Ačkoliv se to při pohledu na mapu nezdá, je Elba třetí největší italský ostrov, hned po Sicílii a Sardínii. Tenhle malý ostrůvek kousek od pevniny je zároveň největší z toskánských ostrovů. A to je přitom dlouhý jen 24 km a v nejširším bodě dosahuje šířky 18 km. Nejvyšším bodem ostrova je pak Monte Capanne s výškou 1018 metrů. Vím, že to nezní zrovna jako Himaláje, přesto je celý ostrov relativně hornatý. Zároveň je ale také až překvapivě zelený. No a tahle pohoda leží v Ligurském moři, nějakých deset kilometrů od břehů „italské boty“ a tedy dosažitelná za nějakých 40 minut lodí z italského pevninského přístavu Piombino.
Okolí ostrova je díky svému bohatému podmořskému životu doslova rájem potápěčů. Mnoho klubů si tu proto buduje své základny. Na jižním pobřeží Elby se pak v zálivu s nádhernou písečnou pláží lemovanou skalnatými útesy nachází městečko Marina di Campo. A tam jsme po 1200 kilometrech, 15-ti hodinách jízdy a krátké cestě trajektem skončili i my. Čekal nás tu týden letní italské pohody a sluníčka v pohodlném aparmánu.
Místní pohostinnost si mimochodem vyzkoušel i Napoleon Bonaparte, jak si určitě všichni pamatují z dějepisu základní školy. No, jestli se měl tak jako my, tak bych si podobné nucené vyhnanství dovedl taky představit. Mimochodem, tento patrně nejznámější obyvatel Elby tu pobýval 9 měsíců a 21 dní. Slušná dovolená, že?
Popisovat věci na břehu asi nemá moc smysl. Krásná stará italská zástavba v tradiční středomořské architektuře v kombinaci s pohodou, Frizanttinem, přáteli a sluníčkem. To ani nemá cenu popisovat, to se musí zažít (napoví i fotky v galerii níže). Radši se proto pustím do popisu toho, co jsem viděl pod vodou.
Mimochodem, to jsou asi jedny z mála věcí na Elbě, které asi Napoleon neviděl:-) I když, kdo ví...
Scoglia Della Triglia – Madonna
Jedná se o velmi malý ostrůvek, spíše jen skálu vystupující sotva nad hladinu. V hloubce asi 18 metrů se na volném prostranstv nachází asi nejznámější atrakce potápěčů, kamenná socha Madony. Ta dodává celému místu zvláštní magičnost. To dvojnásobně platí při nočních ponorech. Není to žádná těžká lokalita. Dno je zde pozvolné, převážně písčité a klesá do hloubky nějakých 25-ti metrů. Dvě hlavní věže vystupující ze dna tvoří ideální úkryty pro stovky ryb, pro chobotnice, pro růst sasanek…
Secca di Fonza
Lokalita s hloubkou od 5-ti do zhruba 40-ti metrů. Na východní straně skal se nachází velmi pěkná stěna. Na jižní straně pak dno leží někde v hloubce 18 metrů. Často tu prý jsou spatřit hejna barakud. Nám se to sice nepodařilo, ale i tak tohle místo nabídne hodně zajímavého. V 35-ti metrech tu najdete například malou jeskyni. V jejím okolí se pohybují ropušnice, murény, úhořovci a kanici. Fotografové ocení určitě trsy červených korálů a žluté trsovníky.
Capo di Fonza
Dlouhá strmá stěna, která končí písečným dnem v hloubce plus mínus 40-ti metrů. V dvacetiosmi metrech je pak malá jeskyně s červenými korály na stropě. Plno zajímavých rybek.
Corbella
Další z lokalit s hloubkou mezi osmi a čtyřiceti metry. Rozsáhlejší místo, kde se dá udělat hned několik různých variant ponorů. Od obeplavání podmořského ostrůvku v menší hloubce až po klesání jihovýchodní stěnou do hloubky kolem 25ti metrů, kde se dají najít nádherné trsy gorgonií (rohovitek červených). Při cestě zpět na loď Vás překvapí v hloubce 22 metrů umístěná soška medvěda u malé jeskyně. Je to pozůstatek po berlínských potápěčích a jejich návštěvě v roce 1972. Prý se tu dají potkat trnuchy i velcí kanici. Já jsem to štěstí neměl. Viděl jsem „jen“ murény, úhořovce, ropušnice a červené korály.
Vrak Elviscott
Je to jedna z těch „povinných“ návštěv. Stejně jako při návštěvě Paříže musíte mít fotku Eiffelovky. Pro mě osobně to byla ale příjemná povinnost. Má totiž rád ponory k vrakům. Líbí se mi pozorovat jak moře přetváří ty tuny pokrouceného a zprvu mrtvého železa v nové ostrovy života. Jak se na paluby vrací život. Jen místo lodníků a námořníků se tu pohybují murény a červená hejna rybek.
Vrak lodi leží u městečka Pomonte, v hloubce jen několika metrů, už od roku 1972, kdy se tu potopil za bouřky. Loď zůstala poměrně dlouho viset na skále, takže z ní bylo odstaněno snad všechno co šlo. Náklad, lidi i vybavení. Na dně tak leží jen oholené torzo. To se navíc díky práci vln zacíná hroutit. Z původně velmi fotogenického objektu tak odpadávají jednotlivé části a celá kulisa se během pár let změní na jen hromadu pokroucených plechů. Zatím se tak ale díkybohu nestalo. Loď tak zatím v plné parádě leží na pravoboku v hloubce asi 12 metrů, pouhých 200 metrů od břehu. I díky tomu je to asi jeden z nejfotografovanějších vraků na světě.
A jak vypadal náš pobyt v datech?
(údaje o počasí asi nemá moc cenu přepisovat u všech ponorů - jasno, 30 stupňů, teplota vody 24 stupňů na hladině/ 17 stupňů v hloubce, viditelnost přes 30 metrů)
1/ 24.7.2010, 10:00 - La secca di fonza - 39 minut / max. 34,8 metrů
2/ 25.7.2010, 10:30 - La corbela - 39 minut / max. 44,3 metrů
3/ 25.7.2010, 16:20 - Coralina - 39 minut / max. 40,6 metrů
4/ 26.7.2010, 10:23 - Madona scoglio de la triglia - 55 minut / max. 24, 7 metrů (deko +4min.)
5/ 27.7.2010, 10:25 - Capo poro - 46 minut / max. 44 metrů
6/ 27.7.2010, 12:36 - Capo poro - 50 minut / max. 37,8 metrů
7/ 28.7.2010, 9:20 - Elviscot Pomonte - 63 minut / max. 12,1 metrů - (vrakové potápění)
8/ 28.7.2010, 21:36 - Madona scoglio de la triglia - 44 minut / max. 22,4 metrů (noční ponor)