To špatné v nás-2.strana
Ta převrácená se pomalu přestávala kutálet, skřípání jejího kovu o asfalt, pomalu sláblo a otřásalo mými nervy. Srdce divoce buší, chvějí se mi ruce a kolena. A čím dál víc se blížím k popelnicím. Vysychá mě v krku. Studený pot polévá záda i ruku s pistolí. Ta prokletá popelnice se zastaví a ztichne. Okolo ní leží odpadky. Už jsem u popelnic, opatrně za ně nahlédnu…a…nic. Zhola nic. Nikdo se za nimi neschovává.
Pohlédnu na dveře do domu. Skočím k nim a zkusím kliku. Zamčeno. Lomcuji s nimi, ale ani se nepohnou. Ze vzteku do nich pěstí udeřím. Naštvaně se otáčím a odcházím pryč. Když se vzdálím asi o deset metrů, zaskřípe za mnou kov o asfalt. Otáčím se a jdu zpět. Spadlá popelnice zase stojí u ostatních. Někdo ji postavil? Nezaslechl jsem nic. Mávnu rukou nad celou událostí a rychle se vzdaluji.
Potěžkávám pistoli v ruce. Asi bude při střelbě pořádně kopat. Ten kus kovu mě nesmírně uklidňuje. Alespoň nějaký prostředek pro přežití. Sice nemám nejmenší tušení, co proti mně stojí a co ne, ale pravěká hrůza z neznámého dělá svou práci dobře.
Během mých úvah jsem došel na konec uličky a ocitl se na velké třídě. Přede mnou ležela křižovatka. Čtyři různé směry. Kudy se dát? Vedle mě blikla na semaforu zelená. S ironickým úsměvem jsem si pomyslel, zda tu také dostanu pokutu, když přejdu na červenou. Ani nevím co mě to napadlo, když najednou přecházím na červenou. Nic se nezměnilo. Žádný policista mávající pokutovým bločkem, žádné kvílející brzdy rozjetého auta.
,,No jak jinak,“ říkám. Přede mnou se nachází kavárna. ,,Cafe Mexicana“, čtu na velikém poutači. Skla jsou ale tak zašlá, že není dovnitř vidět. Vchod je na rohu bloku, pod průčelím. Dveře samozřejmě nejdou otevřít a skrz špinavé sklo nevidím dovnitř. Rozeznám jen vybledlou ceduli ,,zavřeno“.
,,Ano, stereotyp nás neopouští. Všude mrtvo, zavřeno, mlha…“ nadávám. Jak se tak rozčiluji, uvidím vedle dveří ukazatel navádějící za roh a na něm obrázek telefonu. Ihned mi došlo, že tam budou telefonní automaty. Ano! Pět telefonů úhledně zavěšených vedle sebe. Cinkám mincemi a láduji první z nich. Přiložím sluchátko k uchu a vytáčím číslo. Když se nic neděje, dojde mi, že během mého rychlého jednání, jsem neslyšel žádné pípání. Telefon je hluchý! Postupně zvedám sluchátka ostatních. Ani hlásku. Všechny nefungují.
Vztekle do jednoho kopu. Ten po chvilce spadne na zem s velkým hlukem. V mrtvém tichu musí být slyšet po celém městě. Ozvěna jej vrací na čtyřikrát. Snad se někdo přijde podívat, co se děje. Nikdo nepřichází, zato mi odpoví jiný zvuk. Opět ta směsice chechtání, vrčení a vytí. Něco jsem tím hlukem na sebe upozornil. Ale člověk to nejspíš nebude. Nic pozemského nemůže vydávat takovýto pazvuk.
Usuzuji, že bude lepší se vzdálit, protože zavytí se opakovalo a to z mnohem menší dálky. Zoufale jsem toužil dostat se pryč z tohoto města duchů. Běžím a běžím, ale vytí už neslyším. Vůbec mi to nevadí. Netoužím po setkání s tvorem, který si takto ,,povídá“. A právě díky mému úprku a husté mlze si včas nevšimnu postavené varovné cedule a dvou kuželů uprostřed silnice. Rozeznám na ní obrázek otevřeného poklopu, ale už je pozdě. Padám. Do tmy a netuším kam.
