8. Oběd
DANNO
,,Danno ty nejdeš?‘‘ptal se mě Takashi, když jsme stáli před jeho středně velkým domem. Já hlava děravá jsem úplně na ten oběd, na který nás Takashiho máma pozvala, zapomněl. Nějak jsem si neuvědomil, s kým se tam potkám. Bojím se, abych při pohledu na Takahira nezvlčel a nevrhl se na něj. Od té doby, co jsem se na něj v opilosti vrhnul, si dávám velký pozor na to, co dělám. Stále nechápu, co to do mě tenkrát vjelo.
,,No já nevím,‘‘snažil jsem se nějak z toho oběda vykroutit, ale pozvání je holt pozvání a to já, jako správně vychovaný Japonec, odmítnout nemůžu. Takashi to za mě nakonec vyřešil sám. Chytil mě za ruku a nedobrovolně vtáhl dovnitř.
Yuutovi ostych nic neříká, takže byl uvnitř samozřejmě jako první.
,,Hele, začni se laskavě chovat,‘‘když jsem i s Takashim vešel do jejich útulné předsíně, abychom se taky přezuli, vlepil jsem Yuutovi menší pohlavek. Na uklidnění. Yuuta to někdy potřebuje, zvlášť když jde o jídlo.
Přiznám se, že někdy se k těm dvěma chovám jako starší brácha. Nevím, jestli je to tím, že jsem o rok starší než oni, ale dělám to docela rád. Yuuta potřebuje někoho, aby mu pomohl zkrotit tu svoji hyperaktivitu a Takashi……Takashi si zase myslí, že všechno na světě zvládne sám. Že svými problémy každého jen otravuje a že rány mu život jen uštědří, takže se jim ani moc nevyhýbá. Nemyslím, že je to zas tak čistá pravda. Rány nám sice život uštědří, ale nikde není napsáno, kolik jich za život člověk unese. Takashi je sice silný ale přeci jen je to normální člověk a ani v nejmenším není takový tvrďák, jakým se snaží být. To jsem za ten rok, co se známe, poznal.
,,Auu, hele, nejsi moje máma,‘‘osočil se mě na náš hyperaktivní kamarád a hned mi pohlavek vrátil i s úroky. Dřív, než jsem stihl něco udělat, vyřítil se jako střela do jídelny, odkud se ozývaly hlasy. Mezi nimi jsem zaslechl i ten Takahirův. V ten moment mi přejelo tělem zvláštní chvění. Najednou jsem už na jídlo neměl ani pomyšlení. Chtěl jsem ho znovu vidět. Sice jsme se viděli včera, ale ty dlouhé hodiny bylo opravdu těžké přežít bez něj.
,,Tak pojď, tobě to trvá,‘‘vyčítal mi Takashi, když na mě netrpělivě čekal.
,,No jo,‘‘odvětil jsem. Byl jsem trochu hodně nervózní. Ani nevím z čeho. Rychle jsem se vyzul a nakonec se vydal v čele s Takashim do jídelny.
,,Už jsme doma,‘‘zvolal nadšeně, když otevřel dveře.
,,No konečně, jen pojďte,‘‘uvítala nás radostně Takashiho máma. Stála uprostřed jídelny, na sobě měla nějakou zástěru a na jejím vrásčitém obličeji, se vyjímal zářivý úsměv. Takhle je to pokaždé. Nikdy jsem ji neviděl, že by se mračila nebo rozčilovala. Navíc je to opravdu výborná hostitelka. Myslím, že kvůli tomu a jejímu kuchařskému umění sem Yuuta každý den chodí. Chodí se sem jen najíst. Vyžírka jeden.
Nechápu po kom ten nabručený Takashi je. Jeho a Takahirovi rodiče, jsou opravdu ty nejhodnější lidi, jaký jsem kdy potkal. Taky bych chtěl mít takovou mámu jako je paní Kaeda. Bohužel mi bylo štěstí, žít v úplné rodině, odepřeno.
,,Dobré odpoledne,‘‘pozdravil jsem, uklonil se a zaujal své místo, vedle Yuuty, kterému div, že netekly sliny z pusy. S jiskrami v očích se díval na to všechno jídlo, které bylo na tom velkém, hranatém stole podstrojeno.
Takahiro tam naštěstí nebyl, prý se šel, jak jsem jedním uchem zaslechl, převléct. Opravdu jsem sváděl boj se sebou samým, abych se nezvedl, v zámiňce, že si jdu umýt ruce nezdrhnul za ním, a to oblečení, které si teď určitě navléká, z něj nestrhl. Svým zvrhlým představám jsem se musel v duchu smát a taky si za ně vynadat. Nechápu, kde se to ve mně vzalo. Takový jsem kdysi nebýval. Bylo opravdu těžké, tomu odolat ale z mého zvrhlého snění mě vytrhl až Takahiho otec, který do té doby jen úpěnlivě mlčel a četl si zaujatě noviny s dnešními horkými zprávami z celého světa. Lekl jsem se, když na mě promluvil. Myslel jsem si, že ani nepostřehl naši přítomnost. Vypadal tak zamyšleně….
,,Danno, mohl bych tě o něco požádat?‘‘zeptal se mě tajemně. Seděl naproti mně, takže jsem mu mohl vidět do jeho obličeje. Pozvedl jsem nad tím obočí a souhlasně kývnul. Tak co se zase děje? Že by jeho starý počítač z dob, za krále klacka, zase stávkoval?
,,No víš….,‘‘začal nervózně. Noviny odložil někam, kam to jsem nepostřehl a s vážným výrazem se na mě podíval. Musel jsem se pro sebe usmát.
,,Neříkejte, že váš počítač už zase nejde,‘‘ulehčil jsem mu s úsměvem jeho prosby. On, překvapený mým správným úsudkem jen oddaně kývnul.
,,Mohl by ses na to potom podívat? Ten křáp se zase zasekl a nejde nahodit,‘‘zakroutil nad tím nechápavě hlavou. Jako kdyby nevěděl. Kdyby si pořád nestahoval obrázky nahých slečen, nic takového by se nestalo. A stejně nechápu, proč je tak překvapený. Ten počítač už toho má hodně za sebou a zasloužil by si zaslouženou dovolenou. Přičemž Takashiho otec pracuje hlavně s ním, dokonce je to jeho práce, takže by bylo nejlepší, kdyby si koupil jinej. Popravdě, pokaždé když mu ho dávám do kupy, tam najdu mnoho zajímavých věcí. I když se mnou to nic nedělá a ani v nejmenším mě to nezajímá, jemu asi dělají dobře obrázky polosvlečených slečen v různých pózách. Ale já jsem za to rád. Jsem rád, že jim můžu pomáhat, i když nevím, co je na tom tak složitého.
,,Ale no tak, nech ho chvíli být. Kdyby sis koupil novej přístroj, nemusel by si s tím Danna pořád otravovat,‘‘ozvala se Takashiho matka s káravým tónem v hlase. Ne svého manžela se zamračila a odložila na stůl další mísu s rýží. Přitom mi věnovala další zářivý úsměv.
,,Ale mě to nevadí. Určitě se vám na to pak podívám,‘‘řekl jsem s úsměvem. Ani jsem nepostřehl, že se otevřely dveře a dovnitř vešel s úsměvem černovlasý mladík.
,,Tak už jste tady,‘‘ozvalo se kousek ode mě a já ten podmanivý hlas okamžitě poznal. Byl to Takahiro. Vzhlédl jsem k němu a snažil se vypadat nenápadně. Na sucho jsem polknul, když jsem svoje nenasytné oči zaměřil na jeho úhlově černé vlasy, které mu spadaly neposedně do obličeje. Měl jsem chuť k němu přijít a ty vlasy, které mu zakrývaly jeho nádherný obličej odhrnout. Raději jsem zaťal pěst a hlavu o něj odvrátil.
Snažil jsem se dívat na pana Kaedu, který byl znovu začten do svých novin. Nechápu, co v nich pořád zkoumá. Zacukalo mi pod tou myšlenkou obočí. Ale ať jsem chtěl, jak chtěl, pan Kaeda nemá ani poloviční Takahirovu dokonalost, takže na něm nebylo k vidění nic, co by mě zaujalo. Znovu jsem měl nutkání se na Takahira podívat, ale ovládl jsem se. Sice jsem měl vyschlo v krku, jako na Sahaře, ale snažil jsem se to ignorovat.
