Den 11 - úterý
Ráno jsem byl hnán zvláštním napětím. Měli jsme v plánu vydat se po stopách mého pradědečka, který za první světové války zmizel na srbské frontě. On se i poměrně záhadně zjevil v diskrétním oddělení nemocnice U Apolináře. V křestním listu má uvedenu pouze matku a ani její jméno nemusí být pravdivé. Už můj dědeček pátral po detailech kolem jeho příchodu na svět a zmizení z jeho povrchu, ale neuspěl. Já nejsem nijak usilovný, ale z části své kapacity se pátrání také věnuji podstatnou část svého života. Ohledně pradědečkova dětství jsem pouze zjistil místo, kam byl dán na venkov na výchovu. Vesnici Bratřice jsem i navštívil, dům, kde byl pradědeček vychováván, byl už dávno zbořen. O jeho osudech za války se mi podařilo pouze obecně zjistit pár informací z deníku jeho jednotky. Naposledy psal z Glibovače u Palanky, kde byl v srbském zajetí. Dopis se však nedochoval. Navštívit místa, kde se za války pohyboval, to byl vlastně můj další nesplněný dětský sen.
Po snídani jsme přejeli do Glibovače. Je to malá chudá vesnička stranou od hlavní silnice. Je v ní malý kostelík, postavený krátce před válkou, a několik domků. Některé v lepším, některé v horším stavu. Některé domy podle mého odhadu tu mohly stát už v roce 1915. Kostel a tyto domy tady pradědeček tehdy viděl. A tady jeho stopa končí. V rodině se tradovalo, že odsud přesun zajatců pokračoval přes jakési bažiny, ale myslím, že to je zmatečný údaj – ve skutečnosti přes bažiny přecházeli během bojů na břehu řeky Sávy.
V Glibovači toho nebylo více k vidění. Přesunuli jsme se do pohoří Cer, kde u vesnic Čokešima, Bela Reka a Radovasnica probíhaly první boje krátce po zahájení války. Při boji u zřícenin hradu Trojan se vyznamenal 8. pěší zeměbranecký pluk – pradědečkova jednotka. Na žádném mně dostupném mapovém podkladu se mi zříceninu hradu Trojan nepovedlo lokalizovat. Terén v místě je lesnatý, projeli jsme z Bela Reky do Radovasnice, ale žádný viditelný zajímavý cíl jsme nenašli. Jako by tu nikdy žádné boje neprobíhaly. Pouze pár domů bylo tak starých, že možná ty časy pamatovaly.
Po úzkých vesnických silnicích klikatících se kolem polí s kvetoucími slunečnicemi jsme pokračovali k řece Sávě. V jedné nepřehledné zatáčce jsme potkali kombajn, jehož šířka odpovídala celkové šířce silnice. Musel jsem kus couvat a uhnout ze silnice do pole, abychom se minuli.
Navigace nás hnala těmito silničkami až před Bělehrad, kde jsme se napojili na dálnici. Na okraji Bělehradu jsme se zastavili v obchodní zóně, abychom si z bankomatu vybrali ještě nějaké dináry. Bankomat jsme nenašli, ale byla tam směnárna, a tedy jsme vyměnil něco z naší zásoby maďarských forintů. Projeli jsme Bělehradem a mířili k Sremske Mitrovici. V ní jsme odbočili na Bogatič a z Bogatiče na Črnou Baru. Silnice byla užší a užší. Projeli jsme Črnou Barou a za ní se ocitli na břehu Sávy. Tady probíhaly těžké boje, při kterých padlo mnoho vojáků českého původu. Je zde mnoho ostrůvků a poloostrovů, zvláště Parašnica je zapsána v dějinách černým písmem. Črna Bara znamená v překladu černá bažina. V okolí je také mnoho močálů a bažin. Území bývalo zaplavováno rozvodněnými vodami řek Driny a Sávy. V minulosti se zde lidé povodním bránili výstavbou protipovodňových hrází. Po těchto hrázích byly vedeny silnice mezi vesnicemi. Po jedné takové silnici, jak o ní praví dobová terminologie, jsme se vydali z Črne Bary do Ravnje. Nahoře na silnici byly během bojů Srbové a poměrně lehce kontrolovali přechody přes Sávu. Vojáky, kterým se povedlo přežít přechod řeky, čekal výstup po stráni hráze k silnici. Boje tady pradědeček přežil. Do boje šel určitě ještě v řadách svého pluku, na druhém břehu řeky nedaleko Bošutu byl rozložen vojenský tábor, kde mimo jiné i 8. pěší zeměbranecký pluk sbíral síly do bojů a zotavoval se z předchozích střetů. To, co dobová terminologie nazývá silnicí, je polní prašná cesta. Auto bylo v mžiku totálně zaprášené. Zastavili jsme na jednom místě přímo oproti Bošutu a sešli ke břehům Sávy. Tamhle na druhé straně praděda psal svůj poslední dopis před zajetím, který je teď v mém archivu.
Po „silnici“ jsme dojeli do Ravnje a vrátili se na normální silnici. Ta nás přivedla do Sremske Mitrovice. Než jsme se ubytovali, v ruční myčce jsme auto umyli. A pak jsme s čistým autem mohli zaparkovat ve městě před hotelem, který působil jako pasáž, z které se vstupuje do jednotlivých pokojů.
Dlouho jsme se na pokoji neohřáli, řekl jsem Šárce o místní vyhlášené kamínkové pláži na břehu Sávy. Cíl byl tedy jasný.
Cestou jsme minuli místní muzeum, nyní už mělo po zavírací době. Pláž byla oblázková, Šárka se nadšeně cachtala a plovala, ale mě koupání zde nenadchlo, barva vody vypadala jako ta, co vytéká po schodech dole z činžáku při mytí schodů a vonělo to podobně. Ochutnal jsem při čekání na Šárku pivo Jelen. Poté, co se Šárka nabažila koupání, vrátili jsme se do centra a zašli si na pěší zóně do restaurace na večeři. Vedle Šárky se na zem natáhla toulavá černá fena s růžovým šátkem na krku a vypadalo to, že by se ráda stala Šárčinou souputnicí. Šárce se fena evidentně líbila a bylo těžké jí vysvětlit, že přestože je fenka „ničí“, nemůžeme si jí odvézt domů.
Cestou k hotelu jsme potkávali další auta z kdysi bohaté jugoslávské produkce – licenčně zde vyráběný Fiat 1500 anebo Renault 4 a poměrně hojně bylo „Brouků“. Pro sběratele aut ze sedmdesátých let by tu byl ráj.
Měli jsme za celý den dost nachozeno. V hotelové restauraci jsme si dali nejdříve pivo a pak jsme dostali nápad ochutnat místní víno. Po jedné lahvince jsme šli spát.