Rozdíl mezi JUDAISMEM a ISLÁMEM
Při posuzování současné situace v Palestině nelze vynechat náboženství a jeho rozhodující roli při utváření židovské a palestinské státnosti.
JUDAISMUS
Židovským náboženstvím je již od vzniku izraelského národa judaismus - česky židovství - víra v jediného Boha nazývaného JHVH nebo Jahve. Tuto víru formuloval pro Izraelce již Mojžíš během jejich 40 let kočování po pouštích ještě před vstupem do Kanaánu. Právě víra v jediného Boha odlišovala Izrael od všech okolních národů a je dodnes důvodem jejich jednoty i toho, že přežili jako národ i dvě tisíciletí bez vlastního území. Základy židovství - Zákon, hebrejsky zvaný Tóra jsou spolu s historií židovského národy zapsány v Bibli, respektive v její starší a obsáhlejší části, kterou nazýváme Starý Zákon.
Ústředním bodem židovství je víra v to, že Bůh Židům zaslíbil a posléze daroval jejich zemi. Oni v ní mají žít, zvelebovat ji a uctívat Boha skrze bohoslužbu v chrámě a skrze poslušnost jeho zákonů - Tóry (zjednodušeně řečeno Desatera Božích přikázání, které uznává i křesťanství). Boha Židé uctívali v chrámu. Původně jím byl zvláštní posvátný obrovský stan, který používali až do vystavění dokončení budovy chrámu králem Šalomounem okolo roku 960 př.n.l. Tento chrám byl postaven v Jeruzalémě na hoře jménem Sión (odtud název sionistické hnutí) a navzdory tomu, že byl v 6. století př.n.l. Babylóňany pobořen, stál díky znovuobnovení a následným přestavbám na Siónu více než 1000 let. Za tu dobu se do židovského myšlení a vnímání světa hluboce zakořenil nejen on, ale i samotná hora Sion. Pro Židy je toto místo spolu s Jeruzalémem dodnes nejsvatějším a nejdůležitějším místem na zeměkouli. Jeruzalém a hora Sión jsou v Bibli jmenovány na stovkách míst a patří k ústředním bodům starého zákona.
Celá téměř dvě tisíciletí během kterých byli rozptýleni do celého světa se Židé těšili na návrat zpět do Judska a znovuvybudování Jeruzaléma i chrámu. Důležitým bodem židovství je právě jejich cíl - vybudování nového - v pořadí třetího - chrámu na původních základech v Jeruzalémě. K tomu směřuje jejich náboženství, které v té souvislosti očekává příchod Mesiáše - Bohem poslaného zachránce Židů, který obnoví nejen jejich bohoslužbu na původní stav, ale i jejich stát v původních hranicích a zajistí jejich plnou bezpečnost.K jejich náboženství patří i známá formule "Nashledanou příští rok v Jeruzalémě", kterou se s nadějí zdravili jednou v roce po uplynulých 19 století. Od doby zničení chrámu se uctívání Boha přesunulo do místních židovských komunit po celém světě - židovství se stalo vírou rodinnou a synagogální.
Židé byli v průběhu dvou tisíciletí opakovaně pronásledováni především pro svoji víru, kterou se odlišovali od národů mezi kterými sídlili. Kdekoliv žila skupina Židů, tam vznikla náboženská komunita s vlastní modlitebnou - tedy synagogou, kde se Židé shromažďovali, vyučovali Božím zákonům a historii svého národa. Není pochyb o tom, že právě společná výra v Jediného Boha způsobila, že židé jako národ přežili všechny pogromy (holocaust za Hitlera byl pouze posledním z mnoha)a udrželi si nejen náboženskou, ale i kulturní a částečně i jazykovou identitu. Ostatní národnostní skupiny kdekoliv po světě asimilují a ztrácejí svoji svébytnost již po několika generacích, právě díky tomu, že nemají tak silné společné náboženské cítění a společnou touhu po vlastní zemi.
U Židů tato touha trvala až do konce 19. století, kdy mezi nimi ve světě jako reakce na krvavé protižidovské pogromy (zvláště v carském Rusku)začala růst myšlenka návratu do Palestiny/Judska. Jednotlivé skupinky osadníků tam již prchaly z Polska a Ruska, usazovaly se v Palestině a začaly ji znovu osídlovat.
