Hattrick - Brankáři, muži na odstřel? Už trošku starší článek z loňského Hattricku.
4. 6. 2009
Každému, kdo tu srážku viděl, zatrnulo. Když záložník Readingu Stephen Hunt udeřil kolenem do hlavy bezmocného Petra Čecha, brankář Chelsea sice držel míč v rukavicích, ale mezi prsty mu mohl protéct jeho život. Brutální zákrok vyvolal obavy, že fotbaloví gólmani jsou muži na odstřel.
Říká se to odjakživa: brankáři jsou tak trochu podivíni, kteří mají svůj svět. Ti, kterým kryjí záda, do něj mohou leda tak nahlédnout.
„Jsou takový zvláštní druh,“ tvrdí liberecký gólman Marek Čech.
„Zvláštní jednotka,“ přizvukuje teplický správce čistých kont Tomáš Poštulka.
Uvědomují si to přitom nejen oni. „Pařez, ty jsi strašně sám!“ povídá jednou příbramský boss Jaroslav Starka Oldřichu Pařízkovi.
O jedinečnosti jeho profese dokonce vypovídá i divadelní hra. Jmenuje se výstižně: Osamělost fotbalového brankáře.
Nesmíš zavřít oči
Přijmout místo v bráně, to je těžký úděl. Tvrdý chlebíček. Ba co víc, řehole. Už jen ty nekonečné pády na zem, malá násobilka náročného řemesla, po které bolí celé tělo. Buch na zem! A buch! Ne každý to vydrží.
„Brankáři nesmějí být měkkoty!“ říká kategoricky legendární český gólman Ivo Viktor.
„Říká se, že jsou to blázni – a něco na tom je. Nejsou to prostě žádní usmrkanci,“ přidává se někdejší opora pražské Dukly Petr Kostelník.
Sebezapření, dennodenně vyžadovaná a prověřovaná odolnost a nebojácnost – to je součást povinné výbavy každého brankáře. Vždyť ne každý dokáže chladnokrevně čelit míči, který na něj letí závratnou rychlostí. „Jednou jsem dostal na tréninku od Milana Luhového granát do úsměvu,“ vzpomíná Kostelník. „Odpálilo mě to dva metry za bránu. Polévali mě vodou.“
Jenže uhnout nejde, to by se brankář prohřešil proti prvnímu přikázání. „Jsou to pecky. Ale nesmíte zavřít oči ani otočit hlavu. Kdo to dělá, je špatný brankář. A nedá se to odnaučit,“ upozorňuje Kostelník.
Už u začínajících špuntů se pozná, kdo na to má a kdo ne. „Když dostaneš balonem do obličeje a zvedneš se, ukážeš sílu. Kdo je odmala bolestínek nebo srab, nebude dobrý brankář,“ míní Pařízek. „Přitom jsou dneska takoví i v lize,“ diví se spolu s Kostelníkem.
Prudké projektily mnohdy lámou prsty. To však tvrďáci v rukavicích berou jakou běžnou záležitost. „To má každý,“ mávne rukou Kostelník.
Na gólmany číhá při tréninku i při zápase nespočet dalších nebezpečí. Nemusí se o ně přičinit jiní, stačí třeba bolestivě narazit na brankovou konstrukci. „Já jsem do tyče narazil hlavou, měl jsem bouli jak tenisák,“ pamatuje si dobře Pařízek. Dnes jsou brány vyráběné z lehkých slitin, jsou pružnější, ale ne všechny. „Ta železná se nehne. A u nás v Příbrami je nejtvrdší,“ odtuší Pařízek.
To všechno však není nic proti zkoušce ohněm, kterou brankáři podstupují každý zápas při střetech s protihráči.
Fotbaloví Frankensteini
V jednom z dílů filmové série Smrtonosná zbraň se herec Mel Gibson coby detektiv Martin Riggs chlubí jizvami, které mu zůstaly po šarvátkách s desperáty.
Gólmani se nad tím mohou jen pousmát. Kdyby americký herec chodil každý víkend mezi tři tyče, nestarali by se o něj maskéři.
Tělo fotbalového brankáře, to je jedna velká mapa památek po zraněních, za kterou by se nemusel stydět ani Frankenstein.
Dvakrát zlomený nos. Vyražené zuby. Přeražené prsty. Jizvy po celé hlavě, jak o ni škrtly kopačky soupeřů. Šrámy na stehnech i kolenech. Dobrý den, já jsem Pařízek.
Tržné rány, poraněný nos, navždy prohnutý malíček, kvůli němuž se říkalo, že chytá s devíti prsty. Zlomené žebro, pošramocené vazy v koleně a lícní kost, již mu na zájezdu v Peru vtlačili do obličeje, a taky vyhřezlá plotýnka. Těší mě, Viktor.
„Neznám část těla, která není ohrožená,“ říká slavný gólman. A vzpomíná, jak patřil mezi pravidelné pacienty střešovické nemocnice. Místní lékaři sledovali fotbal v televizi, a když přivezli Viktora, jen prohodili: „Tak pojďte, my jsme to viděli. Už máme připravené šití...“
Hrozba újmy visí nad gólmany neustále. I nad těmi nejlepšími. Právě oni se totiž nezaleknou ani nejnebezpečnějších situací. „Brankáři mají trochu menší pud sebezáchovy a ten, kdo má práh bolesti posunutý co nejdál, je výborný gólman,“ tvrdí Kostelník.
Schopností doslova nasadit vlastní krk, jen aby ulovili letící míč, byli proslulí třeba dánský fenomén Peter Schmeichel nebo německý terminátor Oliver Kahn. „Ti do toho chodí jako blázni,“ říká s úctou Kostelník.
Podobné borce však není třeba hledat daleko. Do mely před bránou se neohroženě vrhal například i Viktor. „O mně se říkalo, že do všeho jdu riskantně. Jsem rád, že jsem kariéru přežil, dneska už bych do toho nešel ani na padesát procent,“ ujišťuje.
„Normální člověk to nemůže dělat,“ glosuje svou sudbu Pařízek.
Ten o sobě tvrdí, že snese víc bolesti než jiní. I když si za to tak trochu může sám. „Nemám rád prášky,“ ošívá se. „A kolikrát jsem chytal se zraněním,“ říká. V zápase s Opavou jednou vydržel do přestávky s pošramocenými vazy v koleni a urvanou chrupavkou. Dál už to nešlo.
Neuvěřitelný se dnes zdá příběh slávistické hvězdy Františka Pláničky, jenž v roce 1938 dochytal zápas s Brazílií se zlomenou rukou. Tehdy se ovšem nemohlo střídat.
Jednou nohou v hrobě
Možností, jak přijít k poraněním, je nespočet. „Před bránou je to takový fičák, že vám třeba kolíky kopaček přejedou po hlavě a nikdo si toho ani nevšimne,“ líčí Kostelník.
„Občas je to o milimetry. Je to jako v autě – někdy jste jednou nohou v hrobě,“ říká nevzrušeně Viktor.
Přitom ovšem platí: strach je nejhorší rádce. „Kdo se bojí, má větší šanci, že se zraní,“ míní Marek Čech.
Největší odvahu vyžaduje vyrazit do mlýnice hráčů, kteří se nahrnou do pokutového území při vysokém centrovaném míči. Je to možná nejtěžší disciplína, na gólmana klade nároky hned v několika ohledech.
Bod číslo 1: Brankář se musí rychle rozhodnout, jestli na míč vyběhne. Přitom se od něj skoro automaticky očekává, že se od čáry za sebou odlepí. „Někdy víte, že se k balonu nedostanete a je lepší zůstat,“ vysvětluje Tomáš Poštulka. „Přitom trenér vidí svíčku a slyšíte ho, jak křičí: Gólman!“ To je specialitka například Jaroslava Hřebíka, jehož ječící hlas nelze přeslechnout...
Bod číslo 2: Vyhledat si cestu, úzký koridor v chumlu hráčů tak, aby brankář balon opravdu ukořistil. „Kolikrát se divím, že si to místo najdu,“ kroutí hlavou Pařízek.
Bod číslo 3: Míč chytit pevně do dlaní nebo vyboxovat daleko od brány. Oproti minulým dobám je to těžší, protože se do šestnáctky naskládá mnohem víc hráčů.
Ideální scénář boří nedostatek času. Brankář před sebou vnímá jen několik metrů vzdálenou mlhavou zeď, v níž mu horda hráčů splývá. „Když jde míč hodně nahoru, mám vteřinu na to, abych se podíval, kde hráči jsou. Ale jinak musím sledovat balon,“ vypráví sparťan Jaromír Blažek.
I vteřina však bývá luxus. „Někdy jsem rád, že se z lajny vůbec dostanu,“ říká Marek Čech.
„Dřív míč padal jako list, mohli jste dojet na vozíku, abyste ho chytili. Teď je čím dál rychlejší,“ líčí Jan Poštulka, otec teplické opory.
Když brankář neodlepí pohled z balonu, vydává se všanc. „Někdo do vás jen brnkne, rozhodí vás a jste na zemi,“ vykládá Pařízek.
Nejhorší je, když gólman musí couvat. Stačí, aby přes některého hráče přepadl. „Dvakrát jsem měl otřes mozku,“ bilancuje Pařízek.
Nejvíc do tuhého jde ve chvíli, kdy dojde ke karambolu, jako kdyby se srazila dvě auta. V nešťastném duelu Chelsea s Readingem se to stalo Čechovu náhradníkovi Carlovi Cudicinimu. Na záznamu je vidět, jak vybíhá a sleduje míč, když do něj vrazí Ibrahima Sonko a vyřadí ho ze hry s otřesem mozku. „Cudicini o něm vůbec nevěděl, absolutně to nečekal,“ říká Blažek.
Obvykle do souboje jde – stejně jako jeho parťáci – s tím, že může nějaký ten direkt utržit, a zpevní tělo. Alarm pak začne houkat zejména tehdy, když v útoku protivníka nechybějí kanonýři mohutné postavy či vyhlášení ranaři. Hrůzu svého času, byť ne nadlouho, budilo sparťanské útočné duo hromotluků Vratislav Lokvenc – Jan Koller.
„To byla panika. Když jsme jeli na Spartu, věděl jsem: To bude špatný,“ usmívá se Pařízek.
„Proti takovým fotbalistům se hraje špatně, dostanou se hlavou tam, kam vy rukama,“ tvrdí Poštulka mladší. Citelné jsou zvlášť údery loktem, jimiž je proslulý sparťanský obr Libor Došek. „Když nemá balon, jde do vás,“ pokračuje Poštulka.
Pořádně znepříjemnit život uměl brankářům i někdejší král ligových střelců Vítězslav Tuma, který těžil ze své postavy. „To byl nechuťák. Nebál se, i když věděl, že taky dostane. Byl schopen brankáře převálcovat,“ vzpomíná teplická jednička.
Jako utržený vagon byl reprezentační šutér Tomáš Skuhravý. „To byl chlap jak hora. Ale nesnížil se k faulu nebo k zákeřnému zákroku,“ uznává Kostelník. „Tihle bijci nic takového nedělali,“ vzpomíná nostalgicky.
Kolenem vpřed!
Pokud se brankář nechce dát v mlýnici úplně semlít, může si pomoci.
Zákon číslo jedna, který trenéři opakují do omrzení, zní: koleno dopředu! Kdo se proti němu rozběhl, radši uhne – anebo musí počítat s tím, že bude polykat andělíčky. „Jde o to, kdo vydrží,“ říká Luděk Mikloško, kouč brankářů West Hamu.
Vypadá to na spolehlivou ochranu. Jenže tak jednoduché to není. „Hodně jsem to slýchával. Později jsem se tomu musel smát,“ říká Poštulka junior.
„Je to dávno překonaný mýtus,“ tvrdí dokonce Pařízek.
K tomu, aby on nebo kdokoli z jeho kolegů mohl obávaný prostředek využít tak, jak to ukázkově předváděl reprezentant Jan Stejskal, musí mít místo a čas na rozběh. „Je potřeba udělat alespoň tři kroky, urazit čtyři pět metrů,“ míní Tomáš Poštulka.
To samozřejmě nelze pokaždé. A důsledky mohou být trpké. „Když se odrážím oběma nohama z místa, nepomůže nic,“ glosuje Marek Čech.
„V té chvíli jsem nejzranitelnější. Přitom se proti mně žene třeba Došek se čtyřmetrovým rozběhem,“ přibližuje teplický brankář.
„Ten vás nenechá ani vyskočit,“ přidává jeho otec.
Podle Pařízka záleží na načasování výskoku. „Ze strany a zezadu ale nic nepomůže,“ přidává. Kolenem do žeber nebo loktem do hlavy pak dostane on. „Mě trefili přímo do očního důlku, myslel jsem, že mám oko uprostřed hlavy. Málem jsem o něj přišel,“ vypráví Mikloško.
„Dnes se přitom do brankářů chodí loktem mnohem víc,“ upozorňuje Kostelník. „Co třeba dělají Italové, z toho je mi úplně špatně,“ přejede mu mráz po zádech.
Do arsenálu jemnějších zákroků patří situace, kdy útočník ve shluku hráčů chytí brankáře za ruku, aby ji nenatáhl. Nejen diváci se pak diví, co je to mezi tyčemi za neobratného nešiku. Jen gólmana také bolí, když mu sok šlápne na nohu. „Já jsem zažil i štípance,“ přidává Jaroslav Olejár, gólman Sparty let osmdesátých.
Koleno k ochraně nebo k získání respektu se možná dobře trénuje, ale hůř provádí při zápase. „Není snadné všechen ten pohyb, tedy vyběhnout, chytit balon a ještě trefit soupeře, sladit. Přirovnal bych to ke gymnastickému výkonu,“ tvrdí Pařízek.
Pokud brankář neodvrátí nebezpečí sám, musí mu pomoct obránci. Urostlí stopeři ani nemusejí jít po balonu, aby ho odpálili. Jejich úkolem je rovněž znemožnit vyhlášeným hlavičkářům, aby se na gólmana mohli rozběhnout. „Zablokují je, aby se ke mně nedostali, a uvolní mi trasu,“ přitakává Blažek.
Ve Spartě takové umění ovládal třeba Jiří Novotný, ve formě ho umí předvést i Tomáš Řepka. Pařízek si zase nemůže vynachválit příbramského veterána Marcela Máchu, byť patří mezi nejmenší beky. „Je to nejsilnější obránce, jakého jsem kdy viděl. Asi to má z dolů,“ vtipkuje.
Hotovou skálou, o kterou se tříští vlny nájezdníků z mužstva soupeře, je John Terry z Chelsea. „Ten to dělá perfektně,“ uznává Kostelník.
Právě v Anglii se podaná ruka od stoperů hodí nejvíc. Gólmani víc zůstávají na čáře. „Chodí jen dva tři metry před bránu. Dál nemají šanci,“ míní Pařízek.
Ani Terry, drsňák s vizáží Bustera Keatona, však nic nezmohl, když Petr Čech prožil nejhorší chvíli ve své kariéře.
Díky za každé nové ráno
Moment, který obletěl celý svět, přitom nebývá výjimečný. Brankář už nevzdoruje přesile, je to souboj muže proti muži. Kdo bude u míče dřív?
Pravděpodobnost ošklivého nárazu je vysoká. Brankářovou sázkou do nejisté loterie jsou totiž ruce, hrudník nebo hlava. „Jdete rukama proti nohám, to je vaše nevýhoda,“ uvědomuje si Pařízek.
Viktor nezapomene na to, jak se po něm prošel útočník Anderlechtu Paul van Himst. „Měl jsem tržné rány od nohou po hlavu,“ popisuje.
Útočníků, kteří se vyžívají v atakování gólmanů – byť bez zlého úmyslu – je dost. Na dohrávání soubojů je založen jejich styl. Pověst experta v tomto oboru má léta i brněnský bijec Luděk Zelenka nebo nynější hrot Bohemians 1905 Radek Divecký.
Trenérům se takoví hráči hodí, pokud je potřebují pro taktické záměry. Vyprávět by o tom mohl Mikloško. „Když jsem v Anglii ještě chytal, jeden hráč šel do mě a druhý za mě. Ten čekal, jestli mi vypadne míč.“
Drsní bojovníci na hrotu se mimořádně šiknou, když trenéři vědí, že brankář nerad chodí na centry. „Zajeď do brankáře, jdi do něj. Rozhoď ho!“ vybízejí na poradě před zápasy.
Postrachem bývala utkání u pražských Bohemians. Všeobecně se vědělo, že se může leccos semlít. „Na Bohemce to bylo vždycky ostré. Hráči tam byli vedeni k agresivitě,“ souhlasně pokývá hlavou Olejár. Důrazný projev měl rád uznávaný, leč nesmlouvavý kouč Tomáš Pospíchal.
Velké věci se děly na žižkovské Viktorii. „Tam vás hodili do brány i s balonem,“ líčí Tomáš Poštulka.
Ke kolizi nemusí dojít, když útočník usoudí, že míč už má pod kontrolou jeho soupeř, a přeskočí ho. „Za každý takový moment jsem rád a děkuju za něj,“ skládá brankářskou modlitbu Pařízek.
Místo díků však nezřídka přichází klení – pokud jde útočník do gólmana skluzem. Noha vystrčená dopředu se mění v osten. Olejárovi se bolestivé zranění přihodilo dokonce při tréninku. Na Spartě do něj nechtěně zajel spoluhráč, jehož nechce jmenovat, a odnesla to ledvina. Na náraz s útočníkem, který měl míč na dlouhou nohu, doplatil v Interu Bratislava i Jan Poštulka. Lékaři mu pak v krajině srdeční odhalili modřinu.
Zatímco irský brankář Newcastlu Shay Given nedávno skončil na nosítkách s perforovaným střevem, někdejší hradecký gólman Václav Oplt na následky střetu zemřel. Kluzký trávník se přičinil o to, že do něj František Hruška z Martina ve skluzu vrazil ještě prudčeji. Jeho koleno zasáhlo přímo Opltovo srdce. Dne 11. května 1972 přestalo bít.
Jdou po mně, jdou...
Ani když už mají míč v rukou, neznamená to pro gólmany výhru. Nemohou si oddechnout.
Marek Čech při angažmá v Žilině vyběhl a zmocnil se balonu, když k němu doběhl trnavský útočník Vladimír Kožuch a špičkou kopačky mu zlomil ruku. „Byl to strašně vyhecovaný zápas. Osmnáct tisíc diváků, Žilina první, Trnava druhá,“ popisuje nynější opora Slovanu.
Napětí v hledišti se může přenést i na hráče. Olejár ještě dlouho cítil kopanec, který dostal na San Bernabeu, kam dorazil se Spartou k odvetě Poháru UEFA. „Měl jsem míč pod kontrolou, ale útočník Santillana se do mě pořádně opřel. Měl jsem naražená žebra,“ líčí. Hvězdy Realu byly bezradné a zoufalé, nespokojené publikum naschvál doprovázelo nadšeným pokřikem každý dotek sparťanů s míčem. „Tím své hráče vyprovokovalo a dohnalo k nepříčetnosti, od Santillany to byl jasný úmysl,“ nedělá si iluze Olejár.
Rozeznat, kdy jde o nešťastnou náhodu, a kdy o zamýšlený útok, není jednoduché. Přesto Olejár rozhodně není jediný, kdo je přesvědčen, že po něm někdo šel. Kostelník si vybavuje svůj debut za Brno v roce 1984. Balon měl pevně v rukách, když k němu přiběhl útočník Xaverova. „Málem mi ukopl hlavu. Dvacet minut jsem nevěděl, čí jsem. Měl jsem čtyři vyražené zuby a bradu vejpůl,“ vypráví a ukazuje na jizvu pod rty.
„Končíš s fotbalem!“ vyslechl si doma od maminky, která byla na prášky. Když zajde na Xaverov se svým synem dnes, neopomene k němu prohodit: „Tak támhle u té tyče jsem nechal zuby.“
Pařízek zase připomíná zápas s Teplicemi, do něhož nastoupil se zlomeným nosem. Do konce utkání zbývalo pět minut, ale při jednom z posledních rohů dostal úder do obličeje. „Bylo to cílené,“ tvrdí.
Jasné soudy zavání nespravedlností. A nejvíc vzrušených debat vyvolal právě thriller Petra Čecha.
Po všech stránkách to byla zvláštní srážka. Vteřiny, které jí předcházely, nenapovídaly smutnému konci.
„Nebyl to typický moment,“ souhlasí Čechův jmenovec z Liberce.
„Kdyby to Hunt chtěl udělat pětkrát po sobě, nepovedlo by se mu to,“ myslí si Tomáš Poštulka.
Zhuntovaný Čech
Pokud je brankář u míče dřív, může dopředu vyhodit nohy sám. To útočníky přesvědčí. „Devětadevadesát procent z nich nadskočí, bojí se o nohy,“ tvrdí Viktor.
Kromě toho se gólman přikrčí, ruce s balonem dá před hlavu, kterou zabalí na prsa a tiskne do trávy.
„Jenže Petr se schoval – a Hunt ho stejně trefil. Byl to hrozný moment,“ říká Pařízek.
Hunt k Čechovi dobíhal mírně z boku. Když se k němu blížil, musel vědět, že na balon nedosáhne. Měl dost času, aby se vyhnul nebo nadskočil. Místo toho se mu nepřirozeně podlomila pravá noha a kolenem těsně nad zemí Čechovi prorazil lebku.
„Nechápu, proč šel do dřepu, kolenem dolů,“ čílí se Mikloško. „Na to se Hunta nikdo neptal,“ zlobí ho.
„Proti tomu, co Hunt udělal, není obrana. Záleží už jen na inteligenci protihráče,“ doplňuje Marek Čech. „Mohlo to dopadnout i tragičtěji.“
Petr Čech o moc víc udělat nemohl. I když... „Malinko zvedl hlavu,“ všiml si Mikloško. „Petr si vůbec nepřipustil, že se něco může stát. Nechal hlavu nahoře, jako to dělá třeba Blažek. Hned se dívá, komu vyhodí míč,“ analyzuje Jan Poštulka.
Podle něj se projevila skutečnost, že Čech dosud nic podobného nezažil. V trénincích se sice techniku pádů, speciální brankářskou »sebeobranu«, učí už kluci, jenže hrozící srážku trenéři včas zastaví.
Poštulka starší je jedním z mála, kdo si myslí, že Hunt nechtěl Čecha zranit. Drtivá většina jeho kolegů se naopak shodne v tom, že od irského záložníka to byl vědomý faul, zákeřnost. „Byl to jednoznačný úmysl,“ hodnotí Poštulkův syn Tomáš.
Nejvíc srážka rozhořčila Mikloška, jenž je přitom z Ostrovů zvyklý na ledacos. „V žádném případě to nebyla nešťastná náhoda,“ zvyšuje hlas. Někdejší reprezentant také nemůže věřit tomu, že navzdory značnému pozdvižení Huntův zákrok neřešila anglická Fotbalová asociace. „Jsem hodně rozhořčený, nepřijmu to. Nikdo o tom ani nechtěl mluvit, ani tu situaci rozebírat,“ udivilo ho.
Fanoušci Readingu dokonce Hunta zvolili nejlepším hráčem října. Měsíce, v němž se proslavil jakkoli jinak, jen ne kladně. Měsíce, v němž protihráče málem připravil o život...
Čechovo zranění nicméně rozvířilo debaty, zda je třeba brankáře chránit.
„Všichni by si měli uvědomit, že brankáři mají rodiny a jejich děti nechtějí vidět otce na invalidních vozíčcích s doživotními následky,“ prohlásil emotivně Jens Lehmann, gólman londýnského Arsenalu.
„Útoky na brankáře přibývají,“ bije na poplach jeho kouč Arséne Wenger a argumentuje čtyřmi vážnými úrazy gólmanů v Anglii za poslední půlrok.
Něco na tom možná je. Lehmann si dokonce posteskl, že snad začne nosit helmu. „To si nedokážu představit,“ říká Pařízek. Přitom si vzpomíná, jak v boxerské helmě chytal na tréninku Juraj Šimurka po operaci jařmové kosti. „Byl srandovní,“ usmívá se Pařízek. Když však zmíní jméno Slováka Juraje Čobeje, zvážní. „U něho to jinak nešlo, tomu se rozlétla hlava.“
Není ovšem vyloučeno, že podobným případům, jaké se nahromadily v poslední době, se pouze věnuje víc pozornosti. „Fotbal v Anglii byl dřív možná agresivnější,“ porovnává Mikloško.
Podle něj není potřeba měnit pravidla, ale důsledněji je aplikovat. Kromě toho podporuje posuzování sporných momentů podle videa. „Stačí, aby rozhodčí poznali, jestli chce hráč hrát balon, nebo ne. Já to poznám,“ říká Tomáš Poštulka.
„Černokněžníci to mají v rukou,“ směje se Viktor.
Nejsme z cukru
Nakonec to jsou sami brankáři, kdo ze sebe nechce dělat nedotknutelné.
„Tvrdě trestat, to ano. Ale ne úzkostlivě. Když sebou gólman flákne sám, nemá se to hned pískat,“ tvrdí Marek Čech.
„Nechci, aby z nás dělali nějaké primadony. Buď tuhle práci chceš dělat, nebo ne,“ nabízí jednoznačnou volbu Pařízek.
Není snadné pochopit, proč po tom všem příště zase navlékne rukavice a nechá do sebe bušit balony a kopat. Stojí jemu i jeho kumpánům se sítí a třemi tyčemi za zády ten život v bolesti za to?
„Když člověk koupí ránu, ale chytne balon, je to adrenalin. Kus hrdinství, které přebije všechno ostatní,“ rozzáří se Pařízek.
„Brankář, to je Někdo!“
Brankáři se neperou. Jen občas dají pěstí...
Boule, jizvy, modřiny. Víc než jiní musejí vydržet fotbaloví brankáři.
Jenže jen o tělo nejde. Tvrdé povolání znamená ty nejvyšší požadavky i na jejich psychiku.
„Brankáři jsou silnější osobnosti než hráči v poli. Je to nejtěžší post,“ ví někdejší zkušený gólman Petr Kostelník.
Nikdo při zápasech neprožívá víc vypětí. A vlastně ani po nich. „Dva dny jsem kvůli stresům pořádně nespal, kopal jsem ze spaní,“ prozrazuje Kostelník.
Poslední instance před bránou toho musí unést mnoho. Nejde jen o to, vyřešit chladnokrevně ošemetné situace – soupeři se gólmany mnohdy snaží rozhodit nejrůznějšími provokacemi. Zvlášť se chystají třeba na Němce Jense Lehmanna z Arsenalu. „Stačí ho škrtnout, nechá se snadno vyprovokovat a pak je poloviční,“ vypozoroval Luděk Mikloško působící jako trenér ve West Hamu.
Mezi domácími borci zase »vynikal« nekompromisní kanonýr Michal Seman. „Když byl v Mostu, při rohu běhal kolem mě, nadával mi a tahal mě za dres. To byl vyhlášený specialista,“ vzpomíná Radek Sňozík z Bohemians 1905.
Jenže i když se podobné ataky opakují, brankář by měl zůstat ledově klidný. „Svou sílu ukáže jistými zákroky. Tím, že chytí každý míč a nenechá se ničím rozptýlit,“ nabádá sparťanská jednička Jaromír Blažek.
Chuť na odvetu si prý gólmani raději nechají zajít. „Já se mstít nechtěl, ani tomu hráči, který mě zranil,“ ujišťuje Kostelník.
Mezi výjimky prý patřil Zdeněk Hruška z Bohemians. „Ten to útočníkovi uměl oplatit,“ vzpomíná jeho bývalý kolega Jan Poštulka. „Jsou takoví gólmani. Když se naštvou, jsou ochotni dostat i gól, jen aby to protihráči osladili.“
Semtam se něco na hřišti přihodí i dnes. Jako loni v dubnu zrovna Sňozíkovi, tehdy ještě ve službách Příbrami.
Na stadionu ve Zlíně zrovna domácí zahrávali roh. Byl z toho gól, jenže rozhodčí Radek Matějek ho neuznal. V té chvíli zlínský obránce Tomáš Janíček udělal krok směrem k Sňozíkovi. „Říkal jsem mu, ať se uklidní. Nadával mi do všeho možného,“ líčí gólman. Podle referátů z utkání pak Janíček naznačil směrem k němu pohyb hlavou. „Náznak to nebyl, trefil mě,“ tvrdí Sňozík. „Potvrdil to i delegát,“ připomíná.
Sňozík reagoval bezprostředně – ubalil Janíčkovi jednu pěstí. „Bliklo mi, zatmělo se mi před očima,“ popisuje, co se s ním dělo. „Jsem magor,“ vyčítal si.
Oba týmy se přetahovaly o to, kdo změní bezbrankové skóre, zápas provázelo mnoho osobních soubojů. „Bylo to vyhecované, člověk je v tranzu,“ vysvětluje Sňozík. „Nebyla to žádná odplata za nějaký faul předtím, vyplynulo to ze situace.“
Jakmile zasadil protihráči direkt, uvědomil si, co provedl. „Průser!“ blesklo mu hlavou. „Rozhodčí Matějek to sice neviděl, ale aktivní pomezní k němu hned utíkal.“
Verdikt byl jasný – červená karta! Co naplat, že ven měl jít i Janíček. Posléze přibyly další tresty: distanc na tři zápasy, pokuta v souhrnné výši 50 tisíc korun. „Platy v Příbrami přitom nejsou raketové. Docela mě to zasáhlo,“ odtuší Sňozík. Nešlo však jen o peníze. „Dost jsem o tom všem přemýšlel, vzalo mě to.“
Potěšit ho mohlo alespoň to, že se mu ozval sok Janíček. Nejdřív poslal zprávu na mobil, později se oba potkali na hřišti. „Vyříkali jsme si to. Prý kdyby věděl, co se stane, nikdy by to neudělal,“ líčí Sňozík. „Překvapil mě. Znal jsem ho jako takového pošuka, ale ukázal, že je v něm alespoň slušnost. Naše vztahy jsou normální.“
Incident nicméně poznamenal Sňozíkovu pozici v Příbrami. Přestal chytat a nakonec z klubu odešel. „Vyžral jsem si to až do dna,“ netají.
Zlá zkušenost však přece jen byla k něčemu dobrá. „Na druhé straně mi to pomohlo. Takové situace už řeším jinak, s chladnou hlavou,“ ubezpečuje.
„Vím, že už se to nebude opakovat.“
jste návštěvník :
1899961
počítadlo
info ve vašem mailu ?
REGISTRUJTE SE
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář