Teď už to vím... možné je všechno
TEĎ UŽ TO VÍM… MOŽNÉ JE VŠECHNO Na rozvrzané dřevěné dveře někdo, s netrpělivostí sobě vlastní, silně zabušil. Harry, stojící uprostřed malé primitivní kuchyně, se slabě usmál. Poznal ten zvuk, styl klepání mu prozradil, kdo stojí na druhé straně uprostřed jarním lijákem smáčeného lesa. Klepání se ozvalo podruhé, ještě naléhavěji. Muž v kuchyňce jen zlehka potřásl hlavou, klidně odstavil vroucí vodu z mudlovských kamen na uhlí a teprve pak se pomalu vydal otevřít. „Kam ten spěch?“ zeptal se zamračené postavy, skrz na skrz promočené od deště. Byla to jeho první slova poté, co nečekaného návštěvníka spatřil. „Co takhle nějaká zabezpečovací kouzla, Pottere? Plus pohnout tím tvým vznešeným pozadím, abych tady nevystál důlek?“ mírné zavrčení bylo v přímém kontrastu s Harryho veselostí. „Ale vždyť nemusíš čekat, až otevřu,“ bránil se lehce Harry a trochu couvl, čímž konečně pustil zmáčeného hosta do teplé předsíně. „Někteří z nás znají něco jako pojem slušnosti či respektování jistých pravidel. Například – není příliš zdvořilé vtrhnout někomu do domu bez varování, nebo…“ Harry se rozesmál na celé kolo, načež zvedl ruce na znamení, že se vzdává. „Dobrá, dobrá, Severusi. Výchovná lekce je u konce?“ Oslovený ze sebe znechuceně shodil černý hábit, ze kterého voda na hrubou dřevěnou podlahu nekapala, nýbrž přímo tekla, a strčil ho Harrymu do ruky. „Také není znakem vychovanosti skákat někomu do řeči. Ovšem… u tebe je každá snaha marná,“ zakončil a povýšeně se na mladšího muže zahleděl. Ten mu pohled klidně opětoval. Pak se tázavě zahleděl na hromadu mokré látky ve svém náručí. „A s tímhle mám dělat co?“ zajímal se a snad, kdyby to náhodou Severus nepochopil, mu strčil hábit pod nos. „Co asi?! Nejlépe usušit.“ Dotázaný vypadal jako někdo, kdo má vážné pochybnosti o inteligenci svého společníka. „Hm,“ zapřemýšlel Harry a začal se těkavě rozhlížet po stísněném prostoru chaty, „tak že bych to rozhodil u krbu, tam to snad nejlépe proschne…“ „U všech svatých! Proč u krbu?“ nechápal podrážděný Snape pointu. Dostalo se mu za to stejně zmateného pohledu. „Protože oheň urychlí proces sušení,“ pokoušel se Harry o vysvětlení zřejmého a známého faktu. Po tomto prohlášení Severus vypadal, že jen stěží odolává nutkání začít mlátit hlavou o nejbližší dřevěný trám. „Pottere!“ „Ano?“ „Jsi kouzelník! Kouzelník!! Chápeš smysl toho slova?“ pouštěl páru Severus. „Jistě, že chápu, Severusi. Proč tak…“ najednou Harry zmlkl, jak mu došla absurdita celé situace. „Aha… nejrychlejší asi bude přece jen to sušící kouzlo,“ dodal tiše. „Zázračné procitnutí kouzelnické hvězdy z oparu mlžnosti právě nastalo. Pozorujte ten div světa…,“ parodoval starší muž sarkastickým tónem, než ve vteřině přešel do své obvyklé, od parodie odproštěné, pózy. „Neznat tě tak dobře, považoval bych tě za úplného pitomce. Kdy už přestaneš přemýšlet jako mudla?“ Harry pokrčil rameny. „Nemůžu za to. Když jde o činnosti okolo domácnosti, vždycky mám nejdřív tendenci udělat to „ručně“. Asi to bude tím, že jsem to tak musel dělat celé dětství.“ „Očividně. Přesto bys na tom mohl trošku pracovat.“* Potter prudce vzhlédl, výraz pochopení na tváři. „Tak proto jsem to měl udělat já, i když vysušit to zvládneš stejně dle svých nesplnitelných představ jen ty sám. Rád mě zkoušíš?“ Tentokrát to byl on, kdo zněl podrážděně. Severus ho sjel nicneříkajícím pohledem, prošel okolo něj do něčeho, co se nedá nazvat jinak než světnicí, a zatímco se rozhlížel okolo, prohlásil: „Neustávám v překvapení, jak snadné je tě nachytat.“ „Ty totiž umíš nachytat každého,“ opáčil nevzrušeně Harry a s hábitem stále v náručí, nechávaje tak za sebou mokrou cestičku, Severuse následoval. Ten právě dokončil obhlídku okolních stěn, otočil se čelem zpět na svůj doprovod a s povzdechem z něj vypadlo: „Prosím tě, dej to sem, než pocákáš všechno kolem.“ Na to mu látku vytrhl z ruky, dvakrát mávl hůlkou, čímž uklidil i tu spoušť, kterou přenášením mokrého oblečení nadělal Harry. Ten si rýpl: „Já říkal, že si to stejně budeš chtít udělat po svém.“ „Protože než by si se k tomu ty dopracoval, bude tady jezero,“ následovala očekávaná reakce, „zdá se mi to nebo opravdu vidím pár nových knih?“ Harry přehodil teď už suchý plášť přes opěradlo nejbližší židle a sledoval Severuse, zkoumajícího malou, jak jinak než dřevěnou, knihovničku. Mistr lektvarů jednu z nových knih vytáhl, na okamžik ji podržel v ruce, než se otočil na Harryho a otázku naznačil povytaženým obočím. „Je to zajímavé,“ bránil se. „To nepochybně ano. Takový brak,“ prskal Snape a knihu s bulvárním názvem ´Snape versus Potter: Nenávist, přátelství nebo láska?´ štítivě odhodil zpátky na poličku. „Rita Holoubková ukazuje své originální umění. To jsi vážně četl?“ zajímal se dál. „No tak… jenom půlku. Od jistého bodu je to příliš…“ odmlčel se, jak hledal ten správný výraz. „Směšné,“ našel ho první Severus. „Asi tak,“ přitakal mladík, „ale víš, kdybys někdy přiznal, že vydržíme v jedné místnosti, bez toho abychom se zabili, déle než hodinu, možná by dala pokoj? Dobrá, tak nedala,“ připustil pod ledovým pohledem, který jasně vzkazoval, za jak nerealistické toto sdělení považuje. „Je pod mou úroveň cokoli ze svého soukromí vynášet na veřejnost jen proto, abych potěšil jakousi primitivní pisatelku, stačí?“ „Jako by mi zbývalo něco jiného, Severusi.“ Harry lektvaristu obešel a zamířil do kuchyně, kde cosi kutil už před jeho příchodem. „Kafe?“ „Pitomá otázka.“ „Víš, jak potěšující může být obyčejná odpověď – rád, děkuji?“ sondoval Harry, hledající Severusův oblíbený hrnek (dá-li se říci, že ten muž dokázal vůbec tíhnout k něčemu tak obyčejnému, jako je kus nádobí), tím pádem stál zády ke světnici a neviděl tak Snapeův výraz. Což ovšem neznamená, že… „Nech si ty zastrašující pohledy, kterými se mi na zátylku snažíš způsobit pleš.“ Odpovědí mu bylo neurčité odfrknutí. „Vlasy by chyběly tvým obdivovatelkám?“ „Ne, chyběly by mně.“ Harry se obrátil v miniaturní kuchyňce v ruce dva hrnky – jeden černý, s tmavě zeleným uchem, druhý ve zvláštní kombinaci stříbrné a zlaté, takže na první pohled působil až přeplácaně. Nadílku položil na, vzhledem k rozměrům stavení, nepoměrně velký stůl z borovicového dřeva a s úlevou se posadil. Za to Severus nad ním zůstal dál vyzývavě stát. Mladší muž si povzdechl. „Už nevstávám. Určitě to zvládneš sám,“ prohodil a mávl rukou neurčitě k něčemu, co vypadalo jako větší kredenc. Snape cosi suše zavrčel, každopádně se bez větších námitek odebral k avizovanému kusu nábytku. Tak to dopadlo následovně – Harry seděl na jedné straně stolu se svou sladkou kávou, Severus naproti němu – se svou hořce trpkou kávou - mezi nimi velký talíř, na kterém bylo navršeno vše, co bylo v chatě k nalezení. Jak je známo, jídlo se jen tak ze vzduchu vyčarovat nedá – alespoň to se nám pokouší namluvit pět hlavních výjimek z Gampova zákona elementárního přeměňování - naštěstí je možné použít kouzlo trvanlivosti, díky němuž byla poživatelná i rajčata, která na místě byla zanechána před třemi měsíci. Oba muži pomalu ujídali, ticho bylo nečekaně přerušeno pouze kukáním kukačky, která poněkud unaveným stylem oznamovala, že je osm hodin večer. „Proč se té pomalované ohavnosti nezbavíš?“ prolomil znovu nastalé ticho se svou kousavou otázkou Severus. „Netuším, líbí se mi.“ „Sentiment by ti šel.“ „A tobě sarkasmus, takže vyrovnáno.“ Sentimentem snad v tomto případě mohl být myšlen fakt, že Harry ty kukající hodiny koupil v jakémsi vetešnictví na Příčné ještě dřív, než našel tuto chatu a byla to první věc, která zde našla své místo. Severus si také živě vybavoval, že to otravné kukání bylo to první, co slyšel, když sem poprvé vkročil. „Co Ginny?“ Harry ani nezvedl oči od čokoládové sušenky, kterou k Severusově znechucení drolil po stole. „Ok,“ bylo vše, co z něj vypadlo. „Co Ginny?“ položil otázku znovu, tentokrát s větším důrazem a snad i naléhavostí. Tentokrát už mladý kouzelník hlavu zvedl a zadíval se na svého společníka s výrazem jisté trpkosti v očích. „Popravdě… nevím, Severusi. Někdy si říkám… ale to je jedno,“ smetl načatou větu ze stolu stejně jako těch pár drobečků, které nechal nevšímavě dopadnout na podlahu. Severus se opřel, spojil prsty do stříšky, položil lokty na stůl, typicky povytáhl obočí a čekal. Nic neříkal, prostě jen čekal. „Ty si taky nedáš pokoj, co?“ vyjel na něj Harry. Reakce – obě obočí vysoko nahoře. „Někdy si říkám,“ začal neochotně nanovo po další minutě ticha, „že jsem se oženil příliš brzo – brzo po válce, brzo s ohledem na svůj věk… brzo na všechno. Mám ji rád, ale… taky mám někdy dojem, že mi něco uteklo.“ Harry ztichl a pohlédl zpět na Severuse. Ten se obezřetně nadechl. „Máš ten dojem, protože je pravdivý. Všechno co jsi řekl, je zřejmě pravda, nicméně ten poslední bod je sporný. Možná uteklo, možná ne.“ „Ginny je skvělá, stojí za mnou v každé situaci a…“ brblal dál Harry, do čehož mu skočil Severus se svým šťouravým: „Snažíš se tady přesvědčit sám sebe, že jsi neudělal chybu. Já ti rozhřešení nedám. Nikdo ti ho nedá – jen ty sám, Harry.“ Konečně křestním jménem oslovený už mlčel. Nechtěl se v tom vrtat – svůj podíl na tom měl i strach, co přesně by v rámci toho vrtání zjistil. O sobě, o manželství, o svých citech, o své ženě, o přátelství – prostě o životě. „Nechme toho. Co v Bradavicích?“ Na Severusovi bylo pro jednou jasně vidět, co si o počínání svého přítele myslí. Moudře nenaléhal. „V Bradavicích? Co myslíš? Minerva je stejně otravně vlezlá a intrikářská jako byl Albus ve svých nejlepších letech. Studenti jsou stále tupější, moje nervy stále napnutější, a Nebelvír…,“ zmlkl s provokativním a jiskřícím pohledem upřeným na Harryho. „Ten je pořád v mínusu, co?“ dokončil větu Harry. „Ředitelka ho drží v kladných hodnotách díky dvaceti bodům, které udělila za nějakou naprostou triviálnost,“ vysvětlil naštvaně Snape. „Však ty zvládneš ty body zase odebrat. Hned první hodinu nového školního týdne, že?“ dobíral si ho přátelsky Potter. „To těžko. První hodinu mám totiž jen Zmijozel.“ Odpovědí mu byl hlasitý smích. „Jak vidím, vše při starém.“ „Dle očekávání, řekl bych.“ Byl to Severus, kdo nechal zmizet zbytky jídla, a byl to také on, kdo se zvedl a odnesl špinavé nádobí do dřezu a nakonec opět zůstal stát nad Harrym. Ten k němu tiše vzhlédl. „Půjdeme? Přestalo pršet.“ „Samozřejmě, jako vždy se těším na obvyklé klopýtání přes kořeny stromů. Je to můj koníček.“ „Zjevně, když to tak ladí s tím, jaké jsi často nemehlo,“ opět provokoval Severus, když si bral svůj plášť a přehazoval ho přes ramena. Harry se trošku unaveně postavil, sundal z malého věšáčku na zdi svůj hábit a pokynul Severusovi. „Tak jdeme, stejně neuvidíme na krok.“ Odměnou mu zřejmě měl být káravý pohled, který se, dle očekávání, minul účinkem. Těsně před bouchnutím dveří ještě bylo slyšet domlouvavé: „Ale ta ochranná kouzla by skutečně…“ ----------------------- Nekráčej přede mnou, možná za tebou nepůjdu. Nekráčej za mnou, možná tě nedokážu vést. Kráčej vedle mě a buď můj přítel. (Albert Caus) *= Pravému přátelství je vlastní kárat a být kárán. Originální znění: Monere et moneri proprium est verae amicitiae. (Cicero, Laelius o přátelství.) A/N: Moje první jednorázovka. Tak trochu jsem čekala, že budu mít nápad na pár, který píšu obvykle. Nestalo se tak. První odstavec jsem napsala někdy v polovině srpna, zbytek dopsala během jednoho odpoledne státního svátku. Používám jen náznaky, nevysvětluji… Domýšlejte si. Nechám to na vás. PS: V názvu jsem si vypůjčila větu Lucie Bílé – pojmenovala tak jednu ze svých knih.
Komentáře
Přehled komentářů
Milují pár HP/SS.
:-)
(ASISI, 17. 10. 2009 10:43)mio - děkuju, jsem ráda, že se ti povídka líbí. Já taky doufám - snad bude múza. :-)
wau
(mia, 17. 10. 2009 10:11)
to vůbec není špatný
ba ne, je to skvělý
jsi kouzelník! kouzelník! chápeš smysl toho slova?
to mě dostalo nejvíc
doufám, že něco podobného přibude
:-)
(ASISI, 11. 10. 2009 20:57)
Bess - mám velkou radost, díky. :-)
Angel - uf, to jsem ráda.:-)
:-)
(Angel, 11. 10. 2009 20:41)páni,vážně skvělé.nejdřív jsem se lekla,protože pairing Harry/Severus vážně nesnáším,ale nakonec jsi mě mile překvapila.tleskám!
Jojooo
(Bess, 9. 10. 2009 13:15)Smekám klobouk. Brilantně napsaný. Miluju tvoje slovní obraty :)))
Parada
(Karin, 6. 10. 2020 15:33)