1.Test
Kapitola 1. - Test
,,Jé podívej to je KaiJukio, ten je naprosto k sežrání,“ ozývá se nedaleko ode mě dívčím, štiplavým hlasem. Dvě dívky v mém věku stojí u výlohy jednoho malého krámku s elektronikou a dívají se na za vílohou vystavenou plazmovou televizi, kde právě běží videoklip toho všiváka Kaie. Nechápu, co na něm ty holky vidí.
Projdu okolo nich s hnuseným úšklebkem nad oním chlapcem, na televizi se ani nepodívám, a nechápavě zakroutím hlavou nad těma fanynkama, které se nad ním rozplývají. Nenávidím toho kluka. Nejen, že s ním sdílím jednu školu a jednu třídu, ale ještě k tomu mě pořád otravuje a snaží se mě sbalit. Kdyby jen ty holky věděli, že ten jejich idol Kai je na kluky a pořád na mě doráží. Už jen díky tomu ho nesnáším a je to můj nepřítel číslo jedna.
Jmenuji se TakashiKaeda. Je mi sedmnáct, ale táhne mi na osmnáct. Chodím na střední školu v Tokiu. Jak už jsem řekl s KaiemJukiem - oblíbeným zpěvákem a idolem mnoha dívčích srdcí sdílím jednu třídu. Nenávidím ho. Pořád mě jen otravuje a znepříjemňuje mi život. Nechápe, že já prostě na kluky nejsem. No, ale vlastně jednu výhodu toho- chodit s ním do třídy má. Od té doby, co k nám před rokem přestoupil, už nejsem obklopován všemi těmi slepicemi ze školy a tudíž mám od nich klid. Od jejich zamilovaných pohledů až k milostným dopisům, co mi tak zbaběle nechávaly ve skříňce. Bohužel pro mě se o mě začal zajímat právě Kai. Popová hvězda, celebrita, největší idol ze školy. Fakt super. Někdy bych dal všechno za obdiv těch holek, místo toho otravného kluka. Nechápu co mu je. Ať mu řeknu co chci, vyslovím nadávku nebo hrubě odmítnu, on se jen oklepe a zase to zkouší nanovo. Vůbec ho neznám, ale ani po tom netoužím. Stejně to bude nejspíš rozmazlený fracek, co má všechno a který touží po popularitě celého světa.
Je ráno a já jdu pomalými a nucenými kroky do školy. Moje chůze připomíná chůzi otroků, kteří si jdou pro smrt. Sice na tom nejsem tak špatně, ale nějak podobně se teď cítím. Zase budu muset čelit útokům mého největšího nepřítele. Zase se mě bude snažit políbit, někdy mu ujede ruka na můj zadek a takové podobné věci. Snažím se tyto jeho útoky co nejvíc zneškodňovat, ale někdy je to opravdu těžké. Všichni, hlavně holky raději dělají, že to nevidí a stále se snaží Kaie všemožně zaujmout.
Vkročím do zatím poloprázdné školy. Je teprve půl sedmé ráno a nikdo tu, až na pár šprtů co se ještě snaží učit na ranní nečekanou písemku, není. Jdu do šatny vzít si svoje učebnice a přezout se. Nechtěl bych někde potkat nebručeného školníka, a jeho kecy o tom, že se máme přezouvat.
Když otevřu dveře od mé skříňky- úplně vzadu šatny, někdo mi skočí na záda. V duchu se modlím, ať to není ten otrava Jukio.
,,Čaukámo. Jseš tu nějak brzo ne?“ ozve se za mnou známí hlas a mě spadne obří kámen ze srdce. Otočím se a vidím před sebou svého nejlepšího kamaráda-Yuutu.
,,Díky bohu,“ oddychnu si vděčně.
,,Už jsem myslel, že jsi ten idiot Kai. A vůbec... musíš na mě pořád tak skákat?“ vyjedu na něj naštvaně hned po ránu. Yuuta se jen omluvně usměje a poplácá mě po zádech.
,,TakžeKaie to s tebou ještě nepřešlo?“ zeptá se pobaveně, když se zrovna přezouvám. Podívám se mu do jeho hnědých, kaštanových očí a pozvednu naštvaně pravé obočí.
,, Vypadám snad na to?“ řeknu s vražedným tónem v hlase.
,,Ale no tak, Takashi. Vždyť víš, jak jsem to myslel,“ odpoví.
,,Achjo, já se toho idiota snad nikdy nezbavím,“ povzdychnu si ztrápeně, ale dál už o Kaiovi nechci slyšet ani slovo. Nechci si kazit den hned po ránu.
,,Co tu vůbec děláš tak brzy? Kam se poděla tvoje náklonost pro pozdní příchody?“ zeptám se ho s pobavením v hlase a vykročím i s hnědovlasým na chodbu.
,,To víš, máma mě vyhnala už v šest hodin. Prý, že už nebude poslouchat ty řeči profesora Hisaki o mých pozdních příchodech,“ ušklíbne se nad jménem našeho třídního profesora, který Yuutu už od pohledu nemá rád. Vlastně se mu ani nedivím. Yuuta ho škádlí, hraje si s ním, dělá mu naschvály, odmlouvá a to jen proto, že je tu teprve dva roky a je jen o něco starší než my. Na profesora je opravdu mladý a to nejspíš Yuutu dohání k válce, kterou s ním už od začátku svého příchodu na tuto školu vede.
,,Hmm, tak to máš celkem dobrý, když už s tebou pod jednou střechou nevydrží ani máma,“ ušklíbnu se a jen tak tak se stačím vyhnout pohlavku, kterému bych jinak neuhnul. Oba dva vkročíme do naší společné třídy. To, že spolu chodíme do třídy mě udržuje v pravidlu docházet do této školy pravidelně.
S Yuutou jsme nejlepší kamarádi už od útlého dětství, které máme oba dva dávno za sebou. Vůbec nechápu jak je to možné. On je můj úplnej opak. Má hnědé, krátké vlasy a stejně tak hnědé oči. Zatímco já mám vlasy hodně dlouhé, na kluka až nějak moc a navíc je mám černé. Yuuta má na krku tetování. Já ne. Co máme společného je asi náš rockovej styl a náš největší koníček. Jiu-Jitsu. Asi bude vážně něco pravdy na tom, že protiklady se přitahujou.
Chodili jsme spolu na základku a potom se rozhodli pro stejnou střední školu. Po celou tu dobu, co se známe, spolu sdílíme skoro všechno. Lavici, dělíme se o svačinu, dokonce jsme byli jednu dobu zamilovaní do stejné holky. Ale nakonec jsme se rozhodli pro naše přátelství, a tu holku, KyoshiAyko, která s námi sdílí jednu třídu, jsme nechali na pokoji. Stejně si myslím, že by jsme u ní neměli žádnou šanci. Stejně jako všechny ostatní holky ze třídy i ona je dočista zblázněná do Kaie a skoro to vypadá, že pro něj i dýchá. Je mi z toho na nic.
Oba dva zamíříme do poslední lavice úplně v levém rohu místnosti. Sedím u okna a tam taky ihned zapluji se svým baťohem. Yuuta mě následuje. Sedne si vedle mě na židli, jako obvykle si vytáhne svoji mp3jku a místo toho, aby se učil na dnešní velký test z matematiky, kterou jako náhodou učí náš třídní profesor ShoHisaka, raději poslouchá svoje oblíbené písničky. Myslím, že to dělá naschvál. Klidně si nechá napsat pětku z písemky, jen aby našeho třídního profesora naštval. Nechápu, že ho to pořád baví. Já nad tím jen nechápavě zakroutím hlavou, lehnu si na svůj baťoh na lavici. Jde na mě únava, protože jsem dneska brzy vstával a šel spát až v jednu ráno. Musel jsem se učit na test z mého neoblíbeného předmětu. A tak se hned vydám do říše krásných snů o nejkrásnější holce ze třídy- Kyoshi.
Vzbudí mě až dívčí vzdychy a jekot jedné spolužačky.
,,Už jde, holky už je tady,“ rozplývá se jedna ta holka, div že se nerozplyne a já malátně otevírám oči. Pořád mám zamlženo a vidím jen rozmazané postavy svých spolužáků. Ve třídě je najednou rušno, všichni už se dostavili do školy. Vedle mě sedí stále Yuuta a náruživě se baví o něčem s dalším spolužákem, který má lavici hned vedle té naší.
Moje oči uberou na ospalosti a já se podrbu na hlavě. Ve třídě najednou nastane hrobové ticho a já se kouknu proč to.
