví a zíra na na přízrak v ringu, ale to už Yo-Ko cítí jak se snim otočí svět a on se znovu mění na Schuichi Minamina.
„Jsem zpět a mohu konečně dodržet co jsem slibil.“ Otočí se ke svým přátelům. Až skončí turnaj a oni porazí Togurův tým všichni půjdou svými vlastnimi cestami a on za nim.
První proměna v jeho staré já. Od té doby začal shromažďovat sílu. Potřebuje ji, aby mohl splnit co tak dlouhou odkládal a teď, když opět se může měnit v Yo-Ko je volný.
Nenápadně ji shromážďuje, aby o tom nikdo nevěděl. Ví, že k osvobození a získání Kamene bariéry bude potřebovat všechnu svoji sílu a výsledek je i tak nejasný.
Po čase dostane pozvánku do Zásvětí k Yomimu starému příteli. Kdysi si myslel, že by mohl být nástupcem Kuronue, ale jeho divokost a nezodpovědnost ho odsoudily a teď přišel čas zúčtování.
„Našel jsem svého starého nepřítele. Ten, který mně oslepil“ otočí se k němu Yomi jeden z vládců Zásvětí. Druhým je Mukuro a třetím Raizen. Otevře silné dveře a vejde dovnitř. Kurama polkne. Za svůj tisiciletý život viděl ledacos, ale tohle...
„Zabij mně“ vydechne připoutaný a umučený přízrak.
„Řekni to kdo ti to přikázal!“ Yomi do něho s odporem šťouchne.
„Měl studené žluté oči.“ Yomi jedním pohybem ho usmrti.
„Neviním tě z toho Kuramo, že jsi chtěl odstranit takového blázna jako jsem byl já. Pojď. Chci ti něco navrhnout.“ Vyjde z komnaty. „Neovládal jsem se tehdy a ty jsi vytušil, že bych celé naší tlupě přinesl zkázu. Čekal jsem tam na tebe a ty jsi nepřicházel. Myslel jsem, že se ti něco stalo. Jsme tady. Sedni si“ řekne trochu netrpělivě.
Yomi se stal mocným bojovníkem a králem a on Kurama je u něho jako nejvyšší velitel. Hiei u Mukura cvičí a Yusuke u svého otce Raizena. Všechno se pomalu mění a poté co zabil velitele armád Yomiho se stane pravou rukou Yomiho.
Musí poslouchat a není šťastný, ale Yomi ho má v hrsti a jeho lidská rodina by byla zabita. Ty, které on miluje. Matku Shiori, nevastního otce i bráchu Schuichiho, který se jmenuje stejně jako on. Některé věci nečekal a tak vyhlášení trunaje Yusukem o krále Zásvětí byl pro něho šok. A on musí přijmout účast v tomto boji ať chce nebo nechce. Jako druhý muž Yomiho musí.
„Promiň Sesshoumaru,“ zašeptá když nastupuje do boje proti Shigurashimu. Bojuje jako člověk a vyhraje z posledních sil. Všechnu svoji lidskou moc použil na jeho zastavení a povedlo se mu to. Po turnaji se loučí s Yomim, který prohrál. Také Hiei i Yusuke prohrál. V Zásvětí nastane mír a on čeká kdy se Sesshoumaru ozve.
Hranice mezi světy jsou otrevřeny jako před lety, kdy chodil loupit. Démoni se mohou volně toulat, ale všichni dodržuji zákony, které vyhlásil nový král.
„Zapomněl na mně“ jednoho dne si řekne se smutkem Kurama. Pochybuje už o tom, že se vrátí. Je mrtvý a tak se pustí do učení a zvládne školu velmi rychle. Jeho duchovní síla se zvedla i přesto, že už dávno nebojuje. Při boji s Shigurashim se rozhodl pro svou lidskou půlku existence. Libí se mu v Lidském světě a nemusí se pořád ohlížet za Lovci. Přesto jednoho dne se rozhodne vydat po svých stopách. Neví co ho k tomu vede, ale potřebuje vědět, znát kým byl, rozhodnout se definitivně a definitivně zapomenout. Vezme batoh a vyrazí jako prvně do jeskyně, kterou kdysi dávno procházel na zem.
„Tak tady to je.“ Řekne tiše a vzpomíná.
Stojí před ústí jeskyně a přemýšlí co se za ty léta stalo. Tady jako Yo-Ko procházel, aby loupil v lidském světě. Tudy tehdy vyšel, aby ukradl Kámen bariéry a tam v hradu plné pasti potkal svoji druhou lásku. Nějaký čas strávil s Hieiem, ale ten pak odešel k Mukuro. Od té doby nikoho neměl.
Sestoupí do ústí jeskyně. Jde opatrně a nakonec si vykouzlí květinu světla. Drží ji v ruce a pokračuje dál. Drží se stěny jeskyně. Pro jiné by už dávno skončila, ale on vidí to co ostatní ne. Usmívá se a jde. Rozhlíží se známými místy. Rozhodl si udělat výlet po minulosti a...
„Ne. To ne“ rozeběhne se vpřed a narazí do bariéry, v které je stále uvězněný Sesshoumaru. Celé roky si myslel, že když pečeť rozdělující lidský svět a Zásvětí v podobě sítě padla, že Sesshoumaru je někde naživu, že zapomněl a on zatím je tady uvězněný. Zaskřípe zuby.
„Musím za Koenmou.“ Dotkne se Sesshoumaru a z ničeho nic se promění v Yo-Ko. Podívá se na sebe. Nic nemůže změnit jeho staré já. Nic nemůže změnit jeho minulost. Vyjde z jeskyně a pohlédne vzhůru. Tam nemůže takto. Změní se zpět v Kuramu a vyrazí za Konemou. Po cestě přemýšlí o tom co řekne.
„Princi Koenmo.“
„Kuramo!“ Koenma se rozzáří. V puse cumlá dudlík. Odsune papíry stranou.
„Měl bych menší prosbu“ odvětí tiše Kurama. Koenma si odkašle.
„Jak to říct. Víš kým jsem dřív byl. A taky víš, že sekám do té doby latinu.“ Koenma něco zabručí a čeká co z toho vyleze. „Trochu jsem šel po stopách minulosti.“ Koenma nadzvedne obočí.
„Aaaa?“ zeptá se zdvořile.
„V jedné jeskyni jsem narazil na jednoho démona, který je tam uvězněný. Je to někdo koho znám. Ručím za něj Konemo. Nemůžeš tu pečeť zrušit? Přece je volný průchod...“ Kurama se zastaví, když vidí zamračený obličej Koenmy.
„Je mi líto, ale nemohu. Vím o čem mluvíš. Bohužel tu tvoji žádost nemohu akceptovat. Pečeť tam zůstane a konec. Ta jeskyně je nebezpečná a je to na žádost i samotného krále Zásvětí.“
„Dobře nemusíte rušit celou pečeť jen ho osvoboďte. Je tam tak dlouhou. No tak Koenmo. Udělal jsem snad toho pro Vás dost, ne!“ Kurama už tiše zuří.
„Je mi líto nejde to.“
„Jen otevřít cestu. Už jsi to udělal jednou pamatuješ. Pro nás tři, když jsme odcházeli do Zásvětí. Neprosil bych jen tak. To přece víš.“ Koenma se zamračí. Dobře ví, ale nemůže povolit.
„Speciálové nejsou jen tak na hraní a vůbec pokud byl tam takovou dobu už je mrtvý. Je mi líto. Pokud mohu udělat něco...“
„Ne děkuji. Myslím, že půjdeme.“ Kurama se otočí a vyjde ven. Tam se opře o stěnu a v zelených očích mu blýskne. Když nejde dveřmi se dostat do pokladnice najde se jina cesta jak se dostat k pokladu a on ji zná.
„Co tím myslel půjdeme?“ Koenma nervózně cumlá dudlík a mrzutě bouchá razítkem do stejného papíru už několikrát.
„Ayaké!“ zakřičí.
„Ano princi?“
„Lze nějak zrušit pečeť?“ Ví, že ne, ale potřebuje se usjitit.
„O žádném možném případě nevím, ale pokud chcete nařidím hledat v knihovně.“ Ayaké poslušně čeká vedle jeho velkého stolu.
„Ne díky.“ Uklidni se a začne papírovat, ale z hlavy mu pořád nejdou chladné zelené oči.
„Botan zavolej Yusukeho.“ Zavolá na Botan, když zahlédne její modré vlasy provlát.
„Už letím.“ Naskočí na pádlo a letí dolu na zem pro detektiva Světa duchů Yusuke Urameshi.
„Tak je to tady.“ Dívá se na pohoří Ryohaku. Tomuto území kdysi vládl Sesshoumaru. Dnes je kultivovaná země, ale místy stále ještě divoká. Sestoupí dolu a vzpomíná jak tady běžel popoháněný touhou mít klenot pro sebe. Tady stával jeho hrad a teď je tady skoro nic.
Přistoupí k hoře ke které byla tehdy ta budova přilepená. Jedním pohybem odstraní povrch hory a rostliny. Nic se nezměnilo a on jen doufá, že vše zůstalo tak jak je. Dotkne se skály a tiše čeká. Pomalu odříkává to co ho naučil Sesshoumaru. Cítí jak skála se pomalu otevírá. Vejde odvnitř a jde pomalu vpřed. Strážci a chvilku čeká. Jeden se zvedne a s vyceněnýma zubama se přibliží. Dotkne se ruky a Kurama doufá, že pozná pach Yo-Ko.
Vrrr.
Vyceněné zuby, zježená srst. Kurama se promění v Yo-Ko. Psi se uklidní a on jde dál. Dívá se po pokadech a pak na dřevěnou skříňku. Otevře ji.
Kámen ve tvaru srdce. Rudě planoucí a on ho vezme do ruky. Cítí jeho moc. Schová za opasek. Váhá jestli se má změnit v Kuramu, ale toto byl poslední krok a on už zůstane navždy tím démonem, kterým byl. Vyjde ven a přikryje skálu vrstvou rostlin. Nikdo by nepoznal, že se tady skrývají poklady nedozírné ceny.
Udělá krok a promění se v Kuramu. Jeho druhá identita. Musí ještě být na chvilku člověkem. Jeho poslední dny jako čověk. Pak buď bude mrtvý nebo neví co se stane. Dotkne se srdce za opaskem a pak bez ohlednutí vyrazí do lidského světa. Běží a cítí vzrušení. Brzy, ale nejdřív musí přece jen zařidit jednu věc.
„Ahoj mami.“
„Schuichi tolik jsem se o tebe bála.“ Vykřikne Shiori a běží obejmout svého syna. Kurama cítí jak se jeho rozhodnutí láme a pak ucítí kámen.
„Mami já...“ neví jak to vše říct. Shiori zvážní a vezme ho za ruku. Vede ho do pokoje.
„Víš, že mně vše můžeš říct.“ Kurama se posadí vedle ni a pak se někam zahledí.
„Do někoho jsem se zamiloval. Nevím jestli se vrátím.“ Nakonec řekne se sklopenou hlavou. Shiori ztuhne a cítí jak se ji derou do očí slzy. Potlačí je, ale cítí jak vše v ní odumírá.
„Já...“ začne plakat a Kurama ji obejme.
„Nemohu jinak. Byl tak dlouho sám a já mám možnost mu něco dát. Mohu mu vrátit minulost.“ Šeptá a doufá, že to vše pochopí. „Skoro jsem na něj zapomněl. Opustil jsem ho a já musím jít. Promiň...“
„Počkej a co věci a ...“ Kurama se otočí se smutkem v očích.
„Nic nebudu potřebovat. Za vše děkuji. Mám tě rád, mami.“ Zavře dveře a opustí tu, kvůli které nakonec zůstal v lidském světě. Jenže jeho staré Já ho volá a pak je tady Sesshoumaru. Kvůli němu tam zůstal. Vyrazí nazpět k jeskyni.
Stojí u ústí jeskyně v ruce kámen, který ho hřeje do dlaně a on mu předává svou energii. Sestupuje pomalu celý rozechvělý dolu.
„Jsem zpět Sesshoumaru. Omluv mně, že to tak dlouho trvalo.“ Nevidí mu do tváře. Jeho tvář je obrácená k Zásvětí. Cítí odtamtud zlou sílu, ale napřáhne ruku a drží před sebou ruku s kamenem. Změní se v Yo-Ko a dodává svoji vlastní sílu k proražení bariréry. Dívá se jak vlákna povolují a dívá se jak se pohne meč v ruce Sesshoumaru.
