Opusťme nyní hrad Camelot, a vydejme se na samý jih Británie. Svorně a v dobrém sousedství tu žili dva králové, kteří uznávali svrchovanost Artušovu. V Cornwallu panoval král Marek a v kraji lioneském král Meliodas. Král Meilodas měl za ženu Markovu sestru. Královskému páru se narodil krásný syn, avšak královna při jeho narození vytrpěla tolik bolesti a prolila tolik slz, že zakrátko zemřela. Přesto však stačila dát chlapečkovi jméno Tristan.
Když táhlo Tristanovi na devatenáctý rok, usmyslel si irský král Angus, že získá od Tristanova strýce Marka z Cornwallu daň ve zlatě, jinak že pošle do země vojsko. Král Marek odpověděl, že daň zaplatí, avšak Angusův zvolený rytíř musí nejdřív zvítězit v boji nad rytířem Markovým. Král Angus proto neprodleně poslal ke břehům Cornwallu loď se svým bojovníkem. Byl to pan Marhaus, bratr irské královny a Angusův švagr. Patřil k rytířům Kruhového stolu a obávaným bojovníkům. Za krále Marka, třebaže měl právo na své straně, se nechtěl nikdo postavit. Jediný Tristan, když se dověděl o nesnázích svého strýce, se mu rozjel na pomoc. Tristan v té době ještě nebyl ani rytířem, a tak jej král Marek spěšně pasoval a daroval mu koně, zbroj i meč. Byl moc rád, že se s panem Marhausem nemusí potýkat sám. Tristan se se svým panošem Gouvernailem vydal na pobřeží. Přijeli právě včas. Loď už přistála a pan Marhaus seděl na velkém grošáku a rozhlížel se kolem. Sotva spatřil Tristana, zeptal se:
„Snad tě nevyslal král Marek, aby sis se mnou měřil síly? Raději jeď domů, nerad bych usmrtil někoho, kdo má ještě mléko na bradě.“
„Nebojím se tě,“ odvětil Tristan, „Ano, jsem nezkušený. Ale jinak než v boji zkušenost nezískám.“
A tak se oba soupeři rozjeli proti sobě. Hned při prvním nárazu spadli oba z koní. Pan Marhaus stačil poranit Tristana mečem na boku. Mladý rytíř však ránu téměř necítil. Hned vyskočil a vrhl se do boje s plnou silou. Brzy pan Marhaus poznal, že mladík sice není zkušený, ale zato rychlý a obratný. Potýkali se skoro hodinu, když Tristan podnítil pana Marhause k nezdařenému výpadu a vzápětí jej ťal mečem přímo do jeho přilby. Pan Marhaus se skácel v bezvědomí a souboj byl u konce. Irové odnesli svého pána na loď a odpluli. Teprve pak Tristan zpozoroval, že je sám zraněný. S pomocí svého panoše Gouvernaila se dostal do sedla a podařilo se mu dojet na hrad krále Marka. Král Marek se zaradoval – hlavně proto, že nemusí platit Irům potupnou daň. Dal svého synovce obklopit všemožnou péčí, aby se mu zranění co nejdříve zahojilo.
Zatím pan Marhaus doplul do Irska, avšak po několika dnech na následky zranění zemřel. Jeho sestra, irská královna, přísahala Tristanovi pomstu. Našla v ráně na bratrově hlavě úlomek meče , který způsobil jeho smrt, a věděla proto, jak pozná muže, který zabil jejího bratra. Avšak ani Tristan se nezotavoval. Poslušně ležel na lůžku a krátil si čas hrou na harfu, avšak rána se nehojila a týden po týdnu byl mladý rytíř slabší a slabší. Nikdo mu nedokázal pomoci, až nakonec mu jedna stařičká bylinkářka řekla:
„Myslím, že v tvé ráně, hodně hluboko, je jed. Meč pana Marhause byl otrávený a pokud nechceš zemřít, musíš odjet do Irska. Tam ten jed znají a jistě i vědí, jak ti pomoci.“
Tristan tedy požádal svého strýce, aby jej dal přepravit do Irska. Tam se ubytoval ve městě krále Anguse, blízko jeho hradu. Nikdo o něm nic nevěděl, jen to, že jej sužuje nevyléčitelné zranění v boku – a že nádherně hraje na harfu. Již prvního dne se pod jeho oknem scházeli prostí i urození lidé, aby mohli naslouchat jeho písním. Tóny harfy brzy přilákaly také Isoldu, Angusovu dceru. Říkalo se o ní, že je nejkrásnější pannou z celého Irska. Isolda se vyznala jako málokdo v léčení ran i nemocí a rozhodla se, že mladému rytíři pomůže. Dala jej převézt do královského hradu a tam se o něj dnem i nocí starala, dokud se neuzdravil.
