Zdá se ti to nemožné? - KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
KAPITOLA SEDMNÁCTÁ – JAK ZACHRÁNIT MINERVĚ VÝZDOBU?
(A tento čin přežít ve zdraví?)
„Ehm…hm…,“ odkašlávala si Elizabeth úporně a významně při tom pokyvovala hlavou. Nezdálo se, že by tyto „nenápadné“ narážky měly na Minervu nějaký vliv. Stála u ošívajícího se brnění ve třetím patře a pomocí hůlky na něj střídavě namotávala (a následně zase odmotávala) zeleno-červený huňatý řetěz.
„Minervo?“ odvážila se ozvat přímo, když už jí z té „nenápadnosti“ chraptělo v krku.
Pro změnu (aby se to nepletlo) se nedočkala žádné reakce
„Minervo!“ zvýšila mírně hlas.
Konečně. Vrcholně se soustředící profesorka se s trhnutím otočila jejím směrem s výrazem vysílajícím jasné poselství: Nerušit, aranžuju!
„Ach, kolegyně! Co myslíte?“ otázala se, načež se bleskově obrátila zpátky k přezdobenému kusu plechu.
„Jak - co myslím?“ ztrácela se Elizabeth – nebo lépe řečeno – hrála o čas.
„Přece ta výzdoba! Taky se vám tak líbí?“ švitořila Minerva nadšeně a přitom máchala rukou vpravo a vlevo (tedy k oběma koncům chodby). Při pohledu na obě strany zahlédl pozorovatel (s velkou viditelností již na dálku) další a další řetězy, dále něco, co bylo pravděpodobně jmelí (ne, nechceme vědět, co si o tom Elizabeth myslela, opravdu ne), a závěrem cosi bílého, co vzdáleně připomínalo umělý a třpytící se sníh.
„No…,“ snažila se mladá žena diplomaticky vyjádřit své mínění. Marně. Minerva vteřinovou odmlku využila k brisknímu navázání jednostranného a vysoce produktivního hovoru.
„Pořád si říkám, že tomu ještě něco chybí… co myslíte?“ (zřetelně řečnická otázka, na kterou byla případná odpověď přímo nežádoucí)
„Chtělo by to nějaké ty ozdoby…,“ mumlala dál.
Představa ozdob – nepochybně velkých a lesklých koulí – Elizabeth vyděsila natolik, že uplatnila své malé zmijozelské já.
„Nebojíte se, že vás tady uvidí nějaký student při…,“ v rámci hledání vhodného a nekonfliktního výrazu mávla rukou směrem k brnění, „tomhle… zkrášlování… hradu a vy tím ztratíte autoritu?“
Hezký, leč marný, pokus o Minervino odlákání z bitevního pole.
„Ale drahá! Takováto novinka se přece musí velkolepě oslavit!“
Další (asi sto padesáté) aranžování řetězů.
„Jaká novinka?“ nechápala Elizabeth.
„Přece to miminko!“ prskala Minerva a dál zaujatě kroutila řetězem.
„Jaké miminko?!“
„Pro pána, kolegyně! Severusovo a Hermionino miminko! Co to máte za nelogické ot…“
Pravda, to se musí nechat, když už jí to došlo, zarazila se s rychlostí přímo bleskovou. Což už bylo fakticky k ničemu.
Elizabeth vytřeštila oči.
„Dítě?! Oni budou mít dítě?! Konečně.“
Jak se zdá, osazenstvo hradu se nějakým tajemným způsobem domnívalo, že pan ředitel a paní zástupkyně si tu rozvahu ohledně množení svých genů dali příliš dlouhou.
„Nekřičte tak! To je tajná věc, to si musíte nechat pro sebe! Jasné? Kolegyně?!“ dorážela nejistě.
Chudák Minerva se očividně snažila (poněkud neúčelně) napravit, co jaksi… trochu pokazila, že.
Elizabeth se v očích rozhořely veselé ohníčky.
„A kdy se to… jak dlouho… co?“ vyhrkávala nesouvisle, na což Minerva s pokusem o zachování důstojnosti i tajemství opáčila důležitým tónem:
„To už vám musí prozradit Hermiona osobně.“
Skutečností budiž, že by se možná (dobrá – určitě) i ráda svěřila, nicméně jí samotné došlo, že odpověď na tyto otázky nezná. Jaký to prohřešek! Neznalost! Trestuhodné.
Elizabeth, nadšeně přikyvující a ještě nadšeněji se tvářící, přistoupila k Minervě a pronesla něco, co by asi Severus nevydýchal.
„Úžasné! Dejte mi ten řetěz, pomůžu vám.“
Starší žena se rozzářila jako sluníčko.
„Ve dvou to stihneme ještě dnes až po astronomickou věž! A do večeře!“
Smích.
Jako poměrně logická otázka se nabízí skutečnost… kde se, u Salazarovy levé ponožky, stala u přítomných dam chyba?
------------------------
„To snad není pravda! Zač mě Merlin trestá?!“
Severus, sotva vpochodoval do dveří, už soptil.
„Hm?“ otázala se nezúčastněně Hermiona, sedící pohodlně v křesle. Zvláštní, jak dneska ženy na hradě lpí na používání slovíčka „hm“.
„Copak jsi to neviděla?! Sklepení! Sklepení!! Vyzdobila tou příšerností celé SKLEPENÍ!“ frustrovaně prskal, přičemž s každým zopakováním slova „sklepení“ přidával na intenzitě svého hlasu, který se i v klidovém stádiu vyznačoval ojedinělou schopností „řvoucího šepotu“. Současná hlasitost tedy byla zdraví téměř škodlivá.
„Hm? Všimla jsem si.“
Tímto prohlášením Severuse zřejmě ještě více popudila.
„Nedá se to přehlédnout,“ připustila Hermiona nezúčastněně a mile se na něj usmála.
„Všimla?! Nedá?!“ soptil Mistr. „Já ji varoval, já tu semetriku se sklonem k nesnesitelnému intrikaření varoval! Já…“
Očividně ředitel nesl výzdobu svého hadího ráje těžce. Velmi těžce. Pouště páru (což si aktivně procvičil nedávno s Albusem), rázoval po místnosti a jako mantru omílal pořád dokola jedno slovo: sklepení.
„Severusi, no tak. Za pár… týdnů to zase sundá, to vydržíš,“ tišila bouři statečně.
Tvrdě zkoušený Severus se zarazil v půli kroku. „Za pár… týdnů? Řekla jsi týdnů!? Nesnesu to ani do večeře!“
Patrně je čas vytasit zbraně těžšího kalibru.
„Mimochodem,“ prohlásila jen tak, jakoby náhodou, „nezapomněla jsem ti v tom zmatku s anděly a jmelím (totálně zmučený pohled Mistra) říct jednu maličkost, kterou mi Poppy ještě svěřila?“
Hermiona hrála nevinnou, co to šlo.
„Jakou maličkost?“ Alespoň, že tohle ho dokázalo v jeho běsnění zarazit. Na chvilku.
„No víš,“ spustila Hermiona pomalu a stejně tak pomalu se zvedla z křesla, „prý můžu – opatrně – dělat… jak bych to… všechno.“
Celé to prohlášení korunovala div ne cudným (a dobře zahraným) pohledem skrz sklopené řasy, čímž jen patřičně podtrhla, co má na mysli oním slovíčkem „všechno“. A řešení rozpisu famfrpálových tréninků to vskutku nebylo.
Severus se musel chvilku snažit, aby ze své hlavy vytěsnil myšlenky na dvě umělé sněhové závěje u vstupu do ředitelny. Následně snad (nutno podotknout, že na svůj standard už pomalu) pochopil obsah řečeného. (Kdyby nepochopil, jeho smůla).
„Všechno?“
„Všechno.“
Vezmeme-li v potaz neverbální vyjadřování, pak to poslední, na co Severus myslel po očekávaném ujištění, byly třpytící se sněhové vločky, poletující andělé a padající vánoční řetězy. Svým plíživým krokem šelmy na lovu (celé to korunováno povytaženým obočím, protože bez toho by to nešlo) se přibližoval k Hermioně, která si nadšeně gratulovala, jak jí ten záměr vyšel. Navenek se stále tvářila jako ztělesnění nevinnosti, samozřejmě.
„A to mi říkáš až teď?!“ postěžoval si těsně před tím, než jakýkoli volný prostor mezi nimi zrušil.
Hermiona málem pobaveně zakroutila hlavou. Muži! Za tohle by jí Minerva měla poděkovat – zejména pokud intence vyjde celá a ta šílená směsice infantilností, rozmístěných po celém hradě, přežije následující týdny.
Přitom k tomu stačí jedna věta… a správný pohled. Většinou.
-----------------------
O několik hodin později stál Severus nad spící Hermionou a vážně uvažoval, jestli je jeho volba tou nejlepší. Pointa budiž v tom, že v podstatě jinou možnost neměl.
Byla jedna hodina ráno. S trochou štěstí by se mohl zvládnout vrátit do začátku vyučování – a nikdo by si tak jeho nepřítomnosti nevšiml. Život ho nicméně naučil, že jisté není nikdy nic. Pro všechny případy ležel v ředitelně (nic neříkající, ale fakt o jeho odchodu ozřejmující) dopis, který Brumbál jistě propaluje pohledem v marné snaze zjistit, o co důležitého by mohl přijít.
Do jeho pláště, upraveného podle stylu dob dřívějších, se vešlo několik nezbytných lektvarů, hůlka a pár důležitých kusů pergamenu.
Ne, skutečně neměl v původním úmyslu vyrazit zrovna dnes v noci. Z nějakého důvodu se mu to však (po sledu událostí z hodin předcházejících) zdálo jako ta nejlepší volba.
Hermiona se zavrtěla, cosi nesrozumitelně zamumlala a celý proces převracení se zakončila stočením do mírného klubíčka.
Možná právě její pohyb donutil Severuse k jeho vlastnímu pohybu – zatím to totiž vypadalo, že svůj odchod sice plánuje, ale do realizace má daleko.
Byla to novinka. Když na podobné akce vyrážel dříve, nebylo se s kým loučit, a zřejmě i proto neměl tu slabost projevující potřebu se jakýmsi záhadným způsobem loučit, nebo co to právě prováděl.
S ironickým úšklebkem nad sebou samým věnoval Hermioně poslední pohled a odvlál ven z ložnice.
Cestou ze sklepení minul bez povšimnutí veškerou výzdobu, která ho provázela celou cestou až do Vstupní síně, kde se veškerá přezdobenost a přeplácanost ještě násobila.
Ačkoli si myslel, jak je nepozorován, z jednoho okna ho sledoval osamělý pohled.
A/N: Omlouvám se, kapitola je krátká, ale začínají se na mě valit školní povinnosti ve zvýšené míře. Tento týden jsem málem prošvihla termín odevzdání seminárky.
Takže prosím… „nestěžujte“ si na délku kapitol – pak mám tendenci se omlouvat.
Komentáře
Přehled komentářů
mio - už jsem si všimla, že to slovíčko "všechno" vás opravdu zaujalo. :-) O seminárkách se mi momentálně už i zdá... Já děkuju.
Snapeo - :-) Že? Já ti nemůžu odpověděť - já to vlastně ani sama nevím. :-) K tvému humoru - řekla bych, že mám smysl pro humor a nevadí mi, pokud je sarkastický či ironický - dokud není příliš osobní. S tím nemám dobré zkušenosti. :-) A díky za koment.
Gwen - Merline! Koho že? Tak jako tak se hezky vzpamatuj a děkuju. :-)
Neodvážime sa
(GwenLoguir, 7. 12. 2009 17:31)Ja som za dva víkendové dni napísala celú SOČku... O jej kvalite však... Ach, ešte že to nebol na elixíry :D
Nooo.....
(Snapea, 7. 12. 2009 5:38)Vánočně vyzdobené sklepení, no, tak to mě podrž!!! Minerva má mírně suicidní sklony, ne?? Takže, myslím, že Severus má Poppy o trochu více, díky tomu, že Hermiona může už všechno:-)) Ale, teď co bude se Zabinim, zřejmně dostane takový "malý" předvánoční "dáreček", že?? Jo jinak jsem ráda, že jsi se smála - fakt málo lidí chápu můj humor, natož mne, že.... Kapitolka moc fajn, takový pěkný Mikuláš, ne pedofilní a zoofilní Santa! Tak zdar a sílu!!
všechno?
(mia, 6. 12. 2009 22:20)
a to mi říkáš až teď?
no vau!
to bylo fakt skvělý!
co mám říct?
no vau, vau, vau
když mluvíš o seminárce ... mám drobný pocit, že něco takového bych taky měla začít dělat ...
díky za připomenutí a díky za skvělou kapču
super
:-)
(ASISI, 7. 12. 2009 22:15)