Moje bláznovství nezná mezí...

,,Další prosím!" ozvalo se od zápisového stolku.

Ellen přišla na řadu. Odlepila oči od Věštce a úsměv jí zmizel ze rtů. Místo něj se tam objevil znuděný škleb.

,,Copak, vyplňování dotazníků tě nebaví?" začal si z ní Věštec zase utahovat.

Hodila na něj vražedný pohled, ale neodpověděla. Vyplňovala dál. Celkem čtyři papíry, kam měla zapsat své osobní údaje a odpovědět na nějaké otázky. A pátý papír byla přihláška.

,,Tak, ještě podpis a... Hotovo!"

,,Konečně!" oddychla si Ellen když odevzdala obálku se svými údaji a mohla konečně vstoupit dovnitř.

,,To to trvalo..." neodpustil si Věštec a vzápětí mu od Ellen přiletěl "přátelský" bouchanec.

,,Vrrrrrr!" zamračila se na něj.

,,Nevrč." zamračil se taky.

,,Nevrčím." zamračila se ještě víc.

,,Ale vrčíš." zamračil se nejvíc.

Chystali se projít bránou, směrem na nádvoří. Tam postávali ostatní. A tady pro Věštce cesta skončila.

,,Dál s tebou jít nemůžu." položil kufry na zem.

,,Jakto?" ptala se zaražená Ellen.

,,Na nádvoří smějí pouze budoucí studenti a jejich rodiče. Já nejsem ani jedno." odpověděl.

,,Vždyť si jako můj starší bratr... Pojď." vzala ho za ruku a táhla kupředu. Ale on se zarazil.

Jako její starší bratr? Copak pro ní víc neznamenám?

,,Nejde to." pustil se její ruky. ,,Musím jít."

Ellen se rozplakala. Věštec jí ale slzy setřel a povídá: ,,Přiletím tě někdy navštívit. Tak za týden, za dva..."

,,Ale návštěvy jsou přece zakázané!"

,,No a?" mrknul na ní.

Pochopila.

,,A pusu na rozloučenou nedostanu?" zeptala se v žertu.

A on jí místo odpovědi vášnivě políbil.

Pak zmizel.

Zůstal po něm jenom závan štiplavého kouře.

Ellen tam zůstala jen tak stát a její srdce tlouklo jako o závod.