Můj ,,let“ skončil ve špinavé vodě stoky. Tak to je to poslední, co mi scházelo ke štěstí, myslím si ironicky. Sbírám se ze země a koukám na světlý kruh nade mnou. Vede k němu žebřík. Vylezu z vody na římsu u stěny stoky a začnu šplhat po žebříku nahoru k otevřenému poklopu. Tak, už zbývá jen několik příčlí…a náhle zase padám. Rezatou příčku třímám v ruce a bolestivě se odrážím od římsy opět do stoky. Bolí mě noha. V pádu jsem zavadil o římsu a udělal si něco s kotníkem. Jestli je to výron…
Vyškrábám se na římsu a stojím na jedné noze. Opírám se o slizkou zeď a pomalu rozcvičuji pohmožděnou nohu. Chválabohu! Výron to není. Ještě chvilku si masíruji nohu a pak zkouším postavit se na ni. Kulhám, ale můžu udělat několik kroků. Zamračeně koukám na poklop kanálu. Východ je tak blízko a zároveň tak daleko!
Nezbývá mi nic jiného, než najít jiný východ. Za mnou je římsa o kus dál rozbitá a já nemám nejmenší chuť brodit se břečkou. Tak kulhám vpřed. Světlo z poklopu slábne a v kanále není jiného osvětlení. Vidím čím dál hůř. Rukou tápám po stěně abych věděl, zda cesta zatáčí. Mohl bych také jít pořád rovně a skončit opět vodě. A to se mi opravdu nechce.
Obestírá mě naprostá černočerná tma. Kanál je plný zvuků. Kapání vody ze stropu, pomalý tok břečky ve stoce a podezřelé šplouchání z různých částí koryta. Čert ví co žije v těchto vodách. Slyším od stropu pleskání. Co je zase tohle? Pleskání se přibližuje, už mi to pleská přímo nad hlavou! Otře se mi to o obličej. Křičím a několikrát vystřelím okolo sebe. Zapiští to a ,,odpleská“ pryč. Netopýři, napadá mě. Ti mě ale vyděsili! Moment, netopýři v uzavřených stokách? Možná že ano. Stát se může všechno. Někudy se sem dostali, uklidňuji sám sebe.
Z přemýšlení o netopýrech mě vytrhlo žblunknutí. Ohlédl jsem se do špinavé vody, ale kvůli té mizerné tmě vůbec nic nevidím. Nic dalšího už se z vody neozvalo a tak jsem se násilím držel v klidu a pomalu šel dál.
Římsa byla nesmírně kluzká. Musel jsem opravdu hrozně opatrně našlapovat, jinak bych si zaplaval v nechutné břečce, kterou obývá bůhvíco. I stěna, o kterou se opírám, je slizká. Náhle pod prsty cítím něco poddajného a hebkého. Doslova se to drolí. Rychle ucuknu. Šahat do plísně, není zrovna ideální. Pokud je to jen plíseň…
Za zatáčkou vidím světlo, něco tam slabě svítí. Konečně! Konec té hrozné tmy! Pro všechny případy pozvednu pistoli a jdu dál. Kanál tam slepě končí, nacházím se na téčkové křižovatce a osvětlené místo je její slepý směr. To světlo mi z dáli připadá jako větší baterka. Jak se přibližuji, vidím že je umístěna na přilbě nějakého muže. Nehýbe se. Přicházím k němu. Na první pohled nevypadá zraněn.
,,Hej, pane slyšíte mě? Jste v pořádku?“ ptám se. Když pak ale pohlédnu na jeho hrdlo, vidím jen rozšklebenou ránu. Někdo jej podřízl! Nejspíš to byl údržbář a takto mu skončila směna. Druhý člověk jakého jsem v Silentu Hillu potkal a stejně jako první, je mrtev. Ale kde je krev…? Oděv má čistý, proto se na první pohled zdálo, že jen spí. Jakoby ji z rány cosi vysálo.
Nicméně, vezmu si jeho přilbu se světlem, on ji potřebovat nebude a mě skvěle bodne. Když tak učiním, cosi nade mnou zašramotí. Ohlédnu se, kouknu na strop a to co tam vidím, mě doslova přimrazí. Něco takového nikdo nepotká ani v těch nejhorších a nejstrašnějších snech. Ani v tom nejšílenějším horroru nejdrastičtějšího režiséra. Na stropě se totiž hýbalo a chvělo podivné stvoření. Nikdy jsem nic takového neviděl. Rozplizlé pulzující tělo, hadí krk na kterém čněla odporná parodie lidské hlavy, místo úst či tlamy to mělo něco jako zubatou přísavku, ze které vyjížděl a zajížděl špičatý sosák. Nohy žádné, trup byl zakončen podobně jako u člověka. Namísto rukou tomu vyrůstaly dvě hadovité poloruce, zakončené obrovským drápem. Po stropě se to plazilo a neustále vrtělo, při čemž odporně mlaskalo, křupalo a úpělo jako zatracená duše.
