Zdá se ti to nemožné? - KAPITOLA TŘETÍ
Nakonec se (i s pomocí Whitney Houston nebo Alison Krauss) našla. Alespoň na chvilku určitě.
Děkuji Terce, která u téhle kapitoly trpěla, ale statečně a rychle ji opravila.
KAPITOLA TŘETÍ – VŠECHNO CO MÁ SVŮJ ZAČÁTEK, MÁ I SVŮJ KONEC
Severus na těch pár slov chvilku zíral.
Pak začal celý dopis číst znovu od začátku, analyzoval každou slabiku. Dobře, zcela nepochybně platí následující – je to jen první z dlouhé řady podobných lejster. Intenzita výhružek se bude přiostřovat, postupem času možná dojde i na vznesení požadavků.
Patrně to potrvá dlouhou dobu ve snaze Severuse co nejvíce zdeptat. No, výborně, to není nic nového pod sluncem. Také nepochyboval o tom, že dříve či později přijde na to, kdo je oním pisatelem. Za á – dotyčný s tím sám nedělal žádné tajnosti, zřejmě si přál být v určitou chvíli odhalen. Za bé – byl si jistý, že to písmo už někdy viděl. Jen mu zatím unikalo, kde a kdy.
Vědomí, že na to dříve či později přijde, bylo značně uklidňující. Protože, koneckonců – člověk se vždy více bojí zla, které nezná.*
„Severusi?“ ozvalo se znepokojeně za jeho zády.
„Co zase?“ zavrčel nevrle dotázaný a rychle pergamen sroloval. Mít toho vševědoucího staříka neustále za zadkem je skutečně nesnesitelné.
„Je všechno v pořádku, chlapče?“
„Brumbále. Za prvé – nejsem chlapec, za druhé – nevidím důvod, proč by nebylo, a za třetí – mám dojem, že by vám prospělo pár hodin nerušeného spánku, vypadáte tak... přepracovaně. Nepochybně to bude z toho neustálého infantilního cumlání.“
Albus nevypadal ani příliš dotčeně. Sám si pamatoval, že pracovat v místnosti, kde na vás neustále někdo zírá, je vskutku úmorné. Ale on to s tím svým chlapcem myslel jenom dobře!
Jak tak váhal, co odpovědět, Mistr lektvarů na něj zíral s povytaženým obočím.
„Nu, asi máš pravdu, chla... tedy... Severusi,“ urychleně se opravil pod náporem ledu, který se řítil z černých očí jeho směrem.
„Výtečně. A s budíčkem nespěchejte.“
Bývalý ředitel si nespokojeně povzdychl. Ani na stará kolena se nedočká trochy vlídnosti. Se zklamaným výrazem se natáhl pro poslední drops - na dobrou noc.
-----------------------------
Člověk se dneska musí i do vlastní ložnice plížit jako zloděj. To to dopracoval, skutečně.
Bylo půl jedné ráno a on se konečně odtrhl od jakýchsi doporučených (rozuměj – závazných) pokynů ohledně složení učitelského sboru. Nutno dodat, že pro jednou byly tyhle nesmysly vítané – čím déle se zdržel, tím pravděpodobnější bylo, že Hermiona už bude spát. Což bylo přesně to, co potřeboval.
Potichu přešel k její straně postele. Jednu ruku měla položenou na hřbetě rozečtené knihy, druhou založenou pod polštářem. S mírně pobaveným zavrtěním hlavou vysvobodil nebohou knihu a odložil ji na noční stolek. Mlčení jehňátek, oznámil mu titulek na přední straně.
Netřeba vědět, o čem to bude tentokrát. Ty mudlovské výtvory se místy zdají být značně nebezpečné. Ještě teď ho deprimovala vzpomínka na několik nocí zhruba před třemi lety, které strávil přesvědčováním, že ne, skutečně nezná nikoho, kdo by se koupal v panenské krvi. Četla zrovna nějakou.... Čachtickou paní, či co to bylo a zarytě tvrdila, že se to v minulosti opravdu stalo.
Divný spolek, ti mudlové.
No, dobře. Ale jak se dostat k tomu zatracenému náramku bez toho, aby ji probudil?
