Nahoře z kamenného schodiště sestoupili a profesorka McGonagallová zaklepala. Dveře se nehlučně otevřely a oba vešli dovnitř. Profesorka řekla Harrymu, ať chvíli počká, a nechala ho tam o samotě.
Harry se rozhlédl kolem. Jedno bylo jisté: ze všech kabinetů bradavických učitelů, kam letos zatím vkročil, byla Brumbálova pracovna nejzajímavější. Kdyby nebyl na smrt vylekaný, že třeba v příštím okamžiku dostane vyhazov ze školy, býval by věru rád, že má možnost se tu rozhlédnout.
Byla to veliká, krásná kruhová místnost plná podivných tichých zvuků. Na stolcích s vysokými štíhlými nožkami stály spousty zvláštních stříbrných přístrojů, které bzučely a z nichž vycházely malé obláčky kouře. Stěny pokrývaly podobizny bývalých ředitelů a ředitelek, a všichni ve svých rámech blaze podřimovali. Byl tu i obrovský psací stůl s nohama jako pařáty a na poličce za ním ležela ošuntělá, potrhaná kouzelnická čapka – Moudrý klobouk.
Harry zaváhal. Obezřetně se rozhlédl po spících čarodějkách a kouzelnících na stěnách. Určitě nikomu nebude vadit, když pro ten klobouk sáhne a znovu si ho vyzkouší. Jen aby zjistil... aby si ověřil, že ho poslal do té správné koleje.
Potichu obešel psací stůl, sundal klobouk z poličky a pomalu si jej nasadil. Byl mu příliš velký a sklouzl mu přes oči, stejně jako tenkrát. Upřel oči na černý vnitřek klobouku a čekal. Potom se mu v uchu ozval tichý hlásek: „Copak, Harry Pottere, snad nemáš nějaké brouky v hlavě?“
„Ehm, ano,“ zamumlal Harry. „totiž – nezlob se, že tě obtěžuji – chtěl jsem se jenom zeptat –“
„Přemýšlel jsi, jestli jsem tě poslal do správné koleje,“ domyslel si klobouk ihned. „Ano... tebe bylo obzvlášť těžké zařadit. Ale stojím za tím, co jsem řekl tenkrát –“ a Harrymu poskočilo srdce – „ve Zmijozelu bys opravdu uspěl.“
Harrymu ztěžkl žaludek, jako by v něm měl balvan. Chytil klobouk za špičku a strhl si ho z hlavy. Visel mu v ruce jako kus hadru, vybledlý a špinavý. Harry ho hodil zpátky na poličku; cítil, že mu začíná být špatně.
„Nemáš pravdu,“ řekl nahlas. Klobouk však ležel klidně a mlčky a nepohnul se z místa. Harry couval zpátky a nespouštěl z něj oči. Pak ho však podivný, chrčivý zvuk za jeho zády přiměl, aby se prudce otočil.
Přece jen tu nebyl sám. Na zlatém bidélku za dveřmi seděl sešle vyhlížející pták, který připomínal napůl oškubaného krocana. Harry na něj upřel oči a pták mu to oplatil uhrančivým pohledem, při kterém znovu vydal onen chrčivý zvuk. Harry si říkal, že vypadá velice nemocně. Oči měl kalné a teď, jak ho Harry pozoroval, mu dokonce z ocasu vypadlo několik dalších per.
Harry si právě říkal, že to je poslední, co mu ještě chybělo – aby Brumbálův oblíbený domácí pták umřel ve chvíli, kdy je s ním v pracovně sám, a v tu chvíli z ptáka vyšlehly plameny.
Harry vyděšeně vykřikl a uskočil k psacímu stolu. Horečně se rozhlížel, jestli někde není sklenice vody, ale žádnou nenašel. Pták se mezitím proměnil v ohnivou kouli, poté vyrazil hlasitý skřek a v příštím okamžiku po něm zbyla jen doutnající hromádka popela na podlaze.
Dveře pracovny se otevřely a dovnitř vešel Brumbál; tvářil se ustaraně.
„Pane profesore,“ vyjekl Harry, „ten pták – nemohl jsem dělat vůbec nic – prostě začal hořet –“
Brumbál se k Harryho překvapení usmál.
„Však měl načase,“ řekl. „Vypadal příšerně už pěkných pár dnů. Říkal jsem mu, ať to déle neodkládá.“
Když viděl ohromený výraz v Harryho tváři, pousmál se. „Fawkes je fénix, Harry. Fénixové shoří, když přijde jejich chvíle, a z popela se znovu narodí. Podívej se...“
Harry se podíval na zem a uviděl, jak z popela vystrčil hlavu maličký, svraštělý, právě narozený pták. Byl stejně ošklivý jako jeho předchůdce.
„Škoda že ho vidíš právě v Ohňový den,“ řekl Brumbál a usedl za psací stůl. „Většinu vyměřeného času je opravdu překrásný: má nádherné rudé a zlaté peří. Fénixové jsou úchvatní ptáci: Unesou neuvěřitelně těžká břemena, jejich slzy mají léčivou moc a jsou to velice věrní domácí přátelé.“
Harry úplně zapomněl, proč tu vlastně je, jak ho vylekal hořící Fawkes, ale když se Brumbál usadil na židli s vysokým opěradlem u psacího stolu a upřel na něj své pronikavé světlemodré oči, znovu si to všecko uvědomil.
Dříve než Brumbál stačil říci jediné slovo, rozletěly se hlučně dveře pracovny a dovnitř vtrhl Hagrid. V očích měl rozběsněný pohled, kuklu vyhrnutou na temeni ježaté černé hlavy a v ruce se mu pořád ještě pohupoval mrtvý kohoutek.
„Harry to neudělal, pane profesore!“ vyhrkl. „Mluvil jsem s ním malou chvilku předtím, než toho kluka našli, něco takovýho by Harry prostě nestihnul, pane...“
Brumbál se pokusil něco říci, Hagrid však hulákal dál a v rozrušení mával kohoutkem, až všude kolem létalo peří.
„Von to udělat nemoh, pane, vodpřisáhnu to i před samotným ministerstvem kouzel, esli to bude potřeba...“
„Hagride, já –“
„Nemáte toho pravýho, pane, já vím, že Harry by nikdy...“
„Hagride!“ překřikl ho konečně Brumbál „Já se nedomnívám, že Harry ty dva napadl.“
„Jo takhle,“ zakoktal Hagrid a kohoutek mu ochable sklouzl po boku. „Tak to jo. Já teda počkám venku, pane řediteli.“
A těžkým krokem vyšel rozpačitě ze dveří.
„Takže vy si nemyslíte, že jsem to udělal já, pane profesore?“ opakoval Harry s nadějí v hlase, zatímco Brumbál smetal z psacího stolu kohoutí peří.
„Ne, Harry, nemyslím,“ řekl Brumbál, i když se už zase tvářil zachmuřeně. „Ale stejně s tebou potřebuji mluvit.“
Harry neklidně čekal, zatímco si ho Brumbál prohlížel, konečky dlouhých prstů složené k sobě.
„Musím se tě zeptat, Harry, jestli máš něco, co bys mi chtěl říci,“ vyzval ho vlídně. „Opravdu cokoli.“
Harry nevěděl, co mu má odpovědět. Vzpomněl si na Malfoye, jak křičel „Příště je řada na vás, vy mudlovští šmejdi!“ a na Mnoholičný lektvar, jenž bublal v umývárně Ufňukané Uršuly. Potom se rozpomněl na hlas bez těla, který už dvakrát slyšel, a vzpomněl si, co mu řekl Ron: Slyšet hlasy, které nikdo jiný neslyší, není dobré znamení, dokonce ani v kouzelnickém světě ne. Připomněl si, co o něm všichni říkají, i svůj rostoucí strach, že existuje nějaký vztah mezi ním a Salazarem Zmijozelem...
„Ne,“ odpověděl. „Nemám vůbec nic, pane profesore.“
Až do té doby panovala ve škole nejistota, po dvojnásobném útoku na Justina a Skoro bezhlavého Nicka se však změnila v opravdové zděšení. Víc než co jiného kupodivu všechny vyváděl z míry osud Skoro bezhlavého Nicka. Kdo mohl něco takového udělat duchovi? ptali se studenti jeden druhého. Jaká strašlivá síla dokázala ublížit dokonce i někomu, kdo už byl mrtvý? Hromadně si zamlouvali místa ve spěšném vlaku z Bradavic, aby na Vánoce mohli odjet domů.
„Když to takhle půjde dál, budeme jediní, kdo tu zůstane,“ řekl Ron Harrymu a Hermioně. „My tři, Malfoy, Crabbe a Goyle. To tedy budou svátky, to vám povím.“
Crabbe a Goyle, kteří vždycky udělali totéž co Malfoy, se také zapsali, že zůstanou přes prázdniny ve škole. Harry však byl rád, že většina studentů odjíždí. Už ho omrzelo, jak se mu všichni na chodbách vyhýbají, jako by mu v příští chvíli měly narůst tesáky nebo by měl plivat jed; omrzelo ho všecko to mumlání, ukazování prstem a sykání, když se s nimi míjel.
Fredovi a Georgeovi to naopak připadalo jako úžasná legrace. Vyšetřili si čas, aby po chodbách chodili před Harrym a vykřikovali: „Uvolněte cestu Zmijozelovu dědici, opravdu zlému černokněžníkovi, ať může projít...“
Percy jejich počínání rozhodně odsuzoval.
„Na tom není nic k smíchu,“ namítl ledově.
„No tak, Percy, uhni přece,“ vyzval ho Fred. „Harry má naspěch.“
„Ano, spěchá do Tajemné komnaty, aby si dal šálek čaje se svým zubatým služebníkem,“ řehtal se George. Ani Ginny to nepřipadalo zábavné.
„No tak, nechte toho,“ pofňukávala pokaždé, když se Fred Harryho hlasitě zeptal, koho hodlá napadnout příště, nebo když George předstíral, že ho odhání velikým stroužkem česneku, kdykoli se s ním setkal.
