Hermiona zůstala na ošetřovně několik týdnů. Když se ostatní studenti po vánočních prázdninách vrátili do školy, určitou dobu si o jejím zmizení vzrušeně šuškali, protože se pochopitelně všichni domnívali, že se stala obětí dalšího přepadení. Kolem ošetřovny se motala spousta studentů, kteří se ji snažili zahlédnout, a tak madame Pomfreyová znovu vytáhla závěsy a pověsila je kolem Hermioniny postele, aby ji ušetřila ostudy, kdyby ji spatřili s obličejem porostlým srstí.
Harry a Ron za ní chodili každý večer, a když začalo nové pololetí, nosili jí dennodenně domácí úkoly.
„Mně kdyby narostly vousy, dal bych si načas pohov,“ mínil Ron, když jednoho večera složil na Hermionin noční stolek celý stoh knih.
„Nemluv hlouposti, Rone, přece nemohu zůstat pozadu,“ ohradila se Hermiona rázně. Velice ji povzbudilo, že už jí z obličeje zmizela všechna srst, a dokonce i její oči zase začínaly mít hnědou barvu. „Asi jste mezitím neobjevili žádné další řešení?“ dodala šeptem, aby to madame Pomfreyová neslyšela.
„Nepřišli jsme vůbec na nic,“ přisvědčil Harry ponuře. „Byl jsem si tak jistý, že je to Malfoy,“ prohlásil Ron snad posté.
„Co to máš?“ zeptal se Harry a ukázal na něco zlatého, co čouhalo Hermioně zpod polštáře.
„To je jen přání brzkého uzdravení,“ řekla Hermiona a rychle se to pokoušela schovat, Ron však byl rychlejší než ona. Vytáhl lístek, rozložil jej a předčítal nahlas:
„Slečně Grangerové s přáním brzkého uzdravení od jejího učitele, kterému na tom velice záleží! Profesor Zlatoslav Lockhart, nositel Merlinova řádu třetí třídy, čestný člen Ligy na obranu proti mocnostem zla a pětinásobný vítěz Ceny za nejkouzelnější úsměv Týdeníku čarodějek.“
Ron se na Hermionu znechuceně podíval.
„To spíš s tímhletím pod polštářem?“
Hermionu ušetřila odpovědi madame Pomfreyová, která zrovna dorazila s její večerní dávkou léků.
„Ten Lockhart je vážně nejúlisnější chlápek, jakého jsme kdy viděli, nezdá se ti?“ zeptal se Ron Harryho, když vyšli z ošetřovny a vydali se po schodišti do nebelvírské věže. Snape jim uložil tolik domácích úkolů, až měl Harry dojem, že se s nimi určitě bude mořit ještě někdy v šestém ročníku. Ron právě říkal, že se Hermiony zapomněl zeptat, kolik se přidává myších ocásků do lektvaru pro růst vlasů, když k nim z hořejšího poschodí dolehl hněvivý křik.
„To je Filch,“ zamumlal Harry, Vyběhli trapem po schodech, zůstali stát tak, aby je neviděl, a natahovali uši.
„Myslíš, že zas někoho přepadli?“ šeptal Ron a bylo cítit, že má nervy jako špagáty.
Stáli bez hnutí, hlavy natočené směrem, odkud se ozýval až nepříčetný Filchův řev.
„...a zas to musím udělat já! Celý večer abych to stíral, jako kdybych i tak neměl dost na práci! A to teda ne, to už je ta poslední kapka, a teď půjdu rovnou za Brumbálem...“
Jeho kroky se vzdalovaly a potom zaslechli, jak někde v dálce bouchly dveře.
Oba natáhli krk a nakukovali za roh. Filch zřejmě hlídkoval na svém obvyklém stanovišti: znovu se ocitli na místě, kde před časem kdosi přepadl paní Norrisovou, Od prvního pohledu jim bylo jasné, proč Filch předtím tak křičel. V půli chodby stála kaluž vody velká jako rybník a vypadalo to, že zpode dveří umývárny Ufňukané Uršuly vytéká pořád další. Teď, když přestal Filch řvát, zaslechli Uršulino kvílení, které se odráželo od stěn umývárny.
„Prosím tě, co se jí stalo?“ řekl Ron.
„Pojďme se tam podívat,“ navrhl Harry. Přidrželi si hábity nad kotníky a prošli rybníkem uprostřed chodby až ke dveřím s nápisem Mimo provoz. Jako obvykle mu nevěnovali pozornost a vešli.
Ufňukaná Uršula plakala ještě usedavěji než kdy jindy, pokud to vůbec bylo možné. Zřejmě se schovávala jako obvykle v nádrži. V umývárně byla tma, poněvadž všechny svíce pozhášel příval, po kterém byly stěny úplně promáčené a na podlaze stála voda.
„Co se stalo, Uršulo?“ zeptal se Harry.
„Kdo jste?“ zakloktala Uršula zoufale. „Přišli jste po mně ještě něčím hodit?“
Harry se přebrodil k její kabince a zeptal se: „Ale proč bych po tobě měl něčím házet?“
„Nato se mě neptej,“ vyjekla Uršula a vynořila se s další záplavou vody, která se rozstříkla po podlaze, už tak úplně zmáčené. „Já jsem pořád tady a starám se o svoje věci, jenže někdo si myslí, kdovíjaká to není legrace, když po mně hodí knížkou...“
„Ale když po tobě někdo něčím hodí, nemůže tě to přece bolet,“ namítl Harry věcně. „Vždyť by to tebou proletělo, nebo snad ne?“
Tím to zkazil úplně. Uršula se nafoukla a zakvílela: „No ano, všichni sem! Honem házejte po Uršule knížky, ona to přece necítí! Deset bodů, jestli jí proletí žaludkem! Padesát bodů, jestli jí proletí hlavou! Ha ha ha! To je přece bezva hra, nemyslíte?“
„A kdo ji po tobě vůbec hodil?“ zeptal se Harry.
„To nevím... Prostě jsem seděla v potrubí a přemýšlela jsem o smrti, když mi zničehonic proletěla hlavou,“ řekla Uršula a zlobně se na ně podívala. „Ostatně tamhle leží, voda ji zase vynesla ven.“
Harry i Ron se podívali pod umyvadlo, kam Uršula ukazovala. Ležela tam malá, tenká knížečka. Měla odřené černé desky a byla stejně mokrá jako všechno ostatní v umývárně. Harry vykročil, aby ji zdvihl, Ron však náhle natáhl ruku a zadržel ho.
„Co je?“ ohradil se Harry.
„Ty ses snad zbláznil?“ vytkl mu Ron. „Vždyť může být nebezpečná.“
„Nebezpečná?“ rozesmál se Harry. „Prosím tě, co to povídáš, jak by kniha mohla být nebezpečná?“
„To by ses teda divil,“ řekl Ron, který knížečku úzkostně obhlížel. „Některé knihy, které ministerstvo zabavilo – tak mi to aspoň taťka říkal – byla mezi nimi jedna, která ti mohla vypálit oči! Každý, kdo si přečetl Čarodějovy znělky, mluvil až do smrti ve verších. A jedna stará čarodějka v Bathu měla knihu, kterou nikdo nedokázal přestat číst! Prostě musel chodit s nosem zabořeným do ní a všecko ostatní zvládat jednou rukou. A ještě –“
„Dobrá, dobrá, už jsem to pochopil,“ kývl Harry.
Knížečka ležela na podlaze, ubohá a promáčená.
„Jenže dokud se do ní nepodíváme, nic se nedozvíme,“ dodal, natáhl se přes Rona a zvedl ji.
Okamžitě poznal, že to je deník, a podle vybledlého roku na deskách zjistil, že je starý padesát let, Dychtivě jej otevřel. Na první stránce se dalo rozeznat jedině jméno T. R. Raddle, napsané rozmazaným inkoustem.
„Počkej,“ ozval se Ron, který se opatrně přiblížil a díval se Harrymu přes rameno, „To jméno já znám... T. R. Raddle dostal před padesáti lety vyznamenání za mimořádné služby škole.“
„Odkud to proboha víš?“ žasl Harry.
„Poněvadž kvůli Filchovi jsem tu plaketu leštil snad padesátkrát, když jsem si odpykával školní trest,“ vysvětlil mu Ron nasupeně. „To byla ta, kterou jsem odshora dolů ohodil slimáky. Kdybys ty z něčího jména hodinu utíral sliz, zapamatuješ si ho taky.“
Harry zkusil zalistovat vlhkými stránkami, byly úplně prázdné. Ani na jedné nebyla sebemenší stopa po písmu, žádné narozeniny tetky Bětky nebo o půl čtvrté k zubaři.
„Nikdo do něj nic nepsal,“ řekl Harry zklamaně.
„To bych rád věděl, proč ho tedy chtěl někdo spláchnout?“ uvažoval Ron nahlas.
Harry se podíval na zadní desku deníku, na které bylo vytištěné jméno krámku s novinami ve Vauxhallské ulici v Londýně.
„Musel být z mudlovské rodiny,“ řekl Harry zamyšleně. „Pokud si koupil deník ve Vauxhallské ulici...“
„To ti nijak nepomůže.“ mínil Ron a pak ztlumil hlas. „Padesát bodů, jestli ho Uršule prohodíš nosem!“
Harry však deník zastrčil do kapsy.
Začátkem února se Hermiona vrátila z ošetřovny, bez vousků, bez ocásku a bez kožíšku. Hned první večer, který opět strávila v nebelvírské věži, jí Harry ukázal deník T. R. Raddlea a vypravoval jí, jak ho našli.
„To by v něm mohly být skryté síly!“ nadchla se Hermiona, vzala deník do ruky a bedlivě si ho prohlížela.
