SUB SPECIE AETERNATATIS aneb POD ZORNÝM ÚHLEM VĚČNOSTI. V takové situaci se ocitli vždy všichni návštěvníci divadla, kteří se kdy přišli podívat na divadelní hru Věc Makropulos. Ať už to byli diváci meziválečné doby, kdy hra byla napsaná, nebo třeba letos v říjnu ti frenštátští, kteří vědí, že nebudou zklamáni, když jim společnost Waterloo nabídne nově nastudovanou hru. A věří, že si své divácké zážitky obohatí o něco nového.
Tak tedy, o co nového pro diváka jde při této hře především: a/ divák neznalý hry je nejdřív zmaten spoustou náznaků souvislostí, které jsou mu v plnosti odhaleny až v závěru, a ptá se nakonec sám sebe, zda chce žít věčně, b/ divák obeznámený předem se zápletkou probírá po celou dobu představení aspekty věčného života, c/ divák, kterého na hře ani inscenaci nemůže nic překvapit, je stejně vyburcován závěrečným obrazem a cítí se podveden, že jemu nebyla nabídnuta možnost odmítnout (nebo snad přijmout?) recept na věčné mládí. A to je to nové při této hře: každý divák je vtažen do hry ne jako pozorovatel, ale jako plnohodnotný aktér, který má co říci k dráždivému problému, a řekne to, i když jen povětšinou v duchu, pro sebe, a nemusí se přitom vyjadřovat veřejně na jevišti.
Fascinuje mě, jak Karel Čapek v celém svém díle snoubí čtenářovo individuální vědomí s obecnými idejemi, bolestně konkrétní zkušenost s výhledy do ideálního představitelna. I v této hře: zpočátku se dozvíme, že jde o nějakých 250 milionů korun, takže si řekneme, silná zápletka. A ke konci hry je nám ta čtvrtmiliarda ukradená a to hned dvakrát – jednou autorem, protože o ni brzy ani nezavadí, a zároveň nám může být ukradena, protože se nám nabízí proti takovému pakatýlku hned věčnost bytí.
Jestliže jste ovšem vy, čtenáři těchto řádek, nabyli dojmu, že by stačilo si hru přečíst, abychom si její raison d´etre mohli prožít, tak to jste na omylu. Protože i když (nebo snad právě proto, že) si necháváme to svoje řešení (neřešení?) své osobní nesmrtelnosti pro sebe, náramně se nám hodí přesvědčivý postoj Emilie Marty alias Eliny Makropulos. A jsme u jádra inscenace: hlavní postava prochází katarzí, protože VÍ, ostatní postavy odmítají tři sta let života, protože NEVĚDÍ, CO S TÍM. Tady chci poděkovat paní Vendule Niklové, že si těch tři sta let opravdu prožila, aby nám ukázala, že není o co stát. Ona si herecky přišroubovala ke svému věku opravdivých tři sta let, bez jejího přesvědčivého výkonu by hra zůstala (asi pouhou) onou „scénickou úvahou“, jak to charakterizoval Martin Trubač. Při každé repríze ona sama (divák je svědkem) odmítne repetici své dlouhověkosti a nechá ve všech divácích doutnavý oharek dráždivé možnosti a jen jí připadne úlevná nekonečnost nebytí.
Nezávidím jí (doufám, že po četných reprízách) derniéru. Při ní její dosavadní fénixovský komplex zanikne a po ikarovsku se spálenými křídly zůstane v paměti jako Makropulos, jméno, symbol, idea fyzicky nezničitelná, odešlá do opravdové věčnosti bez návratu. Navždy s puncem čistoty, neboť co ohněm prošlo, čisté jest.
zdroj: www.monitor24.cz/autor: Pavel Vojtek
Všechno je v zahradě
Ačkoli aktéři této hry byli poměrně skeptičtí a své připravované dílo hodnotili slovy nelichotivými, jejich obliba touto hrou jistě neutrpěla. Právě naopak. Dokázali se zhostit vážného tématu stejně dobře jako kterékoliv předchozí veselohry.
Hra tvářící se vesele dokázala v hlavě zanechat jakousi hořkou pachuť, způsobenou zpracovávaným tématem na věčně aktuální téma - čest, svědomí a hodnoty dnešní doby. Neznamená to ovšem, že by se „zahrada“ nelíbila. Alespoň soudě podle dlouhého potlesku, který v pátek vyvolal herce hned čtyřikrát zpět na „děkovačku“.
Těm, kteří pro velké závěje či jiné důvody neměli možnost tuto hru vidět, vřele doporučuji navštívit reprízu, pokud k tomu budou mít příležitost. Mají zde totiž možnost shlédnout mimořádně kvalitní látku, zabalenou v kvalitních hereckých výkonech lidí, kteří jsou našimi sousedy a které denně potkáváme. Není třeba dlouze přebírat a za divadlem daleko cestovat…
Radka Gliwitzky
Zdroj: únor 2006/ Obecní noviny Trojanovice
Ach, ti…
(na okraj jedné inscenace)
Pobrouzdal jsem po Internetu, smočil záložky v mělčinách Googlu a vybral anekdotu: "Na jinak opuštěném ostrově se ocitli dva Angličané a jedna Angličanka. Na jinak opuštěném ostrově se ocitli dva Francouzi a jedna Francouzka. Na jinak opuš… atd." Jasné, že typický vtip o těch či oněch. Můžeme přidat Němce, Američany a bůhvíkoho ještě. Kdo by měl zájem o celou anekdotu, odkazuji na výše zmíněný internetový vyhledávač, stačí zadat heslo stereotypes a vyvalí se na pět milionů webových stránek s odkazem na česky řečeno, stereotypy, mezi nimi i ta s anekdotami. Když si začnete v těch stránkách číst, zjistíte, že většina jich je výchovně zaměřená. Vychovávají k toleranci. K toleranci vůči jinakosti, odlišnosti, Nabourávají naše stereotypy myšlení, které si jako takové často neuvědomujme a které nám, přiznejme si to, zjednodušují život. Poperou se fanoušci jistého fotbalového klubu, řekneme, no co chcete,"….-áci", přičemž jádrem slova je název klubu či obce a nám je to jasné.
A jak to souvisí se slibovaným pohledem na divadlo? Kdo zhlédl představení Cesta kolem světa za 80 dní, už tuší. Celá hra je totiž postavena na stereotypech. Dramatik Pavel Kohout vzal Vernovu fabuli a připravil scénář. Divadelní spolek Waterloo jej pokropil živou vodou našich ustálených pohledů na Asiaty, Indiány, Američany na Západě a zejména na Angličany, kteří si vozí svou Anglii všude s sebou, jak nás o tom přesvědčil Jan Gajdušek v hlavní roli zmíněného dramatu, a naplnil na dva večery frenštátské kino.
Aha, kdo opravdu představení viděl, vrtí se teď nad slovem "drama", které jsem užil schválně, abych se u něj mohl zastavit. Inu, ve hře je napětí, kdo vyhraje sázku. Ale, upřímně řečeno, zábavnost celé féerie přebíjí možnost, že bychom se jako diváci dramaticky angažovali na straně té či oné držíce palce svému favoritovi. Možná se navíc někomu suma, o kterou jde, zdá malá, než nezapomeňme že libra od těch dob až neskutečně devalvovala, ve vztahu k běžným cenám šedesátkrát, k hrubému produktu na hlavu pětsetkrát. Samotný fakt sázky, vzbuzující napětí a opodstatňující zápletku, nás nevzruší, jsme ve hře uneseni rytmem vlaku, houpáním lodi a vůbec si rezonujeme s autorem předlohy, dramatikem a režijním pojetím, na kterém je poznat rukopis celého ansámblu. Nejsme ochuzeni? Nezhlédli jsme jen důmyslnou maškarádu operetního střihu bez subret? Najde se v té hře divák? Projde očistou kúrou poznání správné cesty? Nebo snad nejsem spravedlivý a chci po představení, co ani nemělo dát?
Jasně, vyšší smysl, vernovské nadšení pro vše nové, pokrokové vyvrací mé pochybnosti, Pokroku fandíme, radši jo, nicméně zůstává ve mně přiboudlina vlastního obrazu o sobě samém, jak nahlížím na ty Asiaty atd., jak je nám to všem jasné, jak si všichni v obecenstvu rozumíme, že teda ti Angličané, Američané, Indiáni, no řekněte sami…
Takže přece jen přichází kýžená katharsis? Abychom si rozuměli, neomývám se smutkem, z toho, že jsme tuctový mastňák, "kterýmu je to přece jasný vid", opravdově se raduji z rezonance s ostatním publikem i s herci, těší mě, že vím, proč vytrvale cestují doprava, jak je to s poledníky, proč se cestovatelé spletli v počtu dní, jak se chová velbloud a jak vyvádějí racci, jak málo váží život v některých společenstvích, co nosí ti či oni obyvatelé prostě jsem rád v tomto svém století mezi svými, tak jako fanoušek na fotbale a- vidíte, přece jen si budu muset strhnout stroupek iluzí o sobě, aby katharsis správně bolela, nebo aspoň štípla - hemží se tu na osmdesát postav, každá jiná, a zůstávají, všechny cizí, jsou to pro nás "oni", a my, i ti s hudebním sluchem, jak trapné, že máme o sobě vznešenou představu, že "co Čech, to muzikant".
Jak se ten svět po Vernovi změnil. Jen ty naše představy o něm jaksi přetrvávají nezměněny. Pokud hra splnila toto poselství, je jen dobře. Režie představení a gagy herců přispěly k tomu mírou vrchovatou. Bez poučování, nadmíru zábavně. Laskavě, bez mentorování, jací to vlastně jsme. Kdo by chtěl poučení o našich stereotypech myšlení, odkazuji na ony výchovné internetové stránky, nebo na ty, kde se dočtete, že dva Angličané by na pustém ostrově čekali, kdo je s dámou seznámí, zatímco dva Francouzi na ostrově by s Francouzskou žili svorně v "ménage-a-trois".
P.S. Co my Češi? Asi bychom chtěli být na tom jejich ostrově, protože tam je to lepší.
Pavel Vojtek
Zdroj: květen 2005/ Frenštátský zpravodaj
Krvavá Henrietta
Při několika divadelních představeních, která jsem v červnu ve Frenštátě viděl, jsem si znovu uvědomil, jak často si lidé pletou určité pojmy - anebo si je špatně vykládají. Kupříkladu rozdíl mezi slovy "amatér" a "profesionál". Lidé mají pocit, že výkon amatéra je cosi méně kvalitního, nedostudovaného, na slabé úrovni. A přitom amatér je ten, kdo se něčemu věnuje s láskou, ze záliby, ne z povolání, přičemž má i velmi dobrou odbornou průpravu. Zatímco profesionál často předvádí výkon jen řemeslný, postrádající zanícenost, byť technicky dokonalý.
Diváci, kteří první červnovou neděli zhlédli ve frenštátském kině představení divadelní společnost Waterloo "Krvavá Henrietta", se mohli přesvědčit, že amatérští herci opravdu divadlo milují, že sním dýchají, zpívají a tančí "o dušu" a že to navíc i umějí. Na rozdíl od minulých představení této společnosti, která vždycky bývala výborná, bylo toto vynikající.
V tištěném programu, snad z určité skromnosti, nebyl však uveden ani režisér, ani autor scény nebo kostýmů. Proto je mi líto, že nevím, kdo vytvořil tak báječně jednoduchou, ale všeříkající scénu, jednoduché kostýmy, které však umožnily osmi hercům vytvořit nespočet postav, kdo režijně vedl herce k takové dokonalosti, že zvládli náročné role i prostor velkého jeviště. Nevím ani, kdo s herci nacvičil jejich mimořádně náročné pěvecké party. Tipy mám, ale přesto se mohu jen domýšlet, kdo je skutečný spiritus agens souboru Waterloo. Škoda, rád bych mu osobně složil hlubokou poklonu. Za mne to už ale udělali hned po představení diváci, kteří herce potleskem opakovaně vyvolávali k děkovačce.
Můžeme být pyšní na to, že plná polovina herců byla z Trojanovic a Trojanovjan byl i v orchestru.
Je dobře, že po létech určité kulturní stagnace, ve smyslu místní regionální tvorby, se mladí amatéři hlásí o místo na slunci divákovy přízně. Krom společnosti Waterloo je zde FROLM - Frenštátský orchestr lidových muzikantů. A těšme se, že třeba podobná překvapení nás čekají i v oblasti dechové, komorní i jazzové hudby nebo sborového zpěvu.
Zrovna včera se jedna dáma ptala na můj dojem z "Krvavé Henrietty". Mohl jsem sice odpovědět módním obratem "Bylo to super", ale řekl jsem:"Vynikající, už se těším na další představení, určitě bude opět vyprodáno".
P.S. Představení prý bude ve čtvrtek 3. července, tak si běžím zavčas zajistit vstupenku.
MUDr. Ladislav Pilař
Zdroj: červen 2003 / Obecní noviny Trojanovice
ODMĚNOU JSOU MOMENTY NA JEVIŠTI, říká vedoucí osobnost frenštátského divadla Waterloo Martin Trubač
Milovník dějepisu, který jej také vyučuje, jinak nenápadný človíček s batohem na zádech. I tak by se dal popsat zakladatel frenštátského ochotnického souboru Waterloo. O něm i o divadle vůbec hovoří Martin Trubač.
Od kdy se datují počátky současného divadla ve Frenštátě?
"Koncem roku 1996 se nás dalo dohromady pár přátel a absolvovali jsme první vystoupení v horním kostele se středověkou legendou o Johánkovi z Nepomuku. Byla to taková mládežnická záležitost. Bavilo nás to a bez názvu jsme pokračovali představením scénické hry Malý princ. Následoval středověký příběh Černá legenda, který jsme hráli v aule frenštátské průmyslovky. Pak přišla asi tříletá pauza"
Proč?
"V počátcích nás bylo kolem čtrnácti, vesměs náctiletých. A to už je osud amatérského divadla. Pár lidí to nadchne jako nová věc, mnozí ale jen přičichnou a odejdou. Zůstanou jen ti stateční a věrní, i když už to leckdy není jen zábava. Ti, co tehdy zůstali, tvoří dnešní základ. Já sám jsem byl na civilce, a pak asi rok a půl v severních Čechách. Do Frenštátu jsem se vrátil v roce 1999 a začal jsem učit na Záhuní. Ještě ten rok jsme se zase dali dohromady a rozjeli to představením O něžném milování Aucassina a Nicoletty. Scénář této francouzské balady jsme udělali podle legendy, kterou jsme našli v knize v antikvariátu. Tehdy už jsme poprvé vystoupili ve frenštátském kině a poprvé jako Waterloo"
Scénáře jste měli vlastní, nebo jste se drželi nějakých předloh?
"Do té doby bylo vše ve vlastní úpravě. Na podzim 1999 se ale asi potřetí za sto let objevil na frenštátských prknech Moliérův Lakomec. To bylo poprvé, co jsme zkusili sáhnout po psaném textu. Docela se to podařilo a my jsme se dostali do povědomí Frenštátu. Loni v červnu jsme vystoupili s Dürenmattovým Romulem Velikým, a pak jsme zkusili další neznámý terén."
O co šlo?
"Chtěli jsme zkusit něco s muzikou. Měli jsme štěstí na muzikanty z LŠU a místního muzikanta Milana Mechla. S nimi jsme dali dohromady Těžkou Barboru Voskovce a Wericha. Letos v lednu jsme to hráli poprvé, od té doby již byly tři reprízy a vždy to mělo úspěch."
Takže se dá říci, že nastala konsolidace souboru?
"Dá se to tak říci. Občas někdo, komu vadilo, že se objevil ve hře jen jednou, odpadl, ale většina vydržela. Teď máme každou neděli zkoušku ZUŠ, máme i stabilní scénu v kině. V poslední hře vystupovalo pětadvacet lidí a daří se nám lákat mladé herce. Co víc si můžeme přát?"
Zdroj: 3.4. 2001 / Novojičínský deník
Velmi se mi líbila divadelní hra Moliérův Lakomec, kterou nastudoval a výborně zahrál frenštátský ochotnický soubor Waterloo.
P. Mgr. Rudolf Swienczek (římskokatolický farář)
Zdroj: leden 2001/ Frenštátský zpravodaj
MOLIÉRE U WATERLOO
S divadelní společností Waterloo to zdaleka není tak tragické, jak by nezasvěcený mohl z názvu usuzovat.
Ve čtvrtek 11. listopadu představila vlastní úpravu Moliérova Lakomce a byla skvěle přijata obecenstvem. Po Černé legendě a Aucassinovie Nicoletě je to již třetí inscenace tohoto souboru s dramaturgem a režisérem a principálem Martinem Trubačem v čele.
Hra je upravena souboru na tělo. Bere se v úvahu počet i naturel herců a především celkový způsob hereckého vyjádření nejvíce připomínající lidové divadlo.
Symbolicky působí oba hlavní protagonisté - Harpagon a Čipera, v podání M. a D. Trubačových, kteří celou hru táhnou a udávají temporytmus, takže se neobjevují hluchá místa.
Velmi dobrý výkon podala Pavla Dohnalová v roli dohazovačky Roziny. Rovněž Martin Klapetek, jako obvykle v jedné z nejkomičtějších rolí, zazářil především ve scéně přípravy imaginární hostiny.
Ani ostatním hercům nelze vytknout větší nedostatky. Snad jen místy nedokonalá dikce nebo nedotažený výraz mohly pro ucho zkušenějšího diváka zaznít trochu falešně. Ne zcela dokonale byly propracovány některé charakteristiky postav - zvláště přicházející ve své první scéně se sluchátky na uších, sliboval jasně definovanou postavu. Bohužel, dále se vyvíjí poněkud jiným směrem. Škoda. Zrovna tato zdánlivá maličkost mohla Lakomce ještě více "zesoučasnit", neboť přes své stáří nás tato komedie stále oslovuje.
Celou inscenaci ale můžu pochválit. Měla švih, spoustu dobrých a neotřelých nápadů, dobré režijní vedení. Především ale elán, čas a práci všech členů a příznivců společnosti Waterloo. Mimochodem, v zákulisí se šeptalo cosi o další práci.
Zdroj: leden 2000 / Frenštátský zpravodaj
Divadlo
Věřím, že každý, kdo shlédl Moliérova "Lakomce", byl překvapen profesionalitou a nadšením všech herců, ale především perfektním výkonem Martina Trubače. Jsme rádi, že ochotnické divadlo na Frenštátsku, které má více než stopadesátiletou tradici, našlo své pokračovatele.
Škoda jen, že představení, které se uskutečnilo 11. listopadu ve frenštátském kinosále, nebo dříve avizováno v Obecních novinách.
D. Strnadel
Zdroj: listopad 1999 / Obecní noviny Trojanovice