Rinian
Rinian a Edrin
„Ne, ani mě nenapadne! Já s ním nebudu!“ Malé vzpurné dítě hledělo rozhořčeně do tváře postaršího profesora. Pětiletá dívenka měla rozcuchané vlasy, zlostí nadmuté tváře a v obličeji byla zarudlá. Profesor si povzdechl. Neměl rád děti. Kdyby bylo po jeho, nejraději by je zakázal. Jistě, musel uznat, že z malých dětí vyrůstají žáci a z žáků později učenci a kolegové. Ale raději by si to vůbec nepřipouštěl. Jsou s nimi jen problémy.
„Mladá dámo,“ začal přísně, „pravděpodobně si neuvědomujete vážnost situace! Napáchali jste škody na univerzitním majetku, odmítali jste uposlechnout pokyny vychovatelky, rušili jste noční klid a urazili jste několik vážených profesorů a docentů! Máte se oba z čeho zodpovídat!“
Dovolil bych si nesouhlasit, to ona prostě...
„Ticho! Vina je na obou stranách.“ Profesor si posunul brýle na nose a chvíli si rozčileně hladil vous, aby se uklidnil.
„Univerzita,“ začal skoro něžně, když říkal to slovo, „univerzita se rozhodla nabídnout vám ještě jednu šanci. Poslední šanci!“ vztyčil varovně prst. „Byla vám oběma nabídnuta velkolepá příležitost. Taková, jaká se dává jednomu z tisíců. A vy s ní děláte co? Vy s ní mrháte!“ Profesor byl dojatý vlastní řečí a musel se na chvíli odmlčet. „Dítě, bylo ti nabídnuto vzdělání. Univerzita tě živí a šatí, je ti domovem. A tobě, můj milý příteli, byla dána druhá šance. Tak mi řekněte, proč, proč se nedokážete chovat spořádaně?“ rozkřikl se najednou. „Jak si vůbec dovolujete špinit jméno této chvályhodné instituce takovou do nebe volající anarchií? Jak se opovažujete!“ Ve tváři byl rozlícený a z očí mu sršely blesky.
Děvče na něj zaraženě hledělo. Chápala, ostatně jako každé dítě, že je kárána, ale nerozuměla, co se jí říká.
„Co je to anarchijí?“ zeptala se.
„Hm?“ zarazil se profesor. „Cože?“
„Co je to anarchijí?“ zopakovala svou otázku.
„Á, jistě. Anarchie, to je filozofický směr neuznávající hodnot řádu a autorit. Kde jsem to byl... No já nevím... Buď hodná holčička a jdi si hrát. Půjdeš si hrát?“ zeptal se, myšlenkami už někde docela jinde.
„Ano, prosím,“ odpověděla způsobně.
„Tak jdi, dítě, jdi,“ mávnul rukou a zahleděl se do hromady papírů na svém stole.
„Na shledanou,“ pozdravila ještě ve dveřích, ale odpovědi se jí už nedostalo.
Chvíli se šourala po chodbách, prohlížela si obrazy, schovávala se za sochy, aby nebyla vidět, když šel někdo kolem. Nakonec se doloudala až do zahrady. Usadila se na lavičce a líně se vyhřívala na sluníčku.
Pak se na chvíli zamyslela.
„Edrine?“
Hm? ozvalo se nevraživě.
„Co budeme dělat?“ Někde na hranici myšlení a sluchu zaslechla něco jako tiché povzdechnutí.
Slyšela jsi rozhodnutí rady, prý je vypočítáno, že zrovna my dva se k sobě hodíme, takže jakákoliv výměna je nemožná. Znamená to rozsudek bez odvolání, takže někdo s mou kapacitou bude dělat chůvu usoplenému děcku...
„Nejsem usoplená, ani děcko,“ ohradila se rozčíleně. „Ale ty jsi strašák. Stra-šák, strašákovskej strašák, chachá!“ vrátila mu urážku.
Nic takového, moje existence má i takovém nezáviděníhodném místě docela jiné odůvodnění něž někde strašit. Nedochůdče jedno!
Chtěla mu něco odseknout, ale najednou jí zlost ve tváři vystřídalo něco docela jiného.
„Víš, než jsi mi začal nadávat, nejsem usoplená! Chtěla jsem ti říct... hm...“ Zhluboka si povzdechla. „Mír? Spojenci? Hm?“
I když ho nemohla vidět, cítila jeho údiv. A potom úsměv.
Dobrá, ty malá čertice. Mír. My dva proti celému světu, smál se.
„Ty mě nebudeš v noci budit,“ stanovovala pravidla. „Já nebudu dělat... kravál a říkat ty... hlouposti, abys je slyšel...“
Nebudeš mě rozptylovat naschvál nesmyslnými říkankami, které říkáš jen proto, že mi vadí, upřesnil.
„Jo jo, to. A nebudeš mi nadávat a říkat slova, co nejsem. Se nějak jmenuju, taky,“ dodávala.
Dobře... Rinian? Rinian. Mír.
***
Rinian se zlehka usmívala a prohlížela si členy tribunálu, sebevědomě, beze strachu. Všech pět členů sedělo za vyvýšenými stoly a shlíželi na ni, na tvářích typické zasmušilé výrazy.
Vidíš je, jak tam sedí a snaží se tvářit zle, jako bychom je neznali? Tamhle sedí ten, co koktá, ten vedle, pamatuješ, jak vyskočil, když viděl ve třídě zvíře? Nevěřil bych, že dokáže někdo tak zblednout a pak zrudnout. A jak skočil vysoko... a hlásek, no jako zvon!
Když se Edrin nudil, občas využíval dlouhé chvíle, aby, svým osobitým způsobem, popisoval okolní situaci. Nevadilo mu, že tím jí nedělal situaci vůbec jednodušší. Rinian se zakuckala a zvážněla, jak se usilovně snažila se nesmát.
Slovo si vzal prostřední, už postarší profesor.
„Tento tribunál...“ začal a v té chvíli mu Rinian přestala věnovat pozornost. Znala ten tón hlasu a dovedla se chytit, když začal říkat něco zajímavého. A navíc, vyznala se v etiketě podobných událostí natolik, aby věděla, že se nic zajímavého dít nebude. Chvíli jen tak tupě zírala před sebe a poslouchala Edrinovo brblání.
Á, to mluví mistr vševědoucí. Ten nás nemá rád.
„...a tak vám předáváme tituly. Rinian, od teď jsi narniga, mistryně v umění čarodějném, Edrine, jsi nyní pravým mirinem, poslem narnigy, ochráncem a pečovatelem.“
No ano, chůvička. Děkuji, děkuji, víme. A jsme vám vděční za titul, vaše urozenosti, zadavte se. Ještě mi připomínejte, že jsem jen poskok, poškleboval se.
,No tak, vždyť to není pravda,‘ napomenula ho Rinian v duchu.
,Tobě nic neříká tahle slavnostní chvíle? Chápeš? Už je nemusíme poslouchat a můžeme si dělat, co chceme. Skoro.‘ opravila se.
Slavnostní, slavnostní. Neříkej mi, že ti to tak přijde, ohradil se.
,No, to sice úplně ne, ale...‘ zaváhala. Edrin se začal smát.
Já si tě jen dobírám, oznámil jí. Pozor, něco po nás už budou chtít.
Rinian zpozorněla. Mladší student jí nesl novou róbu. Byla pěkná, hnědá se šněrováním na rukou, obrazec na jejím břiše a zádech jasně označoval její hodnost. Ne jako její studentský úbor.Ten vypadal, jako by se oblékla do něčeho, čím se utírá podlaha. Student jí pomohl si nový talár převléct přes hlavu, tentokrát tedy měla na sobě róby obě. Ale nedělalo to dobrotu.
,Nesměj se mi,‘ řekla Edrinovi.
To nejde, vypadáš jako strašák, smál se Edrin. Musela bohužel uznat, že má pravdu. Oblečení na ní dělalo nepěkné věci, někde jí čouhala spodní róba, jinde jí vznikaly takové podivné boule vzduchu... a příjemné to taky nebylo. Ale to ještě neznamená, že se jí může smát, ne?
,No a co má být,‘ zavrčela.
A už stála venku, někteří se na ni pošklebovali, jiní jí gratulovali, byla ve víru lidí... Postupně všichni odcházeli, ale nakonec přece. Když dav opadl, objevil se u ní někdo, na koho čekala. Profesor, který vedl její slavnostní jmenování.
Říkal jsem ti, že přijde. Vyhrál jsem! Dobrý den, pane profesore, dodal tak, aby ho slyšel i on.
„Chtěl jsem vám ještě něco říct, než odejdete,“ začal rovnou. „Já osobně jsem byl proti tomu, abyste studium dokončila. Od útlého věku s vámi byly problémy,“ mračil se. Cukalo mu obočí a bylo vidět, že přemáhá zlost.
„Dvě převrácené skříňky, jedny vyvrácené dveře, rušení nočního klidu, neuposlechnutí vychovatelky, jedna rozbitá socha, tři spadlé obrazy, vyrušení vážených členů univerzitního sboru,“ dodala Rinian bez mrknutí oka. Profesor zalapal po dechu a překvapeně zamrkal.
Včetně jeho samého. Dobře , pokýval uznale Edrin a tiše šeptal Rinian do ucha, vyrovnáváš. Nečekal jsem, že to doopravdy řekneš.
„Osobně,“ pokračoval ledově profesor, „jsem byl pro to, aby vás vyloučili. Bohužel jste, nějakým zázrakem a přes svou nebetyčnou nešikovnost... prošla. Myslím, že takoví, jako vy, by se neměli vůbec nechat chodit po světě,“ probodával ji pohledem. „Ten titul si nezasloužíte. To je vše, co jsem vám chtěl říct,“ řekl a odkráčel.
Sbohem! Zavolal za ním ještě Edrin.
„Já jsem to doopravdy řekla,“ podivila se Rinian. „Já to řekla.“
To víš, žes to řekla. Ten měl náladu, co? Pěkně jsme mu pocuchali sebevědomí, chlapíkovi.
„Já to...“ nepřestávala žasnout.
Ano, ano, řekla jsi to. Doopravdy já to slyšel, přerušil ji podrážděně.
„Teda.“ Na chvíli se odmlčela. „A to s tím poskokem... a tak dál... to jsi myslel vážně?“ zeptala se Edrina ustaraně.
Jistěže. Ne, ani náhodou. Dobírám si tě.
„To ale od tebe není vůbec hezké,“ vytkla mu Rinian.
Máš naprostou pravdu, souhlasil s ní. A co má být? zasmál se.
Povzdechla si a zakroutila hlavou.
„A kdo tady má být ten rozumnější, hm? Víš co? Půjdeme za ostatními. Přece jen, tohle je náš den.“
***
Ráno se Rinian vzbudila nepříjemně rozlámaná.
„Coseto – mmm...“ vyrazila ze sebe a chytila se za hlavu.
Nepamatuješ si? Večírek na rozloučenou.
„Mmm,“ zamumlala zmateně.
To byl večer. Báječně jsme si popovídal o nejmodernějších teoriích, opravdu fascinující bylo.... Ty mě neposloucháš! obvinil ji dotčeně.
„Kde, kde to jsme?“ podařilo se Rinian říct, když si trochu ujasnila, kterým směrem leží nahoře a dole. Bylo velice kruté mít u sebe neustále někoho, kdo nebyl unavený, necítil nevolnost po večírcích a vyžadoval stále vaši pozornost.
Tady teď budeme bydlet, nevzpomínáš si? Budeme tu pracovat, u jednoho toho nějakého učence. Jak on se jmenuje, takové legrační jméno... Diring, myslím.
Rinian se postupně vzpamatovávala. Potlačila nutkavou touhu zvracet a posadila se. Nebyl to dobrý nápad. Se zaúpěním se zhroutila zase zpátky na zem.
Jsi vážně hrozná. Děvče, děvče, proč to děláš, když nic nevydržíš. A měla bys poslouchat, když na tebe mluvím, rozčiloval se.
Rinian místo odpovědi jen tiše zakňourala. Chvíli ještě ležela a ignorovala Edrinovo spílání, až se jí nakonec podařilo vzpomenout, jak se mluví.
„A jak, jak jsme se sem, totiž, hm? Dostali?“ zeptala se zajíkavým hlasem.
Jak asi. Donesli nás.
„Donesli? A jejej.“ Rinian se zamračila a přes obličej jí přeběhl záchvěv paniky. „To je asi trochu problém co? A ani to není moc chytré takhle na začátek...“
„Já jsem s tím žádný neměl,“ ozval se veselý hlas. Rinian se za ním otočila a viděla postaršího pána, který vystoupil zpoza závěsu. Jeho vousy, vlasy a oblečení nesly stopy popálení, ale jinak vypadl poměrně sympaticky. V ruce držel misku s nějakou podivně vypadající tekutinou a podával ji Rinian. Strašně to smrdělo.
„Tady máš, vypij to, bude ti líp. Já když jsem býval mladík, no jéje, to bývávalo něco... hm, když tak vzpomínám, vlastně mě tehdy moc nikam nezvali....“ zamyslel se a přešel do roztržité samomluvy. „Co jsem to...? Ale to nevadí. Tohle je zaručený recept.“ Rinian se na něj zadívala se zoufalstvím v očích. Jeho tvář jí naděje nedodala. Optimismus a nadšení v ní vyryté by mohly drtit skály. S tichým povzdechnutím se napila.
Nebylo to zlé. Nebylo to vůbec zlé. S úlevou mu opětovala úsměv. Chutnalo to vlastně docela dobře.
Rinian najednou vyvalila oči a všechno uvnitř ní vybuchlo. Nepočítala s druhou chutí, která se opožděně a zbaběle připlížila za tou první. Nebylo to zlé? Ne, to nebylo. Bylo to mnohem horší.
Začala kuckat a uvědomila si, že by měla odpovědět. Ale té tváři to nemohla přiznat. Pokusila se vyloudit úsměv.
„D-dě-děkuji,“ usmívala se křečovitě.
Stařík se zatvářil ještě potěšeně a téměř pukal pýchou.
„Dobré, že? Dělal jsem to sám, moje výroba, jo domácí, nad to není, pravda pravda.... Děti, děti, co bych si bez vás počal! Oni pořád říkali Diringu to a tamto, ale to víš, nemůžeme ti nikoho poslat, málo adeptů, moc dalších uchazečů, ty si to představuješ moc jednoduše, to víte moji zlatí, já myslel, že už se vás co živ nedočkám a že mi sem nikoho nepošlou... tak co, dáme se do práce?“ breptal a usmíval se.
Rinian se zhluboka nadechla a uvědomila si, že touha zvracet ustoupila. Překvapivě, patok doopravdy zabral, takže vstávala tentokrát docela snadno. Nejistě si upravila vlasy a zeptala se:
„Tak co, s čím začneme?“
***
Připadalo jí, že to trvá hodiny, a dost možná to bylo tím, že už to hodiny opravdu trvalo. Nejdřív začali různými testy, aby zjistili, co Rinian zvládne – to všechno mělo pomoci rozhodnout, jaký druh experimentů vlastně bude dělat. Bylo trochu zvláštní, že Diring sám nedokázal provést to nejmenší kouzlo, nebyl narniga. On o sobě rád říkal, že mu pomáhá určitý nadhled nad věcí a že rád věnoval celý svůj život zkoumání něčeho, co sám nedokáže. Ostatní o něm rádi říkávali, že je blázen. Alespoň to se říkávalo o jemu podobných lidech, teoretikové magie existovali, i když jich nebylo mnoho, alespoň co si Rinian pamatovala. A taky si vzpomínala, že je nikdo nebral příliš vážně. Nepřekvapilo ji, že po absolvování univerzity jí přidělili podobné místo, dalo se to čekat. Ale nedělala si z toho těžkou hlavu, byla rozhodnutá ukázat všem, co dokáže, i kdyby měla začít z ničeho.
Zrovna dělali test na pozornost. Předtím byl test na hbitost, test na obratnost a měl je čekat ještě test na výdrž. Znělo to tajemně, ale spočívalo to v tom, že Diring běhal dokola kolem Rinian a házel po ní z různých úhlů věci. Vypadalo to legračně, nikdy by do toho starého pána neřekla, že je v něm takový kus dítěte. A že má takovou trefu.
,Myslím, že se minul povoláním, to házení mu jde vážně dobře,‘ řekla Rinian a jen tak tak se vyhnula keramické misce, odrazila ji kouzlem a pomalu nechala dosednout na zem.
Na tom něco bude, souhlasil Edrin. Ale jako co by se živil? Jak se říká člověku, který hází věci? Mimochodem, pozor za tebou.
Rinian zastavila ve vzduchu měch s vodou a nechala ho odletět na poličku za sebou.
,No, co já vím, házeč?‘
„Výtečně, výtečně, děti!“ozval se Diring. „Pokračujeme!“
Házeč? To nezní špatně. Potřebujete něco někam nějak hodit? Náš házeč je tu pro vás! To by si lidi oblíbili. Pozor, židle!
I židle se zastavila o neviditelný štít a dopadla na zem. Tentokrát ale už ne nějak zlehka.
Není ti něco? zamračil se Edrin. Jsi v pořádku?
,To nic, jenom mě...‘ nedořekla. Do hlavy ji trefila objemná kniha. Sice ji stihla trochu zpomalit, ale i tak Rinian náraz odmrštil až na skříň s policemi.
Rinian! „Děvče!“ ozvalo se téměř zároveň. Rinian se sbírala ze země a držela se za hlavu.
„V pořádku, nic mi není...“
Myslím, že bychom toho měli dneska nechat. To už stačilo, řekl Edrin nahlas.
Diring se na Rinian podíval a kývl hlavou. Vděčně si sedla na židli.
Mělas říct, že jsi vyčerpaná. Ty jedna hloupá, chvíli se nad něčím zamyslím a... peskoval ji její mirin, aby je Diring neslyšel.
,Když já jsem to nechtěla pokazit...‘ bránila se Rinian bezmocně. Připadala si zase, jako když byla malá a Edrin jí vyčítal, že něco vyvedla.
„Promiňte,“ začal se Diring omlouvat. „Já, já jsem to asi přehnal, že? Mě to strašně mrzí, jenomže konečně, když můžu, mám tu příležitost potvrdit svoje teorie!“ Celý se rozzářil a pak jako by zase zhasl, nadšený výraz ve tváři se proměnil ve zkroušený. Tvářil se sklesle, poklesly mu koutky, sklonil hlavu a vous mu nešťastně plandal. Rinian se na něj podívala, nešlo se nepousmát.
„Ale no tak, vždyť to je v pořádku. Ehm, takže bude to stačit? Co vlastně budeme dělat?“ odváděla řeč jinam.
Diring se na ně posmutněle podíval.
„A určitě vás to zajímá?“ ptal se pochybovačně.
„Jistě, že nás to zajímá! Edrine, řekni taky něco, no tak.“
Ano, ano, souhlasím. Cože? Aha. Jistě. Zajímá nás to, přidal se Edrin.
„Takže, o co tedy půjde?“ zeptala se Rinian.
„Myslím, že jste pro to ti praví. Budeme cestovat,“ řekl Diring pyšně. Rinian se zatvářila nechápavě, nakrčila čelo a v obličeji se jí objevil tázavý výraz. Edrin pozvedl svoje imaginární obočí a zhluboka si povzdechl.
Neříkej mi, žes to nepochopila. U všech bohů, ty jsi to včera vážně na tom večírku přehnala, kroutil hlavou.
„Mě to jenom nedochází, vždyť přece to nedává vůbec smysl a... aha,“ zarazila se.
Šikovná, pochválil ji. Už víš? Věděla. Ne, že by to měla obzvlášť ráda. Ale byla aspoň jedna z těch, kteří neměli potíže se žaludkem. Když se člověk přemístí, těžko pak vzbuzuje respekt, když se okamžitě rozplácne na zem a začne zvracet. Ale i když cesty zvládala docela obstojně, v Diringově hlase cítila, že to nebude úplně všechno.
„Dobře, ale v tom určitě bude nějaký háček, ne?“ A jako by to čekala, Diring se pod vousy zlehka začervenal.
„Neřekl bych přímo... hm... háček, ale...“ tahal se za vousy v marné snaze si vzpomenout.
Budeme experimentovat, zachránil ho Edrin. Vždyť kvůli tomu tu jsme, ne? Kvůli experimentům.
„Ano, to je to správné... hm... slovo.“ Diring se zadíval někam do dáli a z očí mu zase zářilo nakažlivé nadšení.
„Ano, bude se cestovat! Jenže to uděláte jinak, než vždycky. Určitě víte o snahách zmapovat ninijský neboli přenosový prostor,“ založil si ruce za záda a začal chodit po pokoji. Najednou z něj byl jiný člověk, mluvil rychle a se zanícením, jasněji a srozumitelněji než obvykle. „Objeven před dávnými staletími a stále objev snad nejpřínosnější. Kam až sahá? Do doby, kdy první narniga obdržel svého prvního průvodce? Je zvláštní, že každý člověk ho vidí jinak, ale přitom už poprvé narazí na některé předměty, které tam zanechal někdo jiný, protože jde o místa všeobecně známá. Cestujeme na místa, která známe a která jsme navštívili.
Učili vás vytvářet si vlastní body, předpokládám.“
No jistě, nadmul se Edrin pýchou. Strávili jsme tím poslední roky a na konci našeho studia jsme skládali zkoušku. Byli jsme nejlepší, chlubil se.
„Ano, učili jsme se to, studovali jsme i mapy,“ přitakala Rinian o něco pokorněji.
„Výtečně, výtečně!“ zaradoval se Diring. „Znáte všechno základní!“
Základní? pohoršoval se mirin.
,No tak,‘ napomenula ho Rinian.
Někde v její hlavě se ozvalo tiché a opovržlivé odfrknutí.
„Že je úžasné, jak se stáčí postupně do spirály? Fascinující, fascinující! Pro každého je svým způsobem jiný, ale i podobný všem ostatním, variabilní a přece univerzální! Někdo v něm vidí cestu, bohové, jak rád bych to všechno spatřil jednou sám! Nekončící spirála, ty tisíce míst, kam se vydat! Chápete to? Ehm, ehm, kde jsem to byl? Chtěl jsem vám... co to vlastně bylo... Ah, jistě. Takže. Naučím vás cestovat i do míst, kde jste ještě nebyli.“
Oba na něj vytřeštili oči a zalapali po dechu, i když u Edrina to byla už jen ozvěna dávného zvyku.
„Cože?“ zeptala se Rinian.
***
Ninijský prostor. Tak zvláštní a nepodobný ničemu, co může člověk v obyčejném světě spatřit. Rinian kráčela po cestě, která vlastně žádná cesta nebyla. Na obě strany od ní všechno zářilo, opaleskovalo a hýbalo se, jenom tam, kde šla, nebylo nic. Doslova. Šla po černé nicotě a Edrin jí pomáhal rozhlížet se.