Harrymu to nevadilo; těšilo ho naopak, že představa, jako by právě on byl Zmijozelovým dědicem, připadá aspoň Fredovi a Georgeovi směšná. Jejich šaškování však očividně rozčilovalo Draca Malfoye, který se tvářil čím dál víc dopáleně, když je při tom přistihl.
„To proto, že úplně hoří, aby mohl říct, že to všecko je jeho dílo,“ soudil Ron znalecky. „Víš přece, jak nesnáší, aby byl někdo lepší než on, a teď si každý mysli, že jsi všechny ty lumpárny udělal ty.“
„Ale brzy bude mít utrum,“ mínila Hermiona spokojeně. „Mnoholičný lektvar je skoro hotový, takže se co nevidět dozvíme pravdu.“
Konečně se první pololetí překulilo a v hradu zavládlo ticho, hluboké jako sníh na školních pozemcích. Harrymu vůbec nepřipadalo tísnivé, cítil je naopak jako plné pohody a těšilo ho, že on, Hermiona a Weasleyovi mají nebelvírskou věž sami pro sebe, takže mohli hrát Řachavého Petra a dělat přitom kravál, aniž to někomu vadilo, a potajmu se cvičit v soubojích. Fred, George i Ginny se rozhodli zůstat raději ve škole, než aby jeli s rodiči na návštěvu k Billovi do Egypta. Percy, který jim ostře vytýkal jejich „dětinské chování“, se v nebelvírské společenské místnosti příliš nezdržoval; už před časem jim nabubřele sdělil, že zůstává ve škole přes Vánoce jen proto, že v těchto těžkých chvílích je jako prefekt povinen být učitelům nápomocen.
Božíhodové ráno bylo studené a bílé. Harryho a Rona, kteří zůstali v ložnici sami, velice časně probudila Hermiona – vtrhla dovnitř už oblečená a nesla jim dárky. „Vstáváme!“ halasila a roztáhla záclony na okně.
„Ale Hermiono – ty tu přece nemáš co pohledávat,“ bránil se Ron a zakrýval si oči před světlem.
„Přeju ti veselé Vánoce,“ řekla Hermiona a hodila mu dárek. „Já jsem skoro hodinu vzhůru, a ještě jsem přidávala do lektvaru denivky. Už je hotový.“
Harry se posadil. Tohle ho naráz probudilo.
„Víš to jistě?“
„Docela určitě,“ řekla Hermiona a odstrčila krysu Prašivku, aby se mohla usadit v nohách postele. „Jestli to chceme udělat, myslím, že by to mělo být dnes večer.“
V tu chvíli vletěla dovnitř Hedvika a přinášela v zobáku maličký balíček.
„Nazdárek!“ uvítal ji Harry šťastně, když přistála na jeho posteli. „Ty se mnou už zase mluvíš?“
Hedvika ho vlídně ždibla do ucha, což pro něj byl mnohem větší dárek než ten, který mu přinesla. Ukázalo se, že je od Dursleyových. Poslali mu zubní kartáček a lístek, v němž ho žádali, aby zjistil, zda by v Bradavicích nemohl zůstat i přes letní prázdniny.
Z ostatních vánočních dárků měl Harry mnohem větší radost. Hagrid mu poslal obrovskou plechovku sirupového cukroví, o kterém si hned řekl, že si ho ohřeje, aby změklo, než se do něj pustí. Od Rona dostal knihu, která se jmenovala Létání s Kanonýry a byla plná zajímavých údajů o jeho oblíbeném famfrpálovém mužstvu, a Hermiona mu koupila nádherný brk z orlího pera. V posledním balíčku našel Harry nový, ručně pletený svetr od paní Weasleyová a velkou hrozinkovou veku. Lístek od ní si vystavil, nenadále ho však znovu přepadl provinilý pocit, když si vzpomněl na auto pana Weasleyho, které neviděl od chvíle, kdy s ním nabourali do Vrby mlátičky, a na všechny články školního řádu, jež se chystali s Ronem v nejbližších hodinách porušit.
Vánoční oběd v Bradavicích byl zážitkem pro každého – dokonce i pro ně tři, ačkoli v nich byla malá dušička, neboť ještě toho dne měli vypít Mnoholičný lektvar. Velká síň vypadala fantasticky. Nejenže tu stál tucet vánočních stromků pokrytých jíním a na stropě se navzájem proplétaly široké pásy jmelí a cesmíny, ale od stropu padal i kouzelný sníh, teplý a suchý. Brumbál všechny dirigoval při zpěvu oblíbených koled, a Hagrid po každém dalším poháru vaječného koňaku hřímal víc a víc. Percymu ušlo, že Fred začaroval jeho prefektský odznak, na kterém teď stálo Trouba, a všech se vyptával, čemu se hihňají. Harrymu dokonce nevadily uštěpačné poznámky Draca Malfoye o jeho novém svetru, které k němu doléhaly od zmijozelského stolu. Jestli budou mít trochu štěstí, Malfoyovi se už za pár hodin dostane toho, co si zaslouží.
Harry a Ron ani nestačili dojíst třetí porci vánočního nákypu, a už je Hermiona odváděla ze síně, aby doladili plán dnešního večera.
„Ještě potřebujeme špetku něčeho z těch, v které se proměníme,“ prohlásila věcně, jako by je posílala do samoobsluhy pro prací prášek. „Samozřejmě bude nejlepší, když si obstaráte něco z Crabbeho a z Goyla. Jsou to Malfoyovi nejlepší kamarádi, a těm on poví všecko. A také se musíme pojistit, aby nás opravdoví Crabbe a Goyle nepřistihli, až se ho budeme vyptávat.
„Mám to všecko promyšlené,“ pokračovala a nevšímala si užaslého výrazu na Harryho i Ronově tváři. Ukázala jim dvě silné čokoládové tyčinky. „Naplnila jsem je docela obyčejným Uspávacím lektvarem. Vy se jen musíte postarat, aby je Crabbe a Goyle našli. Víte, jak jsou oba nenasytní, takže je určitě zbaští. Hned jak usnou, vytrhnete každému pár vlasů a pak ty dva schováte do přístěnku na smetáky.“
Harry a Ron se na sebe nevěřícně podívali.
„Hermiono, já nemyslím –“
„To přece nemusí vyjít –“
Hermiona však měla v očích ocelový lesk, ne nepodobný tomu, jaký občas vídali u profesorky McGonagallové.
„Bez Crabbeových a Goylových vlasů nám ten lektvar bude k ničemu,“ řekla přísně. „Chcete Malfoye vyzpovídat nebo ne?“
„Ano, to víš, že ano,“ přisvědčil Harry. „Ale co ty? Komu vyškubneš vlasy ty?“
„Já už pro sebe mám!“ usmála se Hermiona a vytáhla z kapsy malou lahvičku, v níž měla jediný vlas. „Vzpomínáte si, jak se mnou Millicent Bulstrodeová zápasila v Soubojnickém klubu? Tohle mi od ní zůstalo na hábitu, když se mě pokoušela uškrtit! A kromě toho odjela na Vánoce domů, takže ve Zmijozelu prostě řeknu, že jsem se rozhodla vrátit.“
Když potom Hermiona odkvapila podívat se ještě na Mnoholičný lektvar, Ron na Harryho pohlédl s výrazem odsouzence na smrt.
„Už ses někdy řídil plánem, ve kterém může selhat tolik věcí?“
K Harryho i Ronově velikému překvapení však první část plánu proběhla tak hladce, jak Hermiona předpokládala. Po vánoční svačině zůstali na číhané v opuštěné vstupní síni a čekali na Crabbeho a Goyla, kteří se u opuštěného zmijozelského stolu cpali čtvrtou porcí piškotu s ovocem a se šlehačkou. Harry nastrčil čokoládové tyčinky u zábradlí schodiště. Když zjistil, že Crabbe a Goyle konečně odcházejí z Velké síně, bleskurychle se s Ronem schovali za brněním vedle hlavních dveří.
„Jak moc někdo může ztloustnout?“ zašeptal Ron jako u vytržení, když Crabbe Goyla na tyčinky rozjařeně upozornil a hned se jich chopil. S blaženým úsměvem si je nacpali do obrovských úst, dychtivě žvýkali a tvářili se vítězoslavně. Vzápětí se s nezměněným výrazem sesuli po zádech na podlahu.
Nejtěžší bylo odtáhnout ty dva do přístěnku na protější straně vstupní síně. Jakmile je uložili mezi kbelíky a smetáky, Harry vyškubl Goylovi hrst chlupů, které mu rostly na čele, a Ron Crabbemu vytrhl pár vlasů. Sebrali jim i boty, protože neměli takové hnáty jako Crabbe a Goyle. Pak – ještě celí tumpachoví z toho, co právě provedli – zamířili na umývárnu Ufňukané Uršuly.
Pro hustý černý kouř, vycházející z kabinky, kde Hermiona míchala v kotlíku lektvar, téměř nic neviděli. Přetáhli si hábity přes obličej a lehce zaklepali.
„Hermiono?“
Slyšeli, jak v zámku zaskřípalo, a Hermiona jim se zářivým, nedočkavým výrazem v obličeji otevřela. Za ní glo glo glo bublal lektvar“ hustý jako sirup. Na záchodovém prkénku už byly připravené tři skleněné odlivky.
„Tak co – povedlo se?“ vyhrkla Hermiona bez dechu.
Harry jí ukázal Goylovy vlasy.
„Výborně! A já pro vás v prádelně štípla tyhle hábity,“ řekla Hermiona a ukázala menší pytel. „Až se z vás stanou Crabbe a Goyle, budete potřebovat větší.“
Všichni tři se teď upřeně zahleděli do kotlíku. Zblízka lektvar vypadal jako husté, tmavé bahno, v kterém to lenivě bublá.
„Jsem si jistá, že jsem všecko udělala správně,“ řekla Hermiona a úzkostně si znovu přečetla pocákanou stránku z Lektvárů nejmocnějších. „Vypadá přesně, jak by podle té knihy vypadat měl... Až ho vypijeme, máme celou hodinu na to, než se zas vrátíme do vlastní podoby.“
„A co teď?“ zeptal se šeptem Ron.
„Teď ho rozdělíme do tří sklenic a přidáme ty vlasy.“ Hermiona do každé sklenice nalila sběračkou pořádnou dávku lektvaru. Pak roztřesenou rukou do první z nich vytřepala z lahvičky vlas Millicent Bulstrodeové.
Roztok hlasitě zasyčel, jako když se vaří voda v konvici, a začal zuřivě pěnit. Vteřinu nato dostal odporně žlutou barvu.
„Tak takhle vypadá tresť Millicent Bulstrodeové,“ řekl Ron a znechuceně si ho prohlížel. „Vsadím se, že bude odporný.“
„A teď si udělejte ty svoje,“ vybídla je Hermiona. Harry hodil Goylovy chlupy do prostřední odlivky a Ron přidal Crabbeovy vlasy do té poslední. Lektvar v obou sklenicích zasyčel a zpěnil se: po přísadě z Goyla špinavě zezelenal a vypadal jako uschlé holuby z nosu, zatímco ten s Crabbem byl temně, kalně hnědý.
„Počkejte,“ zarazil Harry své kamarády, když Ron a Hermiona už už sahali po sklenicích. „Radši bychom to neměli vypít tady: jakmile se proměníme v Crabbeho a v Goyla, už se sem nevejdeme. A Millicent taky není žádný kulihrášek.“
„To máš pravdu,“ souhlasil Ron a odemkl. „Vlezeme si každý do jedné kabinky.“
Harry vklouzl do té prostřední a dával pozor, aby ze svého Mnoholičného lektvaru nevylil ani kapku.
„Jste připraveni?“ zeptal se.
„Ano,“ slyšel hlasy obou přátel.
„Raz... dva... tři!“
Harry si stiskl nos a dvěma důkladnými doušky lektvar vypil. Chutnal jako rozvařené zelí.
V tu ránu se v něm všecko začalo kroutit, jako by právě spolykal živé hady – chytil se za břicho a přemítal, jestli nebude zvracet – ten palčivý pocit se mu rychle šířil z žaludku až do konečků prstů na rukou i na nohou. Vzápětí padl na všechny čtyři, lapal po dechu a měl děsivý pocit, že se snad rozpouští. Kůže po celém těle mu bublala jako horký vosk a ruce mu před očima začaly růst, prsty ztloustly, nehty se rozšířily a kotníky měl jako špalíky. Ramena se mu bolestně roztáhla a štípání na čele mu prozradilo, že se mu vlasy rozrůstají až k obočí; hábit na něm praskl, jak se mu hrudník roztáhl jako sud, který potrhal obruče, a boty, naráz o čtyři čísla menší než jeho nohy“ mu způsobovaly hotová muka.
Všecko ustalo stejně náhle, jako to předtím začalo. Harry ležel na studené kamenné podlaze na břiše a poslouchal, jak na posledním záchodku úplně vzadu Uršula nevrle bublá. S námahou odkopl boty a vstal. Tak takové to je být Goylem. Ruce jako lopaty se mu třásly, dokázal si však svléknout svůj starý hábit, který mu visel dobrou stopu nad kotníky, obléknout si náhradní a zavázat si Goylovy boty, veliké jako lodi. Chtěl si urovnat vlasy, aby mu nepadaly do očí, ale místo nich nahmatal jen nízký porost tuhých chlupů sahajících až do čela. Potom si uvědomil, že s brýlemi vidí hůř, protože Goyle zřejmě žádné nepotřeboval. Sundal si je a zavolal: „Jste oba v pořádku?“ Z úst mu vyšel Goylův nízký, skřípavý hlas.
„Jo,“ ozvalo se zprava Crabbeovo hluboké zamručení. Harry odemkl a postavil se před puklé zrcadlo. Přihlouplýma, zapadlýma očima teď na něho zíral Goyle. Harry se poškrabal na uchu, a Goyle v zrcadle taky.
Dveře Ronovy kabinky se otevřely hned nato a chlapci se na sebe podívali. Ron byl sice bledý a vyděšený, vypadal ale od Crabbeho k nerozeznání se sestřihem podle kastrolu a s dlouhými gorilími pažemi.
„To je neuvěřitelné,“ Ron přistoupil k zrcadlu a šťoural se v Crabbeově plochém nose. „Neuvěřitelné!“
„Radši abychom šli,“ mínil Harry a povolil si řemínek od hodinek, který se zařezával do Goylova tlustého zápěstí. „Musíme ještě zjistit, kde má Zmijozel společenskou místnost. Doufám jen, že najdeme někoho, za kým bychom mohli jít...“
Ron, který Harryho už chvíli soustředěně pozoroval, řekl: „Ani nevíš, jak je zvláštní vidět, jak Goyle myslí.“
Zabouchal na dveře Hermioniny kabinky. „Tak pojď, už musíme jít...“
Zevnitř mu odpověděl ostrý vysoký hlas: „Já – já myslím, že nakonec nepůjdu. Jděte beze mě.“
„Hermiono, my přece víme, že Millicent Bulstrodeová je ošklivá. Nikdo se nedozví, že jsi to ty.“
„Ne – vážně – já myslím, že nikam nepůjdu. Ale vy dva si pospěšte, neztrácejte čas.“
Harry se na Rona zaraženě podíval.
„Takhle fakt vypadáš jako Goyle,“ mínil Ron. „Tak se tváří vždycky, když se ho některý učitel na něco zeptá.“
„Hermiono, jsi v pořádku?“ zeptal se Harry přes dveře. „Ale jo – cítím se dobře... Jděte už –“
Harry pohlédl na hodinky. Pět z drahocenných šedesáti minut už uplynulo.
„Pak se sejdeme tady ano?“ řekl.
Harry a Ron opatrně otevřeli dveře umývárny, ověřili si, že na chodbě nikdo není, a vyrazili.
„Nemávej tolik těma rukama,“ vybídl Harry Rona šeptem.
„Cože?“
„Crabbe je má vždycky jako strnulé...“
„Je to takhle lepší?“
„Jo, to už jde.“
Dali se po mramorovém schodišti dolů. Teď potřebovali někoho ze Zmijozelu, kdo by je dovedl do jejich společenské místnosti, nikde však nezahlédli ani živáčka.
„Napadá tě něco?“ zamumlal Harry.
„Zmijozelští vždycky chodí na snídani tamhle odtud,“ řekl Ron a ukázal na vchod do sklepení. Sotva to vyslovil, vynořila se z něj jakási dívka s dlouhými vlnitými vlasy.
„Promiň,“ pospíšil si k ní Ron, „my nějak zapomněli cestu do naší společenské místnosti.“
„Jak to myslíš?“ řekla dívka upjatě. „Naší společenské místnosti? Já jsem z Havraspáru.“
A na odchodu se po nich podezíravě ohlédla.
Harry a Ron urychleně vyrazili do tmy a jejich kroky hlasitě duněly, jak na Crabbeových a Goylových mohutných chodidlech dusali po kamenných schodech. Stále víc měli pocit, že to nebude tak snadné, jak doufali.
Bludiště chodeb zelo prázdnotou. S každým krokem se ocitali hlouběji pod školní budovou a neustále koukali na hodinky, aby věděli, kolik jim ještě zbývá času. Po čtvrt hodině, když si už začínali zoufat, konečně před sebou někoho zahlédli.
„Podívej!“ vyhrkl Ron vzrušeně. „Tamhle jednoho máme!“
Postava právě vycházela z postranní místnosti. Když ale přispěchali blíž, srdce jim pokleslo. Nebyl to nikdo ze Zmijozelu, nýbrž Percy.
„Co děláš tady dole?“ zeptal se Ron překvapeně. Percy se zatvářil dotčeně.
„Do toho ti nic není,“ pronesl odměřeně. „Ty jsi Crabbe, že?“
„Cože...? Jo, jasně,“ vzpamatoval se Ron.
„Tak už ať jste ve své ložnici!“ řekl Percy přísně. „Potulovat se po temných chodbách není v téhle době bezpečné.“
„Ty tu přece chodíš taky“ poukázal Ron.
„Já jsem prefekt,“ a Percy se hrdě napřímil. „Mne nikdo přepadnout nemůže.“
Vtom se za Harrym a Ronem ozval něčí hlas. Pomalu se k nim blížil Draco Malfoy – a Harry měl poprvé v životě radost, že ho vidí.
„Tak tady jste,“ protáhl a změřil si oba přítelíčky. „To jste se celou dobu cpali ve Velké síni? Hledal jsem vás, musím vám ukázat něco srandovního.“
Malfoy se opovržlivě podíval na Percyho.
„A co ty děláš tady dole, Weasleyi?“ ušklíbl se.
Percy vypadal pobouřeně.
„Vyprošuji si větší úctu ke školnímu prefektovi!“ řekl. „To, jak se chováš, se mi vůbec nelíbí!“
Malfoy se znovu zašklebil a kývl na ty dva, aby šli za ním. Harry se Percymu div nezačal omlouvat, jen taktak se zarazil. Spolu s Ronem spěchali za Malfoyem, a když zahnuli do další chodby, Draco řekl: „Tenhle Peter Weasley –“
„Percy,“ opravil ho Ron automaticky.
„To máš fuk,“ řekl Malfoy. „Všiml jsem si jen, že v poslední době věčně čmuchá po celé škole. A vsadím se, že vím, oč mu jde: myslí si, že chytí Zmijozelova dědice na vlastní pěst.“
Krátce, posměšně se zachechtal a Harry s Ronem si vyměnili vzrušené pohledy.
Potom se Malfoy zastavil před holou, vlhkou kamennou zdí.
„Jak že je to nové heslo?“ obrátil se na Harryho.
„Ehm –“ zakoktal Harry.
„No jasně – Čistá krev!“ řekl Malfoy, který stejně neposlouchal, a kamenné dveře ukryté ve zdi se otevřely Malfoy jimi prošel a Harry s Ronem taky.