Blížilo se to nade mě, natahovalo své poloruce a sosák se v rychlých intervalech vysouval ze zubaté tlamy. Konečně jsem se vzpamatoval! Zvítězil prastarý instinkt sebezáchovy a pocit nesmírné hrůzy zahnal stranou. Zvedám pistoli a mířím na to stvoření. Chvějící prst tiskne spoušť. Zbraň mi v ruce poskočí. Vypadne prázdná nábojnice. Oslní mě záblesk. Kus olova bleskovou rychlostí letí k monstru. Zaboří se do jeho tkáně. Obluda sebou cukne a rychle se ke mně sápe. Mačkám spoušť podruhé, potřetí, počtvrté. Zamířím na hlavu nestvůry. Strop kanálu je zacákaný od odporné krve a po ráně do hlavy věc konečně umírá. Zaháže sebou a padá do stoky. Odporná břečka žbluňkne. Hned nato se hladina prudce zavlní a já spíše tuším, než vidím pohyb pod hladinou. Něco velkého si pochutnává na oběti mé střelby.
Celý rozklepaný se opřu o špinavou zeď. Prudce oddychuji a snažím se uklidnit rozbušené srdce. Mozek stále odmítá uvěřit tomu, co oči spatřily. Ale krvavé cákance na stropě a mrtvý údržbář, mluví za vše. Věc hadr, pomyslím si na známý horror s Kurtem Russelem.
,,Musím odtud co nejdříve zmizet!“ Zatlačím mrtvému nebožákovi oči a rozhlížím se okolo. Nechci zde pobývat déle než je zdrávo. Co když je tu takových oblud víc? A mé zásobníky nejsou bezedné…
Pálí mě levá ruka. Koukám na ni a vidím, že je celá červená. To je od té plísně, na kterou jsem sáhl. Kdoví co se stane, pokud rychle neseženu nějakou desinfekci. Čertví co v těchto kanálech roste za svinstvo. Náhle si všimnu, že vedle mrtvého, ve stínu v koutě jsou dveře. V předchozím zmatku a děsu jsem si jich ani nevšiml. Třeba odtud vedou pryč. Určitě jsou určeny pro údržbu. Zkouším kliku. Jde to ztuha, ale dveře se se skřípáním otevřou. Díky mé přilbě se svítilnou vidím, že místnost za dveřmi je plná výbavy pro údržbu. Přilby, holínky, oblečení, nářadí a hlavně, hlavně žebřík ke stropu, kde je poklop. Zavřu za sebou a koukám, co by se mi mohlo hodit. Uvidím skříňku s první pomocí. Vida! Otevřu ji a vyndavám jód. Potírám si s ním levou dlaň a skučím bolestí. Neuvěřitelně to pálí! Pak si ruku zafáčuji obvazem a doufám, že už není pozdě. Všechny kapsy si nacpu náplastěmi, obvazy a lahvičkami s jódem. Mohou se ještě hodit. Škoda že nemohu odnést nějaké to nářadí, nemám jej do čeho dát. Bylo by dobré, to co mám doma není žádný zázrak.
Pak svou pozornost přesouvám k žebříku. Moment! Do bundy si ještě nacpu dvě baterie do světla. Teď už mám kapsy úplně plné. Nic dalšího nepoberu.
Lezu po žebříku. Příčky jsou studené a s mou levou rukou se šplhá o něco hůře. Pak zkouším poklop. Tlačím do něj co mohu, ale nehýbe se. Sakra! Přece v těch prokletých kanálech nezůstanu navěky. A hledat jiný východ se mi skutečně nechce. Nemám nejmenší chuť narazit tam zase na některou z těch potvor, co jsem zabil.
Zatočím na poklopu malým ventilkem a cosi cvakne. Uvolnil jsem západku! Pak znovu tlačím do poklopu ze všech sil a ten nakonec povyskočí ven. Malá škvírka pouští denní světlo. Zcela ho odsunu a rázem mě oslní denní jas. Sice kvůli mlze nic nevidím, ale vychutnávám si to jako nic v životě. Po těch hrůzách v tmavém kanále to představuje spásu.
Vydrápu se ven na ulici. Poklop rychle zavřu. Podvědomě se obávám, aby za mnou něco nevylezlo. Jestlipak tu lidé vědí, co jim v kanále řádilo za hrůzu? Pokud ten údržbář byl první obětí toho netvora, tak asi ne. Jestli jich bylo víc, tak proč se s tím nic nedělá? Možná dělá, ale jelikož se mi nepodařilo narazit na někoho kdo by nebyl mrtvý, nemohu něco takového vědět. Celé toto město je nějak mrtvé. To hrobové ticho a prázdnota. Vymřeli zde snad všichni na nějakou nemoc? To ale muselo být v jeden den, aby o tom nepronikla zpráva ven. A během jednoho dne nevymře celé město. Silent Hill sice není moc velký, ale také není vesnicí.
Rozhlížím se kolem sebe. Prokletá mlha! Obklopují mě přelévající se oblaka bílé, neproniknutelné mlhy. Taktak rozeznám, že stojím uprostřed silnice. Jdu na chodník, abych alespoň podle názvu ulice poznal, kde se nacházím. Jak tak jdu a snažím se něco zaslechnout a zahlédnout, po mé pravici do ulice ústí malá krátká ulička. Na jejím konci nahoře svítí barevný neon. Díky mlze nepřečtu jeho písmena. Přicházím blíže a dojdu ke schodům, vedoucím ke dveřím pod neonem. ,,Heaven’s Night“, čtu na neonu. Otvírám dveře a vcházím dovnitř. Panuje zde přítmí a svítící neony s blikajícím diskotékovým světlem. Jeden neon ztělesňuje nahou ženu.
,,A hele, striptýzový bar,“ říkám. Škoda že není v provozu. Zase prázdno jak po vymření. U baru nikdo nestojí, na pódiu u tyčí se nikdo nevlní, u stolů nikdo nesedí. Jen blikavá světla a potichu hrající příjemná melodie. Tak uklidňující, u té bych klidně usnul. Náhle si připadám strašně sám. Ve městě snad nikdo není, jen mrtví a v kanálech odporné kreatury. Proč já včera tak pil! Kdybych zůstal při smyslech, určitě by mě nikdo neodvlekl až k Silent Hillu.
Nechám depresivních myšlenek a zamířím ke dveřím na druhém konci baru. Za nimi je malá předsíňka k zadnímu východu a schodiště. U schodů čtu na ceduli nápis ,,pouze pro personál“. Bez nejmenších výčitek svědomí, že porušuji nějaký zákaz, vystupuji po schodech. Vrže mi pod nohama. V meziposchodí je okno. Když jdu okolo něj, krátce z něj pohlédnu ven. Jen ta mizerná mlha…moment! Tam jsem něco zahlédl! Postavu! V něčem růžovém! Také mám dojem, že měla blonďatou hlavu a minisukni…
Neváhám. Jako šílený se řítím ze schodů dolů a rozrážím dveře zadního východu. Ženu se ulicí směrem, kterým jsem viděl jít onu postavu. Volám, běžím, ale nikoho nevidím ani neslyším. ,,Čert vem tu mlhu!“ jsem nepříčetný vzteky. ,,Kurva, kurva, kurva kurevská!“
Když si takto ulevím, dumám co dál. Co to bylo za dívku? Určitě šla z Heaven’s Night. Pracovala tam snad? Kdybych netrčel v těch mizerných kanálech tak dlouho a přišel alespoň o dvě minutky dříve, tak bych ji stihl. Konečně někdo živý. Sice mi unikl, ale vím, že ve městě nejsem sám.
Vracím se zpátky do baru. Třeba tam nahoře ještě někdo je. Jdu po vrzajícím schodišti nahoru a v meziposchodí, v marné naději, že třeba zase někoho uvidím, vyhlédnu ven. Kromě mizerné mlhy, nic nespatřím. Zklamaně tedy dojdu do patra. Troje dveře, jedny po mé pravé ruce, druhé po levé a třetí proti mně.
Klepu na ty protější. Ťukání se rozléhá a mě se zdá, jako by někdo střílel z kanónu. Takové je tu mrtvo. Nikdo neodpovídá, tak pomalu otevírám dveře. Nakukuji dovnitř a vidím hezký malý pokojík. Na první pohled je jasné, že jej obývá žena. Uklizeno, jen otevřená skříň a v ní sexy hadříky. Na stolku vázička s kytičkou, zkrátka nádhera. Soudím, že pokojík patří nějaké striptérce, která zde pracuje. Na stolku leží několik fotografií, na nichž pózuje mladá blonďatá dívka. Má na sobě to samé, co jsem viděl z okna na postavě ztrácející se v mlze. ,,Hezké děvče,“ kývám uznale hlavou. Ještě jednou se rozhlédnu po útulném pokojíku a pečlivě ustlané posteli a odcházím. Potichu za sebou zavřu dveře, snad abych nerušil posvátný klid tohoto místa. Zde mi ticho vůbec nevadilo. Z neznámých důvodů se tu cítím bezpečně a klidně. Téměř už ani nevím, jaké to je. Klepu na ostatní dveře, ale jsou zamčené. Pomalu scházím po schodech dolů a vyhlédnu z okna. Jen mlha a mlha. Nikoho nevidím. Dole vcházím do baru a chvilku poslouchám příjemnou hudbu, linoucí se z reproduktorů. To jediné toto místo trochu oživuje. Pak s povzdechem otvírám vchodové dveře a znova vnikám do chladné, vlhké a neprůhledné mlhy. Můj klid a pocit bezpečí opět zmizí jako mávnutím kouzelného proutku.
Zklamaně jdu pomalu ulicí dolů a přicházím k veliké nemocnici. Nad jejím vchodem čtu nápis ,,Brookheaven’s Hospital“. Nemám rád nemocnice, ale tam snad někdo bude. Někdo živý… Vycházím pár schodů ke vchodu a otevírám velké dveře. Když dovnitř nakouknu, jen vzdychnu. Pouze světlo co propouští škvírka dveří, kterou koukám dovnitř, ozařuje temnou a pochmurnou prostoru. Pomalu vcházím dovnitř, nemám v úmyslu se tu zdržovat. Jen má zvědavost chce vědět jak to tu vypadá. A záhy zjišťuji, že to byla chyba. Protože to, co se ohlédne od okýnka recepce, může být jen výplod noční můry, silně narušeného člověka. Po zádech mi přeběhne mráz, zalévá mě studený pot. Začínám se třást. Ovládá mě hrozný strach. Mé těžce zkoušené nervy jen sténají nad dalším těžkým šokem. Hrozí, že tenká nitka na které visí, praskne, a zhroutí se do šílenství.
Potácivě se ke mně blíží děsivá postava. Sykotavě dýchá. Na sobě má uniformu zdravotní sestry, ale ten obličej… Místo obličeje jen něco těžko identifikovatelného, ani nerozeznám oči. Ruce pokryty hnědou plísní. Více už nezjišťuji, rychle vyskočím ven a prudce zabouchnu. Slyším jen strašnou ránu zevnitř do dveří a vzteklý výkřik položenského hlasu. Uvědomil jsem si, že znetvořená sestra do dveří udeřila berlou, jež svírala v jedné ruce. Musela mít hroznou sílu, jednou ranou by byla schopna mě přerazit páteř.
Seběhnu schody a dole se opírám o plot, obíhající areál nemocnice. Prudce oddychuji a mé srdce musí být slyšet po celém Silent Hillu. To, to není možné, co se tu děje!
,,Já se musel zbláznit a prožívám svůj děsivý sen v závoji šílenství. To jinak není možné. Přeci nejsem v žádném horroru. Bože dostaň mě odtud…“
Zvonění mobilu přeruší mé naříkání. Zmateně sahám po telefonu. Když koukám na displej, bliká tam jen ,,hovor“. Žádné číslo. Někdo volá skrytě. Jak já to nenávidím, ale alespoň volá. Mohu mu říci kde jsem a co se tu děje!
Stisknu tlačítko na přijmutí a říkám: ,,Prosím?“
Odpoví mi neznámý hlas. Zlý hlas, škodolibý. Hluboký a řekl bych, poněkud zkreslený…
,,Neutečeš. Tvůj trest musí být vykonán. Neutečeš!“
,,Kdo volá? Jaký trest? Kdo jste?!“ křičím.
,,Kdo? Co třeba tvé svědomí? Checheche…Jestli se se mnou chceš setkat, najdeš mě v kostele Svaté Stelly. Je to na Nathan Avenue.“
,,A kdo tedy jste? Odkud mě znáte?“ naléhal jsem. Ale volající zavěsil. Nezůstalo mi v telefonu číslo. Také vidím, že stále nemám síť. Jak se mohl dovolat…?
Kostel Svaté Stelly. Je to snad nějaký kněz? Zamyšleně obracím svůj směr na Nathan Avenue. A jaký trest? Jaké pykání? Mé svědomí? Ten člověk není normální. Ale zná mě…
Nechávám za sebou v mlze se ztrácející odpornou nemocnici a jdu okolo Heaven’s Night. Toužebně k němu pohlédnu. Jediné normální místo na tomto ďáblem prokletém místě. Z něho jsem zahlédl snad jedinou živou osobu, která vypadala jako člověk a ne jako kreatura.