„Sesshoumaru.“ Dostane ze sebe. Má tak málo síly. Musí dát víc síly kameni. Víc síly! Vydává ze sebe všechno co má. Už to bude dívá se jak Sesshoumaru se otočí a dívá se na něhoa pak jeho pohled sklouzne na kámen v rukou.
„Promiň“ zašeptá zoufale Yo-Ko a změní se do své skutečné podoby čtyřocasé lišky. Kámen sklouzne dolu na zem a jeho zářivost pohasne.
Sesshoumaru udělá krok a cítí jak ho ta podivná bariéra pouští ze svého objetí.
„Yo-Ko“ vydechne, jeho žluté oči se rozzáří a pak si uvědomí jeho proměnu. Vytasí Tenseigu a položí ji na tělo stříbrné lišky. Dívá se jak démoni smrti ustupují a jak se její hruď nadzvedne. Sedne si k němu a jednou rukou ji pohladí. Yo-Ko žije a to je dobře. Schová meč a pak zvedne lišku do své náruče. Není to lehké s jednou rukou, ale nakonec mu spočívá v náručí. Cítí slabý tep života. Pohlédne na díru v bariéře a pak k ústí jeskyně. Yo-Ko přišel z lidského světa. Ne ze Zásvětí. Usměje se.
„Půjdeme domu. Tam kam patříme pokud nějaký nalezneme a pokud ne, vytvořím ho pro nás dva.“ Jde dál k východu jeskyně.
„Stát!“ někdo vykřikne a Sesshoumaru se zaměří na podivné oblečení a na toho kdo tam je. Člověk. Má sice neobvyklé šaty, ale cítí z něho velkou sílu.
„Kdo jsi?“ Otáže se klidně Sesshoumaru.
„Yusuke a kde je Kurama? Jestli jsi mu něco udělal!“ vykřikne zlobně Yusuke a dívá se na toho podivného démona ještě podivněji oblečeného se stříbrnou mnohoocasou liškou v náručí.
„Kurama je tvým přítelem?“ Sesshoumaru chce vědět všechno.
„Ano.“ Yusuke se připraví k výstřelu.
„Jak si můžeš říkat přítel, když nepoznáš jeho pravou podobu?“ Yusuke se zadívá na lišku v jeho náručí.
„Kuramo?“ Zvolá nevěřícně a v hlavě se mu promítnou všechny příběhy o bakegitsune.
„My půjdeme. Tenhle čas bude patřit nám“ řekne smutně Sesshoumaru a podívá se na lišku ve svém náručí. Ta pomalu zvedne hlavu a podívá se do jeho žlutých očí, na jeho tvář. Dotkne se čumákem jeho tváře a pak se pohodlněji usadí v jeho náručí. Yo-Ko je ještě slabý, aby mohl jít, ale je šťastný, že je tady s ním, v jeho náručí. Čekal na to tak dlouho..
Sesshoumaru bez ohlédnutí vykročí vpřed a dívá se do dálky. Svět se změnil, ale pro ně dva je to jako včera co se poprve viděli a polibili.
Pro ně dva čas nic neznamená a on bude trpělivě čekat až Yo-Ko nabyde tolik sil, aby spolu mohli znovu být.
Konec
Obrázek pro stránky vytvořila Milwa
Komentáře
Přehled komentářů
1119 x děkuji
Nádhera!!!!!!!!
(Marta - 27. 03. 2009 20:05)
Krásná povídka! Tak lehce spojit nespojitelné - smekám před tebou.
Fakt supr!!!
(Barbara - 15. 06. 2008 14:01)
Moc hezké, strašne se mi líbi, vážne. Další z fakt moc dobrých povídek, kdeté píšete. Jen tak dál... :-)
krásné....nemám slov
(White dragon Muraki - 04. 11. 2007 22:52)
Amatér zase dokázala, že je hodna titulu profesionál.
Hluboce smekám a ukláním se před jejím umem. Spojila nespojitelné a vzešla z toho krásná povídka, která nemá obdoby.
Gratuluji Ami(doře Ravene uzurpuji tvoje oslovení- checht..promiň)
ale opravdu Ami, povedlo se a my voláme vivat, sláva a arigató
Muraki
Návštěvy
(Amater, 12. 5. 2009 21:24)