Hermiona ležela na boku, čelem k němu, zády ke středu postele. Pomalu a tak jemně, jak jen dokázal, zatáhnul za její levé zápěstí. Neklidně se zavrtěla, cosi zamumlala a... otočila se přesně na druhou stranu, tedy pryč od něj. Navíc, když už to vypadalo, že se nebude hýbat, přece jen ho vyvedla z omylu. Skončila totiž na břiše, prakticky ve středu postele, ruce zamotané někde pod hromadou polštářů, které zkrátka museli mít, i když jemu by, zatraceně, stačil jeden! Stejně je pravidelně házel na zem a ráno zase jako idiot zvedal („Přece nebudeme zneužívat domácí skřítky, Severusi...“).
Výtečné. Nejen, že se roztahuje tam, kam nemá, ještě si musí vybrat tu nejméně vhodnou chvíli.
Situace to byla zajímavá. Mistr stál bezradně nad vlastní ženou a nevěděl si rady.
Dobře, tak jinak. Jedním kolenem si klekl na matraci, ruku opřel vedle Hermioniny hlavy a druhou se jal hledat onen kýžený předmět. Ha! Nahmatal obrysy náramku, teď už jen rozepnout. Jak tam tak klečel, bořil se do matrace a motal do haldy polštářů, ani ho nenapadlo zkoušet to kouzlem. Prostě automaticky hledal prsty zapínání. Jenže na to potřeboval ruce dvě – bez velkého rozmýšlení tedy zvedl tu, o kterou se opíral, čímž samozřejmě způsobil, že ztratil balanc.
A jak tak ztratil balanc, navíc ještě klečíce, zákonitě spadl. Žel Merlinovi, právě na spící manželku. Což by, uznejme, v jiné situaci nemuselo být na škodu, ovšem tentokrát to bylo mírně... kontraproduktivní.
Manželka, pochopitelně, ihned polekaně vykřikla. Než si ovšem stačila zařídit vdovství nějakým nečekaným bezhůlkovým kouzlem, poznala, kdo že jí to leží na zádech a kleje jako dlaždič, jak by prohlásil její otec.
„Pro Merlina, Severusi! Co to děláš? Mohla jsem tě zabít!“
Oslovený cosi zavrčel, vyhrabal se na své končetiny, nedůstojně se, zamotaný do svého oblíbeného hábitu, zvedl a odhodil si rozcuchané vlasy z čela.
„Zabít? Těžko.“
Hermiona se, zbavena balvanu na svých zádech, otočila a rozespale se posadila.
„Co to má znamenat?“
„Co by? Já tady taky bydlím, jestli jsi si nevšimla,“ odsekl naštvaný sám na sebe, jaký má talent pokazit, co se dá.
„Všimla, budeš se divit. Ale to nevysvětluje, proč mi, u všech svatých, v...“ střelila pohledem na noční stolek, „půl jedné ráno přistaneš na zádech? Jestli to byla snaha o mé zadušení, tak to bys měl volit něco účinnějšího, hodného tvé pověsti. A propos,“ navázala nevzrušeně, ignorujíc jeho vrčení, „víš, že kouzelníci nemají nárok na vdovský důchod?“ podle tónu, kterým to říkala, byla spíš pobavená, než rozzlobená.
„Jaký důchod?“ ztrácel se oproti svým zvyklostem Severus.
Hermiona se spokojeně ušklíbla. Milovala ty chvíle, kdy nad ním měla na vrch. Kdy se mohla vytasit s něčím, co on zaručeně v tom svém geniálním mozku nepobíral.
„Ale nic, nelam si s tím hlavu,“ slitovala se, když viděla jeho podráždění nad vzniklou situací. Zkušenost jí také napovídala, že v tomhle stavu z něj nic nedostane. A jelikož byla klidná, co se týkalo jeho úmyslů, se zívnutím si zase lehla.
„Můžu už spát, nebo se mám připravit na další podobné nálety?“ popíchla ho dobrosrdečně.
Odpovědí, nutno podotknout, že nepříliš lichotivou, jí bylo další zavrčení.
„Hm, tak díky,“ zamumlala ospale a stočila se do klubíčka. Poslední, co vnímala, byla vlající záplava látky, mířící směrem koupelna.
Jestlipak všichni manželé provádějí podobné... zvláštnosti?
O dvacet minut později měl Severus náramek v ruce. Proč to nemohlo jít bez komplikací? A bez toho, že by ze sebe udělal totálního kašpara? Pár mávnutí hůlkou, opatrné navrácení šperku majitelce, a mohl klidně usnout.
-------------------------------
„Co zase chcete?“ vyplivl frustrovaně Mistr, když zaslechl nenáviděné zavrzání dveří. Ani se přitom zvuku neuráčil zvednout hlavu.
„Tedy, pane řediteli... na to, jak moc jste stál o mou přítomnost, je vaše nadšení poněkud nedostatečné, co říkáte?“
Severus prudce vzhlédl.
„Říkám, že jsem na pokraji výbuchu. A jdeš brzo,“ poznamenal, věren své pověsti, ledově.
„V tvém případě lepší dřív než později. Počkej – slyším dobře? Na pokraji výbuchu? Ale Severusi, vždyť jsi ředitelem sotva pár dnů.“
Nesrozumitelné zavrčení.
„No dobře, mlčím. Já se to pak stejně dozvím.“
„Elizabeth, budˇ té dobroty a přestaň za mými zády intrikovat s mou vlastní ženou.“
Výhružka se minula účinkem, soudě dle jemného úsměvu na ženině tváři.
„Stále stejný, jak vidím. Když dovolíš, posadím se,“ oznámila mu a pomalu klesla do křesla před ředitelským stolem.
Majitel místnosti si ji konečně bedlivě (a z blízka) prohlédl.
„Sakra!“
„Copak? Nelíbí se ti, co vidíš?“
Pár vteřin na ni mlčky zíral, pak se s jakýmsi poraženeckým gestem opřel a odhodil brk.
„Víš zatraceně dobře, že nelíbí. Proč jsi nic neřekla?“
I ona se opřela, ruce v klamné uvolněnosti položila na opěrky křesla a zadívala se někam za Severusovu hlavu.
„Protože s tím stejně nic neuděláš. Oba to víme. Nač se... stresovat?“
„Ne, já nic takového nevím, asi mě budeš muset poučit. Čím déle nic neřekneš, tím menší je šance, že můžeme něco... cokoli, udělat, vyzkoušet. Existuje výzkum, který by mohl...“ spustil zostra, ale zarazil se ve chvíli, kdy na něj opět upřela svůj pohled, věnovala mu celou svou pozornost, přičemž z jejích očí vyzařovala zvláštní pokojnost a něžnost. Pak tiše, ale úplně klidně a jasně, bez nejmenšího projevu dalších emocí, prohlásila: „Já umírám, Severusi. A ty to víš.“
Portréty na stěnách zastavily své obvyklé činnosti, Brumbál smekl svou čapku a nynější ředitel... prostě jen vstal, otočil se zády ke středu ředitelny a přešel k oknu.
Ticho se táhlo. Elizabeth pozorovala jeho záda se směsicí trpělivosti a lítosti. V tuto chvíli nebylo nic, co by mohla říct, nic co by ulevilo... pomohlo... nebo uklidnilo.
Jak tam tak stál, před (a pod sebou) pozemky Bradavic, v sobě obrovský kus bezmoci smíchané s ještě větším kusem nenávisti a vzteku, to celé navíc říznuté pocitem vlastního selhání a korunované snahou pochopit, proč je život tak nesmírně nespravedlivý, proč dokáže tak ublížit, ublížit tam, kde by měl těšit, zvedl levou ruku, otočil ji dlaní vzhůru a neurčitě jí trhl.
Pochopila.
„Nevím. U Munga říkají, že to... nedokáží odhadnout. Ale prý jsem vydržela déle, než by čekali, takže máš naději, že tě ještě chvíli otravovat budu,“ objasnila s dávkou černého humoru a odstínem ironie, směrem k jeho nehybné postavě.
Tentokrát odmítavě zakroutil hlavou.
