ANUBIS BUFUMBIRO
aneb jak jsme přišli k basenji?
Idea
Když jsem byla malá –asi tak 9let,přišel k nám domů oříšek.Koupila jsem si knihu o výcviku psa (samozřejmě německého vlčáka) a začala s výcvikem.Vůbec jsem si neuvědomovala co všechno jsem se svým oříškem dokázala-cviky,poslušnost,aporty,agility,zákusy, ale hlavně oddanou poslušnost.Brala jsem to jako hotovou věc a už jako malá jsem si říkala,až budu mít druhého psa-samozřejmě dle poctivého a uváženého výběru-bude ještě víc vycvičený,propracovanější a ještě věrnější kamarád.
Přítomnost
Najednou zazvonil telefon. Kamarádka: „Sestřence se narodilo mimčo a psa už dále nemůže mít“. Žádný čas na rozmyšlenou.Pes by šel okamžitě do útulku.Nebylo o čem přemýšlet.Můj láskyplný pud ke zvířatům zvítězil a hned jsem souhlasila.Ani jsem se neptala co to je za chlupáče,byla jsem připravena od čivavi na kavkazáka. Prý snad nějaký basenji….
Jen můj nikoliv tak zbrklý přítel začal rychle brát atlas (asi ze strachu co to vlastně domů přivedu)co že to vlastně ten basenji je za psa. Já jen procedila mezi zuby-co by,prostě pes!!! Ó jak jsem mýlila. Naprosto nepřipravení (psychicky i materiálně) na zásadní změnu života, přivedla jsem domů psa jménem Anubis Bufumbiro toho času 1,5roků starý.
Realita
Ve všech mých snech a plánech o budoucím psovi jsem kapitulovala kromě jediné-nejdůležitější-mít ještě věrnějšího kamaráda.Splnil se na 200%.
Příchod psa do rodiny
Za první týden byl zničen ovladač na televizi, tři vodítka a tři obojky, celý medvědí pelech-z medvěda se stala beznohá želva.Strhlá gárniž,urvané závěsy,roztrhaná záclona.Více věcí nemá cenu jmenovat –jsou už to jen takové zanedbatelné prkotiny….
Seznámení
Samozřejmě jsme si toho nádherného pejska nemohli nechat jen tak pro sebe.Jeli jsme se pochlubit zbytku rodině. U návštěvy u babičky byl klid.Pejsek kdesi zmizel v kuchyni.. Kdyť to je hodný pejsek ,říká babička.Jirka s kyselím obličej jen tak prohodil-aby jste se babi nedivila (asi ještě stále mrzutě vzpomínal na svoji chloubu- televizi Panasonic a rozkousaný kus šedivé hmoty co kdysi býval ovladač ). Anubis spokojeně přiběhl ze žlutým víčkem od petláhve a kousal si ho .V duchu mě bleskla myšlenka-odkud to víčko jen znám?. Víčko bylo od úplně nového oleje co stál vedle ledničky. Ten hodný pejsánek mu ukousal víčko a celý olej se vylil po kuchyni.Tak babi by jsme měli…
Návštěva přítelových rodičů.Snad ve vzpomínce na předcházející večer, kdy si Anub v klidu kousal kost a nezlobil, snad v bláhové naivitě,že dnes to bude stejné ,koupili jsme mu též kost.Bude si přeci žužlat tu smradlavou věc a mi nebudeme mít strach o zbytek zařízení v bytě. Jenže Anubis nás vypekl jako vždy. Byl novým prostředím tak rozrušen a zabaven,že mu nějaká kost byla buřt a jal se ji rychle schovat. Chtěl objevovat nový byt, plný všemožných úkrytů a věcí, co se mohou prozkoumat čí lépe rovnou zdemolovat. Nastala Nerudova otázka Kam sní? Muselo to být provedeno co možná nejrychleji-koberec-ryl tak usilovně o koberec až si odřel čumák do krve. Chudáček jeden,prohlásila budoucí tchýně.Anub nebrající ohledy na kapající frňák zmizel v ložnici.Mimo jiné tam byly vyrovnané komínky vyžehleného bílého prádla.Bingo! To je ta správná schovka pro kost.Kdyť o nic nejde že? Jen jsme domů jeli s košem prádla a prali a žehlili ho ještě čtrnáct dní po té (slovo MY-je nepřesné-samozřejmě jenom já-ženská).
Snaha o výcvik
Zatím co s naší fenečkou kříženečka jsem se v klidu procházela po krásách našeho města na volno,po prvním týdnu soužití s tímto „psem“ jsem pochopila,že tato pohoda nadobro skončila.Začala jsem být vláčena po lesích a místním domorodcům (chápejte chatařům) jsem byla nápadná a podezřívaná kdoví z čeho. Asi se jen tak nevidí celkem pohledná slečna ve fešných šatech tažena 10kilovým psem.O tom svědčí fakt,že jsem po příchodu Anuba zhubla přes 6kilo!!!! Podívala jsem se na sebe do zrcadla a usoudila,že vypadám opravdu velice nápadně a veskrze málo sportovně vyhlížejíc .Po strávení několika hodin v obchodech (a utracení několika tisíc) jsem nakoupila speciální oblečení pro běh, boty a tažné popruhy na psa, které se používají pro canicross. Po vzhlednutí v zrcadle jsem byla na svůj vzhled pyšná, nenápadná ,sportovně vyhlížejíc a v mlze za mnou by někde stál Emil Zátopek popřípadě prvotřídní canicrossová dvojice. A tak začalo naše každodenní trénování 2hodinového běhu. Naší neschopnost naučit tohoto psa povel „ke mně“ jsme maskovali sportovním založením rodiny. Ó kde ty loňské sněhy jsou ,ty zlaté časy,kdy po příchodu z práce si člověk v klidu udělal kávičku,hodil nožky na horu a jen tak relaxoval…
Co se týče přivolání já zastávám názor 100% přivolání za každé situaci.Můj pes je však názoru, že postačí 10% přivolání,zbytek se tak nějak „okecá“.Asi je něco jiného mít pejska v Praze popřípadě v jiném městě a něco jiného je bydlet 300metrů od lesa.Srnky se chodí pást na zahradu,divoká prasata nám v zimě demolují popelnici a nebo prostě zajdou jen tak - na kukandu.Je to basenjí ráj.Zatím na přivolání pracujeme, ale myslím si,že aby náš Anubis spolehlivě přiběhl,musela bych mít v ruce minimálně kočku.Jsem přesvědčena, že i kdybych na něj mávala kusem uzené kýty tak vehementně, jako kdysi na prvního máje, stejně by úspěch nebyl zaručen.Je to prostě lovec tělem i duší.
Procházky
Jsou jen dvě varianty procházky za a) musí být krásné počasí-takové, aby páníček vydržel 2hodiny čekat na psa (v mínus 10 mě pak šel Jirka odřezat od silnice) , musí být dostatek času, klidu a v kapse nezbytný kousek Delisi na zlepšení nálady –za těchto předpokladů pustím psa.Do 5minut se vypaří jak pára nad hrncem. Ještě se na mě otočí a povídá, pěkně na mě holka počkej,omrknu jen stav zvěře. A já čekám, tak pěkně si nás vychoval.
Varianta b)špatné počasí, hodně lidí, méně času-pak připnu popruhy srovnatelné k horolezeckým postrojům a dávám se do neúnavného přespolního běhu.Výsledek je však skoro vždy stejný-já padnu únavou,Anubis zblajzne misku,zkontroluje stav odpadkového koše a odkluše dělat další vylomeniny.
Anubis,slepice a jiné zvířectvo
Toto vyprávění bude z velké části dosti tragické,proto před čtení tohoto odstavce varuji ať slabší povahy přeskočí. Nicméně věřím, že kdo vlastní basenjiho není žádný slaboch. Měla jsem –to sloveso v minulém čase je dosti podstatné, tak tedy měla jsem myšičku.Respektive pískomila.Pro neznalce vypadá to jako myš,ale větší. Je to zvířátko africké ,postrádá jakýkoliv pach, je zlaté barvy a horko má opravdu rád (Nepřipomíná Vám někoho?).Byla to moje chlouba.Jmenoval se Monty a byl velmi vychovaný.Pustil se po bytě a na zapískání vždy spolehlivě přiběhl (na rozdíl od psa).
Po vpuštění psa do bytu,Anubis okamžitě vyskočil na klec a chudák Monty byl i se svým příbytkem katapultován z velké výšky na zem. Nedalo se Anubovi vymluvit,že Monty není na žraní, že to je vlastně jeho kamarád.Kdepak kamarád,pomyslel si určitě Anubis.Nedalo se nic dělat, myš musela do koupelny na poličku.Ukázalo se však,že ani toto opatření není bezpečné. A tak Monťásek přes den pobýval ve vaně i s klecí.Ano čtete dobře.Vana byla jediné bezpečné místo kam Anub teda rozhodně dobrovolně nešel. Jenže.Jednoho krásného dne při odchodu do práce,jsme zapomněli zavřít dveře do koupelny .Anubis z oblibou předníma ťapkama vyskočil na vanu,do klece uštědřil pořádnou facku ťapkou.Hranatá klec se v oválné vaně rozhoupala jak houpačka a myš začala zběsile lítat po celé kleci. Anubis na toto zjevení dokázal koukat celé hodiny. A tak celých osm hodin bouchal do klece až mého Montyho prostě uhnal-uštval.Přišla jsem domů a našla v kleci myšičku s nožičkami nahoře a vyděšeným předsmrtným výrazem v očích.I Anub se tvářil dost divně.Byl rozladěn situací, kdy do klece mlátil jak do nemlatného žita a myš se už nehýbala.Měl po zábavě a já po Montym.
Přítelova babička měla-opět sloveso měla je dosti podstatné –kočičku Lízinku. Kočička si v klidu ležela na sluníčku na verandě. Anubis se k ní přiblížil jak gepard čekající na svou kořist.Na kočku ze zadu vystartoval, chytl za krk, zlomil ji vaz a bylo po ní. Žádný boj, žádný povyk, prostě ji v tichosti zpacifikoval.Nic víc, nic míň.Nepochybovala jsme o jeho schopnostech lovu,ale toto? Přeci jen na nás, čerstvé majitele basenjiho, to bylo trochu moc. Kočku jsem hodili do kufru,vymluvili se na náhlou nevolnost a kvapem odjeli pryč.Celé rodině jsme pak nakázali ,aby babičce namluvili,že Lízinku přejelo auto. Přišli jsme o Lízinku.
Takto probíhaly cca.první dva měsíce soužití s basenjim...
Podezřívám basenjiho,že není pes,ale spíše kočka skřížená s blechou.
Hapy End
Náhodu se mi dostal do rukou –do života- tvor s vlastním myšlení, inteligencí, který mě donutil přehodnotit můj dosavadní názor na psa. Je to radost mít takového kamaráda.Kamaráda oddaného,bezmezně milujícího svou dvoučlennou smečku i když s duší rváče a lovce.
Teď už vím dvě věci.Nikdy nic neplánovat a můj další čtyřnohý přítel nebude pes,ale basenji -malý křováček s velkým srdcem…..