Prolog a úvod
PROLOG
„Nevěřím vám!“ vykřikl Harry odmítavě a zíral na starostlivě se tvářící portrét Albuse Brumbála.
„Ale to bys měl, chlapče. Říkám ti jen pravdu. Teď, když je po všem, tak bys o této skutečnosti měl vědět. Je jen na tobě, jak s tím naložíš.“
Právě v tuhle chvíli Harry zesnulého ředitele upřímně nesnášel – v celé své povaze ho nebyl schopen přímo nenávidět a bylo velmi pravděpodobné, že mu i tuhle „maličkost“ jednou odpustí. Je přece Harry Potter. Zachránce kouzelnického světa a člověk, který umí lépe než cokoli jiného… odpouštět. Pravý Nebelvír, tak by ho možná někdo popsal.
„Je to celé nesmysl a nedává to žádný…,“ Harry se prudce zarazil.
„Že ne? Sám vidíš, že dává. Možná, že když tomu necháš volný průběh…“
„Nic takového se nikdy nestane! Slyšíte? Nikdy!“
S tímto vzteklým výkřikem se Harry otočil na podpatku a doslova vyběhl z ředitelny. Za sebou nechal podobiznu zarmouceného Albuse.
„Co že jste?!“ vykřikl o bezvýznamný, nicméně relativně krátký, čas později na ten samý obraz Severus Snape.
„Kdo vám dal právo? Kdo vám dovolil promluvit? A konečně, vy starý blázne, jak jste to mohl říct zrovna JEMU?“
Ke konci svého proslovu už Severus na plátno obrazu prskal z chabé vzdálenosti deseti centimetrů.
„Severusi, je to přece pro vaše dobro. Pro dobro vás obou,“ mírnil více než spravedlivý hněv svého, dalo by se říci, chráněnce Albus.
„Já vám kašlu na to vaše nesmyslné a zkázu přinášející dobro! Pravděpodobně jste tím způsobil, že přijdu o jednu z mála… z mála…,“ odmlčel se (lépe by se hodilo říci – odeřval se), jak hledal přijatelný výraz, který zřejmě nemohl najít, protože následně – a kupodivu i tiše – dodal: „radostí.“
Na to se odvrátil a zády k obrazu velmi tiše, o to však ledověji, prohlásil:
„Odpustil jsem vám tu sprostou manipulaci s mým životem. Tohle… tohle vám neodpustím nikdy.“
Chtěl-li se Albus bránit, šlo o dost chabý pokus. Nevydal ze sebe ani hlásku.
Proč si to všechno tak komplikují? Proč je on ten jediný, který vidí věci jasně a pravdivě?
Před námi se otevírá moje další kapitolová povídka, tentokrát čistě z mého pera. Je psána na přání mé bety a skvělé kamarádky – Terky. Chtěla bych tedy dílo - jako celek - věnovat právě Terce. Jsem ráda, že ji mám.
Požadavky byly asi následující: „Harry plus Severus. A něco s tím udělej.“
Tak jsem s tím něco udělala. Jsem nucena vás upozornit, že povídka bude slashového rázu, v rozmezí ratingu 12+ až 15+. Abych si však nechala pootevřená vrátka, dodávám, že ani té nejvyšší kategorii (tedy 18+) se nebráním, ovšem nemyslím si, že k ní dojdu. Také upozorňuji, že obvykle nepíšu rating u každé kapitoly, takže se může stát, že některé části budou vhodné úplně pro každého, jiné méně.
Prakticky jsem se s tím na své (naší) stránce nesetkala, nicméně… pokud snad někdo, trpící homofobií, narazí na tuto povídku, nechť stránky opustí a stejně tak si odpustí i jakékoli urážlivé či vulgární vyjadřování na adresu homosexuality jako takové. Děkuji předem za slušnost a vstřícnost.
No, možná by vás zajímalo něco málo k ději, že… Velmi stručně nastíněno:
Je po válce, Voldemort padl. Severus Snape přežil a nyní, očištěn od „hříchů“ své minulosti (veřejně ano, ale i sám před sebou?) vede dál Bradavickou školu na postu ředitele.
Harry Potter je v té samé době poněkud unavený hrdina kouzelnického světa, jehož přirozenou povahu deptá jednak přetrvávající (nevyžádaná) pozornost, jednak i poněkud neuspokojivý partnerský vztah – s Ginny Weasleyovou.
Člověk míní… život si hraje. Jednoho dne se Harry shodou okolností opět ocitne v Bradavicích. Je to, jako by se znovu setkala černá a bílá a pustila se do sebe v nikdy (?) nekončícím souboji, který nemá vítěze.
Nebo ho mít může?
Pojďte se, spolu se mnou, podívat, jak takový boj dopadne.
Beta – Terka.
PS: Ještě jedno upozornění, které je zároveň i malou prosbou o shovívavost – slash píši sama poprvé. Konstruktivní kritika je samozřejmě vítána.
PPS: Málem bych zapomněla – název povídky jsem si vypůjčila, a sice z básnické sbírky Jaroslava Seiferta – Nejkrásnější bývá šílená. Verš je (mírně upraven) z básně s názvem „Spící“.
A nakonec slova, která mi povídku evokují:
Zaslechl jsem lásku odcházet, když se prvně rtů mých dotkl ret.
Kdo mé naději však zabrání – ani strach, že přijde zklamání,
abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.
Komentáře
Přehled komentářů
gigi - jsem ráda, že se ti líbí. Co že mu to vyžvanil (krásný výraz! :-) ) se samozřejmě dozvíte - až přijde čas. A děkuji za komentář.
:) :)
(gigi..., 23. 1. 2010 11:14)hmmm... začátek je velmi slibný... těším se na další a asi tu budu stepovat každý den, aby mi nic nového neuniklo... :) co to jen ten "starý blázen" Harrymu vyžvanil?... :)
:-)
(ASISI, 25. 1. 2010 20:20)