,,Ahoj Yuuto,‘‘slyšel jsem jak se zdraví s mým hyper kamarádem, který si na talíř naložil tolik jídla, jako kdyby tejden nejedl.
,,Čau,‘‘pozdravil, nebo spíš zamumlal s plnými ústy. Měl jsem chuť mu dát jednu přes hubu. Jak se to proboha chová? Kde je jeho vychování? Naštěstí mi v tom zabránil Takahiro.
,,Ahoj, Danno, dlouho jsme se neviděli,‘‘slyšel jsem, jak mě zdraví a cítil jsem na sobě jeho pohled.
V jeho tónu bylo něco jiného, než když zdravil Yuutu, ale snažil jsem se na to nemyslet. Zvedl jsem hlavu, nasadil hraný a nepřirozený úsměv a jenom na to kývnul. Nezmohl jsem se na žádné slovo, protože jsem všechny spolknul. Chvíli jsme se střetli očima, ale nakonec jsem svou fialovou hlavu zase sklopil. Slyšel jsem, jak se jen usmál a obsadil místo vedle svého mladšího, zamračeného bratra. Nechápu proč je pro mě tak těžké se na něj dívat, před někým jiným. Proč je pro mě tak těžké dělat, jako že mezi námi nic není. Naštěstí si nesedl vedle mě, to by byla moje smrt. Vedle mě na levé straně už žádné místo nebylo, a po mé pravici se cpal Yuuta, takže to bylo nemožné. Vděčně jsem si oddychl a začal se věnovat svému talíři.
S Takashim neprohodil ani slovo. Ba se na sebe ani nepodíval. Takashi mi říkal, že prý se pohádali. Taky mi říkal, kvůli čemu to bylo, a na jednu stranu jeho vztek chápu. Ale nechápu, jak to že si toho nikdo nevšiml. Mě došlo všechno v ten moment, když mi pověděl o tom zápasu s Kaiem. Dal jsem si dohromady jedna a jedna, takže mi byl důvod Takahirových denních odjezdů a Kaiovy nepřítomnosti ve škole jasný. Myslel jsem si, že to Takashimu došlo taky, ale zdá se, že nedošlo. Co se dá dělat. Kai ten zápas vyhrál poctivě a s tím se musí Takashi prostě smířit.
,,Tak jak vám chutná?‘‘to už vešla do jídelny i Takashiho máma. Na sobě už tu zástěru neměla, takže bylo jasné, že se k nám jde přidat. Bohužel už na ní nezbylo místo. A bohužel pro mě byl Takahiro tak milý, že ji místo uvolnil, vzal si náhradní židli a šoupl jí mezi mě a Yuutu. Děkuju ti moc.
Určitě to udělal naschvál.
,,Doufám že vám to kluci nebude vadit,‘‘řekl s úsměvem, když se posadil. Já ho zpražil pohledem vraha, ale nakonec jsem se znovu musel usmát. I když jsem nechtěl. Moc dobře jsem věděl, co mě to tady vedle něho čeká za pokušení.
,,Jasně, že ne,‘‘odvětil jsem, protože Yuuta nic neříkal. Nevnímal nic okolo, kromě jídla, takže to bylo na mě.
Jak jsem správně předpokládal, Takahiro nenechal nic náhodě, takže za chvíli jsem ucítil jeho ruku na svém stehně. Překvapeným výrazem jsem na něj pohlédl, ale on se na mě jen zářivě usmál. Jako by nic. To by ovšem nebylo nic zvláštního a dalo by se to jakž takž přežít. Jenže on, sexuální maniak, posouval tu svoji ruku výš a výš. Chvěl jsem se jak osika. Nevím čím, asi nedočkavostí a taky proto, že mě to bylo příjemný, ale když byla jeho ruka, až moc blízko mého rozkroku, rychlostí blesku jsem ji odsunul. Nepatrně jsem ho pod stolem kopl do nohy, aby toho nechal a já se tak mohl v klidu najíst.
Takahiro ale na moje kopance vůbec nereagoval. Za chvíli jsem tu jeho ručku šmátralku měl na noze znovu. No řekněte, jak se při takovýhle podmínkách má člověk najíst?
Díky bohu tohle mučení proťal až Takashi.
,,Takahiro, můžu si s tebou o něčem promluvit?‘‘zeptal se ho s prosebným výrazem ve tváři. Takahiro se na něj podíval, všichni najednou zmlkli. Vypadalo to, že chvíli váhá, ale nakonec se přeci jen mlčky zvedl ze židle a i s Takashim se vydali do vedlejší místnosti.
Nechali nás tam sedět. Jak jsem řekl, všichni zmlkli a čekali, jestli nezaslechneme, o čem se ti dva baví. Byl jsem docela zvědaví, takže jsem ani nedutal.
Naštěstí si šli promluvit do vedlejší místnosti, takže jejich rozhovor jsme všichni slyšeli víc, jak dobře.
,,No..viš, já ….omlouvm se,‘‘začal rozpačitě Takashi. Určitě měl sklopenou hlavu a díval se na špičky svých bosých nohou. Pani Kaeda, kterou ten rozhovor tak určitě zajímal, se na to jen usmála.
,,Promiň, to co jsem ti tuhle řekl, jsem nemyslel vážně. Jsem rád, že jsi tady,‘‘pokračoval. Takahiro zatím nic neříkal. Nebo jsem to neslyšel.
,,Takashi, ty promiň. Máš pravdu, měl jsem ti to říct,‘‘nakonec se přeci jen ozval. Nevím co se dělo dál, jestli se objímali nebo co, ale bylo nějak podezřelé ticho. Takashiho rodiče se na sebe spokojeně podívali a z jejich úsměvů bylo snadné vyčíst, že si určitě říkají, jak se jim ti kluci vyvedli, že se mají rádi nebo jiné sentimentální blbůstky. Přiznám se, že i mě to trochu dojalo, ale nakonec jsem se spokojeně usmál.
,,Opravdu se musíš vrátit?‘‘ptal se Takashi takže jejich rozhovor pokračoval dál, a já byl zvědaví, takže jsem i nadále odposlouchával. U toho jsem ujídal rýži ze svého talíře.
,,Bohužel jo. Musím,‘‘řekl a já najednou zpozorněl. Tyhle jejich věty jsem ani v nejmenším nechápal.
,,A kdy odjíždíš?‘‘ptal se Takashi a já přestal dýchat. O čem to mluví? Kdo odjíždí? Začal jsem panikařit.
,,Dnes večer. Za dvě hodiny bych měl vyrazit,‘‘řekl a mě touhle větou naprosto šokoval. Přestal jsem dýchat úplně, vytřeštil jsem oči, a jelikož mi rýže uvízla v krku, začal jsem se i dusit.
,,Danno, jseš v pořádku?‘‘ptala se starostlivě Takashiho máma. Mě do očí vytiskly slzy, protože jsem nemohl popadnout dech. Naštěstí byl Yuuta nablízku a od mého trápení mi pomohl. Dal mi několik silných ran do zad a já se tak mohl zase jednou nadechnout.
,,Jsem v pohodě,‘‘ujišťoval jsem vystrašené lidi v místnosti. Ve skutečnosti jsem ale v žádné pohodě nebyl. Ani zdaleka ne. Nechápal jsem, nic. Když jsem ale uviděl smutný výraz Takashiho a Takahirovi mámy a její sklopenou hlavu na to, když Takahiro řekl, že odjíždí, všechno mi došlo. Takže on chce odjet. Proč mi o tom nic neřekl?
Najednou jsem se cítil jako hlupák. Podrazený a využitý. Připadal jsem si jako nějaká hračka, kterou někdo na týden použil a nakonec odkopnul. Určitě mi o tom neřekl proto, že to, co se mezi námi stalo nebral vážně. Myslel si, že dojede bez rozloučení a na mě zapomene. Chtělo se mi brečet. Nemohl jsem uvěřit tomu, že mi o tom nic neřekl. Chtěl jsem vypadnout pryč, než se i s Takashim vrátí. Nechtěl jsem ho vidět. Po téhle zradě už ne.
,,Promiňte, ale…já…já už budu muset jít,‘‘rychle jsem se zvednul od stolu. Yuuta se na mě nechápavě podíval, stejně jako ostatní.
,,Ale Danno, vždyť si nedojedl,‘‘řekla nechápavě paní Kaeda.
,,Promiňte,‘‘uklonil jsem se, popadl baťoh a rychle jsem se vydal pryč. Cítil jsem na sobě jejich nechápavé pohledy, ale nezastavil jsem se. Ani když na mě Takashiho otec volal, jsem se nezastavil. Popadl jsem svoje boty, v předsíni si je neomaleně navlékl a s třísknutím dveří jsem se vydal pryč. Do očí se mi drali slzy. Chtělo se mi brečet. Ale zabránil jsem tomu. Slíbil jsem si, že už nikdy brečet nebudu. Najednou na mě znova padala ta hrozná úzkost a pocit, že můj život nemá smysl. Já hlupák. Byl jsem tak naivní. Co jsem si myslel?
TAKAHIRO
Když jsem se s Takashim konečně usmířili, vrátili jsme se zpátky do jídelny. Máma tam stála s připraveným obětím. Když jsme tam s Takshim vešli, okamžitě nás oba dva popadla okolo krku a velice silně objala. Myslel jsem, že nás uškrtí. Vůbec nechápu, co to do ní najednou vjelo.
,,Chlapci moji, jsem tak ráda, že jste se usmířili,‘‘říkala a dál nás svírala v silném obětí. Nechápavě jsem na ní pohlédl.
,,Jak to víš? Ty jsi nás slyšela?‘‘ptal jsem se nechápavě.
,,Jistě, slyšeli jsme vás všichni.‘‘řekla, utřela si slzy a posadila se zpátky na své místo. Ve mně se v tu chvíli stáhli vnitřnosti. Jestli nás slyšeli, slyšel nás i Danno…… Okamžitě jsem se podíval na místo, kde by měl sedět, ale jeho židle byla, jak jsem se bál, prázdná.
,,Kde je Danno?‘‘optal jsem se s nezájmem, abych nevzbudil nějaké podezření.
,,Odešel. Zničehonic se zvedl a omluvil se, že musí jít,‘‘pokrčila rameny máma. Já v tu chvíli věděl, že je zle. Sakra. Měl jsem vědět, že to takhle dopadne. Určitě si bude myslet, že……..
,,Jdu si umít ruce,‘‘řekl jsem rychle. Aniž by se po mě někdo ohlédl, běžel jsem rychle ven. Chtěl jsem to Dannovi vysvětlit.
Když jsem vyšel ještě bosí ven, rozhlédl jsem se z jedné strany na druhou. V dálce jsem ho zahlédl a rychle jsem se k němu rozběhl. Nedbal jsem ani na to, že nemám boty. Chtěl jsem mu to vysvětlit.
,,Danno, počkej,‘‘křičel jsem na něj. Nevím jestli mě slyšel nebo ne, ale nezastavil se. Naopak, na svém kroku přidal na rychlosti.
Naštěstí jsem ho doběhl, chytil za ruku a otočil si ho k sobě čelem. To co jsem v jeho tváři uviděl, mě zarazilo. Právě, že jsem z jeho výrazu nic vyčíst nemohl. Jen čisté zoufalství. Nebyl v ní smutek nebo zklamání. Jenom na mě nepřítomně koukal, jako by nic. Přiznám se, že bych byl radši, kdyby brečel, nebo se vztekal.
,,Nešahej na mě,‘‘řekl klidným hlasem, otočil se a jako by nic se vydal zpátky na cestu. Já se ale nehodlal vzdát. Znovu jsem ho chytil za ruce.
,,Danno, počkej prosím,‘‘řekl jsem a v tu ránu jsem od něj schytal ránu do tváře. Byla to taková šlupka, že jsem neudržel rovnováhu a spadl na zem.
,,Řekl jsem nešahej ne mě. Už tě nechci nikdy vidět, rozumíš?‘‘řekl a z jeho hlasu jsem zaslechl špetku smutku a nenávisti. Z jeho pohledu mě zamrazilo v zádech.
,,Proč si mi nic neřekl?‘‘začal na mě křičet. Jenom jsem sklopil hlavu. Jak mu mám odpovědět, když na tu otázku ani já sám odpovědět neumím. Nechápu, proč jsem mu to neřekl. Teď už vím, že to byla chyba.
,,Jasně, proč by si taky měl. Proč by ses měl obtěžovat to říkat svojí hračičce, se kterou sis potřeboval jen užít vid?‘‘znovu zvýšil hlas.
,,Ne, tak to není,‘‘snažil jsem se ospravedlnit. Ve skutečnosti to ale byla pravda. Danno to přesně vystihl. Když jsem ho poprvé uviděl, opravdu jsem si s ním chtěl jen pohrát. Bohužel jsem nečekal, že se do něj zamiluju.
,,Víš, co. Nech mě na pokoji. Vrať se tam, odkud jsi přišel,‘‘řekl, otočil se na podpatku a rozběhl se pryč. Ani jsem se ho nesnažil doběhnout nebo zastavit. Věděl jsem, že stejně nic nezmůžu. Jenom jsem poraženě a zničeně seděl na zemi a nadával jsi do všech možných, sprostých slov, jaké znám. Měl jsem mu to říct. Možná jsem se bál, že mě kvůli tomu odmítne. To jsem si ale moc nepomohl. Dopadlo to stejně tak, jak jsem nechtěl. Vždyť já ho mám rád. A teď jsem mu tolik ublížil. Promiň Danno. Je mi to líto…..
Pokračování příště: Další nudný den ve škole. Yuuta má však zákeřný plán, jak si ten nudný den vylepšit. Prosím o komentáře.
Komentáře
Přehled komentářů
No téda a já se radovala, že je jídlo... radost mě tak trochu přešla... ne kecam XD
=3 =3
(Broskynka, 13. 8. 2009 19:32)*smrk* chudáčik T.T ,,, ten ten ten ,,... bastard! čo si to dovoľuje T.T *je to tu zase -_-" - začína hysterčiť* ...... *smrk* ... musíš to nejako vyriešiť! *psie oči* ,... predsa by si ich nenechala takto rozhádaných *angel smile* xD xD ,,... teším na pokračko xD ... otrepaná veta že?
wow
(naki_chan, 11. 8. 2009 23:56)páááni... tak tohle je vážně jedna z nejlepších povídek, co sem kdy četla... píšeš skvěle! určitě musíš napsat pokráčko :)
uuuuuuzasny xD
(Ryuuzaki, 10. 8. 2009 22:33)sem zvedava jak to dopadne ale urcite dobre xD..... tesim se na yuuta a profesora matematiky xD.. bude neco ???? urcite ze joooooooo ??? takze sup sup pokracko jinak se az nedockavosti rozbrecim xD
:-) ...
(Satiras, 10. 8. 2009 22:03)tak kapitola jako obvykle báječná. Danno je fakt chudák, musí hodně trpět. Jsem zvědavá jak to vyřešíš, ale ty z toho určitě skvěle vybruslíš. Přeju hodně nápadů :-D
...
(Amami, 10. 8. 2009 21:47)páni moji.... zacala som to cital len dnes ale vypada to prefektne. kedy bude pokracko??
Tak teda ....
(Nade, 10. 8. 2009 20:56)
to se musí nechat, píšeš poutavě, má to děj a je to sexy. Taky mi vyhovuje, že se tam občas vyskytujou fórky a schválnůstky. Občas se přistihnu, jak se u toho přiblble usmívám.
Takže teď jsem napnutá, jak to se všemi dopadne. Ale doufám, že to neodbudeš, ... klidně mě napínej.
....
(terkic, 10. 8. 2009 20:53)chudáčci oba dva:( chjooo doufám, že je zase usmíříš:) mooc pěkný díl a doufám, že brzy bude pokračování:)
O_O
(Gaara z púšte, 10. 8. 2009 14:24)tííí jo...tak tomu sa hovorí otvorený koniec...som zvedavý čo teraz Takahiro vymyslí...teda až niečo vôbec vymyslí :-D...no čo aspoň sa Takashi a Takahiro uzmierili :-D,tak to má byť...nie je nad bratskú lásku :-D...aj ked ja mám čo o tom hovoriť :-D...a rýchlo pokráčko lebo chytím astmu,absťák a ja neviem čo ešte Riuu :-D
kašlu na nadpis xD
(Aya, 10. 8. 2009 13:35)týjo takhle to ukončit xD no mě klepne xD rychle pokráčko pls nebo mi hrábne xD jinak je to super povídka ^^
:O!!!!
(Aya Yai (ajajaj), 21. 8. 2009 14:11)