Smrčina

Dne 14. 8. 1949, k 21. výročí tragického skonu našeho prvního automobilového závodníka Vincence Junka na závodech v německém Nürburgringu, rodáka z Dolní Čermné, se jely první motocyklové závody na ploché travnaté dráze pod názvem "I. Junkův memoriál". Těchto závodů se zúčastnila i vdova Eliška Junková, rovněž automobilová závodnice. Prvním závodům přihlíželo na 10 000 diváků. Plochá dráha byla vybudována na rovných loukách, kde dnes stojí dětský domov. Svažitý terén vlevo od cesty sloužil jako hlediště. Do stráně byly zatlučeny dřevěné kůly, na ně položena prkna - to byly lavice pro diváky. Celá stráň pojala na 40 000 sedících a stojících diváků. Závodů na škvárové ploché dráze se zde uskutečnilo celkem 9. Zajímavostí je plochá dráha na ledě na rybníce v r. 1951 a závody kolesek tažených koňmi v r. 1953 na oválu ploché dráhy.

Rekordní účast diváků byla v r. 1950, kdy Mezinárodnímu závodu (náhradní závod za pardubickou "Zlatou přilbu") přihlíželo přes 40 000 diváků. Poslední motocyklové závody na ploché dráze se konaly v r. 1967. Tak skončila slavná éra motocyklových závodů na ploché dráze v Dolní Čermné.

Později byl na bývalé ploché dráze zbudován Areál zdraví, který zahrnoval fotbalový stadión, volejbalové a nohejbalové hřiště, na oválu dráhy běžeckou dráhu a doskočiště pro skoky do dálky. Poté byly dobudovány tenisové kurty, minigolf, zahradní šachy a dětský koutek. Před revolucí byla započata výstavba sociálního zařízení pro budoucí koupaliště - to se však nakonec nevybudovalo. V Areálu zdraví byl postaven kemp se 13 chatkami, ubytovna pro rekreaci a letní restaurace.

(podle knížky "Čermná pod Bukovou horou - průvodce Orlických podhůřím")

***

"Dobrý den, chtěl jsem Vás upozornit na článek Vladimíra Kováře o historii ploché dráhy ve Vaší obci, který jsme publikovali na našem internetovém magazínu SpeedwayInfo. Zároveň bych chtěl touto cestou poděkovat všem občanům, kteří autorovi poskytli nějaké informace, speciálně pak p. Janu Kunertovi. Zmiňovaný článek najdete na www.speedwayinfo.cz v rubrice historie. S pozdravem, Antonín Škach, SpeedwayInfo – šéfredaktor"

Motoristická vesnice na plochou dráhu už jen vzpomíná

Řekne-li se v plochodrážních kruzích motoristická vesnice, každému se asi hned vybaví jihomoravské Březolupy. Ale ačkoli na tento přídomek měly od sedmdesátých let tak říkajíc monopol, nebyly v motorismu jediné a ani první. Například plochá dráha se v Československu jezdila třeba v Zohoru, Polepech či Vracově. Ale první, skutečně průkopnickou vesnicí, kde zahřměly plochodrážní speciály, byla Dolní Čermná, vesnice o zhruba tisícovce duší mezi Lanškrounem a Letohradem (či Kyšperkem, jak se do přelomu čtyřicátých a padesátých let jmenoval) na samém pomezí východních Čech a Moravy.

ČENĚK JUNEK ODSTARTOVAL TRADICI "IN MEMORIAM"

U zrodu čermenské ploché dráhy stál místní rodák Vincenc neboli Čeněk Junek. Slavný automobilový závodník a manžel ještě slavnější Elišky Junkové se stal samosebou idolem všech místních a jeho sláva nadlouho přežila jeho tragickou smrt na německém Nürnburgringu 15. července 1928. Vydržela i válečné běsnění, a tak v době poválečného nadšení a budování se nezapomínající obdivovatelé rozhodli uctít jeho památku - jak jinak, než kláním novodobých gladiátorů, motoristickým závodem, pojmenovaným na jeho počest Junkovým memoriálem.

