Den 9 - neděle
Vstali jsme poměrně brzy, posnídali a přejeli do centra. Cestou jsme potkávali tramvaje typu T3 české výroby a byl to zase další takový příjemný pozdrav z domova. I v bezprostřední blízkosti centra jsou některé domy opuštěné a vybydlené. Zaparkovali jsme a chvilku zápasili s parkovacím automatem, na kterém byly veškeré instrukce pouze v lotyšštině.
Centrum Rigy nám trochu připomínalo Tallinn. I na jeho prohlídku stačí tak dvě hodiny. Jde o historické hanzovní město s německými kořeny. Soubor tří nejstarších domů se jmenuje „Tři bratři“. Líbil se nám památník věnovaný vánočnímu stromku.
Za druhé světové války utrpělo město velké škody a mnoho památek bylo zničeno. Ale dominanta města, kostel svatého Petra, byl obnoven poměrně brzy po válce. Po nabytí samostatnosti Lotyšska a oddělení od Ruska se obnova zrychlila – velmi vydařená je například rekonstrukce paláce Černohlavců. Na věž kostela svatého Petra jsme s chutí vystoupali a prohlédli si Rigu z ptačí perspektivy, další z věží, které jsme na svých cestách neodolali.
V Rize je symbolickým zvířetem kočka. Na střechách nejsou větrní kohouti, ale kočky, časté jsou drobné plastiky koček a i živé exempláře těchto čtvrernožců jsou v ulicích hojné a zcela běžné.
Brzký budíček a přesun do centra měl pozitivní přínos – všude bylo málo turistů, chodníky tu byly jen pro nás, ale i méně pozitivní efekt – restaurace měly ještě zavřeno a nedalo se nikde chvilku posedět. Počasí bylo nadále krásné a k posezení lákalo.
Prošli jsme centrum sem a tam, křížem krážem, sestoupali i k řece Daugavě. Plavající odpadky ale tentokrát odradily Šárku od koupele. Také jsme ve směnárně směnili část z naší zásoby místní měny na eura.
Po odjezdu z centra jsme měli možnost bohatě se seznámit s moderním mostem přes Daugavu, který jsme projeli dvakrát tam a jednou zpátky, než jsme se strefili na správnou odbočku, ale bloudění nás bavilo a nakonec jsme se z Rigy s úsměvem na rtech vymotali.
I zde je venkov poměrně chudý. V okolí E67 jsme viděli i opuštěné velké kombináty z dob socialismu.
Za zbývající místní měnu jsme natankovali nádrž Dášenky do plna a ve městě Bauska si zašli na oběd. Statečně jsme ochutnali něco místního, co vypadalo i chutnalo skoro jako náš bramborový salát a karbanátek.
Chvilku potom jsme překročili lotyšsko – litevskou hranici. Litvou jsme pouze projížděli. Udělali jsme si přestávku jen na prohlídku sbírky letadel u silnice.
Vesnic v našem slova smyslu zde mnoho nebylo. Zpravidla lidé bydleli v menších usedlostech, ke kterým patřila stodola, chlévy, malý sad a kolem pole patřící k usedlosti. V okolí se pásly krávy, ovce, koně. Pokud se o ně někdo staral, byli to zpravidla senioři nebo děti. Domy byly často hodně sešlé, některé ale měly nová plastová okna a na dvorku parkovala starší auta vyšší třídy, dovezená ze západní Evropy – nejčastěji BMW.
Jediným velkým městem, kterým jsme projížděli, byl Kaunas. Ale nezastavovali jsme. Přes hraniční přechod Suwalki jsme se dostali do Polska. Naším cílem bylo projet dnes Varšavou a někde za ní najít nocleh, abychom v pondělí ráno nemuseli bojovat s varšavskou ranní dopravní špičkou.
Polsko nemám jako řidič moc rád. Je zde málo dálnic, spousta kamionů i na cestách nižších tříd, jezdí se zde pomalu. Ale cíle jsme dosáhli. Navečer jsme projeli Varšavou a našli penzion u silnice, kde jsme se ubytovali. Penzion byl moderní a postavený ve stylu, i u nás známého, „podnikatelského baroka“ – podobal se zámku. Měl jsem takový ničím nepodložený pocit, že naše platba za pokoj a snídani skončila v kapse recepčního. Platili jsme eury, zloté jsme dopředu neměli vyměněné a platbu eurem jsem měl vyzkoušenou z cesty s Vláďou Emmerem.
Před usnutím nám ještě doběhla SMS od dcery Ivušky, že se jí stýská. Nám se zastesklo také a začali jsme se těšit domů.