„Severusi... pamatuješ?“ navázala, když se ticho dál prodlužovalo, „vím, jaké to je umírat. Už jsem tím jednou procházela a nebojím se. Koneckonců – každý tam jednou musí, že ano?“
„Tenkrát... jsi neumírala. Ještě ne. Jinak bys tady neseděla,“ opáčil tichým hlasem a dál sledoval jezero v dálce.
„Ale ano, umírala. Jen jsi se do toho připletl ty a přerušil jsi mi tu cestu, kterou jsem viděla před sebou.“
Nereagoval, rozhodla se pokračovat.
„Asi to tak mělo být a ty jsi to mohl jen oddálit. Tak se přestaň užírat a vylož mi ty svoje nejapné připomínky ohledně výuky těch malých talentů,“ zakončila o poznání veselejším hlasem, ve kterém nechyběl odstín dřívějšího elánu.
Teprve v ten moment se k ní obrátil čelem. Vypadal duchem jinde.
„Chceš...,“ odmlčel se, jako by se bál pokračovat. Tak mu pomohla.
„Jestli chci strávit možná poslední rok – či méně nebo více - něčím smysluplným?“
Nenamáhal se dát najevo souhlas.
„Snaha něco natlouct do těch tupců se dá stěží považovat za něco smysluplného. Je to... ve své podstatě otravná práce – a taky únavná. Neměl bych ti za zlé, kdybys... vlastně bych ti to doporučil.“
Povytáhla obočí.
„Ne, děkuji. Jsem rozhodnutá. Učit lektvary se mi už víckrát nepoštěstí, víš? Je to moje poslední možnost, chci-li si to vyzkoušet. Ale Severusi, potřebovala bych...“
„Večer budu v laboratoři, podíváme se, kolik čeho můžeme přidat,“ nenechal ji vyřknout tu prosbu, kterou nechtěl slyšet.
Úlevně přikývla. „Děkuji.“
Severus mlčel. Vrátil se zpět do svého křesla, ruce, dlaněmi dolů, opřel o desku stolu a zavrtal do Elizabeth svůj nekompromisní pohled.
„Už nikdy, opakuji nikdy, tohle slovo neříkej.“
Nedal jí prostor pro reakci, zanořil ruku do blízké nechutně chaotické haldy pergamenů. Pak před ni beze slova hodil něco, v čem záhy rozpoznala školní rozvrh.
„Žádné aktivity navíc, žádné zbytečnosti. Tresty ke školníkovi, popřípadě rovnou sem, noční hlídky na chodbách pro tebe neexistují. Každý týden na ošetřovnu – tam to vyřídím. Vážnější kázeňské problémy také sem, nebo k Hermioně. A co nejméně stresu. Jasné?“
Tomuhle tónu se dalo jen těžko odporovat, připadala si jak v prvním ročníku. Přesto se vzmohla na chabý pokus o protest.
„Ale...“
„Ne. Nezkoušej to.“
Dle objektivního zhodnocení jí přestal věnovat pozornost a hmátl po odhozeném brku.
Elizabeth dobře chápala, že je nejvyšší čas nechat ho o samotě. Tedy – o samotě s několika desítkami dotěrných obrazů, aby byla přesná.
„Skvěle. Kde najdu Hermionu?“
„Severusi!“ ozval se pevným hlasem Albus, když oslovený začal z knihovny po Elizabethině odchodu přivolávat nejrůznější knihy o lektvarech, bylinách a jiných léčitelských postupech a možnostech.
Ředitel ho ostentativně ignoroval.
„Contra vim mortis non nascitur herba in hortis,“** prohlásil nakonec varovným hlasem a snad v rámci jakéhosi protestu se otočil ve svém rámu zády.
Snape se zarazil v půli pohybu při otáčení stránky.
Pak, naprosto nečekaně, hodil rozečtenou knihu Albusovým směrem. Kniha dopadla na rám jeho obrazu, rozkývala ho jako kyvadlo hodin a s těžkým bouchnutím skončila na zemi.
„Alespoň jednou v životě mlčte, vy starý blázne.“
--------------------------
Pro spořádanou mysl je smrt jen dalším velkým dobrodružstvím.
(Albus Brumbál)
*= Publilius Syrus, Myšlenky. Latinské znění: Semper plus metuit animus ignotum malum.
**= Proti síle smrti neroste v zahradách bylina.
Nebo – Proti síle smrti nenajdeš léčivé kvítí.
A/N: Nějak se mi podařilo skákat mezi odlehčením a humorem, a takovým tématem, jako je smrt. Možná to bude tím, že kapitola byla psána v průběhu několika dnů, netuším. Nicméně mi bylo řečeno, že ne vždy vám musím přinést jen vtipné momenty. A mám dojem, že časem bude toho „vážna“ více.
Komentáře
Přehled komentářů
Děkuju. Ona Elizabeth dospěla do určitého stádia, ale taky si to těžko představuju.
I to jsi to řekla trefně - ano, čas rány hojí. Jen někdy u to trvá opravdu dlouho, řekla bych.
Mám latinská přísloví ráda, takže se v tom ráda hrabu a zasazuju. Každopádně díky :-)
ach ta latina...
(doxii, 28. 8. 2009 0:31)
skvělá kapitola, občas je fajn udeřit taky trochu na tu vážnější strunu, svět neni jenom veselej a vtipnej...i tragedie k tomu patří. Postoj Elizabet ve mě budí úctu. Nevím jestli bych na jejím místě dokázala být tak...smířená, ale člověk se prý umí přispůsobit ledasčemu...
Líbí se mi i ta skvěle zvolená přísloví...dneska mi zní v hlavě jedno, kreré by se možná taky hodilo: Tempus vulnera sanat...mno to jsem odbočila...chtěla jsem hlavně říct jak moc obdivuju tvou schopnost ta přísloví vhodně zasadit do textu.
díky za novou kapitolu. je hodně povedená
:-)
(ASISI, 27. 8. 2009 20:35)
Zuzko - díky za komentář. Jsem ráda, že ty jsi ráda... :-))
Gwen - díky. Přesně, učit bude. :-) Severus... já vím, paradoxně je mi to také líto. :-(
Angel - :-) moc děkuju, krásně řečeno.
perfektní!
(Angel, 27. 8. 2009 16:52)jako vždy-absolutně skvělé!!!dokážeš lidi bezvadně vtáhnout do děje.a vážnější momenty mi nevadí,bez těch to nejde skoro v žádné povídce.takže-jen tak dál!
Rozkošné
(GwenLoguir, 27. 8. 2009 16:20)ako vždy. Liza bude učiť? Ach, chudak Sevie. Myslím, že ju má rád ako sestru....
...
(zuzka, 26. 8. 2009 22:57)jůů, jsem ráda,že je další kapitola. mám tuhle povídku ráda, beru ji jako takový super dlouhý epilog.jsem zvědavá jak dlouho tu elizabeth ještě bude. mám její postavu moc ráda, takže doufám v zázrak :-)
:-)
(ASISI, 26. 8. 2009 11:42)
Callie - děkuju. :-) Jsem ráda, že jsi zvědavá, to je pro autora dobré znamení. :-)
mio - nchtěla jsem tě zarmoutit. Na tvou otázku ohledně smrti nemohu odpověď, omlouvám se. Jinak moc děkuju za komentář. :-)
slzy
(mia, 26. 8. 2009 8:06)mám vlhkost v očích a přetéká na mé tváře ... chudák Elizabeth ... a Severus, starost o Hermionu a teď i o ní ... vážně umře? já vím že Contra vim mortis non nascitur herba in hortis (to je hezké, líbí sem mi ta věta, je taková ... jdou z ní emoce) ale i tak ... Elizabeth? Proč? Bude mi jí líto, pokud se to stane, ale vím, že Severus jen těžce najde něco proti smrti, jedině že by vystrašil smrtku ne?
...
(Callie, 25. 8. 2009 21:34)
ach... veľmi zaujímavo sa to rozvíja ...som taká zvedavá, že to ani opísať nedokážem :D:D
želám veľa dobrej vôle do písania :)
doxii
(ASISI, 29. 8. 2009 10:42)