„Jestli tam nějaké jsou, skrývá je opravdu dobře,“ mínil Ron. „Třeba je stydlivý. Nechápu, proč to nevyhodíš, Harry?“
„Já bych raději věděl, proč ho někdo chtěl vyhodit,“ opáčil. „A docela rád bych se také dozvěděl, jak vlastně Raddle přišel k vyznamenání za mimořádné služby Bradavicím.“
„To mohlo být cokoli,“ řekl Ron. „Možná dostal při zkouškách třicet NKÚ, nebo zachránil nějakého učitele před obří sépií. Nebo zavraždil Uršulu; to by všem ve škole prokázal dobrý skutek...“
Podle zaujatého výrazu v Hermionině obličeji však Harry poznal, že si myslí totéž co on.
„Co je?“ zeptal se Ron a díval se z jednoho na druhého.
„Právě před padesáti lety byla přece otevřena Tajemná komnata,“ vysvětlil Harry. „Tak to aspoň říkal Malfoy“
„Hm...“ docházelo Ronovi pomalu.
„A tenhle deník je starý padesát let,“ dodala Hermiona a vzrušeně na něj poklepala.
„A co má být?“
„Prosím tě, Rone, prober se,“ vybafla na něj. „Víme, že toho, kdo Komnatu naposled otevřel, vyloučili před padesáti lety. Víme, že Raddle byl vyznamenán za mimořádné služby škole před padesáti lety. A co když to vyznamenání dostal za to, že chytil Zmijozelova dědice? Z jeho deníku bychom se nejspíš dozvěděli všechno: kde Komnata je, jak ji otevřít a jaký netvor v ní žije. Ten, kdo za těmi útoky stojí dnes, by si rozhodně nepřál, aby se tu deník jen tak válel, nemyslíš?“
„To je skvělá teorie, Hermiono,“ řekl Ron. „má jenom jednu chybičku: že v tom deníku není nic napsáno.“
Hermiona však už vytahovala z brašny hůlku: „Mohlo by to být napsané neviditelným inkoustem!“ šeptla.
Třikrát na deník poklepala hůlkou a pak pronesla „Aparecium!“
Nestalo se vůbec nic, ale nedala se tím odradit. Sáhla znovu do brašny a vytáhla cosi jako jasně červenou gumu.
„To je Ohpalovač, koupila jsem ho na Příčné ulici.“
Důkladně třela slova Prvního ledna, ale nic se nedělo“
„Říkám ti, že tam nic nenajdeš,“ prohlásil Ron. „Raddle ten deník prostě dostal k Vánocům a neobtěžoval se do něj psát.“
Harry by nedokázal vysvětlit ani sám sobě, proč vlastně Raddleův deník nezahodil. I když věděl, že je prázdný, každou chvíli ho bral do ruky a roztržitě v něm listoval, jako by to byl nějaký příběh, který si přál dokončit. A i když věděl s určitostí, že jméno T. R. Raddle nikdy dřív neslyšel, měl přesto pocit, že je mu nějak povědomé. Skoro jako kdyby se s Raddlem kamarádili, když byl ještě opravdu malý, a pak na něj napůl zapomněl. To ovšem byl úplný nesmysl: než se dostal do Bradavic, nikdy žádné kamarády neměl, o to se Dudley postaral.
Harry si přesto umínil, že se o Raddleovi musí dozvědět víc, takže se příštího dne o přestávce vydal do Pamětní síně, aby si Raddleovu plaketu za mimořádné služby prohlédl. Šel tam s Hermionou, kterou to zajímalo také, i s pochybovačným Ronem, který je ujistil, že má Pamětní síně dost na celý život.
Raddleova plaketa z nablýskaného zlata byla zastrčená v jedné rohové vitríně. Nebyly na ní žádné podrobnosti o tom, zač ji dostal („Díky Bohu, jinak by byla ještě větší a já bych ji leštil doteď,“ řekl Ron). Zato našli Raddleovo jméno na staré medaili za kouzelnické zásluhy a na seznamu primusů, někdejších předních žáků.
„Připomíná mi Percyho,“ nakrčil Ron znechuceně nos. „Prefekt, primus – nejspíš vždycky nejlepší ve třídě.“
„Říkáš to, jako by na tom bylo něco špatného,“ namítla Hermiona poněkud dotčeně.
Konečně na Bradavice začalo aspoň chabě svítit slunce. Všichni v hradu hleděli do budoucna s větší nadějí: od útoku na Justina a Skoro bezhlavého Nicka se nic dalšího nestalo a madame Pomfreyová oznámila, že mandragory v poslední době začaly být náladové a tajnůstkářské, takže dětství budou mít zanedlouho za sebou.
„Jakmile přestanou trpět trudovitostí, budeme je moci znovu přesadit,“ zaslechl ji Harry jednou odpoledne, když to vlídně vysvětlovala Filchovi. „A pak už nepotrvá dlouho, než je rozkrájíme a udusíme; už brzo budete mít paní Norrisovou zpátky.“
Možná že Zmijozelův dědic ztratil odvahu, říkal si Harry. Muselo být den ze dne nebezpečnější otevřít Tajemnou komnatu, když celá škola byla ve střehu a plná podezření. Možná že netvor, ať už to bylo cokoli, se právě teď na dalších padesát let ukládal ke spánku...
Ernie Macmillan z Mrzimoru tento optimistický názor nesdílel. I nadále byl přesvědčen, že původcem všech těch útoků je Harry a tenkrát v Soubojnickém klubu že se prozradil. Zrovna tak se nedalo nic dobrého čekat ani od Protivy: jako vždy se nečekaně objevoval na chodbách, když tam bylo nejvíc studentů, a vyzpěvoval „Hej Pottře, ty lotře...“ teď to však ještě doprovázel tanečními figurami.
Zlatoslav Lockhart byl nepochybně přesvědčen, že dalším útokům zabránil on sám. Harry nechtěně vyslechl, jak to sděloval profesorce McGonagallové, když se studenti z Nebelvíru řadili na hodinu přeměňování.
„Myslím, že teď už žádné potíže nebudou, Minervo,“ významně si poklepal na nos a zamrkal na ni. „Myslím, že tentokrát Komnatu zavřeli navždy. Pachatelé si zřejmě uvědomili, že je to jen otázka času, než je chytím.“ Byli dost chytří, aby s tím přestali dřív, než proti nim neúprosně zasáhnu.
Chcete vědět, co teď škola potřebuje nejvíc? Pozvednout na duchu. Nato, co se stalo v minulém pololetí, musí všichni zapomenout! Víc už vám v tuto chvíli neřeknu, ale myslím, že vím, co by to mělo být...“
Znovu si poklepal na nos a rázně odkráčel.
Jak Lockhart hodlal pozvednout školu na duchu, vyšlo najevo při snídani čtrnáctého února. Harry toho příliš nenaspal, poněvadž předchozího večera se jim protáhl famfrpálový trénink, a tak přispěchal do Velké síně s mírným zpožděním. Na okamžik měl pocit, že snad vešel do nesprávných dveří.
Stěny pokrývaly obrovské, křiklavě růžové květy; a co hůř, z bleděmodrého stropu se snášely konfety ve tvaru srdíček. Harry zamířil k nebelvírskému stolu, kde už seděl Ron a tvářil se, jako když je mu špatně od žaludku, a Hermiona, která se v jednom kuse hihňala.
„Co se to tu děje?“ zeptal se Harry, posadil se a odhrnul ze své slaniny několik konfet.
Ron jenom ukázal k učitelskému stolu; byl natolik znechucený, že ze sebe nevypravil ani slovo. Lockhart v nápadném růžovém hábitu sladěném s výzdobou síně mával rukou, aby si zjednal ticho. Učitelé nalevo i napravo od něj měli obličeje jako z kamene. Z místa, kde seděl, Harry viděl, jak to profesorce McGonagallové ve tváři cuká. Snape vypadal, jako kdyby ho právě přiměli vypít velkou sklenici Kostirostu.
„Přeji vám šťastného svatého Valentýna!“ zvolal Lockhart. „A zároveň bych rád poděkoval těm šestačtyřiceti z vás, kteří mi poslali sváteční blahopřání! Ano, dovolil jsem si připravit vám všem malé překvapení – tím to ale nekončí!“
Zatleskal a dveřmi ze vstupní síně vpochodoval dovnitř tucet trpaslíků, kteří se tvářili velice mrzutě. Nebyli to však obyčejní trpaslíci: Lockhart se postaral, aby měli všichni zlatá křídla a v rukou nesli harfy.
„Moji milí přátelé, tito amorkové vám přinášejí přáníčka k svátku!“ Lockhart jen zářil úsměvem. „Budou dnes obcházet po škole a doručovat vám valentýnky! Tím ovšem ta legrace nekončí! Jsem přesvědčený, že moji kolegové se rádi připojí k svátečnímu duchu dnešního dne! Proč byste nepožádali profesora Snapea, aby vám předvedl, jak ušlehat Nápoj lásky! A když už jsme u toho, profesor Kratiknot, ten starý filuta, ví o Omamujících kouzlech víc než kterýkoli jiný kouzelník, s kterým jsem se kdy setkal!“
Profesor Kratiknot zabořil obličej do dlaní. Výraz ve Snapeově obličeji napovídal, že prvnímu, kdo by ho požádal o Nápoj lásky, nalije násilím do úst nějaký jed.
„Prosím tě, Hermiono, řekni mi, že jsi nebyla jedna z těch šestačtyřiceti,“ žadonil Ron, když vyšli z Velké síně a mířili na první hodinu. Hermiona však náhle začala usilovně hledat ve své brašně rozvrh a neodpověděla mu.
Po celý den jim pak – učitelům k zlosti – co chvíli vpadl do třídy některý trpaslík, aby doručil další valentýnku. A pozdě odpoledne, když studenti z Nebelvíru šli po schodišti nahoru na hodinu kouzelných formulí, se jeden z nich vrhl i na Harryho.
„Ano, ty, ty! Jsi přece Arry Potter?“ vykřikl trpaslík, který vypadal obzvlášť nerudně, a lokty si k němu razil cestu.
Když si Harry představil, že by dostal valentýnku před dlouhou řadou prváků, mezi nimiž byla i Ginny Weasleyová, polil ho ledový pot a chtěl zmizet. Trpaslík si však proklestil cestu davem – kopal všechny do holení, a tak Harryho dostihl, dřív než stačil udělat dva kroky.
„Mám tu hudební vzkaz, který musím doručit Arrymu Potterovi osobně,“ prohlásil a výhrůžně uhodil do strun své harfy.
„Tady ne,“ odpálkoval ho Harry a pokusil se utéct.
„Ani hnout, slyšíš?“ zavrčel trpaslík, chytil ho za brašnu a tahal nazpátek.
„Pusť mě!“ utrhl se na něj Harry a ucukl.
Rrrup! slyšel, jak se mu brašna trhá vejpůl. Knihy, hůlka, pergamen i brk se z ní vysypaly na podlahu, a ještě se mu rozbila lahvička s inkoustem.
Harry lezl po zemi po čtyřech a snažil se všecko posbírat dřív, než trpaslík začne zpívat, a způsobil tak na chodbě menší zácpu.
„Co tady vyvádíš?“ ozval se chladný, strojený hlas Draca Malfoye. Harry začal všecko horečně cpát do roztržené brašny, jen aby už byl pryč a aby Malfoy neslyšel jeho hudební valentýnku.
„Co to tu děláte za kravál?“ zaslechl další známý hlas – to dorazil Percy Weasley.
Harry úplně ztratil hlavu a znovu se pokusil utéct, trpaslík ho však popadl za kolena a silou ho srazil k zemi.
„A máš to,“ řekl a sedl si Harrymu na kotníky. „Teď ti zazpívám tu tvoji valentýnku:
Oči má zelené jak čerstvá žába v láku
a černý vlas mu padá do čela.
Jen o něm sním, je úžasný,
ten hrdina, co zmohl Pána zla.“
Harry by obětoval všecko zlato u Gringottových, jen kdyby se mohl na místě vypařit. Srdnatě se ale snažil smát spolu s ostatními a vstal – ještě pořád necítil nohy, jak byl ten trpaslík těžký, zatímco Percy Weasley dělal, co mohl, aby se všichni zvědavci rozešli; někteří z nich však málem plakali smíchy.
„Už ať vás tu nevidím, je pět minut po zvonění, tak honem všichni do třídy, řekl a vyháněl hlavně mladší žáky. „Pro tebe to platí taky, Malfoyi.“
Harry se ohlédl přes rameno a viděl, jak se Malfoy sehnul a něco zvedl. S potměšilým úšklebkem to ukazoval Crabbemu a Goylovi, a Harry si uvědomil, že Draco drží v ruce Raddleův deník.
„Vrať mi ho,“ požádal ho klidným hlasem.
„Copak si tam asi Potter píše?“ řekl Malfoy, který si zřejmě nevšiml roku na deskách a domníval se, že má v rukou Harryho deník. Všichni kolem najednou zmlkli. Ginny hleděla střídavě na deník a na Harryho a tvářila se vyděšeně.
„Dej mu ho, Malfoyi,“ řekl Percy stroze.
„Jen co si ho prohlédnu,“ řekl Malfoy a posměšně deníkem na Harryho zamával.
„Jako školní prefekt –“ začal Percy, to však už se Harry neovládl. Vytáhl hůlku, křikl Expelliarmus! – a podobně jako když Snape v Soubojnickém klubu odzbrojil Lockharta, vyletěl i Malfoyovi po té formuli deník z ruky. Ron, který se šklebil od ucha k uchu, ho zachytil.
„Harry!“ zahřímal Percy. „Dělat kouzla na chodbách je zakázáno. Budu to muset ohlásit, je to jasné?“
Harrymu to však bylo jedno; teď měl nad Malfoyem vrch a to přece stálo za to, i když Nebelvír přijde o pět bodů. Malfoy sršel vzteky, a když kolem něj procházela cestou do své třídy Ginny, jízlivě za ní křikl: „Myslím, že Potterovi se ta tvoje valentýnka zrovna moc nelíbila!“
Ginny si zakryla obličej rukama a zmizela v učebně. Rozhořčený Ron také vytáhl svoji hůlku, Harry ho však zarazil. Nemělo smysl, aby Ron celou hodinu formulí zase říhal a zvracel slimáky.
Teprve když dorazili do učebny profesora Kratiknota, všiml si Harry na Raddleově deníku něčeho zvláštního. Zatímco všechny ostatní knihy v brašně měl zmáčené jasně červeným inkoustem, deník zůstal stejně čistý jako předtím, než se mu rozbila lahvička a všecko umazala. Chtěl to ukázat Ronovi, ten však už zase měl starosti s hůlkou: z její špičky vykvétaly veliké rudofialové bubliny a tak ho v tu chvíli nic jiného příliš nezajímalo.“
Toho večera si Harry šel lehnout dřív než ostatní z jejich ložnice: dílem proto, že by sotva přestál, kdyby mu Fred a George zpívali Oči má zelené, jak čerstvá žába v láku, dílem proto, že si chtěl znovu prohlédnout Raddleův deník. Věděl, že by Ron říkal, že jenom maří čas.
Harry seděl na posteli s nebesy a listoval prázdnými stránkami. Na žádné nebyla sebemenší stopa po jasně červeném inkoustu. Potom z nočního stolku vyndal novou lahvičku, namočil v ní brk a udělal na první stránku deníku kaňku.
Na vteřinu inkoust na stránce jasné zazářil, potom však zmizel, jako by se vsákl do papíru. Harry si vzrušeně namočil brk znovu a napsal: „Jmenuji se Harry Potter.“
Slova na chviličku zářila na prázdné stránce, potom však také zmizela beze stopy. A pak se konečně něco stalo. Na stránce vystoupila jeho vlastním inkoustem napsaná slova, která tam ovšem nepřičinil on.
„Nazdar, Harry Pottere, jmenuji se Tom Raddle. Jak jsi přišel k mému deníku?“
Vzápětí ta slova opět zmizela, ale Harry už v rychlosti naškrábal:
„Někdo ho chtěl spláchnout do záchodu.“
Dychtivě čekal na Raddleovu odpověď.
„Naštěstí jsem své vzpomínky zaznamenal trvaleji, nespoléhal jsem na obyčejný inkoust. Vždycky jsem věděl, že si jistí lidé nebudou přát; aby tenhleten deník někdo četl.“
„Co tím chceš říct?“ načmáral Harry a samým vzrušením udělal na stránku další kaňku.
„Chci říct, že tento deník obsahuje vzpomínky na příšerné věci. Na věci, které se ututlaly. Věci, které se staly v bradavické Škole čar a kouzel.“
„V té já teď právě jsem,“ psal Harry rychle. „Jsem v Bradavicích a dějí se tu strašlivé věci. Víš něco o Tajemné komnatě?“
Srdce mu divoce bušilo. Raddle mu odpověděl obratem – a jeho písmo bylo teď méně úhledné, jako by chtěl Harrymu co nejrychleji sdělit všecko, co ví.
„O Tajemné komnatě samozřejmě vím. Za mých časů nám tvrdili, že je to pouhá smyšlenka a žádná Komnata že není. To ovšem byla lež. Když jsem byl v pátém ročníku, někdo ji otevřel a netvor zaútočil na několik studentů; nakonec jednu studentku zabil. To já jsem chytil viníka, který Komnatu otevřel – a vyloučili ho ze školy; ovšem ředitel, profesor Dippet, mi zakázal říct pravdu, protože se styděl, že se něco takového v Bradavicích událo. Pro veřejnost pak rozhlásili, že se ta dívka stala obětí nepředvídaného neštěstí. Mě za to všechno vyznamenali úhledně rytou a nablýskanou plaketou a nařídili mi, abych držel jazyk za zuby. Věděl jsem ale, že se to může stát znovu: netvor zůstal naživu a toho, kdo měl moc ho vypustit do vězení nezavřeli.“
Harry málem převrhl lahvičku s inkoustem, jak spěchal s odpovědí.
„Teď se to všecko děje zas. Už došlo ke třem útokům a nikdo netuší, kdo za nimi stojí. Kdo to byl tenkrát?“
„Jestli chceš, mohu ti to ukázat,“ odpověděl mu Raddle. „Nemusíš mi slepě věřit. Mohu tě zavést do svých vzpomínek na večer, kdy jsem ho přistihl.“
Harry zaváhal a držel brk nad deníkem. Jak to Raddle myslel? Jak by ho mohl zavést do vlastních vzpomínek? Nejistě se zadíval na dveře ložnice, za kterými houstla tma čím dál víc; a když znovu pohlédl na deník, uviděl, jak se v něm vynořují další slova:
„Jestli chceš, ukážu ti to.“
Harry se na zlomek vteřiny zarazil a pak napsal:
„Ukaž.“
Stránky deníku se začaly obracet, jako by se do nich opřel prudký vítr, až se zastavily někde v polovině června. Harry s pusou otevřenou uviděl, jak se čtvereček označující třináctý červen proměnil v maličkou televizní obrazovku. I když se mu trochu třásly ruce, zvedl knihu a přitiskl k tomu malému okénku oko, a než si uvědomil, co se děje, už se nakláněl dopředu. Okénko se rozšiřovalo a Harry cítil, jak se jeho tělo zvedá z postele, a pak už po hlavě proletěl otvorem ve stránce do závratného víru barev a stínů.
Hned nato ucítil pod nohama opět pevnou zem. Ještě se celý chvěl, ale rozmazané stíny kolem něj se najednou zaostřily.
Okamžitě poznal, kde je. Ta kruhová místnost se spícími podobiznami byla přece Brumbálova pracovna – nebyl to však Brumbál, kdo seděl za psacím stolem. Jakýsi seschlý kouzelník křehkého vzhledu, až na několik chomáčků bílých vlasů úplně lysý, četl ve světle svící nějaký dopis. Harry toho člověka nikdy v životě neviděl.
„Omlouvám se,“ řekl roztřeseným hlasem, „nechtěl jsem k vám takhle vpadnout...“
Kouzelník se však na něj ani nepodíval. Četl dál a vraštil čelo. Harry přistoupil blíž a vykoktal: „Ehm – tak já zas půjdu, co myslíte?“
Kouzelník si ho stále nevšímal. Zdálo se dokonce, že ho ani neslyšel. Harry si pomyslel, že je možná hluchý, a zvýšil hlas.
„Omlouvám se, že jsem vás vyrušil. Už jdu pryč,“ málem křičel.
Kouzelník s hlasitým vzdechem dopis složil, vstal, prošel kolem Harryho, aniž na něj pohlédl, a šel zatáhnout záclony na okně.
Obloha za oknem byla zářivě rudá; zřejmě právě zapadalo slunce. Kouzelník se vrátil k psacímu stolu, posadil se a začal jen tak točit palci, s pohledem upřeným na dveře.
Harry se rozhlédl po pracovně. Nebyl tu ani fénix Fawkes, ani bzučící stříbrné přístroje. Byly to Bradavice, jak je znal Raddle, a to znamenalo, že ředitelem nebyl Brumbál, nýbrž onen neznámý kouzelník, a on sám, Harry, byl vlastně pouhý přízrak, tenkrát před padesáti lety ho nikdo nemohl vidět.
Vtom na dveře pracovny někdo zaklepal.
„Dále,“ pronesl starý kouzelník vyšeptalým hlasem.
Vstoupil asi šestnáctiletý chlapec a smekl špičatou čapku. Na prsou se mu leskl stříbrný prefektský odznak. Byl o hodně vyšší než Harry, vlasy však měl také černé jako uhel.
„Vítejte, Raddle,“ řekl ředitel.
„Chtěl jste se mnou mluvit, pane profesore Dippete?“ zeptal se Raddle. Vypadal nervózně.
„Posaďte se,“ vybídl ho Dippel. „Právě jsem si přečetl dopis, který jste mi poslal.“
„Ach tak,“ řekl Raddle. Posadil se a pevně sepjal ruce.
„Milý hochu,“ řekl Dippet laskavě. „Opravdu vám nemohu dát povolení, abyste přes léto zůstal ve škole. Copak vy nechcete jet na prázdniny domů?“
„Ne,“ odpověděl Raddle okamžitě, „Mnohem raději bych zůstal v Bradavicích, než abych se vrátil do toho – do toho –“
„Vy o prázdninách bydlíte v mudlovském sirotčinci, že?“ zeptal se Dippet zvědavě.
„Ano, pane,“ přisvědčil Raddle a lehce zrudl.
„Vy jste z mudlovské rodiny?“
„Napůl, pane,“ odpověděl Raddle. „Otec byl mudla, matka čarodějka.“
„A oba vaši rodiče –“
„Matka zemřela, hned když jsem se narodil, pane. V sirotčinci mi řekli, že mi jen stačila dát jméno: Tom po mém otci a Rojvol po dědečkovi.“
Dippet soucitně zamlaskal.
„Jedná se o tohle, Tome, vzdychl. „Za jiných okolností bychom pro vás snad mohli zařídit nějakou výjimku, ale teď –“
„Myslíte všechny ty útoky, pane?“ zeptal se Raddle. Harrymu poskočilo srdce a přistoupil blíž v obavách, aby mu snad něco neušlo.
„Samozřejmě,“ potvrdil ředitel. „Můj milý hochu, musíte přece pochopit, jak by ode mne bylo pošetilé, kdybych vám dovolil zůstat na hradě, až druhé pololetí skončí. Obzvlášť s ohledem na tu tragédii, při které přišlo o život to ubohé děvče...“ V tom vašem sirotčinci budete mnohem bezpečnější. Abych pravdu řekl, na ministerstvu kouzel ještě pořád uvažují o tom, jestli by naši školu neměli zavřít. Nejsme ani o krok blíž tomu, abychom vypátrali... ehm... původce všech těch potíží...“
Raddle na něj vytřeštil oči.
„Pane... a kdyby toho člověka chytili... kdyby to všecko přestalo...“
„Jak to myslíte?“ zeptal se Dippet, hlas mu přeskočil a posadil se zpříma. „Raddle, má to snad znamenat, že o těch přepadeních něco víte?“
„Ne, to ne, pane,“ pospíšil si s odpovědí Raddle.
Harry však věděl najisto, že to bylo právě takové Ne, jaké on sám řekl Brumbálovi.
Dippet se vchoulil do křesla; tvářil se trochu zklamaně.
„Můžete jít, Tome...“
Raddle sklouzl ze židle a doslova se vypařil. Harry za ním.
Sjeli po pohyblivých točitých schodech dolů a u chrliče vyšli do temnějící chodby. Raddle zůstal stát a Harry se zastavil také. Viděl, že Raddle o něčem vážně přemýšlí. Kousal se do rtu a čelo měl svraštělé.
Potom – jako by se najednou rozhodl – zamířil kvapně pryč. Harry se bezhlučně vydal za ním. Nepotkali živou duši, dokud nedorazili do vstupní síně, kde na Raddlea zavolal z mramorového schodiště nějaký kouzelník vysoké postavy s dlouhými, splývavými kaštanovými vlasy a plnovousem.
„Co tady pohledáváte tak pozdě, Tome?“
Harry na kouzelníka vytřeštil oči. Nebyl to nikdo jiný než Brumbál“ o padesát let mladší.
„Zavolal si mě pan ředitel, pane,“ vysvětlil mu Raddle.
„Tak teď ale honem na kutě,“ řekl Brumbál a podíval se na Raddlea oním pronikavým pohledem,“ který Harry tak dobře znal. „Touhle dobou není dobré toulat se po chodbách. Co se tu přihodilo...“
Zhluboka vzdychl, popřál Raddleovi dobrou noc a dlouhými kroky zamířil pryč. Raddle počkal, až profesor zmizí z dohledu, a pak rychle vykročil přímo po kamenných schodech rovnou do sklepení; Harry mu byl v patách.
Zklamalo ho ale, že ho Raddle nezavedl do žádné skryté chodby ani do tajného tunelu, nýbrž právě do toho sklepení, kde měli se Snapem hodiny lektvarů. Pochodně nebyly zapáleně, a když za sebou Raddle přivřel dveře, mohl Harry jen vidět, jak stojí nehybně u dveří a vyhlíží do chodby.
Harry měl dojem, že už tam jsou přinejmenším hodinu. Jediné, co viděl, byl Tom Raddle, který stál jako socha a upřeně vyhlížel štěrbinou ve dveřích ven. A právě ve chvíli, kdy už Harry nic nečekal, přestal pociťovat napětí a začal si přát, aby se raději zas vrátil do přítomnosti, zaslechl za dveřmi nějaký pohyb.
Někdo se plížil chodbou. Ať už to byl kdokoli, Harry slyšel, jak minul sklepení, kde byli s Raddlem schovaní. Raddle se tiše jako stín protáhl dveřmi a vydal se za neznámým; Harry se po špičkách kradl za ním – a vůbec ho nenapadlo, že ho nikdo nemůže slyšet.
Možná pět minut šli za zvuky kroků, až náhle Raddle zůstal stát, hlavu otočenou směrem, odkud se ozvaly nové zvuky, Harry slyšel, jak zaskřípaly dveře, a pak někdo začal chraplavě šeptat:
„No tak... musím tě vodsuď dostat... dělej, zalez sem do tý bedny...“
Hlas připadal Harrymu povědomý.
Vtom Raddle vykročil zpoza rohu a Harry za ním. Zahlédl temnou siluetu statného chlapce, který klečel u obrovské bedny před otevřenými dveřmi.
„Dobrý večer, Rubeusi,“ řekl Raddle ostře.
Hromotluk přibouchl dveře a vstal.
„Co ty tady dole, Tome?“
Raddle přistoupil blíž.
„Máš utrum, Rubeusi,“ řekl. „Nezbývá mi než tě udat.“ Mluví se o tom, že když ty útoky nepřestanou, Bradavice zavřou.“
„Co to prosím tě –“
„Nemyslím, že jsi chtěl opravdu někoho zabít. Jenže z žádného netvora domácího mazlíčka neuděláš. Řekl bych, že jsi ho jenom pustil, aby se proběhl, a on –“
„Ale von přeci nikoho nezabil!“ řekl hoch jako hora a opřel se o zavřené dveře. Za jeho zády se ozvalo podivné chřestění a cvakání.
„No tak, Rubeusi,“ řekl Raddle a přistoupil blíž. „Zítra přijedou rodiče té mrtvé dívky. A škola nemůže udělat nic víc, než že se postará o to, aby stvůra, co zabila jejich dceru, nezůstala naživu...“
„To nebyl von!“ vykřikl hřmotný hoch a jeho hlas se ozvěnou nesl temnou chodbou. „Von by nic takovýho neudělal!“
„Uhni,“ vyzval ho Raddle a vytáhl svou hůlku.
Vykouzlil s ní nečekaně zářivé světlo, které zalilo celou chodbu. Dveře za hromotlukovými zády se v tu chvíli rozlétly s takovou silou, až to hocha odhodilo na protější stěnu, a z nich se vyřítilo něco tak podivného, že Harry dlouze, pronikavě vykřikl. To ale patrně nikdo jiný neslyšel.
To NĚCO mělo obrovské, chlupaté, zavalité tělo a změť černých nohou, spoustu lesklých očí a dvě klepeta ostrá jako břitvy. Raddle zvedl svoji hůlku – ale příliš pozdě. Netvor ho porazil, jak se řítil ven, rozběhl se chodbou a už mizel z dohledu. Raddle se s námahou postavil na nohy, zadíval se za ním a znovu zvedl hůlku. V tu chvíli se však na něj vrhl ten hřmotný hoch, hůlku mu vytrhl, srazil ho zpátky na zem a zařval: „NÉÉÉÉÉ!“
Potom se všechno začalo točit a nastala úplná tma. Harry cítil, že padá, až se jak dlouhý tak široký rozplácl na svoji postel s nebesy v nebelvírské ložnici, jen to zadunělo; Raddleův deník mu otevřený ležel na břiše.
Než stačil znovu nabrat dech, dveře ložnice se otevřely a vešel Ron.
„Tak tady jsi,“ řekl.
Harry se posadil. Byl zalitý potem a třásl se po celém těle.
„Co je s tebou?“ zeptal se Ron a znepokojeně si ho prohlížel.
„Byl to Hagrid, Rone. Před padesáti lety otevřel Tajemnou komnatu Hagrid!“
Harry a Ron za ní chodili každý večer, a když začalo nové pololetí, nosili jí dennodenně domácí úkoly.
„Mně kdyby narostly vousy, dal bych si načas pohov,“ mínil Ron, když jednoho večera složil na Hermionin noční stolek celý stoh knih.
„Nemluv hlouposti, Rone, přece nemohu zůstat pozadu,“ ohradila se Hermiona rázně. Velice ji povzbudilo, že už jí z obličeje zmizela všechna srst, a dokonce i její oči zase začínaly mít hnědou barvu. „Asi jste mezitím neobjevili žádné další řešení?“ dodala šeptem, aby to madame Pomfreyová neslyšela.
„Nepřišli jsme vůbec na nic,“ přisvědčil Harry ponuře. „Byl jsem si tak jistý, že je to Malfoy,“ prohlásil Ron snad posté.
„Co to máš?“ zeptal se Harry a ukázal na něco zlatého, co čouhalo Hermioně zpod polštáře.
„To je jen přání brzkého uzdravení,“ řekla Hermiona a rychle se to pokoušela schovat, Ron však byl rychlejší než ona. Vytáhl lístek, rozložil jej a předčítal nahlas:
„Slečně Grangerové s přáním brzkého uzdravení od jejího učitele, kterému na tom velice záleží! Profesor Zlatoslav Lockhart, nositel Merlinova řádu třetí třídy, čestný člen Ligy na obranu proti mocnostem zla a pětinásobný vítěz Ceny za nejkouzelnější úsměv Týdeníku čarodějek.“
Ron se na Hermionu znechuceně podíval.
„To spíš s tímhletím pod polštářem?“
Hermionu ušetřila odpovědi madame Pomfreyová, která zrovna dorazila s její večerní dávkou léků.
„Ten Lockhart je vážně nejúlisnější chlápek, jakého jsme kdy viděli, nezdá se ti?“ zeptal se Ron Harryho, když vyšli z ošetřovny a vydali se po schodišti do nebelvírské věže. Snape jim uložil tolik domácích úkolů, až měl Harry dojem, že se s nimi určitě bude mořit ještě někdy v šestém ročníku. Ron právě říkal, že se Hermiony zapomněl zeptat, kolik se přidává myších ocásků do lektvaru pro růst vlasů, když k nim z hořejšího poschodí dolehl hněvivý křik.
„To je Filch,“ zamumlal Harry, Vyběhli trapem po schodech, zůstali stát tak, aby je neviděl, a natahovali uši.
„Myslíš, že zas někoho přepadli?“ šeptal Ron a bylo cítit, že má nervy jako špagáty.
Stáli bez hnutí, hlavy natočené směrem, odkud se ozýval až nepříčetný Filchův řev.
„...a zas to musím udělat já! Celý večer abych to stíral, jako kdybych i tak neměl dost na práci! A to teda ne, to už je ta poslední kapka, a teď půjdu rovnou za Brumbálem...“
Jeho kroky se vzdalovaly a potom zaslechli, jak někde v dálce bouchly dveře.
Oba natáhli krk a nakukovali za roh. Filch zřejmě hlídkoval na svém obvyklém stanovišti: znovu se ocitli na místě, kde před časem kdosi přepadl paní Norrisovou, Od prvního pohledu jim bylo jasné, proč Filch předtím tak křičel. V půli chodby stála kaluž vody velká jako rybník a vypadalo to, že zpode dveří umývárny Ufňukané Uršuly vytéká pořád další. Teď, když přestal Filch řvát, zaslechli Uršulino kvílení, které se odráželo od stěn umývárny.
„Prosím tě, co se jí stalo?“ řekl Ron.
„Pojďme se tam podívat,“ navrhl Harry. Přidrželi si hábity nad kotníky a prošli rybníkem uprostřed chodby až ke dveřím s nápisem Mimo provoz. Jako obvykle mu nevěnovali pozornost a vešli.
Ufňukaná Uršula plakala ještě usedavěji než kdy jindy, pokud to vůbec bylo možné. Zřejmě se schovávala jako obvykle v nádrži. V umývárně byla tma, poněvadž všechny svíce pozhášel příval, po kterém byly stěny úplně promáčené a na podlaze stála voda.
„Co se stalo, Uršulo?“ zeptal se Harry.
„Kdo jste?“ zakloktala Uršula zoufale. „Přišli jste po mně ještě něčím hodit?“
Harry se přebrodil k její kabince a zeptal se: „Ale proč bych po tobě měl něčím házet?“
„Nato se mě neptej,“ vyjekla Uršula a vynořila se s další záplavou vody, která se rozstříkla po podlaze, už tak úplně zmáčené. „Já jsem pořád tady a starám se o svoje věci, jenže někdo si myslí, kdovíjaká to není legrace, když po mně hodí knížkou...“
„Ale když po tobě někdo něčím hodí, nemůže tě to přece bolet,“ namítl Harry věcně. „Vždyť by to tebou proletělo, nebo snad ne?“
Tím to zkazil úplně. Uršula se nafoukla a zakvílela: „No ano, všichni sem! Honem házejte po Uršule knížky, ona to přece necítí! Deset bodů, jestli jí proletí žaludkem! Padesát bodů, jestli jí proletí hlavou! Ha ha ha! To je přece bezva hra, nemyslíte?“
„A kdo ji po tobě vůbec hodil?“ zeptal se Harry.
„To nevím... Prostě jsem seděla v potrubí a přemýšlela jsem o smrti, když mi zničehonic proletěla hlavou,“ řekla Uršula a zlobně se na ně podívala. „Ostatně tamhle leží, voda ji zase vynesla ven.“
Harry i Ron se podívali pod umyvadlo, kam Uršula ukazovala. Ležela tam malá, tenká knížečka. Měla odřené černé desky a byla stejně mokrá jako všechno ostatní v umývárně. Harry vykročil, aby ji zdvihl, Ron však náhle natáhl ruku a zadržel ho.
„Co je?“ ohradil se Harry.
„Ty ses snad zbláznil?“ vytkl mu Ron. „Vždyť může být nebezpečná.“
„Nebezpečná?“ rozesmál se Harry. „Prosím tě, co to povídáš, jak by kniha mohla být nebezpečná?“
„To by ses teda divil,“ řekl Ron, který knížečku úzkostně obhlížel. „Některé knihy, které ministerstvo zabavilo – tak mi to aspoň taťka říkal – byla mezi nimi jedna, která ti mohla vypálit oči! Každý, kdo si přečetl Čarodějovy znělky, mluvil až do smrti ve verších. A jedna stará čarodějka v Bathu měla knihu, kterou nikdo nedokázal přestat číst! Prostě musel chodit s nosem zabořeným do ní a všecko ostatní zvládat jednou rukou. A ještě –“
„Dobrá, dobrá, už jsem to pochopil,“ kývl Harry.
Knížečka ležela na podlaze, ubohá a promáčená.
„Jenže dokud se do ní nepodíváme, nic se nedozvíme,“ dodal, natáhl se přes Rona a zvedl ji.
Okamžitě poznal, že to je deník, a podle vybledlého roku na deskách zjistil, že je starý padesát let, Dychtivě jej otevřel. Na první stránce se dalo rozeznat jedině jméno T. R. Raddle, napsané rozmazaným inkoustem.
„Počkej,“ ozval se Ron, který se opatrně přiblížil a díval se Harrymu přes rameno, „To jméno já znám... T. R. Raddle dostal před padesáti lety vyznamenání za mimořádné služby škole.“
„Odkud to proboha víš?“ žasl Harry.
„Poněvadž kvůli Filchovi jsem tu plaketu leštil snad padesátkrát, když jsem si odpykával školní trest,“ vysvětlil mu Ron nasupeně. „To byla ta, kterou jsem odshora dolů ohodil slimáky. Kdybys ty z něčího jména hodinu utíral sliz, zapamatuješ si ho taky.“
Harry zkusil zalistovat vlhkými stránkami, byly úplně prázdné. Ani na jedné nebyla sebemenší stopa po písmu, žádné narozeniny tetky Bětky nebo o půl čtvrté k zubaři.
„Nikdo do něj nic nepsal,“ řekl Harry zklamaně.
„To bych rád věděl, proč ho tedy chtěl někdo spláchnout?“ uvažoval Ron nahlas.
Harry se podíval na zadní desku deníku, na které bylo vytištěné jméno krámku s novinami ve Vauxhallské ulici v Londýně.
„Musel být z mudlovské rodiny,“ řekl Harry zamyšleně. „Pokud si koupil deník ve Vauxhallské ulici...“
„To ti nijak nepomůže.“ mínil Ron a pak ztlumil hlas. „Padesát bodů, jestli ho Uršule prohodíš nosem!“
Harry však deník zastrčil do kapsy.
Začátkem února se Hermiona vrátila z ošetřovny, bez vousků, bez ocásku a bez kožíšku. Hned první večer, který opět strávila v nebelvírské věži, jí Harry ukázal deník T. R. Raddlea a vypravoval jí, jak ho našli.
„To by v něm mohly být skryté síly!“ nadchla se Hermiona, vzala deník do ruky a bedlivě si ho prohlížela.
„Jestli tam nějaké jsou, skrývá je opravdu dobře,“ mínil Ron. „Třeba je stydlivý. Nechápu, proč to nevyhodíš, Harry?“
„Já bych raději věděl, proč ho někdo chtěl vyhodit,“ opáčil. „A docela rád bych se také dozvěděl, jak vlastně Raddle přišel k vyznamenání za mimořádné služby Bradavicím.“
„To mohlo být cokoli,“ řekl Ron. „Možná dostal při zkouškách třicet NKÚ, nebo zachránil nějakého učitele před obří sépií. Nebo zavraždil Uršulu; to by všem ve škole prokázal dobrý skutek...“
Podle zaujatého výrazu v Hermionině obličeji však Harry poznal, že si myslí totéž co on.
„Co je?“ zeptal se Ron a díval se z jednoho na druhého.
„Právě před padesáti lety byla přece otevřena Tajemná komnata,“ vysvětlil Harry. „Tak to aspoň říkal Malfoy“
„Hm...“ docházelo Ronovi pomalu.
„A tenhle deník je starý padesát let,“ dodala Hermiona a vzrušeně na něj poklepala.
„A co má být?“
„Prosím tě, Rone, prober se,“ vybafla na něj. „Víme, že toho, kdo Komnatu naposled otevřel, vyloučili před padesáti lety. Víme, že Raddle byl vyznamenán za mimořádné služby škole před padesáti lety. A co když to vyznamenání dostal za to, že chytil Zmijozelova dědice? Z jeho deníku bychom se nejspíš dozvěděli všechno: kde Komnata je, jak ji otevřít a jaký netvor v ní žije. Ten, kdo za těmi útoky stojí dnes, by si rozhodně nepřál, aby se tu deník jen tak válel, nemyslíš?“
„To je skvělá teorie, Hermiono,“ řekl Ron. „má jenom jednu chybičku: že v tom deníku není nic napsáno.“
Hermiona však už vytahovala z brašny hůlku: „Mohlo by to být napsané neviditelným inkoustem!“ šeptla.
Třikrát na deník poklepala hůlkou a pak pronesla „Aparecium!“
Nestalo se vůbec nic, ale nedala se tím odradit. Sáhla znovu do brašny a vytáhla cosi jako jasně červenou gumu.
„To je Ohpalovač, koupila jsem ho na Příčné ulici.“
Důkladně třela slova Prvního ledna, ale nic se nedělo“
„Říkám ti, že tam nic nenajdeš,“ prohlásil Ron. „Raddle ten deník prostě dostal k Vánocům a neobtěžoval se do něj psát.“
Harry by nedokázal vysvětlit ani sám sobě, proč vlastně Raddleův deník nezahodil. I když věděl, že je prázdný, každou chvíli ho bral do ruky a roztržitě v něm listoval, jako by to byl nějaký příběh, který si přál dokončit. A i když věděl s určitostí, že jméno T. R. Raddle nikdy dřív neslyšel, měl přesto pocit, že je mu nějak povědomé. Skoro jako kdyby se s Raddlem kamarádili, když byl ještě opravdu malý, a pak na něj napůl zapomněl. To ovšem byl úplný nesmysl: než se dostal do Bradavic, nikdy žádné kamarády neměl, o to se Dudley postaral.
Harry si přesto umínil, že se o Raddleovi musí dozvědět víc, takže se příštího dne o přestávce vydal do Pamětní síně, aby si Raddleovu plaketu za mimořádné služby prohlédl. Šel tam s Hermionou, kterou to zajímalo také, i s pochybovačným Ronem, který je ujistil, že má Pamětní síně dost na celý život.
Raddleova plaketa z nablýskaného zlata byla zastrčená v jedné rohové vitríně. Nebyly na ní žádné podrobnosti o tom, zač ji dostal („Díky Bohu, jinak by byla ještě větší a já bych ji leštil doteď,“ řekl Ron). Zato našli Raddleovo jméno na staré medaili za kouzelnické zásluhy a na seznamu primusů, někdejších předních žáků.
„Připomíná mi Percyho,“ nakrčil Ron znechuceně nos. „Prefekt, primus – nejspíš vždycky nejlepší ve třídě.“
„Říkáš to, jako by na tom bylo něco špatného,“ namítla Hermiona poněkud dotčeně.
Konečně na Bradavice začalo aspoň chabě svítit slunce. Všichni v hradu hleděli do budoucna s větší nadějí: od útoku na Justina a Skoro bezhlavého Nicka se nic dalšího nestalo a madame Pomfreyová oznámila, že mandragory v poslední době začaly být náladové a tajnůstkářské, takže dětství budou mít zanedlouho za sebou.
„Jakmile přestanou trpět trudovitostí, budeme je moci znovu přesadit,“ zaslechl ji Harry jednou odpoledne, když to vlídně vysvětlovala Filchovi. „A pak už nepotrvá dlouho, než je rozkrájíme a udusíme; už brzo budete mít paní Norrisovou zpátky.“
Možná že Zmijozelův dědic ztratil odvahu, říkal si Harry. Muselo být den ze dne nebezpečnější otevřít Tajemnou komnatu, když celá škola byla ve střehu a plná podezření. Možná že netvor, ať už to bylo cokoli, se právě teď na dalších padesát let ukládal ke spánku...
Ernie Macmillan z Mrzimoru tento optimistický názor nesdílel. I nadále byl přesvědčen, že původcem všech těch útoků je Harry a tenkrát v Soubojnickém klubu že se prozradil. Zrovna tak se nedalo nic dobrého čekat ani od Protivy: jako vždy se nečekaně objevoval na chodbách, když tam bylo nejvíc studentů, a vyzpěvoval „Hej Pottře, ty lotře...“ teď to však ještě doprovázel tanečními figurami.
Zlatoslav Lockhart byl nepochybně přesvědčen, že dalším útokům zabránil on sám. Harry nechtěně vyslechl, jak to sděloval profesorce McGonagallové, když se studenti z Nebelvíru řadili na hodinu přeměňování.
„Myslím, že teď už žádné potíže nebudou, Minervo,“ významně si poklepal na nos a zamrkal na ni. „Myslím, že tentokrát Komnatu zavřeli navždy. Pachatelé si zřejmě uvědomili, že je to jen otázka času, než je chytím.“ Byli dost chytří, aby s tím přestali dřív, než proti nim neúprosně zasáhnu.
Chcete vědět, co teď škola potřebuje nejvíc? Pozvednout na duchu. Nato, co se stalo v minulém pololetí, musí všichni zapomenout! Víc už vám v tuto chvíli neřeknu, ale myslím, že vím, co by to mělo být...“
Znovu si poklepal na nos a rázně odkráčel.
Jak Lockhart hodlal pozvednout školu na duchu, vyšlo najevo při snídani čtrnáctého února. Harry toho příliš nenaspal, poněvadž předchozího večera se jim protáhl famfrpálový trénink, a tak přispěchal do Velké síně s mírným zpožděním. Na okamžik měl pocit, že snad vešel do nesprávných dveří.
Stěny pokrývaly obrovské, křiklavě růžové květy; a co hůř, z bleděmodrého stropu se snášely konfety ve tvaru srdíček. Harry zamířil k nebelvírskému stolu, kde už seděl Ron a tvářil se, jako když je mu špatně od žaludku, a Hermiona, která se v jednom kuse hihňala.
„Co se to tu děje?“ zeptal se Harry, posadil se a odhrnul ze své slaniny několik konfet.
Ron jenom ukázal k učitelskému stolu; byl natolik znechucený, že ze sebe nevypravil ani slovo. Lockhart v nápadném růžovém hábitu sladěném s výzdobou síně mával rukou, aby si zjednal ticho. Učitelé nalevo i napravo od něj měli obličeje jako z kamene. Z místa, kde seděl, Harry viděl, jak to profesorce McGonagallové ve tváři cuká. Snape vypadal, jako kdyby ho právě přiměli vypít velkou sklenici Kostirostu.
„Přeji vám šťastného svatého Valentýna!“ zvolal Lockhart. „A zároveň bych rád poděkoval těm šestačtyřiceti z vás, kteří mi poslali sváteční blahopřání! Ano, dovolil jsem si připravit vám všem malé překvapení – tím to ale nekončí!“
Zatleskal a dveřmi ze vstupní síně vpochodoval dovnitř tucet trpaslíků, kteří se tvářili velice mrzutě. Nebyli to však obyčejní trpaslíci: Lockhart se postaral, aby měli všichni zlatá křídla a v rukou nesli harfy.
„Moji milí přátelé, tito amorkové vám přinášejí přáníčka k svátku!“ Lockhart jen zářil úsměvem. „Budou dnes obcházet po škole a doručovat vám valentýnky! Tím ovšem ta legrace nekončí! Jsem přesvědčený, že moji kolegové se rádi připojí k svátečnímu duchu dnešního dne! Proč byste nepožádali profesora Snapea, aby vám předvedl, jak ušlehat Nápoj lásky! A když už jsme u toho, profesor Kratiknot, ten starý filuta, ví o Omamujících kouzlech víc než kterýkoli jiný kouzelník, s kterým jsem se kdy setkal!“
Profesor Kratiknot zabořil obličej do dlaní. Výraz ve Snapeově obličeji napovídal, že prvnímu, kdo by ho požádal o Nápoj lásky, nalije násilím do úst nějaký jed.
„Prosím tě, Hermiono, řekni mi, že jsi nebyla jedna z těch šestačtyřiceti,“ žadonil Ron, když vyšli z Velké síně a mířili na první hodinu. Hermiona však náhle začala usilovně hledat ve své brašně rozvrh a neodpověděla mu.
Po celý den jim pak – učitelům k zlosti – co chvíli vpadl do třídy některý trpaslík, aby doručil další valentýnku. A pozdě odpoledne, když studenti z Nebelvíru šli po schodišti nahoru na hodinu kouzelných formulí, se jeden z nich vrhl i na Harryho.
„Ano, ty, ty! Jsi přece Arry Potter?“ vykřikl trpaslík, který vypadal obzvlášť nerudně, a lokty si k němu razil cestu.
Když si Harry představil, že by dostal valentýnku před dlouhou řadou prváků, mezi nimiž byla i Ginny Weasleyová, polil ho ledový pot a chtěl zmizet. Trpaslík si však proklestil cestu davem – kopal všechny do holení, a tak Harryho dostihl, dřív než stačil udělat dva kroky.
„Mám tu hudební vzkaz, který musím doručit Arrymu Potterovi osobně,“ prohlásil a výhrůžně uhodil do strun své harfy.
„Tady ne,“ odpálkoval ho Harry a pokusil se utéct.
„Ani hnout, slyšíš?“ zavrčel trpaslík, chytil ho za brašnu a tahal nazpátek.
„Pusť mě!“ utrhl se na něj Harry a ucukl.
Rrrup! slyšel, jak se mu brašna trhá vejpůl. Knihy, hůlka, pergamen i brk se z ní vysypaly na podlahu, a ještě se mu rozbila lahvička s inkoustem.
Harry lezl po zemi po čtyřech a snažil se všecko posbírat dřív, než trpaslík začne zpívat, a způsobil tak na chodbě menší zácpu.
„Co tady vyvádíš?“ ozval se chladný, strojený hlas Draca Malfoye. Harry začal všecko horečně cpát do roztržené brašny, jen aby už byl pryč a aby Malfoy neslyšel jeho hudební valentýnku.
„Co to tu děláte za kravál?“ zaslechl další známý hlas – to dorazil Percy Weasley.
Harry úplně ztratil hlavu a znovu se pokusil utéct, trpaslík ho však popadl za kolena a silou ho srazil k zemi.
„A máš to,“ řekl a sedl si Harrymu na kotníky. „Teď ti zazpívám tu tvoji valentýnku:
Oči má zelené jak čerstvá žába v láku
a černý vlas mu padá do čela.
Jen o něm sním, je úžasný,
ten hrdina, co zmohl Pána zla.“
Harry by obětoval všecko zlato u Gringottových, jen kdyby se mohl na místě vypařit. Srdnatě se ale snažil smát spolu s ostatními a vstal – ještě pořád necítil nohy, jak byl ten trpaslík těžký, zatímco Percy Weasley dělal, co mohl, aby se všichni zvědavci rozešli; někteří z nich však málem plakali smíchy.
„Už ať vás tu nevidím, je pět minut po zvonění, tak honem všichni do třídy, řekl a vyháněl hlavně mladší žáky. „Pro tebe to platí taky, Malfoyi.“
Harry se ohlédl přes rameno a viděl, jak se Malfoy sehnul a něco zvedl. S potměšilým úšklebkem to ukazoval Crabbemu a Goylovi, a Harry si uvědomil, že Draco drží v ruce Raddleův deník.
„Vrať mi ho,“ požádal ho klidným hlasem.
„Copak si tam asi Potter píše?“ řekl Malfoy, který si zřejmě nevšiml roku na deskách a domníval se, že má v rukou Harryho deník. Všichni kolem najednou zmlkli. Ginny hleděla střídavě na deník a na Harryho a tvářila se vyděšeně.
„Dej mu ho, Malfoyi,“ řekl Percy stroze.
„Jen co si ho prohlédnu,“ řekl Malfoy a posměšně deníkem na Harryho zamával.
„Jako školní prefekt –“ začal Percy, to však už se Harry neovládl. Vytáhl hůlku, křikl Expelliarmus! – a podobně jako když Snape v Soubojnickém klubu odzbrojil Lockharta, vyletěl i Malfoyovi po té formuli deník z ruky. Ron, který se šklebil od ucha k uchu, ho zachytil.
„Harry!“ zahřímal Percy. „Dělat kouzla na chodbách je zakázáno. Budu to muset ohlásit, je to jasné?“
Harrymu to však bylo jedno; teď měl nad Malfoyem vrch a to přece stálo za to, i když Nebelvír přijde o pět bodů. Malfoy sršel vzteky, a když kolem něj procházela cestou do své třídy Ginny, jízlivě za ní křikl: „Myslím, že Potterovi se ta tvoje valentýnka zrovna moc nelíbila!“
Ginny si zakryla obličej rukama a zmizela v učebně. Rozhořčený Ron také vytáhl svoji hůlku, Harry ho však zarazil. Nemělo smysl, aby Ron celou hodinu formulí zase říhal a zvracel slimáky.
Teprve když dorazili do učebny profesora Kratiknota, všiml si Harry na Raddleově deníku něčeho zvláštního. Zatímco všechny ostatní knihy v brašně měl zmáčené jasně červeným inkoustem, deník zůstal stejně čistý jako předtím, než se mu rozbila lahvička a všecko umazala. Chtěl to ukázat Ronovi, ten však už zase měl starosti s hůlkou: z její špičky vykvétaly veliké rudofialové bubliny a tak ho v tu chvíli nic jiného příliš nezajímalo.“
Toho večera si Harry šel lehnout dřív než ostatní z jejich ložnice: dílem proto, že by sotva přestál, kdyby mu Fred a George zpívali Oči má zelené, jak čerstvá žába v láku, dílem proto, že si chtěl znovu prohlédnout Raddleův deník. Věděl, že by Ron říkal, že jenom maří čas.
Harry seděl na posteli s nebesy a listoval prázdnými stránkami. Na žádné nebyla sebemenší stopa po jasně červeném inkoustu. Potom z nočního stolku vyndal novou lahvičku, namočil v ní brk a udělal na první stránku deníku kaňku.
Na vteřinu inkoust na stránce jasné zazářil, potom však zmizel, jako by se vsákl do papíru. Harry si vzrušeně namočil brk znovu a napsal: „Jmenuji se Harry Potter.“
Slova na chviličku zářila na prázdné stránce, potom však také zmizela beze stopy. A pak se konečně něco stalo. Na stránce vystoupila jeho vlastním inkoustem napsaná slova, která tam ovšem nepřičinil on.
„Nazdar, Harry Pottere, jmenuji se Tom Raddle. Jak jsi přišel k mému deníku?“
Vzápětí ta slova opět zmizela, ale Harry už v rychlosti naškrábal:
„Někdo ho chtěl spláchnout do záchodu.“
Dychtivě čekal na Raddleovu odpověď.
„Naštěstí jsem své vzpomínky zaznamenal trvaleji, nespoléhal jsem na obyčejný inkoust. Vždycky jsem věděl, že si jistí lidé nebudou přát; aby tenhleten deník někdo četl.“
„Co tím chceš říct?“ načmáral Harry a samým vzrušením udělal na stránku další kaňku.
„Chci říct, že tento deník obsahuje vzpomínky na příšerné věci. Na věci, které se ututlaly. Věci, které se staly v bradavické Škole čar a kouzel.“
„V té já teď právě jsem,“ psal Harry rychle. „Jsem v Bradavicích a dějí se tu strašlivé věci. Víš něco o Tajemné komnatě?“
Srdce mu divoce bušilo. Raddle mu odpověděl obratem – a jeho písmo bylo teď méně úhledné, jako by chtěl Harrymu co nejrychleji sdělit všecko, co ví.
„O Tajemné komnatě samozřejmě vím. Za mých časů nám tvrdili, že je to pouhá smyšlenka a žádná Komnata že není. To ovšem byla lež. Když jsem byl v pátém ročníku, někdo ji otevřel a netvor zaútočil na několik studentů; nakonec jednu studentku zabil. To já jsem chytil viníka, který Komnatu otevřel – a vyloučili ho ze školy; ovšem ředitel, profesor Dippet, mi zakázal říct pravdu, protože se styděl, že se něco takového v Bradavicích událo. Pro veřejnost pak rozhlásili, že se ta dívka stala obětí nepředvídaného neštěstí. Mě za to všechno vyznamenali úhledně rytou a nablýskanou plaketou a nařídili mi, abych držel jazyk za zuby. Věděl jsem ale, že se to může stát znovu: netvor zůstal naživu a toho, kdo měl moc ho vypustit do vězení nezavřeli.“
Harry málem převrhl lahvičku s inkoustem, jak spěchal s odpovědí.
„Teď se to všecko děje zas. Už došlo ke třem útokům a nikdo netuší, kdo za nimi stojí. Kdo to byl tenkrát?“
„Jestli chceš, mohu ti to ukázat,“ odpověděl mu Raddle. „Nemusíš mi slepě věřit. Mohu tě zavést do svých vzpomínek na večer, kdy jsem ho přistihl.“
Harry zaváhal a držel brk nad deníkem. Jak to Raddle myslel? Jak by ho mohl zavést do vlastních vzpomínek? Nejistě se zadíval na dveře ložnice, za kterými houstla tma čím dál víc; a když znovu pohlédl na deník, uviděl, jak se v něm vynořují další slova:
„Jestli chceš, ukážu ti to.“
Harry se na zlomek vteřiny zarazil a pak napsal:
„Ukaž.“
Stránky deníku se začaly obracet, jako by se do nich opřel prudký vítr, až se zastavily někde v polovině června. Harry s pusou otevřenou uviděl, jak se čtvereček označující třináctý červen proměnil v maličkou televizní obrazovku. I když se mu trochu třásly ruce, zvedl knihu a přitiskl k tomu malému okénku oko, a než si uvědomil, co se děje, už se nakláněl dopředu. Okénko se rozšiřovalo a Harry cítil, jak se jeho tělo zvedá z postele, a pak už po hlavě proletěl otvorem ve stránce do závratného víru barev a stínů.
Hned nato ucítil pod nohama opět pevnou zem. Ještě se celý chvěl, ale rozmazané stíny kolem něj se najednou zaostřily.
Okamžitě poznal, kde je. Ta kruhová místnost se spícími podobiznami byla přece Brumbálova pracovna – nebyl to však Brumbál, kdo seděl za psacím stolem. Jakýsi seschlý kouzelník křehkého vzhledu, až na několik chomáčků bílých vlasů úplně lysý, četl ve světle svící nějaký dopis. Harry toho člověka nikdy v životě neviděl.
„Omlouvám se,“ řekl roztřeseným hlasem, „nechtěl jsem k vám takhle vpadnout...“
Kouzelník se však na něj ani nepodíval. Četl dál a vraštil čelo. Harry přistoupil blíž a vykoktal: „Ehm – tak já zas půjdu, co myslíte?“
Kouzelník si ho stále nevšímal. Zdálo se dokonce, že ho ani neslyšel. Harry si pomyslel, že je možná hluchý, a zvýšil hlas.
„Omlouvám se, že jsem vás vyrušil. Už jdu pryč,“ málem křičel.
