Život na splátky - Rudolf Hrbek - kapitola 1. 2. a 3.
Kapitola 1.
Toho dne mírně mrholilo a dvoukřídlová vrata policejního ředitelství byla otevřena dokořán. Policajti v helmách se scházeli ze všech stran a bylo zřejmé, že se chystá něco mimořádného. Policejní ředitelství stálo na nejlepším místě v městských sadech. Ředitel Huber měl kancelář v prvním poschodí, odkud se často díval na staleté stromy rostoucí všude kolem. Hned naproti přes park stála budova Městské besedy. U sklenice napěněného plzeňského tu rád vysedával i policejní ředitel. Rozšafně odpovídal na všetečné otázky, jak se ve městě rozmnožují krádeže a co proti tomu dělá státní policie. V poslední době otázek přibývalo a řediteli Huberovi se samými starostmi začalo krabatit čelo. Ve městě bylo v evidenci osmnáct tisíc nezaměstnaných a ty uhlídat byla pořádná fuška, zvláště když je popichovali komunisté. Také dnes neměl ředitel náladu. Chvíli se díval na orosené stromy. Pak zazvonil a rozkázal policajtovi, který vstoupil do místnosti a postavil se do pozoru: „Zavolejte mi doktora Macáka!" Vrchní policejní rada doktor Macák byl pravou rukou ředitele. Byl konec dubna a v dělnických čtvrtích se připravoval První máj. Na stole před Huberem ležet dopis s razítkem. Když se na něj podíval, zčervenal zlostí a rozběhl se po kanceláři. Huber byl malý, obtloustlý a kdyby si no hlavu posadil sametovou čepičku, vypadal by jako hostinský. Naproti tomu doktor Macák, který rázně vešel do kanceláře, byl hubený a dlouhý čahoun. Měřil aspoň sto devadesát a aby vedle prťatého ředitele nebyl tak nápadný, neustále se nakláněl kupředu. Huber ukázal rukou ke stolu a řekl: „Posaďte se, doktore." Potom před něj šoupl dopis s razítkem a zlostně vyštěkl: „Přečtěte si to! Tajemník Rudých odborů Bolehovský nám sem dal třináctého žádost, abychom dovolili u hlavní brány před Škodovkou tábor lidu. Jak už snad víte, dnešní tábor jsem zakázal a nařídil pohotovost celého sboru. Těm bolševikům musí dneska zajít chuť na štvaní proti vládě. Výměr o zákazu jsem dal doručit Bolehovskému záměrně až dnes v osm hodin. Provedl jsem všechna potřebná opatření a komunisti si nesmí u Škodovky ani špitnout. Nastoupí tam všechno, co máme v uniformě, Major Kužel s jízdní policií bude čekat v záloze. Ale mně teď jde, doktore, o něco jiného," usmál se záhadně Huber a zapálil si doutník a po chvíli pokračoval:
„Musíme se dostat těm komunistům na kobylku. Proto jsem vás zavolal. Máme o nich málo informací a v poslední době jsou dokonce drzí. To, co provedli Sedlákovi na Dalmatince, už vyžaduje energický zákrok. Dozvěděl jsem se to ráno od revírního Špety. Jsou to nebezpeční lidé a nemuselo to dobře dopadnout. Ale co bych vám vykládal. Zavoláme si Sedláka. Stejně vám bude muset pomáhat." Huber zmáčkl tlačítko zvonku a po chvíli vstoupil do kanceláře obávaný inspektor. Sedlákovi bylo pěta čtyřicet a byl jen o málo vetší než ředitel. Byl to zkušený kriminalista a v poslední době se specializoval na pronásledování komunistů. V této Činnosti zvlášť vynikal. Jen tu včerejší schůzi na Dalmatince nějak nezvládl.
