Hermiona zaječela. Black vyskočil na nohy. Harry sebou trhl, jako by dostal silný elektrický šok. „Tohle jsem našel u kmene Vrby mlátičky,“ oznámil Snape, odhodil plášť stranou a byl na pozoru, aby svou hůlkou nepřestal mířit Lupinovi na hruď. Velice užitečné. Děkuji vám, Pottere...“
Snape sice trochu popadal dech, tvář mu však zářila potlačovaným triumfem. „Možná zrovna přemýšlíte o tom, jak jsem se dozvěděl, že jste tady,“ pokračoval a oči mu svítily. „Právě jsem byl ve tvé pracovně, Lupine. Zapomněl sis dnes večer vypít svůj lektvar, tak jsem ti tam jeden pohár donesl. A bylo opravdu štěstí, že jsem to udělal... Chci říct - štěstí pro mě. Na tvém pracovním stole ležel jistý plánek. Jediný pohled na něj mi prozradil vše, co jsem potřeboval vědět. Viděl jsem, jak běžíš touhle chodbou, a pak ses mi ztratil z očí.“
„Severusi -“ začal Lupin, ale Snape ho zarazil.
„Znovu a znovu jsem řediteli opakoval, že svému starému kumpánovi Blackovi pomáháš získat přístup do hradu, Lupine, a teď jsem získal důkaz. Ani mě by ve snu nebylo napadlo, že budeš mít tu drzost a použiješ téhle staré chýše jako svého úkrytu -“
„Mýlíš se, Severusi!“ přesvědčoval ho naléhavě Lupin. „Ještě jsi neslyšel všechno - můžu ti to vysvětlit - Sirius sem nepřišel zabít Harryho -“
„Azkaban dnes v noci dostane hned dva nové vězně,“ pochvaloval si Snape, jehož oči se teď fanaticky leskly. „Jsem moc zvědavý, jak se s tím vším vyrovná Brumbál... byl totiž pevně přesvědčen, že jsi neškodný, Lupine... považoval tě za krotkého vlkodlaka -“
„Ty idiote,“ přerušil ho tiše Lupin. „Je pro tebe snad dávný školní kanadský žertík dostatečným důvodem, abys poslal nevinného člověka zpět do Azkabanu?“ PRÁSK! Z konce Snapeovy hůlky vystřelily tenké hadovité provazce a omotaly se Lupinovi kolem úst, zápěstí a kotníků. Lupin ztratil rovnováhu a svalil se na podlahu, kde zůstal ležet, neschopen pohybu. Black se vzteklým výkřikem vyrazil ke Snapeovi, Snape mu však namířil hůlku přímo mezi oči.
„Dej mi jedinou záminku,“ zašeptal. „Dej mi jedinou záminku to udělat a přísahám, že to doopravdy udělám.“ Black se na místě zarazil. Nebylo možné odhadnout, v čí tváři se zračí větší nenávist.
Harry stál ochromen na místě a nevěděl, co dělat ani komu věřit. Ohlédl se po Ronovi a Hermioně. Ron vypadal stejně zmateně jako on sám a stále ještě se potýkal s Prašivkou, která se snažila vykroutit z jeho sevření. Hermiona však nejistě postoupila o krok ke Snapeovi a téměř bez dechu prohlásila: „Pane profesore - vždyť přece - přece by nijak neuškodilo poslechnout si, co nám chtějí říct, nemyslíte?“
„Slečno Grangerová, už teď je velice pravděpodobné, že budete z této školy vyloučena,“ vyjel na ni Snape. „Spolu s Potterem a Weasleyem jste se nedovoleně vzdálili ze školní budovy a nacházíte se ve společnosti usvědčeného vraha a vlkodlaka. Tak alespoň jednou v životě držte jazyk za zuby.“
„Jestli ale - jestli doopravdy došlo k omylu -“
„DRŽ HUBU, TY NÁNO PITOMÁ!“ zařval Snape, který vážně vypadal, že mu přeskočilo. „NEMLUV O NĚČEM, ČEMU NEROZUMÍŠ!“ Z konce hůlky, kterou dosud mířil Blackovi do obličeje, vylétlo několik jisker. Hermiona zmlkla.
„Pomsta je neobyčejně sladká věc,“ zasyčel Snape na Blacka. „Jak já doufal, že to budu právě já, kdo tě chytí...“ „Zase to budeš ty, komu se budou nakonec smát, Severusi,“ zavrčel Black. „Pokud dovolíš, aby tenhle chlapec“ - kývl hlavou směrem k Ronovi - „odnesl nahoru do hradu svou krysu, půjdu bez odporu...“
„Nahoru do hradu?“ protáhl měkce Snape. „Nemyslím, že budeme muset chodit tak daleko. Úplně bude stačit, když zavolám mozkomory, jakmile pod vrbou vylezeme ven. Moc rádi tě zase uvidí, Blacku... troufám si předpovědět, že ti ze samé radosti dají malé políbení...“
Z Blackovy tváře se vytratily poslední zbytečky barvy. „Musíš - musíš mě vyslechnout,“ zachroptěl. „Ta krysa - podívej se na tu krysu...“
Ve Snapeových očích se však objevil takový záblesk nepříčetnosti, jaký v nich Harry dosud neviděl. Zdálo se, že zdravý rozum ho zcela opustil.