Kouzelník s hlasitým vzdechem dopis složil, vstal, prošel kolem Harryho, aniž na něj pohlédl, a šel zatáhnout záclony na okně.
Obloha za oknem byla zářivě rudá; zřejmě právě zapadalo slunce. Kouzelník se vrátil k psacímu stolu, posadil se a začal jen tak točit palci, s pohledem upřeným na dveře.
Harry se rozhlédl po pracovně. Nebyl tu ani fénix Fawkes, ani bzučící stříbrné přístroje. Byly to Bradavice, jak je znal Raddle, a to znamenalo, že ředitelem nebyl Brumbál, nýbrž onen neznámý kouzelník, a on sám, Harry, byl vlastně pouhý přízrak, tenkrát před padesáti lety ho nikdo nemohl vidět.
Vtom na dveře pracovny někdo zaklepal.
„Dále,“ pronesl starý kouzelník vyšeptalým hlasem.
Vstoupil asi šestnáctiletý chlapec a smekl špičatou čapku. Na prsou se mu leskl stříbrný prefektský odznak. Byl o hodně vyšší než Harry, vlasy však měl také černé jako uhel.
„Vítejte, Raddle,“ řekl ředitel.
„Chtěl jste se mnou mluvit, pane profesore Dippete?“ zeptal se Raddle. Vypadal nervózně.
„Posaďte se,“ vybídl ho Dippel. „Právě jsem si přečetl dopis, který jste mi poslal.“
„Ach tak,“ řekl Raddle. Posadil se a pevně sepjal ruce.
„Milý hochu,“ řekl Dippet laskavě. „Opravdu vám nemohu dát povolení, abyste přes léto zůstal ve škole. Copak vy nechcete jet na prázdniny domů?“
„Ne,“ odpověděl Raddle okamžitě, „Mnohem raději bych zůstal v Bradavicích, než abych se vrátil do toho – do toho –“
„Vy o prázdninách bydlíte v mudlovském sirotčinci, že?“ zeptal se Dippet zvědavě.
„Ano, pane,“ přisvědčil Raddle a lehce zrudl.
„Vy jste z mudlovské rodiny?“
„Napůl, pane,“ odpověděl Raddle. „Otec byl mudla, matka čarodějka.“
„A oba vaši rodiče –“
„Matka zemřela, hned když jsem se narodil, pane. V sirotčinci mi řekli, že mi jen stačila dát jméno: Tom po mém otci a Rojvol po dědečkovi.“
Dippet soucitně zamlaskal.
„Jedná se o tohle, Tome, vzdychl. „Za jiných okolností bychom pro vás snad mohli zařídit nějakou výjimku, ale teď –“
„Myslíte všechny ty útoky, pane?“ zeptal se Raddle. Harrymu poskočilo srdce a přistoupil blíž v obavách, aby mu snad něco neušlo.
„Samozřejmě,“ potvrdil ředitel. „Můj milý hochu, musíte přece pochopit, jak by ode mne bylo pošetilé, kdybych vám dovolil zůstat na hradě, až druhé pololetí skončí. Obzvlášť s ohledem na tu tragédii, při které přišlo o život to ubohé děvče...“ V tom vašem sirotčinci budete mnohem bezpečnější. Abych pravdu řekl, na ministerstvu kouzel ještě pořád uvažují o tom, jestli by naši školu neměli zavřít. Nejsme ani o krok blíž tomu, abychom vypátrali... ehm... původce všech těch potíží...“
Raddle na něj vytřeštil oči.
„Pane... a kdyby toho člověka chytili... kdyby to všecko přestalo...“
„Jak to myslíte?“ zeptal se Dippet, hlas mu přeskočil a posadil se zpříma. „Raddle, má to snad znamenat, že o těch přepadeních něco víte?“
„Ne, to ne, pane,“ pospíšil si s odpovědí Raddle.
Harry však věděl najisto, že to bylo právě takové Ne, jaké on sám řekl Brumbálovi.
Dippet se vchoulil do křesla; tvářil se trochu zklamaně.
„Můžete jít, Tome...“
Raddle sklouzl ze židle a doslova se vypařil. Harry za ním.
Sjeli po pohyblivých točitých schodech dolů a u chrliče vyšli do temnějící chodby. Raddle zůstal stát a Harry se zastavil také. Viděl, že Raddle o něčem vážně přemýšlí. Kousal se do rtu a čelo měl svraštělé.
Potom – jako by se najednou rozhodl – zamířil kvapně pryč. Harry se bezhlučně vydal za ním. Nepotkali živou duši, dokud nedorazili do vstupní síně, kde na Raddlea zavolal z mramorového schodiště nějaký kouzelník vysoké postavy s dlouhými, splývavými kaštanovými vlasy a plnovousem.
„Co tady pohledáváte tak pozdě, Tome?“
Harry na kouzelníka vytřeštil oči. Nebyl to nikdo jiný než Brumbál“ o padesát let mladší.
„Zavolal si mě pan ředitel, pane,“ vysvětlil mu Raddle.
„Tak teď ale honem na kutě,“ řekl Brumbál a podíval se na Raddlea oním pronikavým pohledem,“ který Harry tak dobře znal. „Touhle dobou není dobré toulat se po chodbách. Co se tu přihodilo...“
Zhluboka vzdychl, popřál Raddleovi dobrou noc a dlouhými kroky zamířil pryč. Raddle počkal, až profesor zmizí z dohledu, a pak rychle vykročil přímo po kamenných schodech rovnou do sklepení; Harry mu byl v patách.
Zklamalo ho ale, že ho Raddle nezavedl do žádné skryté chodby ani do tajného tunelu, nýbrž právě do toho sklepení, kde měli se Snapem hodiny lektvarů. Pochodně nebyly zapáleně, a když za sebou Raddle přivřel dveře, mohl Harry jen vidět, jak stojí nehybně u dveří a vyhlíží do chodby.
Harry měl dojem, že už tam jsou přinejmenším hodinu. Jediné, co viděl, byl Tom Raddle, který stál jako socha a upřeně vyhlížel štěrbinou ve dveřích ven. A právě ve chvíli, kdy už Harry nic nečekal, přestal pociťovat napětí a začal si přát, aby se raději zas vrátil do přítomnosti, zaslechl za dveřmi nějaký pohyb.
Někdo se plížil chodbou. Ať už to byl kdokoli, Harry slyšel, jak minul sklepení, kde byli s Raddlem schovaní. Raddle se tiše jako stín protáhl dveřmi a vydal se za neznámým; Harry se po špičkách kradl za ním – a vůbec ho nenapadlo, že ho nikdo nemůže slyšet.
Možná pět minut šli za zvuky kroků, až náhle Raddle zůstal stát, hlavu otočenou směrem, odkud se ozvaly nové zvuky, Harry slyšel, jak zaskřípaly dveře, a pak někdo začal chraplavě šeptat:
„No tak... musím tě vodsuď dostat... dělej, zalez sem do tý bedny...“
Hlas připadal Harrymu povědomý.
Vtom Raddle vykročil zpoza rohu a Harry za ním. Zahlédl temnou siluetu statného chlapce, který klečel u obrovské bedny před otevřenými dveřmi.
„Dobrý večer, Rubeusi,“ řekl Raddle ostře.
Hromotluk přibouchl dveře a vstal.
„Co ty tady dole, Tome?“
Raddle přistoupil blíž.
„Máš utrum, Rubeusi,“ řekl. „Nezbývá mi než tě udat.“ Mluví se o tom, že když ty útoky nepřestanou, Bradavice zavřou.“
„Co to prosím tě –“
„Nemyslím, že jsi chtěl opravdu někoho zabít. Jenže z žádného netvora domácího mazlíčka neuděláš. Řekl bych, že jsi ho jenom pustil, aby se proběhl, a on –“
„Ale von přeci nikoho nezabil!“ řekl hoch jako hora a opřel se o zavřené dveře. Za jeho zády se ozvalo podivné chřestění a cvakání.
„No tak, Rubeusi,“ řekl Raddle a přistoupil blíž. „Zítra přijedou rodiče té mrtvé dívky. A škola nemůže udělat nic víc, než že se postará o to, aby stvůra, co zabila jejich dceru, nezůstala naživu...“
„To nebyl von!“ vykřikl hřmotný hoch a jeho hlas se ozvěnou nesl temnou chodbou. „Von by nic takovýho neudělal!“
„Uhni,“ vyzval ho Raddle a vytáhl svou hůlku.
Vykouzlil s ní nečekaně zářivé světlo, které zalilo celou chodbu. Dveře za hromotlukovými zády se v tu chvíli rozlétly s takovou silou, až to hocha odhodilo na protější stěnu, a z nich se vyřítilo něco tak podivného, že Harry dlouze, pronikavě vykřikl. To ale patrně nikdo jiný neslyšel.
To NĚCO mělo obrovské, chlupaté, zavalité tělo a změť černých nohou, spoustu lesklých očí a dvě klepeta ostrá jako břitvy. Raddle zvedl svoji hůlku – ale příliš pozdě. Netvor ho porazil, jak se řítil ven, rozběhl se chodbou a už mizel z dohledu. Raddle se s námahou postavil na nohy, zadíval se za ním a znovu zvedl hůlku. V tu chvíli se však na něj vrhl ten hřmotný hoch, hůlku mu vytrhl, srazil ho zpátky na zem a zařval: „NÉÉÉÉÉ!“
Potom se všechno začalo točit a nastala úplná tma. Harry cítil, že padá, až se jak dlouhý tak široký rozplácl na svoji postel s nebesy v nebelvírské ložnici, jen to zadunělo; Raddleův deník mu otevřený ležel na břiše.
Než stačil znovu nabrat dech, dveře ložnice se otevřely a vešel Ron.
„Tak tady jsi,“ řekl.
Harry se posadil. Byl zalitý potem a třásl se po celém těle.
„Co je s tebou?“ zeptal se Ron a znepokojeně si ho prohlížel.
„Byl to Hagrid, Rone. Před padesáti lety otevřel Tajemnou komnatu Hagrid!“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář