1. Kapitola
21. 4. 2009
1.Zlom
„Už můžeš jít dolů.“ prořízl Esmein hlas ticho v domě.
S obavami jsem scházel po schodišti.
Co říkáš? Esme byla nadšená.
„Je to, ehm, roztomilé.“
Gentleman jako vždy, usmála se Esme v duchu, myslíš, že se jí to bude líbit?
„Nejsem si jistý, jestli je růžová přesně její styl, ale má vás ráda a bude šťastná tak jako tak.“
Esme souhlasně přivřela oči.
„Bude se jí to líbit.“ pobíhala Alice okolo. „Neznám nikoho kdo by neměl rád narozeniny.“ Jo, a to CD je v mém pokoji na stole. Vážně nechceš ten růžový obal?
Zavrtěl jsem hlavou. Bella mi zakázala kupovat jí dárek. Doufal jsem, že CD s mými skladbami je vhodná náhražka auta, které mi zakázala koupit.
Nechápu, proč se všichni musíme snažit kvůli té…
Ach, ano, Rosalie. Včera se s Emmettem nečekaně vrátili z Afriky a od té doby se nepřestávala vztekat. A to nevěděla, že Emmett naplánoval jejich návrat tak, aby stihli Bellinu oslavu. Když jsem poslouchal některé z jejích útočnějších myšlenek, byl jsem v pokušení jí to říct, ale na to jsem měl Emmetta příliš rád.
Taková…nicka. Není ani moc hezká a přesto se kvůli ní můžou všichni přetrhnout.
Z hrdla se mi vydralo tiché zavrčení. Okamžitě se stáhla.
Co se děje? Ozvaly se Esme s Alicí současně. Esme byla ustaraná, Alice zvědavá.
„To nic. Jako obvykle.“ Rosalie chvíli těkala pohledem z jednoho na druhého a pak odešla trucovat do garáže.
„Nevšímej si jí, Edwarde. Žárlí, protože se pozornost okolí nesoustředí na ni.“
„Alice, takhle o sestře nemluv.“ Napomenula ji Esme, ale v duchu jí dávala zapravdu.
„Asi bych se jí měl jít omluvit. Bylo to ode mě přehnané.“ zamumlal jsem.
Gentleman jako vždy, pousmála se Esme.
Rosalie se opírala o své M3. Slyšela mě přicházet, ale neotočila se. Trucovitě zírala před sebe.
„Rose, vyslechneš mě?“
Pche, vypovídej se.
„Vím, že Bellu nemáš ráda. A na rozdíl od ostatních vím proč.“
Překvapeně sebou trhla.
„Jednou, dvakrát jsi na to myslela, ale neboj se, nikomu to neřeknu.“
Nedůvěřivě na mě pohlédla. Lžeš.
„Nelžu. Nikdo se to nedozví. Slibuji.“
Maličko se uklidnila. Ona nás ohrožuje, Edwarde. Ty ji nezměníš ani nezničíš. Nechci se zase stěhovat, utíkat a schovávat se až ji omylem zabiješ.
„Mýlíš se, já jí neublížím.“
Ne? Hlavou jí proběhla řada vášnivých scén mezi ní a Emmettem. A co tohle? Z vlastní zkušenosti vím, že je nemožné udržet se na uzdě.
„Já vím Rose a dělá mi to větší starosti, než si myslíš. Naštěstí, Bellu tohle nikdy nenapadlo. Zatím.“
To si jenom myslíš.
„Cože? Ona ti něco řekla?“
Ne. Kamarádky nejsme a myslím, že mi ani nedůvěřuje, ale vím, na co myslí holky v jejím věku. Taky jsem k nim kdysi patřila. Zarazila se a vzpomněla si na svůj lidský život. Tedy na to, jak byl ukončen. Pak tu myšlenku zaplašila. Jestli někomu řekneš, cos právě viděl, utrhnu ti hlavu.
„Neboj se, nikdo se nic nedozví.“
Usmála se. Občas nejsi tak příšerný.
Zašklebil jsem se.
„Asi půjdu najít Emmetta a vyrazíme na rychlý lov. Pokud má dnes přijít, ehm, Bella, měli bychom se pojistit.“
„Děkuju Rose.“
Pohodila hlavou a odběhla.
Edwarde? Přijdeme pozdě. Aliciny myšlenky byly velmi hlasité a rozzlobené.
„Už jdu.“ Sedl jsem do auta a přibrzdil u vchodu. Alice skočila do vozu a přemýšlela přitom o dárku, který Belle vybrala.
„Bude nadšená.“ ujistil jsem ji.
Tohle ji uklidnilo. Dárek v její hlavě vystřídala Rozáliina tvář.
„Do toho ti nic není Alice.“
Zatvářila se omluvně. „Víš, že jsem zvědavá. Někdy si myslím, že mým talentem je abnormální šťouravost a ne moje vize.“
Rozesmál jsem se, Alice vždycky svoje vady dokázala brát s nadhledem a udělat si z nich legraci. Tak jako Bella. I když, ta žádné vady neměla. Byla dokonalá. Až příliš dobrá pro někoho jako jsem já. Ale, přemýšlel jsem, nechal bych ji někomu, kdo by si ji zasloužil? Ne. Pokud by chtěla odejít sama, nebránil bych jí, ale pokud by na ni kterýkoli muž v dosahu 100 mil jen pomyslel jinak než jako na kamarádku, byl jsem připravený jednat.
„Měl bys začít brzdit. Za moment jsme u školy.“ Podotkla jemně Alice. Vycítila směr mých myšlenek a nerušila mě.
Přemýšlela o Jasperovi. Poslední dobou byl hodně rozrušený a ona mu chtěla udělat něčím radost. Zkusila jsem snad všechno. Možná že dnes na oslavě z něj ten stres spadne. Dala jsem si s tím tolik práce.
„Edwarde? Myslíš, že se Belle bude oslava líbit?“
„Jistě, a kdyby ne, nedá to najevo. Ovšem, když jsem viděl, co jste provedli s obývákem, jsem přesvědčený, že padne do mdlob úžasem.“
Samolibě se usmála. „Ale slib, že jí nic neprozradíš.“
„Dobře, slibuju. Vážně Alice, někdy jsi příšerná.“
Alice se usmála. „Chci, aby to bylo perfektní. Narozeninovou oslavu jsme neměli už dlouho. Nezapomeň, jak se Esme těší.“
Musel jsem se usmát. Esme se v plánování Belliny oslavy vyžívala skoro stejně jako Alice. Našla v Belle další dceru a udělala by cokoliv, jen aby ji potěšila. Ovšem, nebyl jsem si jistý, jestli zrovna oslava narozenin bylo to, co u Belly vyvolá bouřlivou reakci. Tak či tak, jsem Esme ani Alici nechtěl kazit radost.
„Už jede.“ strčila do mě Alice. „Nemůžu se dočkat, až uslyším, co řekne na dárek. Ach bože, ona je vážně hrozně pomalá.“ vztekala se Alice, zatímco Bella parkovala svůj náklaďáček.
„Všechno nejlepší, Bello.“ Vyhrkla Alice sotva Bella otevřela dveře.
„Pšššt.“ sykla Bella, rozhlížejíc se okolo.
„Chceš si rozbalit dárek hned nebo potom?“ ignorovala Alice Bellin nevrlý pohled.
„Žádné dárky.“ Zamumlala Bella a vrhla zoufalý pohled mým směrem.
Edwarde co s ní je? Alice se tvářila nechápavě. V jejím světě prostě neexistoval nikdo, kdo by se snažil svoje narozeniny utajit.
Zakoulel jsem očima a lehce si odkašlal. Pochopila a trochu se stáhla. Vypadalo to, že se Belle ulevilo. Vrhla mým směrem vděčný pohled a odpovídala na Aliciny otázky ohledně dárků, které dostala od rodičů.
Napřáhl jsem k ní ruku, nedočkavě se mě chytila a její teplá dlaň se obemkla okolo té mé nepoddajné a studené. Musel jsem se usmát, vždycky využila sebemenší záminku ke kontaktu mezi námi.
„Takže jsme se dohodli, že ti nesmím popřát všechno nejlepší k narozeninám, je to tak?“
„Ano. Tak to je.“ V jejím hlase zaznívala dětská umanutost, která se objevovala vždy, když se Bella snažila odolat mému „omamování“, jak tomu říkala.
Malinko jsem přitlačil. „Já jen pro kontrolu. Co, kdyby sis to rozmyslela. Mám dojem, že většina lidí má narozeniny a dárky celkem v oblibě.“
Zamračila se. Položil jsem jí ruku na šíji, její krev mi pulzovala pod palcem. Bože, její kůže byla tak jemná. Jako hedvábí. Zvedla oči a maličko zvedla bradu. Byla dojemně umanutá ve snaze ignorovat své narozeniny.
„Jasně, že se ti to bude líbit. Dneska na tebe má být každý hodný a dělat všechno po tvém, Bello. Tak co je na narozeninách tak strašného?“ vpadla nám do naší chvilky Alice.
„Stárnutí.“ opáčila Bella.
Tak tohle byl celý ten problém? Tohle byl důvod Belliny špatné nálady? Bála se stáří? Měl jsem za to, že tohle období začíná u žen až okolo třicítky. Alice vycítila moje myšlenkové pochody.
„Osmnáct není žádný věk. Nebývá to snad u žen tak, že čekají až do svých devětadvaceti, než začnou vyšilovat kvůli narozeninám?“
„Je to víc, než kolik je Edwardovi,“ zamručela.
Aha, v tomhle to bylo. Myslel jsem, že už jsem jí jasně vysvětlil, že ji prostě neproměním. Zůstane člověk, já ji budu milovat napořád a něco tak nepodstatného jako věk v tom nebude hrát žádnou roli.
„Jenom na papíře.“ Utěšovala ji Alice. Tohle ti nedaruju, myslela jsem, že tohle už jste si vyříkali. Dnes má být veselá a šťastná a ne se utápet v depresích, jen protože je starší než ty.
Nepatrně jsem nadzvedl ramena. Co jsem jí měl na tohle říct? Ještě chvíli mi v duchu nadávala a pak raději změnila téma. Přestal jsem je poslouchat a znovu se pozorně zadíval na Bellu. V tom jejím přesvědčení, že věk je něco co nelze přehlížet, muselo být něco víc. Nevěděl jsem co, ale byl jsem odhodlaný to zjistit.
Znovu jsem se na ni podíval. Byla nádherná, v tomhle světle byla její kůže téměř průsvitná. Bledá tvář orámovaná clonou hustých vlasů. Velké hnědé oči. Dovolil bych, aby se změnila? Aby se ty nádherné oči ztratily? NE.
Edwarde, pomoz mi. Ona pořád protestuje.
„Přivezu ji od Charlieho hned po škole.“
Překvapeně se na mě podívala a pak nasadila bojovný výraz. „Musím do práce,“ protestovala.
„To tedy nemusíš,“ odporovala Alice rozhodně. „Už jsem o tom mluvila s paní Newtonovou. Prohodila si s tebou směnu v obchodě na pátek. Vzkazuje ti, že ti přeje všechno nejlepší.“
„Já – já stejně nemůžu přijít,“ zajíkla se Bella a honem hledala nějakou výmluvu. „Já jsem ještě…to…ještě jsem se nepodívala na angličtinu, na Romea a Julii.“
Alice se ušklíbla. „Umíš Romea a Julii nazpaměť.“
„Ale pan Mason říkal, že to musíme vidět zahrané, abychom to dovedli plně ocenit – tak to přece Shakespeare zamýšlel.“
Její výmluvy byly dojemné, ale snaha se jí upřít nedala. Obrátil jsem oči v sloup.
„Už jsi viděla film,“ namítla Alice.
„Ale ne to zpracování z šedesátých let. Podle Masona bylo nejlepší.“
Alici začala docházet trpělivost, neměla ráda, když jí lidé hatili pečlivě promyšlené plány. „Tak podívej, Bello, buď to půjde po dobrém nebo po zlém, ale ať tak nebo tak –“.
Musel jsem zasáhnout. Začínala být silně rozladěná a rozladěná Alice byla nepředvídatelná. „Uklidni se, Alice. Když se chce Bella dívat na film, proč by nemohla. Jsou to její narozeniny. Přivezu ji kolem sedmé. Aspoň budeš mít víc času na přípravy.“
To ji uklidnilo, rozesmála se na celé kolo. „Tak dobře. Nashle večer, Bello! Bude to zábava, uvidíš.“ Díky bratříčku. Máš to u mě, mrkla na mě a odtančila do své hodiny.
Bella se za ní nasupeně dívala a pak se otočila ke mně. „Edwarde, prosím tě…“ upřela na mě prosebný pohled.
Přitiskl jsem jí prst na rty. Vyloženě mě pálily do prstů a lákaly k polibkům. Snažil jsem si je radši nepředstavovat. „Promluvíme si o tom později. Ať nepřijdeme pozdě na hodinu.“
S povzdechem mě následovala.
Protáhli jsme se k našim místům vzadu. Ovšem nebyli jsme ušetřeni obvyklých poznámek. Tedy obvyklých pro mě, Bella nezpozorovala sebemenší změnu ve výrazech našich spolužáků a nemohla slyšet ani jednu z jejich jedovatých poznámek.
Panebože, jak se s ním předvádí. Už je trapná, myslela si Jessica.
Není ani moc zajímavý, možná je jako ti ostatní hezouni. Hezký vzhled a prázdná hlava, vztekal se Mike.
Páni, moc jim to spolu sluší. Málem jsem se otočil a Angelu objal. Její myšlenky jako jedny z mála v místnosti nebyly ani urážlivé ani jízlivé.
Vyučování jsem si krátil svou oblíbenou zábavou, pozorováním Belly. Psala si poznámky s horlivou pečlivostí a čas od času po mě hodila pohledem. Přál jsem si slyšet na co myslí.
Na obědě jsme si sedli ke stolu společně s Angelou a Benem, snažil jsem se soustředit na jejich myšlenky. Byly prosycené láskou a vzájemným štěstím.
Jessica a Mike buď v duchu pomlouvali mě a Bellu, nebo se snažili najít jeden na druhém co nejvíc chyb. Po tom jejich rozchodu nebylo nic příjemného poslouchat jejich myšlenky. I když jsem ani jednoho z nich neměl rád, nikdy bych jim nepřál to, co se jeden druhému snažili přivolat.
Lauren a její kamarádky nás naštěstí ignorovaly, ale jejich myšlení bylo tak sobecké a intrikánské, že jsem musel v duchu omlouvat Rosalii.
Celý den uplynul velmi rychle. Po škole jsem s Bellou zamířil k náklaďáčku. Otevřel jsem jí dveře na straně spolujezdce.
„Mám narozeniny, a nesmím řídit, jo?“ ozvala se dotčeně.
„Dělám, jako že žádné narozeniny nemáš, jak jsi to chtěla.“
„Jestli nemám narozeniny, tak k vám dneska večer nejdu…“
„Tak dobře.“ Zabouchl jsem dveře spolujezdce a prošel kolem ní, abych jí otevřel na straně řidiče. „Všechno nejlepší.“
Viděl jsem, jak střídavě rudne a bledne; tak to bylo vždycky, když byla v rozpacích. „Pšššt.“ Rozhlížela se okolo, jestli mě náhodou někdo neslyšel.
V tento moment jsem si palčivěji než jindy uvědomoval ticho, které neprolomila žádná myšlenka. Chtěl jsem vědět, co za tím vězí. Proč má tak panickou hrůzu z gratulací a dárků?
Sedl jsem si do auta a natáhl se k rádiu. V roce své výroby muselo být jedno z nejmodernějších, ale teď to byl zastaralý krám s mizerným příjmem. „To tvoje rádio má strašně mizerný příjem.“
Bella, která už se natahovala po zapalování, po mně hodila jeden ze svých „hrozivých“ pohledů. „Chceš pořádné stereo? Tak si jeď vlastním autem.“
V jejím hlase zaznívala jízlivost, bojovnost a možná trochu smutku. Bylo to až tragikomické. Sevřel jsem pevně rty, kdybych se teď začal smát tak by se urazila.
Cesta proběhla v naprostém tichu, přerušovaném jen sladkým zvukem jejího srdce. Byl to ten nejnádhernější zvuk, jaký jsem kdy slyšel.
Když zaparkovala, vzal jsem její tvář do dlaní. Opatrně abych jí nic nezlomil. V mých dlaních vypadala jako porcelánová panenka, tak jemná, rozbitná, s průsvitnou pletí a obrovskýma hnědýma očima. Vypadala jako madona ze svatých obrázků. „Měla bys mít dobrou náladu, obzvlášť dneska,“ zašeptal jsem.
Její srdce vynechalo pár tepů.
„A co když nechci mít dobrou náladu?“ zeptala se s přerývaným dechem.
Musel jsem se usmát. Typická Bella, neustále mi musela odporovat.
„To je zlé.“ Moc zlé a musíme to napravit. Takový pěkný polibek se mi zdál jako vhodná léčba na špatnou náladu.
Přitiskla se ke mně. Ovinula ruce okolo mého krku. Její rty se přizpůsobily mým. Jak jsem chtěl dát do toho polibku celou existenci a lásku, kterou jsem pro ni měl. Ale nemohl jsem, pokud bych ji nechtěl zabít.
„Buď hodná, no tak.“ Odstrčil jsem ji jemně.
Maličko se zamračila. Pak se zamyslela a položila si ruku na srdce. Tlouklo jako zběsilé. „Myslíš, že se někdy zlepším? Aby se mi srdce nesnažilo vyskočit z těla pokaždé, když se mně dotkneš?“
Proč bys to dělala? Ten zvuk jejího splašeného srdce byl mou drogou, mou závislostí. Jak bych mohl existovat bez tlukotu jejího srdce. „Upřímně doufám, že ne.“ No dobře, to znělo trochu samolibě.
Protočila panenky. „Tak se radši půjdeme podívat, jak ze sebe Kapuleti s Monteky dělají fašírku, jo?“
„Tvoje přání je mi rozkazem.“ Následoval jsem ji do domu.
V obývacím pokoji se chvíli potýkala s videem. Měl jsem tisíc chutí jí říct, ať už toho nechá a jde si sednout za mnou. V modravém světle televize vypadala ještě půvabněji než já na slunci.
Přetočila titulky a posadila se mi na klín. Tak měkká, horká a voňavá. Vzal jsem z křesla tlustou deku a zabalil ji do ní. Částečně proto, aby nezmrzla, částečně proto, že jsem doufal, že Charlieho vůně, vycházející z deky, oslabí tu její. Zjistil jsem, že jsem doufal marně.
Na obrazovce se rozvíjel děj a já stále dokázal myslet jen na to, o kolik je Bella hezčí, než představitelka hlavní role.
„Víš, Romeo mi odjakživa trochu leze na nervy.“
Překvapeně se na mě podívala. „Co ti vadí na Romeovi?“ zeptala se trochu dotčeně.
„No, tak zaprvé, je zamilovaný do té Rosaliny – nemáš pocit, že je trochu přelétavý? A pak, pár minut po svatbě, zabije Juliina bratrance. To není zrovna podařené. Dělá jednu chybu za druhou. Dokonale si šlape po štěstí, od začátku do konce.“
Povzdechla si. „Chceš, abych se na to dívala sama?“
„Ne, já se stejně budu většinou dívat na tebe, tak co.“ Její kůže pod mýma rukama byla tak horká. Přímo mě to nutilo se jí dotýkat. Maloval jsem jí na holých pažích obrazce a sledoval, jak jí naskakovala husí kůže. „Budeš brečet?“
„Asi ano, pokud budu dávat pozor.“ Maličko zčervenala.
„Tak to tě nebudu rušit.“ Zabořil jsem nos do jejích vlasů.
„Ať mě radši tví druhové zabijí, nebudu-li si jistý tvou láskou. Nechci ani nemůžu bez tebe dál živořit, a jestli mě láska už napoprvé přivedla až sem pod tvůj balkon, věř, že i dál mě za tebou povede po celý život až na kraj světa.“ šeptal jsem Belle Romeova vyznání.
Zachvěla se a zaryla prsty do pohovky. Poznal jsem, že přemáhá slzy.
Na obrazovce nešťastná Julie fingovala vlastní smrt a já jsem srovnával Bellin půvab s hereččinou tváří. Jistě, na lidské poměry možná byla hezká, ale ke mně se tiskla živoucí Venuše.
Když Julie zjistila, že je její manžel mrtvý, Bella se rozplakala.
Bylo to dojemné. Toužil jsem jí slzy slíbávat ze zčervenalých tváří. Toužil jsem ji potěšit, přitisknout její horoucí tělo ke svému. A zatím jsem jí jen mohl osušit slzy a odvést její pozornost. „Uznávám, že tady mu trochu závidím.“
„Je moc hezká.“ Prohodila nenuceně.
Opravdu? Ani jsem si nevšiml.
„Nezávidím mu tu holku – jenom to, jak snadno může spáchat sebevraždu,“ Viděl jsem, jak na ni moje slova zapůsobila. Musel jsem celou tu situaci obrátit v žert. „Vy lidé to máte tak jednoduché! Stačí vám vypít lahvičku výtažků z bylin…“
„Cože?“
„Jednou jsem o tom přemýšlel a z Carlisleovy zkušenosti jsem usoudil, že to nebude tak jednoduché. Nejsem si ani jistý, kolika způsoby se Carlisle zpočátku snažil zabít… když si uvědomil, čím se stal…A pořád se těší skvělému zdraví.“
Do tváře se jí vrátila barva. Zatvářila se přísně. „O čem to tu mluvíš? Jak to myslíš, že jsi o tom jednou přemýšlel?“
„Letos na jaře, když tě…málem zabili…“ Nechtěl jsem na to vzpomínat. Na Bellinu tvář zkroucenou bolestí. Na Jamesův dychtivý výraz. A na Victorii, která stále kroužila okolo, připravená Bellu zabít.
„Samozřejmě jsem se snažil zaměřit se na to, abych tě našel živou, ale zároveň jsem v koutku mysli spřádal plány pro případ, že by to nevyšlo. Jak jsem říkal, já bych to neměl tak snadné jako obyčejný člověk.“
Odmlčela se a zírala na mě jako na blázna.
„Plány pro případ, že by to nevyšlo?“ vydechla s nevěřícným výrazem.
„No, byl jsem rozhodnutý, že bez tebe nebudu dál žít.“ To je přece nad slunce jasné. Pokud důvod mojí existence přestane existovat, můžu přestat existovat také. „Ale nebyl jsem si jistý, jak to provést – věděl jsem, že Emmett ani Jasper by mi nikdy nepomohli…takže jsem si říkal, že asi pojedu do Itálie a vyvedu něco, čím bych vyprovokoval Volturiovy.“
„Kdo jsou to Volturiovi?“
„Volturiovi jsou rodina. Velmi stará, velmi mocná rodina našeho druhu. V našem světě jsou přímo něco jako královská rodina, řekl bych. Carlisle s nimi nedlouho po své proměně krátce žil v Itálii, ještě předtím, než se usadil v Americe – pamatuješ, jak jsem ti o tom vyprávěl?“
Tváří jí probleskly vzpomínky. „Samozřejmě že se pamatuju.“
Pamatovala si je. Jejich lepší já. Věděla to, co jsem jí řekl, že jsou mocní, krásní a Carlisleovi blízcí přátelé. Nevěděla ovšem o krvavě potlačených povstáních, o vyhlazení vlkodlaků, o morbidních orgiích za zdmi Volterry.
„S Volturiovými totiž není radno si zahrávat. Pokud ovšem nechceš umřít – nebo co se to s námi vlastně děje.“ Snažil jsem se vypadat klidně, přestože se ve mně všechno vařilo.
Bella byla zděšená i přes můj zdánlivý klid. „Něco takového už tě nesmí nikdy, říkám nikdy, ani napadnout. Bez ohledu na to, co by se kdy mohlo stát se mnou, ty máš zakázáno si nějak ublížit!“
„Nikdy už tě žádnému nebezpečí nevystavím, takže je to záležitost čistě teoretická.“
„Nevystavíš mě nebezpečí! Myslela jsem, že jsme se shodli na tom, že veškerá neštěstí si přivodím vlastní vinou! Jak si vůbec můžeš něco takového myslet?“
„Co bys dělala ty, kdyby byla situace opačná?“ A neříkej, že by ses zabila jako ta hloupá Julie. Zakazuju ti se zabít.
„To je něco jiného.“
Ještě že tak. Usmál jsem se.
„Co kdyby se ti něco stalo? Chtěl bys, abych umřela i já?“
Cože? Ne. Jsem já to ale pitomec, svými hloupými poznámkami jsem ji přivedl k rozhodnutí zabít se. Jenom představa, že svět by přišel o něco tak dokonalého, jako byla Bella, rvala moje srdce na kusy.
„Asi chápu, kam tím míříš… trochu. Ale co bych si bez tebe počal?“
„Cokoliv, co jsi dělal předtím, než jsem se objevila a zkomplikovala ti celou existenci.“
Prosté řešení, ale neproveditelné. „Od tebe to zní tak jednoduše.“
„Aby ne. Vážně nejsem nijak zajímavá.“
To se spletla. „Sporný bod,“
Snad bude Bella doma. Studená pizza by ji asi moc neohromila.
„Charlie?“ hádala Bella. Přikývl jsem.
„Ahoj, děti. Myslel jsem, že když máš narozeniny, dáš si ráda pohov od vaření a umývání nádobí.“ Usmál se na Bellu. „Máte hlad?“
„Jasně. Díky, tati.“ Bella se na pizzu vrhla, aby zamaskovala můj, ehm, absolutní nedostatek chuti.
Bylo třeba kout železo, dokud je žhavé. „Vadilo by vám, kdybych si Bellu na večer vypůjčil?“
Vypůjčil? Copak moje dcera je nějaká videokazeta?, pomyslel si Charlie mírně popuzeně. Podíval se na Bellu, která na něj zírala s prosebným výrazem. Ale vypadá to, že o to Bella vážně stojí.
„To je v pohodě – Mariners hrajou dnes večer se Socks,“ prohlásil zadumaně. „Takže by ze mě stejně byl společník na baterky…Na.“ Vytáhl foťák, který dal Belle k narozeninám.
Jako vždy Bella projevila svou vrcholnou nešikovnost. Foťák se jí sesmekl a padal k zemi. Naštěstí jsem jej zachytil dřív, než z něj zbyla hromádka střepů.
„Pěkný zásah,“ poznamenal Charlie. „Jestli dnes večer Cullenovi pořádají nějakou trachtaci, Bello, měla bys udělat pár fotek. Znáš mámu – bude chtít vidět obrázky dřív, než je stihneš nafotit.“ Jak to proboha udělal? Stihl zareagovat tak rychle.
„Dobrý nápad, Charlie,“ odvedl jsem jeho pozornost. Bella na mě mezitím namířila objektiv.
„Funguje.“
„To je dobře. Tak si to, děti, hezky užijte.“
Bella se zamračila, ale nechala se vzít za ruku a odvést k autu. Tentokrát neprotestovala proti sedadlu spolujezdce, poslušně se vydrápala do auta. Zamířil jsem domů. Náklaďák poslušně vrčel až do chvíle, kdy jsem se pokusil přidat plyn. Rozeřval se jako stádo nosorožců a Bella sebou nesouhlasně trhla.
„Uklidni se.“
„Víš, co by se ti moc hodilo? Takové hezké malé Audi kupé. Tichoučké, velký výkon…“ zkoušel jsem oslabit její odpor.
„Můj náklaďáček je naprosto v pořádku. A když už mluvíme o drahých zbytečnostech, kdybys věděl, kdo se hodí k tobě, neutrácel bys žádné peníze za moje dárky k narozeninám.“
„Ani halíř.“ Byla to pravda. A velmi se mě dotýkala. Kdyby mi to dovolila, zahrnul bych ji všemi poklady světa, ovšem teď jsem jen mohl doufat, že nebude zklamaná z ubohého CD.
„Dobře.“ V hlase jí zazněla spokojenost
„Můžeš mi prokázat laskavost?“
„Záleží na tom, o co jde.“
Povzdechl jsem si. Teď jsem musel být neskutečně taktní. „Bello, poslední skutečné narozeniny, které se u nás slavily, byly Emmettovy v roce 1935. Buď na nás hodná a vyjdi nám dneska večer trochu vstříc. Všichni jsou nadšení a nemůžou se dočkat.“
„Dobře, budu se chovat slušně.“
„Asi bych tě měl upozornit…“
„To bych prosila.“
„Když říkám, že jsou všichni nadšení…mám na mysli opravdu všechny.“ Tak a bylo to venku. Teď bude chtít, abychom to otočili.
„Každého z nich?“ vypravila ze sebe. „Myslela jsem, že Emmett s Rosalií jsou v Africe.“
No to my taky. „Emmett chtěl být u toho.“
„Ale… Rosalie?“
Ta se nemůže dočkat, až tě uvidí, pomyslel jsem si hořce. „Já vím, Bello. Neboj se, bude se chovat, jak se patří.“
Seděla mlčky a zírala z okna. Potřebovala zlepšit náladu.
„Takže, když mi nedovolíš koupit ti Audi, nechtěla bys k narozeninám něco jiného?“
Šeptem vyhrkla: „Ty víš, co chci.“
Ach ne, pořád ji ta hloupá myšlenka neopustila? Proč si pořád nenechala vysvětlit, že nebudu ten, kdo ukončí její život.
Dneska už jsme se na toto téma dohadovali až dost.
„Dnes večer ne, Bello. Prosím tě.“
„No, tak možná od Alice dostanu dárek, jaký bych si přála.“
No to snad nemyslí vážně. Bude mě pokoušet, dokud se nezblázním? „Tohle nebudou tvoje poslední narozeniny, Bello,“ zavrčel jsem.
„To není fér!“
Ne? A mučit mě bylo fér? Jistěže jsem chtěl být s Bellou navěky, ale nechtěl jsem pro ni tohle.
Právě jsme přijížděli k domu. Alice během odpoledne podnikla ještě pár úprav a výsledek byl ohromující. Ze všech oken prvních dvou poschodí zářilo jasné světlo. Pod stropem verandy visela dlouhá řada rozsvícených japonských lampionů a odrážela měkké světlo na obrovské cedry, které obklopovaly dům. Velké mísy s květinami – růžovými růžemi – lemovaly široké schodiště vedoucí ke vstupním dveřím. Ze sedadla spolujezdce se ozvalo zasténání.
„Je to večírek. Snaž se nekazit zábavu.“
„Jasně,“ zamumlala.
Obešel jsem auto, a podal Belle ruku.
„Mám jednu otázku.“
Kdyby jen jednu. Byla až příliš fascinována upíry a vším okolo nich.
„Když dám vyvolat ten film,“ řekla a pohrávala si s foťákem v rukou, „budeš na fotkách vidět?“
Tohle jsem nečekal. Začal jsem se smát.
Co se děje? Proč ještě nejdou? Edwarde, už ji přiveď dovnitř, nemůžu se dočkat, co řekne na tu výzdobu. Aliciny myšlenky měly dychtivý podtón.
Bráško, nechte si to na později a honem ji přiveď. Emmett se jako vždy skvěle bavil.
Vlekl jsem Bellu za sebou a otevřel domovní dveře. Celá rodina už tam stála a sborově zpívali. Dokonce i Rosalie, i když to celé považovala za obrovskou šaškárnu. Bella klopila oči a červenala se. Do tváře mi pohlédla až na konci písně. Její oči jasně říkaly: To si vypiješ.
„Za tohle se omlouvám, Bello,“ zašeptal jsem jí do ucha. „Nedovedli jsme Alici udržet na uzdě.“ Alice to zaslechla a zašklebila se na mě.
Zkraťte to muckání, Edwarde. Ty ji vidíš pořád. Nech mě si taky prohlédnout naši čerstvou dospělačku. Emmett přistoupil k Belle. „Ty ses vůbec nezměnila,“ prohlásil s předstíraným zklamáním. „Očekával jsem viditelný rozdíl, ale ty jsi pořád stejná, rudá ve tváři jako vždycky.“
„To ti moc děkuju, Emmette,“ odpověděla Bella a zčervenala ještě víc.
Rosalie obrátila oči v sloup, ale nijak celou situaci nekomentovala.
Emmett by měl jít nainstalovat to stereo. Už je čas. Alice se starostlivě ohlížela přes rameno.
Emmett její pohled zachytil a zachechtal se. „Musím na chvilku odejít,“ – odmlčel se a spiklenecky mrkl na Alici – „tak zatím nedělej nic legračního, ať mi to neuteče.“
„Vynasnažím se.“ šeptla Bella.
Alice k nám přispěchala se zářivým úsměvem. „Je čas rozbalit dárky.“
Bella nasadila ublížený výraz, který si schovával jen pro vyjímečné případy. „Alice, vím jistě, že jsem ti říkala, že nic nechci!“
„Ale já jsem tě neposlechla,“ přerušila ji sebevědomě. „Otevři to.“ Hodila Belle velkou krabici. Věděl jsem, co za dárek v ní bylo, tedy mělo být. Stereo od Emmetta, Jasper a Rosalie. To stereo, které Emmett teď instaloval do Bellina auta, aby ho nemohla vrátit.
„Ehm… děkuju!?“ Překvapení zvedlo její hlas do otázky.
Rosalie se neubránila úsměvu.
Jasper se zasmál. „Je to stereo do tvého náklaďáčku,“ vysvětlil. „Emmett ho právě instaluje, abys nám ho nemohla vrátit.“
Alice myslela na všechno.
„Děkuju, Jaspere, děkuju, Rosalie,“ vyhrkla. „Děkuju, Emmette!“ zavolala hlasitěji.
Super, ta žába je vážně skvělá. Emmett se otřásal smíchy.
„Teď otevři dárek ode mě a od Edwarda,“ Strkala jí Alice malý čtverhranný balíček. Modlil jsem se, aby mě poslechla a ten růžový obal skutečně nechala ležet.
Bella se po mě tázavě otočila. „Něco jsi mi slíbil.“
Než jsem mohl odpovědět, vpadl Emmett do dveří. „Právě včas!“ zaburácel.
„Neutratil jsem ani halíř.“ Odhrnul jsem jí pramen vlasů z obličeje, věděl jsem, že tomu neodolá.
Vrhla po mě poslední mučednický pohled a otočila se k Alici. „Tak mi to podej,“ vzdychla.
Uhranutě jsem sledoval, jak vsouvá prst pod papír a trhá rukou. Pak čas zpomalil a já jen bezmocně sledoval, jak jí na prstě vykanula jediná kapka krve