„Tak pojďte - pěkně všichni najednou!“ zavelel. Luskl prsty a konce provazů, které poutaly Lupina,
Než si uvědomil, co vlastně dělá, přešel Harry třemi kroky místnost a postavil se před dveře.
„Uhněte z cesty, Pottere, už tak jste v dost velkém maléru,“ vyjel na něj Snape. „Nebýt toho, že jsem vám přišel zachránit kůži -“
„Profesor Lupin mě v tomhle školním roce mohl zabít nejmíň stokrát,“ namítl Harry. „Byl jsem s ním mnohokrát o samotě, když jsem nacvičoval obranu proti mozkomorům. Proč tedy se mnou už dávno neskoncoval, jestliže pomáhal Blackovi?“
„Nechtějte po mně, abych se vyznal v myšlenkových pochodech vlkodlaka,“ zasyčel Snape. „Uhněte z cesty, Pottere!“
„JSTE POLITOVÁNÍHODNÝ UBOŽÁK!“ zařval Harry. „JEN PROTO, ŽE SI Z VÁS KDYSI VE ŠKOLE VYSTŘELILI, TEĎ ANI NEJSTE OCHOTEN VYSLECHNOUT -“
„TICHO! TAKHLE SE MNOU MLUVIT NEBUDETE!“ zavřískl Snape a vypadal stále nepříčetněji. „Jablko nepadá daleko od stromu, že, Pottere? Právě jsem vám zachránil kůži, měl byste klečet na kolenou a děkovat mi! Bylo by vám jen patřilo, kdyby vás zabil! Byl byste zemřel stejně jako váš otec, příliš arogantní, než abyste si dokázal připustit, že jste se v Blackovi zmýlil - a teď mi uhněte z cesty, než vás k tomu přinutím. „Z CESTY, POTTERE!“ Harry se rozhodl ve zlomku vteřiny. Než stačil Snape postoupit o jediný krok k němu, zdvihl do vzduchu svou hůlku.
„Expelliarmus!“ zaburácel - jeho hlas ale nebyl jediný, jenž tento výkřik vyrazil. Následovala detonace, při níž se dveře otřásly v pantech. Výbuch vyzdvihl Snapea do vzduchu a udeřil jím o zeď, po níž bezvládně sklouzl na podlahu; zpod vlasů mu vytékal pramínek krve. Byl v bezvědomí.
Harry se rozhlédl kolem. Ron s Hermionou se pokusili Snapea odzbrojit ve stejném okamžiku jako on sám. Snapeova hůlka vylétla vysokým obloukem a přistála na posteli vedle Křivonožky.
„To jste neměli dělat,“ ozval se Black a pohlédl na Harryho. „Měli jste ho přenechat mně...“
Harry uhýbal pohledu Blackových očí. Ani teď si nebyl jistý, zda si počínal správně.
„Napadli jsme učitele... my jsme napadli učitele...“ kňučela tiše Hermiona a vyděšenýma očima zírala na Snapea, který nejevil známky života. „Ach bože, z toho bude takový průšvih...“
Lupin se potýkal se svými pouty. Black se k němu rychle sklonil a rozvázal ho. Lupin se postavil zpříma a mnul si paže v místech, kde se do nich zařezávaly provazy. „Díky, Harry,” ozval se.
„Zatím jsem neřekl, že vám věřím,“ odsekl Harry.
„V tom případě je načase, abychom ti předložili nějaký důkaz,“ usoudil Black. „Hej, chlapče, dej mi toho Petra, prosím. Tak honem!“
Ron si Prašivku přitiskl pevněji k hrudi.
„Nechte už toho,“ bránil se chabě. „Chcete snad říct, že jste uprchl z Azkabanu jen proto, abyste dostal Prašivku? To přece...“ Vzhlédl k Harrymu a Hermioně a hledal u nich oporu. „No dobrá, dejme tomu, že se Pettigrew dokázal proměnit v krysu - na světě jsou ale miliony krys - jakpak mohl Black poznat, kterou z nich vlastně hledá, když byl zavřený v Azkabanu?“
„Poslyš, Siriusi, tohle je případná otázka,“ ozval se Lupin, otočil se k němu a lehce se zamračil. „jak jsi zjistil, kde je?“ Black vjel jednou svou pazourou pod hábit a vytáhl zmačkaný kus papíru, který nejprve uhladil a pak natáhl k ostatním, aby se na něj podívali.
Byla to fotografie Rona a jeho rodiny, která byla v létě loňského roku otištěna v Denním věštci; Prašivka na ní trůnila Ronovi na rameni.
„Jak ses k tomu proboha dostal?“ zeptal se Lupin ohromeně Blacka.
„Od Popletala,“ vysvětloval Black. „Když loni přijel do Azkabanu na inspekci, dal mi svoje noviny. A v nich jsem na titulní straně uviděl Petra... seděl tomuhle mládenci na rameni... Poznal jsem ho okamžitě, vždyť kolikrát jsem byl u toho, když se přeměňoval... A v průvodním textu se říkalo, že se ten mládenec bude vracet do Bradavic... tam byl i Harry…“
„Bože můj,“ zašeptal Lupin a těkal pohledem od Prašivky k novinové fotografii a zase zpět. „Na přední tlapce...“ „Co s ní má být?“ vypjal se vzdorovitě Ron.
„Chybí na ní jeden prst,“ ukázal Black.
„Samozřejmě,“ vydechl Lupin, „tak jednoduché... a tak geniální... Uřízl si ho sám?“
„Těsně předtím, než se proměnil,“ potvrdil Black. „Když jsem ho zahnal do kouta, zařval co nejvíc nahlas, aby ho slyšela celá ulice, že jsem Lily a Jamese zradil. A pak, než jsem ho stačil zaklít, vyhodil ulici do vzduchu hůlkou, kterou měl schovanou za zády, zabil každého v okruhu dvaceti stop - a utekl s ostatními krysami do kanálu...“
„Copak jsi to nikdy neslyšel, Rone?“ vložil se do řeči Lupin. „Největší kus, který z Petra našli, byl jeho prst.“ „Heleďte se, Prašivka se nejspíš porvala s nějakou jinou krysou nebo něco takového! Je v naší rodině odjakživa, od té doby, co...“
„Přesněji řečeno dvanáct let,“ doplnil ho Lupin. „Nikdy ses nezamyslel nad tím, jak je možné, že se dožívá tak vysokého věku?“
„No - dobře jsme se o ni starali!“ prohlásil Ron.
„Teď zrovna ale nevypadá nejlíp, co říkáš?“ ušklíbl se Lupin. „Vsadil bych se, že Prašivka Petr hubne od té doby, co se doslechl, že Sirius je zase na svobodě...“
„Má strach z toho poděsa, z toho šíleného kocoura!“ žaloval Ron a kývl směrem ke Křivonožkovi, který spokojeně předl na posteli.
Harry si však náhle uvědomil, že to není tak úplně pravda... Prašivka vypadala nemocně ještě před tím, než se setkala s Křivonožkou... od té doby, co se Ron vrátil z Egypta... od doby, kdy Black uprchl...
„Ten kocour vůbec není šílený,“ ozval se chraptivě Black. Natáhl kostnatou ruku a pohladil Křivonožku po chlupaté hlavě. „Je to to nejinteligentnější zvíře svého druhu, jaké jsem kdy potkal. Jakmile Petra uviděl, okamžitě poznal, co je zač. A když se setkal se mnou, bylo mu jasné, že nejsem pes. Chvíli mi trvalo, než jsem si získal jeho důvěru, nakonec se mi však podařilo mu sdělit, co tady hledám, a on mi od té doby pomáhal...“
„Jak to myslíte?“ vydechla Hermiona.
„Pokoušel se mi Petra přinést, ale nepodařilo se mu to... Tak pro mě ukradl hesla opravňující ke vstupu do nebelvírské věže... Pokud jsem ho správně pochopil, sebral je z nočního stolku jednoho kluka...“
Harryho mozek jako by byl drcen pod váhou toho, co slyšel. Bylo to absurdní... přitom ale...
„Petr si ale domyslel, co se děje, a vzal nohy na ramena,“ skřehotal Black. „Tenhle kocour - říkali jste, že se jmenuje Křivonožka? - mi prozradil, že po sobě nechal na povlečení krev... Nejspíš se sám pokousal... Koneckonců, už jednou mu předstírání vlastní smrti vyšlo...“
Tahle slova probrala Harryho k plnému vědomí. „Proč ale tenkrát svou smrt předstíral?“ vyjel rozhněvaně. „Protože věděl, že se ho chystáte zabít stejně, jako jste zabil mé rodiče!“
„Ne!“ zarazil ho Lupin. „Harry...“ „A teď jste ho sem přišel dorazit!“
„Ano, to jsem tedy přišel,“ přikývl Black a vrhl po Prašivce nerudný pohled.
„V tom případě jsem měl Snapea nechat, aby vás odvedl!“ zabědoval Harry.
„Harry,” zasáhl opět spěšně Lupin, „Copak to nechápeš? Celou tu dobu jsme si mysleli, že Sirius zradil tvoje rodiče a Petr že ho pak vystopoval, jenže ono to bylo úplně naopak, nevidíš? Petr zradil tvou matku a tvého otce a Sirius pak vystopoval Petra...“
„TO NENÍ PRAVDA!“ rozkřikl se Harry. „ON BYL STRÁŽCEM JEJICH TAJEMSTVÍ! SÁM TO ŘEKL, NEŽ JSTE SE TADY OBJEVIL. PŘIZNAL, ŽE JE ZABIL!“
Ukazoval prstem na Blacka, který pomalu zavrtěl hlavou. Zapadlé oči mu náhle zazářily ohnivým jasem. „Harry, poslyš... bylo to totéž, jako bych je doopravdy zabil já,“ skřehotal. „Na poslední chvíli jsem Lily a Jamese přesvědčil, aby si místo mě vybrali Petra, přesvědčil jsem je, aby místo mě udělali Strážcem svého tajemství jeho... Můžu za to já a jsem si toho vědom... Té noci, kdy zemřeli, jsem se chtěl stavit u Petra a ujistit se, že je dosud v bezpečí, když jsem ale dorazil do jeho skrýše, byl pryč. Nikde nebyla sebemenší známka nějakého zápasu. Nelíbilo se mi to a měl jsem strach, proto jsem okamžitě vyrazil k domu tvých rodičů. A když jsem viděl, že je jejich dům v troskách, a našel jsem jejich těla - uvědomil jsem si, co Petr udělal. Co jsem já udělal...“
Hlas se mu zlomil. Odvrátil hlavu.
„To už by stačilo,“ ozval se Lupin tak ocelovým hlasem, jaký od něj Harry dosud neslyšel. „Existuje jeden spolehlivý způsob, jak prokázat, co se doopravdy stalo. Rone, dej mi tu krysu.“
„Co s ní uděláte, jestli vám ji dám?“ zeptal se Ron Lupina nervózně.
„Přinutíme ho, aby se nám ukázal,“ odpověděl Lupin. „Pokud je jenom obyčejná krysa, pak jí to neublíží.“ Ron ještě chvíli váhal, než natáhl ruku s Prašivkou. Jakmile si ji Lupin od něj vzal, Prašivka začala bez přestání kvičet, mrskala sebou a škubala a vyvalené oči jí div nevypadly z hlavy.
„Připraven, Siriusi?“ zeptal se Lupin.
Black si už z postele vzal volnou Snapeovu hůlku. Teď přistoupil k Lupinovi a ke vzpouzející se kryse a zvlhlé oči jako by mu náhle v obličeji jasně zaplály. „Společně?“ zeptal se tiše.
„Asi to bude nejlepší,“ přikývl Lupin, který v jedné ruce pevně svíral Prašivku a v druhé svou hůlku. „Až napočítám do tří. Raz - dva - TŘI!“
Z obou hůlek vytryskl proud modrobílého světla. Prašivka na okamžik zůstala viset ve vzduchu a její drobné černé tělíčko sebou zuřivě zmítalo - Ron křičel - krysa spadla a udeřila se o podlahu. Vyšlehl další oslepující záblesk a pak...
Bylo to jako sledovat zrychlený filmový záznam rostoucího stromu. Z podlahy vyrašila hlava, objevily se zárodky končetin a o chvíli později na místě, kde ležela Prašivka, stál nějaký muž; byl celý přikrčený a zoufale lomil rukama. Křivonožka na posteli vztekle prskal a vrčel a chlupy na hřbetě měl naježené.
Byl to drobounký mužík, sotva větší než Harry a Hermiona. Řídké bezbarvé vlasy měl neupravené a na temeni se mu blýskala velká holá lysina. Působil oním scvrklým dojmem člověka, který byl ještě nedávno boubelatý, potom však v krátkém čase shodil podstatnou část své váhy. Kůži měl umouněnou skoro jako Prašivka kožich a špičatým nosem a maličkýma vodnatýma očima i teď připomínal krysu. Rozhlédl se kolem sebe a postupně si všechny změřil pohledem; dýchal přerývaně a mělce. Harry viděl, jak očima zalétl ke dveřím a zase zpět.
„No ne, nazdárek, Petře,“ oslovil ho Lupin vlídně, jako by považoval za naprosto samozřejmé, že se v jeho blízkosti krysy proměňují v jeho bývalé spolužáky. „To je let, co jsme se neviděli!“
„S-Siriusi... R-Remusi...“ Dokonce i hlas měl Pettigrew pisklavý. Znovu zalétl očima ke dveřím. „Kamarádi moji... moji staří kamarádi...!“
Ruka, v níž Black držel hůlku, se vymrštila, Lupin však popadl Siriuse za zápěstí, vrhl po něm varovný pohled a poté znovu oslovil Pettigrewa lehkým konverzačním tónem.
„Zrovna jsme si tady, Petře, tak trochu povídali o tom, co se vlastně stalo té noci, kdy zemřeli Lily a James. Možná ti některé jemné rozdíly v našem rozhovoru unikly, když jsi tam na posteli pištěl a mlátil sebou...“
„Remusi!“ zajíkl se Pettigrew a Harry viděl, jak mu na nezdravě bledé tváři vyrážejí kapičky potu. „Ty mu přece nevěříš, viď že ne... Chtěl mě zabít, Remusi...“
„To už jsme slyšeli,“ přerušil ho Lupin o něco chladnějším tónem. „Chtěl bych si s tebou ujasnit jednu nebo dvě maličkosti, Petře, budeš-li tak...“
„Je tady, protože se mě chce znovu pokusit zabít!“ vykřikl náhle Pettigrew, ukázal na Blacka a Harry si všiml, že ukazuje prostředníkem, protože ukazováček mu chybí. „Zabil Lily a Jamese a teď se chystá zabít i mě... musíš mi pomoct, Remusi...“
Blackův obličej víc než kdy jindy připomínal lebku, když upřeně pozoroval Pettigrewa bezednýma očima. „Nikdo se tě tady nepokusí zabít, dokud si nevysvětlíme pár věcí,“ sliboval Lupin.
„Pár věcí, říkáš?“ zapištěl Pettigrew, zoufale se znovu rozhlédl na všechny strany, změřil si očima zabedněná okna a ještě znovu jediné dveře. „ Já to věděl, že po mně půjde! Věděl jsem, že se vrátí a najde si mě! Tuhle chvíli čekám už dvanáct let!“
„Tys věděl, že Sirius dokáže uprchnout z Azkabanu?“ zajímal se Lupin se svraštělým obočím. „Když to před ním ještě nikdy nikdo nedokázal?“
„Ovládá temné síly, o jakých se nám ostatním může jen zdát!“ ječel pronikavě Pettigrew. „Jak jinak by se odtamtud mohl dostat? Předpokládám, že to byly nějaké triky, kterým ho naučil Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit!“
Black se rozesmál; smál se děsivým, neradostným smíchem, který zaplnil celou místnost.
„Tak Voldemort mě měl učit svým trikům?“ chechtal se. Pettigrew sebou škubl a přikrčil se, jako by ho Black švihl bičem.
„Co je, bojíš se snad slyšet jméno svého někdejšího pána?“ dorážel na něj Black. „Nemám ti to za zlé, Petře. Jeho přívržencům jsi moc velkou radost neudělal, co?“
„Nevím... nevím, co tím myslíš, Siriusi...“ zahuhlal Pettigrew a oddechoval ještě rychleji než předtím. Potem už se mu leskl celý obličej.
„Těch dvanáct let ses neschovával přede mnou,“ pokračoval Black. „Schovával ses před někdejšími Voldemortovými přívrženci. Doslechl jsem se v Azkabanu různé věci, Petře... Všichni tě považují za mrtvého, protože kdybys nebyl mrtvý, musel by ses jim zodpovídat... Slyšel jsem je křičet ze spaní nejrůznější kletby. Jak to tak vypadá, domnívají se, že univerzální zrádce zradil i je. Voldemort se k Potterovým vypravil na základě tvých informací - a právě tam ho čekal jeho neslavný konec. A zdaleka ne všichni Voldemortovi spříseženci skončili v Azkabanu, nemám snad pravdu? Pořád ještě je jich spousta na svobodě. Čekají na svou chvíli a předstírají, že chápou, jak pomýleně si tehdy počínali... Kdyby se k nim někdy doneslo, že ještě pořád žiješ, Petře -“
„Nevím... já vážně nevím, o čem to mluvíš,“ opakoval znovu Pettigrew tím nejpištivějším hlasem. Otřel si obličej rukávem a vzhlédl k Lupinovi. „Ty doufám nevěříš téhle - téhleté magořině, Remusi...“
„Musím přiznat, Petře, že mi působí jisté potíže pochopit, proč by nevinný člověk toužil prožít dvanáct let v podobě krysy,“ odpověděl upřímně Lupin.
„Nevinný, ale vyděšený!“ vypískl Pettigrew. „A pokud po mně Voldemortovi přívrženci šli, bylo to proto, že jsem dostal do Azkabanu jednoho z jejich nejlepších lidí - špeha Siriuse Blacka!“
Blackova tvář se zlostně stáhla.
„Jak se opovažuješ!“ zavrčel a náhle to znělo úplně jako vrčení toho medvědovitého psa, jímž ještě před chvílí byl. „Jak se opovažuješ nazývat mě Voldemortovým špehem?! Motal jsem se snad někdy potají kolem lidí, kteří byli silnější a mocnější než já? Zato ty, Petře... nikdy nepochopím, proč mi hned na začátku nedošlo, že tím špehem jsi ty. Vždycky sis potrpěl na vlivné přátele, kteří se o tebe dokázali postarat, že ano? A kdysi jsme jimi pro tebe byli i my.. já a Remus... a James...“
Pettigrew si znovu otřel obličej; dýchal tak prudce, že málem sípěl.
„Já a špeh...? To ses snad zbláznil... Nikdy..! Nevím, jak něco takového můžeš...“
„Lily a James tě učinili Strážcem svého tajemství jen proto, že jsem jim to navrhl já,“ zasyčel Black hlasem tak jeduplným, že Pettigrew bezděčně o krok ustoupil. „Považoval jsem to za dokonalý plán... za bluf... Byl jsem si jistý, že Voldemort půjde po mně, že ho ani ve snu nenapadne, že by mohli použít takového slabého a netalentovaného ubožáka, jako jsi ty... Musel to být nejbáječnější okamžik celého tvého mizerného života, když jsi Voldemortovi říkal, že mu můžeš Potterovy vydat.“
Pettigrew si něco roztržitě mumlal pro sebe. Harry pochytil cosi jako „o kolečko víc“ a „straší mu ve věži“, potom jej ale upoutala popelavá barva Pettigrewova obličeje a jeho oči neustále těkající k oknům a ke dveřím.
„Pane profesore?“ ozvala se nesměle Hermiona. „Můžu - můžu něco říct?“
„Samozřejmě, Hermiono,“ ujistil ji zdvořile Lupin. „Totiž - Prašivka, nebo vlastně chci říct tenhle - tenhleten člověk - už tři roky spí s Harrym v jedné ložnici. Pokud pracuje pro Vy-víte-koho, proč se ještě nikdy nepokusil Harrymu ublížit?“
„To je ono!“ vykřikl ječivě Pettigrew a ukázal na Hermionu zmrzačenou rukou. „Děkuji ti! Slyšíš, Remusi? Nikdy jsem Harrymu nezkřivil ani vlásek na hlavě! Proč asi?“
„Já ti povím proč,“ odpověděl Black. „Protože jsi nikdy v životě pro nikoho nic neudělal, pokud jsi v tom neviděl nějaký prospěch sám pro sebe. Voldemort se už dvanáct let někde skrývá a říká se, že je napůl mrtvý. Ani tě nenapadlo spáchat vraždu přímo před nosem Albuse Brumbála kvůli nějaké černokněžnické ruině, která ztratila veškerou svou moc - nebo snad ano? Musel by sis být přece absolutně jistý, že je zas nejsilnějším a nejbezohlednějším hráčem na hřišti, než by ses k němu vrátil, nemám pravdu? Proč bys jinak hledal útulek v kouzelnické rodině? Chtěl jsi mít přehled o všem, co se kde šustne, že je to tak, Petře? To všechno pro případ, že by tvůj starý ochránce získal svou sílu nazpátek a bylo by bezpečné znovu se k němu přidat...“
Pettigrew několikrát otevřel a opět zavřel ústa. Vypadal, jako by ztratil schopnost mluvit.
„Promiňte - pane Blacku - Siriusi?“ ozvala se ostýchavě Hermiona.
Black sebou při tom škubl a zadíval se na Hermionu způsobem, který naznačoval, že zdvořilé oslovení je něco, na co už dávno zapomněl.
„Pokud vám nevadí, že se vás na to ptám, jak - jak jste se dostal z Azkabanu, když jste nepoužil černé magie?“ „Díky!“ zasípal Pettigrew a horečně na ni kýval. „Přesně tak! Přesně na to jsem se chtěl -“
Lupin ho však umlčel jediným pohledem. Black se na Hermionu mírně zamračil, ne však aby jí dal najevo, že ho rozčílila. Vypadalo to, že si rozmýšlí přesnou odpověď.
„Sám nevím, jak se mi to podařilo,“ začal rozvážně. „Myslím, že jsem za celou tu dobu nepřišel o rozum jedině díky vědomí, že jsem nevinný. Nebyla to žádná šťastná představa, takže ji ze mě mozkomorové nemohli vysát... udržovala mě ale při zdravém rozumu a pořád jsem věděl, kdo jsem... pomáhala mi zůstat silným... A tak vždycky, když toho všeho na mě začalo být... trochu moc... dokázal jsem se ve své cele proměnit - ve psa. Abyste rozuměli, mozkomorové nemají zrak,“ polkl, „nacházejí k lidem cestu tak, že cítí jejich emoce... A když jsem byl psem, zaznamenali pokaždé, že moje pocity jsou méně - méně lidské, méně složité... Přirozeně se domnívali, že ztrácím rozum jako všichni ostatní v Azkabanu, takže si s tím nedělali žádné starosti. Já jsem ale byl zesláblý, hrozně zesláblý, a bez hůlky jsem neměl naději, že bych je dokázal odehnat...
Pak jsem ale na té fotografii uviděl Petra... uvědomil jsem si, že je v Bradavicích s Harrym... Měl perfektní výchozí postavení k útoku, jakmile by se k němu donesl první signál, že mocnosti zla znovu nabývají na síle...“
Pettigrew vrtěl hlavou a nehlasně cosi mrmlal, neustále však přitom zíral na Blacka jako hypnotizovaný. „...připraven udeřit ihned, jakmile by si byl jist svými spojenci... a přinést jim jako dar posledního Pottera. Kdyby jim dal Harryho, kdo by se ho opovážil obvinit, že zradil lorda Voldemorta? Uvítali by ho znovu mezi sebou, a to s nejvyššími poctami...
Takže jak vidíte, musel jsem něco podniknout. Byl jsem jediný, kdo věděl, že Petr žije...“
Harry si vzpomněl, co říkal pan Weasley paní Weasleyové. „Strážní říkají, že mluví ze spaní... opakuje pořád tatáž slova: Je v Bradavicích.“
„Bylo to, jako by mi někdo uvnitř hlavy zapálil oheň, který mozkomorové prostě nedokázali uhasit... nebyl to šťastný pocit... byla to posedlost... ale dodávalo mi to sílu, projasňovalo mi to myšlenky. Takže jednoho dne večer, když mozkomorové otevřeli dveře mé cely, aby mi donesli jídlo, jsem kolem nich proklouzl ve své psí podobě... Vycítit zvířecí emoce je pro ně o tolik složitější, že je to zmátlo... Byl jsem hubený, hrozně hubený... tak hubený, že jsem se dokázal protlačit mezi mřížemi... Ve své psí podobě jsem doplaval zpátky na pevninu... Vydal jsem se severním směrem a jako pes jsem nepozorovaně pronikl na bradavické pozemky. Od té doby se schovávám tady v Zapovězeném lese... Ven jsem chodil, jen když jsem se šel podívat na famfrpál, samozřejmě... umíš létat zrovna tak dobře, jako uměl tvůj otec, Harry...“
Podíval se na Harryho, který tentokrát neodvrátil oči. „Věř mi,“ zachraplal Black. „Musíš mi věřit. Nikdy jsem Lily a Jamese nezradil. Byl bych raději zemřel, než abych je zradil.“
A konečně, konečně mu Harry uvěřil. S hrdlem staženým tak úzce, že nebyl schopen promluvit, pouze přikývl.
„Ne!“
To Pettigrew padl na kolena, jako by Harryho přikývnutí pro něj samotného znamenalo rozsudek smrti. Po kolenou se sunul kupředu, tloukl hlavou o zem a ruce měl před sebou sepjaté jako k modlitbě.
„Siriusi, to jsem já - Petr... tvůj kamarád... přece bys ne...“ Black ho nakopl a Pettigrew se schoulil do klubíčka. „Mám na hábitu dost špíny i bez toho, abys na něj sahal ještě ty,“ odplivl si Black.
„Remusi!“ vypískl Pettigrew, obrátil se teď k Lupinovi a svíjel se prosebně před ním. „Ty tomu přece nevěříš... Copak by ti byl Sirius o té změně plánu neřekl?“
„Ne, jestliže si myslel, že tím špehem jsem já,“ odpověděl Lupin. „Předpokládám, že to je důvod, proč jsi mi o tom neřekl, Siriusi?“ zeptal se nevzrušeně přes Pettigrewovu hlavu.
„Promiň mi to, Remusi,“ omlouval se Black.
„Velice rád, Tichošlápku, starý příteli,“ usmál se Lupin a začal si vyhrnovat rukávy. „A promineš zase ty mně, že jsem za toho špeha považoval tebe?“
„Samozřejmě,“ ujistil ho Black a po vyzáblé tváři se mu na okamžik mihl šklebivý úsměv. Také on si začal vyhrnovat rukávy. „Zabijeme ho společně?“
„Ano, řekl bych, že ano,“ usoudil nemilosrdně Lupin. „To byste přece... to byste přece...“ lapal po dechu Pettigrew. Otočil se a plazil se k Ronovi.
„Rone... nebyl jsem ti snad dobrým přítelem... dobrým mazlíčkem? Nedopustíš přece, aby mě zabili, Rone, viď že ne? Jsi na mé straně, že?“
Ron však na Pettigrewa shlížel s výrazem nejhlubšího odporu.
„A tebe jsem nechával spát u sebe v posteli!“ otřásl se. „Jsi hodný chlapec... hodný páníček,“ plazil se Pettigrew k Ronovi, „nedovolíš přece, aby to udělali... Byl jsem tvoje krysa, hodná a mazlivá...“
„Pokud ses lip osvědčil jako krysa než jako člověk, není to zrovna něco, čím by ses měl chlubit, Petře,“ konstatoval drsně Black. Ron, který ještě víc zbledl bolestí, vytrhl zlomenou nohu z Pettigrewova sevření. Pettigrew se otočil na kolenou, kymácivě popolezl kupředu a popadl lem Hermionina hábitu.
„Ty jsi takové milé děvče... jsi tak chytrá... Že - že je nenecháš... Pomoz mi...“
Hermiona mu vytrhla hábit z žadonících rukou, ustoupila ke stěně a tvářila se šokovaně.
Pettigrew klečel, neovladatelně se třásl a pomalu otočil hlavu k Harrymu.
„Harry.. Harry.. vypadáš úplně jako tvůj otec... jako bys mu z oka vypadl...“
„JAK SE OPOVAŽUJEŠ NA HARRYHO MLUVIT?“ zaburácel Black. „JAK SE VŮBEC OPOVAŽUJEŠ POHLÉDNOUT MU DO OBLIČEJE? JAK SE PŘED NÍM OPOVAZUJEŠ MLUVIT O JAMESOVI?“
„Harry,“ šeptal Pettigrew a šoural se k němu s rukama nataženýma před sebou, „Harry, James by si nepřál, aby mě zabili... James by to pochopil, Harry... Prokázal by mi milosrdenství...“
Black s Lupinem svorně pokročili vpřed, popadli Pettigrewa za ramena a mrštili jím na podlahu. Zůstal tam dřepět, vzhlížel k nim a třásl se hrůzou.
„Prodal jsi Lily a Jamese Voldemortovi,“ obvinil ho Black, který se také třásl. „Chceš to snad popřít?“ Pettigrew propukl v pláč. Bylo strašné se dívat, jak se to přerostlé, proplešatělé děcko krčilo před nimi na podlaze. „Siriusi, Siriusi, co jiného jsem mohl dělat? Pán všeho zla... Nedokážeš si to představit... má zbraně, o jakých se ti nikdy nesnilo... měl jsem strach, Siriusi, nikdy jsem nebyl statečný jako ty, Remus a James. Nikdy jsem nic takového neměl v úmyslu... Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, mě přinutil -“
„NELŽI!“ rozkřikl se Black. „POTAJÍ JSI MU DONÁŠEL INFORMACE UŽ CELÝ ROK PŘEDTÍM, NEŽ LILY A JAMES ZEMŘELI. DĚLAL JSI MU ŠPEHA!“
„Všude - všude se dostával k moci!“ zajíkl se Pettigrew. „Ja-jaký mělo smysl vzpírat se mu?“
„Jaký mělo smysl postavit se nejzkaženějšímu černokněžníkovi, jaký kdy existoval?“ opakoval po něm Black a ve tváři měl výraz děsivé zuřivosti. „Jen bys zachránil pár nevinných životů, Petře!“
„Ty to nechápeš!“ zakvílel Pettigrew. „Býval by mě zabil, Siriusi!“
„V TOM PŘÍPADĚ JSI MĚL ZEMŘÍT!“ zahřměl Black. „RADĚJI ZEMŘÍT, NEŽ ZRADIT SVÉ PŘÁTELE, JAKO BYCHOM BYLI MY ZEMŘELI PRO TEBE!“
Black s Lupinem stáli svorně vedle sebe se zdviženými hůlkami.
„Měl sis uvědomit,“ dodal klidně Lupin, „že pokud tě nezabije Voldemort, zabijeme tě my. Sbohem, Petře.“ Hermiona si skryla obličej do dlaní a otočila se ke zdi. „NE!“ vytrysklo náhle z Harryho. Vrhl se kupředu a stoupl si před Pettigrewa čelem k oběma hůlkám. „Nemůžete ho zabít,“ lapal po dechu. „To nejde.“
Black i Lupin se zatvářili, jako by do nich uhodilo. „Harry, tenhle ničemný parazit může za to, že jsi ztratil rodiče,“ zavrčel Black. „Tenhle ubohý kus bláta by se byl klidně díval i na to, jak umíráš ty sám, a nehnul by ani brvou. Slyšels ho. Jeho vlastní smradlavá kůže pro něj znamenala víc než celá tvoje rodina.“
„Já vím,“ oddechoval horečně Harry. „Odvedeme ho nahoru do hradu a předáme ho mozkomorům. Můžou ho odvést do Azkabanu... jen ho nezabíjejte!“
„Harry!“ vydechl Pettigrew a oběma rukama objal Harryho kolena. „Ty jsi... díky.. to je víc, než si zasloužím... díky..“
„Pusť mě!“ vyštěkl Harry a znechuceně ze sebe strhl Pettigrewovy ruce. „Nedělám to pro tebe. Dělám to, protože si myslím, že by táta nechtěl, aby se z jeho nejlepších přátel stali zabijáci - kvůli něčemu, jako jsi ty.“
Nikdo se nepohnul ani nešpitl kromě Pettigrewa, který chroptivě oddechoval a tiskl si ruce k hrudi. Black s Lupinem se na sebe chvíli dívali a pak jediným svorným pohybem sklonili hůlky.
„Jsi tu jediný, kdo má právo o tom rozhodnout, Harry,“ připustil Black. „Pomysli ale... pomysli na to všechno, co spáchal...“
„Může jít do Azkabanu,“ opakoval Harry. Jestli si někdo takové vězení zaslouží, je to on...“
Pettigrew za ním stále ještě lapal po dechu. „Dobrá,“ přikývl Lupin. „Ustup stranou, Harry.“ Harry zaváhal.
„Jenom ho spoutám,“ vysvětloval Lupin. „To je všechno, přísahám.“
Harry mu ustoupil z cesty. Z Lupinovy hůlky vystřelily tenké provazce a v příštím okamžiku se Pettigrew svíjel na podlaze spoutaný a s roubíkem v ústech.
„Pokud se ale proměníš, Petře,“ zavrčel Black a také on mířil hůlkou na Pettigrewa, „budeme tě muset zabít. Souhlasíš, Harry?“
Harry pohlédl na ubohou postavu ležící na podlaze a přikývl tak, aby to Pettigrew jasně viděl.
„Tak dál,“ prohlásil Lupin náhle rozhodným a věcným tónem. „Rone, nedokážu napravovat kosti ani zdaleka tak dobře jako madame Pomfreyová, takže myslím, že bude nejlepší, když ti tu nohu prostě znehybním do doby, než tě dostaneme na ošetřovnu.“
Pospíšil si k Ronovi, sklonil se k němu, poklepal mu na nohu hůlkou a zamumlal: „Ferulca.“ Kolem nohy se omotaly obvazy a pevně ji připoutaly k přiložené dlaze. Lupin pomohl Ronovi na nohy; ten se postavil, opatrně na zraněnou nohu přenesl váhu a ani nemrkl.
„To už je lepší,“ poznamenal. „Díky“
„Co bude s profesorem Snapem?“ vyptávala se Hermiona stísněným hláskem a shlížela na Snapeovo bezvládné tělo.
„Není to nic vážného,“ prohlásil Lupin poté, co se nad ním sklonil a zkontroloval mu tep. Jen to bylo z vaší strany trochu - přehnané nadšení. Zatím je tuhý jako špalek. Hmmm - možná bude nejlepší, když ho nebudeme probírat k životu, dokud se s ním nedostaneme do bezpečí v hradu. Můžeme ho tam dopravit takhle...“
Zamumlal: „Mobilicorpus.“ Jako by měl kolem zápěstí, krku a kolen uvázané neviditelné provazy, Snapea to vzpřímilo; protože hlava mu ošklivě klinkala ze strany na stranu, vypadal jako groteskní loutka. Vznášel se pár čísel nad zemí a bezvládné nohy mu visely ve vzduchu. Lupin zvedl neviditelný plášt a uložil jej do bezpečí jedné ze svých kapes.
„A teď by se dva z nás měli připoutat k tomuhle,“ poznamenal Black a šťouchl palcem u nohy do Pettigrewa. „Jen pro úplnou jistotu.“
„Já se připoutám,“ přihlásil se Lupin.
„A já taky,“ přidal se tvrdě Ron a kulhavě postoupil kupředu.
Black odkudsi z čistého vzduchu vyčaroval masivní okovy; zakrátko Pettigrew zas vzpřímeně stál, levou paži připoutanou k Lupinově pravé a pravou k Ronově levé paži. Ronova tvář byla jako vytesaná z kamene. Vypadal, že Prašivčinu skutečnou totožnost chápe jako osobní urážku. Křivonožka lehce seskočil z postele a jako první vyšel z místnosti ven; kartáčovitý ocas držel furiantsky zdvižený.