Tristana si zatím na hradě všichni oblíbili. Pouze irská královna mu nedůvěřovala. Jednoho večera se tajně vkradla do Tristanovy komnaty a zjistila, že její tušení ji nezklamalo. Na Tristanově meči chyběl přesně takový kousek, jaký našla v ráně svého bratra. Královna hned s křikem běžela za králem Angusem, aby dal Tristana bez meškání popravit. Král však věděl, že královnin bratr byl zabit v čestném boji, a tak raději poslal za Tristanem svou dceru Isoldu, aby jej varovala. Tristan dívku vyslechl a za ranního šera se již jeho loď vzdalovala od irského pobřeží. Avšak odjížděl ve smutku. On sám si totiž krásnou Isoldu oblíbil natolik, že na ni nemohl zapomenout. I Isolda jej začala mít ráda a vroucně si přála, aby se ještě někdy v budoucnu setkali.
Zato král Marek synovce už dávno oželel. Se závistí poslouchal, co všechno Tristan zažil v Irsku a jak krásná je Isolda, dcera irského krále. Po několika dnech však uzrál v jeho hlavě neočekávaný nápad.
„Je na čase, abych se také oženil,“ řekl Tristanovi. „Když jsi mi vyprávěl o Isoldě, říkal jsem si, že by to byla výborná nevěsta pro mě. Dám vystrojit loď se svatebními dary a ty mi nevěstu do Cornwallu přivezeš.“
Tristan věděl, že mu v Irsku hrozí nebezpečí. Přesto však vyplul a vzal sebou – kromě posádky – jen svého panoše Gouvernaila. Vypluli za slunce a příznivého větru, avšak sotva jim zmizel břeh z očí, přihnal se ledový severák. Celých dvacet dní zuřila bouře, až jednadvacátého dne spatřili v mlze břehy Anglie. Přistáli v Southamptonu. Loď měla být opravena a Tristan se zatím vydal na nedaleký hrad Camelot. Král Artuš se zájmem vyslechl jeho příběh a řekl:
„Přijel jsi právě včas, rytíři. Ty máš strach z krále Anguse – a jemu samotnému teď zrovna také není do smíchu. Představ si, je s ženou i dcerou u mě na Camelotu. Dostal se do pře s panem Blamorem a zítra by svůj spor měli řešit soubojem před celým dvorem. Pan Blamor je bojovník nad jiné obávaný a pokud vím, Angusovi se do boje příliš nechce. Když jeho při vybojuješ za něj, myslím, že by tě mohl vzít na milost.“
Druhého dne byl král Angus nejprve překvapen Tristanovou přítomností, avšak jeho nabídku, že ho mladík zastoupí v souboji, vděčně přijal. A tak před zraky krále Artuše i ostatních rytířů Kruhového stolu vsedli oba soupeři na koně, založili dřevce a rozjeli se proti sobě. Náraz byl silný, ale stalo se, co nikdo neočekával. Zatímco Tristan se v sedle ani nepohnul, pan Blamor sletěl jako zralá hruška do prachu. Kůň mu utekl, dřevec měl zlomený, meč při pádu ztratil, a tak byl Tristanovi vydán na milost a nemilost.
„Přiznej se, že se vzdáváš,“ řekl Tristan a namířil na ležícího rytíře svou zbraň.
„I kdybys mě zabil, prosit o život nebudu,“ odvětil pan Blamor se zaťatými zuby a očekával svou smrt.
Tristan však seskočil z koně a pomohl poraženému rytíři vstát. Pře byla rozhodnuta a svým činem navíc získal Tristan přízeň nejen pana Blamora, ale i ostatních rytířů Kruhového stolu. Neméně spokojený byl i král Angus. Když si pak Tristan řekl o Isoldu pro svého strýce Marka, irský král nic nenamítal a dal svou dceru vypravit do Cornwallu. Doprovázela ji jen paní Bragwain, která se o ni cestou měla starat. Isolda však byla kvůli svému sňatku nešťastná, Doufala, že ji Tristan chce pro sebe – a teď se měla stát ženou starce, kterého ještě ani neviděla. Její matka proto tajně dala paní Bragwain lahvičku s kouzelným nápojem a navedla ji:
„Při svatbě naleješ tento nápoj králi Markovi a Isoldě do vína. Až ho vypijí, zamilují se do sebe nadosmrti a Isolda se už nebude trápit. Ale nesmíš to nikomu říct!“
Bragwain slíbila vše vykonat a lahvičku ukryla.
Během plavby je na moři opět zastihla bouře. Když se potom vítr uklidnil, povalovaly se na palubě všelijaké věci, které se kymácením odvázaly nebo vysypaly z truhlic. Isolda našla na palubě opletenou lahvičku a protože bylo jí i Tristanovi zima, napili se z ní. A tak Tristana a Isoldu kouzelný nápoj nadosmrti očaroval. Zahořeli k sobě nejhlubší láskou a nebylo moci, která by je z ní vymanila. Přesto Isolda dostála své povinnosti a provdala se za krále Marka. Starý král nic nepoznal, byl spokojený a dokonce naléhal na Tristana, aby na jeho dvoře zůstal. Avšak chytrý panoš Gouvernail Tristana přemluvil, aby raději odjel a snažil se na Isoldu zapomenout. Tak se stal Tristan potulným rytířem. Často pobýval na Camelotu, kde se spřátelil s panem Lancelotem, zvítězil v mnoha turnajích a porazil dokonce i znamenitého saracénského rytíře Palomida. Více než bojem však proslul svou hrou na harfu a zpěvem smutných písní. Za ta léta se jen jedinkrát vrátil do Cornwallu a na jedinou chvíli tajně spatřil Isoldu. Stačili se jen obejmout a říci si, že jejich láska nikdy neuhasne...
Tak na svých cestách zavítal Tristan do Bretaně, na dvůr pana Ganhardina. Byl to veselý a srdečný chlapík a jeho sestra, půvabná černovláska , mohla na mladém Tristanovi oči nechat. Jmenovala se také Isolda, avšak pro její krásné ruce jí říkali Isolda Beloruká. Oblíbila si Tristanovy smutné písně a myslela, že se trápí kvůli ní – několikrát totiž v písni zaslechla své jméno... Než však mohl být její omyl vysvětlen, zavítala do Bretaně zlá nemoc. Lidé na ni ve třech dnech umírali jako mouchy a nebylo nikoho, kdo by je uměl vyléčit. Pan Ganhardin se staral, aby na jeho panství choroba nepronikla, avšak marně. Jedním z prvních, kdo onemocněl, byl Tristan. Dobře věděl, že do tří dnů zemře. Zapřísahal proto svého panoše, aby odjel do Cornwallu a přivezl Isoldu, že ona jediná jej může zachránit. Gouvernail slíbil, že se o to pokusí, a Tristan se nechal odvézt do přístavu, aby čekal na loď se svou jedinou láskou. Podle slibu měl Gouvernail na loď vyvěsit bílé plachty, pokud se mu podaří Isoldu přivézt. Černovlasá Isolda se o něj obětavě starala, avšak Tristana sužovala horečka a z jeho blouznění se dívka dověděla vše o jeho tajné lásce k plavé Isoldě. Třetího dne – to již Tristan nemohl chodit – spatřila dívka na obzoru stožár a loď s bílými plachtami.
„Loď přijíždí,“ řekla Tristanovi, ale bylo jí přitom moc smutno. Žárlila na tu cizí krásnou Isoldu, která uchvátila rytířovo srdce a teď jí ho odvede navždy.
„A plachty... Jakou mají barvu?“ zeptal se Tristan.
„Černou,“ zalhala černovlasá Isolda .
Na to už Tristan neodpověděl. Když k němu dívka přistoupila, poznala, že je mrtvý. Když se po nějaké chvíli pak rozlétly dveře a na prahu stanula plavá Isolda s Gouvernailem, bylo už příliš pozdě. Zlatovláska pomalu přistoupila k Tristatovu lůžku, aby jej naposledy políbila. Když však ucítila jeho chladné rty, žalem jí puklo srdce a klesla mrtvá vedle něho.
Zvěst o smutném osudu Tristana a Isoldy se donesla i na Camelot a rytíři drželi smutek pro svého druha a jeho nešťastnou lásku.