Když moje oči spočinou na vchod do naší třídy, polekaně nadskočím. Tam totiž stojí ona osoba, která mě každý den pronásleduje. KaiJukio. Všechny dívky najednou vydechnou úžasem nad jeho blonďatými vlasy a modrými oči, které každé probodnou srdce. Já si jen naštvaně odfrknu, otevřu sešit a začnu dělat, že se učím. Snad si mě ta popová hvězda nevšimne. A když jo, tak ať. Kašlu na něj. Nechápu, proč si sním kazím náladu. Když bude příště dorážet, tak mu prostě jednu ubalím. I když je o hlavu vyšší než já, neměl by to být, díky mým zkušenostem z bojového umění Jiu-Jitsu problém.
Po chvíli se zase ve třídě ozve normální šramot a hlasy lidí. Kai si šel sednout na své místo v předposlední řadě u dveří. To je dostatečně daleko od nás, takže se nemusím bát nějakého doteku nebo polibku. Nejspíš si mě ještě nevšiml. A vůbec, nechápu proč se s tím tolik zabývám. Ať si dělá co chce.
Zatřepu hlavou a konečně se začnu soustředit na sešit z matematiky, kterou máme za pět minut. Očkem nakouknu po Yuutovi. Jako vždy je na hodinu nepřipravený, na lavici nemá ani tužku a to už tu je od šesti hodin. Zase chce naštvat Hisaku a já se začínám bát, jestli to už nepřehání. Nechápu co mu ten pan Sho udělal. Sice je asi jen o šest let starší než my, ale tím líp pro nás. Chápe nás a někdy nám při písemkách i poradí. Tak proč se k němu Yuuta tak chová? Jednou jsem se ho na to ptal a on mi odpověděl, že je mu prostě nesympatickej a že si na něj Hisaka zasedl. Dál už to nekomentoval a nerozváděl, a tím tak toto téma naprosto z naší konverzace vypadlo.
To už se ale ozval školní zvonek. Zvonek? Ten zvuk spíš připomíná, znělku na nějakém nádraží.
Ve dveřích se jako na povel a přesně objeví náš třídní, hodně mladý profesor. Aniž by nám věnoval nějaký pohled, s vážným výrazem ve tváři okamžitě zamířil ke svému stolu u okna i s bílými papíry formátu A4, které jsou určitě dnešní písemky. Naštěstí jsem se na ni dostatečně učil. Spíš se bojím o Yuutu, který se jen na příchod pana učitele zašklebí a opravdu hodně dá najevo svůj odpor k němu. Při vstávání ze židle, které musíme podstupovat, když vážená osoba v podobě učitele vejde do třídy, se mu vůbec ale vůbec nechce. Když už všichni stojí, aby se pozdravili s učitelem, jediný Yuuta pořád sedí a dělá jako by nic.
YUUTA
Zrovna zazvonilo a ve dveřích se jako vždy objevil ten idiot Hisaka. Jak já ho nesnáším. Navíc je přesnej jako hodinky a já nemám už čas, abych si napsal tahák. Proč musí bejttakovej puntičkář? Koukám se na něj a potom se znechuceně zašklebím. Všichni vstávají ze židle aby se s ním pozdravili a já jen sleduju jeho bílé A4, které drží ruce. V druhé ruce si nese kelímek s kouřící kávou. Jak rád bych mu to kafe vylil na jeho hlavu. Takashi, který už se taky stačil postavit do mě každou chvíli dloubne loktem a dá mi tak najevo svůj názor na moje chování k Hisakovi. Já na to ale nedbám. Prostě mám dál svoji hlavu a dělám, jako že tam profesor vůbec není.
,,Ehm, ehm,“ slyším, jak si odkašle a zvednu hlavu. Dívám se na něj, jak stojí před tabulí a propaluje mě naštvaným pohledem. Dívám se do těch jeho fialových očí, které schovává za brýlemi.
Já se ale stále nemám k tomu, abych se zvedl.
,,No, vidím, že se budeme muset protáhnout, jako malé děti v první třídě. Pan Ryota očividně ještě spí a nemůže se pohnout. Poděkujte mu za zkrácení času na písemku,“ řekne a ve třídě se najednou ozve pobavený smích, ale potom se změní na různé nadávky věnované na můj účet. Ten idiot mě zesměšnil hned svoji první větou. Nečekal jsem, že zajde tak daleko a kvůli mému ponížení na to doplatí třída.
,,No počkej Hisako, tohle si vypiješ,“ pomyslím si a konečně, bez větších námitek se taky zvednu. Sho se vítězně usměje přímo do mých hnědých očí. Jasně mi dává najevo, že tenhle ranní souboj mezi námi vyhrál na celé čáře. Pozdraví celou naši třídu a všichni si jako na povel sednou. I já musím a u toho si promýšlím jak toho mladíčka, co si říká náš učitel dopálit.
Zavelí Kaiovi, aby došel pro papíry ležící mu na stole a rozdal je mezi všechny přítomné. Všechny holky jako na povel zpozorní, jen aby si od té naší hvězdy papír osobně vzali a u toho mu věnovaly zamilovaný pohled a nenápadně se ho dotkly. Jako kdyby to na něj působilo. Kai má totiž oči jen pro Takashiho, který má zase hlavu zabořenou v sešitu, učí se a nejspíš si nevšiml, že se k němu blíží jeho pronásledovatel. Ani jsem se neměl k tomu ho varovat. Rád tyto dva pozoruju, i když vím, že bych měl Takashimu pomoct.
,,Ahojbroučku,‘‘přiblíží svou hlavu těsně k Takashiho uchu a já se málem neudržím smíchy. Takashi polekaně nadskočil a sešit z matematiky upustil na zem.
Kai se pobaveně usmál.
,,Cochceš?‘‘vyjekne na něj Takashi a propaluje ho naštvaným pohledem, ze kterého jde opravdu strach.
,,Jen jsem tě přišel pozdravit,“ Kai si s ním vždy hraje jako kočka s myší a já už vyprsknu smíchy. Takashi je rudý vzteky do podoby rajčete a naštvaně vytrhne jeden papír Kaiovi z ruky. Položí si ho na stůl, založí si uraženě ruce na prsou a zahledí se do okna. Naprosto Kaie ignoruje a ten se jen pořád usmívá. Potom mi podá jeden papír, já slušně poděkuju a dál se vydá k další lavici vedle nás.
,,To si mi nemohl něco říct?“ utrhne se na mě Takashi a já nasadím výraz naprosté nevinosti.
,,Co? Nechtěl jsem tě rušit od učení,“ vymluvím se hloupou výmluvou. Dál už si ho nevšímám, protože se soustředím na opravdu dobrý úhel na opisování. Aby byl spolehlivý a zároveň taky nenápadný. Vím, že Takashi se na tuto písemku učil, a tak mu určitě nebude vadit, když těch pár příkladů od něj opíšu.
,,Takže, všichni máte příklady stejné. Na písemku máte mít 60 minut, ale díky nejspíše zdravotním problémům pana Ryoty na ni máte jen 50 minut,“ vysvětlil Sho, podíval se na mě a v tu ránu bych mu nejraději vrazil pěstí mezi jeho pronikavé oči. Všichni ve třídě, dokonce i Takashi mě zpraží naštvaným pohledem, ale dál už raději nic neříkají a plně se soustředí na papír před sebou. Nechtějí přijít o ten zbytek drahocenného času, co jim na písemku zbývá.
Když se potom podívám po třídě, všichni mají sklopené hlavy a od jejich rukou se ozývají zvuky tužky, která přejíždí po papíře. Nasucho polknu a přečtu si všechny otázky v testu. Týkají se kvadratických rovnic a nerovnic, a na ty sem já nikdy nebyl. Poslední moje šance je Takashi. Naštěstí je kamarád a místo pravačky, kterou obvykle píše a která by mi nadobro zabránila v opisování, píše levačkou. Nejspíš mu došlo, že jsem se vůbec neučil.
,,A, paneYuuto, udělejte mi radost a pojďte si sednout sem do první lavice. Rád bych vás měl na očích.“ vyzval mě učitel s arogantním úsměvem, ukázal na volnou lavici hned vedle jeho stolu a ve mně se stáhly vnitřnosti. Je po mně. Odhalil mě. Už zase. Prokoukl, že jsem se neučil a tuší, že bych správné odpovědi opsal od Takashiho. Ale nenechám ho jen tak vyhrát. Když prohraju, tak aspoň se ctí. A tak nasadím svůj nejmilejší úsměv a Sho se zatváří podezřívavě.
,,Jistě pane profesore. Hned,“ odpovím mu sladce, zvednu se ze své židle a odkráčím s propalujícím pohledem na Hisakovi do přední lavice. Dívám se mu vzdorovitě do očí a nehodlám jen tak uhnout.
Posadím se, pohodlně se uvelebím a na test si už ani nevzpomenu. Pořád propaluji učitele pohledem, který nejspíš čeká, až se chopím tužky a začnu vymýšlet výsledky do testu. Já se ale k ničemu nemám. Překřížím si ruce na prsou a stále se dívám Hisakovi do očí.
,,Copak pane Ryoto. Zapomněl jste snad psát?“ řekne výsměšně, ve třídě se ozve tlumený smích a ve mně začne stoupat vztek.
,,Ne, ale na ten test jsem se neučil,“ řeknu pravdu a učitelovi se blýskne nebezpečně v očích.
,,Tak vy jste se neučil?“ zopakuje. Přijde ke mně, nakloní se až k mému obličeji a já cítím, jak se mě zmocňuje horko. Dívám se mu do obličeje a jeho fialových očích, které jsou necelých pár centimetrů od mě. Na své tváři cítím jeho teplý dech. Na sucho polknu a učitel se jen pobaveně ale nenápadně, abych to viděl jen já usměje.
,,Fajn,“ řekne potom, oddálí se ode mě a vezme si nepopsaný a nevyplněný papír z mého stolu.
,,Stavte se po vyučování v mém kabinetu,“ řekne a bez dalšího slova se posadí na židli. Potom si mě už nevšímá.
Já se ještě vzpamatovával ze šoku, o kterém jsem nevěděl proč jsem do něj upadl. Nejspíš mě jen vytočil.
A tak si jen naštvaně odfrknu a zahledím se do okna, kde je krásně vidět na školní zahradu. Zrovna je tam hodina tělocviku a holky tam hrajou volejbal. A tak mám po zbytek hodiny o zábavu postaráno. Občas se můj pohled střetne s tím Hisakovým, ale já se raději hned odvrátím a nevšímám si jeho pohledů, kterými mě celou dobu propaluje....
Příště- Kai dá Takashimu na výběr z možností, které nemůže odmítnout a Yuuta se chystá čelit své noční můře.
Komentáře
Přehled komentářů
je to skvělí to musí mít pokračování
jup jup!
(Lex-san, 11. 8. 2009 21:51)
Zase jsem objevil další stránku se super povídkama. A nejvíc jsem se zastyděl, že ty mě máš mezi oblíbenejma a já nic... Srry, je to menší trapas!
Ale k příběhu, je úžasnej *září mu oči nadšením* líbí se mi, že je to psaný z různejch úhlů pohledu, už letím na další...
P.O.K.R.A.Č.O.V.Á.N.Í.!!!
(ebika, 17. 6. 2009 14:54)
Jasně opovaž se ho nenapsat jéj co bychom my ostatní potom dělali to je strašné tak hloupý nápady*nebylo myšleno jako urážka*a to jsem si myslela, že něco takovýho napadne jenom mě.
Já chci pokráčkoóóó!!!!!
A hóóódněěě!!!!!Rýýýchléééé!!!!!!
:-D
(Gaara z púšte, 16. 6. 2009 20:25)a teraz k tej poviedke...bola super takže sa neopováž nenapísať pokračovanie,čo to má znamenať takto trápiť čitateľov,takže ja osobne som za pokračovanie...a ako je to u vás po česky-honem honem Riuu :-D
.......
(suzu-chan, 16. 6. 2009 19:58)
R-riuu-chan , já se tě bojím *schovává se* . Co se ti stalo , že máš tak blbou náladu ?!
A jasný , že chci pokráčko , je to mega super .
Doufám , že se z té blbé nálady brzy dostaneš , Markét .
O_O
(Gaara z púšte, 16. 6. 2009 19:48)tak to teda prrr Riuu,to by bola škoda prestať písať poviedky...tvoje poviedky sa mi moc páčia,tak láskavo prestaň takto hovoriť,lebo ak prestaneš písať tak prestanem aj ja,tomu ver...kašli na to Riuu...napíš mi na pokec,čo ta trápi? :(
Čau
(gaarinka, 16. 6. 2009 13:12)jasně chci pokráčko okamžitě nebo tě uškrtím...ne doslova
:333
(ajajaj, 16. 6. 2009 13:05)Ahojky Riuu! Proč máš tak špatnou náladu??? Ta povídka je totálně rozkošná! Prostě musíš napsat pokráčko XD!!!
jooooooooooooo
(maasox, 2. 3. 2010 12:01)