Legendy a pověsti
O nešťastné lásce
Černá čedičová skála, jejíž vrchol zdobí hrad Střekov, padá do Labe z výšky sto metrů. Na jaře je strmý svah poset trsy zlatavých kvítků tařice skalní. Podle pověsti roste květina všude tam, kde se zachytily plavé vlasy krásné dcery hradního pána, jež ukončila život skokem z útesu. Tělo se v temných hlubinách řeky nikdy nenašlo. Povídá se, že je odnesli trpaslíci dovnitř do skály.
Dívčin smutný osud byl předurčen od chvíle, kdy si dala první hubičku s místním podkoním. Hoch to byl fešný, bystrý a šikovný, ale na to, aby získal přízeň tchána, příliš chudý. Hradní pán vyhlédl pro svou dceru jiného nápadníka, krutého rytíře Kubu ze Střekova. Mimochodem, jedná se o historicky doloženou postavu. Nešťastného podkoního nechal uzavřít do věže a vyhladovět k smrti.
Po láskou utrápené dívce, která než by se zpronevěřila svým citům a vdala se za mocného rytíře, radši skončila život skokem ze skály, zbyly na památku jen něžné květinky. Tařice nekvete déle než tři týdny v roce. Prý proto, aby každému poutníku, přicházejícímu ke střekovským zdím, připomněla, jak krátká byla nešťastná láska hradní paní a chudého podkoního.
O střekovských strašidlech
Dostanete-li se na Střekov za deštivých dnů, možná mezi chátrajícími zdmi uslyšíte srdceryvný nářek. To neúpí meluzína, ale duch utrápené dcery hradního pána. Útlá dívčí postava se prý sápe po tmavém útesu, aby navštívila přízrak svého milého, jenž vypustil duši v hradní hladomorně.
Historicky doložené „strašidlo“ se na Střekově objevilo v roce 1842. Svědkové líčí „záhadnou postavu v bílém, která se za úplňku procházela po hradbách“. Tajemným přízrakem byl tehdy devětadvacetiletý hudební skladatel Richard Wagner oděný v prostěradlo. Několikrát vystoupal na nedaleký vrch Vysoký Ostrý, odkud pozoroval východ Slunce. Nakonec ho tu hledaná múza políbila a složil báseň, jež se později stala podkladem pro libreto známé opery Tannhäuser.
O založení Střekova
Hrad Střekov má dlouhou a bohatou historii (plnou strašidel), avšak kde je její začátek se můžeme jen dohadovat. Podle legendy, kterou si z matky na dceru a z otce na syna předávají místní už po staletí, spadá vznik hradu někam do doby, kdy okolí ohrožovali loupeživí Míšenští. Tehdy prý kníže Hostivít svolal velkou radu a nasmlouval s vladykou Střekem nutnost vystavění velkolepého hradu.
Střek se s družinou vydal podél Labe, aby našel vhodné místo ke stavbě. Když spatřil mohutnou čedičovou skálu, vypínající se nad třpytivou hladinu do výše sta metrů, bylo mu jasné, že je na místě. I povolal dělníky a všichni společně vztyčili na vrcholu útesu pevný, kamenný hrad, jenž nazvali podle svého vůdce Střekovem. Majestátná stavba plnila účel dokonale. Z věže bylo vidět široko daleko. Když se mohli udatní vojáci na boj připravit, nebylo pro ně vítězství nad loupeživými bandami tvrdým oříškem. V noci pak napínali přes Labe řetěz, aby bez jejich vědomí neproklouzla do říše ani myška.
O neuvěřitelném skoku
Vladyka Střek mohl být na své dílo pyšný. Avšak když se mu na tvářích objevily vrásky a první vlasy začaly šedivět, pomyslil na budoucnost. Jeho žena nepovila jediného syna – nástupce. Zato dceru měli krásnou jako květ, dobrotivou, milou a pracovitou. I přemýšlel Střek, komu by svoji Lidunku svěřil; a s ní celý hrad. Aby v davu nápadníků vybral toho nejodvážnějšího a nejchytřejšího, vymyslel úkol: dceru dá rytíři, kterému se podaří nepozorovaně odvést koně z vladykovy stáje. Co se na první pohled zdálo jednoduché, ukázalo se být nemožné. Střek měl lehké spaní, vytrénovaní koně odmítali cizí poslouchat a stráže bděli až do rána. Po čase se na nezdary desítek mužů zapomnělo a Lidunka posmutněla.
Jednoho dne zavítal na Střekov syn ronovského pána. Nepřišel se ucházet o dívčinu ruku, jen vyřídil pozdrav od svého otce a odejel. Bystrý čtenář se jistě domyslil, že to byla lest. Mladík se schoval za hradbami a teprve k ránu, kdy strážní poklimbávali, vplížil se do stájí. Koně zkrotil neohroženým pohledem a vyvedl ho k bráně. Když tu zvíře zaržálo a celý hrad byl rázem na nohou.
Rytíř neváhal ani chvilku. Vyhoupl se do sedla, pobídl koně a vzlétl přes střekovské hradby rovnou do Labe. Lidunka se dala v usedavý pláč a Střek, kterému byl odvážný mladík na první pohled sympatický, litoval, že se rozhodl pro tak těžký úkol.
Jak byli všichni překvapeni, když dalšího dne přijel rytíř na vlastním vraníkovi takřka nezraněn. Lidunka mu vlepila hubičku ještě předtím, než jim dal Střek do svazku manželského požehnání. Jen kůň svůj skok zaplatil životem.