Z myšlenek mě vytrhlo jakési chechtavé vytí. Zastavuji se. Nic nevidím, samozřejmě. Pak se to ozve znova. Z větší blízkosti. Jakýsi instinkt mě přinutí otočit se. Právě včas. Z mlhy se na mě totiž řítí příšera. Ani nezkoumám co to je. Jen zvedám pistoli a střílím jako blázen. Věc se jen rozzuří. Utíkám pozadu co nejdál od ní. Závěr pistole zůstává vzadu a vypadne zásobník. V duchu kleji. Nestíhám jej rychle vyměnit. Zraněná obluda naštěstí padá na zem. Neváhám, doplním munici a několikrát do ní vystřelím. Až teď znehybní.
Chvilku stojím a stále na ni mířím. Pak se odhodlám jít blíže. Pod nohama se mi cosi pohne. Křičím hrůzou… Ach! Jen jsem šlápl na prázdnou nábojnici. Bedlivě sleduji ležící kreaturu. Zvětšující kaluž krve okolo ní mluví za vše. Je to mrtvé.
Zvědavě na to pohlédnu. Jednu nohu to má ptačí. Druhou, která vyrůstá z něčeho co by mohlo být břicho, je míchanice mezi ptačí a lidskou. Chodidlo má dva do strany vyrůstající znetvořené lidské palce, a dopředu část ptačího pařátu. Tělo tvoří cosi co připomíná lidský trup, ale muselo by se do něj zamíchat něco z těla kudlanky a tam kde by měla být hlava, vyrůstá lidská ruka. Nevidím žádný otvor pro ústa, ale nechce se mi tvora převracet a prohledávat jej. Zvedá se mi žaludek. Raději odvracím zrak. Pronásledují mě zde odporné pokřivené mutace lidí a netvorů.
Nejhorší je, že mi zbývá pouze necelý zásobník. Nějakých třináct nábojů. Až dojdou, bude pěkná ,,legrace“. Ještě chvíli poslouchám, zda těch oblud není více, ale odpoví mi pouze hrobové ticho. Mlčky se obrátím zase k Nathan Avenue. Za chvíli se po mé levici objeví nízká budova s nápisem Petův bowling. Jakpak dlouho jsem nebyl na kuželkách? Pár let… Docela mě to šlo. Ale nemám nejmenší chuť, zahrát si je tady. Kdoví co se vevnitř skrývá za hrůzu. Kanály a nemocnice mě stačily. A také ten obchod s tím mrtvým… Připadám si vážně jako v horroru. Jenže tohle není film.
Došel jsem na křižovatku. Na kraji ulice stojí velký bilboard. Píše se na něm: ,,Silent Hill Historical Society“. Muzeum. Semhle jsem vždycky chtěl. Ale dnes nechci. Odbočím doprava a kráčím po Nathan Avenue. Kostel je o pár bloků dál. Doufám, že než tam dojdu, nepotkám zase nějakého ďábla, který se bude vymykat zdravému rozumu a smát se zákonům přírody. Nemám už moc patron.
Díky mlze vidím jen silnici pod mýma nohama. Zde moc domů není, do centra teprve mířím. A hele, říkám si. Rosewater Park. Hezké místo. Za slunečních dnů je tam příjemné posezení. Dnes slunce nesvítí a ani v parku příjemně nebude. Ještě by na mě vyběhla lavička z lidskýma nohama. Té představě se musím pousmát. Poprvé v tomto šíleném městě jsem se pousmál. To si musím zapamatovat.
Z mlhy se vynoří velká budova silent hillské banky. Téměř se jí leknu. Nahlížím prosklenými dveřmi dovnitř. Není nic vidět, sklo je neuvěřitelně špinavé a matné. Sledují mě jen dvě rozbité kamery. Alespoň vypadají rozbitě. Zvědavě zkoumám bankomat. Displej nesvítí, je to mimo provoz. Co jiného mohu čekat? Krom semaforů tu snad nic nefunguje.
Přejdu ulici Neely Street a stojím před kostelem. Tyčí se přede mnou do výšky. Velká zdobená dřevěná vrata, vysoká stěna se ztrácí v mlze, nevidím ani na věž. Jen gotická okna vedle vrat. Dojdu k nim a sáhnu po klice. Tlačím. Jdou snadno otevřít, ani nevrznou. Kostel je udržován, někdo tu je. Jen doufám, že je ještě naživu a příčetný. Tiše za sebou zavřu. Rozhlížím se kolem sebe. Dvě dlouhé řady s lavicemi, na konci velký oltář. Kostel je velmi zdobený, v Silent Hillu musí být hodně silně věřících lidí. Za zábavním parkem vedle jezera je další takový kostel. Stejně bohatý. Jednou jsem v něm byl. Ale bylo tam cítit cosi zlého, zvráceného. Neměl jsem z něj dobrý pocit. Také už mě tam neviděli.
Jak se tak blížím k oltáři, tak mě na něm cosi zaráží. V přítmí to těžko rozeznám, ale zdá se mi, že ukřižovaný Ježíš na velkém kříži, vypadá podivně. Ihned také zjišťuji, co je na něm tak zvláštní.
,,A sakra!“ vyjeknu. Na kříži je totiž přibité lidské tělo. Podle oblečení soudím, že to musel být kněz tohoto kostela. Nyní však visí přibitý na kříži a z jeho rukou protnutých velkými hřeby, vytéká krev, která kape na zem. Stružka z ní pomalu teče ke kazatelně.
Pak se začíná kostel podivně měnit. Zdá se mi to? Mám snad vidiny? Po zdech stéká více a více krev, mozaikovitá okna matní a začne ze všeho čišet jakési zlo. Nevěřícně koukám okolo sebe a padá na mě strach. Také začne znít podivné, lidským uším nepříjemné hučení. Ani podlaha nezůstala stejná. Strašlivě zašlá a pokrytá kalužemi krve. S hrůzou kouknu na kněze, visícího na kříži. Je teď krvavý celý. Zakrvácený krucifix, visicí na růženci okolo jeho krku, je jako výsměch.
Pak se mění jeho obličej. Ztrácí jakékoliv rysy. Pohne hlavou. Začínám se třást a panikařit. To už je na mě moc! V šíleném děsu běžím mezi zkrvavenými popraskanými lavicemi k východu. U něj musím zabrzdit. Před vraty je velká mříž. Ta tu předtím nebyla! Zuřivě s ní lomcuji, nemá žádný zámek a nemohu s ní hnout. Nemohu opustit toto příšerné místo!
Křupání mě donutí se otočit. Kněz na kříži se hýbe a jeho pohyby hrozně křupou a šustí. Zvedá se mi žaludek, už je z něj pouze humanoidní tvor, vzdáleně připomínající člověka. Jen dva hřeby mu brání slézt z kříže a napadnout mě. Zoufale dumám co dál. Do očí mi padnou malé dveře, ve východní zdi kostela. Fara! Tamtudy se snad dá uniknout. Běžím k nim, nohy mi kloužou v loužích krve. V koutech kape zelený sliz a mísí se s krví.
Dobíhám ke dveřím a beru za kliku. Nejdou otevřít! Zuřivě do nich kopu, vystřelím do zámku, ale neotevřu je. Hernajs! Tudy cesta nevede! Všudypřítomná aura zla stále zesiluje.
Musí tu být ještě nějaký východ. Za oltářem jsou malá dvířka… Ale to znamená jít okolo toho hrozného kříže. Nemám na výběr. Nejvyšší rychlostí k nim běžím. Uklouznu v louži krve a natáhnu se jak dlouhý, tak široký pod děsivý kříž. Postava na něm se odporně hýbe.
Vyškrábu se na nohy a už stojím za oltářem. Beru za kliku dvířek… Nehýbou se… Zaberu… Konečně! Otevírají se! Za nimi je jen tma, to mě ale vůbec nezajímá. Přibouchnu je za sebou. Rozsvěcím světlo na přilbě… Řvu leknutím… Ach, je to jen mizerná socha anděla. Stojím v úzké chodbě. Musím být v nějakých katakombách. Nicmoc, ale vše je lepší než zakrvácený kostel, s příšerou na kříži. Až najdu toho mizeru co mě sem nalákal…
Alespoň tu neteče krev po stěnách a nečiší takové zlo. Přesto našlapuji potichu a ještě se pro jistotu ohlédnu ke dvířkám… Zdálo se mi to, nebo s nimi někdo zalomcoval? V duchu se přemlouvám, že to jen pracuje má fantazie. I zde se ozývají podezřelé zvuky. Nedokážu je přesně definovat. Taková směs tichého skřípotu, škrábání a ještě něčeho.
Ze stropu visí pavučiny. Dojdu na křižovatku. No a kudy dál? Rozhodnu se pro pravidlo labyrintů, jenž říká choďte vpravo a vydám se doprava. Zvuky zesílí. Ale já jdu dál. Za mnou se ozve tupé žuchnutí a cosi mi zavadí o rameno. Samou hrůzou se bojím ohlédnout… S mlaskotem se něco pohybuje. Ke mně… ke mně… ke mně…
S napřaženou pistolí skočím vpřed a po dopadu se postavím protivníkovi tváří v tvář. Ach ne! Znova trnu hrůzou, i když jsem to už jednou viděl. Tam v kanále… Zase to monstrum ze stok, které vysálo nebohého údržbáře a pak dostalo chuť na mě. Ono jich je víc!
Proberu se, když je obluda téměř u mě. Střílím jak zběsilý. Rány z pistole v úzké chodbě hrozně ohlušují. Z monstra stříká krev a špiní mi oděv. Poloruka s jedním drápem mi sekne po obličeji. Uhýbám, ale přesto mě škrábne na čelo. Poranění hrozně pálí. Když do monstra vystřílím zbytek patron, konečně padne mrtvé. A to je konec. Došla munice. Jak budu nadále řešit své rozhovory s obludami, nevím. Snad se mi podaří utéci.
Ještě štěstí, že mám přilbu se světlem. Nechtěl bych se tu motat po tmě. Ta lekce s kanály mi stačila. Pokračuji chodbou dál a prohlížím si stěny. Skládají se ze slizkých, hrubě opracovaných kamenů, na hodně místech se sráží vlhkost. Kapání ze stropu se nese s dalekou ozvěnou a ještě přispívá k hrůzám strašidelného prostředí. Přes cestu mi přeběhla krysa. Hurá, alespoň jednou normální zvíře a žádná příšera. Nevšímá si mě a zmizí ve stínech. Cesta se klikatě stáčí, stoupá a zase klesá. Míjím křižovatky, ale držím se jednoho směru. Z ostatních chodeb na mě zívá tma a vlhkost. Asi po minutě chůze, se objeví dveře, zničehonic. Až jsem se jich lekl. Masivní, dubové dveře, pobité velkými rezatými hřeby. Opatrně je otevírám. Paprsek mé baterky pomalu prořezává temnotu v prostoře za dveřmi.
Stojím ve velké obdélníkové místnosti, ve které vidím ještě troje dveře do různých směrů. Vypadá to jako nějaká mučírna. Skřipce, železná panna, ohniště na železa, popravčí špalek, spousta bičů, háky ve zdech… Při tom pohledu se otřesu hrůzou. Nad ohništěm s železy, visí obraz. Na něm je vyobrazena od pohledu krutá postava, s červenou hranatou kápí a dlouhým nožem na násadě. Za ním namalovány různé mučící nástroje. Pomyslím si, že to je asi kat, který zde dříve pracoval. Z celé malby vyzařuje taková krutost a brutalita, že se mi dělá špatně. Nechtěl bych se ocitnout na konci toho nože. A takováhle věc je umístěna pod kostelem. Domem milosrdenství a Páně…
Když procházím mučírnou, všimnu si dvou klecí. Obě zavěšeny ze stropu. Jedna je vysoká, ale hrozně úzká. Druhá nízká a širší. Právě v té malé je zavřen člověk. Vypadá jako mrtvý, tak se o něj příliš nestarám. Rozhlížím se zda tu není něco co bych použil jako zbraň, když se za mými zády ozve: ,,Hej. Ty, pojď sem.“
Leknutím nadskočím a otočím se. Postava v nízké kleci je naživu, ale v hrozně zbědovaném stavu.
,,Pojď a pusť mě ven! Už to nevydržím!“
Přejdu ke kleci a hledám nějaký zámek. Zámek tam je, ale není v něm klíč. Nechci se zdržovat jeho hledáním, je dosti rezatý, tak ho jednoduše urazím pažbou pistole. Se skřípotem otevřu dvířka a pomohu zkroucené postavě ven. Je to stařec, špinavý, neoholený a otrhaný. S bolestným sténáním vyleze ven a s mou pomocí se drží na bolavých nohou. Necítím z něj nic špatného, je to jen zbědovaný chudák.
,,Děkuji, mladíku. Ty křeče mě už zabíjely. Byl jsem takto schoulený nejmíň dvanáct hodin,“ zamumlá.
Dochází mi správný význam těchto klecí. Vysoká klec je pro stání, ale je tak úzká, že se v ní člověk nepohne. Neotočí, neskrčí a nesedne. V nízké kleci se sedí, ale nedá se tam narovnat a přichází tak hrozná smrt v křečích a hlady. Z té představy mi přebíhá mráz po zádech.
,,Kdo jste?“ ptám se.
,,Jmenuji se Sam. On mě chytil a zavřel sem. Odsoudil mě k bolestivé smrti.“
,,Kdo On?“ ptám se.
,,On, kat,“ ukazuje na obraz. ,,Vykonavatel. Přijde si pro všechny. Pro všechny, kteří hřešili.“
,,O čem to mluvíte? Kdo hřeší?“