Paradoxně, ačkoli byl Junek mistr volantu a čtyř kol, se místní aktivisté rozhodli uctít jeho odkaz závodem motocyklů. Zároveň ale v dobovém kontextu paradoxně jen zdánlivě: válka sice odstartovala motorizaci ve velkém, leč poválečná bída způsobila nedostatek aut, zatímco motorek se přece jen, trofejních, předválečných či zbrusu nových, našlo mnohem více.

A proč zrovna padla volba na plochou dráhu? Dopátrat se přesných důvodů (a všech) dnes po více než půlstoletí je asi nemožné, ale místní to vysvětlují prozaicky: na silniční závod nebyla tenkrát, na konci čtyřicátých let, pořádná vozovka, přece jen to byl venkov, zapadákov v příhraničí, notabene poznamenaný přechodem fronty a odsuny Němců z okolí. A terénní závod (termín motokros se pro tuto dobu ještě moc nehodí) - na ten nadšenci nenašli vhodný terén.

Zato měli na vršíčku za kostelem pěknou skoro rovnou louku, na které by šla vyznačit trať pro plochodrážní ovál. Když k tomu připočteme svah hned vedle, který mohl ideálně posloužit jako základ přírodní tribuny, je jasné, že s volbou už dál neváhali a bylo rozhodnuto: uspořádáme plochou dráhu. Nesmírně atraktivní podívanou, trochu tajemnou svou jízdou smykem a tím, že ji jen tak někde nemají. Poprvé na nejvýchodnějším východě Čech, poprvé v prostoru mezi Pardubicemi a Olomoucí! Tak trochu se vyrovnáme městu perníků a jeho přeslavné Zlaté přílbě na svítkovském dostihovém závodišti! A kdy to bylo? Přesné datum nechtějte, ale nejpozději někdy v polovině, koncem roku 1947.

ZABRZDĚNÝ ROZJEZD

Zabrzděný rozjezd Asi dnes nebudeme daleko od pravdy, když si dovolíme spekulovat, že motorističtí nadšenci z Čermné nechyběli v ochozech areálu v Pardubicích a brali zde inspiraci pro svůj nápad Junkova memoriálu. O zrodu ploché dráhy v Dolní Čermné bylo rozhodnuto, ale převést své sny, touhy a plány v činy a skutečnost bylo i v té době nezměrného nadšení mas lidí nelehké a doba kladla do cesty mnohé nečekané a doslova neuvěřitelné překážky, jak se o tom měli všichni zakrátko měrou vrchovatou přesvědčit. První těžkosti místní zvládli. Místo k pořádání bylo, nadšení organizátoři taktéž, chuť jakbysmet. Na zimním kalendářním kongresu dostal pořadatel, odbočka autoklubu Lanškroun, přidělen termín - 22. srpen 1948. Vznikly propozice, které nadřízený orgán, AKRČs, podpisem tajemníka Viléma Ronovského schválil. Organizační štáb pracoval pilně a naplno. Přípravy byly v plném proudu. Pokud vyjde počasí, co by ještě závod mohlo zmařit? usmívali se v duchu pořadatelé. Blesk ale uhodil z čistého nebe. Politického nebe.

Komunistům se podařil vskutku vítězný únor. Uchopili moc, přesněji další díl moci. Pořádný krajíc. Sousto jim ale v jejich nenasytné hubě málem uvízlo. Situace byla neklidná, "reakce" se jen tak dát všanc asijskému despotismu nechtěla. Bylo třeba společnost zpacifikovat, dostat pod kontrolu. Zabránit pohybu lidí, jejich srocování, byť pod záminkou sportu či tělovýchovy. Nedostatek pohonných hmot byl u motoristů dobrým argumentem. "S odůvodněním, že je nedostatek benzinu, byly zakázány všechny sportovní podniky, které byly připraveny na dobu od 1. 8. do konce roku," musíme vždy, když se budeme zmiňovat o sezóně 1948, citovat tehdejší tisk.

A plochodrážní speciály jezdící na metanol? "V plochých drahách o úsporu benzinu jít nemůže, protože plochodrážní stroje jezdí na dřevní líh…" konstatuje jinak plošině nepříliš nakloněný časopis Svět motorů. To ale žádný argument do diskuze nebyl, protože nebyla žádná diskuze. Premiéra Junkova memoriálu tak skončila dřív, než začala.

NA DRUHÝ (TŘETÍ) POKUS

Lidé se ale válkou naučili trpělivosti. V sezóně 1949 Dolní Čermná figuruje v kalendáři opět. Opět letní termín - 3. červenec. Opět přípravy běží na plné obrátky. Do akce, která v obci nemá obdoby, se zapojuje snad každý dospělý z vesnice. Chystá se nápor zvědavců ze širokého okolí. Politické síly tentokrát zůstávají vlídné. Ne tak přírodní. Vytrvalý liják hatí plány pořadatelů. Závody je třeba odvolat. Zrušit? Kdepak! Pořadatelé se jen tak nevzdají. Co by to bylo za chlapy, navíc myšlenka závodů pobláznila kdekoho široko daleko. A konečně - jde o peníze, které už byly do akce vloženy a které mohou závody zhodnotit ziskem ze vstupného. Jede se v náhradním termínu!

A tak se konečně Dolní Čermná a celé okolí 14. srpna 1949 dočká. Travnatá plochá dráha coby I. Junkův memoriál, uspořádaný odbočkou AKRČs v Lanškrouně, se stává skutečností. Jedou se junioři, sajdkáry i senioři, jak je tehdy obvyklé. Dráha má 440 metrů a ve finále vítězí neočekávaně tehdy ještě poměrně málo známý a začínající pardubický Miloslav Špinka (1:39,5) před hvězdou (evropskou hvězdou, aby bylo jasno) Hugem Rosákem (1:40,1), Václavem Stanislavem (1:46,4), Karlem Kadlecem, Janem Lucákem atd. Počet diváků? Místní zdroje uvádějí "cca 20 000", zatímco už zmíněný Svět motorů 8 tisíc. Komu věřit? Pravda bude nejspíš někde mezi tím, ale pro dokreslení třeba dodat, že Svět motorů ve svém referátu (autor J. Kraus) nepostřehl, že se závod jel v náhradním termínu a jako datum konání uvádí 3. červenec.

MALÁ "ZLATÁ PŘILBA"

Rok se sešel s rokem a protože byl vyplněn prací rozsáhlého pořadatelského ansámblu, sešli se i příznivci motorek 16. července 1950 na II. Junkově memoriálu. Bylo jich na 20 tisíc (což konstatoval i Svět motorů) a opět viděli naše nejlepší v akci. Vítězství znovu putovalo do Pardubic, tentokrát ale zásluhou Špinkova rivala Rudolfa Havelky. Ten ve finále zvítězil časem 1:35,0 před obhájcem trofeje Miloslavem Špinkou (1:35,7), Janem Lucákem (1:36,5) a Hugem Rosákem. Lucák navíc vylepšil rekord dráhy na 1:33,3.

Ač bylo tehdy naprosto běžným zvykem a standartem, že se na jedné dráze konal ročně jeden závod a jen velká města s plochodrážní tradicí si troufla na závodů více, plochodrážní motorky se do východočeské vesnice ještě v roce 1950 narychlo vrátily. Napomohla tomu náhoda, či spíše tehdejší pro plochou dráhu (a koneckonců i pro sport obecně) ne zcela přející situace. V Dolní Čermné se 10. září 1950 jela - věřte nevěřte - jakási "náhradní Zlatá přílba", náhrada za tu velkou, slavnou, původně na tento termín plánovanou a nakonec na svítkovském závodišti neuskutečněnou. Závod se samozřejmě nejel jako Zlatá přilba, ale jako mezinárodní plochá dráha za pořadatelské spolupráce autoklubů z Pardubic a Lanškrouna. Mezinárodní závod. Jak uhrančivě to muselo působit na veřejnost široko daleko. Přijedou zahraniční jezdci, kteří by jeli na Zlaté! Přijdou ale znovu i diváci? Nezklamali! Určitě dorazili mnozí z pořádné dálky, zvláště ti, kteří si termín zarezervovali pro Zlatou přilbu. Tisk uváděl dokonce okolo 50 tisíc, pořadatelé byli realističtější, protože informovanější: 35 tisíc diváků. A výsledky? Avizovaní Švédové nakonec nepřijeli, údajně proto, že týden před závodem tragicky zahynul při závodech v Německu jejich kolega Larsson. Konkurenci našim tak dělali Nizozemci a Rakušané, ale konečným pořadím nezamíchali. Poprvé se radoval fenomenální Hugo Rosák, ve finále se vypořádal s předchozími vítězi Rudolfem Havelkou (2. místo) a Miloslavem Špinkou (3.), když čtvrtý byl držitel rekordu Jan Lucák.

Tím ale rok 1950 v Dolní Čermné, na události opravdu bohatý, nekončil: završily jej dvě organizační. Nejdřív to byl vznik místní pobočky autoklubu. Jednatelé Ladislav Filáček (D. Čermná 259) a Antonín Matzke (D. Čermná 230) ani členové ale asi netušili, jak krátce jim vlastní organizace vydrží. Už záhy se jejich klub, stejně jako všechny jiné, octl ve Svazarmu, stal se odbočkou lanškrounského a po samostatnosti bylo veta.

A druhá událost? Rozhodnutí zkusit novinku: máme v obci přímo u cesty rybník, co tedy udělat ledovou plochou dráhu? Zima bývá v kopcích na úpatí Orlických hor jako řemen, nadšení nechybí, a tak je rozhodnuto.

LEDY I MEZIZEMSKY

Mráz skutečně přijde, a tak 3 tisícovky zvědavců mohou 4. února 1951 sledovat tehdy se slibně rodící odvětví ploché dráhy. Závodí převážně jezdci z východu Čech a palmu vítězství si odváží starý známý: Miloslav Špinka. Ale těžiště činnosti je v létě. Pro tuto sezónu mají obětaví pořadatelé (těch je na závody až 250 k zajištění všech úkolů) opět vyšší cíl: dostávají přiděleno mezistátní měření sil se sousedem, jehož hranice jsou pár kilometrů od vesnice, s Polskem. Poláci dali do plošiny hodně energie. Rychle se derou nahoru, válcují Nizozemce, Rakušany, zvou si Švédy, Brity… Tytam jsou doby, kdy jsme je vyučovali. Dostali jsme od nich na frak v osmačtyřicátém na jejich dráze, ale Poláci u nás dosud na mezistátním měření sil nebyli. Závody 3. června slibují emoce, pro Dolní Čermnou je to velké vyznamenání, vždyť se jede už jen odveta 6. června v Bratislavě. Pořadatelé budují místo trávy novou trať, škvárovou o délce 452 metrů.

Prestižnímu klání obětují i Junkův memoriál. O významu závodu vypovídá i fakt, že se dostává na druhý řádek 23. sázkového týdne Stasky (jak se tehdy Sazka nazývala). Ve středu 30. května je v našem tisku zveřejněna i polská sestava: Filipowski, Olejniczak, Slapiak, Wendrowski, Malinowski, Raznowski, Maciejewski, Paluch, Rataj, Suchecki, Krakowski a Kanrowski.

O to strašnější šok přichází doslova a do písmene v předvečer závodu: Poláci nepřijedou! Závody jsou nachystané se vším všudy, zrušit je znamená velkou finanční ztrátu. Co teď? Rychle se improvizuje. Bleskově poshánět jezdce a místo mezistátního utkání je v neděli 3. června utkání mezizemské, mezi Čechami a Moravou. Deset tisíc diváků sleduje vítězství Čech 80:71 (Jan Lucák 17, Rudolf Havelka 16, František Fiala 13, Eman Marha 13, Jan Kolda 11, Rudolf Průcha 3, náhradníci Zdeněk Rott 5 a František Hora 2), když barvy Moravy hájí Pražák Hugo Rosák (20), plzeňští Karel Kadlec (17) a František Holub (4), pardubičtí Miloslav Špinka (12) a Josef Růžička (6), bratislavský Ladislav Jedlička (3) a z Moravy byli jen loštický Ludvík Gruss (5) a brněnský František Zacheus (4). Ve finále vítězí Rosák (1:34,5) před Havelkou (1:35,4), Lucákem (1:37,9), když Kadlece zastavil defekt. Závody mohly být zajímavé, přesto se neodbytně tlačila všem na mysl otázka, která logicky napadá i dnes: jak to, že se závody s Poláky neuskutečnily. Formulace "z technických důvodů" nikoho neuspokojí, protože nic nevysvětluje. Kdo za neuskutečněné měření sil může? Svazarmovští pořadatelé? Poláci? Nějaká "vyšší moc"? Nevíme. Odpověď neznáme. Každopádně po závodě zůstala hořká pachuť špinavosti a mnohým možná i nejasně tušená předtucha, že s plochou dráhou to u nás může být ještě horší.

SLINTAVKA A KULHAVKA, NEBO KŘIŽÁCKÉ TAŽENÍ?

A horší to bylo: hned v roce 1952. I přes klacky, které vedení poúnorového motorismu ploché dráze házelo pod nohy, byl tento sport mimořádně populární a rozmáhal se. Přibývalo pořadatelů, závodů, party nadšenců budovaly speciální dráhy… V kalendáři nechybí samozřejmě ani Dolní Čermná. Na 29. června 1952 má naplánován III. Junkův memoriál. Přípravy jsou v plném proudu. Vše spěje do finiše. Už jsou i vyvěšeny plakáty - ale zase přichází morová rána. Zákaz! Opět zákaz! Oficiální zdůvodnění? Nákaza slintavky a kulhavky.

Kdo si vzpomene na "manévry", které tyto nemoci vyvolaly nedávno, na hořící hromady zvířecích těl a hygienická opatření včetně karantén, musí pokrčit rameny: bezpečnostní opatření jsou nutná a zákaz velkých srocení lidu patří mezi ně, to se nedá nic dělat… Jenže… Jenže na mysl se vkrádají pochybnosti. Komunisté uměli být víc než rafinovaní ve své snaze potlačit to, co se jim nelíbí. Slintavka a kulhavka by jim šla věřit, kdyby o pouhopouhé dva dny později nevstoupilo v platnost rozhodnutí zakázat z moci úřední všechny ploché dráhy do konce roku! Kdyby nebyly zakázány i plošiny o týden dříve v Broumově a Krnově, na které už visely i plakáty… Shrnuto - byla-li někde v okolí nějaká slintavka či kulhavka, soudruhům přišla víc než vhod.

A OPĚT SE JEDE

Plošinu zrušit nešlo, už proto (hlavně proto?), že byla dojnou krávou jiných svazarmovských aktivit. Kdo chtěl, mohl je, byť s problémy, pořádat, ale ústředí z toho nadšené dvakrát nebylo. V roce 1953 se tak opět jezdí a do Dolní Čermné se závodníci i diváci sjíždějí 28. června. Na 10 tisíc diváků sleduje boje IV. Junkova memoriálu. Vítězí, už potřetí, Hugo Rosák v čase 1:32,8.

Rok 1954 přináší novinku. Závod 18. července se jede nejen jako V. Junkův memoriál, ale zároveň coby 3. podnik obnoveného mistrovství republiky (přesněji přeboru ČSR, jak se tehdy jmenoval, vítěz nebyl mistrem, ale "jen" přeborníkem - to se tehdy rozlišovalo!). Přihlíží v dešti podle pořadatelů 11 tisíc diváků, kteří si po 20 jízdách kladou otázku: vyhraje opět Rosák? Počtvrté se mu to nepovedlo, ve finále vyhrává Jan Lucák (1:35,5) před Václavem Stanislavem, když favorit Hugo Rosák a Miloslav Špinka spadli. Špinka sice získává body do přeboru za 3. místo a vede v průběžném pořadí, ale na konci roku se směje celkový vítěz Rosák.

V roce 1955 Dolní Čermná v kalendáři chybí. Proč, nevíme. Ostatně ani v původním kalendáři na rok 1956 není, přesto se jede, na samý závěr sezóny, 14. října. Možná, že místní se rozhodli udělat závod na naléhání vyšších míst: jede se totiž závod premiérového ročníku ligy, v němž "domácí" KAMK Pardubice hostí KAMK Prahu. Pražané vítězí, ale v VI. Junkově memoriálu, který je součástí závodu, triumfuje Miloslav Špinka a počtem výher dotahuje Rosáka.

Rok 1957 je předělem. V kalendáři sice figurují u Dolní Čermné dva termíny (14. července oblastní závod a 15. září závod sériových strojů), ale nejede se. Areál vstupuje do rekonstrukce. Kdo tehdy tuší, že bude trvat dlouho a znovu se pojede až v sezóně 1961?

"MILIORACE" SKONČILY U SOUDU

Čtyři sezóny se na oválu nejede, ale klid na něm ani kolem něj není. Svazarmovští nadšenci se vrhají do rekonstrukce. Zkracují trať, z Lanškrouna dovezou 82 náklaďáků škváry, odpracují zdarma na 6 tisíc hodin. Zarovnávají areál, budují přírodní tribunu a na ní 3 tisícovky míst k sezení ve formě laviček. Na rekonstrukci se podílí celá vesnice i okolí. Všechny složky Národní fronty, řečeno tehdejší terminologií. Až je to nakonec vyšším orgánům nemilé. Orgánům činným v trestním řízení, řečeno pro změnu terminologií úřední. Vyšetřování v místním JZD zjišťuje, že část prací, provedených v areálu ploché dráhy, vyrovnávání, bagrování a podobně, byla účtována družstvem jako meliorační práce na polích. Tehdejší režim slovům sponzorství či pomoc nerozumí. Podniky jsou hlavně od toho, aby plnily plán a úkoly stanovené stranou. A v nich o oválu v Dolní Čermné není ani zmínky. Vyšetřování, soud, "flastry".

VYSOKÝ STANDART

Přes všechny těžkosti se speedway do vesnice opět vrací 9. července 1961. Zatímco jiní pořadatelé se chytají za hlavu nad nezájmem diváků o plošinu, tady i přes deštivé počasí přijde 7 100 diváků. Na parkovištích je 255 aut, 910 motorek a kol. Závod zajišťuje 145 pořadatelů. VII. Junkův memoriál se jede jako volný závod a do kolonky vítězů se zapisuje jméno, které tam už je 11 let od 2. ročníku: Rudolf Havelka. Nový je jen jeho nejlepší čas na 444metrové škvárové dráze: 1:20,2.

Rokem 1962 začíná v Dolní Čermné éra nejrůznějších závodů mistrovství republiky jednotlivců, které ostatně dominují celému jinak velmi chudému domácímu plochodrážnímu kalendáři. To má Čermná společného s ostatními stadiony. Rozdíl je v tom, že si závody zde stále udržují vysoký standart a renomé a stávají se událostí, na kterou se lidé dlouho těší a nenechají si ji ujít. Nejinak je tomu i 12. srpna 1962, kdy VIII. Junkovu memoriálu a závodu mistrovství republiky přihlíží 11 tisíc diváků. Recept na to je platný dodnes: práce na propagaci, práce a zase práce. Je vytištěno a "rozeseto" tisíc plakátů a 18 tisíc (!) letáčků. Odměnou je pořadatelům zaplněný areál a divákům výkony jezdců, z nichž nejlepší je "Kocour" Luboš Tomíček (1:19,01).

