Když Harry, Ron a Hermiona následujícího dne přišli do Velké síně na snídani, první, koho spatřili, byl Draco Malfoy, kterak baví velkou skupinu zmijozelských nějakou nejspíš velice legrační historkou. Právě když procházeli kolem jejich stolu, předvedl Malfoy komickou parodii mdlobného záchvatu a všichni se hlasitě rozchechtali.
„Nevšímej si ho,“ utrousila Hermiona, která šla Harrymu v patách.
„Prostě si ho nevšímej, nestojí ti za to...“ „Hej, Pottere!“ zaječela Pansy Parkinsonová, zmijozelská žačka s obličejem boxera. „Pottere! Mozkomorové přicházejí, Pottere! Bububu!“
Harry se zhroutil na židli u nebelvírského stolu vedle George Weasleyho.
„Nové rozvrhy pro třetí ročník,“ oznámil George a začal jim je rozdávat. „Co je s tebou, Harry?“
„To Malfoy,“ vysvětloval Ron, který se posadil vedle George z druhé strany a zlostně zahlížel ke zmijozelskému stolu.
George vzhlédl právě včas, aby se mohl podíval, jak Malfoy znovu předstírá, že omdlel hrůzou.
„Ten ubožáček,“ poznamenal klidně. „Včera večer si takhle nevyskakoval, když mozkomorové procházeli náš konec vlaku. Vletěl k nám do kupé, jako by mu hořela koudel u zadku, že jo, Frede?“
„Jen taktak, že si nepustil do kalhot,“ přisvědčil Fred a vrhl po Malfoyovi pohrdavý pohled.
„Já jsem z toho taky neměl nejlepší pocit,“ pokračoval George. „Tihle mozkomorové, to je horor...“
„Tak nějak v tobě vevnitř všechno ztuhne, co?“ přizvukoval mu Fred.
„Jenže vy jste neomdleli, že ne?“ zamumlal nezřetelně Harry.
„Pusť to z hlavy, Harry,” povzbuzoval ho George. „Taťka jednou musel jet do Azkabanu, vzpomínáš, Frede? A říkal, že to bylo to nejhorší, co v životě viděl. Vrátil se celý zničený a roztřesený... Tihle mozkomorové dokážou odevšad vycucnout i tu poslední kapičku štěstí. Většina vězňů tam v Azkabanu zešílí.“
„Jen počkej, uvidíme, jak spokojeně se bude Malfoy tvářit, až si to spolu poprvé rozdáme ve famfrpálu,“ ušklíbl se Fred. „Vzpomínáš si? Nebelvír proti Zmijozelu, první utkání sezony.“
Ze zatím jediné příležitosti, kdy Harry s Malfoyem ve famfrpálu nastoupili proti sobě, vyšel Malfoy prokazatelně mnohem hůř. Tohle pomyšlení Harrymu přece jen nepatrně pozvedlo náladu, takže si naložil na talíř párky a smažená rajčata.
Hermiona zkoumala svůj nový rozvrh.
„No báječně,“ pochvalovala si spokojeně“ „začínáme dnes několik nových předmětů.“
„Hermiono,“ upozorňoval ji Ron, který jí se svraštělým čelem nakukoval přes rameno, „ten tvůj rozvrh někdo zpackal. Podívej - zapsali tě asi tak na deset hodin denně. Na to není dost času.“
„Já to zvládnu. Všechno jsem si dohodla s profesorkou McGonagallovou.“
„Podívej se ale,“ ukazoval se smíchem Ron, „vidíš dnešní dopoledne? Na devátou tady máš jasnovidectví. A pod tím, taky na devátou, máš studium mudlů. A tady -“ Ron se s nevěřícím výrazem v obličeji sklonil blíž k rozvrhu, „- no podívej, pod tím máš věštění z čísel, a zase od devíti hodin. Chci říct - já vím, že jsi dobrá, Hermiono, ale takhle dobrý není nikdo. Jak můžeš být na třech hodinách současně?“
„Nebuď hloupý,“ odbyla ho Hermiona. „Samozřejmě že nebudu na třech hodinách najednou.“
„No tak v tom případě -“
„Podej mi zavařeninu,“ požádala ho Hermiona. „Ale -“
„Hele, Rone, co ti vadí na tom, že mám trochu plnější rozvrh?“ vyštěkla Hermiona. „Už jsem ti říkala, že jsem si všechno domluvila s profesorkou McGonagallovou.“ Právě v tom okamžiku vešel do Velké síně Hagrid. Na sobě měl svůj dlouhý spratkový kožich a v obrovité ruce jakoby nepřítomně pohupoval mrtvým tchořem.
„Jak jste na tom?“ vyptával se dychtivě a zastavil se u nich cestou k profesorskému stolu. „Mám vás hned na svou první hodinu! Rovnou po vobědě! Jsem vzhůru už vod pěti a dávám si všechno dohromady... doufám, že to zvládnu... Já jako učitel...! No to mě teda podržte...“
Zeširoka se na ně usmál a zamířil k profesorskému stolu; v ruce pořád pohupoval tchořem.
„To by mě zajímalo, co si vlastně dával dohromady,“ poznamenal Ron poněkud nervózním hlasem.
Velká síň se začala vyprazdňovat a všichni se rozcházeli na první hodiny. Ron pohlédl do svého rozvrhu. „Už bychom asi měli jít. Podívej, jasnovidectví máme až úplně nahoře v severní věži. Bude nám trvat deset minut, než se tam dostaneme...“
Rychle dojedli snídani, rozloučili se s Fredem a Georgem a prošli síní ke vchodu. Když míjeli zmijozelský stůl, sehrál Malfoy další mdlobný záchvat. Hlasitý výbuch smíchu pronásledoval Harryho až do vstupní síně.
Cesta hradem do severní věže jim zabrala celou věčnost. Ani po dvou letech v Bradavicích neznali dopodrobna uspořádání hradu a v prostorách severní věže dosud nikdy nebyli.
„Musí tam - přece vést - nějaká - zkratka,“ supěl Ron, když vylezli na konec už sedmého dlouhého schodiště a ocitli se na naprosto nepovědomém odpočívadle, kde nebylo nic kromě velkého obrazu pusté travnaté pláně, jenž visel na kamenné zdi.
„Myslím, že bychom měli jít tudy,“ usoudila Hermiona, když nahlédla do prázdné chodby napravo.
„To je nesmysl,“ odporoval Ron. „Ta vede jižním směrem. Podívejte, když se kouknete z okna, vidíte částečně na jezero...“
Harry se mezitím díval na obraz. Na travnatou plochu se přiloudal tlustý šedě grošovaný poník a začal se nonšalantně popásat. Harry už byl zvyklý na to, že se osoby
na bradavických obrazech přemisťovaly a opouštěly své rámy, aby se mohly vzájemně navštěvovat, odjakživa ho ale bavilo je pozorovat. O chviličku později na zobrazenou louku s hlasitým řinčením dorazil malý zavalitý rytíř v kovovém brnění, pronásledující svého poníka. Podle skvrn od trávy, které měl na kolenou, z něj nejspíš před chvílí spadl.
„Hej!“ zahulákal, když spatřil Harryho, Rona a Hermionu. „Jak se, vy padouši, opovažujete bez povolení vstoupit na mé soukromé pozemky? Přišli jste se mi snad vysmívat kvůli mému pádu? Taste, vy pacholci, vy mizerní psi!“
Užasle pozorovali, jak malý rytíř vytahuje z pochvy meč, zuřivě jím mává ve vzduchu a vztekle přitom poskakuje. Meč pro něj byl ovšem příliš dlouhý, takže při jednom obzvlášť rozzuřeném máchnutí ztratil rovnováhu a svalil se tváří do trávy.
„Neublížil jste si?“ staral se Harry a přistoupil blíž k obrazu.
„Nepřibližuj se, ty chvastoune hnusný! Zpátky, ničemníku!“
Rytíř se znovu chopil meče a opřel se o něj, aby vůbec mohl vstát, čepel se však zabořila hluboko do trávy, takže ať tahal za jílec sebevíc, nedokázal meč vytáhnout. Nakonec mu nezbylo než svalit se znovu do trávy a zdvihnout hledí přilby, aby si otřel zpocený obličej.
„Poslyšte,“ využil Harry jeho vyčerpání, „potřebujeme se dostat do severní věže. Neznáte náhodou cestu?“ „Vy jste svatá výprava!“ Rytířův vztek jako by se rázem vypařil. Vyskočil a zvolal: „Pojďte a následujte mě, přátelé drazí; buď váš cíl najdeme, nebo při jeho hledání zhyneme hrdinskou smrtí!“
Ještě jednou marně zatáhl za jílec meče, bezúspěšně se pokusil nasednout na tlustého poníka a vykřikl: „Tak tedy půjdeme pěšky, stateční rytíři a ctná dámo! Za mnou! Za mnou!“
A s hlasitým řinčením se rozběhl k levé straně rámu a zmizel jim z očí.
Pospíšili si chodbou za ním a dali se vést rachotem je-
ho brnění. Tu a tam ho zahlédli, jak přebíhá některý obraz, visící před nimi.
„Neklesejte na duchu, to nejhorší teprve přijde!“ vykřikoval rytíř; viděli, jak se vynořil před vyděšenou skupinkou žen v krinolínách, jejichž obraz visel na zdi úzkého točitého schodiště.
Harry, Ron a Hermiona s hlasitým supěním vybíhali po křivolakých schodech, hlava se jim točila čím dál víc, až konečně nad sebou zaslechli šum hlasů, který jim prozradil, že už budou u cíle.
„Sbohem!“ zaburácel rytíř a vykoukl z obrazu nějakých zlověstně vyhlížejících mnichů. „Sbohem, moji přátelé ve zbrani! Kdykoli budete potřebovat služby ušlechtilého srdce a ocelových svalů, obraťte se na sira Cadogana!“
„To víš, že se na tebe obrátíme,“ zamumlal Ron, když rytíř zmizel, „jestli někdy budeme potřebovat služby duševně postiženého.“
Vystoupili po několika zbývajících schodech na maličké odpočívadlo, kde už byla shromážděna většina třídy Nikde nebylo vidět žádné dveře; vtom šťouchl Ron do Harryho a ukázal prstem ke stropu, kde byly kulaté padací dveře s mosazným štítkem.
„Sibyla Trelawneyová, učitelka jasnovidectví,“ přečetl Harry. „Jak se tam nahoru máme dostat?“
Jakoby v odpověď na jeho otázku se padací dveře náhle otevřely a přímo k Harryho nohám se z nich spustil stříbřitý žebřík. Všichni ztichli.
„Až po tobě,“ dal mu Ron s úšklebkem přednost, takže Harry se vyšplhal nahoru jako první.
Vynořil se v té nejpodivněji vyhlížející učebně, jakou kdy viděl. Místnost vlastně vůbec nevypadala jako učebna, vypadala spíš jako něco mezi půdou rodinného domku a starosvětskou čajovnou. Bylo v ní nacpáno na dvacet malých kulatých stolků obklopených pestře čalouněnými křesly a malými boubelatými taburetkami. Celá místnost byla osvětlena tlumenou karmínovou září, závěsy na všech oknech byly zatažené a četná svítidla překryta tmavočervenými šátky. Bylo tu vedro k zalknutí a z ohně Pod přeplněnou krbovou římsou, který zahříval velký
měděný kotel, vycházela jakási těžká, nepříjemně nasládlá vůně. Police, lemující kolem dokola oválné zdi, byly narvané zaprášenými pery, oharky svíček, četnými balíčky ohmataných hracích karet, záplavou stříbřitých křišťálových koulí a obrovskou sbírkou čajových šálků.
Harrymu za zády vylezl Ron a za chvíli se kolem nich shromáždila celá třída; všichni se mezi sebou šeptem bavili.
„Kde vlastně je?“ otázal se Ron.
Ze stínů náhle promluvil něčí hlas - byl tichý a zastřený.
„Vítejte,“ oslovil je. „Je báječné konečně vás vidět v hmotném světě!“
Harryho bezprostřední dojem byl, že má před sebou nějaký obrovský lesklý hmyz. Profesorka Trelawneyová vstoupila do světla od ohně a děti uviděly, že je velice hubená. Na nose měla obrovské brýle, pod nimiž její oči nabyly několikanásobné velikosti, byla zahalena do třpytivé perlinkové štóly na vyzáblém krku jí visely nesčetné řetízky a korálkové náhrdelníky a paže i ruce měla pokryty náramky a prsteny.
„Posaďte se, děti moje, posaďte se,“ vyzvala je. Všichni se neohrabaně zabořili do křesel nebo se usadili na taburetky. Také Harry, Ron a Hermiona se uvelebili u jednoho kulatého stolku.
„Vítejte na hodině jasnovidectví,“ pokračovala a posadila se do pohodlného ušáku před krbem. „Jsem profesorka Trelawneyová a pravděpodobně jste mě ještě nikdy neviděli. Zjistila jsem totiž, že scházím-li příliš často do toho mumraje, který panuje v hlavních prostorách školy, zamlžuje se tím mé vnitřní oko.“
Nikdo na toto neobyčejné prohlášení nezareagoval jediným slovem. Profesorka Trelawneyová si vybraným gestem upravila štólu a pokračovala: „Vy jste se tedy rozhodli studovat jasnovidectví, nejobtížnější disciplínu všech kouzelných umění. Musím vás ovšem hned na samém začátku varovat, že pokud vám chybí dar vidění, je jen velice málo věcí, které vás budu schopna naučit.