„Posaďte se, Sedláku," vyzval ho stroze Huber a hned dodal, „tadyhle doktor se zajímá o průběh té včerejší schůze v Lobzích. Vyprávějte, jak to bylo." Sedlák poposedl na židli, zrudl a začal: — „Podle rozkazu jsem se měl dostavit včera večer na členskou schůzi komunistů, kterou měli ohlášenou na osmou večer. Samozřejmě, že jsem přišel o něco dříve," nezapomněl zdůraznit. „Už tam sedělo asi deset mladíků, hráli na kytaru a zpívali trampské písničky. Moc dobře tu partu znám. Je to jedna z nejaktivnějších komunistických úderek ve městě. Po nocích lepí plakáty, malují hesla a na kolech zajíždějí i do okolních obcí. Teď s nimi chodí také nějaký Milan Bedrna. Namluví! si sestru jednoho z těch kluků. Já se znám náhodou s jeho otcem a ten je z kluka nešťastný. V místnosti se to za chvíli zaplnilo a přišlo ještě asi dvacet lidí. Samé známé bolševické firmy. Sýkora, Sochor, Prokop z Pravdy a potom se tom objevil jejich nový tajemník Josef Dobrý. Na toho si budeme muset dávat zvláštní pozor. Je to Pražák a velice mazaný člověk. Bylo osm hodin a podle hlášení schůze měla začít. Ale páni komunisté nespěchali. Každý si dal pivo a Sýkora zakřičel na Bedrnu, aby zazpívali něco pořádného. To se ví, že ti kluci se nedali pobízet. Pak si ke mně přisedla bába Lenkojc," řekl Sedlák.
„Ta přece bydlí v Husově třídě," přerušil Sedláka Macák, „co dělala až v Lobzích?" „To bych, pane doktore, také rád věděl. Jako obvykle měla v ruce deštník a ten nedala z ruky, ani když pila pivo. Mazaně se na mne podívala a hned mě začala přede všemi hlasitě litovat: Máte to, pane inspektore, život, že ano. Chodit po schůzích, hlídat bolševiky a zanedbávat rodinu. A to ani nemluvím, co vás to musí stát peněz. No jo, ale dali jste se na vojnu, vy kluci policajtský, tak holt musíte bojovat. - Je to bába jedovatá," ulevil si Sedlák. „Byla by si mé ještě dobírala, ale Sýkora konečně zahájil schůzi. Už jsem měl tužku v ruce, ale nebylo co zapisovat, četli si nějaké oběžníky, které tu máme z Prahy a několik těch mladíků se vytratilo. Dobrý se konečně postavil za stůl a chystal se řečnit, ale najednou zhasla světla a v lokále se objevil hostinský se svíčkou: Něco se stalo s elektrikou, hlásil polekaně, pánové, je po schůzi. Lidé začali odcházet. Když jsem šel po dvoře, mají tam takový úzký chodníček, tak mi někdo nastavil nohu a já vletěl rovnou do močůvky. Bohužel, než jsem se vyškrábal, byla ta banda pryč. Je to holota, pane řediteli," soptil Sedlák. „Ale dnes ať se těší. Vymyslel jsem na ně inštrument, že se jim o něm bude zdát hodně dlouho!" Sedlák domluvil a položil na stůl nástroj na předvádění zatčených. Vrchní rada Macák byl zvědavý člověk. Vstal ze židle a šel si prohlédnout zblízka tu podivnou věc.
„Takhle se nastříhá ocelová struna asi na pětadvaceticentimetrové kousky," vysvětloval ochotně Sedlák. „Na konci se připevní asi pěticentimetrová dřevěná držadla, stačí dva kolíky na prádlo. Struna se přehodí zatčenému přes zápěstí a kolíčky se prohodí. Když se zatčený vzpouzí, stačí jen kolíčky trochu pootočit, žádná námaha, ale efekt je strašný. Struna se takhle zařízne a zatčený je podělanej" ušklíbl se cynicky Sedlák. Macák se s porozuměním zasmál. Ředitel důležitě řekl: „Jak už jsem, doktore, řekl, my musíme získat z jejich řad člověka, který má u nich plnou důvěru. U komunistů bude schůzovat, poslouchat, o čem se radí a hlavně, co připravují. Musí být spolehlivý a naprosto poslušný. A teď je, inspektore, řada na vás. Je vám to, doufám, jasné, o co nám jde." „Úplně, pane řediteli. Teď jde jen o to, kde takového člověka najít. Když budete tak laskav, posečkejte několik dnů, já už něco vymyslím. Měl bych dokonce typ," Sedlák důležitě zvedl hlavu. „Ten Bedrna je u nich vlastně jako na návštěvě. Kvůli holce. Je to státní zaměstnanec, pracuje jako zámečník v dílnách ČSD a to je, myslím, místo, které by v dnešní době nerad opustil. Kromě toho má u nás už několik vroubků. Mám tu udání četnické stanice ze Štěnovic, že tam ještě s jedním klukem nedávno vylepoval plakáty. Čili," ušklíbl se Sedlák, „stačí jen docela málo a my milého Bedrnu posadíme za katr. Když ho tam pár dní necháme o hladu a potmě, snad si dá říct." „To by šlo, inspektore," řekl ředitel, vstal a porada byla skončena. Když už Macák se Sedlákem stáli ve dveřích, poznamenal: „Jakmile v této věci pokročíte, přijďte neprodleně s hlášením." Huber zamáčkl nedokouřený doutník a zamyšleně se postavil u okna. Venku už přestalo pršet a zdálo se, že počasí se umoudřilo. Na střechy protějších domů zasvítilo slunce a krůpěje na kaštanech se leskly jako drahokamy.
Kapitola 2.
Hostinec u Trnků stál na rohu Koperníkovy a Plachého ulice blízko Škodovky. Po schůdkách se vešlo do výčepu, kde za nálevním pultem kraloval hostinský Antonín Trnka. Byl to menší podsaditý muž v černé sametové čepičce. Málokdy se usmíval. Obchody v poslední době vázly. Jeho zákazníci byli většinou škodováci, dost nezaměstnaných. Trnka si nestěžoval. Kdo neměl na pivo, tomu ochotně počkal. Kdo už neměl delší dobu práci, alespoň přišel posedět mezi kamarády.
Několik dnů před poradou policejního ředitele se do zadní místnosti hostince začali scházet dělníci z vedení organizace strany. Seděl tu zedník Mestl, frézař Sochor, jeřábník Sýkora a několik dalších. Do začátku schůze měli dost času, tak si povídali. Hlavní slovo mel samozřejmě hovorný Mestl, hubený vytáhlý zedník, jehož velké ruce už nedržely v dlaních cihlu několik měsíců. V černé slévárně, kde léta vyzdíval kuplovny, neměli už o jeho šikovné ruce zájem. A přece Mestl potřeboval práci a hlavně výdělek, aby uživil rodinu. Manželka postonávala, syn Václav už byl několik měsíců taky bez práce a celou rodinu živila vlastně osmnáctiletá Miládka, která ještě práci neztratila. Mestl teď na rodinné trampoty nemyslel a vyprávěl kamarádům, co se mu přihodilo dopoledne.
„Byl jsem na Klatovské třídě v povalovně pro razítko do průkazky. Stál nás tam houf a co se tak rozhlížím, padl mi do oka Jirka Bláha. Však ho znáte. Odjakživa samá legrace a teď jsem ho nemohl vůbec poznat. Kluk byl přepadlý, kruhy pod očima a hrozně nešťastný. Co je s tebou, Jirko, stalo se ti něco? Zeptal jsem se šetrně a věřte mi to nebo ne, ten kiuk se mi tam pomalu rozbrečel. Razítko jsem měl, tak povídám, jdeme, venku mi povíš, co tě trápí." „A pověděl?" skočil Mestlovi do řeči Sýkora.