Zmijozelská společenská místnost byla dlouhá, nízká podzemní prostora s hrubými kamennými stěnami a stropem, z kterého na řetězech visely kulaté, zelenavé lampy. V důkladném krbu před nimi praskal oheň a ve vyřezávaných křeslech kolem viděli nejasné postavy několika zmijozelských studentů.
„Počkejte tady,“ řekl Malfoy svým průvodcům a ukázal jim na dvě volná křesla opodál. „Dojdu pro to – otec mi to zrovna poslal –“
Harry i Ron přemýšleli, co jim Malfoy hodlá ukázat; posadili se však a dělali, že sem doopravdy patří.
Za minutku byl Malfoy zpátky. V ruce držel cosi jako výstřižek z novin a strčil to Ronovi pod nos.
„Teď se nachechtáš,“ řekl.
Harry viděl, jak Ron zděšeně vytřeštil oči. Přeletěl výstřižek očima, nuceně se zasmál a podal ho Harrymu.
Byl to výstřižek z Denního věštce a stálo v něm:
VYŠETŘOVÁNÍ NA MINISTERSTVU KOUZEL
Artur Weasley, vedoucí odboru zneužívání mudlovských výtvorů, dnes dostal pokutu padesát galeonů za to, že očaroval mudlovské auto.
Pan Lucius Malfoy, člen správní rady Školy čar a kouzel v Bradavicích, kde očarované vozidlo letos na podzim havarovalo, dnes Weasleyho vyzval, aby ze svého úřadu odstoupil.
„Weasley dělá ministersvu ostudu,“ sdělil pan Malfoy našemu reportérovi. „Je očividně neschopný vytvářet náš právní řád a jeho směšný Zákon na ochranu mudlů by měl být okamžitě sešrotován.“
Pana Weasleyho se nepodařilo zastihnout, aby se k tomu vyjádřil, a jeho žena vyzvala reportéry, ať koukají zmizet, nebo že na ně pustí rodinného ghúla.
„Tak co?“ zeptal se Malfoy nedočkavě, když mu Harry výstřižek vrátil. „Tobě to nepřipadá srandovní?“
„Ha ha,“ dostal ze sebe Harry.
„Artur Weasley mudly tak miluje, že by měl zlámat svou hůlku a připojit se k nim,“ řekl Malfoy opovržlivě. „Podle toho, jak se chovají, by jeden nevěřil, že jsou z čistokrevného kouzelnického rodu.“
Ronova (nebo spíš Crabbeova) tvář byla zkřivená hněvem.
„Hele, co je s tebou, Crabbe?“ osopil se na něj Malfoy.
„Bolí mě břicho,“ zamručel Ron.
„Tak si dojdi na ošetřovnu a všechny ty mudlovské šmejdy za mě nakopni!“ zachechtal se Malfoy. „Abych pravdu řekl, překvapuje mě, že se v Denním věštci o všech těch útocích ještě nepíše,“ pokračoval zamyšleně. „Myslím, že Brumbál se to prostě snaží ututlat. Jestli to co nejdřív nepřestane, přijde o místo. Otec vždycky říkal, že Brumbál je to nejhorší, co tuhle školu mohlo potkat. Má slabost pro žáky z mudlovských rodin, takový póvl, jako je ten Creevey, by sem žádný slušný ředitel nepustil.“
Malfoy začal pomyslným fotoaparátem dělat snímky a krutě, ale přesně jim předvedl Colina: „Pottere, můžu si tě vyfotografovat, Pottere? Můžeš mi dát svůj autogram? Můžu ti olízat boty, Pottere – prosím, prosím?“
Spustil ruce a podíval se na Harryho a na Rona. „Co je to s váma dvěma?“
Harry s Ronem se až příliš pozdě přinutili zasmát, Malfoye to však zřejmě uspokojilo; vždyť Crabbemu a Goylovi to vždycky myslelo pomalu.
„A náš svatý Potter, přítel mudlovských šmejdů,“ pronesl Malfoy pomalu, „je další, kdo nemyslí jako opravdový kouzelník, jinak by se přece nepřátelil s tou nafoukanou šmejdkou Grangerovou. Ostatně lidi si myslí, že on je Zmijozelův dědic!“
Harry a Ron čekali se zatajeným dechem. Malfoy byl nepochybně na nejlepší cestě jim říct, že ve skutečnosti je jím on sám. Ale potom –
„Rád bych věděl, kdo to je doopravdy,“ řekl Malfoy nedůtklivě. „Třeba bych jim mohl pomoct.“
Ronovi při těch slovech poklesla brada. Crabbeův obličej teď vypadal ještě tupohlavěji než jindy. Malfoy to naštěstí nepostřehl a Harry honem řekl: „Přece musíš mít aspoň tušení, kdo za tím vším stojí...“
„Víš dobře, že nemám, Goyle, kolikrát ti to mám říkat?“ osopil se na něj Malfoy. „A otec mi taky neřekne ani slovo o tom, co se tu dělo, když byla Komnata naposled otevřená. Samozřejmě to bylo před padesáti lety, dřív, než byl v Bradavicích on sám, ale ví o tom ledacos a říká, že to všecko zůstalo tabu a že by bylo podezřelé, kdybych o tom věděl příliš mnoho. Jednu věc ale vím: když byla Tajemná komnata otevřená naposled, jedna mudlovská šmejdka přišla o život. Takže se vsadím, že je to jen otázka času, než i tentokrát některou zabijou... Doufám, že to bude ta Grangerová,“ dodal s nadějí.
Ron jen zatínal Crabbeovy obrovské pěsti. Harry vytušil, že by se nejspíš prozradili, kdyby teď Ron Malfoye uhodil, vyslal k němu varovný pohled a zeptal se: „A ty víš, jestli toho, kdo Komnatu otevřel naposled, chytili, nebo ne?“
„Hmm... ať už to udělal kdo chtěl, vyloučili ho,“ řekl Malfoy. „Nejspíš jsou ještě v Azkabanu.“
„V Azkabanu?“ zeptal se Harry zmateně.
„Jo, v Azkabanu – v kouzelnickém vězení, Goyle,“ vysvětlil Malfoy a nevěřícně se na něj podíval. „Namouduši, tobě kdyby to myslelo ještě pomaleji, chodil bys pozpátku.“
Neklidně poposedl v křesle a řekl: „Otec mi píše, ať se držím stranou a nechám Zmijozelova dědice, aby to vyřídil. Říká, že se škola musí konečně zbavit všech těch mudlovských šmejdů, ale já že se do toho nemám plést. Samozřejmě teď má dost starostí – říkal jsem vám, že ministerstvo kouzel u nás minulý týden udělalo domovní prohlídku?“
Harry se pokusil vykouzlit v Goylově tupém obličeji ustaraný výraz.
„Fakt...“ řekl Malfoy. „Naštěstí toho moc nenašli. Otec má přitom některé velice cenné předměty, co souvisejí s černou magií. My totiž máme pod podlahou přijímacího pokoje svou vlastní tajnou komnatu –“
„Aha!“ rozzářil se Ron.
Malfoy na něj zazíral, a Harry také. Ron zčervenal. Dokonce i vlasy mu teď začínaly rudnout, a nos se mu prodlužoval – hodina, kterou měli k dispozici, vypršela. Ronovi se vracela jeho vlastní podoba a Harrymu, na kterého se Ron podíval, se očividně vracela také.
Oba byli skokem na nohou.
„Musím si sehnat něco na ten žaludek,“ zamručel Ron a oba mžikem přeběhli přes celou zmijozelskou společenskou místnost, vrhli se ke kamenným dveřím ve zdi a hnali se chodbou vzhůru. Věděli, že je zle, ale utěšovali se, že snad Malfoy nic nepostřehl. Harry cítil, jak mu nohy v Goylových velikých botách kvedlají, a musel si podkasat hábit, jak se zmenšoval. Vyřítili se po schodech do ztemnělé vstupní síně, kde se teď rozléhaly tlumené údery z přístěnku, do něhož zamkli Crabbeho a Goyla. Nechali boty před přístěnkem a jen tak v ponožkách se hnali po mramorovém schodišti k umývárně Ufňukané Uršuly.
„Úplná ztráta času to zase nebyla,“ zasupěl Ron a zavřel za sebou dveře umývárny. „Zatím jsme sice nevypátrali, kdo má ta přepadení na triku, ale zítra napíšu taťkovi, aby si pořádně posvítil pod podlahu přijímacího pokoje u Malfoyových.“
Harry si v puklém zrcadle prohlédl svůj obličej. Vypadal už zas normálně. Nasadil si brýle a Ron zatím zabušil na dveře Hermioniny kabinky.
„Hermiono, pojď ven, máme ti toho spoustu co povídat –“
„Jděte pryč!“ zakvílela Hermiona. Harry a Ron se po sobě podívali.
„Co je s tebou?“ zeptal se Ron. „Přece už zas musíš vypadat normálně jako my...“
Vtom dveřmi kabinky proplula Ufňukaná Uršula. Harry ji ještě nikdy neviděl tvářit se blaženěji.
„Óóóóóó, jen počkejte, sami uvidíte,“ řekla, „Je to příšerné!“
Slyšeli cvaknout západku a pak se objevila vzlykající Hermiona s hábitem přetaženým přes hlavu.
„Co je?“ zeptal se Ron nejistě, „To ještě pořád máš Millicentin nos či co?“
Hermiona si spustila hábit a Ron uskočil, až vrazil do umyvadla.
Hermiona měla obličej porostlý černou srstí, oči jí zežloutly a z vlasů jí trčely dlouhé špičaté uši.
„Byl to ko–kočičí chlup!“ zakvílela, „M–Millicent Bulstrodeová má asi kočku! Jenže na přeměnu ve zvíře se ten lektvar nemá používat!“
„Pane jo,“ vydechl Ron,
„Jen počkej, ty teď zkusíš,“ rozplývala se štěstím Uršula. „To se dá do pořádku, Hermiono,“ vyhrkl Harry. „Zavedeme tě na ošetřovnu. Madame Pomfreyová se nikdy zbytečně nevyptává...“
Trvalo dlouho, než Hermionu přesvědčili, aby z umývárny vůbec vyšla ven. Ufňukaná Uršula je ještě vyprovodila srdečným chichotem:
Harry se rozhlédl kolem. Jedno bylo jisté: ze všech kabinetů bradavických učitelů, kam letos zatím vkročil, byla Brumbálova pracovna nejzajímavější. Kdyby nebyl na smrt vylekaný, že třeba v příštím okamžiku dostane vyhazov ze školy, býval by věru rád, že má možnost se tu rozhlédnout.
Byla to veliká, krásná kruhová místnost plná podivných tichých zvuků. Na stolcích s vysokými štíhlými nožkami stály spousty zvláštních stříbrných přístrojů, které bzučely a z nichž vycházely malé obláčky kouře. Stěny pokrývaly podobizny bývalých ředitelů a ředitelek, a všichni ve svých rámech blaze podřimovali. Byl tu i obrovský psací stůl s nohama jako pařáty a na poličce za ním ležela ošuntělá, potrhaná kouzelnická čapka – Moudrý klobouk.
Harry zaváhal. Obezřetně se rozhlédl po spících čarodějkách a kouzelnících na stěnách. Určitě nikomu nebude vadit, když pro ten klobouk sáhne a znovu si ho vyzkouší. Jen aby zjistil... aby si ověřil, že ho poslal do té správné koleje.
Potichu obešel psací stůl, sundal klobouk z poličky a pomalu si jej nasadil. Byl mu příliš velký a sklouzl mu přes oči, stejně jako tenkrát. Upřel oči na černý vnitřek klobouku a čekal. Potom se mu v uchu ozval tichý hlásek: „Copak, Harry Pottere, snad nemáš nějaké brouky v hlavě?“
„Ehm, ano,“ zamumlal Harry. „totiž – nezlob se, že tě obtěžuji – chtěl jsem se jenom zeptat –“
„Přemýšlel jsi, jestli jsem tě poslal do správné koleje,“ domyslel si klobouk ihned. „Ano... tebe bylo obzvlášť těžké zařadit. Ale stojím za tím, co jsem řekl tenkrát –“ a Harrymu poskočilo srdce – „ve Zmijozelu bys opravdu uspěl.“
Harrymu ztěžkl žaludek, jako by v něm měl balvan. Chytil klobouk za špičku a strhl si ho z hlavy. Visel mu v ruce jako kus hadru, vybledlý a špinavý. Harry ho hodil zpátky na poličku; cítil, že mu začíná být špatně.
„Nemáš pravdu,“ řekl nahlas. Klobouk však ležel klidně a mlčky a nepohnul se z místa. Harry couval zpátky a nespouštěl z něj oči. Pak ho však podivný, chrčivý zvuk za jeho zády přiměl, aby se prudce otočil.
Přece jen tu nebyl sám. Na zlatém bidélku za dveřmi seděl sešle vyhlížející pták, který připomínal napůl oškubaného krocana. Harry na něj upřel oči a pták mu to oplatil uhrančivým pohledem, při kterém znovu vydal onen chrčivý zvuk. Harry si říkal, že vypadá velice nemocně. Oči měl kalné a teď, jak ho Harry pozoroval, mu dokonce z ocasu vypadlo několik dalších per.
Harry si právě říkal, že to je poslední, co mu ještě chybělo – aby Brumbálův oblíbený domácí pták umřel ve chvíli, kdy je s ním v pracovně sám, a v tu chvíli z ptáka vyšlehly plameny.
Harry vyděšeně vykřikl a uskočil k psacímu stolu. Horečně se rozhlížel, jestli někde není sklenice vody, ale žádnou nenašel. Pták se mezitím proměnil v ohnivou kouli, poté vyrazil hlasitý skřek a v příštím okamžiku po něm zbyla jen doutnající hromádka popela na podlaze.
Dveře pracovny se otevřely a dovnitř vešel Brumbál; tvářil se ustaraně.
„Pane profesore,“ vyjekl Harry, „ten pták – nemohl jsem dělat vůbec nic – prostě začal hořet –“
Brumbál se k Harryho překvapení usmál.
„Však měl načase,“ řekl. „Vypadal příšerně už pěkných pár dnů. Říkal jsem mu, ať to déle neodkládá.“
Když viděl ohromený výraz v Harryho tváři, pousmál se. „Fawkes je fénix, Harry. Fénixové shoří, když přijde jejich chvíle, a z popela se znovu narodí. Podívej se...“
Harry se podíval na zem a uviděl, jak z popela vystrčil hlavu maličký, svraštělý, právě narozený pták. Byl stejně ošklivý jako jeho předchůdce.
„Škoda že ho vidíš právě v Ohňový den,“ řekl Brumbál a usedl za psací stůl. „Většinu vyměřeného času je opravdu překrásný: má nádherné rudé a zlaté peří. Fénixové jsou úchvatní ptáci: Unesou neuvěřitelně těžká břemena, jejich slzy mají léčivou moc a jsou to velice věrní domácí přátelé.“
Harry úplně zapomněl, proč tu vlastně je, jak ho vylekal hořící Fawkes, ale když se Brumbál usadil na židli s vysokým opěradlem u psacího stolu a upřel na něj své pronikavé světlemodré oči, znovu si to všecko uvědomil.
Dříve než Brumbál stačil říci jediné slovo, rozletěly se hlučně dveře pracovny a dovnitř vtrhl Hagrid. V očích měl rozběsněný pohled, kuklu vyhrnutou na temeni ježaté černé hlavy a v ruce se mu pořád ještě pohupoval mrtvý kohoutek.
„Harry to neudělal, pane profesore!“ vyhrkl. „Mluvil jsem s ním malou chvilku předtím, než toho kluka našli, něco takovýho by Harry prostě nestihnul, pane...“
Brumbál se pokusil něco říci, Hagrid však hulákal dál a v rozrušení mával kohoutkem, až všude kolem létalo peří.
„Von to udělat nemoh, pane, vodpřisáhnu to i před samotným ministerstvem kouzel, esli to bude potřeba...“
„Hagride, já –“
„Nemáte toho pravýho, pane, já vím, že Harry by nikdy...“
„Hagride!“ překřikl ho konečně Brumbál „Já se nedomnívám, že Harry ty dva napadl.“
„Jo takhle,“ zakoktal Hagrid a kohoutek mu ochable sklouzl po boku. „Tak to jo. Já teda počkám venku, pane řediteli.“
A těžkým krokem vyšel rozpačitě ze dveří.
„Takže vy si nemyslíte, že jsem to udělal já, pane profesore?“ opakoval Harry s nadějí v hlase, zatímco Brumbál smetal z psacího stolu kohoutí peří.
„Ne, Harry, nemyslím,“ řekl Brumbál, i když se už zase tvářil zachmuřeně. „Ale stejně s tebou potřebuji mluvit.“
Harry neklidně čekal, zatímco si ho Brumbál prohlížel, konečky dlouhých prstů složené k sobě.
„Musím se tě zeptat, Harry, jestli máš něco, co bys mi chtěl říci,“ vyzval ho vlídně. „Opravdu cokoli.“
Harry nevěděl, co mu má odpovědět. Vzpomněl si na Malfoye, jak křičel „Příště je řada na vás, vy mudlovští šmejdi!“ a na Mnoholičný lektvar, jenž bublal v umývárně Ufňukané Uršuly. Potom se rozpomněl na hlas bez těla, který už dvakrát slyšel, a vzpomněl si, co mu řekl Ron: Slyšet hlasy, které nikdo jiný neslyší, není dobré znamení, dokonce ani v kouzelnickém světě ne. Připomněl si, co o něm všichni říkají, i svůj rostoucí strach, že existuje nějaký vztah mezi ním a Salazarem Zmijozelem...
„Ne,“ odpověděl. „Nemám vůbec nic, pane profesore.“
Až do té doby panovala ve škole nejistota, po dvojnásobném útoku na Justina a Skoro bezhlavého Nicka se však změnila v opravdové zděšení. Víc než co jiného kupodivu všechny vyváděl z míry osud Skoro bezhlavého Nicka. Kdo mohl něco takového udělat duchovi? ptali se studenti jeden druhého. Jaká strašlivá síla dokázala ublížit dokonce i někomu, kdo už byl mrtvý? Hromadně si zamlouvali místa ve spěšném vlaku z Bradavic, aby na Vánoce mohli odjet domů.
„Když to takhle půjde dál, budeme jediní, kdo tu zůstane,“ řekl Ron Harrymu a Hermioně. „My tři, Malfoy, Crabbe a Goyle. To tedy budou svátky, to vám povím.“
Crabbe a Goyle, kteří vždycky udělali totéž co Malfoy, se také zapsali, že zůstanou přes prázdniny ve škole. Harry však byl rád, že většina studentů odjíždí. Už ho omrzelo, jak se mu všichni na chodbách vyhýbají, jako by mu v příští chvíli měly narůst tesáky nebo by měl plivat jed; omrzelo ho všecko to mumlání, ukazování prstem a sykání, když se s nimi míjel.
Fredovi a Georgeovi to naopak připadalo jako úžasná legrace. Vyšetřili si čas, aby po chodbách chodili před Harrym a vykřikovali: „Uvolněte cestu Zmijozelovu dědici, opravdu zlému černokněžníkovi, ať může projít...“
Percy jejich počínání rozhodně odsuzoval.
„Na tom není nic k smíchu,“ namítl ledově.
„No tak, Percy, uhni přece,“ vyzval ho Fred. „Harry má naspěch.“
„Ano, spěchá do Tajemné komnaty, aby si dal šálek čaje se svým zubatým služebníkem,“ řehtal se George. Ani Ginny to nepřipadalo zábavné.
„No tak, nechte toho,“ pofňukávala pokaždé, když se Fred Harryho hlasitě zeptal, koho hodlá napadnout příště, nebo když George předstíral, že ho odhání velikým stroužkem česneku, kdykoli se s ním setkal.
Harrymu to nevadilo; těšilo ho naopak, že představa, jako by právě on byl Zmijozelovým dědicem, připadá aspoň Fredovi a Georgeovi směšná. Jejich šaškování však očividně rozčilovalo Draca Malfoye, který se tvářil čím dál víc dopáleně, když je při tom přistihl.
„To proto, že úplně hoří, aby mohl říct, že to všecko je jeho dílo,“ soudil Ron znalecky. „Víš přece, jak nesnáší, aby byl někdo lepší než on, a teď si každý mysli, že jsi všechny ty lumpárny udělal ty.“
„Ale brzy bude mít utrum,“ mínila Hermiona spokojeně. „Mnoholičný lektvar je skoro hotový, takže se co nevidět dozvíme pravdu.“
Konečně se první pololetí překulilo a v hradu zavládlo ticho, hluboké jako sníh na školních pozemcích. Harrymu vůbec nepřipadalo tísnivé, cítil je naopak jako plné pohody a těšilo ho, že on, Hermiona a Weasleyovi mají nebelvírskou věž sami pro sebe, takže mohli hrát Řachavého Petra a dělat přitom kravál, aniž to někomu vadilo, a potajmu se cvičit v soubojích. Fred, George i Ginny se rozhodli zůstat raději ve škole, než aby jeli s rodiči na návštěvu k Billovi do Egypta. Percy, který jim ostře vytýkal jejich „dětinské chování“, se v nebelvírské společenské místnosti příliš nezdržoval; už před časem jim nabubřele sdělil, že zůstává ve škole přes Vánoce jen proto, že v těchto těžkých chvílích je jako prefekt povinen být učitelům nápomocen.
Božíhodové ráno bylo studené a bílé. Harryho a Rona, kteří zůstali v ložnici sami, velice časně probudila Hermiona – vtrhla dovnitř už oblečená a nesla jim dárky. „Vstáváme!“ halasila a roztáhla záclony na okně.
„Ale Hermiono – ty tu přece nemáš co pohledávat,“ bránil se Ron a zakrýval si oči před světlem.
„Přeju ti veselé Vánoce,“ řekla Hermiona a hodila mu dárek. „Já jsem skoro hodinu vzhůru, a ještě jsem přidávala do lektvaru denivky. Už je hotový.“
Harry se posadil. Tohle ho naráz probudilo.
„Víš to jistě?“
„Docela určitě,“ řekla Hermiona a odstrčila krysu Prašivku, aby se mohla usadit v nohách postele. „Jestli to chceme udělat, myslím, že by to mělo být dnes večer.“
V tu chvíli vletěla dovnitř Hedvika a přinášela v zobáku maličký balíček.
„Nazdárek!“ uvítal ji Harry šťastně, když přistála na jeho posteli. „Ty se mnou už zase mluvíš?“
Hedvika ho vlídně ždibla do ucha, což pro něj byl mnohem větší dárek než ten, který mu přinesla. Ukázalo se, že je od Dursleyových. Poslali mu zubní kartáček a lístek, v němž ho žádali, aby zjistil, zda by v Bradavicích nemohl zůstat i přes letní prázdniny.
Z ostatních vánočních dárků měl Harry mnohem větší radost. Hagrid mu poslal obrovskou plechovku sirupového cukroví, o kterém si hned řekl, že si ho ohřeje, aby změklo, než se do něj pustí. Od Rona dostal knihu, která se jmenovala Létání s Kanonýry a byla plná zajímavých údajů o jeho oblíbeném famfrpálovém mužstvu, a Hermiona mu koupila nádherný brk z orlího pera. V posledním balíčku našel Harry nový, ručně pletený svetr od paní Weasleyová a velkou hrozinkovou veku. Lístek od ní si vystavil, nenadále ho však znovu přepadl provinilý pocit, když si vzpomněl na auto pana Weasleyho, které neviděl od chvíle, kdy s ním nabourali do Vrby mlátičky, a na všechny články školního řádu, jež se chystali s Ronem v nejbližších hodinách porušit.
Vánoční oběd v Bradavicích byl zážitkem pro každého – dokonce i pro ně tři, ačkoli v nich byla malá dušička, neboť ještě toho dne měli vypít Mnoholičný lektvar. Velká síň vypadala fantasticky. Nejenže tu stál tucet vánočních stromků pokrytých jíním a na stropě se navzájem proplétaly široké pásy jmelí a cesmíny, ale od stropu padal i kouzelný sníh, teplý a suchý. Brumbál všechny dirigoval při zpěvu oblíbených koled, a Hagrid po každém dalším poháru vaječného koňaku hřímal víc a víc. Percymu ušlo, že Fred začaroval jeho prefektský odznak, na kterém teď stálo Trouba, a všech se vyptával, čemu se hihňají. Harrymu dokonce nevadily uštěpačné poznámky Draca Malfoye o jeho novém svetru, které k němu doléhaly od zmijozelského stolu. Jestli budou mít trochu štěstí, Malfoyovi se už za pár hodin dostane toho, co si zaslouží.
Harry a Ron ani nestačili dojíst třetí porci vánočního nákypu, a už je Hermiona odváděla ze síně, aby doladili plán dnešního večera.
„Ještě potřebujeme špetku něčeho z těch, v které se proměníme,“ prohlásila věcně, jako by je posílala do samoobsluhy pro prací prášek. „Samozřejmě bude nejlepší, když si obstaráte něco z Crabbeho a z Goyla. Jsou to Malfoyovi nejlepší kamarádi, a těm on poví všecko. A také se musíme pojistit, aby nás opravdoví Crabbe a Goyle nepřistihli, až se ho budeme vyptávat.
„Mám to všecko promyšlené,“ pokračovala a nevšímala si užaslého výrazu na Harryho i Ronově tváři. Ukázala jim dvě silné čokoládové tyčinky. „Naplnila jsem je docela obyčejným Uspávacím lektvarem. Vy se jen musíte postarat, aby je Crabbe a Goyle našli. Víte, jak jsou oba nenasytní, takže je určitě zbaští. Hned jak usnou, vytrhnete každému pár vlasů a pak ty dva schováte do přístěnku na smetáky.“
Harry a Ron se na sebe nevěřícně podívali.
„Hermiono, já nemyslím –“
„To přece nemusí vyjít –“
Hermiona však měla v očích ocelový lesk, ne nepodobný tomu, jaký občas vídali u profesorky McGonagallové.
„Bez Crabbeových a Goylových vlasů nám ten lektvar bude k ničemu,“ řekla přísně. „Chcete Malfoye vyzpovídat nebo ne?“
„Ano, to víš, že ano,“ přisvědčil Harry. „Ale co ty? Komu vyškubneš vlasy ty?“
„Já už pro sebe mám!“ usmála se Hermiona a vytáhla z kapsy malou lahvičku, v níž měla jediný vlas. „Vzpomínáte si, jak se mnou Millicent Bulstrodeová zápasila v Soubojnickém klubu? Tohle mi od ní zůstalo na hábitu, když se mě pokoušela uškrtit! A kromě toho odjela na Vánoce domů, takže ve Zmijozelu prostě řeknu, že jsem se rozhodla vrátit.“
Když potom Hermiona odkvapila podívat se ještě na Mnoholičný lektvar, Ron na Harryho pohlédl s výrazem odsouzence na smrt.
„Už ses někdy řídil plánem, ve kterém může selhat tolik věcí?“
K Harryho i Ronově velikému překvapení však první část plánu proběhla tak hladce, jak Hermiona předpokládala. Po vánoční svačině zůstali na číhané v opuštěné vstupní síni a čekali na Crabbeho a Goyla, kteří se u opuštěného zmijozelského stolu cpali čtvrtou porcí piškotu s ovocem a se šlehačkou. Harry nastrčil čokoládové tyčinky u zábradlí schodiště. Když zjistil, že Crabbe a Goyle konečně odcházejí z Velké síně, bleskurychle se s Ronem schovali za brněním vedle hlavních dveří.
„Jak moc někdo může ztloustnout?“ zašeptal Ron jako u vytržení, když Crabbe Goyla na tyčinky rozjařeně upozornil a hned se jich chopil. S blaženým úsměvem si je nacpali do obrovských úst, dychtivě žvýkali a tvářili se vítězoslavně. Vzápětí se s nezměněným výrazem sesuli po zádech na podlahu.
Nejtěžší bylo odtáhnout ty dva do přístěnku na protější straně vstupní síně. Jakmile je uložili mezi kbelíky a smetáky, Harry vyškubl Goylovi hrst chlupů, které mu rostly na čele, a Ron Crabbemu vytrhl pár vlasů. Sebrali jim i boty, protože neměli takové hnáty jako Crabbe a Goyle. Pak – ještě celí tumpachoví z toho, co právě provedli – zamířili na umývárnu Ufňukané Uršuly.
Pro hustý černý kouř, vycházející z kabinky, kde Hermiona míchala v kotlíku lektvar, téměř nic neviděli. Přetáhli si hábity přes obličej a lehce zaklepali.
„Hermiono?“
Slyšeli, jak v zámku zaskřípalo, a Hermiona jim se zářivým, nedočkavým výrazem v obličeji otevřela. Za ní glo glo glo bublal lektvar“ hustý jako sirup. Na záchodovém prkénku už byly připravené tři skleněné odlivky.
„Tak co – povedlo se?“ vyhrkla Hermiona bez dechu.
Harry jí ukázal Goylovy vlasy.
„Výborně! A já pro vás v prádelně štípla tyhle hábity,“ řekla Hermiona a ukázala menší pytel. „Až se z vás stanou Crabbe a Goyle, budete potřebovat větší.“
Všichni tři se teď upřeně zahleděli do kotlíku. Zblízka lektvar vypadal jako husté, tmavé bahno, v kterém to lenivě bublá.
„Jsem si jistá, že jsem všecko udělala správně,“ řekla Hermiona a úzkostně si znovu přečetla pocákanou stránku z Lektvárů nejmocnějších. „Vypadá přesně, jak by podle té knihy vypadat měl... Až ho vypijeme, máme celou hodinu na to, než se zas vrátíme do vlastní podoby.“
„A co teď?“ zeptal se šeptem Ron.
„Teď ho rozdělíme do tří sklenic a přidáme ty vlasy.“ Hermiona do každé sklenice nalila sběračkou pořádnou dávku lektvaru. Pak roztřesenou rukou do první z nich vytřepala z lahvičky vlas Millicent Bulstrodeové.
Roztok hlasitě zasyčel, jako když se vaří voda v konvici, a začal zuřivě pěnit. Vteřinu nato dostal odporně žlutou barvu.
„Tak takhle vypadá tresť Millicent Bulstrodeové,“ řekl Ron a znechuceně si ho prohlížel. „Vsadím se, že bude odporný.“
„A teď si udělejte ty svoje,“ vybídla je Hermiona. Harry hodil Goylovy chlupy do prostřední odlivky a Ron přidal Crabbeovy vlasy do té poslední. Lektvar v obou sklenicích zasyčel a zpěnil se: po přísadě z Goyla špinavě zezelenal a vypadal jako uschlé holuby z nosu, zatímco ten s Crabbem byl temně, kalně hnědý.
„Počkejte,“ zarazil Harry své kamarády, když Ron a Hermiona už už sahali po sklenicích. „Radši bychom to neměli vypít tady: jakmile se proměníme v Crabbeho a v Goyla, už se sem nevejdeme. A Millicent taky není žádný kulihrášek.“
„To máš pravdu,“ souhlasil Ron a odemkl. „Vlezeme si každý do jedné kabinky.“
Harry vklouzl do té prostřední a dával pozor, aby ze svého Mnoholičného lektvaru nevylil ani kapku.
„Jste připraveni?“ zeptal se.
„Ano,“ slyšel hlasy obou přátel.
„Raz... dva... tři!“
Harry si stiskl nos a dvěma důkladnými doušky lektvar vypil. Chutnal jako rozvařené zelí.
V tu ránu se v něm všecko začalo kroutit, jako by právě spolykal živé hady – chytil se za břicho a přemítal, jestli nebude zvracet – ten palčivý pocit se mu rychle šířil z žaludku až do konečků prstů na rukou i na nohou. Vzápětí padl na všechny čtyři, lapal po dechu a měl děsivý pocit, že se snad rozpouští. Kůže po celém těle mu bublala jako horký vosk a ruce mu před očima začaly růst, prsty ztloustly, nehty se rozšířily a kotníky měl jako špalíky. Ramena se mu bolestně roztáhla a štípání na čele mu prozradilo, že se mu vlasy rozrůstají až k obočí; hábit na něm praskl, jak se mu hrudník roztáhl jako sud, který potrhal obruče, a boty, naráz o čtyři čísla menší než jeho nohy“ mu způsobovaly hotová muka.
Všecko ustalo stejně náhle, jako to předtím začalo. Harry ležel na studené kamenné podlaze na břiše a poslouchal, jak na posledním záchodku úplně vzadu Uršula nevrle bublá. S námahou odkopl boty a vstal. Tak takové to je být Goylem. Ruce jako lopaty se mu třásly, dokázal si však svléknout svůj starý hábit, který mu visel dobrou stopu nad kotníky, obléknout si náhradní a zavázat si Goylovy boty, veliké jako lodi. Chtěl si urovnat vlasy, aby mu nepadaly do očí, ale místo nich nahmatal jen nízký porost tuhých chlupů sahajících až do čela. Potom si uvědomil, že s brýlemi vidí hůř, protože Goyle zřejmě žádné nepotřeboval. Sundal si je a zavolal: „Jste oba v pořádku?“ Z úst mu vyšel Goylův nízký, skřípavý hlas.
„Jo,“ ozvalo se zprava Crabbeovo hluboké zamručení. Harry odemkl a postavil se před puklé zrcadlo. Přihlouplýma, zapadlýma očima teď na něho zíral Goyle. Harry se poškrabal na uchu, a Goyle v zrcadle taky.
Dveře Ronovy kabinky se otevřely hned nato a chlapci se na sebe podívali. Ron byl sice bledý a vyděšený, vypadal ale od Crabbeho k nerozeznání se sestřihem podle kastrolu a s dlouhými gorilími pažemi.
„To je neuvěřitelné,“ Ron přistoupil k zrcadlu a šťoural se v Crabbeově plochém nose. „Neuvěřitelné!“
„Radši abychom šli,“ mínil Harry a povolil si řemínek od hodinek, který se zařezával do Goylova tlustého zápěstí. „Musíme ještě zjistit, kde má Zmijozel společenskou místnost. Doufám jen, že najdeme někoho, za kým bychom mohli jít...“
Ron, který Harryho už chvíli soustředěně pozoroval, řekl: „Ani nevíš, jak je zvláštní vidět, jak Goyle myslí.“
Zabouchal na dveře Hermioniny kabinky. „Tak pojď, už musíme jít...“
Zevnitř mu odpověděl ostrý vysoký hlas: „Já – já myslím, že nakonec nepůjdu. Jděte beze mě.“
„Hermiono, my přece víme, že Millicent Bulstrodeová je ošklivá. Nikdo se nedozví, že jsi to ty.“
„Ne – vážně – já myslím, že nikam nepůjdu. Ale vy dva si pospěšte, neztrácejte čas.“
Harry se na Rona zaraženě podíval.
„Takhle fakt vypadáš jako Goyle,“ mínil Ron. „Tak se tváří vždycky, když se ho některý učitel na něco zeptá.“
„Hermiono, jsi v pořádku?“ zeptal se Harry přes dveře. „Ale jo – cítím se dobře... Jděte už –“
Harry pohlédl na hodinky. Pět z drahocenných šedesáti minut už uplynulo.
„Pak se sejdeme tady ano?“ řekl.
Harry a Ron opatrně otevřeli dveře umývárny, ověřili si, že na chodbě nikdo není, a vyrazili.
„Nemávej tolik těma rukama,“ vybídl Harry Rona šeptem.
„Cože?“
„Crabbe je má vždycky jako strnulé...“
„Je to takhle lepší?“
„Jo, to už jde.“
Dali se po mramorovém schodišti dolů. Teď potřebovali někoho ze Zmijozelu, kdo by je dovedl do jejich společenské místnosti, nikde však nezahlédli ani živáčka.
„Napadá tě něco?“ zamumlal Harry.
„Zmijozelští vždycky chodí na snídani tamhle odtud,“ řekl Ron a ukázal na vchod do sklepení. Sotva to vyslovil, vynořila se z něj jakási dívka s dlouhými vlnitými vlasy.
„Promiň,“ pospíšil si k ní Ron, „my nějak zapomněli cestu do naší společenské místnosti.“
„Jak to myslíš?“ řekla dívka upjatě. „Naší společenské místnosti? Já jsem z Havraspáru.“
A na odchodu se po nich podezíravě ohlédla.
Harry a Ron urychleně vyrazili do tmy a jejich kroky hlasitě duněly, jak na Crabbeových a Goylových mohutných chodidlech dusali po kamenných schodech. Stále víc měli pocit, že to nebude tak snadné, jak doufali.
Bludiště chodeb zelo prázdnotou. S každým krokem se ocitali hlouběji pod školní budovou a neustále koukali na hodinky, aby věděli, kolik jim ještě zbývá času. Po čtvrt hodině, když si už začínali zoufat, konečně před sebou někoho zahlédli.
„Podívej!“ vyhrkl Ron vzrušeně. „Tamhle jednoho máme!“
Postava právě vycházela z postranní místnosti. Když ale přispěchali blíž, srdce jim pokleslo. Nebyl to nikdo ze Zmijozelu, nýbrž Percy.
„Co děláš tady dole?“ zeptal se Ron překvapeně. Percy se zatvářil dotčeně.
„Do toho ti nic není,“ pronesl odměřeně. „Ty jsi Crabbe, že?“
„Cože...? Jo, jasně,“ vzpamatoval se Ron.
„Tak už ať jste ve své ložnici!“ řekl Percy přísně. „Potulovat se po temných chodbách není v téhle době bezpečné.“
„Ty tu přece chodíš taky“ poukázal Ron.
„Já jsem prefekt,“ a Percy se hrdě napřímil. „Mne nikdo přepadnout nemůže.“
Vtom se za Harrym a Ronem ozval něčí hlas. Pomalu se k nim blížil Draco Malfoy – a Harry měl poprvé v životě radost, že ho vidí.
„Tak tady jste,“ protáhl a změřil si oba přítelíčky. „To jste se celou dobu cpali ve Velké síni? Hledal jsem vás, musím vám ukázat něco srandovního.“
Malfoy se opovržlivě podíval na Percyho.
„A co ty děláš tady dole, Weasleyi?“ ušklíbl se.
Percy vypadal pobouřeně.
„Vyprošuji si větší úctu ke školnímu prefektovi!“ řekl. „To, jak se chováš, se mi vůbec nelíbí!“
Malfoy se znovu zašklebil a kývl na ty dva, aby šli za ním. Harry se Percymu div nezačal omlouvat, jen taktak se zarazil. Spolu s Ronem spěchali za Malfoyem, a když zahnuli do další chodby, Draco řekl: „Tenhle Peter Weasley –“
„Percy,“ opravil ho Ron automaticky.
„To máš fuk,“ řekl Malfoy. „Všiml jsem si jen, že v poslední době věčně čmuchá po celé škole. A vsadím se, že vím, oč mu jde: myslí si, že chytí Zmijozelova dědice na vlastní pěst.“
Krátce, posměšně se zachechtal a Harry s Ronem si vyměnili vzrušené pohledy.
Potom se Malfoy zastavil před holou, vlhkou kamennou zdí.
„Jak že je to nové heslo?“ obrátil se na Harryho.
„Ehm –“ zakoktal Harry.
„No jasně – Čistá krev!“ řekl Malfoy, který stejně neposlouchal, a kamenné dveře ukryté ve zdi se otevřely Malfoy jimi prošel a Harry s Ronem taky.
Zmijozelská společenská místnost byla dlouhá, nízká podzemní prostora s hrubými kamennými stěnami a stropem, z kterého na řetězech visely kulaté, zelenavé lampy. V důkladném krbu před nimi praskal oheň a ve vyřezávaných křeslech kolem viděli nejasné postavy několika zmijozelských studentů.
„Počkejte tady,“ řekl Malfoy svým průvodcům a ukázal jim na dvě volná křesla opodál. „Dojdu pro to – otec mi to zrovna poslal –“
Harry i Ron přemýšleli, co jim Malfoy hodlá ukázat; posadili se však a dělali, že sem doopravdy patří.
Za minutku byl Malfoy zpátky. V ruce držel cosi jako výstřižek z novin a strčil to Ronovi pod nos.
„Teď se nachechtáš,“ řekl.
Harry viděl, jak Ron zděšeně vytřeštil oči. Přeletěl výstřižek očima, nuceně se zasmál a podal ho Harrymu.
Byl to výstřižek z Denního věštce a stálo v něm:
VYŠETŘOVÁNÍ NA MINISTERSTVU KOUZEL
Artur Weasley, vedoucí odboru zneužívání mudlovských výtvorů, dnes dostal pokutu padesát galeonů za to, že očaroval mudlovské auto.
Pan Lucius Malfoy, člen správní rady Školy čar a kouzel v Bradavicích, kde očarované vozidlo letos na podzim havarovalo, dnes Weasleyho vyzval, aby ze svého úřadu odstoupil.
„Weasley dělá ministersvu ostudu,“ sdělil pan Malfoy našemu reportérovi. „Je očividně neschopný vytvářet náš právní řád a jeho směšný Zákon na ochranu mudlů by měl být okamžitě sešrotován.“
Pana Weasleyho se nepodařilo zastihnout, aby se k tomu vyjádřil, a jeho žena vyzvala reportéry, ať koukají zmizet, nebo že na ně pustí rodinného ghúla.
„Tak co?“ zeptal se Malfoy nedočkavě, když mu Harry výstřižek vrátil. „Tobě to nepřipadá srandovní?“
„Ha ha,“ dostal ze sebe Harry.
„Artur Weasley mudly tak miluje, že by měl zlámat svou hůlku a připojit se k nim,“ řekl Malfoy opovržlivě. „Podle toho, jak se chovají, by jeden nevěřil, že jsou z čistokrevného kouzelnického rodu.“
Ronova (nebo spíš Crabbeova) tvář byla zkřivená hněvem.
„Hele, co je s tebou, Crabbe?“ osopil se na něj Malfoy.
„Bolí mě břicho,“ zamručel Ron.
„Tak si dojdi na ošetřovnu a všechny ty mudlovské šmejdy za mě nakopni!“ zachechtal se Malfoy. „Abych pravdu řekl, překvapuje mě, že se v Denním věštci o všech těch útocích ještě nepíše,“ pokračoval zamyšleně. „Myslím, že Brumbál se to prostě snaží ututlat. Jestli to co nejdřív nepřestane, přijde o místo. Otec vždycky říkal, že Brumbál je to nejhorší, co tuhle školu mohlo potkat. Má slabost pro žáky z mudlovských rodin, takový póvl, jako je ten Creevey, by sem žádný slušný ředitel nepustil.“
Malfoy začal pomyslným fotoaparátem dělat snímky a krutě, ale přesně jim předvedl Colina: „Pottere, můžu si tě vyfotografovat, Pottere? Můžeš mi dát svůj autogram? Můžu ti olízat boty, Pottere – prosím, prosím?“
Spustil ruce a podíval se na Harryho a na Rona. „Co je to s váma dvěma?“
Harry s Ronem se až příliš pozdě přinutili zasmát, Malfoye to však zřejmě uspokojilo; vždyť Crabbemu a Goylovi to vždycky myslelo pomalu.
„A náš svatý Potter, přítel mudlovských šmejdů,“ pronesl Malfoy pomalu, „je další, kdo nemyslí jako opravdový kouzelník, jinak by se přece nepřátelil s tou nafoukanou šmejdkou Grangerovou. Ostatně lidi si myslí, že on je Zmijozelův dědic!“
Harry a Ron čekali se zatajeným dechem. Malfoy byl nepochybně na nejlepší cestě jim říct, že ve skutečnosti je jím on sám. Ale potom –
„Rád bych věděl, kdo to je doopravdy,“ řekl Malfoy nedůtklivě. „Třeba bych jim mohl pomoct.“
Ronovi při těch slovech poklesla brada. Crabbeův obličej teď vypadal ještě tupohlavěji než jindy. Malfoy to naštěstí nepostřehl a Harry honem řekl: „Přece musíš mít aspoň tušení, kdo za tím vším stojí...“
„Víš dobře, že nemám, Goyle, kolikrát ti to mám říkat?“ osopil se na něj Malfoy. „A otec mi taky neřekne ani slovo o tom, co se tu dělo, když byla Komnata naposled otevřená. Samozřejmě to bylo před padesáti lety, dřív, než byl v Bradavicích on sám, ale ví o tom ledacos a říká, že to všecko zůstalo tabu a že by bylo podezřelé, kdybych o tom věděl příliš mnoho. Jednu věc ale vím: když byla Tajemná komnata otevřená naposled, jedna mudlovská šmejdka přišla o život. Takže se vsadím, že je to jen otázka času, než i tentokrát některou zabijou... Doufám, že to bude ta Grangerová,“ dodal s nadějí.
Ron jen zatínal Crabbeovy obrovské pěsti. Harry vytušil, že by se nejspíš prozradili, kdyby teď Ron Malfoye uhodil, vyslal k němu varovný pohled a zeptal se: „A ty víš, jestli toho, kdo Komnatu otevřel naposled, chytili, nebo ne?“
„Hmm... ať už to udělal kdo chtěl, vyloučili ho,“ řekl Malfoy. „Nejspíš jsou ještě v Azkabanu.“
„V Azkabanu?“ zeptal se Harry zmateně.
„Jo, v Azkabanu – v kouzelnickém vězení, Goyle,“ vysvětlil Malfoy a nevěřícně se na něj podíval. „Namouduši, tobě kdyby to myslelo ještě pomaleji, chodil bys pozpátku.“
Neklidně poposedl v křesle a řekl: „Otec mi píše, ať se držím stranou a nechám Zmijozelova dědice, aby to vyřídil. Říká, že se škola musí konečně zbavit všech těch mudlovských šmejdů, ale já že se do toho nemám plést. Samozřejmě teď má dost starostí – říkal jsem vám, že ministerstvo kouzel u nás minulý týden udělalo domovní prohlídku?“
Harry se pokusil vykouzlit v Goylově tupém obličeji ustaraný výraz.
„Fakt...“ řekl Malfoy. „Naštěstí toho moc nenašli. Otec má přitom některé velice cenné předměty, co souvisejí s černou magií. My totiž máme pod podlahou přijímacího pokoje svou vlastní tajnou komnatu –“
„Aha!“ rozzářil se Ron.
Malfoy na něj zazíral, a Harry také. Ron zčervenal. Dokonce i vlasy mu teď začínaly rudnout, a nos se mu prodlužoval – hodina, kterou měli k dispozici, vypršela. Ronovi se vracela jeho vlastní podoba a Harrymu, na kterého se Ron podíval, se očividně vracela také.
Oba byli skokem na nohou.
„Musím si sehnat něco na ten žaludek,“ zamručel Ron a oba mžikem přeběhli přes celou zmijozelskou společenskou místnost, vrhli se ke kamenným dveřím ve zdi a hnali se chodbou vzhůru. Věděli, že je zle, ale utěšovali se, že snad Malfoy nic nepostřehl. Harry cítil, jak mu nohy v Goylových velikých botách kvedlají, a musel si podkasat hábit, jak se zmenšoval. Vyřítili se po schodech do ztemnělé vstupní síně, kde se teď rozléhaly tlumené údery z přístěnku, do něhož zamkli Crabbeho a Goyla. Nechali boty před přístěnkem a jen tak v ponožkách se hnali po mramorovém schodišti k umývárně Ufňukané Uršuly.
„Úplná ztráta času to zase nebyla,“ zasupěl Ron a zavřel za sebou dveře umývárny. „Zatím jsme sice nevypátrali, kdo má ta přepadení na triku, ale zítra napíšu taťkovi, aby si pořádně posvítil pod podlahu přijímacího pokoje u Malfoyových.“
Harry si v puklém zrcadle prohlédl svůj obličej. Vypadal už zas normálně. Nasadil si brýle a Ron zatím zabušil na dveře Hermioniny kabinky.
„Hermiono, pojď ven, máme ti toho spoustu co povídat –“
„Jděte pryč!“ zakvílela Hermiona. Harry a Ron se po sobě podívali.
„Co je s tebou?“ zeptal se Ron. „Přece už zas musíš vypadat normálně jako my...“
Vtom dveřmi kabinky proplula Ufňukaná Uršula. Harry ji ještě nikdy neviděl tvářit se blaženěji.
„Óóóóóó, jen počkejte, sami uvidíte,“ řekla, „Je to příšerné!“
Slyšeli cvaknout západku a pak se objevila vzlykající Hermiona s hábitem přetaženým přes hlavu.
„Co je?“ zeptal se Ron nejistě, „To ještě pořád máš Millicentin nos či co?“
Hermiona si spustila hábit a Ron uskočil, až vrazil do umyvadla.
Hermiona měla obličej porostlý černou srstí, oči jí zežloutly a z vlasů jí trčely dlouhé špičaté uši.
„Byl to ko–kočičí chlup!“ zakvílela, „M–Millicent Bulstrodeová má asi kočku! Jenže na přeměnu ve zvíře se ten lektvar nemá používat!“
„Pane jo,“ vydechl Ron,
„Jen počkej, ty teď zkusíš,“ rozplývala se štěstím Uršula. „To se dá do pořádku, Hermiono,“ vyhrkl Harry. „Zavedeme tě na ošetřovnu. Madame Pomfreyová se nikdy zbytečně nevyptává...“
Trvalo dlouho, než Hermionu přesvědčili, aby z umývárny vůbec vyšla ven. Ufňukaná Uršula je ještě vyprovodila srdečným chichotem:
„Jen počkej, až se všichni dozvědí, že máš ocásek!“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář