Etnické styly orientálního tance
Tuniský tanec
S tímto dynamickým tancem se můžete v Tunisu setkat jak u profesionálních tanečnic, tak v soukromí - zejména při různých slavnostech a svatbách. Vztah mezi hudbou a tancem je založen na synkopách jak tanečnice, tak bubnů a proto je těžko říci, zda tanečnice následuje bubny, či bubeník tanečnici. V tradiční tuniské hudbě často uslyšíte tóny mizwidu (něco jako naše dudy) a hoboje - zukry. Tanec však výhradně závisí na synkopických rytmech doprovodných bubnů - většinou darbuky, rámového bendíru nebo velkého dvojhlavého bubnu Tabl. Tanečnice působí tak, jako by se bez námahy klouzaly po špičkách a přitom dynamicky zdůrazňují akcenty rytmu. Pohyb od pasu nahoru je téměř nulový, horní část trupu nás zde spíše vyvažuje a táhne směrem nahoru, o to důraznější a výraznější je vyjádření rytmu velkými dynamickými pánevními twisty a kroky, což je zdůrazněno pohybem šály kolem boků a dutými nákotníky, které při tanci doprovodně chrastí. Kostým tanečnice je složen ze 4 částí a šátku efektně uvázaného kolem hlavy. Je to plátěná blůzka se širokými volnými rukávy, široká nabraná sukně a to hlavní tvoří 6m dlouhá ozdobná látka, něco jako indické sárí, které se ovšem určitým způsobem váže a skládá kolem těla a pomocí dlouhého šálu kolem boků vytváří druhou sukni, která se při tanci krásně pohybuje s rytmem. Protože většina kroků a figur se dá přizpůsobit akcentům bubnů, máme zde svobodu tyto kroky a figury vzájemně zaměňovat a střídat, přestože prvotní výuka kroků koresponduje s určitými rytmy podle regionů.
Nejvíce předváděny a známy jsou 2 tradiční tance a sice: Raks al Juzur (tanec se džbánem), pocházejícího z jihu a ostrovů Djerba a Kerkennah. Tanec oslavuje nejen to, že v této oblasti je hrnčířská keramická výroba, ale také je to oslava toho, kdy se ženy scházejí u pramene vody, kterou pak v těchto nádobách nosí domů. Tento tanec vyvažovaný na špičkách tančí jak muži, tak ženy. Raks al Maharem (tanec se šátky) původně flirtovní tanec kaváren převzal více patriotního významu po té, co tanečnice začaly používat červené a bílé šátky na znamení podpory hnutí za nezávislost v r. 1950. Po vyhlášení nezávislosti se i tento tanec stal známkou Tuniského národního tanečního souboru. Tuniský tanec se však tančí i bez rekvizit, je velmi dynamický a elegantní, nabitý energií.
Perský tanec
Perský klasický tanec je podobný Teheránskému populárnímu tanci, který se tančí na rodinných oslavách hromadně, ovsem provedeni je rafinovanější, komplikovanější, přesnější, má zaujaté publikum , a je to solový tanec. Na rozdíl od Arabského tance, který se soustřeďuje na pohyby pánve, persky klasicky tanec zvýrazňuje především horní část těla: obličej, hlavu, trup a paže. Profesionální tanečnice tanci také s čajovými sklenkami nebo činelky, aby se rytmicky doprovázely. Pohyby vyžaduji extremní pružnost a ladnost horní části těla, různé výrazy obličeje, např. pohyby obou obočí nezávisle. Pravdou je, ze v perském tanci je na prvním miste procítění a cit, až potom technika. Tanečnice jemně koketuje s publikem právě pomocí obličejových výrazů a ukazuje radost, smyslnost, hrdost, smích, zdrženlivost. Dynamické otočky a male pánevní pohyby jsou součástí stylu, ovsem pohyb bez výrazu nemůže byt považován za opravdový perský styl. Tanec bez vyjádření emocí a bez výrazu je pro Iránské publikum prázdný a nezajímavý.
Kořeny moderního Perského klasického tance sahají do dynastie Qajar (1780-1906), obzvláště za vlády Fath Ali Shaha, který věnoval zvláštní pozornost všem formám umění, včetně tance. Jeho následovníci pak v teto zálibě pokračovali. Život tohoto dvora můžeme názorně vidět na slavných qajarských olejomalbách. Po ustavní revoluci v r. 1906 byla Persie čím dal více ovlivňována západem, jako výsledek politických intrik mezi Ruskem, Anglií a Německem a pád monarchie způsobil také pád statusu tanečnic. Tak se bohužel stalo to, ze tradice klasického tance byla dále provozována pouze prostitutkami a kurtizánami na ulici, společně s jinými skupinami komediantu. Neprofesionálně ovsem tato tradice přežívala v soukromí, doma. Perské zeny začínaly tančit v útlém věku, učily se od svých příbuzných a účelem byla zábava pro rodinu. Před kulturní revolucí v r. 1979 tento tanec vyučovaly ne-muslimské tanečnice arménského a židovského původu, a jejich žákyněmi byly mravné iránské ženy z vyšších vrstev. Vše bylo ovsem v přísné tajnosti. V 50-60. letech se dostalo tomuto tanci obrození, což jej odstranilo z kontextu prostituce a nočních klubů. Tanečnice se začaly objevovat v televizi a vláda začala sponzorovat taneční soubory, které reprezentovaly jak klasicky, tak folklorní tance různých kmenu a regionu. Zvaly také na pomoc baletní mistry z různých zemí, aby Iránský tanec pomohli znovu dostat na mezinárodní uroven. Bohužel kulturní revoluce v r. 1979 udělala konec všem těmto aktivitám. Jak tedy pokračuje perský tanec dnes? Taneční mistři z Iránu emigrovali, převážně do Spojených států, kde znovu vytvořili taneční soubory, jako např. Pars National Ballet, veden A. Nazemim, dále Sabah Dance Company a Avaz Dance Theater, veden prof. Anthony Shay, u kterého studovala také PhDr. Robyn Friend. Iránský tanec se i dnes neustale vyvíjí, není to mrtvá forma, která se neustale opakuje, ale forma bohatá na svoji tradici a zároveň otevřená jiným vlivům.
Uzbekistánský tanec
Stejně jako za dávných časů, tak i dnes uzbecké tanečnice zvou svým tancem k otevření srdce a k radosti ze života, zvou k oslavě ženskosti. Umělecké, smyslné, emocionální a estetické exprese probouzí archetypy, oživují ducha a mají v sobě kvalitu katarze.
Uzbecký tanec se vzájemně ovlivňoval s tanci Indie, Číny, Persie a Arábie a přítomné prvky těchto všech kultur dělají tento tanec unikátním.
Uzbekistán je opět od r. 1991 nezávislou muslimskou zemí, ležící na křižovatce slavné Hedvábné stezky a je součástí kulturní oblasti středního východu.
Současně s bohatým repertoárem folklorních tanců, je Uzbekistán domovem jedné z nestarších profesionálních tanečních tradic. Spisy čínských básníků a historiků prvního tisíciletí dokazují, že profesionální taneční tradice na území dnešního Uzbekistánu předchází 6. století a Islám, kdy tanečnice a hudebníci legendárních center Hedvábné stezky- Buchary, Samarkandu a Taškentu byly už v té době najati jako umělci u čínského dvora.
V současném uzbeckém tanci je rytmická a hudební struktura i expresivní kvalita zachována, ale již v moderním pojetí. Vysoce uznávané profesionální tanečnice se objevují denně na obrazovkách TV, v divadlech a na festivalech, ale i oslavách v hotelech a doma. Dnes je toto vyloženě ženské umění praktikováno téměř exkluzivně ženami, ale za sovětstké éry a také několik staletí předtím (v době islámu) to byly i muži, profesionální tanečníci - Bachas, kdo hrál důležitou roli v této rodově dělené společnosti.
Bachas, v přestrojení za ženy, vystupovali veřejně i soukromě, většinou pro mužské publikum, v čajovnách, palácích a domech boháčů.
Doménou ženských profesionálních tanečnic na druhé straně obsahovala soukromé dámské dýchánky a také zábavu v královských dvorech a domovech vyšších vrstev, kde byli přítomni i muži. Vzhledem k islámu byli však najímány stále více ne-muslimské tanečnice arménského a židovského původu.
Bacha, jehož prvotním cílem bylo se zaprodat nebo zaměstnat u bohatého pána, se stal obětí říjnové revoluce v 1917, která zprotizákonila obchod s lidmi.
Revoluce také osvobodila ženy střední Asie z jejich "klášterního života" a teoreticky jim dovolila vystupovat na veřejnosti. Nicméně, společenské střetnutí v této době ještě vyžadovalo zahalování žen od hlavy až k patě, pokud byly mimo svůj domov. Nosily pokrývky hlavy vyrobené z koňských žíní přes obličej a krk, skrze které mohly vidět.
Téma zahalování žen a jejich veřejné vystupování přispělo k rozohnění opozice. Bylo to tak kruté, že jedna z prvních hereček, které se odvážily vystoupit veřejně, byla zavražděna svým bratrem, se svolením svého manžela. Takových incidentů bylo několik do té doby než se sovětským autoritám podařilo zakázat nošení "paranjas" (kabáty nošené na temeni hlavy až k patám) a "chasmbands" (koňské žíně). Stát začal sponzorovat umění na speciálních uměleckých školách a soubory, ve kterých ženy - umělkyně mohly vzkvétat.Současný uzbecký tanec je klasifikován do 3 stylů: Buchara, Khorezm a Ferghana, které korespondují se 3 královstvími (chanáty), jejichž spojením došlo na začátku 20. stol. ke zformování moderního Uzbekistánu. Byl to Bucharský emirát (území Buchary, Samarkandu a Tajikistánu), Chanát Khiva (středověké království Khorezmu) a Chanát Kokand (Ferghanská dolina a Taškent).
Tyto 3 rafinované styly se liší variacemi v pohybu, dynamikou, expresemi a kostýmy.
Blízce spojen s Tádžickou tradicí, vysoce rytmický styl Buchara, obvykle tančen s rolničkovými náramky je nejvíce dynamický. Rychlé točky, hluboké záklony, rychlé a akcentované pohyby hlavy, paží a isolovaného torza.
Vibrantní styl Khorezm je také velmi rytmický, opět se tančí s rolničkami a charakteristické znaky jsou intrikované třasy horní části těla.
Jemný, lyrický a elegantní styl Ferghana nabízí největší možnosti emocionálního vyjádření.
Vývoj uzbeckého tance a jeho hudebního doprovodu byl veden řadou kulturních vlivů, včetně mystického súfismu. Duchovní stránka se zde odráží v mnoha tancích zosobňujících pohyby a gesta vyjadřující lyriku súfijské básnické tradice. Současně vděčíme také vlivu židovských umělců, kteří migrovali z Persie před více než 1000 lety. Různorodý, intrikovaně ornamentovaný a dynamický slovník pohybů uzbeckého tance obsahuje evidenci spojitostí s předislámskými šamanskými kořeny.
Tradiční nástroje jsou: rámový buben Doira, Dotár (dvojstrunná loutna), Tanbur (třístrunná loutna) , Rubáb (pětistrunná loutna), Gidjak - smyčcový nástroj, Chang - cymbál, flétna Nay.