Sekce pěstitelů sukulentů - SPS

 

V jogurtech i mléčných nápojích, v mycích prostředcích, v krémech a balzámech na pokožku, v osvěžovačích na toalety, v cereálních sušenkách, v avivážích na prádlo, nemluvě o samostatných doplňcích stravy! Tady všude a ve stovkách dalších výrobků se v nějaké podobě užívá zaklínací spojení „s obsahem aloe vera“. Komerce a byznys jakoby zprofanovaly léčivé účinky aloí, o kterých ale v určitých ohledech nemůže být pochyb. V tomto příspěvku se však budeme snažit představit rod Aloe se vší seriózností a ne jen s jednostranným pohledem na jejich medicínsko-farmakologicko-komerční využití.

 

Ještě před pětadvaceti lety byl rod Aloe řazen do velmi početné čeledi Liliaceae. Listová sukulence a specifické chemické složení jednotlivých druhů aloí však dovolily jejich řazení do samostatné čeledi Aloaceae (spolu s několika dalšími rody), což přijala většina botaniků bez výhrad. Areál výskytu tohoto rodu je poměrně rozlehlý, neboť zahrnuje prakticky celou subsaharskou Afriku a Arabský poloostrov. Zcela specifické a endemické druhy se pak vyskytují na Madagaskaru. Rostliny obsazují většinou suchá stanoviště a tomu také musí odpovídat pěstitelské podmínky v naší kultuře.

 

 

Ihned v počátku je třeba připomenout, že aloe lze členit podle různých (vzhledových, pěstitelských či geografických) hledisek, v rámci rodu ale můžeme zjednodušeně vytvořit minimálně tři skupiny rostlin, dělených podle velikosti. Zatímco miniaturní druhy jsou většinou také obtížněji pěstovatelné a vzácnější, se středně vzrůstnými nebo velkými druhy nejsou prakticky žádné pěstitelské problémy. Ačkoliv aloe pocházejí z nejrůznějších klimatických a geografických podmínek a obsazují často velmi rozdílné půdy a lokality, můžeme sestavit jakýsi obecný návod na pěstování, který vyhovuje snad všem druhům pěstovaným ve sbírkách. Aloe vyžadují umístění na plně osluněném stanovišti jak během vegetace, tak většina z nich vyžaduje světlo i v době vegetačního klidu. Druhy z Madagaskaru a tropických oblastí je potřeba zimovat při teplotách v rozmezí 15–18 °C, ostatní taxony zcela bez problémů snáší teploty okolo 10 °C. Od poloviny května do konce září můžeme většinu aloí bez problémů letnit, což jim velmi prospívá. Pěstební substrát volíme zcela běžný, jako pro většinu méně náročných sukulentů. Jeho základem by měl být kvalitní rašelinový substrát s příměsí agroperlitu, antuky, praného říčního písku, zeolitu nebo pemzy, a to v poměru, kdy rašelinový substrát tvoří přibližně polovinu objemu míchaného substrátu. Konkrétní složení výsledné směsi je vždy závislé na zkušenostech daného pěstitele. Substrát však musí být vzdušný, dobře vodopropustný, s neutrální nebo mírně kyselou půdní reakcí.

Zálivka během vegetace je u většiny aloí nárazovitá a její interval je dán dokonalým proschnutím pěstebního substrátu. V době plné vegetace může být 1x za týden, v obdobích se sníženými vegetačními teplotami se interval samozřejmě prodlužuje. K neopatrné zálivce jsou nejchoulostivější druhy tzv. hlízovitých nebo cibulovitých aloí (např. A. bulbicaulis). Během zimy aloe nezaléváme prakticky vůbec, výjimkou jsou jen některé madagaskarské druhy, které zimujeme při vyšších teplotách a můžeme je během zimy mírně zalít asi jednou nebo dvakrát.

 

 

Podle charakteru růstu množíme aloe dvěma způsoby. Trsovitě rostoucí a odnožující druhy rozmnožujeme vegetativně – oddělením růžic nebo odnoží (např. A. aristata, A. bakeri, A. descoingsii, A. variegata). U některých aloí vegetativním přemnožením rostliny také zmlazujeme, abychom zachovali i určitou estetickou hodnotu, což je typické např. u A. juvenna, která roste trsovitě, poléhavě, ale mladé růžice jsou přisedlé a mnohem efektnější. Aloe rostoucí solitérně (např. A. broomii, A. duckeri, A. erinacea) rozmnožujeme především generativně výsevem semen. Ta vyséváme na povrch substrátu a teprve po vytvoření jednoho až dvou pravých listů přistupujeme k jejich pikýrování.

Zcela specifickým způsobem reprodukce je vegetativní rozmnožování v laboratořích metodou „in vitro“, kterou se množí především vzácné taxony nebo barevné kultivary s nízkým množitelským potencionálem. Ty jsou předmětem zájmu především specialistů na tento rod a obecně zájmem i ostatních pěstitelů sukulentů.

 

 

O léčivých účincích a příznivém vlivu gelu některých druhů aloí na pokožku existují záznamy již z doby staroegyptské. Královna Kleopatra používala kosmetiku, jejíž součástí byly aloe. Ještě dříve byly raněným vojákům Alexandra Velikého přikládány na rány listy z aloí, které prokazatelně pomáhaly v léčbě zánětů. V několika posledních desetiletích se aloe znovu stala předmětem poměrně intenzivního výzkumu, přičemž byl prokázán jejich protizánětlivý, antivirotický, antibakteriální a řada dalších pozitivních účinků. Z toho důvodu se, především na konci minulého století, začala aloe pěstovat na plantážích, pro zvýšení produkce přírodních zdrojů. Vysazují se především Aloe vera, A. ferox a A. secundiflora. Jak bylo prokázáno, několik málo druhů je také dost jedovatých, ovšem jedná se o taxony, se kterými se běžný pěstitel nesetká (např. A. ballyi, A. elata nebo A. ruspoliana).

 

Aloe tedy patří mezi sukulentní rostliny, které nám mohou poskytnout nejen radost z pěstování, ale i užitek při správném využití jejich léčivých účinků. Jejich nenáročné pěstování a krása mnohých z nich činí ideální rostliny pro začínající pěstitele sukulentních rostlin, stejně jako specialistů na tento rod. K několika stům popsaných druhů aloí přibývá každý rod několik nových popisů (především z Madagaskaru a východní Afriky) a tak mají i pěstitelé bažící po žhavých novinkách stále nové cíle svého shánění.

 

 

Je to nejatraktivnější skupina aloí. Jsou velmi malé i extrémně pohledné zároveň. Stručně řečeno – co druh, to sukulentní šperk, naštěstí jsou docela dostupné. Příklady pěstovaných druhů:

A. parvula, A. perrieri, A. rauhii, A. saundersiae, A. sladeniana   a další.

 

Tady je poněkud obtížné vybrat vhodné představitele této skupiny. Naprostá většina pěstovaných druhů v kultuře totiž rozměrově patří právě sem. Uveďme proto aspoň ty nejznámější - příklady pěstovaných druhů:

a spousta, spousta dalších druhů.

 

Některé z těchto vzrůstnějších druhů je možné dlouhodobě pěstovat i ve větších květináčích, většinou je to však trápení těchto robustnějších, někdy přímo až stromových rostlin. Patří spíše do skleníkových záhonů a proto je lepší raději je ponechat v kultuře například botanických zahrad. Mají však svoji originální architektonickou krásu, související právě s jejich většími rozměry. Zde jsou známější druhy, některé z nich lze najít i sbírkách, aspoň jako mladé rostliny:

 

 

Původní podoba tohoto článku L. Kunteho vyšla jako součást seriálu o sukulentních rostlinách v časopise Zahrádkář, přesněji v č. 3/2014, ještě s původními fotkami autora. My jsme vyměnili a rozšířili fotografickou část použitím fotek aloí z kultury od R. Matulové. Děkujeme oběma autorům za poskytnuté podklady pro tento článek i šéfredaktorovi Zahrádkáře ing. Stanzelovi za souhlas s publikováním na našem webu.

 

 

Text: Libor Kunte

Foto: Radka Matulová