„Hned ne, trvalo to hezkou chvíli, ale pak se mí přece svěřil. Je v tom dcera kováře Bareše, Mařka. Teď si říká Mery a s Jirkou se rozešla." „No, to je toho," ušklíbl se Sýkora, „najde si jinou, vždyť na Karlově je holek plno a možná že ještě hezčích." „To je pravda," pokývl Mestl. „Jenže Jirka má Máňu rád a nemůže za to, že sám je už rok bez práce. To se ví, Barešová o takového ženicha nestojí. Ta má s Mařkou jiné plány..." Mestl by byl ještě o Jirkovi vyprávěl, ale vtom se otevřely dveře a v nich se objevila usměvavá tvář nového tajemníka Pepíka Dobrého. Konečně byli pohromadě. Bolehovský se rozhovořil první, „Jak jsme se, soudruzi, dohodli, požádal jsem písemně policejní ředitelství o povolení manifestace před Škodovkou. Do dnešního dne jsem nedostal odpověď a žádný si jistě neděláme iluze, že nám policejní ředitel Huber akci povolí. Jde tedy hlavně o to, jak policajty doběhnout." Bolehovský se odmlčel a rozhlédl se po soudruzích, kteří se vážně dívali na Dobrého, jako by čekali, že rozhodne. Dobrému bylo v té době osmadvacet let. Vyzařoval z něho klid a optimismus. Tiše začal. „Bolehovský má pravdu. Policajti nám manifestaci určitě nepovolí. Jistě se na nás připraví a pendrekáři nastoupí v plné parádě. Proto jim ukážeme, že se jich nebojíme." Dobrý se odmlčel a zahleděl se tiše na dělníky, kteří s napětím čekali, co navrhne. „U Škodovky sice uděláme manifestaci, ale fingovanou. Jakmile odhouká siréna konec šichty, vystoupí náš poslanec Jakub u hlavní brány a začne mluvit." „Ten dlouho mluvit nebude, nenechají ho," mávl pochybovačně rukou Bolehovský.
„Jistě a dokonce ho i možná zatknou," potvrdil s úsměvem Dobrý. „Jenže my uspořádáme hlavní akci přímo ve Škodovce u ocelárny. Projde tu po odhoukání většina zaměstnanců. Už jsem si to promyslel. Petelík je už měsíc nemocný a půjčil mi průkazku do fabriky, V půl druhé půjdu na odpolední a jistě se mi podaří proklouznout do závodu. Jakmile se přiblíží druhá hodina, vystoupím na první komín u ocelárny a na hromosvod zavěsím rudý prapor. To bude signál - naše vlajka nad Škodovkou a dole už bude k lidem mluvit tady Sochor. Tam ho policajti neumlčí. Máme to domluvený." Dobrý skončil. Návrh se všem líbil. Jen Bolehovský měl starost o předsedu stranické buňky ve Škodovce, Sochora. „Za tohle tě, Stando, určitě vyhodí z fabriky, nenechají si to líbit"
„Asi máš pravdu," potvrdil klidně Sochor. „Jdu za pár měsíců do penze, tak to vydržím." Tím bylo rozhodnuto. Pětadvacátého dubna bylo pondělí a město se koupalo v paprscích jarního slunce. Ulicemi se loudaly skupinky nezaměstnaných a jejich kroky směřovaly k bráně Škodovky. Po jedné hodině se hloučky slily v proud a ulice u továrny se zaplnily. Policajti v helmách uzavřeli hlavní přístupové cesty, ani pendreky nezahálely. Několika stům dělníků se přesto podařilo proklouznout před hlavní bránu. Byl mezi nimi i poslanec Jakub. „Dnes to nebude lehké," povzdechl si a podíval se na hodinky. „Za chvíli to vypukne." Ještě se rozhlédl odkud promluví. Na druhé straně ulice, přímo před bránou ležela halda cihel. „No vida," usmál se radostně, „tribuna jako na objednávku. Někteří dělníci obstoupili Jakuba jako tělesná stráž. Po chodníku kolem hradby zatím spěchali ti šťastnější, kteří ještě měli práci. Pro ně byla hlavní brána otevřena dokořán a strážní jen kontrolovali průkazy. Ani si nevšimli, že mladý dělník, který jím mávl na pozdrav legitimací není vlastně škodovák. Pepa Dobrý se ocitl v závodě a u ocelárny si vyhlédl vysoký komín, který se mu zdál nejpříhodnější. Kolem těla měl pod kabátem ovinutý rudý prapor. Trochu se pousmál, když si vzpomněl, že už ho nikdy nebude moci vrátit karlovským sou druhům, od kterých si ho vypůjčil. Vtom zahlédl u chladící věže Sochora. „Vypad jsern dnes z dílny dřív," řekl starý frézař. „Většina lidí prochází kolem, tak si vylezu na zídku u kovárny a spustím." Bylo domluveno. Ještě němý stisk rukou a Dobrý začal odhodlaně vystupovat na komín. Málokdo by to dokázal. Devadesát metrů, krok za krokem, vystupoval vzhůru a nikdo si ho nevšiml. Ještě několik metrů a už bude u cíle. Zběžně mrkl na hodinky. Velká ručička se blížila ke druhé. Dobrý stoupal rychleji, nesmí zklamat. Udýchaný se konečně zastavil u posledního držadla. Zvědavě se rozhlédl. Kolem se tyčily komíny a ze všech se táhl k obloze šedavý dým. Nad střechy zaprášených budov vylétl ječivý zvuk sirény, který ohlašoval konec ranní směny. Současně zavlál na nejvyšším bodě Škodovky rudý prapor. Z otevřených vrat hlavní brány se vyhrnuli dělníci z ranní směny. Jakub vystoupil na cihly a upoutal pozornost kolemjdoucích: „Soudruzi, dělníci, kamarádi," Když se kolem něj začali seskupovat, pokračoval: „Stále méně vás chodí do práce, každý den se propouští- - - ." Ale víc už neřekl. Vedle něho se objevilo několik policajtů s obušky v rukou a nemilosrdně zaútočili. Marně zvedl nad hlavu poslaneckou legitimaci se státním znakem, která mu měla zaručit nedotknutelnost a imunitu. Pendrek udeřil a Jakub se zapotácel. Byl první, na kom si policajti vyzkoušeli Sedlákův vynález, ocelové strunky. Drát se mu nemilosrdně zařízl do zápěstí a Jakub zbledl bolestí. Na čele mu vyskočily krůpěje potu. Policajti už hnali dělníky od Škodovky a v ulici se ozvaly podkovy koní. Rozhněvaní dělníci vykřikovali: „Hanba policii, hanba takovéhle demokracii!..." Jakub se díval kolem a měl starost, jak to dopadlo ve Škodovce. Dva policajti ho vlekli ulicí a za rohem ho strčili do připraveného autobusu. Už tu sedělo několik zatčených a mezi nimi se na Jakuba pousmál Milan Bedrna. „Kde se tu bereš?" zeptal se Milana Jakub a třel si červené pruhy na zápěstí. Bedrna si poposedl a sehnul se k Jakubovi. „Mám dnes noční Šichtu, tak jsem si vzal v sekretariátu balík letáků a tady jsem je rozdal. Jenže jsem měl smůlu," zamračil se Milan. „U pokusňáku mě čapli. Sedlák mi zkroutil ruce a zavázal nějakým drátem. Mizera, jeden," zlobil se Milan. „Několikrát mě praštil hadicí a pak zavolal dva policajty. Tak nevím, jestli se dostanu dnes do práce," zamračil se Milan. „Taky pochybuji, že tě hned pustí," přitakal mu Jakub a vstal ze sedátka. Potom přistoupil ke dvířkám autobusu. „Kampak, starej," vyjekl na Jakuba policajt a zamával pendrekem.
„Poslyšte, pane strážník," řekl Jakub rozhodným hlasem, „jestli vám to není známo, tak já jsem voleným poslancem Národního shromáždění. Tady si můžete prohlédnout moji legitimaci a nezdržujte mé. Policie nemá právo poslance zatýkat." Jakubovo energické vystoupení policajta zmátlo. Rozpačitě si sundal helmu z hlavy a několikrát si otřel kapesníkem Čelo. Potom se bezradně rozhlédl. Jakub mu strkal legitimaci se státním znakem pod nos. Policajt si nevěděl rady. Venku u dvířek je však poslouchal doktor Macák. „Pan poslanec má pravdu, pane strážmistře. Nezdržujte ho, ať může za svými voliči." Doktor Macák se jízlivě ušklíbl, vstoupil do vozu a medově se na Jakuba usmál. „Přeji vám dobré odpoledne, pane poslance, ani jsem nevěděl, že jste k nám přišel na návštěvu. Ale to nic, jestli se vám u nás nelíbí, klidně si můžete odejít. Doufám, že na nás nezapomenete," usmál se poťouchle a udělal Jakubovi místo ve dveřích. Poslanec měl s policajty své zkušenosti. Podíval se na Macáka a ledově poznamenal: „Dnes se, pane doktore, vaši lidé vyznamenali. Místo práce a chleba pro lidi, rány pendrekem. Já mám tady od vás památku," a ukázal bouli na hlavě. „Doufám, pane policejní rado, že jednou vám to budeme moci oplatit." Jakub seskočil z posledního schůdku autobusu. Od Škodovky se trousily poslední demonstranti a všude kolem stáli policajti s obušky. Jakub pomalu vykročil k městu. Po chvíli ho předjel policejní autobus se zatčenými. Z okénka se na něho díval Milan Bedrna a zamával mu.
Kapitola 3.
Když zedník Mestl vyprávěl u Trnků kamarádům o trápení Jirky Bláhy, vůbec nepřeháněl. Jirka byl chlapec jako jedle, ale měl smůlu, už přes rok byl bez práce. Neměl na cigarety a to se náročné Marii, s níž chodil, nelíbilo. Černovlasá Mery, jak si teď říkala, padla do oka také panu Reinerovi, který měl ve městě obchod obuví a zaměstnával na třicet lidí. Byl samozřejmě ženatý, ale tím více ho lákala ztepilá Marie Barešová a jejích devatenáct let. Reiner v těchto věcech nebyl žádný nováček a uměl si poradit, aby dosáhl svého. Jednoho dne si pozval do své kanceláře paní Barešovou. Bareška, jak jí říkal celý Karlov, nebyla na hlavu padlá a věděla, že si ji Reiner nepozval, aby ji sváděl ke hříchu. Klidně se posadila v elegantní kanceláři a tázavě se zahleděla na obchodníka. Táhlo mu na padesát, menší zavalité postavy a oči vypoulené jako žába. Přece však měl u žen úspěch. Jeho peníze byly jako kouzelný proutek. Když si zapálil cigaretu, zvolna se rozhovořil: „Podívejte, paní Barešová, jak je vám jistě známo, mám na hlavní třídě výnosný obchod s obuví. Na obchody si nemohu stěžovat, mám výborné zákazníky, a tak jsem se rozhodl, že otevřu na náměstí filiálku. Mám jen jednu starost," Reiner se odmlčel, Barešová zpozorněla a čekala, s čím vyrukuje. Ten si upravil kravatu a pak úlisně řekl: „Budu potřebovat do nového obchodu vedoucí. Zvlášť zdůrazňuji - hezkou a šikovnou vedoucí. A tak mi padla do oka vaše dcera Mery. Setkal jsem se s ní několikrát v kavárně a myslím si, že by to zvládla. Jsem však čestný člověk," vypjal prsa, „a tak jsem se rozhodl promluvit nejdříve s vámi. Jste moudrá a rozumná matka a jistě víte, co bude pro vaši dceru nejlepší." Zamáčkl cigaretu a nedočkavě pozoroval Barešovou. Ta se zavrtěla v křesílku a přemýšlela. Vzpomněla si na Jirku Bláhů, ale okamžitě se pohrdavě ušklíbla. Reiner se zamračil. Už myslel, že jeho nabídka není dost lákavá. Barešová sáhla do kabelky pro kapesník, usmála se na obchodníka a řekla: „Překvapil jste mě, pane Reiner. Je to pro mne veliká čest, že chcete naši Marii do vašeho obchodu. Smím se však zeptat, za jakých by to bylo podmínek?" Reiner sáhl do příborníku pro dvě sklenky a nalil koňak. „Jste moudrá matka. Mery dostane devět set korun měsíčně a placenou dovolenou. Jste spokojená?" Reiner se napil. Barešová se ještě nabídnuté sklenky nedotkla. Pojednou vzala překvapeného Reinera za knoflík u saka a tiše řekla: „Pane Reiner, je mi jasný, že se vám moje Marie líbí a že u vás nebude prodávat jenom boty. Jenže co když se dostane s vámi do maléru, co bude potom?" Reiner znervózněl. Barešová ho vyhmátla, ale hned si rychle uvědomil, že za jistých okolností bude na jeho straně. Znovu sáhl po sklence a dlouze se napil. Potom pomalu s úsměvem řekl: „Já jsem hned věděl, paní Barešová, že se domluvíme. Podívejte, jakmile Mery nastoupí, okamžitě vám předám spořitelní knížku na pět tisíc korun. Jsou to velké peníze a tím, doufám, uspokojím vaše požadavky a Mery bude na mne hodná." „To se můžete spolehnout, já jí domluvím. Máňa nastoupí hned, jak vzkážete."
Za Barešovou zaklaply dveře a Reiner se zo ní díval oknem dokud nezašla do sousední ulice. Potom si spokojeně vydechl a vrátil se ke skleničce s koňakem. Na Karlov se Barešová vrátila k polednímu. U sousedů kvetly tulipány a u ní jen drchnička a podobný plevel. Bareš postonával, na zahrádku neměl sílu a jeho ženské měly jiné starosti. Barešová vyšla do poschodí a vzala za kliku. V kuchyňce bylo pološero. Muž ležel v posteli a pokašlával. Mrzutě odhrnula u okna záclonu a v místnosti se rozsvětlilo. Muž se nadzvedl na lůžku a rozhorleně vyčítal: „Kde jsi, proboha, tak dlouho? Necháš mě tu bez jídla a zmizíš na celé dopoledne." Barešová se ušklíbla a mrzutě odsekla: „Máš tady přece Mánu, mohla ti uvařit kafe."
„Ta mrcha," zachraplal Bareš, „jdi se na ni podívat, co dělá." Barešovou nemusel dvakrát pobízet. Rychle otevřela dveře do pokoje a naladila tvář do medového úsměvu. To, co viděla, by se určitě líbilo í panu Reinerovi. Marie spala v posteli jen tak beze všeho. „Po kom jen ta holka je tak krásná,* zašeptala a se zalíbením hleděla na půvabný Mariin obličej. Marie netušila, jaké štěstí ji čeká. Prozatím denně běhala do města za čtyři sta korun měsíčně. Pracovala jako prodavačka v papírnictví. Barešová se konečně dost vynadívala a láskyplně se usadila na okraji postele. Několikrát dceru pohladila po záplavě černých vlasů a Marie otevřela oči. „Co je, mami, už bude oběd?"
„Ty se, holka, taky sháníš jen po tom jídle. Jsi jako táta," povzdechla si a vzala Marii za ruku. „Mám pro tebe, dceruško, obrovskou novinu. Potkalo tě veliké štěstí." „Prosím tě, jakýpak štěstí," nadzvedla se Marie a posadila se na lůžku. Barešová ji vzala kolem krku a přivinula k sobě. Potom už jen mluvila a Marie se usmívala. Když skončila, Marie vyskočila z postele a začala se oblékat. Pomalu si srovnávala v hlavě, co ji v nejbližší době čeká. Pochopila, oč Reinerovi jde. Zálibně si pročesávala dlouhé vlasy a pak se přes rameno podívala na matku. „Doufám, mami, že je ti jasný, o co tomu dědkovi jde."
„O tom nepochybuj," přiznalo klidně Barešová. „Podívej, my jsme potřebný lidi a jestli máš nějaký bohatství, tak je to tvoje tělo. A snad si nemyslíš, že bych dovolila, aby se tě dotkl nějaký Jirka Bláhů. Co bys z toho měla? Drobet bídy, kupu harantů, protože tady na Karlově chlapi nic jinýho neumějí. Podívej se třebas na Libuši Bártů. Holce je pětadvacet, má tři haranty, prsa až do pasu a u Verdanky kupuje na dluh. Takhle já si, holka, tvoje štěstí nepředstavuju." „Copak, v tomhle máš pravdu," ochotně souhlasí Marie. „Ale řeknu ti, že se toho Reinera trochu bojím. Je to starý ošklivec a kdoví, co si bude chtít dovolit." „Co si může dovolit," uchechtla se Barešová, „to bude záležet hlavně na tobě. Reinerovi je padesát, chce se pomilovat a chce za to řádně zaplatit. Když budeš chytrá, budeš mít za rok hezkých pár tisícovek na knížce." Barešová by ještě povídala, ale z kuchyně se ozval zlostný hlas Bareše: „Berto, mord hadry, co bude s tím jídlem, nebo mě tu necháš chcípnout hlady?" „Jen klid, starouši, už to bude," odsekla Barešová a pohladila dceru po hlavě.