Znal jsem dívku, které se všichni smáli. Byla hezká ale to oni neviděli. Měla ráda koně a přírodu a odsuzovala města. Neměla je ráda. Do školy dojížděla na kole z nedaleké farmy. Byla to krásná farma. Neměla žádné kamarády, jen mě a své koně. Smáli se jí ne proto jak vypadala ale proto kde žila ale hlavně jak žila. Byla uzavřená, ale jen ve škole. Já jedinej jí chápal. Neustále jsem jí byl nablízku, a proto se smáli i mě. "Sedláci! Ha ha ha" smáli se nám. Nenáviděl sem je. Kvůli nim stále plakala a já ji uklidňoval. A takhle to chodilo dál a dál. Ale jednou to přehnali. Přehnali to. Začali po nás házet kameny a vše co se jim dostalo do jejich špinavejch pracek. Jeden klacek ji zasáhl a ošklivě ji poranil. Začala brečet a utíkala domu. A já nevěděl co mam dělat. Rozzuřil sem se. A oni už jen viděli jak proti nim běžím jako rozzuřený býk. Čapl sem toho co ten klacek a svalil sem ho na zem. Začal sem do něj hlava nehlava mlátit. Všichni byli vyděšení. V tom sem zvedl hlavu hlavu a viděl sem ji jak stojí u zídky a pozoruje mě. Na chvíli sem přestal a koukal jí do očí. Byl v nich strach, vyděšenost a překvapení. Bylo to to poslední co sem viděl. Pak sem už jen cítil ostrou bolest v zátylku a slyšel vyděšený křik. Pak už jen tichý pláč a na konec nic. Viděl sem bílého anděla jak mi podává ruku, ale já odmítl. jen sem se zvedl a viděl sem jí jak klečí vedle mého těla s mou rukou na její tváři a tiše pláče. Všichni plakali. Zděšením.