Rok 1963 začíná soustředěním reprezentace 15. - 21. dubna, ale vrchol sezóny je poslední červnový den, kdy se jede opět mistrovství republiky, druhý závod trojdílného seriálu. Rudolf Havelka i patnáct let po své závodní premiéře ukazuje, že nepatří do starého železa a že to v Dolní Čermné, ať už na trávě či škváře, umí. Vyhrává před 8 500 diváky s kompletem bodů před Karlem Průšou a Antonínem Švábem závod i IX. Junkův memoriál.

V roce 1964 se jede opět mistrovství republiky (23. srpna, původní termín v kalendáři 16. srpna), ale jen závod kvalifikačního "pavouka", skupiny D 2. kola. Diváci reagují citlivě: přichází "jen" 5 500 návštěvníků. Vyhrává Jaroslav Volf, ale vše je zastřeno tragickou závěrečnou 20. jízdou. V hromadném pádu 4 jezdců je těžkými zraněními postižen i táborský Josef Slunéčko, startující za České Budějovice. Umírá 9. září v nemocnici v Táboře. První a naštěstí i poslední oběť dráhy v Dolní Čermné… Na 20. září uvažovali pořadatelé o uspořádání mezinárodního čtyřutkání, navazovalo by na závod v Pardubicích. Tam se ale asi nejelo a stoprocentně se nejelo ani v Čermné. Jubilejní X. Junkův memoriál (stejně jako III. v roce 1952) se tak nekonal a nemá vítěze.

Nejede se ale ani v roce 1965, ačkoli termíny jsou známy dva: 30. května mezinárodní závod (opět měl navazovat na pardubický mítink) a 11. července 2. kolo mistrovství republiky. To se ale jelo ve Svitavách.

Plochá dráha se tak koná opět až 7. srpna 1966. XI. Junkův memoriál je zároveň závodem skupiny A mistrovství republiky jednotlivců. Dvouletá plochodrážní abstinence vykonala své, a tak v ochozech je na význam závodu neuvěřitelných (i na tehdejší dobu) 8 tisíc diváků. Na oválu kraluje Luboš Tomíček a opakuje vítězství z roku 1962. Jeho nejlepší čas je zároveň novým rekordem: 1:18,0.

ZÁVĚREČNÝ ROK

Plochá dráha v Československu začíná rokem 1966 trochu nabírat dech. Kluby, které mají jezdce, se domlouvají a obnovují ligu, byť neoficiálně pod hlavičkou Poháru Světa motorů. Jezdí se ale všude možně, a tak se jeden ze závodů jede i v Dolní Čermné, kde 23. dubna "domácí" Pardubice hostí Kopřivnici. Za jarní lezavé zimy a asistence 2 tisícovek věrných fandů hosté vyhrávají 43:34, když jejich Willi Karásek zajel nejlepší čas 1:21,3.

Vrcholem sezóny je ale tradičně Junkův memoriál. Ten se jede v neděli 17. září jako mezinárodní závod, když vedle osmičky našich startují i dva jezdci ze SSSR, dva Nizozemci a Finové, Dán a Švéd. Mezinárodní obsada přiláká 6 tisíc diváků, kteří sledují opět vítězství Luboše Tomíčka z RH Praha. Závod ale opět poznamenává tragická událost, tentokrát ze života vesnice. Den před závodem při hloubení studny u domu zahynou tři lidé.

BYL KONEC NEODVRATNÝ?

Rokem 1967 se historie ploché dráhy v Dolní Čermné uzavírá. V roce 1968 je jméno vesnice sice uvedeno u závodu mistrovství republiky 14. července, ale výsledky neznáme a místní se dušují, že se naposledy jelo v roce 1967. Co vlastně způsobilo zánik plošiny v Dolní Čermné. Byl ten konec neodvratný?

Stadionů v naší plochodrážní historii zanikla spousta (některé i několikrát) a důvody bývají různé. V Dolní Čermné to nebyl ani rozpad pořadatelské party, ani nedostatek zájmu. Na vině je - mantinel, nebo přesněji jeho absence. Ač se nám to může zdát dnes nepochopitelné, po celo dobu se jezdilo na dráze bez vnějšího ohrazení, škvárový ovál končil nízkým břehem, jakousi "zónou nikoho" a po ní už byli diváci. Z tohoto pohledu je skoro zázrak, že za celou historii nedošlo ke katastrofě, při které by jezdec či jeho stroj vyletěl z dráhy a trefil se do nějakého pevného předmětu či dopadl mezi diváky (o podobné tragédii v Poděbradech koncem 50. let jsme před časem psali).

Dolní Čermná v tomto ale po pravdě řečeno nebyla výjimkou. Chybějící mantinely byly v té době třeba v nedalekých Svitavách, v Ostravě či v Kopřivnici, jinde se problém řešil všelijakými provizorii, nízkými a přenosnými, jen zlehka podepřenými šikmými dřevěnými panely, zednickými podlážkami a podobně. Jenže vývoj ploché dráhy šel dopředu, jízda se zrychlovala, boje přitvrzovaly. Požadavky na bezpečnost rostly, mantinely se stávaly podmínkou. Někde ji splnili (v Kopřivnici například v zatáčkách až po tragické smrti Josefa Trojáka v roce 1975), v Čermné se toto zrealizovat nepovedlo. Dráha osiřela, areál pustl. Ačkoli se ještě několikrát objevila myšlenka ovál oživit - uvažovali o tom místní i Pardubičtí - nikdy nedošla do fáze realizace.

Byl tedy konec opravdu neodvratný? Nešlo Čermné a tamním pořadatelům pomoct? Samozřejmě, že šlo. Jenže stadiónů u nás zanikla řada (a jakých!) a vedení Svazarmu a ploché dráhy to nechalo klidným. Pomoct šlo v mnoha případech, ale nepomohl nikdo. Zdegenerovaný Svazarm plný odložených ještě zdegenerovanějších generálů si byrokraticky řídil dobrá bydla a sport se mohl vyvíjet jen živelně… Dnes jsou z původního areálu zachované jen zbytky. U fotbalového hřiště jsou tušit rovinky, zatáčky ale zaplnily tenisové a volejbalové kurty. Přírodní tribuna na svahu se opět stala jen zatravněným svahem porostlým sem tam stromky. Duch ploché dráhy, povědomí o ní ale zůstaly. Zeptáte-li se kohokoli, kde se jezdila plochá dráha, starý - mladý, spolehlivě vám ukážou. Zeptáte-li se chlapů v hospodě na závody, budou vzpomínat, vždyť na přípravě se podílel snad každý dospělý mužský. A na Zlatou přilbu do Pardubic jezdívá procesí, jako by to byla pouť do Vambeřic.

ZÁVĚREM

O historii ploché dráhy mezi kopci jižního cípu Orlických hor by šlo napsat toho ještě stránky a stránky. Hlavně proto, že na rozdíl od řady míst (i těch, kde se dosud jezdí), má Dolní Čermná svou historii zachovanou a vcelku. Existují programy a výsledky jednotlivých závodů, fotografie, plakáty a letáčky, poznámky o okolnostech závodů… Zásluhu na této (bohužel) ojedinělé skutečnosti má pan Jan Kunert, který se na pořádání závodů jako místní samozřejmě podílel a který si doma ke každému závodu pořídil složku s informacemi. Při psaní tohoto přehledu jsem vycházel i z jeho materiálu, čímž mu také touto formou děkuji za jejich zpřístupnění.

Vladimír KOVÁŘ (kov), Speedwayinfo