Míjeli chomáč fialových rostlinek, které se natáčely jejich směrem. Chvíli je následovala kalužina lesknoucího se něčeho, ale když viděla, že o ni nemají zájem, vrátila se zpět. Nalevo stála kamenná váza. Tu Rinian dobře znala, vedla k ní do pokoje. Druhé dveře za vázou bývali její. Na univerzitě.
Ignorovala všechen ten pohyb drobných podivných věcí, nevšímala si vlastně vůbec ničeho, jen šla dál. Věděla, že ještě není na místě.
„Vzpomínáš? Dřív jsem se tu bála. Děsívalo mě to ticho, ze kterého ti bzučí v hlavě, mívala jsem pocit, že když se dívám na nohy, začnu se topit a všechno mě o tu zadusí a navždy pohřbí. Ani vlastní kroky tu nejsou slyšet.“ Omylem se otřela rukou o chomáč ledové mlhy, líně se vznášející ve vzduchu. Bezděky se zatřásla a cukla. Mlha taky. Rinian to ani nepřekvapilo, mlha se tak chovala vždycky.
„Pořád tu ještě je? Odsud se věci neztrácejí, spíš jen přesouvají. Stejně jsem nikdy nepochopila, proč se pomocí ní dostaneme před bránu univerzity.“
Vždyť víš, že symboly a místa určení si nemusí být podobné. A o tomhle se říká, že je velmi starý. Třeba to dřív mělo nějaký význam.
„Je to možné. Poprvé, když jsme se odtud vrátili, jsem nemohla spát. Dvě noci, dokud jsi mě nedonutil. Bála jsem se, že když usnu, tak umřu,“ vzpomínala zamyšleně dál Rinian.
Vím, vím. Přesvědčil jsem tě, že je to naopak a že jít spát je jediný způsob, jak tomu zabránit, pousmál se mirin.
„To tedy. Docela jsi mě vyděsil,“ přitakala.
Je to zvláštní, viď, co tohle místo udělá jednomu s hlavou. Poprvé jsi to málem neustála, bylas celá zmatená. Jestli to na tobě nezanechalo trvalé následky. Říkám si, že od té doby jsi taková trochu... no, pomalejší...
„Edrine!“ Edrin se pro sebe potichoučku zasmál.
Dobrá, dobrá, dělám si legraci. Už budeme blízko... tentokrát nám Diring říkal o jedné hoře, myslím, že bychom měli hledat něco špičatého, nějaký zub.
„Zub?“
Nebo spíš... osten. Asi.
„Počkej, není to tohle?“ řekla Rinian a ukázala pár metrů před sebe. Ohromný hrot začínal kousek před nimi a jeho špička mizela v nedohlednu.
Fíha, vypadá to jinak, než jsem si představoval. Našla jsi to rychle, lepšíš se.
Popoběhla a už už se dotýkala zvláštního stříbřitého povrchu. Ještě dřív, než se symbolu stačila dotknout, něco jí obmotalo ruku.
„Promiň, až jindy,“ omluvila se. „Pusť!“ šeptla velitelsky a provázkovitá věc se rozletěla do všech směrů.
Pospěš si, už mizí!
Rychle se dotkla symbolu. Na poslední chvíli. Pod jejíma rukama se začal rozsvěcovat a...
Zablesklo se a cuklo to s nimi.
Prásk!
Rinian stála na samé špičce, na jednom z vrcholů hory. Místa měla akorát dost na to, aby mohla stát, všude kolem trčely skály, pod nimi byli mraky. Bylo zima a foukalo, do Rinian se opřel vítr. Podjela jí noha, bylo téměř jisté, že spadne, ze rtů jí unikl zděšený výkřik. Teď už neodvratně ztrácela rovnováhu, natáhla ruku v marné snaze se něčeho zachytit, jako by snad bylo čeho a -
- zběsilý shon barev, cesta, snad kmen stromu, oči, stůl a miska!
Záblesk -
- a seděla ve svém pokoji na zemi a těžce oddychovala. Edrin se začal tiše smát.
Nešlo se nepřidat. Za chvíli už oba řičeli smíchem, Rinian se koulely slzy po tvářích a ramena se jí třásla v křečích.
To byla legrace, chechtal se Edrin. Málem jsme se zabili!
„Už zase,“ smála se Rinian, hlavu beznadějně zabořenou v dlaních. „Včera, včera, jak jsme se objevili pod vodou! To bylo něco, tak rychle jsme to ještě nenašli,“ říkala a pokoušela si setřít z obličeje slzy.
To tedy ne, odpovídal se smíchem.
„ Ale dneska jsme se vrátili taky rychle,“ shrnovala si rozcuchané vlasy z obličeje a trochu se zklidnila. „A chceš říct ještě něco?“ zeptala se šibalsky.
Co? zeptal se Edrin dychtivě.
„Vymkla jsem si kotník!“ vyprskla Rinian. Další záchvat smíchu byl nevyhnutelný. Svalila se na zem a jenom se smála a smála. A Edrin na tom nebyl o moc líp.
Ví-víš ale, že na tom není nic vtipného? ptal se zajíkavě.
„Chachachacháá!“ vyrazila ze sebe narniga a další příval slz jí smáčel tmavé vlasy.
Pár minut na to se jim podařilo se trochu uklidnit. Rinian se posadila a marně se snažila trochu upravit.
„Vážně nevím, co je horší. Jestli ty naše výpravy, nebo ty, Edrine.“
Asi z toho už vážně hloupneme. Budeme mít místo hlavy kaši, přemýšlel Edrin. Ninijský prostor vážně není zdravé místo.
„No, ale jestli nás to zabije, aspoň se u toho pobavíme, ne?“ opáčila Rinian se smíchem.
To víš, že jo. Ale teď musíme jít říct Diringovi, jak jsme dopadli. Pojď, už na nás určitě čeká.
„Nemůžu,“ kroutila hlavou Rinian. „Copak jsi zapomněl?“
Na co? zarazil se Edrin.
„Ta noha.“
Ach. No, to bude trochu problém. Nemůžeš vstát?
„Spíš ne. Docela to bolí. A taky se bojím, že za chvíli tu nohu budu mít dvakrát tak velikou,“ zavrtěla hlavou a pokusila vstát, aby mu dokázala, že má pravdu. Opatrně našlápla na kotník, pak se o něj opřela celou svou vahou, začala se zvedat a... plynulým obloukem se znova ukázkově rozplácla na zemi.
Nech toho, věřím ti,věřím ti! snažil se ji odradit mirin od dalších pokusů. Tak, co teď. Zůstaň tady a já dojdu... Ehm, zarazil se.
„Nedojdeš,“ usmála se Rinian. „Nemáš nohy. Co kdybych se prostě přemístila dolů?“ Cítila, jak se Edrin pochybovačně zatvářil.
No jo, nemám... Ne, takhle to nepůjde. Dneska toho bylo dost, ještě kousek a bude z tebe slintající příšera. Tak jak bychom to udělali. Mám nápad! DIRINGU!!! zakřičel. Na to, že dávno nebyl mezi živými, měl hlas jako zvon.
„...áááá...“ tiše úpěla narniga a chytala se za hlavu. „To ti pěkně děkuju! Co to mělo být?"
Mezitím se zezdola ozvaly podivné zvuky, skoro jako by něco spadlo, roztříštilo se, obsah někomu vytekl na róbu a ten někdo pak kvůli tomu začal nahlas klít.
Na to se ozval strašlivý dusot a hned za ním se přiřítil Diring.
„Co se děje? Dělal jsem dole jeden moc důle – jejda,“ zarazil se. „Co se vám stalo?“ zeptal se nešťastně.
„To nic, to je jen drobátko vymknutá noha, no,“ chlácholila ho Rinian. Moc se jí to ale nepodařilo.
„Cože! Vykmnutá? Jak to, že jsem zase udělal chybu? Včera jsem vás málem utopil, předtím jste zabloudili v troskách staré pevnosti, ta přitom měla stát úplně někde jinde! Příště vás shodím odněkud ze skály!“
Ehm, zakašlal Edrin nervózně.
„Co? Neříkej mi že!“ nedokončil, znělo to téměř plačky. Starý pán zesmutněl a začal popotahovat.
„Je to všechno moje chyba, jak jsem to mohl dopustit...“ brblal nešťastně.
„Tos tomu dal!“ rozhořčovala se Rinian. „Ne, Diringu, ty ne, Edrin!“ vysvětlovala, když viděla, výraz na Diringově tváři. „Jsme v pořádku, vážně. Nedívej se tak, vždyť je to jenom noha, troška nebezpečí k naší práci patří a nás to baví, viď, Edrine?“
Jistě, jistě, přitakal Edrin rychle.
„Přesně tak! Nás taky zajímá výsledek tvé práce,“ pokračovala Rinian v uklidňování. A konečně to zabralo. Starý pán se pořád tvářil trochu pochybovačně, ale přece jen se začal trochu usmívat.
„Děkuju, děti, víte, já mám občas pocit, že mi už nikdo nevěří! Teda jako ve mě a v můj úspěch. Ne jako, že nevěří, to ne, ale... občas se mi trochu zdá, že se už tolik neozývají a že je příliš nezajímá, co dělám. Teď se ozvali po dlouhé době, jenom mě nepochopili...“ ztrácel se pomalu ve svých myšlenkách a přecházel do nesrozumitelného mumlání.
Diringu, to určitě není pravda, že by se o tebe nikdo nezajímal. Ale mohl bys donést něco na tu nohu? přerušil jeho úvahy Edrin.
„Nohu, jakou nohu? Á jistě, nohu! Už běžím!“ otočil se na patě a pelášil zase dolů. Když utichl dusot na schodech, začaly se zdola ozývat zvuky tříštícího se skla a nadšené výkřiky ochotného, nicméně trochu roztržitého výzkumníka.
„Je rozkošný,“ povzdechla si Rinian. Edrin se zatvářil nechápavě.
Rozkošný? Cože? Jak to myslíš? Je snad něco malého, huňatého s velkýma očima? podivil se.
„Ne, tak to nemyslím. Jenom, víš... když on se tak snaží.“
***
Ozvala se ohlušující rána.
Zdá se mi to, nebo to znělo jako výbuch? zeptal se Edrin. Nervozita ve vzduchu by se dala téměř krájet. Bez jakéhokoli dalšího slova se na sebe podívali a oba přikývli. Ona doopravdy, on obrazně.
Kotník nekotník, tohle znělo divně a muselo se s tím něco udělat. Nebyl to ten starý známý výbuch, který slýchávali denně, Rinian by přísahala, že v tomhle zvuku bylo něco snad až hmatatelně zlého.
„Jdeme za ním,“ rozhodla Rinian.
A jak to uděláš? Nemůžeš chodit, namítl Edrin. Neodpověděla.
Zavřela oči, zablesklo se, svět zešedl. Sáhla po klice, která ležela hned u kraje cesty...
Znovu se zablesklo a cuklo to s nimi. Všude byla tma.
„Kde to jsme? Co se to děje?“ šeptala vyděšeně a rozkašlala se. Nemohla se hýbat, neviděla, něco kolem ji svíralo.
Za skříní, odpověděl jí Edrin. Ulehčeně si oddechla.
„Za skříní?“
Jo.
„To je vlastně... zlý. Moje noha...“ začala.
Psst! Poslouchej, něco se děje!
„Kde to je?“ ozvalo se. Byl to zvláštní hlas. Tak chladný, tak odměřený.
„Asi to schoval,“ odpovídal další hlas. „Co vlastně hledáme?“
„Nevíme jistě. Nějaké drobné zařízení, hlásil nějaký objev. Museli jsme zabránit, aby informoval radu. Měsíce jsem mu psal jejich jménem. Veškeré informace se musí soustředit k nám. Bez výjimky. To zařízení je třeba získat,“ pokračoval nevzrušeně první hlas.
„Ale možná jsme se sem neměli tak vloupat. Třeba by nás pustil dobrovolně, mohl spolupracovat.“
„Není třeba. Pochopil jsem, že zařízení je hotové, odmítl ho ale poskytnout na mou výslovnou žádost. Chci najít jen výsledek jeho práce. Jako člověk je pro nás bezvýznamný.“
„Teď už určitě,“ ozval se váhavě druhý hlas. „Ale tady nic není, jen jednoduché aparatury... podvedl nás. Lhal.“
„Viděl jsem jeho zprávu. Jeho výsledky. Nemohl experimentovat z ničeho. To zařízení schoval. Vrátíme se později. Jdeme.“ Pak už jen kroky, praskavé kroky a ticho.
„Musíme se odsud dostat,“ ozvala se po chvíli Rinian naléhavě.
O čem to mluvili?
„Musíme... moje noha, tak málo místa...“
O čem to mluvili? opakoval tiše Edrin. O čem...?
„Nevím, nevím, já... bojím se. Pomůžeš mi?“ zeptala se svého mirina.
Bylo to příliš rychlé, záblesk, ruka slepě natahující se do tmy, záblesk.
Rinian dopadla na všechny čtyři a zakňourala bolestí. Opatrně se pokusila sednout, aby ulevila bolavé noze, za stálého naříkání.
Něco nebylo v pořádku. Nevzpomínala si, co tu vlastně dělá? Podívala se na svoje ruce, jako by na nich mohla najít odpověď. Do dlaní měla zaryté kousky drobných kamínků a místy problikovaly kapičky krve. Chvíli na ně fascinovaně hleděla, ale najednou se jí paměť vrátila.
„Co tady dělají kamínky? Kde se tu vzaly?“ Vzhlédla. Zjistila, že sedí jen pár metrů před skříní. Většina stolů byla pokryta sutí a všude byl strašný nepořádek, na zemi se válely kusy kamenů přeházené přes sebe společně s nářadím, židlemi a knihami.
Stěna, řekl Edrin překvapeně.
„Co, kde?“ zeptala se Rinian.
Ta, co tu není.
Podívala se pořádně. Stěna naproti... zmizela. Z větší části. Tedy vlastně ne, jejími pozůstatky byl pokrytý celý pokoj. O tohle kamení si Rinian rozedřela ruce do krve.
Edrin najednou tiše vyjekl. Když otočila hlavu, aby se podívala, co ještě...
Zpod trosek vyčnívala zkrvavená vrásčitá ruka.
Seděla a zírala na ni, bez možnosti něco říct nebo si něco myslet. Čas se zastavil.
Rinian... zašeptal tiše Edrin. Rinian...Ty pláčeš.
***
Starý pán zemřel, zabil ho výbuch. Nebyl tak obrovský, ale protože stál v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, neměl šanci. Rinian a Edrin byli opět bez domova. Rozhodli se Diringův dům raději rychle opustit a přemístili se do trosek staré pevnosti, kterou před nedávnem objevili. Na povrchu toho moc nezbylo, ale sklepy se docela zachovaly, i když to bylo jedno veliké bludiště. Vzali s sebou jedinou věc – Diringův deník. Našli ho na zemi, asi vypadnutý z některé z polic a Rinian ho tam nedokázala nechat. Vzala ho s sebou, aby v něm našla vysvětlení. Pokud nějaké vůbec existovalo.
Brzy na něj ale zapomněli, protože měli jiné starosti. Rinianina zraněná noha a přemíra cestování způsobily, že se naráz zhroutila. Několik dalších dní bylo zlých. Horečky, vyčerpání a následky přemisťování ninijským prostorem udělaly své. V hlavě měla prázdno a bílo, jako když čerstvě napadne sníh. Edrin na ni mluvil ve dne v noci, ale Rinian ho stěží vnímala, natož aby chápala, co říká. Blouznila, nevěděla kdo a kde je, ani vůbec nic o světě. Nakonec se jí rozum začal vracet a žízeň a hlad ji vyhnaly ven. Za veškeré podpory svého mirina se vyplazila ven, přes veškerou bolest, a ta kaluž bahnité vody byla pro ni jako požehnání.
Dny ubíhaly a Rinian byla stále naživu. Dokonce se jí zahojila noha, otok jí splaskl a už se dokázala i postavit. Vzpamatovala se a vracela se jí síla, už se se vším nějak vyrovnala.
Po nějaké době, když jednoho večera seděla zabalená v pokrývce u ohně, si všimla, že jí u nohou leží kniha. Překvapeně ji vzala do rukou, docela na ni zapomněla. Matně si uvědomovala, že v prvních dnech na ní možná spala.
Nechceš se podívat, jestli tam něco nenajdeme? zeptal se Edrin.
„Proč musel zemřít?“ ptala se Rinian sama sebe s lítostí, která se jí v posledních dnech vytratila z hlavy a znova ji bolestně zasáhla. „Nikdy nic nikomu neudělal. Proč přepadli jeho dům a chtěli u něj krást? Proč ho zabili?“
Ta kniha, Rinian. Já vím, že je to strašné, ale uvědomuješ si, že nám jde možná taky o život?
„Dobře,“ zamumlala a začala listovat mezi stránkami.
***
„Znova jsem zažádal o pomocníky. Neodbyli mě, ale ani jsem nedostal odpověď. Ne, že bych jim nevěřil, to ne, ale skoro se začínám bát, že by na mě mohli zapomenout. Jenže bez někoho, kdo dokáže vstupovat do ninijského prostoru, nikdy nedovedu potvrdit své předpoklady!“
„Stále mi nikoho nepřidělili. Trávím většinu času čtením a překladem Rukověti cestovatele. Je to tak úžasná kniha! Jistě, je v ní pár omylů, ale když uvážíme, jak je stará, nezbývá než pokorně sklonit hlavu před naší minulostí. Mám jeden z prvních opisů, tedy, jeho kopii, stála mě ohromné jmění. Asi polovinu knihy zabírají nákresy, ninijská mapa. Žasnu stále nad tím, že mnohé staré symboly zůstaly zachovány, i když většinu z nich už dnes nikdo nepoužívá. Jak může něco přetrvat tak dlouho? Zvlášť v tom podivném světě plném pohybu a změn. Každý člověk dokáže tvořit své vlastní cesty, co tedy způsobí, že některé znaky vidí všichni? Je to uchvacující, musím pokračovat.“
„Konečně mi přidělili někoho na pomoc. Je to báječné! Radu určitě musely zaujmout moje poznámky. Přišel mi i dopis. Myslí si, že chci vydat nějakou studii nebo jen sestavit nějaký přístroj, ale vůbec mě nechápou. Instrument, který jsem jim do minulé zprávy načrtl, má jen podřadnou roli v mém bádání. Moje cíle jsou mnohem, mnohem vyšší.“
Další stránky byly hustě popsané, v některých místech i v několika vrstvách, náčrtky, výpočty, skvrny od jídla a pití, skvrny nejasného původu, propálené díry a podobně. Vypadalo to, že nad dalšími stránkami nestrávil někdo jen nějaké množství hodin, ale spíš úplně všechny, jako by nad knihou žil ve dne v noci. I pozdější zápisky byly o poznání méně čitelné.
„Vytipoval jsem několik bodů popsaných v Rukověti. Zkoušíme na nich přesun bez bezprostředního vjemu. Jednodušší případy jsme zvládli bez problémů, jsou oba moc šikovní. Ninijský prostor důvěrně znají a pohybují se v něm bez potíží, naučili se už i hledat směr bez map. Jsou opravdu nadaní, postupujeme rychleji, než se mi kdy snilo. Zkouším sestavit...“
Mnoho vzorců a spletitých kreseb.
„...měl by usnadnit pohyb v ninijském prostoru. Zlepšuje orientaci (ne všichni jsou tak nadaní jako mí mladí přátelé) a jednou, pokud se budeme dál snažit, pomůže přemisťovat se i obyčejným lidem. Jak rád bych to, čím je nutím procházet, zažil na vlastní kůži!“
„Mám starosti. Do výpočtů se mi musela dostat chyba. Čím dál častěji objevuji další vhodná místa v Rukověti, ale musím pečlivěji dbát na časové a časově - místopisné odchylky. Tvář krajiny se mění a popisy nejsou dost přesné. Procházíme spolu pečlivě každou trasu, ale stala se další chyba. Jestli to takhle bude pokračovat dál, budeme muset změnit postup a zpomalit tempo. A to jsme tak blízko!“
„Poslal jsem Radě další návrhy stroje, i když nevím, na co jim budou. Pořád mě nepochopili, citoval jsem jim dodatek z Rukověti. To je to, o co mi jde! Netoužím po slávě a jsem si vědomý nebezpečí, chci se dostat do míst, kde ještě nikdo nebyl. Nemohl bych na tu cestu nikoho jiného poslat, nikdo nemůže jít místo mě! Celý život nesním o ničem jiném. A konečně můj sen začíná dostává obrysy. To zařízení mi má jen ukázat, kudy dál. Stejně není ještě úplně hotové.“
„Poslední dopis byl snad ještě podivnější, než všechny předchozí, nicméně příznivý. Tolik zájmu o moji práci jsem doopravdy nečekal. Kdy přišla ta změna? Jenom zase nepochopili podstatu toho, co jsem se jim snažil sdělit, zajímá je jen význam přístroje. Mám jen jeden exemplář a nechce se mi ho dávat z ruky, není kompletní. Z peněz po rodičích si nemůžu dovolit vyrobit další, musím jejich žádost zdvořile odmítnout.“
A to byla poslední strana.
Zbytek byl už jen čistý bílý papír a bude věčně čekat na ruku, která už ho nikdy nepopíše.
***
„Já to nechápu. Proč? Vždyť ten přístroj ani nedokončil. Proč by měl zemřít kvůli takové maličkosti... Nedává to smysl!“ rozohňovala se.
Víš, třeba ho nechtěli zabít. Třeba jen prostě stál příliš blízko zdi, když to vybouchlo.
„Jistě, že stál!“ rozkřikla se Rinian a ozvěna jejího hlasu se nesla chodbami. „Ale oni tu stěnu nemuseli odstřelit!“
To je pravda, uznal Edrin.
Rinian si sedla zpátky na zem na svoje provizorní lůžko ze zbytků hadrů. Vedle tiše praskal oheň, nebyli daleko od východu a kouř se líně plazil ven. Přece jen, díky ohni tu bylo snesitelněji, a protože Rinian kradla dřevo, mohla si takový luxus dovolit. Alespoň něco se naučila z každoročního „výchovného programu“, který museli povinně absolvovat. Vždycky je vzali na pár dnů někam do lesa a nechali je tam samotné, ať si nějak poradí. Měli se tak naučit sebeovládání, souznít s přírodou a podobně, byla to stará tradice univerzity, datovaná někdy ze začátku jejího vzniku. Brali je postupně, aby na sebe náhodou nemohli narazit a třeba si pomoct, ale protože jsou všechny děti vynalézavé, velice brzo objevily nějaké ty fígly, jak si svůj strastiplný výlet zpříjemnit. Najít poblíž obydlí a odnést si trochu suchého, nařezaného dřeva patřilo mezi jeden z nich. Kdyby tehdy věděla, jak moc se jí tyhle zkušenosti později vyplatí...
Já vím, proč to udělali, ozval se z ničehož nic Edrin a přerušil tak nit Rinianiných vzpomínek.
„Víš? A jak to?“ ptala se nevěřícně.
Rinian, oni o nás nevěděli! Zapomněli na nás! Rinian začalo svítat.