ISLÁM
Zakladatelem islámu je arabský obchodník Mohamed, který na přelomu 6. a 7. století našeho letopočtu vystoupil s prohlášením, že se mu zjevil Alláh (Bůh bohů) a nadiktoval mu posvátnou knihu Korán. Obsahem islámu byla vlastně modernizace 2000 let starého judaismu a odmítnutí 600 let starého křesťanství. Mohamed vychází při svém náboženství ze stejných kořenů jako judaismus, uznává stejné praotce (například Abrahama), ale na rozdíl od židovství, které vychází z Tóry jako historické knihy, Korán je sbírkou Mohamedových vnuknutí, které navazují na židovství i křesťanství, ale jsou zjevně překrouceny a přizpůsobeny. Velmi zjednodušeně řečeno - islám se považuje za poslední a nejdokonalejší vývojové stádium židovství a křesťanství. Vzhledem k tomu, že v době jeho vzniku ještě neexistovala archeologie ani historické vědy, které by jeho tvrzení mohly potvrdit nebo vyvrátit, zůstávalo na Mohamedovi a jeho následovnících aby svojí výmluvností a svým jednáním přesvědčili posluchače o své pravdě. Mohamed k tomu často používal vojenskou sílu a když v roce 632 n.l. zemřel, nesli jeho následovníci s nadšením islám do oblasti celého Blízkého východu. Judaismus byl v té době již dlouho rozptýlen a křesťanství bylo mimo Evropu poměrně slabé, proto se islámu podařilo ovládnout východní Středomoří a postupně i severní Afriku. Svatým městem islámu je Mekka v dnešní Saudské Arábii a v ní je ústřední svatyní Kába - velký černý monolit. Druhým svatým místem je město Medína, do kterého Mohamed uprchl poté, co byl z Mekky dočasně vyhnán místním obyvatelstvem.
Třetím posvátným místem islámu se stal dodatečně také Jeruzalém a to přestože není v Koránu ani jednou jmenován. Došlo k tomu za vlády umajjovské dynastie, kdy ve snaze dodat Jeruzalému větší význam a podpořit tak jeho obchodní přitažlivost vznikl výklad jednoho místa v Koránu (súra 17:1), kde se mluví o odchodu Mohameda do nebe z "nejvzdálenější mešity" jako o mešitě Al-Aksa, která stojí na Chrámové hoře v Jeruzalémě. Obchodu tehdy tento účelový výklad na krátkou dobu pomohl, postupně však význam Jeruzaléma opět upadal a na počátku 20. století byl Jeruzalém opět provinčním městem, které mělo význam pouze pro Židy rozptýlené v diaspoře a pro křesťany, kteří s rozvojem cestování stále více navštěvovali Svatou zemi. Muslimové se o Jeruzalém začali opět vážněji zajímat až v souvislosti s přípravou obnovení židovského státu.
Součástí učení Koránu je i výzva k šíření islámu pomocí džihádu - svaté války. Islám byl militantní a agresivní vždy ve chvíli, kdy usiloval o ovládnutí nových území (včetně jižní Evropy). Jakmile se mu podařilo upevnit moc, stal se tolerantním jak vůči židovství, tak i křesťanství. Během uplynulých 13 století se v oblasti ovládané islámem v dobách klidu a tolerance dařilo vzdělání, vědě i umění. Tato tolerance ovšem trvala pouze po dobu vlády. V okamžiku ohrožení nebo při snaze o další expanzi se islám stával a dodnes stává opět militantním náboženstvím. Součástí jeho učení je i zaslíbení věčného ráje pro bojovníky padlé ve svaté válce - z toho vyplývá i ochota radikálních muslimů k sebevražedným obětem.
Současná expanze islámu do Evropy vzbuzuje obavy z dalšího vývoje. V roce 1970 byly v Německu pouhé 3 mešity, dnes jsou v Německu 3 miliony muslimů, kteří se scházejí v několika tisících mešit a islámských kulturních center. Postupná islamizace Evropy a Ameriky pokračuje rychlým tempem a přispívá k podobným událostem jako byly útoky na New York 11. září 2001 nebo v loňském roce na londýnské metro či nedávné nepokoje muslimského obyvatelstva ve Francii. Podstatou nejsou sociální a kulturní rozdíly, ale především islámský radikalismus, který chce ovládnout západní civilizaci. Stejný radikalismus chce vymazat z mapy židovský stát a obsadit Jeruzalém.
Shrnutí náboženské části:
Židovství vždy dráždilo ostatní (nejen muslimy) svojí výlučností. Židovská víra v jediného Boha, který má k jejich národu zvláštní vztah, způsobila mimořádnou soudržnost Židů po celém světě během celé historie. Judaismus má také stále velký vliv na politické a veřejné dění v Izraeli, včetně zákonodárství, byť je přibližně čtvrtina občanů Izraele nežidovského původu (Arabové a křesťané) a poměrně velká část židovského obyvatelstva dnes nevyznává judaismus aktivně. Přesto ho považují za své dědictví a ztotožňují se s ním.
Islám má díky svým každodenním rituálům trvalý a znovu se obnovující vliv na své vyznavače. Umírněná část muslimů se dnes vzdává idejí džihádu (svaté války proti nevěřícím) i uplatňování práva šaríja ( velmi přísné islámské zákony určující život rodiny a společnosti do nejmenších podrobností a tvrdě trestající přestupky). Palestinští muslimové však patří v drtivé většině k radikálním vyznavačům islámu a proto dochází k násilí.