Harry, Ron i Hermiona dávno věděli, že Hagrid má neblahou zálibu ve velikých a zrůdných stvořeních. Už když chodili do prvního ročníku v Bradavicích, pokoušel se Hagrid ve svém malém dřevěném srubu chovat draka; a stejně tak nemohli zapomenout na obrovského tříhlavého psa, kterého pokřtil Chloupek a kterého poznali ještě předtím. Takže pokud se Hagrid jako kluk doslechl, že je na hradě ukrytý nějaký netvor, byl si Harry jistý, že se nezastavil před ničím, jen aby ho spatřil. Nejspíš si přitom říkal, jaká to je hanba, když toho chudáka drží kdovíjak dlouho zavřeného, a že by si zasloužil konečně si protáhnout všechny svoje nohy. Harry si dokázal živě představit třináctiletého Hagrida, jak se pokouší nasadit tomu netvorovi obojek a vodítko. Právě tak si ovšem byl jistý, že Hagrid by nikdy nemínil někoho zabít.
Harry si napůl přál, aby nebýval zjistil, jak Raddleův deník rozluštit. Ron a Hermiona ho znovu a znovu nutili, aby jim vypravoval, co přitom viděl, až už ho opravdu nebavilo pořád jim to líčit, měl po krk těch dlouhých debat, které vždycky následovaly a nikdy nikam nevedly.
„Co když Raddle obvinil nesprávnou osobu?“ řekla Hermiona. „Možná ty lidi napadal nějaký jiný netvor...“
„Kolik netvorů se podle tebe tady do hradu vejde?“ zeptal se Ron nechápavě.
„Od začátku víme, že Hagrida vyloučili ze školy,“ řekl Harry sklíčeně. „A pak když ho vyrazili, zřejmě ty útoky přestaly, jinak by Raddle vyznamenání za mimořádné služby nedostal.“
Ron to zkusil jinak.
„Raddle mi opravdu připomíná Percyho – kdo se ho vůbec prosil, aby to na Hagrida píchnul?“
„Jenže ten netvor někoho zabil, Rone,“ namítla Hermiona důrazně.
„A kdyby Bradavice zavřeli, Raddle by se vrátil do nějakého mudlovského sirotčince,“ připomněl Harry. „Vůbec mu nemám za zlé, že chtěl zůstat tady...“
Ron se kousl do rtu a potom nadhodil: „Ty jsi Hagrida přece potkal na Obrtlé ulici, že, Harry?“
„Kupoval tam nějaký přípravek proti žravým slimákům,“ řekl Harry spěšně.
Nato všichni tři zmlkli. Po dlouhém mlčení Hermiona vyslovila tu nejchoulostivější otázku:
„Myslíte, že bychom měli za Hagridem zajít a na to všecko se ho zeptat?“
„Tak to by byla návštěva za všechny prachy,“ řekl Ron. „Ahoj, Hagride, hele, nepouštěl jsi v poslední době po hradě něco běsnícího a chlupatého?“
Nakonec se dohodli, že pokud nedojde k žádnému dalšímu útoku, nic Hagridovi neřeknou, a jak míjel den po dni, během nichž Harry neslyšel onen šepotavý hlas nepatřící žádnému tělu, začali doufat, že s ním nikdy nebudou muset mluvit o tom, proč ho kdysi vyloučili. Ode dne, kdy Justina a Skoro bezhlavého Nicka našli zkamenělé, uplynuly bezmála čtyři měsíce, a téměř všichni si mysleli, že útočník, ať už to byl kdokoli, s tím přestal nadobro. Protivu konečně přestalo bavit vyzpěvovat Hej Pottře, ty lotře, Ernie Macmillan jednoho dne při hodině bylinkářství Harryho docela zdvořile požádal, aby mu podal kbelík poskakujících pýchavek, a v březnu ve skleníku číslo tři uspořádalo několik mandragor hlučný, nevázaný večírek. Profesorku Prýtovou to velice potěšilo.
„Ve chvíli, kdy si začnou navzájem přelézat do květináčů, budeme vědět, že jsou úplně dospělé,“ vysvětlila Harrymu. „Pak už budeme schopni ty chudáky na ošetřovně oživit.“
Studenti druhého ročníku stáli před novým rozhodováním: během velikonočních prázdnin si měli rozmyslet, jaké předměty si zvolí ke studiu ve třetím ročníku. Hermiona to jako obvykle brala velice vážně.
„Může to mít vliv na celou naši budoucnost,“ říkala Harrymu a Ronovi, když hloubali nad seznamy nových předmětů a zaškrtávali si je.
„Hlavně bych rád přestal chodit na lektvary,“ mínil Harry.
„To nemůžeme,“ řekl Ron zasmušile. „Všechny dosavadní předměty nám zůstávají, jinak bych vypustil obranu proti černé magii.“
„Ale ta je přece strašně důležitá!“ vyhrkla Hermiona. „Tak jak ji přednáší Lockhart, není,“ řekl Ron. „Od něj jsem se nenaučil vůbec nic, leda jak pouštět z klece rarachy“
Neville Longbottom dostal dopisy od všech čarodějek a kouzelníků v rodině a každý mu radil něco jiného, co si má zvolit. Seděl nad tím vším se špičkou jazyka povystrčenou, zmateně a rozpačitě pročítal seznamy předmětů a vyptával se ostatních, jestli jim věštění z čísel připadá obtížnější než studium starodávných run. Dean Thomas, který podobně jako Harry vyrůstal u mudlů, nakonec zavřel oči, píchal do seznamu hůlkou a vybral si předměty, kterých se přitom dotkl. Hermiona se s nikým neradila, ale přihlásila se na všechny.
Harry se ponuře usmál při pomyšlení, co by mu řekli strýc Vernon a teta Petunie, kdyby se pokusil promluvit si s nimi o své budoucí kouzelnické dráze. Ne že by mu nikdo neporadil: naopak, Percy Weasley přímo dychtil podělit se s ním o své zkušenosti.
„Záleží na tom, co chceš dělat dál, Harry,“ řekl. „Nikdy není moc brzy uvažovat o budoucnosti, takže já bych ti doporučoval věštění. Někteří říkají, že studium mudlů nemá valný smysl, ovšem já osobně si myslím, že kouzelníci by měli rozumět společenství obyčejných lidí co nejvíc, obzvlášť chtějí-li pracovat v úzkém styku s nimi – vezmi si mého otce, ten se mudlovskými záležitostmi zabývá pořád. Můj bratr Charlie byl vždycky rád pod širým nebem, tak si zvolil péči o kouzelné tvory. Musíš stavět na tom, k čemu máš nadání.“
Jenže to jediné, v čem si Harry připadal opravdu dobrý, byl famfrpál. Nakonec si zapsal tytéž nové předměty jako Ron s tím, že pokud by se mu v nich nevedlo, bude tam aspoň mít kamaráda, který mu pomůže.
Příští famfrpálové utkání měl Nebelvír hrát s Mrzimorem. Wood trval na tom, že družstvo musí každý den po večeři trénovat, takže Harry už nestihl skoro nic jiného, jen famfrpál a domácí úkoly. Tréninky ale byly den ze dne příjemnější, hrálo se víc za sucha, a večer před sobotním zápasem, když si Harry šel uložit koště do ložnice, měl pocit, že Nebelvír ještě nikdy neměl lepší vyhlídky na získání famfrpálového poháru.
Dobrá nálada mu však dlouho nevydržela. Nahoře nad schody do ložnice uviděl Nevilla Longbottoma, který se tvářil vyděšeně.
„Harry – já nevím, kdo to udělal. Právě jsem na to přišel –“
Díval se bázlivě na Harryho a otevřel mu dveře.
Obsah Harryho kufru byl rozházený po celé místnosti. Jeho plášť ležel roztržený na podlaze. Z postele s nebesy mu někdo strhl přikrývku i prostěradlo, z nočního stolku vytáhl zásuvku a celou ji vysypal na matraci.
Harry s pusou otevřenou dokráčel k posteli a šlápl přitom na několik vypadlých stránek z Toulek s trolly. Právě když s Nevillem natáhli prostěradlo znovu na postel; vešli Ron, Dean a Seamus. Dean hlasitě zaklel.
„Co se to tu dělo, Harry?“
„Nemám nejmenší tušení,“ odpověděl. Ron však už prohlížel jeho hábity. Všechny kapsy byly obrácené naruby.
„Někdo tu něco hledal,“ usoudil Ron. „Neztratilo se ti nic?“
Harry začal sbírat všechny svoje věci a házel je zpátky do kufru. Teprve když tam hodil poslední z Lockhartových knih, uvědomil si, co mu chybí.
„Raddleův deník je pryč,“ zašeptal Ronovi.
„Cože?“
Harry pohodil hlavou ke dveřím ložnice a Ron vyšel ven za ním. Seběhli dolů do nebelvírské společenské místnosti, kde bylo poloprázdno, a připojili se k Hermioně, která tu seděla o samotě a četla si Starodávné runy snadno a rychle.
Hermionu ta zpráva vyděsila.
„Ale – to mohl ukrást jedině někdo z Nebelvíru! Nikdo jiný nezná naše heslo...“
„O to právě jde,“ řekl Harry.
Když se příštího dne probudili, uvítal je zářivý sluneční svit a lehký, osvěžující vánek.
„Máme ty nejlepší podmínky pro famfrpál!“ prohlásil Wood nadšeně u nebelvírského stolu a nakládal hráčům na talíře míchaná vejce. „Pusť se do toho, Harry, potřebuješ vydatnou snídani.“
Harry bedlivě přejížděl očima stolovníky u přeplněné nebelvírské tabule a přemýšlel, zda nový majitel Raddleova deníku v tu chvíli nesedí přímo před ním. Hermiona na něj naléhala, aby krádež ohlásil, ale jemu se to nezamlouvalo. Musel by někomu z učitelů říct o deníku úplně všecko, a kolik lidí ještě vědělo, proč Hagrida před padesáti lety vyloučili? Nechtěl být právě tím, kdo by to všecko znovu rozvířil.
Když pak s Ronem a s Hermionou odešel z Velké síně a šel si pro věci na famfrpál, přibyla do jeho dlouhého seznamu starostí ještě jedna, opravdu velice vážná. Ve chvíli, kdy vkročil na mramorové schodiště, to uslyšel znovu: „Tentokrát tě konečně zabiju... roztrhám tě... rozsápu...“
Pronikavě vykřikl a Ron i Hermiona od něj zděšeně odskočili.
„Ten hlas!“ řekl Harry a ohlédl se přes rameno. „Právě jsem ho znovu zaslechl – vy ne?“
Ron jen zavrtěl hlavou a třeštil oči, div mu nevylezly z důlků. Zato Hermiona se pleskla do čela.
„Harry – konečně jsem myslím něco pochopila! Musím do knihovny!“
A tryskem vyrazila po schodech vzhůru.
„Co že pochopila?“ zeptal se Harry a soustředěně se rozhlížel, odkud ten hlas může přicházet.
„Nevím co,“ přiznal Ron, „ale rozhodně víc než já.“
„A proč musela do knihovny?“
„To přece Hermiona dělá vždycky,“ pokrčil rameny Ron. „Když si něčím není jistá, běží do knihovny.“
Harry stál nerozhodně na místě a snažil se znovu zachytit ten hlas, z Velké síně za jeho zády však už teď vycházeli studenti, hlasitě se mezi sebou bavili a všichni mířili ven, na famfrpálové hřiště.
„Měl bys sebou hodit,“ připomněl mu Ron. „Je skoro jedenáct – a máš ten zápas.“
Harry kvapně vyběhl do nebelvírské věže, vzal si svůj Nimbus Dva tisíce a připojil se k početnému davu, jenž proudil přes školní pozemky. V duchu však ještě pořád dlel v hradu s tím hlasem bez těla, a když si v šatně oblékal svůj zářivě červený hábit, utěšoval se, že jsou teď přece všichni venku, aby sledovali zápas.
Potom už obě mužstva za hlasitého potlesku nastoupila na hřiště. Oliver Wood odstartoval zahřívací let kolem branek a madame Hoochová vytáhla z krabic míče. Družstvo Mrzimoru, které hrálo v kanárkově žlutých hábitech, se ještě shluklo k poslední taktické poradě.
Harry právě usedal na koště, když do hřiště napůl vešla, napůl vběhla profesorka McGonagallová s obrovskou rudou hlásnou troubou v ruce.
Harrymu ztěžklo srdce, jako by je měl z kamene.
„Utkání se ruší,“ oznámila profesorka McGonagallová hlásnou troubou, aby ji slyšel celý přeplněný stadion. Odpověděl jí pískot a pokřik. Oliver Wood se zdrceným výrazem přistál a rozběhl se k profesorce McGonagallové, aniž by slezl z koštěte.
„Ale paní profesorko!“ vykřikl. „Musíme přece hrát... jde o pohár... Nebelvír...“
Profesorka McGonagallová si ho nevšímala a dál křičela do hlásné trouby: „Všichni studenti se vrátí do svých společenských místností, kde jim ředitelé kolejí podají další informace. Co možná nejrychleji, prosím!“
Pak už hlásnou troubu sklonila a kývnutím k sobě přivolala Harryho.
„Pottere, bude asi líp, když půjdete se mnou...“
Harry se podivil, z čeho by ho tentokrát mohla podezřívat, když vtom zahlédl Rona, jak se odtrhl od nespokojeného davu, a ve chvíli, kdy se vydali k hradu, stačil už doběhnout k nim. K Harryho překvapení profesorka McGonagallová nic nenamítala.
„Ano, možná bude nejlepší, když s námi půjdete také, Weasleyi.“
Někteří studenti hemžící se kolem ještě reptali, že bylo utkání zrušeno, jiní se však tvářili znepokojeně. Harry a Ron se s profesorkou McGonagallovou vrátili do školní budovy a po mramorovém schodišti vystoupali nahoru. Tentokrát je však nevedla do žádné pracovny.
„Obávám se, že to pro vás bude šok,“ řekla profesorka McGonagallová kupodivu vlídným hlasem, když se ocitli před ošetřovnou. „Došlo k dalšímu útoku... k dalšímu dvojnásobnému útoku.“
Harrymu jako by se v žaludku všecko převrátilo. Profesorka McGonagallová otevřela dveře a oba chlapci vstoupili.
Madame Pomfreyová se skláněla nad dívkou z pátého ročníku s dlouhými kadeřavými vlasy. Harry ji poznal: byla to ona studentka z Havraspáru, které se náhodně ptali, jak se dostanou do zmijozelské společenské místnosti. A na sousední posteli ležela...
„Vždyť to je Hermiona!“ zasténal Ron.
Ležela tam nehybná, s otevřenýma skelnýma očima. „Našli je u knihovny,“ pravila profesorka McGonagallová. „Tohle mi asi jeden ani druhý nebudete moci vysvětlit, že? Vedle nich na podlaze jsme našli...“
Držela v ruce malé kulaté zrcátko.
Harry i Ron zavrtěli hlavou. Pořád ještě upřeně zírali na Hermionu.
„Odvedu vás zpátky do nebelvírské věže,“ řekla jim profesorka McGonagallová ztěžka. „Stejně ještě musím promluvit ke studentům.“
„Všichni studenti se o šesté hodině večer vrátí do společenské místnosti své koleje. Po šesté hodině nikdo neopustí ložnici. Na každou vyučovací hodinu vás doprovodí některý z učitelů. Žádný student nepůjde na toaletu bez doprovodu některého učitele. Veškeré další tréninky a utkání ve famfrpálu se odkládají. Ve večerních hodinách se napříště nebudou konat žádné společenské akce.“
Studenti z Nebelvíru, natlačení ve společenské místnosti, ji mlčky vyslechli. Profesorka McGonagallová svinula pergamen, z kterého jim vše přečetla, a řekla přidušeným hlasem: „Nemusím zajisté dodávat, že jen málokdy v životě se mne něco tolik dotklo. Naši školu pravděpodobně zavřou, pokud se nepodaří odhalit pachatele, který za těmi útoky stojí. Žádám proto každého, kdo se domnívá, že by o nich mohl cokoli vědět, aby se přihlásil.“
Jakmile prolezla neohrabaně otvorem v podobizně ven, všem z Nebelvíru se rázem rozvázal jazyk.
„To už jsou dva z Nebelvíru, a to ještě nepočítám nebelvírského ducha, potom jedna z Havraspáru a jeden z Mrzimoru,“ vypočítával na prstech kamarád dvojčat Weasleyových Lee Jordan. „Copak si opravdu žádný učitel nevšiml, že se nic nestalo nikomu ze Zmijozelu? Není snad úplně jasné, že to všechno vychází ze Zmijozelu? Může za to Zmijozelův dědic, netvor ze Zmijozelu – proč jednoduše nevyhodí celou zmijozelskou kolej?“ zahřímal za souhlasného přikyvování a ojedinělého potlesku.
Percy Weasley seděl v křesle hned za Leem, protentokrát však očividně neusiloval o to, aby se všichni dozvěděli, co si myslí on. Byl bledý a vypadal ohromeně.
„Percym to pořádně otřáslo,“ vysvětlil George Harrymu klidně. „Ta dívka z Havraspáru – Penelopa Clearwaterová – byla totiž prefektka. Zřejmě si nepřipouštěl, že by ten netvor našel odvahu napadnout nějakého prefekta.“
Harry ho však poslouchal jen napůl. Nedokázal vypudit z hlavy Hermionu, která ležela na posteli na ošetřovně jako vytesaná z kamene. A pokud nebude viník brzy lapen, věděl, že celý zbytek života stráví u Dursleyových. Tom Raddle Hagrida udal, protože mu hrozil mudlovský sirotčinec, kdyby školu zavřeli; Harry teď přesně věděl, jak mu přitom bylo.
„Co budeme dělat?“ zašeptal mu Ron do ucha. „Myslíš, že mají podezření na Hagrida?“
„Musíme si s ním promluvit,“ řekl Harry, který se právě rozhodl. „Nevěřím, že by za tím tentokrát stál on, ale jestli toho netvora před padesáti lety vypustil, bude znát cestu do Tajemné komnaty, a to pro začátek stačí.“
„Jenže McGonagallová říkala, že když nebudeme mít vyučování, musíme zůstat ve věži –“
„Myslím,“ řekl Harry ještě tišeji, „že je načase, abychom zase vytáhli ten starý plášť po mém taťkovi.“
Harry po svém otci zdědil jednu jedinou věc: dlouhý, stříbrný neviditelný plášť. Pouze ten jim dával šanci, jak se vyplížit ze školy a navštívit Hagrida, aniž se o tom někdo dozví. Šli si lehnout jako obvykle a počkali, až se Neville, Dean a Seamus přestali dohadovat o Tajemné komnatě a konečně usnuli; potom vstali, znovu se oblékli a přehodili plášť přes sebe.
Cesta temnými a opuštěnými hradními chodbami nebyla nijak příjemná. Harry se po hradě toulal v noci už několikrát, ale ještě nikdy tam za tmy neviděl tolik lidí. Učitelé, prefekti a duchové obcházeli po chodbách ve dvojicích a soustředěně pátrali po čemkoli neobvyklém. Neviditelný plášť chlapce nechránil proti tomu, aby nedělali hluk, a v jednom zvlášť napjatém okamžiku se Ron kopl do palce u nohy jen kousek od místa, kde stál na stráži Snape. Naštěstí Snape kýchl téměř přesně v okamžiku, kdy Ron zaklel. Oběma chlapcům se ulevilo, když konečně dorazili k dubové bráně a opatrně ji otevřeli.
Byla jasná, hvězdná noc, a tak bez otálení vykročili k zářícím oknům Hagridova srubu. Plášť odložili teprve před jeho dveřmi.
Chviličku nato Hagrid prudce otevřel. Stáli mu tváří v tvář, on však na ně mířil samostřílem a za ním hlasitě štěkal Tesák.“
„Jo to jste vy“ řekl, sklonil zbraň a upřeně se na ně zadíval. „Co vy tady pohledáváte?“
„K čemu to máš?“ ukázal Harry na samostříl, když vcházeli dovnitř.
„Ale jen tak... to nic...“ zabručel Hagrid. „Čekal jsem totiž... a vždyť to je jedno... Posaďte se... Udělám vám čaj...“
Zřejmě ani nevěděl, co dělá. Málem uhasil oheň, když na něj vylil vodu z konvice, a pak nervózním pohybem shodil mohutnou rukou čajník, až se rozbil.
„Jsi v pořádku, Hagride?“ zeptal se Harry. „O Hermioně už to víš?“
„Jo, vím,“ odpověděl a trochu se mu třásl hlas. Neustále pokukoval nejistě na okna. Nalil oběma vařící vodu do velkých šálků (sáčky s čajem do nich dát zapomněl), a právě když pokládal na talíř pořádný kus biskupského chlebíčku, někdo zabušil na dveře.
Hagrid chlebíček upustil. Harry s Ronem si vyměnili zděšené pohledy, potom ale přes sebe přehodili neviditelný plášť a schovali se do kouta. Hagrid se ještě ujistil, že je není vidět, vzal samostříl a znovu prudce otevřel dveře.
„Dobrý večer, Hagride.“
Byl to Brumbál. Tvářil se smrtelně vážně, když překročil práh, a za ním vstoupil další muž, který vypadal velice podivně.
Neznámý muž byl malý a tělnatý, měl rozcuchané šedé vlasy a tvářil se nejistě. Oblečen byl dost svérázně: měl na sobě proužkovaný oblek, zářivě červenou kravatu, dlouhý černý plášť a rudofialové, špičaté vysoké boty. Pod paží držel světlezelenou buřinku.
„To je přece taťkův šéf!“ vydechl Ron. „Kornelius Popletal, ministr kouzel!“
Harry ho důkladně žďuchl loktem, aby byl potichu.
Hagrid zbledl jako stěna a na čele mu vyrazily obrovské krůpěje potu. Ztěžka dosedl na židli a těkal pohledem z Brumbála na Kornelia Popletala a naopak.
„Vypadá to s vámi zle, Hagride,“ řekl Popletal dost příkře. „Velice zle. Jednou to ale přijít muselo. Čtyři útoky proti žákům z mudlovských rodin! Takhle už to dál nejde, ministerstvo musí zasáhnout.“
„Vždyť já přece nikdy,“ řekl Hagrid a prosebně pohlédl na Brumbála, „a vy to víte, že já nikdy, pane profesore...“
„Chci, aby bylo jasné, Kornelie, že Hagridovi plně důvěřuji,“ řekl Brumbál a zamračeně se na Popletala podíval.
„Poslyš, Albusi,“ řekl Popletal rozpačitě, „Proti Hagridovi mluví záznam v rejstříku. Ministerstvo musí jednat – už se na nás obrátili členové správní rady.“
„Přesto ti říkám, Kornelie, že když teď Hagrida odtud odvedeš, nepomůže to ani v nejmenším,“ řekl Brumbál. V modrých očích mu vzplál oheň, jaký v nich Harry dosud neviděl.
„Podívej se na to z mého hlediska,“ řekl Popletal a nervózně si pohrával se svou buřinkou. „Jsem pod velikým tlakem; musí být vidět, že něco dělám. Jestliže se ukáže, že to Hagrid neudělal, vrátí se zpátky a nikdo už neřekne ani slovo. Ale teď ho odvést musím. Prostě musím. Nekonal bych svoji povinnost –“
„Odvést – mne odvést?“ zeptal se Hagrid a chvěl se po celém těle. „A kam?“
„Jenom nakrátko,“ řekl Popletal a vyhýbal se obrovu pohledu, „To není za trest, Hagride, vážně ne, spíš tak pro jistotu. Jestli ještě někoho chytí, propustíme vás se vší omluvou...“
„Vy mě chcete dát do Azkabanu?“ zaskřehotal Hagrid.
Než mu však Popletal stačil odpovědět, znovu kdosi rázně zabušil na dveře.
Brumbál šel otevřít, a tentokrát to byl Harry, kdo by potřeboval žďuchnout do žeber, protože úplně zasípal.
Do Hagridovy boudy vstoupil pan Lucius Malfoy, zahalený v dlouhém černém cestovním plášti, s chladným, spokojeným úsměvem ve tváři. Tesák začal vrčet.
„Takže vy už jste tady, Popletale,“ pronesl uznale. „Dobrá, dobrá...“
„Co vy tady pohledáváte?“ ozval se Hagrid rozezleně. „Koukejte vypadnout z mýho domu!“
„Milý pane, můžete mi věřit, že mě nijak netěší být ve vašem – ehm – vy tomu říkáte dům?“ Lucius Malfoy se pohrdavě rozhlédl po malém srubu. „Prostě jsem se zastavil ve škole a tam mi řekli, že ředitel je u vás.“
„A co jste mi vlastně chtěl, Luciusi?“ zeptal se Brumbál. Mluvil zdvořile, v modrých očích mu však stále plál oheň.
„Přináším hroznou věc, Brumbále,“ pronesl pan Malfoy lenivě a vytáhl dlouhý svitek pergamenu. „Členové správní rady se totiž domnívají, že je načase, abyste odstoupil. Tady je rozhodnutí, kterým jste dočasně odvolán z funkce – najdete na něm všech dvanáct podpisů. Bohužel se obáváme, že se vám to vymyká z rukou. Ke kolika útokům už tady došlo? Dnes odpoledne ke dvěma dalším, nebo se snad mýlím? Pokud by to mělo takto pokračovat, nezůstali by v Bradavicích žádní studenti z mudlovských rodin, a všichni přece víme, jak hrozná by to byla pro školu ztráta.“
„Ale, poslechněte, Luciusi,“ spustil Popletal znepokojeně, „že byste Brumbála zprostili funkce ... to snad ne... to je to poslední, co bychom mohli teď potřebovat...“
„Jmenování ředitele – nebo jeho odvolání z funkce – přísluší správní radě, Popletale,“ řekl Malfoy klidně. „A jelikož se Brumbálovi nepodařilo dalším útokům zabránit...“
„Počkejte, Luciusi, jestliže jim nedokázal zabránit ani Brumbál –“ řekl Popletal a na horním rtu mu teď naskákaly krůpěje potu, „chci říct, kdo jiný to dokáže?“
„To se ještě uvidí, Popletale,“ řekl Malfoy s rozšklebeným úsměvem. „Jelikož nás to ovšem odhlasovalo všech dvanáct...“
Hagrid prudce vyskočil a ježatou černou hlavou div nevrazil do stropu.
„Jo? A kolika z nich jste musel vyhrožovat nebo je vydírat, než na to kývnuli, Malfoyi, co?“ zahřímal.
„No tak, no tak, Hagride, ta vaše výbušná povaha vám jednoho dne ještě pěkně zavaří,“ řekl pan Malfoy. „Opravdu bych vám radil, abyste na stráže v Azkabanu takhle nekřičel. Těm by se to určitě nelíbilo.“
„Přeci nemůžete vodvolat Brumbála!“ zahulákal Hagrid, až se jeho lovecký pes Tesák schoulil v košíku a tiše zakňučel. „Vodvolejte ho, a děcka z mudlovských rodin už nebudou mít vůbec žádný zastání! Vod zejtřka je začnou mordovat!“
„Uklidněte se, Hagride,“ vyzval ho Brumbál stroze a podíval se na Luciuse Malfoye.
„Jestliže si to členové správní rady přejí, pak samozřejmě odstoupím, Luciusi.“
„A–ale –“ zakoktal Popletal.
„To ne!“ zavrčel Hagrid.
„Přesto přese všechno,“ řekl teď Brumbál tak pomalu a jasně, aby žádnému neušlo ani slovo, „ještě poznáte, že z této školy doopravdy odejdu teprve tehdy, až tu nikdo nebude stát na mé straně. A přesvědčíte se také, že v Bradavicích se vždycky dostane pomoci každému, kdo o ni požádá.“
Malou chvíli si byl Harry téměř jistý, že Brumbál zamrkal očima právě do kouta, kde se s Ronem ukrývali.
„To zní obdivuhodně,“ řekl Malfoy a uklonil se. „Všichni budeme postrádat váš – ehm – váš vysoce osobitý přístup k řízení školy, Albusi, a já jenom doufám, že váš nástupce dokáže zabránit dalším – ehm – mordům.“
Došel ke dveřím srubu, otevřel je a se zdvořilou úklonou Brumbála vyprovodil. Popletal, který si nervózně pohrával s buřinkou, čekal, až vyjde Hagrid, ten však zůstal stát na místě, zhluboka se nadechl a řekl: „Esli chce někdo vopravdu něco zvědět, úplně mu stačí, když se bude držet pavouků. Ty už ho zavedou, kam potřebuje! Jinak už nemám co říct!“
Popletal se na něj užasle podíval.
„No jo, vždyť už jdu,“ řekl Hagrid a oblékl si svůj spratkový kožich. Ve chvíli, kdy se chystal vyjít za Popletalem, se ještě jednou zastavil a řekl nahlas: „A někdo taky musí krmit Tesáka, co budu pryč.“
Dveře se zabouchly a Ron složil neviditelný plášt.
„Tak teď jsme vážně v maléru,“ řekl chraplavě. „Bez Brumbála můžou školu rovnou zavřít, třeba ještě dnes večer. Když tu nebude, můžeme počítat tak s jedním útokem denně.“
Tesák začal výt a škrábal na zavřené dveře.
Harry si napůl přál, aby nebýval zjistil, jak Raddleův deník rozluštit. Ron a Hermiona ho znovu a znovu nutili, aby jim vypravoval, co přitom viděl, až už ho opravdu nebavilo pořád jim to líčit, měl po krk těch dlouhých debat, které vždycky následovaly a nikdy nikam nevedly.
„Co když Raddle obvinil nesprávnou osobu?“ řekla Hermiona. „Možná ty lidi napadal nějaký jiný netvor...“
„Kolik netvorů se podle tebe tady do hradu vejde?“ zeptal se Ron nechápavě.
„Od začátku víme, že Hagrida vyloučili ze školy,“ řekl Harry sklíčeně. „A pak když ho vyrazili, zřejmě ty útoky přestaly, jinak by Raddle vyznamenání za mimořádné služby nedostal.“
Ron to zkusil jinak.
„Raddle mi opravdu připomíná Percyho – kdo se ho vůbec prosil, aby to na Hagrida píchnul?“
„Jenže ten netvor někoho zabil, Rone,“ namítla Hermiona důrazně.
„A kdyby Bradavice zavřeli, Raddle by se vrátil do nějakého mudlovského sirotčince,“ připomněl Harry. „Vůbec mu nemám za zlé, že chtěl zůstat tady...“
Ron se kousl do rtu a potom nadhodil: „Ty jsi Hagrida přece potkal na Obrtlé ulici, že, Harry?“
„Kupoval tam nějaký přípravek proti žravým slimákům,“ řekl Harry spěšně.
Nato všichni tři zmlkli. Po dlouhém mlčení Hermiona vyslovila tu nejchoulostivější otázku:
„Myslíte, že bychom měli za Hagridem zajít a na to všecko se ho zeptat?“
„Tak to by byla návštěva za všechny prachy,“ řekl Ron. „Ahoj, Hagride, hele, nepouštěl jsi v poslední době po hradě něco běsnícího a chlupatého?“
Nakonec se dohodli, že pokud nedojde k žádnému dalšímu útoku, nic Hagridovi neřeknou, a jak míjel den po dni, během nichž Harry neslyšel onen šepotavý hlas nepatřící žádnému tělu, začali doufat, že s ním nikdy nebudou muset mluvit o tom, proč ho kdysi vyloučili. Ode dne, kdy Justina a Skoro bezhlavého Nicka našli zkamenělé, uplynuly bezmála čtyři měsíce, a téměř všichni si mysleli, že útočník, ať už to byl kdokoli, s tím přestal nadobro. Protivu konečně přestalo bavit vyzpěvovat Hej Pottře, ty lotře, Ernie Macmillan jednoho dne při hodině bylinkářství Harryho docela zdvořile požádal, aby mu podal kbelík poskakujících pýchavek, a v březnu ve skleníku číslo tři uspořádalo několik mandragor hlučný, nevázaný večírek. Profesorku Prýtovou to velice potěšilo.
„Ve chvíli, kdy si začnou navzájem přelézat do květináčů, budeme vědět, že jsou úplně dospělé,“ vysvětlila Harrymu. „Pak už budeme schopni ty chudáky na ošetřovně oživit.“
Studenti druhého ročníku stáli před novým rozhodováním: během velikonočních prázdnin si měli rozmyslet, jaké předměty si zvolí ke studiu ve třetím ročníku. Hermiona to jako obvykle brala velice vážně.
„Může to mít vliv na celou naši budoucnost,“ říkala Harrymu a Ronovi, když hloubali nad seznamy nových předmětů a zaškrtávali si je.
„Hlavně bych rád přestal chodit na lektvary,“ mínil Harry.
„To nemůžeme,“ řekl Ron zasmušile. „Všechny dosavadní předměty nám zůstávají, jinak bych vypustil obranu proti černé magii.“
„Ale ta je přece strašně důležitá!“ vyhrkla Hermiona. „Tak jak ji přednáší Lockhart, není,“ řekl Ron. „Od něj jsem se nenaučil vůbec nic, leda jak pouštět z klece rarachy“
Neville Longbottom dostal dopisy od všech čarodějek a kouzelníků v rodině a každý mu radil něco jiného, co si má zvolit. Seděl nad tím vším se špičkou jazyka povystrčenou, zmateně a rozpačitě pročítal seznamy předmětů a vyptával se ostatních, jestli jim věštění z čísel připadá obtížnější než studium starodávných run. Dean Thomas, který podobně jako Harry vyrůstal u mudlů, nakonec zavřel oči, píchal do seznamu hůlkou a vybral si předměty, kterých se přitom dotkl. Hermiona se s nikým neradila, ale přihlásila se na všechny.
Harry se ponuře usmál při pomyšlení, co by mu řekli strýc Vernon a teta Petunie, kdyby se pokusil promluvit si s nimi o své budoucí kouzelnické dráze. Ne že by mu nikdo neporadil: naopak, Percy Weasley přímo dychtil podělit se s ním o své zkušenosti.
„Záleží na tom, co chceš dělat dál, Harry,“ řekl. „Nikdy není moc brzy uvažovat o budoucnosti, takže já bych ti doporučoval věštění. Někteří říkají, že studium mudlů nemá valný smysl, ovšem já osobně si myslím, že kouzelníci by měli rozumět společenství obyčejných lidí co nejvíc, obzvlášť chtějí-li pracovat v úzkém styku s nimi – vezmi si mého otce, ten se mudlovskými záležitostmi zabývá pořád. Můj bratr Charlie byl vždycky rád pod širým nebem, tak si zvolil péči o kouzelné tvory. Musíš stavět na tom, k čemu máš nadání.“
Jenže to jediné, v čem si Harry připadal opravdu dobrý, byl famfrpál. Nakonec si zapsal tytéž nové předměty jako Ron s tím, že pokud by se mu v nich nevedlo, bude tam aspoň mít kamaráda, který mu pomůže.
Příští famfrpálové utkání měl Nebelvír hrát s Mrzimorem. Wood trval na tom, že družstvo musí každý den po večeři trénovat, takže Harry už nestihl skoro nic jiného, jen famfrpál a domácí úkoly. Tréninky ale byly den ze dne příjemnější, hrálo se víc za sucha, a večer před sobotním zápasem, když si Harry šel uložit koště do ložnice, měl pocit, že Nebelvír ještě nikdy neměl lepší vyhlídky na získání famfrpálového poháru.
Dobrá nálada mu však dlouho nevydržela. Nahoře nad schody do ložnice uviděl Nevilla Longbottoma, který se tvářil vyděšeně.
„Harry – já nevím, kdo to udělal. Právě jsem na to přišel –“
Díval se bázlivě na Harryho a otevřel mu dveře.
Obsah Harryho kufru byl rozházený po celé místnosti. Jeho plášť ležel roztržený na podlaze. Z postele s nebesy mu někdo strhl přikrývku i prostěradlo, z nočního stolku vytáhl zásuvku a celou ji vysypal na matraci.
Harry s pusou otevřenou dokráčel k posteli a šlápl přitom na několik vypadlých stránek z Toulek s trolly. Právě když s Nevillem natáhli prostěradlo znovu na postel; vešli Ron, Dean a Seamus. Dean hlasitě zaklel.
„Co se to tu dělo, Harry?“
„Nemám nejmenší tušení,“ odpověděl. Ron však už prohlížel jeho hábity. Všechny kapsy byly obrácené naruby.
„Někdo tu něco hledal,“ usoudil Ron. „Neztratilo se ti nic?“
Harry začal sbírat všechny svoje věci a házel je zpátky do kufru. Teprve když tam hodil poslední z Lockhartových knih, uvědomil si, co mu chybí.
„Raddleův deník je pryč,“ zašeptal Ronovi.
„Cože?“
Harry pohodil hlavou ke dveřím ložnice a Ron vyšel ven za ním. Seběhli dolů do nebelvírské společenské místnosti, kde bylo poloprázdno, a připojili se k Hermioně, která tu seděla o samotě a četla si Starodávné runy snadno a rychle.
Hermionu ta zpráva vyděsila.
„Ale – to mohl ukrást jedině někdo z Nebelvíru! Nikdo jiný nezná naše heslo...“
„O to právě jde,“ řekl Harry.
Když se příštího dne probudili, uvítal je zářivý sluneční svit a lehký, osvěžující vánek.
„Máme ty nejlepší podmínky pro famfrpál!“ prohlásil Wood nadšeně u nebelvírského stolu a nakládal hráčům na talíře míchaná vejce. „Pusť se do toho, Harry, potřebuješ vydatnou snídani.“
Harry bedlivě přejížděl očima stolovníky u přeplněné nebelvírské tabule a přemýšlel, zda nový majitel Raddleova deníku v tu chvíli nesedí přímo před ním. Hermiona na něj naléhala, aby krádež ohlásil, ale jemu se to nezamlouvalo. Musel by někomu z učitelů říct o deníku úplně všecko, a kolik lidí ještě vědělo, proč Hagrida před padesáti lety vyloučili? Nechtěl být právě tím, kdo by to všecko znovu rozvířil.
Když pak s Ronem a s Hermionou odešel z Velké síně a šel si pro věci na famfrpál, přibyla do jeho dlouhého seznamu starostí ještě jedna, opravdu velice vážná. Ve chvíli, kdy vkročil na mramorové schodiště, to uslyšel znovu: „Tentokrát tě konečně zabiju... roztrhám tě... rozsápu...“
Pronikavě vykřikl a Ron i Hermiona od něj zděšeně odskočili.
„Ten hlas!“ řekl Harry a ohlédl se přes rameno. „Právě jsem ho znovu zaslechl – vy ne?“
Ron jen zavrtěl hlavou a třeštil oči, div mu nevylezly z důlků. Zato Hermiona se pleskla do čela.
„Harry – konečně jsem myslím něco pochopila! Musím do knihovny!“
A tryskem vyrazila po schodech vzhůru.
„Co že pochopila?“ zeptal se Harry a soustředěně se rozhlížel, odkud ten hlas může přicházet.
„Nevím co,“ přiznal Ron, „ale rozhodně víc než já.“
„A proč musela do knihovny?“
„To přece Hermiona dělá vždycky,“ pokrčil rameny Ron. „Když si něčím není jistá, běží do knihovny.“
Harry stál nerozhodně na místě a snažil se znovu zachytit ten hlas, z Velké síně za jeho zády však už teď vycházeli studenti, hlasitě se mezi sebou bavili a všichni mířili ven, na famfrpálové hřiště.
„Měl bys sebou hodit,“ připomněl mu Ron. „Je skoro jedenáct – a máš ten zápas.“
Harry kvapně vyběhl do nebelvírské věže, vzal si svůj Nimbus Dva tisíce a připojil se k početnému davu, jenž proudil přes školní pozemky. V duchu však ještě pořád dlel v hradu s tím hlasem bez těla, a když si v šatně oblékal svůj zářivě červený hábit, utěšoval se, že jsou teď přece všichni venku, aby sledovali zápas.
Potom už obě mužstva za hlasitého potlesku nastoupila na hřiště. Oliver Wood odstartoval zahřívací let kolem branek a madame Hoochová vytáhla z krabic míče. Družstvo Mrzimoru, které hrálo v kanárkově žlutých hábitech, se ještě shluklo k poslední taktické poradě.
Harry právě usedal na koště, když do hřiště napůl vešla, napůl vběhla profesorka McGonagallová s obrovskou rudou hlásnou troubou v ruce.
Harrymu ztěžklo srdce, jako by je měl z kamene.
„Utkání se ruší,“ oznámila profesorka McGonagallová hlásnou troubou, aby ji slyšel celý přeplněný stadion. Odpověděl jí pískot a pokřik. Oliver Wood se zdrceným výrazem přistál a rozběhl se k profesorce McGonagallové, aniž by slezl z koštěte.
„Ale paní profesorko!“ vykřikl. „Musíme přece hrát... jde o pohár... Nebelvír...“
Profesorka McGonagallová si ho nevšímala a dál křičela do hlásné trouby: „Všichni studenti se vrátí do svých společenských místností, kde jim ředitelé kolejí podají další informace. Co možná nejrychleji, prosím!“
Pak už hlásnou troubu sklonila a kývnutím k sobě přivolala Harryho.
„Pottere, bude asi líp, když půjdete se mnou...“
Harry se podivil, z čeho by ho tentokrát mohla podezřívat, když vtom zahlédl Rona, jak se odtrhl od nespokojeného davu, a ve chvíli, kdy se vydali k hradu, stačil už doběhnout k nim. K Harryho překvapení profesorka McGonagallová nic nenamítala.
„Ano, možná bude nejlepší, když s námi půjdete také, Weasleyi.“
Někteří studenti hemžící se kolem ještě reptali, že bylo utkání zrušeno, jiní se však tvářili znepokojeně. Harry a Ron se s profesorkou McGonagallovou vrátili do školní budovy a po mramorovém schodišti vystoupali nahoru. Tentokrát je však nevedla do žádné pracovny.
„Obávám se, že to pro vás bude šok,“ řekla profesorka McGonagallová kupodivu vlídným hlasem, když se ocitli před ošetřovnou. „Došlo k dalšímu útoku... k dalšímu dvojnásobnému útoku.“
Harrymu jako by se v žaludku všecko převrátilo. Profesorka McGonagallová otevřela dveře a oba chlapci vstoupili.
Madame Pomfreyová se skláněla nad dívkou z pátého ročníku s dlouhými kadeřavými vlasy. Harry ji poznal: byla to ona studentka z Havraspáru, které se náhodně ptali, jak se dostanou do zmijozelské společenské místnosti. A na sousední posteli ležela...
„Vždyť to je Hermiona!“ zasténal Ron.
Ležela tam nehybná, s otevřenýma skelnýma očima. „Našli je u knihovny,“ pravila profesorka McGonagallová. „Tohle mi asi jeden ani druhý nebudete moci vysvětlit, že? Vedle nich na podlaze jsme našli...“
Držela v ruce malé kulaté zrcátko.
Harry i Ron zavrtěli hlavou. Pořád ještě upřeně zírali na Hermionu.
„Odvedu vás zpátky do nebelvírské věže,“ řekla jim profesorka McGonagallová ztěžka. „Stejně ještě musím promluvit ke studentům.“
„Všichni studenti se o šesté hodině večer vrátí do společenské místnosti své koleje. Po šesté hodině nikdo neopustí ložnici. Na každou vyučovací hodinu vás doprovodí některý z učitelů. Žádný student nepůjde na toaletu bez doprovodu některého učitele. Veškeré další tréninky a utkání ve famfrpálu se odkládají. Ve večerních hodinách se napříště nebudou konat žádné společenské akce.“
Studenti z Nebelvíru, natlačení ve společenské místnosti, ji mlčky vyslechli. Profesorka McGonagallová svinula pergamen, z kterého jim vše přečetla, a řekla přidušeným hlasem: „Nemusím zajisté dodávat, že jen málokdy v životě se mne něco tolik dotklo. Naši školu pravděpodobně zavřou, pokud se nepodaří odhalit pachatele, který za těmi útoky stojí. Žádám proto každého, kdo se domnívá, že by o nich mohl cokoli vědět, aby se přihlásil.“
Jakmile prolezla neohrabaně otvorem v podobizně ven, všem z Nebelvíru se rázem rozvázal jazyk.
„To už jsou dva z Nebelvíru, a to ještě nepočítám nebelvírského ducha, potom jedna z Havraspáru a jeden z Mrzimoru,“ vypočítával na prstech kamarád dvojčat Weasleyových Lee Jordan. „Copak si opravdu žádný učitel nevšiml, že se nic nestalo nikomu ze Zmijozelu? Není snad úplně jasné, že to všechno vychází ze Zmijozelu? Může za to Zmijozelův dědic, netvor ze Zmijozelu – proč jednoduše nevyhodí celou zmijozelskou kolej?“ zahřímal za souhlasného přikyvování a ojedinělého potlesku.
Percy Weasley seděl v křesle hned za Leem, protentokrát však očividně neusiloval o to, aby se všichni dozvěděli, co si myslí on. Byl bledý a vypadal ohromeně.
„Percym to pořádně otřáslo,“ vysvětlil George Harrymu klidně. „Ta dívka z Havraspáru – Penelopa Clearwaterová – byla totiž prefektka. Zřejmě si nepřipouštěl, že by ten netvor našel odvahu napadnout nějakého prefekta.“
Harry ho však poslouchal jen napůl. Nedokázal vypudit z hlavy Hermionu, která ležela na posteli na ošetřovně jako vytesaná z kamene. A pokud nebude viník brzy lapen, věděl, že celý zbytek života stráví u Dursleyových. Tom Raddle Hagrida udal, protože mu hrozil mudlovský sirotčinec, kdyby školu zavřeli; Harry teď přesně věděl, jak mu přitom bylo.
„Co budeme dělat?“ zašeptal mu Ron do ucha. „Myslíš, že mají podezření na Hagrida?“
„Musíme si s ním promluvit,“ řekl Harry, který se právě rozhodl. „Nevěřím, že by za tím tentokrát stál on, ale jestli toho netvora před padesáti lety vypustil, bude znát cestu do Tajemné komnaty, a to pro začátek stačí.“
„Jenže McGonagallová říkala, že když nebudeme mít vyučování, musíme zůstat ve věži –“
„Myslím,“ řekl Harry ještě tišeji, „že je načase, abychom zase vytáhli ten starý plášť po mém taťkovi.“
Harry po svém otci zdědil jednu jedinou věc: dlouhý, stříbrný neviditelný plášť. Pouze ten jim dával šanci, jak se vyplížit ze školy a navštívit Hagrida, aniž se o tom někdo dozví. Šli si lehnout jako obvykle a počkali, až se Neville, Dean a Seamus přestali dohadovat o Tajemné komnatě a konečně usnuli; potom vstali, znovu se oblékli a přehodili plášť přes sebe.
Cesta temnými a opuštěnými hradními chodbami nebyla nijak příjemná. Harry se po hradě toulal v noci už několikrát, ale ještě nikdy tam za tmy neviděl tolik lidí. Učitelé, prefekti a duchové obcházeli po chodbách ve dvojicích a soustředěně pátrali po čemkoli neobvyklém. Neviditelný plášť chlapce nechránil proti tomu, aby nedělali hluk, a v jednom zvlášť napjatém okamžiku se Ron kopl do palce u nohy jen kousek od místa, kde stál na stráži Snape. Naštěstí Snape kýchl téměř přesně v okamžiku, kdy Ron zaklel. Oběma chlapcům se ulevilo, když konečně dorazili k dubové bráně a opatrně ji otevřeli.
Byla jasná, hvězdná noc, a tak bez otálení vykročili k zářícím oknům Hagridova srubu. Plášť odložili teprve před jeho dveřmi.
Chviličku nato Hagrid prudce otevřel. Stáli mu tváří v tvář, on však na ně mířil samostřílem a za ním hlasitě štěkal Tesák.“
„Jo to jste vy“ řekl, sklonil zbraň a upřeně se na ně zadíval. „Co vy tady pohledáváte?“
„K čemu to máš?“ ukázal Harry na samostříl, když vcházeli dovnitř.
„Ale jen tak... to nic...“ zabručel Hagrid. „Čekal jsem totiž... a vždyť to je jedno... Posaďte se... Udělám vám čaj...“
Zřejmě ani nevěděl, co dělá. Málem uhasil oheň, když na něj vylil vodu z konvice, a pak nervózním pohybem shodil mohutnou rukou čajník, až se rozbil.
„Jsi v pořádku, Hagride?“ zeptal se Harry. „O Hermioně už to víš?“
„Jo, vím,“ odpověděl a trochu se mu třásl hlas. Neustále pokukoval nejistě na okna. Nalil oběma vařící vodu do velkých šálků (sáčky s čajem do nich dát zapomněl), a právě když pokládal na talíř pořádný kus biskupského chlebíčku, někdo zabušil na dveře.
Hagrid chlebíček upustil. Harry s Ronem si vyměnili zděšené pohledy, potom ale přes sebe přehodili neviditelný plášť a schovali se do kouta. Hagrid se ještě ujistil, že je není vidět, vzal samostříl a znovu prudce otevřel dveře.
„Dobrý večer, Hagride.“
Byl to Brumbál. Tvářil se smrtelně vážně, když překročil práh, a za ním vstoupil další muž, který vypadal velice podivně.
Neznámý muž byl malý a tělnatý, měl rozcuchané šedé vlasy a tvářil se nejistě. Oblečen byl dost svérázně: měl na sobě proužkovaný oblek, zářivě červenou kravatu, dlouhý černý plášť a rudofialové, špičaté vysoké boty. Pod paží držel světlezelenou buřinku.
„To je přece taťkův šéf!“ vydechl Ron. „Kornelius Popletal, ministr kouzel!“
Harry ho důkladně žďuchl loktem, aby byl potichu.
Hagrid zbledl jako stěna a na čele mu vyrazily obrovské krůpěje potu. Ztěžka dosedl na židli a těkal pohledem z Brumbála na Kornelia Popletala a naopak.
„Vypadá to s vámi zle, Hagride,“ řekl Popletal dost příkře. „Velice zle. Jednou to ale přijít muselo. Čtyři útoky proti žákům z mudlovských rodin! Takhle už to dál nejde, ministerstvo musí zasáhnout.“
„Vždyť já přece nikdy,“ řekl Hagrid a prosebně pohlédl na Brumbála, „a vy to víte, že já nikdy, pane profesore...“
„Chci, aby bylo jasné, Kornelie, že Hagridovi plně důvěřuji,“ řekl Brumbál a zamračeně se na Popletala podíval.
„Poslyš, Albusi,“ řekl Popletal rozpačitě, „Proti Hagridovi mluví záznam v rejstříku. Ministerstvo musí jednat – už se na nás obrátili členové správní rady.“
„Přesto ti říkám, Kornelie, že když teď Hagrida odtud odvedeš, nepomůže to ani v nejmenším,“ řekl Brumbál. V modrých očích mu vzplál oheň, jaký v nich Harry dosud neviděl.
„Podívej se na to z mého hlediska,“ řekl Popletal a nervózně si pohrával se svou buřinkou. „Jsem pod velikým tlakem; musí být vidět, že něco dělám. Jestliže se ukáže, že to Hagrid neudělal, vrátí se zpátky a nikdo už neřekne ani slovo. Ale teď ho odvést musím. Prostě musím. Nekonal bych svoji povinnost –“
„Odvést – mne odvést?“ zeptal se Hagrid a chvěl se po celém těle. „A kam?“
„Jenom nakrátko,“ řekl Popletal a vyhýbal se obrovu pohledu, „To není za trest, Hagride, vážně ne, spíš tak pro jistotu. Jestli ještě někoho chytí, propustíme vás se vší omluvou...“
„Vy mě chcete dát do Azkabanu?“ zaskřehotal Hagrid.
Než mu však Popletal stačil odpovědět, znovu kdosi rázně zabušil na dveře.
Brumbál šel otevřít, a tentokrát to byl Harry, kdo by potřeboval žďuchnout do žeber, protože úplně zasípal.
Do Hagridovy boudy vstoupil pan Lucius Malfoy, zahalený v dlouhém černém cestovním plášti, s chladným, spokojeným úsměvem ve tváři. Tesák začal vrčet.
„Takže vy už jste tady, Popletale,“ pronesl uznale. „Dobrá, dobrá...“
„Co vy tady pohledáváte?“ ozval se Hagrid rozezleně. „Koukejte vypadnout z mýho domu!“
„Milý pane, můžete mi věřit, že mě nijak netěší být ve vašem – ehm – vy tomu říkáte dům?“ Lucius Malfoy se pohrdavě rozhlédl po malém srubu. „Prostě jsem se zastavil ve škole a tam mi řekli, že ředitel je u vás.“
„A co jste mi vlastně chtěl, Luciusi?“ zeptal se Brumbál. Mluvil zdvořile, v modrých očích mu však stále plál oheň.
„Přináším hroznou věc, Brumbále,“ pronesl pan Malfoy lenivě a vytáhl dlouhý svitek pergamenu. „Členové správní rady se totiž domnívají, že je načase, abyste odstoupil. Tady je rozhodnutí, kterým jste dočasně odvolán z funkce – najdete na něm všech dvanáct podpisů. Bohužel se obáváme, že se vám to vymyká z rukou. Ke kolika útokům už tady došlo? Dnes odpoledne ke dvěma dalším, nebo se snad mýlím? Pokud by to mělo takto pokračovat, nezůstali by v Bradavicích žádní studenti z mudlovských rodin, a všichni přece víme, jak hrozná by to byla pro školu ztráta.“
„Ale, poslechněte, Luciusi,“ spustil Popletal znepokojeně, „že byste Brumbála zprostili funkce ... to snad ne... to je to poslední, co bychom mohli teď potřebovat...“
„Jmenování ředitele – nebo jeho odvolání z funkce – přísluší správní radě, Popletale,“ řekl Malfoy klidně. „A jelikož se Brumbálovi nepodařilo dalším útokům zabránit...“
„Počkejte, Luciusi, jestliže jim nedokázal zabránit ani Brumbál –“ řekl Popletal a na horním rtu mu teď naskákaly krůpěje potu, „chci říct, kdo jiný to dokáže?“
„To se ještě uvidí, Popletale,“ řekl Malfoy s rozšklebeným úsměvem. „Jelikož nás to ovšem odhlasovalo všech dvanáct...“
Hagrid prudce vyskočil a ježatou černou hlavou div nevrazil do stropu.
„Jo? A kolika z nich jste musel vyhrožovat nebo je vydírat, než na to kývnuli, Malfoyi, co?“ zahřímal.
„No tak, no tak, Hagride, ta vaše výbušná povaha vám jednoho dne ještě pěkně zavaří,“ řekl pan Malfoy. „Opravdu bych vám radil, abyste na stráže v Azkabanu takhle nekřičel. Těm by se to určitě nelíbilo.“
„Přeci nemůžete vodvolat Brumbála!“ zahulákal Hagrid, až se jeho lovecký pes Tesák schoulil v košíku a tiše zakňučel. „Vodvolejte ho, a děcka z mudlovských rodin už nebudou mít vůbec žádný zastání! Vod zejtřka je začnou mordovat!“
„Uklidněte se, Hagride,“ vyzval ho Brumbál stroze a podíval se na Luciuse Malfoye.
„Jestliže si to členové správní rady přejí, pak samozřejmě odstoupím, Luciusi.“
„A–ale –“ zakoktal Popletal.
„To ne!“ zavrčel Hagrid.
„Přesto přese všechno,“ řekl teď Brumbál tak pomalu a jasně, aby žádnému neušlo ani slovo, „ještě poznáte, že z této školy doopravdy odejdu teprve tehdy, až tu nikdo nebude stát na mé straně. A přesvědčíte se také, že v Bradavicích se vždycky dostane pomoci každému, kdo o ni požádá.“
Malou chvíli si byl Harry téměř jistý, že Brumbál zamrkal očima právě do kouta, kde se s Ronem ukrývali.
„To zní obdivuhodně,“ řekl Malfoy a uklonil se. „Všichni budeme postrádat váš – ehm – váš vysoce osobitý přístup k řízení školy, Albusi, a já jenom doufám, že váš nástupce dokáže zabránit dalším – ehm – mordům.“
Došel ke dveřím srubu, otevřel je a se zdvořilou úklonou Brumbála vyprovodil. Popletal, který si nervózně pohrával s buřinkou, čekal, až vyjde Hagrid, ten však zůstal stát na místě, zhluboka se nadechl a řekl: „Esli chce někdo vopravdu něco zvědět, úplně mu stačí, když se bude držet pavouků. Ty už ho zavedou, kam potřebuje! Jinak už nemám co říct!“
Popletal se na něj užasle podíval.
„No jo, vždyť už jdu,“ řekl Hagrid a oblékl si svůj spratkový kožich. Ve chvíli, kdy se chystal vyjít za Popletalem, se ještě jednou zastavil a řekl nahlas: „A někdo taky musí krmit Tesáka, co budu pryč.“
Dveře se zabouchly a Ron složil neviditelný plášt.
„Tak teď jsme vážně v maléru,“ řekl chraplavě. „Bez Brumbála můžou školu rovnou zavřít, třeba ještě dnes večer. Když tu nebude, můžeme počítat tak s jedním útokem denně.“
Tesák začal výt a škrábal na zavřené dveře.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář