3.Yuutovy pocity
Prosím vás, předem vás upozorňuji, že když jsem to psala, byla jsem naprosto mimo. Vymýšlela jsem další jednorázovku, takže ty Yuutovi pocity tam jsou divné.....no jo, takhle to dopadá vždycky, když si přečtu další díl Naruto mangy:D Jsem z toho totálně mimo:D
TAKASHI
Ráno jsem si trochu přivstal. Chtěl jsem bráchu nečekaně vzbudit a naštvat ho, ale nejspíš jsem přišel pozdě. I když bylo teprve pět hodin ráno, tak když jsem přišel s ještě zamlženýma očima od spaní a vrabčím hnízdem na hlavě, do kuchyně, Takahiro už seděl za stolem s hrnkem horkýho kafe v ruce a něco si zapisoval do sešitu.
,,Brý ráno,‘‘vypadlo ze mě, když jsem si z lednice vytáhl krabici s džusem. Takahiro se na mě podíval a hned na to vyprskly smíchy. Pozvedl jsem nechápavě obočí ale podle toho, jak si mě prohlížel, mi ihned došlo, že se směje mně a mému stavu, v jakém se po ránu nacházím.
,,Proč tu strašíš tak brzo po ránu?‘‘zeptal jsem se a sedl si naproti němu. Z ticha, které všude přebývalo, jsem usoudil, že rodiče ještě spí.
,,Nějak jsem nemohl spát a navíc, za chvíli odcházím,‘‘odpověděl mi stručně a napil se z hrnku.
,,Co? Kam? Neříkej, že máš rande?‘‘zašklebil jsem se a upil z krabice. Kdyby tohle máma viděla, určitě by mě za to hnala.
,,Ne, ale našel jsem si tady menší brigádu,‘‘
,,Brigádu?‘‘vyjeknu nevěřícně. On si našel brigádu? Kdy? Kde? A jak to, že tak rychle? Přitom já už si hledám práci tři měsíce a pořád nic.
,,Jo, kousek odsud,‘‘řekl Takahiro a znovu něco zapsal do toho svého sešitu.
,,Ale proč? Vždyť už máš jednu práci ne?‘‘ptám se ho. Kdy mi o tom chtěl vůbec říct?
,,No to jo, ale nechci ten tejden tady jen tak proflákat, a navíc je to dobře placený,‘‘řekl mi stručně a zvedl se. No jo, ten aby na chvíli nepřestal myslet na peníze.
,,A co je to za práci?‘‘chci vědět víc.
Takahiro se na mě otočí a pousměje se.
,,To je tajný,‘‘mrkne na mě a vydá přímo do koupelny, kam jsem měl namířeno já. No tohle. Je tady teprve chvíli a už obsazuje cizí koupelny. Vsadím se, že tam bude zase dvě hodiny. Podívám se na hodiny, je půl šesté a za půl hodiny by se měl pro mě stavit Danno. Každý čtvrtek spolu chodíme ráno do školy. Nejspíš se ptáte, proč chodíme tak brzy. Vlastně za to všechno může Kai. Kdybych přišel do školy později, určitě by čekal u mé skříňky a nehnul by se od ní, dokud by nedostal nějako odměnu. Při vzpomínce, na včerejší polibek mi přejede po zádech mráz. Nevím proč, ale najednou mi to nepřijde zas tak nepříjemný. Cože? Jsem snad na hlavu? Nejspíš už začínám bláznit. Kai je jenom rozmazlenej fracek, co s myslí, že může mít všechno. Ale mě nedostane. Nikdy. I kdyby se stavěl na svoji příšerně blonďatou hlavu………..
Po chvíli…..
,,Takahiro, pohni zadkem, za chvíli musím do školy,‘‘ klepu na dveře koupelny. Danno už na mě čeká venku. Viděl jsem ho z okna. Dneska je tady nějak brzy.
,,No jo, se nezblázni,‘‘konečně vyjde brácha z koupelny. Má mokré, nebo spíš nagelované vlasy, a už je oblíklej. Má na sobě černé kalhoty a svoji koženou bundu ve stejné barvě. Sluší mu to.
,,Už jedeš?‘‘zeptám se ho podezřívavě, a v duchu přemýšlím, kam se asi tak vystrojil.
,,Jo, pozdravuj mámu a tátu, a řekni, že se vrátím až na večeři. Měj se,‘‘poručí mi jen tak. Co si o sobě myslí? Že jsem jeho sekretářka? Naštvaně si jen odfrknu a zavřu za sebou dveře od koupelny.
DANNO
Tak kde ten Takashi sakra vězí? Stojím před jeho domem už dobrých deset minut a on ještě ani nevystrčil z baráku nos. Příště, ať si chodí do školy sám. Nechápu, proč se teda Kaiovi nepostaví, když ho tolik štve. Prát se na to umí a Kai by pro něj neměl být problém. Naštvaně si odfrknu a opřu se o zeď, jejich velkého domu. Mám chuť si dát cigaretu, ale nebudu raději riskovat, že by mě mohl vidět táta. Bydlíme jen dva bloky odtud, takže ta možnost, že by mě táta sledoval, jestli chodím do školy tu je. Sice je mi osmnáct, ale v tátových očích budu asi pořád čtrnáctiletej puberťák, kterého by mohlo napadnou, jít za školu. Aspoň, že dneska odjíždí na tři dny pryč. Někam na služební cestu do Evropy. Budu tak mít tři dny pokoj. Pokoj od učení a hlavně od něj. Od jeho sledování, jestli se učím dobře nebo jestli náhodou nechodím za školu, nekouřím, nebo nepiju…..
Ta motorka tu ještě pořád stojí. Čí asi je? Pohled mi padne na tu lesklou věc, co stojí nedaleko ode mě.
To už se ale slyším, jak se otevírají dveře Takashiho domu a já si konečně můžu oddychnout. Nerad bych tu strávil celý život čekáním na mého, o rok mladšího, nedochvilného kamaráda.
,,No to je dost, že ….,‘‘zarazím se, když před sebou nevidím Takashiho, ale nějakého jiného kluka, kterej se mu až nebezpečně podobá. Akorát, že tenhle má krátké, černé vlasy a černé oči. A je i vyšší než já, a co si teda pamatuju, Takashi býval vždycky trpaslík a byl asi o dvě hlavy menší než já. Že by za tu jednu noc povyrostl? Potom mi to ale nedá, protože si uvědomím, že Takashi zůstane malej napořád a když usoudím, že tohle on v žádném případě není, musím se zeptat.
,,Kdo …kdo jseš?‘‘ptám se ho podezřívavě. Co když je to nějakej zloděj? Ale pěknej zloděj, musím uznat….. Vůbec se mi nelíbí, jak si mě prohlíží. Od paty k hlavě. Potom, jak skončí s mým zkoumáním, zářivě se na mě usměje, v očích se mu zableskne a já jen pozvednu obočí. Vážně se mu před chvíli zablesklo v očích? Už mám asi vidiny…..
,,A kdo jseš ty?‘‘ptá se mě drze a přijde k tomu namakanýmu stroji. Aha, takže ta motorka je jeho. Nejspíš je tu na návštěvě. Ale kdo to je? Vypadá stejně tak starý jako já. Možná o něco starší, ale je drzej, jak něco. Co si o sobě myslí?
,,Není mou povinností, ti odpovídat,‘‘usměju se vítězně, když se na mě zamračí. Nejspíš se mu moje odpověď nelíbila, ale mě je to jedno. Baví mě ho takhle provokovat. Ať je to, kdo je to. Potom se otočím zády a znovu se opřu o zeď Takashiho domu.
,,Raději mi řekni, co chceš, nebo na tebe zavolám policii,‘‘přijde ke mně a dívá se na mě, jako kdyby vyhrál mistrovství světa nebo co. Ale na to já mu nenaletím. Zasměju se hlasitě, a to přímo do jeho černých očí, které mě čím dál víc uchvacují.
,,To asi těžko. Opírání se o cizí dům, jak vím, trestný čin není. Četl jsem totiž zákoník,‘‘usměju se vítězně a založím si ruce na hrudi. Pozoruji jeho udivený pohled. Teď jsem ho dostal. Nejspíš nevěděl, že hodlám jít na právníka a všechny zákony jsem dávno desetkrát přečetl.
,,Tak za co mě teda necháš zatknout?‘‘ptám se ho vyzývavě s velice nepěkným úšklebkem na tváři, a přiblížím se k němu. Vysmívám se mu přímo do očí a čekám na jeho odpověď.
Chvíli si ho prohlížím. Vypadá zamyšleně a nejspíš o něčem přemýšlí.
,,Hm…a co takhle vnik na cizí pozemek? Zákon 123 odstavec druhý?‘‘usměje se vítězně a přiblíží se ještě víc ke mně. Je tak blízko, až mě z toho mrazí. O co mu jde? To je zvláštní. Toho kluka vidím poprvé a už mi leze na nervi.
Zamračím se a hned na to přimhouřím oči. Teď dostal zase on mě. Na to bohužel nemůžu říct nic, protože, to co řekl, je svatá pravda, ale rozhodně se nenechám jen tak porazit. Ještě, že se znovu ozval zvuk otevírajících dveří a ven konečně vyšel ten dlouhovlasej opozdilec Takashi. Bůhví, co by se stalo, kdyby nepřišel…
,,Promiň Danno, že si musel tak dlouho čekat,‘‘řekne jen a aniž by věnoval tomu černovlasému klukovi nějakej pohled se kolem něj proplížil. Jako by nic. Takže ho zná?
,,Takahiro, ty jsi ještě tady?‘‘zeptá se konečně toho černovlasého drzouna, který se ode mě oddálil a vzal si do rukou červenou helmu, co až doteď byla položena na té motorce.
,,Jo, někdo mě tu zdržel,‘‘řekl při pohledu na mě ten neznámí, a tak nějak zvláštně se na mě usmál. Nechápavě jsem na něj hleděl a pak se podíval vyčítavě na Takashiho, který se neměl k žádnému vysvětlení. Teprve, až když viděl můj naštvaný pohled, se konečně odhodlal k nějakému činu.
,,Oh promiňte….Takahiro, tohle je můj kámoš ze školy Danno…………..Danno, tohle je můj starší brácha Takahiro,‘‘řekl jen a mě málem spadla čelist na zem. Takashi má bratra? A odkdy? Nic mi o tom neřekl a nikdy jsem ho neviděl. Aha, takže teď už je mi jasné, proč ta velká podoba.
,,Těší mě,‘‘Takahiro, jak se ten neznámí jmenuje, ke mně natáhl ruku se zářivým úsměvem. Já chvíli váhal, ale nakonec jsem svoji ruku spojil s tou jeho. Podíval jsem se mu do očí a nějak se nemohl od něj odtrhnout. A to ani svou ruku, kterou jsem v té jeho nechal nějak moc dlouho. Potom jsem si všiml, jak se na něj Takashi zamračil a on mě bohužel pustil. Vůbec nic jsem nechápal. Jak se na něj Takashi podíval, jako kdyby dělal něco špatného nebo co.
,,Jo tak já už budu muset jít. Těšilo mě,‘‘podíval se na mě, když nasedl na svoji motorku. Já jen váhavě kývnul. Když ten kluk odjel, naštvaně jsem se otočil na vysmátého Takashiho. Však on ho ten jeho smích přejde, až zase ve škole narazí na Kaie. Pomyslel jsem si.
,,Proč jsi mi neřekl, že máš bratra?‘‘obořím se na něj.
,,Já ti to neřekl? To je divný….‘‘řekne jen a vydá se na stezku, která vede do školy. Nechá mě tam stát, neinformovaného a naštvaného.
Jenom nad tím zakroutím hlavou, ale jelikož Takashiho už nějakej ten pátek znám, nechám to být. Je to jeho brácha, takže to se nejspíš nevidíme naposledy. Usměji se ale jenom v duchu, aby to Takashi neviděl. Snad se o něm v budoucnu dozvím víc……
Dál jsme pak šli do školy mlčky. Každý jsme se utápěli v nekonečném moři svých vlastních myšlenek. Ty moje se nemohly soustředit na nic jiného, než na pár černých pronikavých očí, které nemohu dostat z hlavy. O čem tak zamyšleně přemýšlí Takashi - netuším. Jelikož to nemáme do školy daleko, za chvíli jsme tam. Čeká nás tam už Yuuto, který stojí před budovou a netrpělivě se kouká na hodinky.
Yuuto
Tak kde jsou? Měli tu být před půl hodinou. Stojím před školou a netrpělivě vyhlížím své dva kamarády. Černovlasého Takashiho a Danna se sytě fialovými vlasy a brýlemi. Jestli chce Takashi promeškat Kaie, měl by si pospíšit. Koukám netrpělivě na hodinky, ale ve skutečnosti mi je jedno, kdy ti dva přijdou. Přemýšlím nad včerejškem. Nad naším mladým učitelem, který mě natolik zaujal, že jsem přijal i jeho nabídku na doučování. Nemyslím, že bych to nějak zoufale potřeboval, klidně bych si mohl říct Dannovi, ale nechci. Chci vědět, co má náš profesor za lubem. Zajímá mě to čím dál víc a kvůli tomu jsem taky přes noc nespal. Nezahmouřil jsem oka. Stále jsem na něj musel myslet. Myslel jsem na ten jeho dotek na mé ruce, na ty jeho oči.......
Musím uznat, že jsem se dneska do školy těšil. Nechápu jak je to možné. To je poprvé, co mě máma nemusela vyhánět z domu. Šel jsem sám. Bez donucení. A proč? Jenom kvůli tomu, abych ho mohl spatřit. Ne. Sakra to ne. To není možné. Já Hisaku přece nesnáším. Jenže Danno to včera řekl. Ptal se, jestli jsem se do něj nezamiloval A jak vím, Danno má vždycky pravdu. Ne. Ne to není možné. Já přece nejsem teplej. To bych přeci věděl ne? Jo určitě bych to věděl………..teda doufám…..
,,Čau Yuuto,‘‘vyruší mě z přemýšlení Takashi, který i s Dannou konečně přišli.
,,No to je dost, že jdete. Myslel jsem, že už nepřijdete,‘‘obořil jsem se na oba dva naštvaně.
,,Héj, to já ne, za to může Takashi,‘‘vymlouvá se ihned můj chytrý kamarád. Ihned je mi jasné, že za všechno i za tento pozdní příchod může náš dlouhovlasý Takashi.
,,Já za to nemůžu. Víš, jak dlouho trvá, než si ty vlasy rozčešu?‘‘snaží se ospravedlnit.
,,Tak si je ostříhej, stejně v nich vypadáš jako holka‘‘řeknu Takashimu svůj nápad. Ten mě ihned zpraží pohledem vraha a dloubne do mě loktem.
,,Tak na to zapomeň. Nic se stříhat nebude. A navíc, včera přijel Takahiro a ráno zabral na dvě hodiny koupelnu,‘‘Takashi otevře hlavní dveře od školy a všichni tam poslušně navkráčíme.
,,Takahiro? On je tady?‘‘ptám se ho překvapeně. Takahira- Takashiho bratra jsem neviděl víc jak rok.
,,Cože? Takže ty víš, že má Takashi bratra? Proč mi o tom sakra nikdo neřekl?‘‘řekne vyjeveně Danno, když se všichni tři přezouváme v šatně.
,,My ti to neřekli? To je divný..‘‘řeknu jen a vydám se na chodbu. Za sebou slyším, jak si Danno ztrápeně povzdychne.
,,Jak vlastně dopadla tvoje včerejší návštěva v kabinetu?‘‘ptá se mě po chvíli Takashi. Všichni tři jdeme po chodbě, a máme namířeno do svých tříd.
,,Ale jo. Napsal jsem ten test na trojku,‘‘zalžu a vůbec nevím proč. Sakra mám paranoidní myšlenky.
Celý den probíhal normálně. Teda normálně zas tak né, protože Kai ve škole z nám neznámého důvodu nebyl, a u naší třídy se tak nemíchaly davy holek s požadavkem o jeho podpis. Ve škole byla zase nuda, jako v márnici a já zase celej den usínal. Dneska jsme matematiku naštěstí neměli, a našeho učitele jsem vůbec nepotkal. Docela mě to mrzí….sakra…co to melu….ne nemrzí. Sho je mi naprosto ukradenej. Snažím se na něj a na naše dnešní doučování nemyslet. Ale jde to horko těžko. Vlastně to nejde vůbec. Dokonce na něj myslím i tak, že když jdu o přestávce po chodbě, nedívám se, kam koukám a do něčeho nebo spíš do někoho narazím.
,,Sakra koukej na cestu,‘‘zanaříkám, aniž bych se podíval, do čeho jsem to vrazil. Spadl jsem totiž na zem a praštil se do zad. Ta bolest ve mě rozbouřila vztek. Když jsem ale vzhlédl a viděl před sebou fialové, pronikavé oči, skryté za brýlemi, které jsem tolik toužil vidět, všechny slova mi najednou vypadnou z hlavy a já nemůžu mluvit.
,,Oh, p- pardón,‘‘zamumlám a nemám sílu se ani zvednout. Nemůžu. Ty jeho oči mě natolik uchvátili, že mě moje tělo naprosto vypovědělo službu.
Sho se na mě usměje a mě ten úsměv vyrazí dech.
,,Á pane Ryoto, to už je podruhé, co se nedíváte na cestu,‘‘řekne jen a podá mi ruku. Já ji samozřejmě ihned přijmu a s jeho pomocí se zvedám ze země.
,,Promiňte, já,‘‘nemám se jak vymluvit. Je to pravda. Už podruhé jsem do něj narazil....
Sho se znovu usměje.
,,To nic. Uvidíme se odpoledne,‘‘řekne, otočí se a za chvíli vidím, jak se ode mě jeho záda vzdalují.
Na sucho jsem polknul. Moje ruce se začaly třást a já je nemohl nijak uklidnit. Chtěl jsem zakrýt nadšení, ale nešlo to. Musel jsem se začít smát. Začal jsem se na odpoledne těšit jako malý kluk. Ani nevím proč. Matiku nesnáším, a abych řekl pravdu, nejdřív jsem nechtěl na to doučování jít, ale tak nějak mi to přišlo zajímavé. Sakra. Takže je vážně pravda, že jsem se od něj zabouchl? Kruci, co teď budu dělat? Mám to někomu říct? A co? Že jsem nejspíš na kluky, přesněji řečeno na našeho profesora? To asi těžko….ale jak s tím teď budu žít? No tak,… vždyť to není zas tak hrozný ne? Hlavně se to nesmí dozvědět Takashi. To bych asi nepřežil…….Možná bych se měl poradit s Dannou. Ten v tom umí chodit. Ne. Nikomu to nesmím říct. Panebože o čem to tady mluvím? Vždyť Sho mě chce jen doučit to, co jsem tak dlouho zanedbával. Můj bože, tohle dopadne špatně…….začínám si ymslet, že jsem vážně na halvu. POvídám si tu sám se sebou...
Se sklopenou hlavou jsem se vydal zpátky do třídy. Od té doby najednou hodiny letěly jako splašené a já se chtěl odpoledne co nejvíc e vyhnout. Měl jsem najednou strach. Nevím z čeho. Možná, že by to cítil Sho stejně jako já? Z toho? Nebo naopak, že by ke mně cítil jen zodpovědnost učitele nad svým žákem? Nevím, co by bylo horší..……
Na konci vyučování mě bolelo břicho. Do našeho setkání zbývala hodina a ve mně se čím dál víc stahovaly vnitřnosti. Měl jsem pocit, jako před popravou. Takashimu a Dannovi jsem navykládal, že si musím jít zaplatit obědy na další půlrok, ať na mě nečekají. Naštěstí si ničeho nevšimli a já se vydal šouravými kroky do kabinetu. Můj žaludek dělal kotrmelce a já myslel, že hodím šavli. Ale nakonec jsem si řekl, že jsem přece chlap a musím to vydržet. A tak jsem zaklepal. Nic se neozvalo a tak jsem to zkusil ještě jednou. Když ani po tomhle nikdo nedal vědět, o své přítomnosti, otevřel jsem dveře. Když jsem je trochu pootevřel a nakoukl dovnitř, pan profesor tam seděl na židli, zády ke mně a s někým po telefonu mluvil. Nejdřív jsem chtěl odejít a počkat až dovolá, ale potom co jsem slyšel jeho slova, zůstal jsem sát. Byl jsem zvědavý, komu asi volá.
,,Přijela jsi nějak brzy, ne?‘‘řekl, zasmál se a já mohl usoudit, že osoba na druhém konci je ženského pohlaví. To mě trochu zarazilo.
,,Jasně, že nevadí, moc se na tebe těším ‚‘‘řekl a mě tím vyrazil dech. Takže on má nějakou ženskou? Co jsem si to naivně myslel? Já jsem takovej idiot.
,,Ne dneska už nic nemám, za chvíli se chystám domů, mohly bysme zajít ne večeři‘‘
No tohle. Tak on nic nemá jo? Vždyť ještě před třema hodinama mi řekl, že se sejdeme odpoledne. Co si o sobě myslí? Najednou mě strach opustil a nahradil ho vztek. Vztek na něj, na tu jeho ženskou, že ona má takové štěstí a já ne, a taky jsem byl naštvaný sám na sebe. Co jsem si proboha myslel? Je to můj učitel, dobře vypadá a co by taky viděl na takovým klukovi, jako jsem já.
,,Dobře, už se na tebe těším, tak se uvidíme večer. Měj se,‘‘konečně svůj hovor ukončil a já rychle zavřel dveře, aby mě nepřistihl, jak ho šmíruju.
Chvíli jsem potom počkal a znovu zaklepal. Tentokrát se ozvalo to jeho ,dále, a já vešel se zamračeným výrazem a pěknou dávkou drzosti ,co jsem byl na něj odhodlán vychrlit.
,,Dobrý den, tak jsem tady,‘‘řekl jsem a na něj se ani nepodíval.
Sho se na mě překvapeně podíval. Nejspíš ho zarazil můj chladný tón.
,,Jsem rád, že jste přišel, ale bohužel to budeme muset odložit,‘‘informoval mě.
,,Fajn, tak nashle,‘‘vyprskl jsem naštvaně, zvedl se a chystal se odejít.
,,Počkej, to ani nechceš slyšet proč?‘‘ptal se mě a donutil mě se zastavit. Proč by mi měl vysvětlovat proč nemá čas? Je to učitel, může si dělat co chce.
,,Ne, děkuji, ale slyšel jsem dost. Nejspíš na vás čeká přítelkyně a já vás nehodlám zdržovat,‘‘řekl jsem a vypadl za kabinetu. Rychle jsem utíkal do šatny a až teď jsem si uvědomil, co jsem to řekl za kravinu. Panebože, co si teď o mě bude myslet? Chovám se jak nějaká hysterka nebo co.
V šatně nikdo naštěstí nebyl. Vyučování už dávno skončilo a já si tak mohl oddychnout. Sedl jsem si ztrápeně na lavičku, co byla uprostřed šatních skřínek, a hlavu zabořil do dlaní. Co jsem to udělal? Ani jsem si nevšiml kroků, které se ke mně pomalu přibližovaly.
,,Yuuto,‘‘uslyšel jsem ten známí hlas, který mi vždycky rozbuší srdce.
Rychle jsem se zvedl a otočil se na svého učitele, který stál za mnou.
,,Nechte mě být, to vy můžete za to že……,‘‘zastavil jsem se a s hrůzou zjistil, že jsem málem řekl víc, než jsem chtěl.
Sho se ke mně začal přibližovat a já dělal jeden krok za druhým od něj.
,,Co? Že můžu za co?‘‘ptal se a já si přál zmizet. Dál už jsem couvat nemohl, protože jsem narazil na stěnu. Jenže Sho se přibližoval čím dál víc. Nakonec byl u mě tak blízko, že by na něj dosáhl svou rukou. Mě začalo být horko. V puse jsem měl vyprahlo jako na Savaně.
,,Co jsi chtěl říct?‘‘ptal se mě a vypadal, že mě odsud nepustí dřív, než mu o svém trápení neřeknu.
,,To je jedno,‘‘odvrátil jsem hlavu a raději ji sklopil. Nejraději bych se propadl někam hodně daleko.
,,Ne není,‘‘zašeptal a udělal poslední krok ke mně. Krok, který nás mezi sebou dělil. Chytl mě z bradu, a donutil mě, podívat se mu do očí. Zkoumavě se mi do nich zadíval. Já ztuhnul a čekal, co udělá. Začal se ke mě přibližovat a nakonec přece jen udělal to, po čem jsem od včerejška každou chvíli toužil. Políbil mě.
,,Pořád se na mě zlobíš?‘‘zeptal se, když se ode mě oddálil. Já byl dokonale v šoku. Myslím, že to by byl každej, komu by se splnilo přání.
,,Teď už ne,‘‘zmohl jsem se jen na tuhle větu a tentokrát jsem to byl já, kdo si ho k sobě přitáhl a spojil naše rty v jedny. Ani nevím co mě to popadlo, prostě jsem se spolehl na instinkt. Obtočil jsem mu kolem krku ruce a nechal se unášet tímto momentem. Páni, Netušil jsem, že líbat kluka je stejný, troufnu si říct, že ještě lepší než líbat se s holkou. Nevnímal jsem nic. Ani to, že by nás mohl někdo vidět. Prostě mi to bylo jedno. Je mi jedno, že asi vážně budu na kluky, klidně, hlavně, když budu s ním.
,,Vidíš, a já si donedávna myslel, že mě nesnášíš,‘‘řekl mi, když mě láskyplně objal. Já se na to jen usmál.
,,To já taky,‘‘zašeptal jsem………
Komentáře
Přehled komentářů
Tak jen sedím a slintám do klávesnice. Už se nám to začíná pěkně rozjíždět, hu!
ÁÁÁ
(Ggeluška, 18. 7. 2009 15:51)Hele to mi nedělej .. já chi už Tkashiho .. ten je nejlepší :D.
Uáááá
(Arlen, 1. 7. 2009 20:22)Tak se přiznám, že jsem si z týhle kapitoly přečetla jen Yuutovu část, ale zítra to doženu, slibuju. Jeho část mám nejraději. *usmívá se jak debil*
^_^
(Glorilian (http://glorilian.sblog.cz), 1. 7. 2009 9:36)Skvělá povídka, ale stejnak mám nejraději Takashiho část. =D
woooooooooow
(suzu-chan, 30. 6. 2009 21:51)Super , už se nemůžu dočkat nového dílu !!!!! (Tak pohni rukama XD)
O-O
(Gaara z púšte, 30. 6. 2009 10:39)chudák Yuuto,už mu nemal kde ujsť,ale stálo to zato :-D,a ten Takashiho brat...ten sa dá dokopy s Dannom? A ešte niečo...teraz si začínam myslieť...či nebude ten učiteľ...či to nezobral ako brigádu Takahiro...to by mal Takashi dobrého učiteľa nie? :-D,Riuu čo si skromná...však to bolo super,pome dalšia časť nech je tu zajtra :-D
...
(terkic, 30. 6. 2009 10:35)ty si taková kecka Riuu:D vždyť to bylo senzační, hlavně ten konec se mi moc líbil:)jsem zvědavá, jak to bude pokračovat:)a moc ráda si počkám i na ostatní tvé kapitolovky, páč je mám hrozně ráda:)
kawai!
(Lex-san, 11. 8. 2009 22:24)