Učebnice vám v tomto směru poskytnou jen velice omezenou pomoc...“
Při těchto slovech Harry i Ron s úšklebkem pohlédli na Hermionu, kterou sdělení, že jí učebnice v tomhle předmětu nebudou příliš platné, očividně zaskočilo.
„Mnoho čarodějek a kouzelníků má sice talent, pokud jde o hlasité třesky, zápachy a náhlá zmizení, nejsou však schopni z budoucnosti poodhalit roušku tajemství,“ pokračovala profesorka Trelawneyová a její obrovské třpytivé oči přeskakovaly z jednoho nervózního obličeje na druhý. „Tento dar byl dán jen několika málo jedincům. Pověz, chlapče drahá,“ obrátila se znenadání k Nevillovi, který překvapením div nespadl z taburetky, „je tvoje babička v pořádku?“
„Řekl bych, že ano,“ odpověděl roztřeseně Neville. „Na tvém místě bych si tím nebyla tak jistá, drahoušku,“ prohlásila profesorka Trelawneyová a odraz plamenů z krbu se zableskl na jejích dlouhých smaragdových náušnicích. Neville nervózně polkl. Profesorka Trelawneyová mluvila nevzrušeně dál. „V tomto školním roce budeme probírat základní metody jasnovidectví. Nejdřív ze všeho se budeme věnovat čtení z čajových lístků a poté přejdeme k věštění z ruky. Mimochodem, zlatíčko,“ vypálila nečekaně na Parvati Patilovou, „dávej si pozor na rudovlasého mládence!“
Parvati vyděšeně pohlédla na Rona, který seděl hned za ní, a odtáhla si křeslo kousek dál od něj.
„Ve druhém pololetí,“ pokračovala profesorka Trelawneyová, „nás čekají křišťálové koule - pokud do té doby zvládneme ohňová znamení. V únoru bude bohužel výuka přerušena ošklivou epidemií chřipky. já sama při ní přijdu o hlas. A někdy kolem Velikonoc nás jeden z vás opustí navždy.“
Po tomto prohlášení nastalo napjaté ticho, profesorka Trelawneyová však vypadala, jako by si toho nebyla vědoma.
„Mohla bych tě požádat, drahoušku,“ obrátila se k Levanduli Brownové, která seděla nejblíž a poplašeně se přikrčila v křesle, „abys mi podala tamhletu největší stříbrnou čajovou konvici?“
Levandule s výrazem úlevy vstala, sundala z police obrovskou čajovou konvici a položila ji na stůl před profesorku Trelawneyovou.
„Děkuji ti, drahoušku. Mimochodem, ta věc, které se tak bojíš - dojde k ní v pátek šestnáctého října.“ Levandule se zachvěla.
jeď vás prosím, abyste se rozdělili do dvojic. Každý si z poličky vezme čajový šálek, přijde ke mně a já mu ho naplním. Potom se posadíte a čaj vypijete. Vypijete ho do dna, takže z něj zůstanou jen vylouhované lístky. Těmi pak levou rukou zatočíte v šálku třikrát kolem dokola, šálek převrátíte a položíte na podšálek. Počkáte, dokud z něj nevyteče poslední kapka čaje, a dáte jej svému partnerovi, který v něm bude číst. Obrazce budete vykládat podle pokynů na stranách pět a šest v Odhalování věcí budoucích. já budu procházet mezi vámi, pomáhat vám a radit. A ještě něco, drahoušku -“ popadla Nevilla za ruku, právě když se chystal vstát, „až rozbiješ ten první šálek, buď tak laskav a vyber si šálek s modrým vzorem. Na těch růžových totiž nesmírně lpím.“
A samozřejmě - jakmile Neville došel k polici s čajovými šálky, ozval se vzápětí cinkot rozbíjeného porcelánu. Profesorka Trelawneyová k chlapci okamžitě přiskočila se smetáčkem a lopatkou v ruce a požádala ho: jeď si vezmi jeden z těch modrých, drahoušku, buď tak laskav... děkuji...“
Když si Harry s Ronem nechali naplnit čajové šálky, vrátili se ke stolu a snažili se vřelý čaj rychle vypít. Pak zatočili sedlinou, jak jim profesorka Trelawneyová nařídila, počkali, až proschne, a šálky si vyměnili.
„Jdeme na věc,“ řekl Ron, když oba otevřeli učebnice na stranách pět a šest. „Co vidíš v mém šálku?“ „Spoustu nacucaného hnědého svinstva,“ odpověděl Harry.
Intenzivně voňavý kouř v místnosti v něm vyvolával pocit ospalosti a otupělosti.
„Popusťte uzdu své fantazii, drahouškové, a nechte své oči proniknout pod povrch pozemské všednosti!“ rozlehl se přítmím hlas profesorky Trelawneyové.
Harry se pokusil soustředit.
„Dobrá, máš tady něco jako pokřivený kříž...“ začal a četl přitom v Odhalování věcí budoucích. „To znamená, že tě čekají zkoušky a utrpení - to je mi tedy líto - ale je tady taky něco, co by se dalo pokládat za slunce. Počkej moment... to znamená obrovské štěstí... takže budeš sice trpět, ale budeš moc a moc šťastný...“
„Tak abys věděl, já si myslím, že by sis to svoje vnitřní oko měl nechat prohlédnout,“ prohlásil Ron a oba museli potlačit smích, když profesorka Trelawneyové pohlédla jejich směrem.
„A teď já...“ Ron zkoumal Harryho obrazce v šálku a čelo měl svraštělé soustředěním. „Je tam nějaký flek, vypadá trochu jako buřinka,“ oznámil. „Možná dostaneš místo na ministerstvu kouzel...“
Pak šálek převrátil.
„Z téhle strany to ale vypadá spíš jako žalud... a to znamená co?“ Zadíval se do své učebnice. „Vynikající! Peníze, nečekané zbohatnutí - třeba mi půjčíš. A pak je tady ještě něco,“ znovu otočil šálek, „vypadá to jako nějaké zvíře. Jasně, pokud je tohle hlava... tak to vypadá jako hroch... ne, spíš jako ovce...“
Profesorka Trelawneyové se prudce otočila, když zaslechla, jak Harry vyprskl smíchy.
„Dovol, abych se podívala, drahoušku,“ obrátila se káravě na Rona, přistoupila k němu a vytrhla mu Harryho šálek z ruky. Všichni ztichli a sledovali je.
Profesorka Trelawneyové hleděla do šálku a otáčela jím proti směru hodinových ručiček.
„Jestřáb... máš nějakého smrtelně nebezpečného nepřítele, drahoušku.“
„To přece ví každý,“ šeptla Hermiona tak, že to ovšem bylo slyšet. Profesorka Trelawneyové na ni upřela oči. „Samozřejmě že ano,“ trvala Hermiona na svém. „O Harrym a Vy-víte-kom ví přece každý.“
Harry a Ron na ni zírali užasle a obdivně zároveň. Nikdy ještě neslyšeli, že by Hermiona s některým učitelem mluvila takovým tónem. Profesorka Trelawneyová se rozhodla raději mlčet. Sklopila velké oči znovu k Harryho šálku a otáčela jím dál.
„Ten kyj... to je útok. Jeminánku, jeminánku - tohle opravdu není šťastný šálek...“
„Já myslel, že je to buřinka,“ bránil se rozpačitě Ron. „A tady ta lebka... zkříží ti cestu nějaké nebezpečí, drahoušku...“
Všichni fascinovaně zírali na profesorku Trelawneyovou, jak ještě naposledy zatočila šálkem, zajíkla se a nakonec hlasitě zaječela.
Ozval se další cinkot tříštěného porcelánu: Neville rozbil už druhý šálek. Profesorka Trelawneyová se zhroutila do prázdného křesla, třpytivou ruku si držela na srdci a oči měla zavřené.
„Ty můj nešťastný chlapče... ty můj drahoušku nebohý... Ne... milosrdnější bude nic neříkat... Ne, neptejte se mě...“
„Co tam vidíte, paní profesorko?“ zeptal se v příštím okamžiku Dean Thomas. Všichni vyskočili a pomalu utvořili kolem Harryho a Ronova stolku kruh. Tlačili se ke křeslu profesorky Trelawneyové, aby nahlédli do Harryho šálku zblízka.
„Drahý chlapče,“ obrovské oči profesorky Trelawneyové se dramaticky rozevřely, „máš tam - Smrtonoše.“
„Koho?“ podivil se Harry.
Okamžitě si uvědomil, že není sám, kdo jí nerozumí. Dean Thomas na něj pohlédl a pokrčil rameny, Levandule Brownová se tvářila nechápavě, ale téměř všichni ostatní si zděšeně zakryli rukou ústa.
„Smrtonoše, drahoušku, Smrtonoše!“ zakvílela profesorka Trelawneyová, jako by ji šokovalo, že Harry nechápe, o co jde. „Přízrak obrovitého psa, který straší na hřbitovech! Chlapče můj drahý, to je předzvěst, ta nejhorší předzvěst - předzvěst smrti!“
Harryho žaludek udělal kotrmelec: ten pes na obálce Předzvěstí smrti v Krucáncích a kaňourech... a pes, který se krčil ve stínu Magnoliové ulice... Levandule Brownová si teď také přitiskla ruce k ústům. Všichni na něho
zírali, všichni s výjimkou Hermiony, která se zvedla už před chvílí a nenápadně se přesunula za křeslo profesorky Trelawneyové.
„Já si nemyslím, že to vypadá jako Smrtonoš,“ prohlásila rezolutně.
Profesorka Trelawneyové na ni hleděla s narůstající nelibostí.
„Snad mi promineš, že to řeknu nahlas, drahoušku, ale vidím kolem tebe jen velmi slabou auru. Jen velmi malou vnímavost vůči rezonancím budoucnosti.“
Seamus Finnigan kroutil hlavou ze strany na stranu. „Vypadá to jako Smrtonoš, když se na to díváte odtud,“ připustil a oči měl téměř zavřené, „ale tady odtud to spíš připomíná osla,“ dodal, když se naklonil doleva.
„Co kdybyste se všichni přestali dohadovat o tom, jestli umřu nebo neumřu!“ rozkřikl se Harry tak hlasitě, že překvapil sám sebe. Teď už nikdo neměl odvahu se na něj podívat.
„Myslím, že bychom pro dnešek měli s výukou skončit,“ ozvala se profesorka Trelawneyové svým nejzastřenějším hlasem. „Ano... sbalte si prosím učební pomůcky...“
Žáci v tichosti sebrali všechny šálky a vrátili je profesorce Trelawneyové, sklidili své učebnice a zavřeli si aktovky. Dokonce i Ron se vyhýbal Harryho pohledu.
„Dopříště ať vás provází štěstí,“ popřála jim malátně profesorka Trelawneyové. „A ještě něco - ty, drahoušku,“ ukázala na Nevilla, „přijdeš příště pozdě, uč se tedy obzvlášť pilně, abys nezůstal pozadu.“
Harry, Ron a Hermiona absolvovali cestu po žebříku profesorky Trelawneyové i po točitém schodišti mlčky a pak se hned vydali na hodinu přeměňování profesorky McGonagallové. Najít její učebnu jim trvalo tak dlouho, že i když z jasnovidectví odešli ještě před koncem hodiny, málem to nestihli.
Harry si schválně vybral lavici až vzadu, a přesto si připadal, jako by seděl ve světle obzvlášť jasného reflektoru; spolužáci po něm neustále pokukovali, jako by se měl CO chvíli svalit mrtvý k zemi. Stěží vnímal, co jim profesorka McGonagallová vykládá o zvěromázích (kouzelnících, kteří jsou schopni podle libosti se přeměňovat ve zvířata), a dokonce ji ani nesledoval, když se sama před jejich očima přeměnila v mourovatou kočku, jejíž srst kolem očí připomínala brýle.
¨
„Tak poslyšte, co to do vás všech dnes vjelo?“ vyslovila údiv profesorka McGonagallová, když se s tlumeným puk vrátila do vlastní podoby, a zkoumavě si jednoho po druhém prohlížela. „Ne že bych si na tom nějak zvlášť zakládala, ale to je poprvé, co jsem si touhle přeměnou nevysloužila ve třídě potlesk.“
Hlavy všech se znovu stočily k Harrymu, nikdo však nepromluvil. Pak se přihlásila Hermiona.
„Prosím, paní profesorko, my jsme právě měli první hodinu jasnovidectví a četli jsme tam z čajových lístků a...“
„Ach tak, už rozumím,“ přerušila ji profesorka McGonagallová s nečekaně zamračeným výrazem. „Víc už říkat nemusíte, slečno Grangerová. Jen mi povězte, kdo z vás má v tomhle školním roce zemřít.“
Všichni na ni užasle pohlédli. „Já,“ ozval se konečně Harry.
„No jistě,“ přikývla profesorka McGonagallová a upřela na Harryho oči jako trnky. „V tom případě byste ovšem měl vědět, Pottere, že Sibyla Trelawneyová předpovídá smrt jednomu studentovi rok co rok už od začátku svého působení na této škole. Ani jeden z nich dosud nezemřel. Spatřit nějakou předzvěst smrti je její oblíbený způsob, jak přivítat novou třídu. Nebýt toho, že zásadně nekritizuji žádného ze svých kolegů -“ Profesorka McGonagallová se zarazila a třída si všimla, jak jí zbělelo chřípí nosu. Pak už klidněji pokračovala: „Jasnovidectví je jedním z nejnepřesnějších odvětví všech čar a kouzel. Nebudu před vámi tajit, že osobně je považuji za naprostou ztrátu času. Opravdoví jasnovidci jsou nesmírně vzácní a profesorka Trelawneyová -“
Znovu se zarazila a pak velice věcným tónem prohlásila: „Podle mého názoru přímo kypíte zdravím, Pottere, takže mi jistě prominete, že vám neodpustím dnešní domácí úkol. Ujišťuji vás ovšem, že pokud byste zemřel, nemusíte mi ho odevzdávat.“
Hermiona se rozesmála a Harrymu se přece jen trochu ulevilo. Teď, když na něj už nepůsobilo tlumené červené světlo ani omamné vůně v učebně profesorky Trelawneyové, nepociťoval tak silné obavy ze slepence čajových lístků. Ne všichni se však dali úplně přesvědčit. Ron se dál tvářil ustaraně a Levandule zašeptala: „Ale s tím Nevillovým šálkem se to přece splnilo?“
Když hodina přeměňování skončila, připojili se k zástupu, který se hrnul do Velké síně na oběd.
„No tak, Rone, hlavu vzhůru,“ utěšovala ho Hermiona a přistrčila k němu mísu s gulášem. „Slyšel jsi přece, co říkala profesorka McGonagallová.“
Ron si naložil na talíř guláš, zdvihl vidličku, ale do jídla se nedal.
„Harry,“ špitl potichu a vážně, „že jsi náhodou neviděl nikde velkého černého psa - nebo ano?“
„Ale ano, viděl,“ odpověděl Harry. „Viděl jsem ho ten večer, kdy jsem utekl od Dursleyových.“
Ronovi s rachotem vypadla vidlička z ruky.
„Nejspíš to bylo nějaké toulavé psisko,“ utrousila suše Hermiona.
Ron se na ni podíval jako na blázna.
„Hermiono, jestli Harry viděl Smrtonoše, je to - je to moc zlé,“ zahuhlal. „Strýček - strýček Bilius taky jednoho viděl a - čtyřiadvacet hodin nato umřel!“
„Shoda okolností,“ usoudila bezstarostně Hermiona a nalila si trochu dýňové šťávy.
„Ty vůbec nevíš, o čem mluvíš!“ vyhrkl Ron a zatvářil se popuzeně. „Smrtonošové fakt dokážou většinu kouzelníků vyděsit k smrti!“
„No tak vidíš,“ prohlásila Hermiona bohorovně. „Uvidí Smrtonoše a zemřou strachem. Smrtonoš není předzvěstí smrti, je její přímou příčinou! A Harry je pořád ještě mezi námi, protože není takový hlupák, aby si hned řekl - páni, to byl Smrtonoš, to abych honem natáh bačkory.
Ron otevřel ústa, nakonec však Hermioně nic neřekl; ta si vytáhla z brašny novou učebnici věštění z čísel, rozevřela ji a opřela ji o džbánek se šťávou.
„Mně osobně připadá, že to celé jasnovidectví je úplně pochybené,“ podotkla ještě, zatímco hledala příslušnou stránku. „Myslím, že spousta věcí je v něm založená na obyčejném hádání.“
„Na Smrtonošovi v tom šálku nic pochybeného nebylo!“ ohradil se Ron.
„Zato když jsi Harrymu říkal, že je to ovce, nepřipadalo mi, že bys na tom tolik trval,“ odsekla chladně Hermiona. „Profesorka Trelawneyová říkala, že nemáš tu pravou auru! Máš prostě vztek, že se v něčem pro změnu vůbec nevyznáš!“
Dotkl se jejího citlivého místa. Hermiona praštila učebnicí věštění z čísel tak silně o stůl, že se kolem dokola rozlétly kousky masa a mrkve.
„Jestli se po mně chce, pokud mám být dobrá v jasnovidectví, abych předstírala, že vidím předzvěsti smrti ve slepenci čajových lístků, tak si nejsem jistá, že tam budu dlouho chodit. V porovnání s hodinou věštění z čísel byla tahle jasnovidecká absolutně k ničemu!“
Popadla brašnu a naštvaně odešla. Ron se za ní zamračeně díval.
„O čem to mluvila?“ zeptal se Harryho. „Na věštění z čísel přece ještě nebyla.“
Harryho potěšilo, když se po obědě dostal ven z hradu. Včerejší déšť dávno ustal, obloha měla jasnou světlešedou barvu a tráva pod nohama byla pružná a vlhká, když se s oběma kamarády vydal na úplně první hodinu péče o kouzelné tvory.
Ron a Hermiona spolu nemluvili. Harry mlčky kráčel vedle nich, když scházeli po travnatých stráních k Hagridově hájence na okraji Zapovězeného lesa. Teprve ve chvíli, kdy před sebou zpozoroval tři až příliš známé postavy, si uvědomil, že na Hagridův předmět budou nepochybně chodit společně se zmijozelskými. Malfoy o něčem zaníceně vykládal Crabbemu a Goylovi, kteří se zajíkali smíchy. Harry byl přesvědčený, že ví, o čem se ti tři baví.
Hagrid na žáky čekal u dveří své hájenky. Stál tam ve spratkovém kožichu se svým psem cvičeným na černou zvěř. Tesák mu ležel u nohou a Hagrid vypadal, že už se nemůže dočkat, až začne.
„No tak, dělejte, hoďte sebou!“ hulákal, když se k němu třída blížila. „Mám pro vás dneska fakt vopravdovou pokroutku! Čeká vás hodina, jakou jste eště nezažili! Už nikdo neschází? Fajn, poďte za mnou!“
Na jeden kratičký, ošklivý okamžik se Harry domníval, že má Hagrid v úmyslu zavést je do lesa; s tím už měl dost nepříjemných zkušeností na celý život. Hagrid však pomalu prošel podél jakéhosi stromořadí a o pět minut později se ocitli v něčem, co na první pohled vypadalo jako výběh pro koně. Vůbec nic tam nebylo.
„A teď se hezky rozestavte kolem toho hrazení!“ zavolal Hagrid. „To je vono - jen pozor, abyste dobře viděli. Tak - a teď buďte vod ty dobroty a vodevřete si učebnice -“
„Jak asi?“ ozval se studený protáhlý hlas Draca Malfoye. „Cože?“ zarazil se Hagrid.
„Jak si máme ty učebnice otevřít?“ opakoval Malfoy. Vytáhl si své Obludné obludárium, které měl převázané kusem pevného provazu. Obludárium si vytáhli i další žáci. Někteří z nich ho měli stejně jako Harry omotané opaskem, jiní ho nacpali do těsné brašny nebo k sobě desky učebnice sepjali velkými svorkami.
„Copak - copak nikdo z vás nedokázal svou knížku vodevřít?“ zatvářil se schlíple Hagrid.
Třída sborem zavrtěla hlavou.
„Stačí ji přece pohladit,“ vysvětloval Hagrid, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. „Koukněte -“
Vzal si Hermioninu učebnici a strhl z ní lepicí pásku, kterou byla omotaná. Učebnice po něm chňapla, ale Hagrid jí přejel po hřbetě obrovským ukazovákem; kniha se slastně zachvěla, otevřela se a klidně mu ležela v ruce.
„No né! Jen se podívejte, jak jsme byli všichni pitomí!“ ušklíbl se Malfoy. „Měli jsme tu potvoru přece pohladit! Jak to, že nás to nenapadlo?“
„No - já myslel, že jsou legrační,“ obrátil se Hagrid nejistě na Hermionu.
„To tedy jo, strašně legrační!“ rozčiloval se Malfoy. „To bylo vážně povedené, tyhle učebnice, co se nám pokoušely uhryznout ruce!“
„Sklapni, Malfoyi,“ ozval se tiše Harry. Hagrid vypadal sklesle a Harrymu záleželo na tom, aby mu první učitelská hodina dopadla dobře.
„No tak dobrá,“ přikývl Hagrid, který jako by ztratil nit, „takže - no, učebnice už máte a... jo... Teď byste asi potřebovali nějaký kouzelný tvory. Jo. Tak já je teda přivedu. Počkejte chviličku -“
Odrázoval od nich do lesa a ztratil se jim z očí. „Kristepane, tahle škola ale upadá,“ postěžoval si hlasitě Malfoy „když na ní může učit tenhle tupec. Tátu trefí šlak, až mu to povím -“
„Sklapni, Malfoyi!“ opakoval Harry. „Bacha, Pottere, je za tebou mozkomor -“
„Jůůůůů!“ vypískla Levandule Brownová a ukazovala prstem na protější stranu ohrady.
Cvalem se k nim blížil tucet těch nejbizarnějších tvorů, jaké kdy Harry viděl. Těla, zadní nohy a ocasy měli koňské, ale předníma nohama, křídly a hlavou připomínali gigantické orly s krutě zahnutými ocelově šedými zobáky a velkýma zářivě oranžovýma očima. Půl metru dlouhé pařáty na předních nohou působily děsivě. Každá ta nestvůra měla kolem krku tlustý kožený obojek připojený k dlouhému řetězu, a konce všech těch řetězů svíral v obrovské ruce Hagrid, který se v poklusu objevil za nimi.
„Hyjé, běžte!“ hulákal, klepal řetězy a pobízel tvory k ohradě, kde čekala nastoupená třída. Všichni svorně ustoupili o krok dozadu, když k nim došel a obludy uvázal.
„Hipogryfové!“ burácel rozjařeně Hagrid a mávl rukou ke stádu. „Že jsou to krasavci, že jo?“
Harry svým způsobem chápal, co má Hagrid na mysli. Jakmile člověk překonal počáteční šok, že vidí něco, co je napůl kůň a napůl pták, musel začít obdivovat zářivý vzhled hipogryfů, plynulý přechod jejich opeření v srst. Ti tvorově přitom hráli všemi barvami: byli ocelově šedí, bronzově hnědí, růžově grošovaní, leskle kaštanoví a inkoustově černí.
„Takže,“ zamnul si Hagrid ruce a spokojeně se rozhlédl kolem, „co takhle postavit se k nim vo něco blíž -“ Nikomu se do toho nechtělo, jen Harry, Ron a Hermiona se opatrně odhodlali přiblížit.
„A teď - první, co byste měli vo hipogryfech vědět, je to, že jsou náramně hrdý,“ pokračoval Hagrid. „Snadno se naštvou, to voni dovedou. Nikdy žádnýho hipogryfa neurážejte, protože by to mohlo bejt to poslední, co v životě uděláte.“
Malfoy, Crabbe a Goyle neposlouchali. Tiše se spolu bavili a Harry měl nepříjemný pocit, že kují pikle, jak hodinu co nejvíc narušit.
„Vždycky je potřeba počkat, až co udělá hipogryf, první krok nechat na něm,“ dál vysvětloval Hagrid. „Bejt prostě zdvořilej, jasný? Dojdete k němu, ukloníte se a pak čekáte. Pokavad se vám taky ukloní, smíte se ho dotknout. Pokavaď se ale neukloní, tak koukejte honem rychle zmizet, protože koupit jednu těmadle pařátama, to teda bolí.
To bysme měli - kdo to zkusí první?“
Většina třídy namísto odpovědi ustoupila ještě dál. Dokonce i Harry, Ron a Hermiona byli na vážkách. Hipogryfové pohazovali divoce hlavami a protahovali si mohutná křídla; vypadali, že se jim ani trochu nelíbí být uvázaní.
„Nikdo?“ zeptal se prosebně Hagrid. „Já to zkusím,“ přihlásil se Harry.
Za zády uslyšel hlasité povzdechy a Levandule s Parvati šeptly: „Ach ne, Harry, vzpomeň na ty své čajové lístky!“ Harry to všechno ignoroval a přelezl přes plot k hipogryfům.
„Jseš pašák, Harry!“ zahlaholil Hagrid. „Fajn, podíváme se teda, jak ti to pude s Klofanem.“
Odvázal z řetězu šedého hipogryfa, odtáhl ho stranou od jeho druhů a kožený obojek mu stáhl z krku. Třída na druhé straně ohrady zadržela dech. Malfoy jen zlomyslně přimhouřil oči.
„Jeď vopatrně, Harry,“ radil tiše Hagrid. „Dívá se ti do vočí, tak se snaž nemrkat - hipogryfové člověku nedůvěřujou, když moc mrká...“
Harrymu se okamžitě začaly oči zalévat slzami, přesto je však nezavřel. Klofan pootočil velikou hlavu se špičatým zobákem a upřeně na Harryho zíral hrozivým oranžovým okem.
„To je vono!“ broukl Hagrid. „To je vono, Harry.. a teď, teď se ukloň...“
Harrymu nepřipadalo příliš moudré nastavovat Klofanovi obnažený týl, ale udělal, co mu Hagrid řekl. Úplně zlehýnka se uklonil a vzhlédl.
Hipogryf na něj pořád opovržlivě zahlížel. Ani se nepohnul.
„A jéje,“ zahuhlal ustaraně Hagrid. „Tak nic, Harry, teď vycouvej, pěkně pomalu -“
Vtom se však hipogryf k obrovskému Harryho překvapení prohnul v šupinatých předních kolenou a předvedl cosi, co měla být nepochybně úklona.
„Paráda, Harry!“ zajásal nadšeně Hagrid. „To je vono, teď už si na něj můžeš klidně šáhnout. Poplácej ho po zobáku, neboj se!“
S pocitem, že lepší odměnou by bylo, kdyby se už mohl vrátit k ostatním, se Harry váhavě přiblížil k hipogryfovi a natáhl k němu ruku. Několikrát ho popleskal po zobáku a Klofan slastně zavřel oči, jako že mu to dělá náramně dobře.
Celá třída začala nadšeně tleskat, až na Malfoye, Crabbeho a Goyla, kteří se tvářili rozčarovaně.
„Jseš dobrej, Harry,“ hlaholil Hagrid. „Jasně cejtím, že by tě na sobě nechal i svízt.“
To bylo víc, než s čím Harry počítal. Byl sice zvyklý létat na koštěti, vůbec si ale nebyl jistý, že na hipogryfovi to bude totéž.
„Vylez si na něho a posaď se mu támhle za křídelní kloub,“ vyzval ho Hagrid. „A bacha, of mu nevytrháš žádný peří, to by ses mu nezavděčil...“
Harry si jednou nohou stoupl na svrchní Klofanovo křídlo a vytáhl se mu na hřbet. Klofan se vztyčil. Harry si nebyl jistý, kde by se ho měl chytit, protože všude na dosah měl jen samé peří.
„Tak leťte!“ zařval Hagrid a plácl hipogryfa přes zadek. Klofan bez varování pleskavě rozevřel svá dvanáct stop dlouhá křídla: Harry jej sotva stačil popadnout kolem krku a už se vznášeli vzhůru. Ani v nejmenším se to nepodobalo letu na koštěti, takže měl hned jasno, čemu by dal přednost. Hipogryfova křídla ho tloukla nepohodlně do boků a narážela mu zespodu do nohou, až měl pocit, že ho Klofan každou chvíli shodí, jeho hladká lesklá pera mu prokluzovala mezi prsty a Harry se neodvažoval chytit se jich pevněji, místo plynulého pohybu svého Nimbusu Dva tisíce cítil, jak se kymácí dozadu a dopředu podle toho, jak se hipogryfův zadek zdvihal a klesal v souladu s pohybem křídel.
Klofan s Harrym jednou obletěl celou ohradu a pak zamířil na přistání; teď nadcházel okamžik, z kterého měl Harry od začátku hrůzu. Zaklonil se, když hipogryf natáhl hladký krk k zemi, a zdálo se mu, že sklouzne přes zobák dolů, pak ale pocítil prudký náraz, když oba páry nohou - ptačích i koňských - dopadly na zem, a jen taktak se mu podařilo udržet rovnováhu a znovu se vzpřímit.
„Válíš, Harry!“ jásal Hagrid a všichni kromě Malfoye, Crabbeho a Goyla se k němu připojili. „Tak to bysme měli - kdo si to chce eště zkusit?“
Povzbuzen Harryho úspěchem přelezl zbytek třídy opatrně do ohrady. Hagrid postupně odvázal všechny hipogryfy a po chvíli se jim už nervózně ukláněli žáci a žákyně po celé ohradě. Neville musel před svým hipogryfem, kterému se očividně nechtělo poklesnout v kolenou, několikrát couvnout. Ron a Hermiona zkoušeli štěstí s kaštanovým hnědákem a Harry přihlížel, jak se oba snaží.
Malfoy Crabbe a Goyle převzali Klofana. Ten se uklonil Malfoyovi, který ho teď s opovržlivým výrazem poplácával po zobáku.
„Je to úplná hračka,“ protahoval hlasitě, aby ho Harry slyšel. „Věděl jsem, že na tom nic nebude, když to svedl i Potter... Vsadím se, že vůbec nejsi nebezpečný, co říkáš?“ obrátil se k hipogryfovi. „Že ne, ty přerostlá šeredná potvoro?“
Ocelové pařáty zasáhly jako blesk. Malfoy vydal jen pištivý skřek a v příštím okamžiku už se Hagrid potýkal s Klofanem, aby mu znovu navlékl kožený obojek. Klofan se vší silou snažil dostat k Malfoyovi, který ležel stočený do klubíčka v trávě a hábit měl potřísněný krví.
„Já umírám!“ ječel Malfoy a třídy se zmocnila panika. „Umírám, jen se na mě podívejte! Ta bestie mě zabila!“ „Houbeles umíráš!“ zařval Hagrid, bílý jako stěna. „Pomozte mi někdo... musíme ho vodcad dostat pryč...“ Hermiona se vyřítila otevřít branku, zatímco Hagrid si lehce zdvihl Malfoye do náruče. Harry si všiml, když kolem něj procházeli, že Malfoy má na paži dlouhou a hlubokou tržnou ránu; krev mu odkapávala do trávy a Hagrid se s ním rozběhl do stráně nahoru k hradu. Pomalou chůzí je z hodiny péče o kouzelné tvory následovala celá otřesená třída. Všichni zmijozelští proti Hagridovi hlasitě vykřikovali různé výpady.
„Měl by okamžitě dostat padáka!“ prohlásila Pansy Parkinsonová s obličejem plným slz.
„Malfoy si to zavinil sám,“ odsekl Dean Thomas, načež mu Crabbe a Goyle výhružně ukázali napjaté svaly. Všichni vystoupali po kamenných schodech do liduprázdné vstupní síně.
„Zajdu se podívat, jestli je v pořádku,“ oznámila Pansy a všichni ostatní ji sledovali, jak vybíhá po mramorovém schodišti. Zmijozelští, kteří stále ještě tlumeně proklínali Hagrida, zamířili ke své společenské místnosti ve sklepení pod hradem, zatímco Harry, Ron a Hermiona pokračovali nahoru do nebelvírské věže.
„Myslíte, že se z toho dostane?“ vyptávala se nervózně Hermiona.
„Samozřejmě že ano, takové škrábance dokáže madame Pomfreyová zacelit za vteřinku,“ ujistil ji Harry, kterému už vedoucí ošetřovny svými kouzly vyléčila zranění mnohem vážnější.
„Stejně je smůla, že se něco takového muselo Hagridovi stát hned při první hodině, co říkáte?“ přemítal ustaraně Ron. „To se dalo čekat, že se ho Malfoy pokusí zatáhnout do nějakého průšvihu...“
Byli mezi prvními, kteří se dostavili do Velké síně k večeři, protože doufali, že tam uvidí Hagrida, ten tam však nebyl.
„Přece by ho nevyhodili doopravdy, že ne?“ ujišťovala se bázlivě Hermiona, která se dosud ani nedotkla svého nákypu s hovězím masem a ledvinkami.
„To bych jim neradil,“ zabručel Ron, který se také ještě nedal do jídla.
Harry pozoroval zmijozelský stůl. Shromáždila se u něj velká skupina včetně Crabbeho a Goyla a všichni o něčem zaníceně diskutovali. Harry si byl jistý, že právě dávají dohromady vlastní verzi toho, jak Malfoy přišel ke svému zranění.
„Ať tak či tak, rozhodně se nedá říct, že by náš první den školního roku nebyl zajímavý,“ usoudil ponuře Ron. Po večeři šli všichni tři do zaplněné nebelvírské společenské místnosti, aby se pokusili vypracovat domácí úkoly, které jim zadala profesorka McGonagallová, pořád se však vytrhovali z práce a vyhlíželi oknem věže ven.
„U Hagrida se svítí,“ oznámil náhle Harry. Ron pohlédl na hodinky.
„Kdybychom si pospíšili, stihli bychom seběhnout dolů a podívat se za ním, není ještě tak pozdě...“
„Já nevím,“ odpověděla váhavě Hermiona a Harry viděl, jak po něm střelila pohledem.
„Po školních pozemcích mám povoleno chodit,“ připomněl jí kousavě. „Sirius Black sem snad ještě kolem mozkomorů nepronikl, nebo snad ano?“
A tak odložili školní povinnosti stranou, prošli otvorem v podobizně a ulevilo se jim, když cestou k hlavní bráně nikoho nepotkali; nebyli si totiž tak docela jistí, jestli mají povoleno vyjít ven.
Tráva byl dosud mokrá a v pohasínajícím světle vypadala téměř černě. Když došli k Hagridově hájence a zaklepali, zazněl zevnitř nevrlý hlas: „Poďte dál.“
Hagrid seděl u svého do čista vydrhnutého dřevěného stolu jen v košili; jeho pes Tesák, cvičený na černou zvěř, mu spočíval hlavou v klíně. Jediný pohled jim prozradil, že má Hagrid hodně upito. Měl před sebou cínový korbel, velký skoro jako vědro, a všechno nasvědčovalo tomu, že mu působí potíž zaostřit na ně zrak.
„Řek bych, že jsem udělal rekord,“ zahuhlal zastřeně, když je poznal. „Počítám, že tu eště neměli učitele, co by vydržel jeden jedinej den.“
„Oni tě vyhodili, Hagride?“ vyjekla Hermiona.
„Eště ne,“ povzdechl nešťastně a zavdal si pořádný doušek, ať už v korbelu bylo cokoli. „Je to ale jen votázka času, žejo, po tom, co se Malfoy..“
„Jak mu je?“ zajímal se Ron, když se všichni usadili. „Nebylo to přece nic vážného, že ne?“
„Madame Pomfreyová pro něho dělala, co mohla,“ odpověděl sklesle Hagrid, „von ale tvrdí, že má pořád hrozný bolesti... je celej vobvázanej a skučí...“
„To jenom filmuje,“ opáčil okamžitě Harry. „Madam Pomfreyová dokáže vyléčit úplně všechno. Loni mi nechala znova narůst polovinu všech kostí. To se ale dalo čekat, že z toho bude chtít Malfoy vytřískat, co se dá.“
„Samozřejmě už informovali školní radu,“ pokračoval zachmuřeně Hagrid. „Ty si myslej, že jsem si pro začátek ukous moc velký sousto. Že jsem měl nechat hipogryfy na pozdějc... Že jsem měl začít vod tlustočervů nebo něčeho takovýho... Vždyť já jenom chtěl, aby byla první hodina zajímavá... Všecko je to moje vina...“
„Všechno je to Malfoyova vina, Hagride!“ prohlásila důrazně Hermiona.
„Můžeme ti to dosvědčit,“ přidal se Harry. Varoval jsi, že kdo hipogryfa urazí, na toho že zaútočí. Že tě Malfoy neposlouchal, za to si může sám. Povíme Brumbálovi, jak to doopravdy bylo.“
„Jasně, Hagride, nedělej si starosti, vysekáme tě z toho,“ připojil se Ron.
Z vrásčitých koutků uhlově černých očí se Hagridovi vykutálely dvě slzy. Popadl Harryho a Rona a stiskl je v náručí, div jim nepolámal kosti.
„Řekla bych, že už jsi toho vypil dost, Hagride,“ prohlásila nesmlouvavě Hermiona, zdvihla ze stolu korbel a odešla ho ven vylít.
„No dobrá, nejspíš má pravdu,“ připustil Hagrid a pustil Harryho a Rona; ti se od něj odpotáceli a masírovali si žebra. Hagrid se těžce zdvihl ze židle a nejistým krokem vyšel ven za Hermionou. Vzápětí uslyšeli hlasité cákáni- „Co to dělá?“ zeptal se nervózně Harry, když se Hermiona vrátila s prázdným korbelem.
„Ponořil si hlavu do sudu s vodou,“ vysvětlila Hermiona a uklidila korbel na místo.
Hagrid se po chvíli vrátil, dlouhé vlasy i vousy měl úplně mokré a vytíral si vodu z očí.
„Už je to lepší,“ poznamenal, zatřásl hlavou jako pes a všechny postříkal. „Poslyšte, to bylo vod vás moc hezký, že jste za mnou přišli, vážně vám to -“
Náhle se zarazil uprostřed věty a zíral na Harryho, jako by si teprve teď uvědomil, že tam je.
„CO MÁ TOHLE KRUCINÁL ZNAMENAT, CO?“ zaburácel tak znenadání, že všichni tři vyskočili aspoň čtvrt metru do vzduchu. „TY PŘECE PO SETMĚNÍ NEMÁŠ VŮBEC CO DĚLAT VENKU, HARRY! A VY DVA HO KLIDNĚ NECHÁTE!“
Hagrid rázným krokem přešel k Harrymu, popadl ho za paži a táhl ho ke dveřím.
„Poď!“ vyštěkl na něj rozzlobeně. „Vodvedu tě pěkně zpátky až ke škole a chraň tě pámbu, esli za mnou eště někdy přídeš takle potmě. Za to ti já nestojím!“