Vyvěsme vlajky - zamyšlení
Dnes jsem si na stránkách Reflexu poslechl video (DOPORUČUJI), které redaktoři natočili s nedávno zesnulým Ivanem Mdekem. Pan Medek zde popisuje vztah k symbolům, především k hymně a vlajce. Ač zde Ivan Medek vystupuje v pokročilém věku, stále má co říct a mě jeho vystoupení velice zaujalo. Velice si jeho osobnosti vážím.
Takže jsem se zamyslel nad tou naší vlajkou.
Já mám pořád českou vlajku na svém batůžku, který neustále nosím, kamkoliv se vrtnu. Jsem hrdý na to, že jsem Čech. Tady v cizině možná víc, než v doma, protože doma to člověk tak necítí a tolik neocení. Ale tady jsem trochu osamocený a jsem rád, když se někdo zeptá, odkud jsem a on ví, kde je Česká republika nebo Československo. Ano, často lidé ani nepostřehli, že už jsme dva oddělené státy Česko a Slovensko. Ale na tom přeci nesejde. Každého Kanaďana, Američana nebo cizince rád poučím, že už jsme odděleni, že jsme byli jiné národy a přes 70 jsme byli spolu. Ale stále jsme skoro jako bratři a rozdělení bylo mírovou cestou.
Nedávno jsem šel do práce, a když jsem vycházel z metra po eskalátoru, zezadu na mě někdo promluvil: Czechoslovakia? Odpovídám, že ano, sice teď už jsme jenom Czech. Mladý kluk na mě zpustí, že máme dobré hokejisty a máme dobré šance uspět na olympiádě. Ale Kanada je podle něho nejlepší na světě. Otipoval, že Rusko bude druhé a my bychom mohli bojovat o bronz. Rozloučil jsem se s ním se slovy, že určitě budeme mít štěstí a budeme lepší, na což hokejový fanoušek odvětil. Ano, vy ho budete potřebovat, ale vyhrajeme my…
Historek s českou vlaječkou je dost. Ještě bych zmínil jednu, jestli jsem o ní už nepsal. To bylo ještě na Yukonu. Procházíme se po bio trhu ve Whitehorse. Plno přírodních produktů a výrobků pouze z Yukonu. Obcházíme stánek od stánku a najednou mě někdo za námi zavolá: Češi? Otočím se a zamnou holky v rejoice kalhotách, Češka, Katka, která tady pracovala na bio farmě. Krásná náhoda potkat krajana jen pro to, že viděla českou vlaječku na mém batůžku. Dali jsme se do řeči a já se ptal, odkud vlastně je. To je jedna z nejčastějších seznamovacích otázek, na to se dá vždy rychle navázat. Odpoví, že to má trochu složitý, že nejdřív bydlela v Ústí nad Labem a pak často trávila prázdniny v jednom malém městě na severu. Odpovídám hrdě, že jsem taky ze severu a jaké je to malé město? Nový Bor, odpoví. Já si málem sednu na zadek a myslím s, že si dělá srandu. Když se po chvíli dozvídám, že bydlí v Arnultovicích a její děda se zná s mým tátou. Nikdy bych nevěřil, že na trhu ve Whitehorse potkám člověka z Boru a skoro sousedku. A to vše díky vlaječce na batohu…
Co jsem vlastně tímhle zamyšlením chtěl říct?
Byla to reakce na články o panu Medkovi, který vždy hájil Česko a věřil, že jednou bude líp. I já věřím, že bude lépe. A přesto, že situace u nás není růžová, jsem hrdý na to, že jsem Čech a hrdě nosím malou českou vlaječku na svém batůžku! Tento malý symbol nám může pomoci uvědomit si, že máme světu co nabídnout, že máme pořád dost chytrých a odvážných lidí. Ale hlavně musíme sami něco udělat pro dobro a blaho naší země. Nejen, že chodit volit, ale zajímat se o věci veřejné, diskutovat o tom, co nás pálí, ozvat se, když jsme nespokojení. Bojovat a věřit, že pravda a láska zvítězí, i když ta cesta je mnohdy velice trnitá. V neposlední řadě je naší povinností vyvěšovat vlajky. A to nejen, když zrovna vyhrajeme v hokeji.
Symbolicky zde vyvěšuji českou vlajku a vyzívám každého, aby se nestyděl být hrdý za svůj národ. Aby se nestyděl vyvěsit vlajku, když to zrovna cítí. Jak říká pan Medek, chce to odvahu. A když to necítí, aby bojoval a dělal něco pro zlepšení věcí veřejných, nelamentoval jen nad rozlitým mlékem, ale aby přiložil ruku k dílu…
Mimochodem. Kdy jste naposledy slyšeli českou hymnu?