Den 3 + 4 - úterý + středa
Na prohlídku Paříže jsme si vyhradili dva kompletní dny. Paříž by měl alespoň jednou v životě navštívit každý a zažít tamnější atmosféru. Jedním z hlavních cílů byla Eiffelova věž. Došli jsme k ní od stanice metra Bir Hakeim, ale pocitově se mi více líbí cesta od stanice Trocadero, byť je trochu delší. Ale celou cestu máte před sebou Eiffelku a Seinu. Museli jsme vystát dlouhou frontu na vstupenky. Poprchávalo, takže ve stánku se suvenýry jsme zakoupili modrou pláštěnku s bílým nápisem Paris. Vyjeli jsme dvěma výtahy až na horní plošinu a prohlédli si celou Paříž. Vystoupali na Vítězný oblouk. Při pohledu dolů na ten zdánlivý chaos na tomto ohromném kruhovém objezdu s mnoha výjezdy jsem vzpomínal, jak při návštěvě v roce 2007 jsem tento kruhový objezd projel Dášenkou. Dodnes z toho mám pocit, jako bych tím úspěšně složil řidičskou maturitu. Prošli jsme třídu Champs Elysees a kochali se výlohami. Zašli jsme do několika autosalonů, u Mercedesu byla k vidění skutečná fromule 1, u Peugeotu mimo aut i sortiment jízdních kol stejné značky, ale nejvíce se nám líbilo u Citroenu. Jejich show room je jako vitrínka se sběratelskými modely. Ale samozřejmě jsou zde i jiné obchody, všechny věhlasných značek. Vedle Champs Elysees je také budova bývalého nádraží Orsay, nyní muzeum umění. Šárka ho navštívila s maminkou při jejich společném výletu do Paříže, takže jsme nyní mohli prohlídku muzea oželet.
Pařížské metro má hustou síť, údajně je to v centru odkudkoli maximálně 400 metrů do nejbližší stanice, takže jsme si to užívali a po městě pěkně „drandili“ na všechna vysněná místa místní MHD – většinou metrem. Jedna z prvních cest byla do moderní kancelářské čtvrtě La defense a postáli jsme pod pod budovou Arche, která tvoří jakýsi moderní mohutný vítězný oblouk v ose Arche – Vítězný oblouk – Champs Elysees – malý vítězný oblouk – Louvre. U Arche jsem vzpomínal, jak jsme se synem Jirkou vyjeli skleněným výtahem, který většinu cesty šplhá po stěně budovy až nahoru a užili si výhled z Arche. Nyní byl výtah uzavřen a vypadalo to, že hned tak provoz obnoven nebude. Do čtvrtě La Defense jezdí metro bez strojvedoucího a je to zvláštní pocit, stát na jeho místě na čele soupravy a koukat jen tak do tmy, z které se občas vynoří světla protijedoucí soupravy. Ten adrenalin, jestli jede po stejné koleji.
Do Louvru jsme nešli, nádvořím se táhla dlouhá fronta na vstup. I zde ale již Šárka byla, nebylo tedy nutné frontu vystát. Velkými okny podél průchodů skrze budovu jsme alespoň nahlédli do expozic zvenku. Ale neminuli jsme katedrálu Notre Dame, kostel Saint Sulpice, kde se odehrává část děje filmu Šifra mistra Leonarda, Pantheon, ukrývající náhrobky některých velikánů francouzské kultury a vědy, samozřejmě Montmartre, kde jsme si po prohlídce baziliky Sacré-Coeur (i s výstupem na střechu) dopřáli lahvinku francouzského vína. Procházeli jsme se v Lucemburských zahradách a po bulváru Saint Michel. Při tom jsme si pobrukovali písničku Petra Muka. Zašli jsme i ke mlýnu a soše od Jeane Maraise a procházkou došli ke kabaretu Moulin Rouge. Chvíli jsme se dívali na poměrně vysoké ceny vstupenek a večeře. V seznamu umělců vystupujících ve večerním představení bylo poměrně časté důvěrně známé příjmení Berousek.
Ve dnech, kdy jsme byli v Paříži, probíhalo na Ukrajině a v Polsku mistrovství Evropy v kopané. Jeden večer jsme poseděli v restauraci kousek od Sorbony a sledovali utkání našich fotbalistů s Řeckem. Trefili jsme se i do happy hour, kdy bylo pivo se slevou. Zpočátku nás překvapilo, že francouzi, kteří do restaurace přišli, si dali jedno „jejich“ pivo (0,25 l) a odcházeli po nějakých dvaceti minutách, ale s průběhem zápasu se nám podařilo je roztleskat a nově příchozí seděli, sledovali s námi fotbal, diskutovali jsme o taktice a kvalitách jednotlivých fotbalistů, neboť u piva a fotbalu se ztrácejí jazykové rozdíly. Myslím, že jsme hostinskému pěkně zvýšili toho večera tržbu.
Druhý večer jsme sledovali utkání Nizozemí – Německo na velkoplošné projekci ve fanouškovské zóně v zahradách Trocadéro. Byl to zase jiný level. V pozadí osvětlená Eifelovka, skupinové nadšení po každém gólu.