Jdi na obsah Jdi na menu
 


Postní úvaha - svátost smíření

zpoved.gif

 

 
Marnotratný syn. Lk. 15,1-3. 11-32/.
 

obraz13.jpg

 
K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi.Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘ Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘ Ale otec nařídil služebníkům: ‚Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit. Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: ‚Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ Tu se starší syn rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: ‚Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘ Otec mu odpověděl: ‚Dítě, ty jsi pořád se mnou  a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.‘“
………………………………………………………………………….                                                       
 
 
Z katecheze- Raniera Cantalamessy.
 
Dnes jsme naslouchali jednomu z nejkrásnějších evangelijních úryvků vůbec, podobenství o marnotratném synu. Toto podo­benství se dá číst z různých úhlů pohledu. Pokud si vezmeme ja­ko červenou nit postavu otce, ta bude vypovídat o nekonečném a něžném milosrdenství Božím a nepřímo rovněž o tom, jak by se měl chovat ten, kdo zde na zemi představuje tohoto odpouš­tějícího Otce (služebník smíření). Jestliže si vezmeme jako vodící nitku postavu staršího syna, podobenství nás učí, jak by se nemě­li chovat „ti jiní" v církvi, spravedliví, pravdiví, nebo ti, kdo jsou za takové považováni, vůči těm, kdo se spletli a chybovali. Když se chytíme jako vodící čáry postavy mladšího syna, podobenství nám popisuje příklad cesty ke smíření.
                                         
Úmyslem liturgie je, abychom ji vnímali právě v tomto posled­ním světle; ve druhém čtení k nám skutečně dolehlo zkormou­cené pozvání apoštola, které říká: „Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem!" Nacházíme se v samém středu postní doby, která je příhodným časem k obrácení, a církev nám dnes nabízí katechezi o svátosti smíření; chce, abychom dospěli až k Veliko­nocům očištění, a proto nám představuje výsostnou cestu takové­ho očištění. V podobenství se hříšník obrací přímo k Otci a říká: „Zhřešil jsem!"; ale už Pavel ve druhém čtení uvádí do tohoto rámce dějinné zprostředkování ze strany Krista a svátostné zpro­středkování ze strany církve: „A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám (tedy apoštolům, církvi) službu, abychom hlásali toto usmíření." V tomto světle se může podobenství o marnotratném synovi jevit jako „svátost smíření v akci", s vyznáním zařazeným doprostřed („Otče, zhřešil jsem!") a rozhřešením na konci („ Tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!").
 
Zpověď je svátostí procházející krizí; jeden z teologů ji označil jako „krizi identity", protože křesťan stále více a ostřeji zakouší nedostatečnou schopnost této instituce přenést osobní zkušenosti člověka s hříchem a odpuštěním ze strany Boží. Čím je tato krize zaviněná? Mluví se o úpadku citlivosti a smyslu pro hřích („Nej­větším hříchem dnešní doby je to, že lidé vůbec ztratili smysl pro hřích," řekl papež Pius XII.). Jeden z vážných důvodů je také stav, do kterého se dostala zpovědní disciplína až po nedávnou reformu. Tato věc má velmi dlouhé kořeny. Od jisté doby se začal zdůrazňovat význam osobního obvinění z hříchů na úkor všech ostatních momentů, ze kterých se staly jenom doplňky. Špatně se rozumí principu, že svátost působí vždycky sama o sobě, jako­by automaticky (ex opere operato), a proto dochází ke zvyšování počtu zpovědí, které jsou někdy uskutečňovány za téměř nemož­ných podmínek vzhledem k počtu lidí a rychlosti, a za situace velmi nedostatečné vnitřní dispozice.
Evidentním aspektem krize, který nejvíce zneklidňuje, je od­stoupení mnoha lidí od časté svaté zpovědi.   
 
Ta skutečná krize, jak jsem však řekl, má mnohem hlubší kořeny a v jistém smyslu se zdá být dokonce uzdravující a plná příslibů do budoucna; snad by se dalo říci, že jsme již na cestě k jejímu překonání. Všechno vychází z objevení některých důležitých součástí křesťanského ži­vota, které ve svém plném světle - či lépe v celé své temnotě - ukazují na odstup mezi právním pojetím této svátosti a životem.Těmito součástmi jsou Boží slovo, to jest obnovená snaha o poznání Bible; Duch Svatý a objev jeho role v církvi; společenství, tedy sociální rozměr hříchu a pokání.
Boží slovo přivádí k lepšímu pochopení pravé podstaty hříchu. Především však ukazuje na nedostatečnost určitých schémat zpy­tování, která příliš upřednostňovala osobní hříchy (zvláště ty pro­ti šestému přikázání) a zanechávala ve stínu bratrskou lásku, spra­vedlnost a zvláště hříchy opomenutí a zanedbávání. Důraz se pak přemísťuje od jednotlivých hříšných skutků, na nichž byla posta­vena tradiční morálka, ke „stavu" hříchu: od hříchů ke hříchu. Nejde tedy tolik nebo primárně o vyjmenovávání důsledků (hříš­né skutky podle jejich počtu a druhu), ale o vystoupení a zabý­vání se jejich příčinami, o přiložení sekery ke kořenům, o refor­mu našeho základního rozhodnutí a nasměrování z hloubky naší duše; o přechod od postoje odporu vůči Bohu a zaujetí světem, k postoji odolnosti vůči světu a zaujetí Bohem. Úzkostlivě vy­jmenovávat všechny hříchy, i ty nejnepatrnější, aniž by před tím došlo k demaskování a odsouzení jejich kořene, to je jako bojovat s horečkou bez snahy zjistit, jakou nemocí je vlastně způsobena. V tomto světle se hřích jeví jako skutečné odmítnutí namířené proti Boží lásce, opuštění Boha a obrácení se k modlámanebo k „prasatům" (Jer 2,13: „Mne, pramen vody živé, opustili a kopa­li si cisterny, cisterny rozpukané, které nemohou udržet vodu").
Tak tedy vypadá hřích z Boží perspektivy. Marnotratný syn z dnešní­ho podobenství spáchal mnoho hříchů, když podle slov staršího bratra prohýřil svůj majetek s nevěstkami; v okamžiku vyznání ho však v srdci nepálí nejvíce hříchy, kterých se dopustil, když byl pryč, ale to, že se mohl tenkrát odvrátit od svého otce; to je ten hřích, ke kterému se vztahuje jeho vyznání: Otče, zhřešil jsem!"
 
Problematika zpovědi je tedy konečně opětovně přivedena k univerzální a centrálnímu problému evangelijního obrácení; jde o nalezení skutečné nemoci duše. Klíčová otázka, kterou Ježíš pokládá tomu, kdo k němu dnes přichází s prosbou o odpuště­ní vlastních hříchů, je stejná jako ta, kterou jednoho dne polo­žil ochrnutému: „Chceš být zdráv?" (Jan 5,6). Chceš to skutečně? Pravé zpytování svědomí by mělo vycházet z této otázky: Toužím se skutečně uzdravit z hříchu? Jsem připravený nechat se uzdra­vit Bohem, anebo mám ve své nemoci dosud určité „zalíbení"? „Uzdrav mě, ale ne hned," říkal svatý Augustin, který se nejprve modlil za to, aby dokázal udělat rozhodný krok k obrácení.
 
Objevení Ducha Svatého jde ruku v ruce s objevem společenství;ve středověkém a potridentském pojetí pokání vystupovala církev téměř jenom jako „moc klíčů", tedy jako hierarchie a instituce. Trvalo se na soudní povaze zpovědi (proces s rozsudkem rozhřeše­ní nebo nerozhřešení). Obnova eklesiologie (rozvinutá především v konstituci Druhého vatikánského koncilu Lumen gentium) při­vádí k nahlížení církve nejenom jako hierarchie a instituce, ale především jako společenství (koinónia) a tajemství (mystérium), jako mystické Tělo Krista a lid Boží. Tím se vyjevuje také spole­čenský rozměr hříchu: není to jenom narušení vztahu k Hlavě, ale k celému Kristu, k Hlavě i Tělu, tedy také k církvi. Je to sou­část těla, která trpí a nechává trpět i celé tělo, poněvadž hřích jed­noho údu poskvrňuje a oslabuje celý organismus církve.
Zpověď musí reflektovat i tuto komunitní povahu hříchu a smí­ření; společenství nemá čistě a pouze pasivní úlohu svědka nebo předmětu smíření, ale má aktivní roli v tom smyslu, že se účastní a pracuje na smíření. Svatý Jakub napsal: „ Vyznávejte se tedy vzá­jemné ze svých hříchů, modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdra­veni"(Jak. 5,16). Velmi vhodně využívá liturgie formulaci: „Vyzná­vám se všemohoucímu Bohu a vám všem, bratři a sestry..."
Konečně, v novém obřadu svátosti smíření (vydaný Kongrega­cí pro bohoslužbu a svátosti v roce 1974) se opět objevuje Duch Svatý, na kterého se v předchozích staletích zpovědní praxe zapo­mnělo, a objevuje se přesně v bodě, v němž se dříve vzývala moc klíčů (exkomunikace, interdikt); znovu se tedy ukazuje celá Nejsvětější Trojice jako skutečně hybná síla smíření. Vždyť samot­ná formule rozhřešení říká: „Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuš­tění hříchů dal svého Svatého Ducha. Ať ti skrze tuto službu círk­ve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého." Otec, Ježíš Kristus, Duch Svatý a církev, to jsou protagonisté každého skutečného smíření! Kvůli hříšníku, který se vrací, se skutečně dávají do pohybu ne­besa a země!
Reformě svátosti se však zatím nepodařilo dokončit obno­vu zpovědní praxe, což by ani ostatně v tak krátkém čase nebylo možné. Některé principy minulosti dosud působí jako velká brz­da, a tím v určitém ohledu udržují při životě analytickou nebo materiální povahu hříchu (důležitost počtu a typu) a jeho individualistický, a zřídkakdy společenský, charakter.
Jedna z oblas­tí, v níž se pociťuje největší potřeba nových zkušeností, které by rozvinuly zpovědní praxi, se vztahuje ke „smíření více kajícníků se společným vyznáním a rozhřešením". Taková praxe společné svá­tosti smíření se podle nového rituálu předpokládá pouze v obtíž­ných situacích (nedostatek knězi, bezprostřední nebezpečí smrti). Je zapotřebí pracovat na přípravě příchodu dne, kdy — stejně jako tomu bylo ve starověké církvi - to bude možné i z pozitivních dů­vodů, tedy kvůli konkrétnímu vyjádření společenského charak­teru smíření, abychom stáli před Bohem jako litující a pokorní bratři, kteří společně prosí Otce za odpuštění a odpouští si také navzájem. Bůh má rád množné číslo: Zhřešili jsme! Má rád sbo­rové vyznání celého svého lidu; neustává v jeho opětovném připo­mínání už od dob proroků (srov. Bar 2,12; Dan 3,26n) a nám ho předal v podobě modlitby „Otče náš": „Otče náš... odpusť nám naše viny..." Existují viny - zvláště ty, které vycházejí z opomenu­tí - za které musí společenství křesťanů žádat odpuštění veřejně před světem jakožto celá komunita. Nic tak dobře nenapomůže usmíření se světem jako právě tyto sborové liturgie, v nichž církev ve svém lidství na sebe vezme odpovědnost za omyly a hříchy, kte­ré poznamenaly její historii, a tím zabrání tomu, aby bylo Kristo­vo jméno „naší vinou rouhavě pronášeno pohany" (Řím 2,24).
 
To, co se tedy po nás žádá, je tvořivá poslušnost: poslušnost, te­dy žádné podivínství, výstřednosti, novinky pro novinky, ale spíše ochotu přijmout s vděčností církevní nařízení, v tomto případě ta, která jsou obsažená v novém rituálu svátosti smíření, a využívat všech možností, které nabízí (a není jich málo). Tvořivá či duchovní, protože jako základní poslušnost stále zůstává ta vůči Duchu Svatému a Božímu slovu, která se nedá uzavřít do žád­ného rituálu, ale chce vést kupředu svou církev. Stojí za povšim­nutí připomenout, že církevní normy upravují smíření jakožto svátost, ale nijak nevylučují jiné formy nebo možnosti odpuště­ní hříchů (eucharistie, modlitby, naslouchání Božímu slovu, al­mužna, atd.). Jedná se o nařízení, která mají sloužit celé církvi, nemohou se však věnovat mimořádným případům. Podstatné je chápat a zachovávat požadavky a obavy, které inspirovaly církev­ní praxi. Když nechceme dělat ze svobody „plášť zakrývající naši špatnost" (srov. l Petr 2,16), pak to ve vztahu ke svátosti smíření znamená nedělat méně, než je požadováno, ale více; požadavky církve zde jistě budou, nemají však vést k vlažnosti a nedbalosti, ale k zanícenosti.
Obnova svátosti smíření tedy ještě nedospěla ke svému cíli, přesto je ale možné pozorovat, jaká to je cesta, po níž si Duch Svatý vede církev. Pokusme se proběhnout - nebo předběhnout - tuto cestu skrze ducha proroctví: jak bude vypadat svátost smí­ření obnovená Duchem?
Především se již zpověď nebude zdát jako nějaký rituál, do něhož se snažíme vložit trochu života, to jest lítosti, zkroušenos­ti a kajícnosti. Bude to spíše život, kdo bude probouzet potřebu této svátosti. Ke zpovědi budeme přicházet, protože nás osvítilo Boží slovo a ukázalo na náš hřích, protože Duch nám dává zakou­šet potřebu opět obnovit přátelství s Bohem, které jsme zranili, vkládá nám do srdce synovský vztah k Otci, který v nás už velmi dlouho probouzí volání: „Otče, zhřešil jsem!" Nebude to už po­vinnost anebo zvyk zpovídat se, ale naše potřeba.
 
Vztah vyznání-odpuštění se nedá chápat mechanicky; jde o ži­votní proces; smíření může klidně nastat i před samotnou zpovědí (někdy zakoušíme, že se to tak děje), ještě dříve než přistoupíme ke zpovědníkovi, když se v srdci zrodí rozhodnutí. Stačí, aby oso­ba přijala všechny požadavky takového „duchovního" odpuštění, včetně toho, že má v případě závažných vin vyhledat potřebné zprostředkování církve, hned jakmile je to možné (marnotratný syn byl již usmířený, když se rozhodl vstát a jít k otci). Kdo díky milosti Boží není zatížený těžkými hříchy, ať kvůli tomu dlouhou dobu neopomíjí zpověď, poněvadž víme, že se závažnost hříchu poměřuje spíše láskou a vlastním povoláním jednotlivého člově­ka než jeho povahou. Na druhou stranu je však pravidelné zpy­tování, otevření vlastního svědomí a vyznání před Bohem neza­stupitelným prostředkem a ochranou před možným postupným pádem do vlažnosti a duchovní necitlivosti.
 
Obnovená svátost smíření září jako velikonoční svátost, a to z dvojího důvodu: za prvé, protože pro člověka jde o malý „exo­dus z Egypta", o cestu, která přivede starého člověka k oblečení nového člověka; za druhé pro Krista, protože využívá plodů svého spásného utrpení.
Obnovená svátost smíření se zdá být výsostnou svátostí vnitř­ního uzdravení („uzdravovat nalomeného ducha"), která obsahu­je také uzdravení paměti, tedy potlačení „špatných" vzpomínek, které jsou jako jizvy, které nám zůstaly po vlastním nebo cizím hříchu a nedovolují Boží lásce svobodně pronikat do našeho srd­ce (roztrpčení, neobdržená nebo nepřijatá odpuštění, hluboká duchovní traumata atd.).
 
I služebník svátosti - zpovědník - se jeví v novém světle: už to není soudce bratra, který vynáší rozsudek, byt ve jménu církve, ale lékař duchovního uzdravení, či lépe „přítel Ženicha", který napomáhá obnovit vztah lásky, který byl ohrožený situací hříchu.
 
V dnešní době existují konkrétní příležitosti a možnosti vysluho­vání svátosti smíření „charismaticky", tedy jako daru, jako zku­šenosti Ducha v jeho specifickém ražení toho, kdo očišťuje a ob­novuje synovský vztah s Bohem, kterého je svědkem a tvůrcem. Prožívat svátost charismaticky (duchovně) je také tím nejlepším způsobem, jak ji vnímat jako ryze lidskou a osvobozující zkuše­nost, bez jakéhokoli chorobného nebo úzkostného nádechu.
Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem!": to si řekl marnotratný syn a hned se zvedl a vydal se na cestu. Udě­lejme to i my: ani není zapotřebí jít do nějakého vzdáleného kraje, všichni jsme vzdálení, všichni hřešíme sedmkrát, nechme se tedy usmířit s Bohem skrze Krista a církev. Letošní Velikonoce pak pro nás budou krásnější, budou to skutečné Velikonoce vzkříšení.

 

free-spring-wallpaper-spring_flowering_cherry_-_free_computer_wallpapers.jpg