Tak nevím, jestli sem vůbec tenhle článek zařadit. Z Cereritu byli účastníky akce jen pánové. Ale možná, že i dámy by zajímalo, čím se důstojní pánové inženýrové, otcové od dětí, zabývají o víkendových dnech...
Inu, byli jsme osloveni s neodolatelnou nabídkou a dostali jsme možnost stát se ZA DARMO majiteli zánovního automobilu značky Škoda. Auto bylo již delší čas odstaveno u Berouna na jedné parcele. S původním majitelem jsme se v neděli 22.7.2007 v dopoledních hodinách na parcele sešli a poměrně záhy jsme z kopřiv zahlédli vyčnívající střechu barvy žluté a tvarů charakteristických. Já měl kraťasy, takže prvotní úkol prošlapat kopřivy kol vozu připadlo na Petra. Naskytl se nám úžasný pohled na fantastické a pitoreskní obrazce vytvořené korozí na blatnících a dveřích stroje. Obrazce byly třírozměrné - místy byla koroze doplněna svým vyšším vývojovým stadiem - vyrezlou dírou. K vozidlu byly i klíče a podařilo se otevřít kapotu, pod níž se na první pohled nacházelo vše, co by se tam dalo očekávat. Podle výrobního štítku šlo o Octavii Super z roku 1959. Doklady k tomuto produktu mladoboleslavské automobilky nebyly žádné. Normální je naložit v místě A podobný stroj na valník, odvézt do stanoviště B a složit. Normální, ale málo dobrodružné. My ten stroj, minimálně třičtvrtě roku odstavený v kopřivách, oživíme a do Počernic dojedeme po ose !
Po delší peripetii s benzínovým čerpadlem, dolití vody do chladiče, kontrole oleje, se motor pomocí startovacích kabelů probudil k životu za řevu, prozrazujícího, že výfuk už dávno není součástí výstroje vozidla. Topení chybí vrtulka, ale je léto, topit netřeba. Stěrače nestírají, ale snad nebude pršet. Obutí je speciální - diagonální pryže téměř beze stop jakéhokoliv vzorku. Ještě jsme dofoukali pneumatiky, doplnili chybějící žárovku v reflektoru a mohli jsme vyrazit vstříc dobrodružství. K brzdám jsem neměl důvěru. Před odjezdem jsem zjistil, že přestože jsou světla vypnutá, tak stále vzadu svítí. Byla to světla brzdová a zhasla, když jsem pedál brzdy ručně připozdvíhl.
Jedeme. Motor jde dobře do otáček, za šíleného řevu, kouř se valí všude pod autem, ale motor jde čistě bez pazvuků a rachotu. Spojka funguje, rychlosti jdou řadit skvěle. Něco někde kovově tluče za motorem, až to háže celým autem, tipuju to na kardan.Jedem úzkými klikatými silnicemi. Pokouším se jet bez brždění, stejně to rychleji než čtyřicet ani nechce jet. Ale v jedné ostré zatáčce mi stejně mé biologické pohybové čidlo upozorňuje, že zadní část auta jde do zatáčky rychleji než přední část. Smyk hned rovnám, Petr se v doprovodném vozidle za mnou škodolibě směje. O pár kilometrů dál mě předjížd, zastavuje a upozorňuje na kouř od pravého předního kola. Je pěkně zahřáté, celou cestu brzdí. S tím na místě nic neuděláme, nezbývá než pokračovat v dobrodružství. Motor ovšem mezitím zhasl, Petr se musí otočit, aby auta stála předky k sobě a startujeme přes kabely. Už mě to moc nebaví, počítám, jak dlouho to utrpení ještě může trvat. Petr si auto za jízdy fotí, snad aby moje rodina měla čerstvé obrázky, kdybych se cestou v tom stroji zabil. V Rudné míjíme policejní hlídku. Snažím se tvářit nenápadně, sundavám i nohu z plynu, aby randál byl tak nějak menší. Nechávají mě projet bez povšimnutí a krátce nato mi Petr volá : "Vole, rozsviť si světla ." Rozsvěcím.
Jsme v Praze a jedeme po Jižní spojce. Padesát, šedesát. Občas mi někdo udělá myšku. To vždycky čekám, jak se situace sama vyřeší, já toho u tohodle auta moc neovlivním. Při sjezdu z Barrandovského kopce mě tak napadá, co by se stalo, kdybych potřeboval přibrzdit. Za chvíli je to skutečně i nutné, tak to zkouším. Auto po přišlápnutí pedálu znatelně zpomaluje a tento stav trvá i po puštění pedálu. Shýbám se dolů a rukou ho přitahuji zpět. Odbržděno.... Dole pod kopcem se přede mě cpe kamion. Mezera není moc velká, ale ze své pozice silnějšího očekává, že ho pustím. Rád bych. No, nějak jsme se vešli a mrká na mě varovkami, asi jako že děkuje. Nemá zač, jediné co jsem udělal bylo, že jsem stiskl zuby a sevřel pevně volant. Pořád to jede. Za Štěrboholami se mi zdá, že se mi otevírá přední kapota. Chvíli mám dojem, že se spíš otřásá vlivem neustálých vibrací čehosi, asi kardanky. Za okamžik projíždím místem, kde se spojka opravuje, jezdí se jen jedním pruhem a nedá se tam tedy zastavit. Pohybu kapoty vzhůru se snažím kontrovat lehkým přibržděním. Místem projíždím asi čtyřicítkou a jak jen to jde, zastavuji. Kapota byla skutečně otevřená. Zavírám jí a pokračuji v cestě. Vibrace jsou čím dál tím silnější a když už téměř dojíždím k domovu, prosím auto, aby ještě chvíli vydrželo než se rozpadne. Zastavuji před domem a Petr odhaluje zdroj vibrací - levé zadní kolo je povolené, matky drží na posledních kouscích závitů. Ještě chvíli a kolo by upadlo.
Parkujeme auto, zamykáme, obhlížíme, co by šlo použít, moc toho ale nebude. Ale dojeli jsmev pořádku. To zase měli nahoře andělé strážní pořádnou šichtu. Nebo že by někdo z nich byl fanda do aut ?