Den 7 - pátek
Snídaně nás už ničím nezaskočila a opět jsme si rychle poradili se všemi nástrahami. Sbalili jsme, odhlásili se z hotelu a vyrazili směr Estonsko. Strefili jsme se do ranní špičky, možná je tam špička pořád, a ani po téměř hodině cesty jsme ještě neopustili Petrohrad. Při tom si Šárka uvědomila, že v hotelu zapomněla mobil. Takže jsme se otočili a zase se vrátili do hotelu. Pokoj už byl uklizen a mobil byl u pokojské. Ulevilo se nám oběma. Kdybych si v tu chvíli vzpomněl, že jsme ve skříni nechali i jedny z mých cestovních džín, bylo by to určitě ještě veselejší.
Další poskakování po Petrohradu už naštěstí vedlo k jeho opuštění. Zastavili jsme se ještě v potravinách na předměstí. Vypadalo to tam poněkud tísnivě. Paneláky s prasklinami v panelech zalitými asfaltem, všude visící změti drátů, vše šedé, v řadě oken místo záclon na skla nalepené noviny. Nicméně místní se chovali přátelsky a během doby nákupu nám nikdo auto neukradl.
U Petrohradu jsme i natankovali na klasické pumpě, která byla obdobná jako ty naše, i tam bylo možné platit platební kartou. Jediný rozdíl byl v postupu – nejprve bylo nutné zastrčit pistoli do nádrže, pak dojít na pumpu a nahlásit obsluze, kolik asi tak budu brát litrů, pak natankovat, vrátit pistoli do stojanu a jít zaplatit. Šárky maminka nám poslala SMS a ptala se, kde zrovna jsme. Když se dozvěděla, že v Petrohradu, odpověděla: „Tak to už jste skoro doma, děti“. Chybělo nám překonat už jen nějakých 2000 kilometrů.
A naše cesta pokračovala dál podél Finského zálivu. Vesnice působily skličujícím dojmem – spousta dřevěných chalup byla prázdná a v různém poločase rozpadu. Vše působilo neudržovaně. Šárka vydala striktní zákaz jakéhokoli zastavování.
Jak Rusko zhodnotit? Pokud bychom do Petrohradu letěli jako většina jiných návštěvníků, přesunuli bychom se z velkoměsta do velkoměsta. Takhle autem jsme poznali Rusko mnohem více. Od hranic k hranicím, vesnice, města, samoty. Rusko je své. Kontrast mezi vesnicí a městem je obrovský. Ve vesnicích evidentní chudoba, města žijí jako u nás. Překvapila nás přezaměstnanost. V metru každý eskalátor hlídala jedna paní v kukani, když jsme šli do objektu s placeným vstupným, vždy stál hned vedle pokladny někdo, kdo kontroloval, zda jsme si skutečně koupili vstupenku, a o kus dál někdo další vstupenky trhal u vstupu.
Byl to zážitek.
Hranici mezi Ruskem a Estonskem tvoří řeka Narva. Na ruském břehu stojí pevnost Ivangorod, na estonském Narva. Jde o starobylou hranici. Už jsme nebyli žádní zelenáči v překračování hranic, věděli jsme, co a jak máme dělat, přesto opět uplynuly dvě hodiny našich životů, než jsme byli vybaveni všemi razítky. Jedna velká zkušenost – v čekacím prostoru nejsou žádné veřejné záchodky, je dobré na to myslet dopředu.
Estonská část hranice byla poslední překážkou před návratem do Evropské unie. I zde jsme absolvovali celní kontrolu a kupodivu nastal první menší problém – s palubní zásobou Velkopopovického Kozla. Ale podařilo se mi celníkovi vysvětlit, že ty plechovky s námi už do Ruska vjížděly.
A byli jsme zase v Evropě. Asfalt byl najednou kvalitnější, města a vesnice vypadaly udržovaněji. Silnice se nadále klikatila kolem Finského zálivu, někdy blíže, někdy dále od moře. V jednu chvíli mě zaskočila směrová šipka s nápisem „Kunda – 10 km“. Ale čas nás tlačil pokračovat, na zajímavou odbočku nebyl čas.
Navečer jsme dojeli do Tallinnu. Měli jsme v plánu koupit si něco k večeři v supermarketu. Jeden jsme našli, dokonce i s bankomatem, takže jsme si mohli vybrat tehdy ještě estonskou národní měnu. Vůbec jsme neměli představu o směnném kurzu. Bankomat nabízel tři předdefinované částky, tak jsme vybrali tu prostřední. Jak se později ukázalo, bylo to přesně to, co jsme potřebovali. Nakoupili jsme si mnoho různých dobrot a víno k večernímu posezení. Navigace nás pak dovedla až k hotelu, menšímu paneláku ukrytému v borovém lese. Zahrada kolem byla udržovaná, stál na ní i zahradní altán, v kterém jsme povečeřeli a s pomocí knižního průvodce se s Tallinnem předběžně seznámili.