„U všech bohů, univerzita zapomněla nahlásit, kam nás přidělili, viď? Před pár dny mi to nepřišlo důležité... To snad ne! Mysleli si, že všechno -“
- dokázal Diring sám. Museli si myslet, že ten přístroj dokončil a že ovládl ninijský prostor!
Poznání bylo ochromující. Proto se ten cizí narniga nehledal a tím pádem se mu dokázali schovat. Proto vtrhli do Diringova domu, když je odmítl poslechnout na slovo, byl příliš nebezpečný, takový objev! Ale za předpokladu, že sestrojil přístroj, byl už i nahraditelný. Bohužel, nepochopili ho. Stroj nidky nedokončil a Diringův život vyšel v niveč. Úsilí jeho vrahů bylo zmařeno. Leda...
Měli bychom se vrátit, řekl Edrin.
„Pro ty nákresy.“ Pro tu knihu, vyhrkli naráz.
„Cože?“ zeptala se Rinian.
Pro Rukověť. Jen tak pochopíme, o co Diringovi šlo.
„Myslím, že poohlédnout se po plánech je důležitější, představ si, kdyby se dostaly do rukou těm zrůdám,“ namítla narniga.
Ne, kniha je ta hlavní, odporoval Edrin.
„Nákresy!“
Kniha!
Došlo k rychlé a rázné hádce, ke které může dojít jen mezi dvěma bytostmi, které hádkám věnují dlouhý, láskyplný a intenzivní trénink. Po několika hlasitých a rozhořčených minutách nastalo trapné ticho.
Navrhuju kompromis, nadhodil Edrin.
„A jaký?“ zeptala se opatrně Rinian, stále napůl s chutí se začít dohadovat.
Každopádně se tam vrátíme.
***
Plížili se po tmě ztichlým domem. Rinian téměř neslyšně a s profesionálním šarmem zakopávala o změť na podlaze. Rozházené knihy, rozpraskané nádobí a zpřeházené zbytky nábytku jí připravili překážkovou dráhu, která byla skutečnou výzvou. Edrin si v duchu tiše povzdechl a napadlo ho, že jeho dokonalý plán utrpěl těžké rány. A představa o tichém a nenápadném plížení jakbysmet.
„Měli jsme sem jít mnohem dřív, jakou máme teď šanci něco najít?“ posteskla se Rinian, když se rozhlížela po zuboženém domě.
Buď ráda, že chodíš, chlácholil ji mirin. Dřív to prostě nešlo.
„Kde myslíš, že by mohl mít něco pro něj hodně cenného? Vzal by to do laboratoře?“ nadhodila.
Nevzal, zapochyboval Edrin. Ale mohli bychom zkusit pokoj, kde spával.
Byla to místnost v dolním patře, pod schody. I tady byla hromada přeházených věcí, ale ta se nedala přičítat cizímu zavinění. Takhle to tu vypadalo vždycky. Diring byl doopravdy geniální, možná až příliš. V jeho hlavě se tvořilo tolik myšlenek, že nebylo možné je uzavřít na jednom místě. A jejich lítý boj o životní prostor v Diringově hlavě se promítal do Diringova nejbližšího okolí.
Rinian si povzdechla a zanořila se do nižších vrstev.
Kdyby tušila, kdo je to archeolog, určitě by si tak připadala. Bylo to jako odkrývat poklad. Už už si myslela, že našla nějaké nákresy, ale ukázalo se, že je to nějaký starý nákupní seznam. A pak zahlédla koutkem oka jednu knihu. Na tom by nebylo nic divného, knih u bylo spousta, ale něco jí říkalo... a taky ano! Byla ta nenápadná zaprášená knížka v tmavých deskách, ale nápis „Rukověť“ se dal docela dobře přečíst. Samozřejmě, ležela úplně vespod, podle nepsaného pravidla vládnoucí vesmíru ztracených věcí.
Rinian po knize rychle chňapla a s notným supěním ji vytáhla.
Dumdumdum!
Pyramida z knih se naráz sesypala. Čarodějka držela knihu v náručí a nevěřícně zírala, aniž by měla tušení, co se stalo. Edrin se naštěstí vzpamatoval dřív.
Uteč! houknoul na ni. A někde podezřele bízko začaly dunit rychlé kroky a znít poplašené volání. Rinian pevně sevřela knížku a vyběhla ven z místnosti.
Právě včas, aby narazila do jednoho ze svých pronásledovatelů.
Bum!
Byl to chlap jako hora, o hlavu vyšší a v ramenou dvakrát tak široký než nebohá narniga. Nejdřív se tvářil překvapeně, ale okamžitě se mu po obličeji rozlil poťouchlý slizký úsměv.
„Kampak, děvenko?“ zeptal se Rinian. Ta na něj němě zírala, ale pak se mile usmála na oplátku.
„Břicho,“ řekla. Obr vykulil oči a s pisklavým úpěním se skácel na zem. Neviditelná rána ho zaskočila a donutila spadnout a tiše kňuče. Rinian ho přeskočila a utíkala dál.
Vyběhla schody.
Co to děláš? osopil se na ni Edrin. Za tebou! Sklonila hlavu právě včas. Svistot jí projel mezi vlasy, ale strop těsně nad ni zapraskal pod mocným nárazem.
Nenechte je utéct! ozval se cizí ženský hlas.
Jsme v bryndě, naříkal Edrin.
Rinian vyběhla nahoru do svého pokoje. Sebrala pytel, ve kterém měla pár svých věcí, a bezradně se rozhlížela.
Tak už konečně zmizni. Copak ti to nedochází? Zemřeme tady!
To tedy ano, zasmál se tvrdě ženský hlas.
Do schodů vyšel pomalu narniga. To šlo poznat hned, jeho roucho pokryté obřadními symboly nenechávalo nikoho na pochybách.
Usmíval se. Zle. Asi tak, jak se usmívá dravec na svou kořist. Nebo spíš tak, když ji dostane na zlatém talíři zalitou olivovým olejem a podává se dezert.
„Rád tě poznávám,“ řekl s úšklebkem.
Ten hlas, neudržel se Edrin. Nešlo zapomenout.
„My se známe? Tím lépe. oba víme, proč jste tady, ale vy to víte asi lépe. Dáš mi to?“ S nataženou rukou k ní pomalu kráčel. Stále ten úsměv. Rinian stála jako zhypnotizovaná. Upřeně na něj zírala a nebyla schopná se pohnout. Už stál skoro u ní a napřažená ruka jako by ji vybízela, aby se zbavila svého břímě. Rinian jako ve snu sledovala sama sebe, jak, bez ohledu an svou vlastní vůli, mu podává knihu.
A rána!
Něco se v ní přece jen zlomilo a nenechalo se ovládnout. Pořádně se napřáhla třískal objemným svazkem narnigu do hlavy. Celou svou silou. Ten se zmateně zapotácel a naprosto nenarnigovsky dopadl na zadek.
„Rozmyslela jsem si to!“ vykřikla Rinian a hystericky se smála. Znovu chytila pytel se svými věcmi a rozběhla se k oknu.
„Co myslíš, Edrine, jak moc jsme rychlí?“ křičela. A pak skočila.
Zapraskalo to.
Dopadla přímo na hromadu svého poctivě ukořistěného dřeva. Chvíli poplašeně mrkala, ale když si uvědomila, že to dokázali, rozesmála se.
Rinian? ozval se unavený hlas, který neměl ani sílu být vyčítavý. Mirin si svíral hlavu ve svých neexistujících dlaních a vyčerpaně si pro sebe mumlal.
Já jen, že si tě někdy strašně moc přeju zabít. Vážně. A nebo být mrtvý.
***
„To bolí, to bolí!“ naříkala narniga.
Máš, co ti patří. Jen si to hezky omyj. A natři si to tou mastí, když už jsi musela brát ty svoje krámy taky. Kdyby ses nezdržovala... To ti prospěje.
„Au! Když ono to štípe!“
To sis měla rozmyslet dřív, než jsi skákala. Pamatuj si, prvně se myslí, potom se skáče! huboval ji Edrin. Rinian namočila hadr v teplé vodě s bylinkami, otřela si záda a znovu zakňourala.
To se stává i těm nejlepším, prohodil Edrin sarkasticky, zvlášť když se pokouší svými vlastními zády štípat dříví! Měla ses přemístit mnohem dřív, už když jsi shodila ty knihy. A vůbec, buď ráda za těch pár modřin a strupů, mohla sis polámat žebra.
„Jenže tys mi říkal, ať uteču,“ bránila se. Edrin zavyl a obrátil oči v sloup.
Držte mě, nebo já ji přerazím! Hlavo dřevěná, kam jsi myslela, že máš utíkat?
„No...“ začala Rinian dlouze.
Edrin si povzdechl.
Co já mám s tebou dělat. Ale víš, co je zajímavé? Věděli o nás, čekali, kdy se vrátíme. To je jisté. A byl to zase on.
„Ten, co zabil Diringa...“ řekal Rinian.
Přesně.
„Ale to znamená, že musí vědět, že Diring nic nesestavil! Že všechno dokázal díky nám!"
Toho se právě obávám. Vypadali odhodlaně. Asi to nepochopí, zavrtěl Edrin smutně hlavou. Spíš si budou myslet, že mi to skrýváme. Co když jsme to zařízení ukradli? Nebo známe všechna tajemství starého pána? Rinian se zamračila.
„Přece nemůžou být takhle hloupí. Každý, kdo Diringa znal...“ odporovala mu.
Ehm, odkašlal si Edrin významně.
„Nebo můžou?“
Proč myslíš, že by na nás jinak čekali? I se svým narnigou? Museli tam hlídkovat už pěknou řádku dní, nevzpomínáš si? Už to nějaká doba bude, co jsme odešli.
„Na tom něco bude,“ povzdechla si Rinian a s tichým klením se začala zavazovat rány. „A víš, co je zvláštní? Měl róbu představeného, to se mi nelíbí. Nepamatuju si ho z univerzity.“
Já taky ne. Tím hůř pro nás, nějaká nová změna.
„Máme strašně málo informací, chtělo by to zjistit, co se děje. A navíc, dochází jídlo. Možná bychom měli někoho navštívit.“ nadhodila. Edrin se zakabonil.
Chceš krást i jídlo, dřevo ti nestačí? Její mirin tenhle její způsob vyřešení problému neschvaloval, i když většinu doby taktně mlčel.
„Ne, myslela jsem Mildeho. Je to jediný přítel, kterému se dá věřit. Vzpomínáš? S Narjou sis docela rozuměl.“
Narja, sladká Narja, na tu nejde zapomenout, zasnil se Edrin.
„Neřeháněj, a tak blízcí jste si nikdy nebyli,“ namítla Rinian. Edrin se zatvářil ublíženě.
Ale mohli jsme. Nemusíš hned zraňovat moje city... Dobře, jsem pro, zajdeme na malou návštěvu.
***
Byla noc, když se vydali na cestu. Zaklepala pětkrát na zadní dveře. Za nimi se ozvalo tiché:
„Kdo to u všech ďasů... Rinian?“ Za pootevřenými dveřmi vykukoval nervózní obličej.
„Ráda tě vidím, Milde. Můžu dál?“ ptala se Rinian s úsměvem.
„Promiň, jistě, jen pojď,“ pouštěl ji dovnitř, „to víš, chvíli mi to trvalo. Bylo jsem o polovičku menší, když jsme se dorozumívali takovými signály. Už jsem zapomněl, že to znamená - to jsem já, pusť mě dovnitř. Je to dávno, co jsme si spolu naposled hráli.“
Ráda vás oba vidím, ozval se milý dívčí hlas.
„Taky jsme rádi, že vás vidíme po tak dlouhé době,“ odpovědla Rinian.
Velmi rádi, dodal rychle Edrin.
Opatrně se namačkali ke stolu. V Mildeho domě bylo stěží pár místnosti, ale všechen nábytek byl rozmístěný tak, aby kolem něj prošel jen jeden člověk. Pro dva narnigy u jednoho stolu téměř nebylo místo.
„Máš to tu hezké,“ chválila Rinian, „tolik jsem ti záviděla, že půjdeš po škole hned do vlastního.“
„Nestěžuju si. Ale, řekni mi, co tu děláš? Myslel jsme si, že už snad nejsi ani živá! Slyšeli jsme strašné věci!“ vzmohl se Milde konečně na slovo. Neměl svůj obvyklý ospalý výraz ve tváři, vypadal spíš nervózně, snad až vyděšeně.
Říkali, že jste někoho zabili, okradli ho a teď se skrýváte, upřesnila Narja.
Cože? To je odporná lež! vybuchl Edrin.
„Právě proto jsme tady,“ řekla Rinian. „Tedy, ne, není to pravda, snad až na to skrývání se. Ale vůbec nic nevíme. Potřebujeme informace, dostali jsme se do poměrně složité situace.“
„Co chcete vědět?“
„Prvně nám řekni třeba o změnách na univerzitě,“ nadhodila Rinian.
„Vidíš, to je taky celkem nové... Na celkem vysokou pozici se dostala nová tvář. Jak on se...“ přemýšlel Milde.
Derdon, myslím, řekla Narja. Jeho mirinem je Zilla, strašná ženská. Nemám ji ráda. Je divná. A oba jsou dost ctižádostiví, takové mocenské typy.
„To máš pravdu,“ přitakal jí narniga. „V Představenstvu to teď docela vře. A v Radě taky. Vždycky měli pocit, že nový představený by měl pocházet právě z Rady, připadají si podvedení. A pak ty ostatní změny.“
„Jaké?“ zajímala se Rinian.
„Hodně lidí odešlo, hodně přišlo, dost narychlo. Přičítá se to vlivu toho nového, ale nikdo mu nemůže nic dokázat. Někteří odcházeli z vážně divných důvodů.“
Tak to jsme v pěkné kaši, povzdychl si Edrin.
Co se stalo? Vždyť jste říkali, že za nic nemůžete.
„Nemůžeme a oni to vědí. Ale myslí si, že můžeme za co jiného, i když za to taky nemůžeme... no je to složité. A asi jsme se znelíbili tomuhle, tomu...“
Derdonovi, doplnil Edrin. A on po nás jde.
„A jestli teď získal takový vliv, tak se z toho už nevyhrabeme,“ zasmušila se Rinian.
„Snad nebude tak zle,“ chlácholil ji Milde. „Tak tu zůstaň pár dní, jestli nemáš kam jít, a vyřešíme to.“ Rinian na něj překvapeně zírala.
„To jako vážně?“ ptala se nevěřícně.
„No jasně,“ pokrčil rameny Milde.
„Díky. Jsi vážně přítel. A... ještě jedna věc. Neměl bys něco k jídlu?“
***
Po dlouhé době si Rinian opravdu odpočinula. Dostala najíst, umyla se, cítila se báječně. Vzbudila se svěží do krásného nového dne. Vykoukla z okna.
„To je nádhera, venku je tak hezky, nebe bez mráčku, támhle někdo jde... no prostě krásně.“
Támhle někdo jde? A kdo? zeptal se Edrin. Rinian se tvářila zaraženě a chtěla mu odpovědět, ale nestačila říct ani prní slovo. Neviditelný náraz s ní mrštil o stěnu. Pokoušela se sebrat aspoň na všechny čtyři, ztěžka lapala po vzduchu a snažila se nabrat vyražený dech. Moc to nešlo, svět kolem ní se motal, matně si uvědomovala nějaké ruce, a že ji Edrin volá. Konečně svět trochu dostal barvy a jí se podařilo nadechnout.
„Proč?“ zasípala, když mohla mluvit.
„Nic nechápeš,“ ozval se popuzený hlas, Mildeho hlas, „Vůbec nic! Jsi zločinec a na útěku, je mojí povinností nahlásit, kde zrovna jsi!“ Byl rozčilený a vypadalo to, že se spíš pokouší přesvědčit sám sebe, než Rinian. V místnosti stáli dva muži, samý sval a šlacha, v obličeji ani náznak po nějakém výrazu. Chytili Rinian a zvedli ji ze země.
Ty zrádce, ucedil Edrin. Jak dlouho se známe? Skoro celý tvůj mizerný život! Vyprávěl jsem ti příběhy, když jsi byl malý, protože ses v noci bál tmy! Copak pro tebe přátelství nic neznamená? Mildenovi zasvítily oči a prosebně se podíval na člověka za sebou. Edrinovi to najednou došlo.
Tak peníze? Doufám, že ti za to budou stát! A ani ty Narjo? Proč? ptal se dál rozhořčeně.
Jak řekl Milde, jste teď zločinci, odpověděla mu ledově. Nemůžeme vám věřit. Ty to možná nechápeš a je ti to jedno, ale já svou druhou šanci nehodlám promarnit. Řekla to tak rozhodně a bez milosti, už jen způsob, jakým mluvila doháněl Edrina téměř k šílenství.
Narjo, řekl jí a hlas mu přeskakoval zlostí, my už se nesetkáme. Protože ty skončíš v Jamách zásvětí, kde končí všichni vrazi a zrádci. Vzpomeneš si ještě na mě,až bude po všem. Narja se zatvářila poplašeně. Způsob, jakým to Edrin řekl, zněl skoro jako kletba Jako každý mirin i ona byla nervózní, když se mluvilo o zásvětí. Víc vyděsit a urazit ji naráz jednou větou Edrin snad ani nemohl.
„Jen je nech,“ zašklebila se Rinian, která už trochu nabrala síly. Oba svalovci ji zvedli ze země a teď ji drželi pod pažemi, takže vypadala trochu legračně, protože měla nohy notný kus nad zemí. Ale do tváře se jí už konečně začala vracet barva.
„Aspoň tebe, Milde, chápu. Beztak jsi to udělal jen proto, že jsem si s tebou nechtěla nic důvěrnějšího začít.“ Milde se kousl do rtu a okamžitě zrudl až po špičky uší.
„Odneste ji pryč,“ procedil k jednomu z mužů šeptem. Rinian ignorovala, že ji vynášejí z místnosti a ještě za ním volala.
„Víš, já se nezlobím! Ale protože jsi kamarád, dám ti radu - až budeš chtít ženě dokázat, že jsi ten pravý, dělá se to jinak!“
Muži ji vynesli ven z místnosti, ze dveří a nesli ji ven, pořád tak směšně s nohama ve vzduchu.
„Kam mě to nesete?“ zeptala se jich. „Víte, já můžu docela dobře jít i sama,“ navrhovala. Ale její únosci ji docela ignorovali. Místo dopovědi profesionálně mlčeli a monotóně pokračovali v chůzi, nijak zvlášť rychle, ale vytrvale.
Rinian se brzo začala nudit. Edrin byl skleslý a zahloubaný do svých vlastních myšlenek a cesta vůbec neubíhala. Jako dva kamenné stroje, které se nikdy neunaví, pokračovali její únosci stále vpřed, tak, jako by na to měli celou věčnost.
Už jen pozorování cesty ji unavovalo. Cesta před nimi jako by snad stála, táhla se od nekonečna k nekonečnu. Chvíli Rinian pochybovala, jestli vůbec jdou, ani by se nedivila, kdyby zjistila, že ti dva pochodují na místě. Slunce svítilo a bylo tak teplo...
No to mě podržte, ozval se znenadání Edrin a bylo mu jedno, že ho slyší i ti dva hromotluci. Ona snad usnula!
***
Rinian ještě spala, když se ozvalo:
Tady ji nechte.“ Zase ten známý hlas? Nebo se mu to zdálo? Edrin nedovedl říct, byl ospalý. Bál se, že si Rinian provedla při nárazu něco s hlavou. Ani ona by snad nemohla v takovou chvíli spát?
Vstávej, zamumlal a pokoušel se ji vzbudit. Tentokrát to zabralo. Víceméně.
„Sožeto? Néé, ještě chvíli, jánikám... mmmm... nejdu...“ zabručela svoje obvyklé ranní heslo.
Pokusila se otočit na druhý bok, ale najednou zjistila, že za sebou táhá nějakou strašlivou tíhu. A divně to chřestělo. I její tělo mělo ještě nějaký pud sebezáchovy a tohle ji zcela probudila.
„Hmmm?“ otevřela zalepené oči, které se jí v zápětí rozšířily úžasem a hrůzou.
„Řětěz!“ vypískla. Na jedné noze měla okov a nepříliš dlouhý řetěz ji druhým koncem poutal ke zdi.
„Ano, má milá,“ řekl Derdon a každé slovo mu skřípalo mezi zuby, „To proto, aby náš rozhovor nebyl přerušen tak náhle jako minule.“
„Já bych si tak přála, abych se vzbudila po tom večírku a zjistila, že mám kocovinu a že mě trápily jen noční můry,“ povzdechla si Rinian.
Mě by spíš zajímalo, proč se nás nesnaží zabít, zašeptal podezřívavě Edrin.
„Ale víte, co by mě vážně překvapilo?“ ignorovala ho Rinian a pomalu se začínala utápět v záchvatu hysterie. „Kdybych se jedno ráno vzbudila a nikdo mě nepřivazoval řetězem, mí přátelé by mě nezrazovali, a nikdo by žádného z mých známých nezabil! Nebo se všichni nesnažili zabít mě! Protože to by byla aspoň nějaká změna!“ rozkřikla se.
Derdon ji pozoroval se stále stejným povýšeným výrazem ve tváři, jako mlčenlivá socha boha pomsty. Jen dobrý pozorovatel by v jeho očích zahlédl záblesk zlomyslného potěšení. Rudá róba ve světle svíček slabě zářila a připomínala krev.
Edrin se na něj mračil a pokud zapojíme trochu představivosti, probodával ho pohledem.
Co po nás chcete? zavrčel o něco méně výhrůžně, než měl původně v plánu.
мVy víte co chci,“ odtušil zlověstně mág. „A taky víte, že já to dostanu. Proto byste si měli uvědomit, že nemá smysl mi odporovat. Kdo si vás najal?“ Jeho hlas se zařezával do masa jako tenké kovové ostří.
Utečme, zašeptal Edrin.
,Já bych ráda, ale nejde to,‘ zalitovala Rinian v myšlenkách. ,Je to divný řetěz, svírá mě tak pevně, musím na něj myslet... nemůžu se soustředit... ach moje hlava... Snažím se, ale prostě to nejde!‘
U všech ďasů, jak to?
„Tak bude to!“ Nehybný výraz na Derdonově tváři utrpěl malý kaz, který se postupně šířil jako prasklina na zrcadle. Přemáhaný vztek už nešlo skrývat a maska předstíraného klidu jako by spadla.
Dejte nám to! vyštěkla Derdonova průvodkyně.
Narniga udělal pár rychlých kroků k sedící Rinian a bolestivě ji zvedl za rameno. Rinian na něj hleděla napůl jako ve snách a napůl ochromená hrůzou, stejně jako motýl, který neodolá a vlétne do plamene, kde shoří na popel. Fascinovaně sledovala jeho oči, v nich viděla svůj vlastní odraz a přemáhanou touhu chytit ji za úzký krk a začít ji škrtit.
„Dej... nám...to,“ zasyčel. Jednou rukou ji stále držel za rameno, ale tou druhou ji bolestivě štípnul do tváře. Očividně se přemáhal, než jí za chvíli ublíží mnohem víc.
Rinian se zamračila. Nesnášela tohle gesto a proto zareagovala okamžitě a bezmyšlenkovitě. Zachovala se tak, jako když bývala malá, tehdy se jí to mnohokrát vyplatilo. Vycenila zuby a chňapla po narnigově ruce. A protože ho to překvapilo, měla dost času na to, aby skousla.
Derdon zavyl bolestí a uskočil pár kroků zpět. První zděšení v jeho tváři rychle vystřídal hněv, který se proti Rinian vzepjal jako tornádo.
Rinian se rychle přikrčila a připravila se na odražení kouzla. Bála se, že nemá moc šancí, Derdon byl určitě silnější a zkušenější.
Fííí, fíííí!
Měla štěstí, kouzla kolem ní svištěla jedno za druhým a klepala do zdí. Derdon byl bez sebe vzteky a nedovedl moc mířit, ale minul vždycky jen o chloupek. Bylo otázkou času, než...
Aspoň nás vyslechni! vykřikl Edrin. Všechno je jinak! Požádám o soud!
Blázínku, zasmála se Zilla, my jsme tví soudci i kati - a ty jsi odsouzený! To neuděláš! Mlč a raději klidně zemři!
Že ne? VOLÁME SOUD, ABY ROZHODL O NAŠÍ VINĚ! vykřikl Edrin o poznání hlasitěji. Jeho hlas duněl a odrážel se do zdí.
On to opravdu udělal, podivila se Zilla.
„Edrine, to ne...“ zašeptala Rinian a oči se jí leskly hrůzou.
Já musel. Neměl jsem na výběr... řekl Edrin. A všechno zmizelo.
***
„Kdo nás povolal?“
„Čeho si žádáte?“
„Kdo se odvážil?“
Hlasy. Rinian se probírala jako ze sna. Ležela na zemi ve zšeřelé místnosti.
Rinian, vzbuď se, šeptal roztřeseným hlasem Edrin.
Promnula si oči a pokusila se zaostřit. Chvíli se bála, že má něco s očima, ale pak zjistila, že obrysy na tribunálu jsou doopravdy rozmlžené. Nebylo na ně pořádně vidět. Matně rozeznával černé kápě, které měl každý z nich na hlavě. Byla jí zima. A měla strach.
„Jsme tady.“
„Čekáme.“
„Mluvte.“
„Rád bych začal já, jestli dovolíte,“ ozval se jedovatý hlas vedle ní. Lekla se a rychle vyskočila, za zády jí stál Derdon a oči mu plály. Nedíval se ale na ni, upíral oči na tribunál a každého ze soudců jimi probodával. „Jsem druhá strana a přeji si začít, protože jsem byl proti své vůli unesen ze svého domu.“
„Budiž,“ přikývl tribunál sborově. A Rinian se znovu propadla do tmy.
„Edrine, Edrine!“ zanaříkala jako když byla malá a vzbudila se z noční můry. Jenže tentokrát se jí nedostalo žádné odpovědi.
„Uklidni se prosím,“ ozvalo se vedle ní tiše, okamžik předtím, než se rozhodla začít křičet. „Neslyší tě. Drží vás zvlášť.“ Rinian se snažila zjistit, kdo to mluví, ale tentokrát byla tma neproniknutelná. Neznámý se ji asi pokusil uklidnit, ale nepodařilo se mu to. Rinian se roztřásla hrůzou.
„Je pryč? Cože? Ne, neberte mi ho, já...“ škytla. „Já... už nevím, jaké to je, být sama...“ Bylo to tak dávno, jako ve snu. Vždycky tu přece byl... Hlas se tichounce zasmál.
„Neboj se, ještě není pryč. Ještě ne. Jen nemůžete k sobě. Soud posoudí vaši žádost. Proti komu se hájíte?“
„Derdon,“ zašeptala. Hlas se zarazil.
„Snad ne ten? Co vás to napadlo! Nevím, jestli máte šanci vyhrát, má pod palcem kde koho,“ řekl ztrápeně. Rinian se znova dala do pláče a škytání.
„On... Edrin... chtěl mě jen chránit... bála jsem se umřít. Já nevěděla.. tohle je to horší! Samota...“ Cítila se tak prázdně a neúplně.
„Máte ještě naději. Nechtěl jsem tě vyděsit. Třeba to dobře dopadne. Pojď, je čas.“
***
Bez svého mirina si připadala víc než nahá a strašně zranitelná. Stála v hustém šeru před porotou, ale byla si jístá, že oni ji vidí. Není horší trest pro narnigu, než zůstat sám. Už je to tak dávno, co byla bez Edrina, zapomněla, jaké to je. Jako by ji okradli o kousek jí samé. Chápala, proč to Edrin udělal. Jenže už si nebyla jistá, jestli by smrt nebyla jednodušší. Život o samotě? Jen při té myšlence se otřásla.
Začalo se pomalu rozsvěcet, nejdřív jen jemně, ale za chvíli si musela skrýt oči v dlaních před bolestí.
„Rinian, neseš odpovědnost. Každý narniga má právo předvést Soudu svou žádost. Pokud jsi nás přivolala neprávem, poneseš následky.“ Narniga přikývla a její oči si pomalu zvykaly na světlo.
Tma byla pryč, všude bylo příjemné světlo, i nad tribunou. Černé róby soudců byly vidět jasně, ale tváře měli stále jakoby rozmlžené. Když trochu uhnula pohledem, všimla si, že před tribunou stojí stůl s jednou židlí. Vytřeštila oči a zalapala po dechu.
„Cože?“ vydechla.
„Snad sis nemyslela, že jsme lidojedi,“ řekl vlídně jeden ze soudců. „Jen si vezmi, napij se najez se.“
Rinian opatrně šla a sedla si za stůl. Ještě chvíli pokukovala po tribunálu, ale když viděla, že ji povzbuzují kýváním, neodolala. Byla příliš unavená a hladová, než aby dbala na dobré způsoby a začala se bezostyšně cpát. Mezitím se jí postupně vyptávali a ona nadšeně odpovídala. Dostala najíst, byla pryč ze tmy a zimy, takže byla strašně vděčná a toužila se podělit o každou informaci.
Euforie z ní ale po nějaké době začala opadat. Najednou si všimla, že se některým tématům jako by vyhýbají. Když mluvila o tom, jak se vrátili s Edrinem pro knihu, vždycky odvedli řeč jinam. A když chtěla začít sama, rychle se jí ptali na něco jiného.
„Dobře, Rinian,“ povzdechl si jeden, když domluvili. „Doufáme, že nám odpustíš.“ Rinian čekala hodně, ale tohle ne. Zamračila se.
„A co? To, že si nechcete poslechnout, jak to celé bylo?“
Jedna rozmlžená hlava se neklidně zavrtěla. Rinian měla pocit, že nervózně pomrkává, i když netušila, jak na to přišla.
„Pochop, Derdon nám řekl svou verzi a my...“ lovil slova jeden ze soudců.
„No jen to řekni!“ ohradil se jiný. „My se prostě bojíme vědět víc. Ale o to nejde. Provedli jsme něco mnohem strašnějšího.“
„Snad nás pochopíš,“ dodal další.
Rinian strnula hrůzou. Upírala na ně dvě velké vyděšené oči a zase si připadala jako, malá, když jí hrozilo vyloučení. Nebo spíš mnohem hůř. Protože se bála vyloučení ze života.
„A co?“ špitla.
„Musíme tě vyhostit,“ zašeptal kdosi.
Rinian si úlevou oddechla. Ale to trvalo jen chviličku. Pak jí došel význam toho prohlášení.
„Vyhostit?“ vyjekla. „Ale za co? Já nic neprovedla!“
„Pochop, nemůžeme tě jinak ochránit nepřežila dlouho. Derdon by to zařídil,“ řekl někdo hořce. Rinian zrudly tváře vztekem.
„To není pravda! To vy se bojíte a snažíte se ochránit sami sebe! Bojíte se, že vás najde jednoho po druhém, prokoukne ty vaše převleky a jednoho po druhém vás zničí. Vy... jste zbabělci. Žádný... zpět žádný narniga by se takhle nezachoval.“ Nejdříve se rozzuřeně rozkřikla, ale končila téměř šeptem. Všichni ji slyšeli a sálem to zašumělo. Občas se ozvalo něco jako: „To je urážka!“ „Jak se opovažuješ?“ „Jakým právem?“ „Ty nedochůdče!“ „No tohle!“
„Vám je jedno, že zemřel člověk,“ pokračovala Rinian dál. „A bylo by vám jedno, kdybych zemřela i já. Takhle to vlastně jen odsouváte. A zemřou další. To, na čem pracoval starý pán, mohlo změnit svět. A nejen nás. Jste stejní blázni, jako je Derdon.“ Ruch na tribuně ztichl a všichni bez dechu zírali na mladou narnigu, která jim jako sůl vmetla do očí nepříjemnou pravdu.
„Počkám si na oficiální rozsudek,“ řekla.
„Dobře,“ odpověděl tribunál.
***
Na okamžik se zase ocitla ve tmě. Ale nebyla sama.
Vypadáš docela rozzuřeně, jako bys nebyla na výslechu, ale jako bys vyslýchal ty je, ozvalo se unaveně. Nevíš, že rozčilování ničí zdraví?
„Edrine!“ vypískla narniga. „Kdes byl? Já... jsem... bylo toho tolik!“
Víš, že ani nevím? Je mi jako bych se zrovna probudil ze tmy,“ otřásl se. Ale doufám, žes nedělala ostudu, mladá dámo.
Rinian se ušklíbla.
„Ostudu? No já ne. Ale uvidíš sám.“ Edrin tázavě pozvedl obočí.
Ale na vysvětlování nebyl čas. Svět kolem nich se rozzářil oslepujícím světlem.
Znovu stáli před tribunálem. Vedle Rinian stál Derdon a potměšile se usmíval. Narniga se otřásla. Jeden ze soudců povstal a rozvinul svitek a začal číst.
„Slyšte rozhodnutí narniga, Rinian se uchýlila k Soudu kvůli starosti o své bezpečí. Její žádosti se vyhovuje.“
Derdon zbledl a zadíval se do tribuny. Pod jeho pohledem se všichni otásli a celý tribunál se zachvěl pod náporem větru.
Přesně tak, smál se Edrin, děkujeme! Rinian ho chtěla zarazit, ale hlasatel pokračoval.
„Derdon vznesl obvinění týkající se krádeže nebo ukrývání vzácného předmětu. I jeho žádosti se vyhovuje.“
Vy zrádci, vydechl Edrin překvapeně. Derdonovi se vrátil úsměv na rty.
Kde jsme to skončili, nebožátka? Roztrháme vás, kousek po kousíčku, smála se Zilla šíleným smíchem.
Jak jen mohli? děsil se Edrin. Jak?
,Neboj,‘ pošeptala mu Rinian. ,Dají nám šanci přežít. Jen by mě zajímalo, jak se z toho vymotají, nemůžeme mít pravdu oba.‘
Tak to jsem jim vážně vděčný, zamumlal Edrin.
„Jako polehčující okolnost se ukázalo, že narniga nezcizila nákres, ani zařízení, že byl schován bez jejího vědomí. Proto jí bude ušetřen život. Ale protože odmítá prozradit umístění předmětu, bude jí vyměřen druhý nejvyšší trest. Vyhoštění.“
Derdon stál a nebyl schopen slova. Zillin bláznivý smích vymizel do ztracena. Rinian si smutně prohlížela své soudce a už ani neměla sílu, být na ně naštvaná. Radši se pokoušela uklidnit Edrina, který chtěl něco neslušného vykřikovat.
„Rozsudek nabude platnosti ihned. Mají zúčastnění nějaké námitky?“ ptal se hlasatel.
Rinian zavrtěla hlavou. Derdon chvíli váhal, oči se mu leskly zlostí, ale nakonec také zavrtěl hlavou.
Hlasatel přikývl. Smotal svitek a vyslovil formuli. Svitek obalily jazyky oranžového světla a na svitku se pomalu začalo žhnout zanemní. Od této chvíle se Rinian stala vyhnancem. A všechno zase pohltila tma.
***
Rinian se probudila. Celou noc měla zlé sny, v hlavě jí stále zněla poslední Derdonova slova, než zmizeli. Vyhrožoval ji, že si ji najde, a pak jí sliboval, že jí sloupe maso z kostí nebo něco podobně příjemného. Očividně zuřil. Rinian mu zase utekla a on vypadal, že není zvyklý, aby mu někdo odporoval.
Ve snu ji honila jeho hlava, která ji chtěla kousat do kotníků, tak před ní šplhala na strom. Když sen vyprávěla Edrinovi, smál se.
Mělas ho kopnout, ne šplhat na strom. Ale stejně je to nespravedlnost.
Rinian přikývla a začala prskat písek. Měla ho všude. Večer ještě vysvětlila Edrinovi, co se stalo, když spolu nebyli. Nevzal to zle. Spíš o něco hůř. Její slovník se obohatil o nové urážky. Překvapeně se přistihla, že se Soudu zastává.
Písek její myšlenky zase posunul do současnosti.
„Mám pocit, že když mrknu, chrastí to,“ stěžovala si.
Proč jsme je vlastně museli poslechnout? Nemůžu si s námi přece dělat co chtějí! rozhořčoval se Edrin dál.
„Ale můžou,“ připomněla mu. „Nevzpomínáš? Potom, co nás dva dali do hromady jsme museli přísahat, že se podřídíme Soudu a budeme dbát jeho rozhodnutí. Nebo něco tak. Nenechali by nás studovat, kdybychom to neudělali.“
No jo, no jo, bručel. Ale já si vždycky myslel, že jsou tu od toho, aby nás bránili! Je to nefér.
„Já vím, že jsou to hnusní zrádci, ale podívej se, žijeme. A to se počítá,“ řekla Rinian. Vstala s tím, že na chvíli vykoukne ven. Cestou párkrát zakopal rozplácla se do písku, který dovnitř navál vítr. Prskala pak pokaždé o něco víc rozhořčeně.
Žijeme, ale na jak dlouho? Za chvíli nás to tu pohřbí zaživa. A když vydržíme, on už si nás najde. Je to blázen. Umřeme, pokračoval Edrin ve svém chmurném monologu. Rinian mu nevěnovala pozornost.
„Už není písečná bouře,“ řekla zvesela, když odhrnula improvizované dveře. Vytřásla si písek z vlasů a užívala si toho, že je venku slunce. Na chvíli si sedla mezi trosky města, ve kterých se schovávali, před jejich „domek“. To byla vlastně jediná nezřícená místnost z původní budovy. Jako všechno tady kolem i tohle stavení pomalu podlehlo nánosům času a písku.
A pasu nosila stále přivázaný měch s vodou, pořádně se napila. Ve stínu zbořeniště bylo dobře, snad by se dalo říct až příjemně. I horko se dalo docela snést.
Umřeme, zopakoval Edrin znova, tentokrát už trochu netrpělivě. Hej! Rinian!
„Hm, jistě, jo,“ zamumlala pořád se dívala kamsi před sebe.
Ty mě vůbec neposloucháš, prohlásil vyčítavě.
„Hm, co? No jo, promiň,“ omlouvala si Rinian zamyšleně. „Cos to vlastně říkal?“
Umřeme, zasyčel její mirin ledově.
„To jo,“ přikývla. O tom se nedalo diskutovat. Byla to pravda.
Ale co kdybychom zkusili, však víš co, významně na ni zamrkal. Očividně si tenhle rozhovor celou noc promýšlel v hlavě.
„Cože? Co vím?“ ptala se Rinian zmateně. Edrin si bolestně povzdechl.
Tamto, přece. Včera jsem o tom mluvil.
„Tak o rozhodně ne! Vždyť by to byla sebevražda!“ Edrin nic neřekl, jen čekal. Těžko říct, jestli se jim hnal Derdon v patách jako větrná smršť, nebo jestli byli zatím v bezpečí. Času mohlo být málo, jak chtělo, ale některé věci se uspěchat nedají. Třeba Rinian.
„Nebo ne?“ nadhodila opatrně po chvilce. Zdálo se, že jí to pomalu, ale jistě dochází.
„Vždyť ono je to vlastně jedno, viď,“ řekla konečně.
Právě, souhlasil Edrin.
„Přesvědčil jsi mě. Asi to bude to nejlepší, co se dá dělat. Jediné, co se dá dělat.“
Přesvědčil? Bezva. V tom případě ti chci říct, že jsem každopádně proti, oznámil jí vesele.
„Co?“ vyrazila ze sebe Rinian, na tváři výraz absolutního zmatku.
Podívej, vysvětloval jí Edrin trpělivě, to já tě mám na starosti a jsem to tím pádem já, komu mají takové šílenosti vadit. Navíc, nechci umřít.
„Ne?“ zeptala se ho Rinian a opatrně volila slova. „Ty se... hmm... bojíš?“
Já? Bát se? Já a bát se? Nikdy! No, řekněme prostě, že je tahle myšlenka pro mě poněkud nepohodlná. Tak. Rinian se rozesmála. Vstříc nebezpečí bylo najednou všechno tak zábavné a snadné.
„Jdeme! Když zemřít, ta s úsměvem! Však máme ještě nějakou šanci na přežití,“ dodala směrem k Edrinovi, když si všimla jeho poplašeného výrazu.
Vstala a začala ze sebe znovu oprašovat písek. Šla dovnitř a naposledy se rozhlédla po svých zaprášených čtyřech koutech. Docela ji těšilo, že je opouští. Vzala si do svého vaku přes rameno pár nejnutnějších věcí, hlavně zásoby jídla a vody, které dostali při svém vyhoštění. Soudci se očividně cítili provinile za to, co jí provedli.
Šanci na přežití? A co třeba na přežití vcelku? úpěl Edrin.
„To jsem neřekla,“ usmála se Rinian. „Věř mi, vím co dělám. Teda, skoro.“ Chvíli přemýšlela, ale nakonec se rozhodla, že si s sebou ten papír nevezme. Přišlo jí to zbytečné. Opatrně ho vytáhla z vaku a dala ho na zbytek něčeho, co doteď používala jako židli i stůl. Zatížila ho kamenem a připadala si trochu hloupě, ale nemohla si pomoct. Chtěla tu po sobě něco zanechat.
A to bylo všechno. Už mohla jít. Zvážněla.
„Může nás to zabít. Asi nás to zabije,“ řekla Edrinovi.
Nic jiného nám stejně nezbývá, vrtěl hlavou mirin. Jinak můžeme jen čekat, dokud nepřijde konec. Tohle není naše poslední, ale jediná naděje. Derdon je skřípne a zjistí, kde jsme. Je to šílenec a má na nás vztek. Nezastaví se jen tak. A nakonec, nejsme od něj bohužel zas tak daleko. Víš co? Radši začnu věřit na tu šanci na přežití. Je lepší umřít možná, než určitě.
„My dva proti celému světu,“ zašeptala. Byla trochu nervózní. Věděla, že je dobrá. Jenom doufala, že je dost dobrá, protože jinak bude za chvíli mrtvá.
Svět se rozplynul a zmizel. Rinian si připadal skoro stejně jako při hodinách cvičení u starého pána. Překvapeně zjisitla, že se tu cítí dobře. Bylo bláznivé, že si zrovna tady připadala příjemněji a bezpečněji než ve skutečném světě.. Docela ji to pobavilo.
„Co hledáme?“ zeptala se jako obvykle.
Těžko se to dá popsat. Musíme jít mnohem hlouběji, odpověděl jí mirin.
Všechno kolem ní se zachvělo znova.
To je lepší. Počkej... už to vidím! Jdi kousek dál, pobízel ji.
Ušla jen pár kroků po cestě z černé nicoty a uviděla to také. Byli ve středu spirály. Cesta dál nevedla. A nebo vedla? Jak se to vezme.
Cesta se ztrácela ve víru. Rinian se zadívala do nejtmavší tmavé barvy, jakou kdy viděla. Obyčejná černá by se v tomhle víru vyjímala jako papoušek na pohřbu. Ztrácela se cesta ve víru nebo byla samotná cesta tím vírem? Nevěděla. Jen cítila tu ohromnou sílu, ledový vítr, který ji vtahoval dovnitř.
„No to snad ne,“ vydechla.
Ale jo. Do neznáma to vede jedině tudy. Šance na úspěch? Mizivá. Ale stojí to za zkoušku, co myslíš? Rinian se usmála.
„To víš. Jdeme? Dobře, jdeme.“
Pak se zhluboka nadechla a zavřela oči.
A pak skočila.
***
Do prázdné místnosti se dál sypal písek. Nebyla vlastně tak prázdná, písek dostával pomalu a jistě do všech koutů, ale pořád tu byly místa, která mu ještě odolávala. Uprostřed místnosti byl jeden větší a hranatější kámen, než se tady v té suti dalo čekat. Možná to kdysi býval i stůl, ale taky možná ne.
Každopádně na něm ležel sežmoulaný papír, zatížený malým kamínkem. Na něm stálo:
„Autora Rukověti neznáme. Ale jedna část mi nedává spát. Tvrdí se tu, že středem ninjského prostoru je ohromný vír. Autor vychází teoretických výpočtů, ale i z bádání jednoho svého přítele. Strávil jsem mnoho času přemýšlením, kam může vír vést. Čeho může být symbolem? V ninijském prostoru není nic zbytečné, každá nepatrná věc má svůj význam ve skutečném světě. Muž, který se dostal až k víru a zkoumal jej, zmizel. Přál bych si vědět, jak bych mohl ninijským prostorem cestovat i já. Vím, že je to tabu a zní to bláznivě, ale podle mě to není nemožné. Už jsem propracoval pár hypotéz a myslím, že bych to zvládl. Bude to náročné, ale mohlo by to jít. Jsem si jistý, že vír znamená podstatu ninijského prostoru vůbec. Vydat se na pouť do neznáma. Možná do velkého nebezpečí, možná vstříc neznámým zemím nebo stanout před samou podstatou světa. Těžko říci. Ale jednou, jednou se tam vydám. Tím jsem si jistý.“
Kdyby měl kámen paměť, možná by si ještě vzpomenul na útržek rozhovoru.
Nikdy se mu to už nepovede. Není to škoda?
„Jsem ráda, že jsme mu mohli pomáhat.“
To já taky. Ale víš co? Možná tohle je naděje. Třeba nám to pomůže utéct.
„Bláníš? Může to vést kamkoliv. Kamkoliv!“
Ale kameny paměť nemají. A písek brzy pohltí i tu poslední vzpomínku.
***
„Víš co, Edrine?“ křičela Rinian, když padali svištící prázdnotou.
Cooooooooooooo? volal zpátky Edrin, který se bál, že to jeho hlava nevydrží a rozletí se na tisíc malých kousků.
„Starý pán by z nás měl určitě radost! A navíc, je to srandaaaaaaaaaaaa........!“
KONEC
A nebo ne? :)