4. kapitola - GESTO
Svatební obřad přešel v oslavu – důkaz Alicina bezchybného plánování. Nad řekou byl zrovna soumrak; obřad trval přesně tak dlouho, než slunce zapadlo za stromy. Světýlka na stromech pobleskovala, když jsme s Edwardem procházeli zadními dveřmi, takže bílé květiny zářily. Venku bylo dalších deset tisíc květin, které tvořily voňavý vzdušný stan nad tanečním parketem, vybudovaným na trávníku pod dvěma starodávnými cedry.
Všechno se zpomalilo, uvolnilo, jak se na nás snášel příjemný srpnový večer. Malý dav se rozptýlil v měkkém světle žároviček a nás znovu přicházeli pozdravit přátelé, s kterými jsme se před chvílí objímali. Teď byl čas popovídat si, zasmát se.
„Gratuluju, lidi,“ hlaholil Seth Clearwater a skláněl hlavu pod okraj květinové girlandy. Jeho matka Sue mu stála pevně po boku a nedůvěřivě sledovala hosty. V hubeném obličeji měla pozorný soustředěný výraz, jehož přísnost byla ještě zvýrazněna strohým účesem; byla ostříhaná stejně na krátko jako její dcera Leah – napadlo mě, jestli se nedala upravit stejně jako ona na znamení solidarity. Billy Black, sedící vedle Setha z druhé strany, nebyl tak napjatý jako Sue.
Kdykoliv jsem se podívala na Jacobova otce, měla jsem pocit, jako bych viděla dva lidi místo jednoho. Jednak tam byl ten starý muž na invalidním vozíku s vrásčitým obličejem a bílým úsměvem, kterého vnímali i všichni ostatní. A pak tam byl přímý potomek dlouhé řady mocných kouzelných náčelníků, zahalený do autority, s kterou se narodil. Ačkoli to kouzlo přeskočilo jednu generaci (protože se neobjevil katalyzátor, který by ho uvedl do chodu), Billy byl stále součástí tajemné moci a legendy. Protékala přímo skrz něj. Proudila do jeho syna, dědice kouzla, který se k němu otočil zády. Takže Samovi Uleymu nezbývalo, než se zachovat jako náčelník legend a kouzlo vzít na sebe...
Bily působil nečekaně uvolněně, s ohledem na složení hostů na této události – černé oči mu jiskřily, jako kdyby měl nějaké dobré zprávy. Dojalo mě, jak se chová. Tahle svatba mu musela připadat jako velké zlo, nejhorší věc, jaká se podle něj mohla přihodit dceři jeho nejlepšího přítele.
Věděla jsem, že pro něj není jednoduché skrývat své pocity, protože si dobře uvědomoval, že naše svatba povede k přímému ohrožení staré smlouvy mezi Cullenovými a Qileuty - smlou-vu, která navždy zakazovala Cullenovým stvořit jiného upíra. Vlci věděli, že dojde k porušení smlouvu, ale Cullenovi neměli ponětí, jaká bude jejich reakce. Před vznikem spojenectví by to znamenalo okamžitý útok. Válku. Ale teď, když se všichni navzájem lépe znají, dostane se nám odpuštění?
Jako v odpovědi na tuto mou myšlenku se Seth naklonil k Edwardovi s přátelským gestem. Edward mu oplatil objetí volnou rukou.
Viděla jsem, jak se Sue jemně zachvěla.
„Je hezký vidět, že ti to vyšlo, kamaráde,“ řekl Seth. „Mám z toho radost.“
„Díky, Sethe. Moc si toho vážím.“ Edward se odtáhl od Setha a podíval se na Sue a Billyho. „Vám taky děkuju. Že jste dovolili Sethovi přijít. A že jste přišli podpořit Bellu.“
„Rádo se stalo,“ odpověděl Billy svým hlubokým chraplavým hlasem, a á jsem byla překva-pená optimismem v jeho tónu. Možná bylo na obzoru pevnější příměří.
Začala se trochu tvořit fronta, takže nám Seth zamával a odvezl Billyho k jídlu.Sue z nich obou nespouštěla ruku.
Další, kdo si dělal nárok, byli Angela s Benem, následováni Angelinými rodiči a pak Mikem a Jessikou – kteří se k mému překvapení drželi za ruku. Nedoneslo se ke mně, že spolu zase chodí. To bylo hezké.
Za mými lidskými přáteli stáli mí noví příbuzní, upíři z klanu v Denali. Uvědomila jsem si, že jsem zadržela dech, když se ta vpředu – Tanya, jak jsem usoudila podle zlatě měděného nádechu jejích blonďatých kadeří – naklonila, aby objala Edwarda. Vedle ní si mě s neskrývanou zvědavostí prohlíželi další tři upíři se zlatýma očima. Jedna žena měla dlouhé světlé blond vlasy, rovné jako kukuřičné chmýří. Druhá žena a muž vedle ní byli oba černovlasí, s olivovým nádechem pleti v křídově bílých obličejích.
A všichni čtyři byli tak krásní, až mě z toho rozbolelo břicho.
Tanya stále objímala Edwarda.
„Ach, Edwarde,“ řekla. „Stýskalo se mi po tobě.“
Edward se uchichtl a hbitě se z objetí vykroutil, položil jí ruku zlehka na rameno a ustoupil zpátky, jako když na ni chtěl lépe vidět. „Už je to dávno, Tanyo. Vypadáš dobře.“
„Ty taky.“
„Dovol, abych ti představil svou ženu.“ Bylo to poprvé, co Edward pronesl toto slovo od chvíle, kdy to byla oficiálně pravda; měla jsem pocit, že snad praskne pýchou, když to teď říkal. Denaliovi se místo odpovědi vesele zasmáli. „Tanyo, tohle je moje Bella.“
Tanya byla do puntíku tak půvabná, jak předvídala moje nejhorší noční můra. Prohlížela si mě s pohledem, který byl daleko víc hloubavý než rezignovaný, a pak natáhla ruku a potřásla si jí se mnou.
„Vítej do rodiny, Bello.“ Usmála se trochu lítostivě. „Považujeme se za Carlisleovu rozšířenou rodinu, a je mi opravdu líto toho, ehm, nedávného incidentu, kdy jsme se tak nezachovali. Měli jsme tě poznat už dřív. Můžeš nám odpustit?“
„Samozřejmě,“ řekla jsem tiše. „Moc ráda vás poznávám.“
„Cullenovi jsou teď všichni hezky spárovaní. Možná bude příště řada na nás, co, Kate?“ usmála se na blondýnku.
„O tom si nech leda zdát,“ odpověděla Kate a zvedla zlaté očí v sloup. Vzala mou ruku z Tanyiny a jemně ji stiskla. „Vítej, Bello.“
Po Kate mi podala ruku tmavovlasá žena. „Já jsem Carmen, tohle je Eleazar. Máme velikou radost, že tě konečně poznáváme.“
„J-já taky,“ zakoktala jsem se.
Tanya se podívala na lidi čekající za ní – Charlieho zástupce Mark a jeho žena. Pozorovali klan z Denali vyvalenýma očima.
„Poznáme se blíž později. Budeme na to mít eony času!“ Tanya se zasmála a pak se i s rodinou posunula dál.
Všechny běžné tradice jsme dodrželi. Oslepily mě blesky z foťáků, když jsme pózovali s nožem nad velkolepým dortem – napadlo mě, že na naši relativně intimní skupinu přátel a členů rodiny je zbytečně velký. Navzájem jsme se vystřídali i v krmení; nevěřícně jsem sledovala, jak Edward statečně polyká svoje sousto. Pak jsem s netypickou zručností hodila kytici přímo do Angeliných překvapených rukou. Emmett a Jasper řvali smíchy, jak se červenám, zatímco mi Edward stahoval vypůjčený podvazek – který jsem si sklepala skoro až ke kotníku – velmi opatrně zuby. Mrkl na mě a rychlým pohybem ho hodil Miku Newtonovi přímo do tváře.
A když začala hudba, Edward si mě přitáhl do náruče na obvyklý první tanec; šla jsem ochotně, třebaže jsem se tance děsila – zvláště před obecenstvem -, šťastná jenom z toho, že mě drží v náruči. V podstatě tančil sám, já jsem se jen bezpracně nadnášela v záři baldachýnu světel a jasných blesků foťáků.
„Líbí se vám slavnost, paní Cullenová?“ zašeptal mi do ucha.
Zasmála jsem se. „Bude chvilku trvat, než si na to zvyknu.“
„Máme dost času,“ připomněl mi jásavým hlasem, sklonil se a začal mě při tanci líbat. Fotoaparáty zuřivě cvakaly.
Hudba se změnila a Edwardovi poklepal na rameno Charlie.
Tančit s Charliem nebylo zdaleka tak snadné. Nebyl o nic lepší tanečník než já, takže jsme se jen opatrně pohupovali ze strany na stranu v sevřené čtvercové formaci. Edward a Esmé kolem nás vířili jako Fred Astaire a Ginger Rogersová.
„Budeš mi doma chybět, Bello. Už teď jsem osamělý.“
Stáhlo se mi hrdlo, ale pokusila jsem se obrátit jeho slova v žert. „Připadám si děsná, že jsem tě tam mohla nechat samotného, vždyť si budeš muset i vařit – to je prakticky jako zanedbání povinné péče. Mohl bys mě zavřít.“
Zakřenil se. „To jídlo asi přežiju. Hlavně mi zavolej, vždycky když to půjde.“
„Slibuju.“
Zdálo se mi, že jsem tančila snad s každým. Bylo pěkné vidět všechny své staré přátele, ale už jsem nade všechno chtěla být sama s Edwardem. Byla jsem šťastná, když si pro mě nakonec přišel, jen půl minuty po začátku nového tance.
„Mike asi nikdy nebude tvůj favorit, co?“ poznamenala jsem, když mě od něj Edward v tanci unášel.
„Ne, dokud budu muset poslouchat jeho myšlenky. Má štěstí, že jsem ho nevykopl. Nebo něco horšího.“
„Jo, jasně.“
„Viděla ses vůbec v zrcadle?“
„Hm. No, asi neviděla. Proč?“
„Protože si vůbec neuvědomuješ, jak strašně ti to dneska sluší, jak jsi neskutečně krásná. Nepřekvapuje mě, že se Mike neubrání nevhodným myšlenkám na vdanou paní. To mě Alice tedy zklamala, když se nepostarala o to, aby ses na sebe podívala do zrcadla.“
„Když ty jsi nestranný pozorovatel, víš?“
Vzdychl, zastavil se a natočil mě tak, abych stála čelem k domu. Skleněná stěna odrážela celou slavnost jako dlouhé zrcadlo. Edward ukázal na pár v zrcadle přímo proti nám.
„Tak já jsem nestranný pozorovatel, jo?“
Dívala jsem se na Edwardův odraz – dokonalý duplikát jeho dokonalého obličeje – s tmavovlasou krasavicí po boku. Její pleť byla smetanová a růžová, oči, orámované hustými řasami, měla rozšířené vzrušením.Úzký živůtek třpytivých bílých šatů se jemně rozšiřoval do sukně s vlečkou jako obrácený květ kaly, střižený tak dovedně, že její tělo vypadalo elegantně a půvabně – alespoň dokud se nehýbalo.
Než jsem mohla mrknout a přinutit tu krásku, aby se do mě vrátila, Edward najednou ztuhl a automaticky se otočil opačným směrem, jako by ho někdo zavolal jménem.
„No ne!“ řekl. Obočí se mu na okamžik svraštilo a pak se stejně rychle vyhladilo.
Najednou se zářivě usmíval.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
„Nečekaný svatební dar.“
„Cože?“
Neodpověděl; dali jsme se zase do tance, ale kroužil se mnou opačným směrem, něž kam jsme měli původně namířeno, z dosahu světel do hlubokého příkrovu noci, která osvětlený taneční parket obklopovala.
Nezastavil se, dokud jsme se nedostali do stínu jednoho z velkých cedrů. Pak se zadíval do místa, kde byla největší tma.
„Děkuju,“ poděkoval do tmy. „Je to od tebe moc... laskavé.“
„Laskavost je moje druhý jméno,“ odpověděl z černé noci známý chraplavý hlas. „Můžu se přidat?“
Ruka mi vylétla ke krku, a kdyby mě Edward nedržel, asi bych upadla.
„Jacobe!“ vydala jsem ze sebe, jakmile jsem zase mohla dýchat. „Jacobe!“
„Ahojky, Bells.“
Udělala jsem pár vrávoravých kroků za zvukem jeho hlasu. Edward mě pevně svíral pod loktem, dokud mě ve tmě nezachytil druhý pár silných rukou. Teplá Jacobova kůže mě pálila přes tenké saténové šaty, když si mě přitáhl blíž. Nesnažil se tančit; jenom mě objímal, zatímco já jsem měla obličej zabořený do jeho prsou. Sklonil se a přitiskl si tvář na temeno mé hlavy.
„Rosalie by mi neodpustila, kdybych ji oficiálně neprovedl po parketu,“ zašeptal Edward a já jsem pochopila, že jde pryč, a dává mi tak svůj vlastní dar – tuto chvíli s Jacobem.
„Ach, Jacobe.“ Rozplakala jsem se a přes slzy jsem nedokázala pořádně mluvit. „Děkuju ti.“
„Přestaň bulit, Bello. Zničíš si šaty. Jsem to jenom já.“
„Jenom? Ach, Jaku! Všechno je teď dokonalé.“
Odfrkl si. „Jo – slavnost může začít. Svědek je konečně tady.“
„Teď je tu každý, koho mám ráda.“
Cítila jsem, jak mi rty přejel přes vlasy. „Promiň, že jsem se opozdil, holčičko.“
„Jsem tak ráda, že jsi přišel!“
„V to jsem doufal.“
Podívala jsem se k hostům, ale přes tanečníky jsem neviděla na místo, kde jsem naposledy spatřila Jacobova otce. Nevěděla jsem, jestli zůstal. „Ví Billy, že jsi tady?“ Jakmile jsem se zeptala, věděla jsem, že určitě ano – jedině tak se dal vysvětlit ten jeho radostný výraz předtím.
„Jsem si jistej, že mu to Sam řekl. Půjdu ho pozdravit, až... až skončí slavnost.“
„Bude mít radost, že jsi doma.“
Jacob se trochu odtáhl a napřímil. Jednu ruku mi položil těsně pod pas a druhou uchopil mou pravačku. Přitiskl si naše ruce prsa; pod dlaní jsem cítila, jak mu tluče srdce, a pochopila jsem, že tam tu ruku nedal jen tak náhodou.
„Nevím, jestli dostanu víc než jenom tenhle jeden tanec,“ řekl a začal mě pomalu postrkovat do kroužku, který neodpovídal tempu hudby, ozývající se za námi. „Tak bych toho měl co nejlíp využít.“
Pohybovali jsme se do rytmu jeho srdce pod mou dlaní.
„Jsem rád, že jsem přišel,“ řekl Jacob po chvilce. „Nevěřil jsem, že budu rád. Ale je hezký tě vidět... ještě jednou. Není to tak smutný, jak jsem si myslel.“
„Nechci, abys byl smutný.“
„Já vím. Dnes večer jsem nepřišel proto, abych ti dělal výčitky.“
„Ne – jsem hrozně šťastná, že jsi přišel. Je to ten nejlepší dar, jaký jsi mi mohl dát.“
Zasmál se. „To je dobře, protože jsem neměl čas shánět skutečný dárek.“
Moje oči si mezi tím uvykly na tmu, takže jsem mu viděla do tváře, byla výš, než jsem čekala. Je možné, že by stále ještě rostl? Už tak se z původního metru osmdesáti vytáhl aspoň na dva deset. Byla úleva vidět známé rysy po takové době – hluboko posazené oči zastíněné rozcuchaným černým obočím, vysoké lícní kosti, plné rty, ukazující bílé zuby v sarkastickém úsměvu, který odpovídal jeho tónu. Oči měl v koutcích přimhouřené – opatrné; viděla jsem, že se dnes večer snaží být velmi opatrný. Dělal všechno pro to, abych měla radost, a vší silou se držel, aby nedal najevo, kolik ho to stojí.
Nikdy jsem neudělala nic tak dobrého, abych si zasloužila přítele, jako byl Jacob.
„Kdy ses rozhodl, že se vrátíš?“
„Vědomě, nebo podvědomě?“ Zhluboka se nadechl, než odpověděl na svou vlastní otázku. „Já vážně nevím. Nějakou dobu už jsem se potuloval tímhle směrem, asi proto, že jsem měl namířeno sem. Ale až dneska ráno jsem doopravdy začal utíkat. Nevěděl jsem, jestli to stih-nu.“ Zasmál se. „Nevěřila bys, jakej je to divnej pocit – chodit zase po dvou. A oblečení! Je to absurdní, připadat si divně, že jsem oblečenej. Úplně jsem si odvyk bejt člověkem.“
Otáčeli jsme se ve stálém tempu.
„Ale byla by hrotná škoda, kdybych si dneska nechal ujít šanci tě vidět. To mi za tu cestu stá-lo.Vypadáš neuvěřitelně, Bello. Tak krásně.“
„Alice do mě dneska investovala hodně času. Taky ta tma tomu pomáhá.“
„Pro mě taková tma není, to víš.“
„Jasně.“ Vlkodlačí smysly. Bylo snadné zapomenout všechno, co umí, zdál se tak lidský. Zvláště přímo teď.
Ostříhal sis vlasy,“ všimla jsem si.
„Jo. Je to tak jednodušší. Říkal jsem si, že využiju toho, že mám zase ruce.“
„Sluší ti to,“ zalhala jsem.
Odfrkl. „Jasně. Dělal jsem to sám, rezavejma kuchyňskejma nůžkama.“ Široce se usmál, ale po chvíli jeho úsměv pohasl. Zvážněl. „Jsi šťastná, Bello?“
„Ano.“
„Dobře.“ Cítila jsem, jak pokrčil rameny. „To je asi to hlavní.“
„Jak je tobě, Jacobe? Ale vážně?“
„Je mi dobře, Bello, vážně. Nemusíš si už o mě dělat starosti. Můžeš přestat otravovat Setha.“
„Já ho neotravuju jenom kvůli tobě. Mám ho ráda.“
„Je to hodnej kluk. Dělá mi lepší společnost než některý jiný. To ti povídám, kdybych se dokázal zbavit těch hlasů v hlavě, bejt vlkem by bylo dokonalý.“
Zasmála jsem se tomu, jak to vyznělo. „Jo, to já tu svou hlavu taky nedokážu přimět, aby sklapla.“
„V tvým případě by to znamenalo, že jsi blázen. I když to já už o tobě dávno vím,“ utahoval si ze mě.
„Dík.“
„Bejt blázen je asi jednodušší než sdílet myšlenky s celou smečkou. Hlasy, který slyšíš, protože jsi blázen, na tebe nemůžou poslat žádnej dozor.“
„Co?“
„Sam je někde tady v lese. A pár dalších s ním. Pro všechny případy, víš?“
„Pro jaké případy?“
„No kdybych se třeba neudržel, nebo něco takovýho. Pro případ, že bych se rozhodl rozprášit slavnost.“ Vrhl na mě rychlý úsměv, ta představa se mu asi líbila. „Ale já jsem ti nepřišel po-kazit svatbu, Bello. Přišel jsem...“ Odmlčel se.
„Aby byla dokonalá.“
„To máš trochu vysoký nároky.“
„Jaké štěstí, že ty jsi tak vysoký.“
Zasténal nad mým špatným vtipem a pak vzdychl. „Přišel jsem, abych se zachoval jako tvůj přítel. Tvůj nejlepší přítel, ještě jednou, naposledy.“
„Sam by ti měl víc důvěřovat.“
„No, možná jsem jenom vztahovačnej. Možná by tu byli stejně, aby dohlídli na Setha. Je tady přece jen hodně upírů. Seth to nebere tak vážně, jak by měl.“
„Seth ví, že mu nic nehrozí. Rozumí Cullenovým lépe než Sam.“
„Jasně, jasně,“ usmiřoval se honem Jacob, než mohla vypuknout hádka.
„Bylo zvláštní, že se choval diplomaticky.
„Nezlob se na mě kvůli těm hlasům,“ omlouvala jsem se. „Škoda, že to neumím zařídit líp.“ V tolika ohledech.
„Není to tak zlý. Jenom jsem si chtěl maličko postěžovat.“
„Jsi... šťastný?“
„Skoro. Ale už dost o mně. Dneska jsi tu hvězda ty.“ Zachechtal se. „Vsadím se, že si to užíváš. Bejt středem pozornosti.“
„Jo. Nemůžu se nabažit.“
Zasmál se a pak se mi zahleděl přes hlavu. Našpulil rty a sledoval třpytný lesk oslavy, půvabný rej tanečníků, třepotavé okvětní plátky padající z girland; dívala jsem se s ním. Z tohoto tichého tmavého místa se to všechno zdálo tak vzdálené. Skoro jako pozorovat bílé vločky vířící ve skleněném sněžítku.
„To se jim musí nechat,“ řekl uznale. „Párty teda uspořádat uměj.“
„Alice je jako přírodní živel, nadá se zastavit.“
Vzdychl. „Písnička už skončila. Myslíš, že mám šanci ještě na jednu? Nebo žádám příliš?“
Stiskl jsem mu dlaň. „Můžeš mít tolik tanců, kolik chceš.“
Zasmál se. „To by bylo zajímavý. Myslím, že spokojím se dvěma. Nechci, aby začaly řeči.“
Znovu jsme začali pomalu kroužit.
„Člověk by si myslel, že už bych měl bejt na loučení s tebou zvyklej,“ zašeptal.
Snažila jsem se spolknout knedlík v krku, ale nedařilo se mi to.
Jacob se na mě podíval a zamračil se. Přejel mi prsty po tváři a pochytal slzy.
„Od tebe se dneska nečeká, že budeš brečet, Bello.“
„Na svatbách brečí všichni,“ řekla jsem chraptivě.
„Tohle jsi chtěla, že jo?“
„Jo.“
„Tak se usmívej.“
Pokusila jsem se. Zasmál se mému úšklebku.
„Budu se snažit takhle si tě zapamatovat. Předstírat, že...“
„Že co? Že jsem umřela?“
Zaťal zuby. Bojoval sám se sebou – se svým rozhodnutím pojmout svou přítomnost tady jako dar, ne jako odsouzení. Dovedla jsem uhodnout, co chce říct.
„Ne,“ odpověděl nakonec. „Ale v duchu tě budu vždycky vidět takhle. Růžový tváře. Tlukoucí srdce. Obě nohy levý. A tak.“
Schválně jsem mu dupla na nohu, jak nejsilněji jsem uměla.
„Usmál se. „Tohle je moje holka.“
Chtěl ještě pokračovat, ale pak rychle sklapl. Zase bojoval sám se sebou, skřípal zuby, aby neřekl něco, čeho by pak litoval.
Můj vztah s Jacobem býval tak snadný. Přirozený jako dýchání. Ale od té doby, co se mi Edward vrátil zpátky do života, v něm bylo neustálé napětí. Protože v Jacobových očích tím, že jsem si vybrala Edwarda, jsem si zvolila osud, který je horší než smrt, nebo alespoň stejný.
„O co jde, Jaku? Tak to prostě řekni. Můžeš mi říct cokoli.“
„Já – já... nemám ti co říct.“
„Ale prosím tě. Vyklop to.“
„Je to pravda. Není to... já – mám otázku. Chci, abys něco pověděla ty mně.“
Tak se ptej.“
Ještě chviličku se přemáhal a pak hlasitě vydechl. „Neměl bych se ptát. Je to jedno. Jsem jenom morbidně zvědavej.“
Protože jsem ho tak dobře znala, pochopila jsem.
„Nebude to dnes v noci, Jacobe,“ zašeptala jsem.
Jacob byl ještě posedlejší mým lidstvím než Edward. Cenil si každého úderu mého srdce, protože věděl, že jsou spočítané.
„Ach tak,“ řekl a snažil se zakrýt svou úlevu. „Ach tak.“
Začali hrát novou píseň, ale on si tentokrát změny nevšiml.
„Kdy?“ zašeptal.
„Ještě nevím jistě. Možná za týden, za dva.“
Jeho hlas se změnil, nabral defenzivní, výsměšný podtón. „Co tě drží?“
„Prostě jsem nechtěla strávit líbánky v bolestných křečích.“
„A jak je chceš teda strávit? Budete hrát dámu? Ha ha.“
„Fakt legrační.“
„Dělám si srandu, Bells. Ale vážně, já to nechápu. Nemůžeš mít s upírem skutečný líbánky, tak proč chodíš kolem horký kaše? Nazývej věci pravými jmény. Není to poprvé, co jsi to odložila. Což je ovšem dobře,“ dodal nejednou upřímně. „Za to se nemusíš stydět.“
„Já nic neodkládám,“ odsekla jsem. „A ano, můžu mít skutečné líbánky! Můžu si dělat, co chci! Nech mě!“
Naše pomalé kroužení okamžitě ustalo. Napadlo mě, jestli si konečně všiml, že se změnila hudba, a honem jsem přemítala, jak se z té drobné roztržky dostat, než se se mnou rozloučí. Neměli bychom se loučit s takovou.
A pak najednou vykulil oči ve zvláštní zmatené hrůze.
„Cože?“ zalapal po dechu. „Co jsi to řekla?“
„O čem...? Jaku? Co se děje?“
„Jak jsi to myslela? Mít skutečný líbánky? Dokud budeš ještě člověk? Děláš si legraci? To je hloupej vtip, Bello!“
Rozzlobeně jsem se na něj dívala. „Řekla jsem, abys mi dal pokoj, Jaku. Do tohohle ti ale vůbec nic není. Neměla bych... neměli bychom se o tom bavit. Je to soukromá -“
Popadl mě z paže a křečovitě mě stiskl dlouhými prsty.
„Au, Jaku! Pusť!“
Zatřásl se mnou.
„Bello! Přišla jsi o rozum? Přece nemůžeš být tak hloupá! Řekni, že si děláš legraci!“
Znovu se mnou zatřásl. Jeho ruce mě svíraly jako ve svěráku. a jak se chvěly, vysílaly mi vibrace hluboko do kostí.
„Jaku – přestaň!“
Náš temný koutek byl najednou plný lidí.
„Dej z ní ty ruce pryč!“ Edwardův hlas byl studený jako led, ostrý jako žiletky.
Za Jacobem se v temné noci ozvalo tiché zavrčení, a pak další, které přehlušilo to první.
„Jaku, brácho, jdi od toho,“ slyšela jsem, jak ho nabádá Seth Clearwater. „Tohle nevyhraješ.“
Jacob zůstával stát jako přimrazený, vykulené oči plné děsu.
„Ublížíš jí,“zašeptal Seth. „Pusť ji.“
„Hned!“ zavrčel Edward.
Jacob spustil paže podél těla, a jak se mi krev nahrnula zpátky do uvolněných žil, skoro mě to bolelo. Než jsem si mohla uvědomit víc, studené ruce nahradily ty horké a vzduch kolem mě najednou zasvištěl.
Zamrkala jsem a stála zase dva metry od místa, kde jsem byla předtím. Edward se přede mnou hrozivě vztyčil. Mezi ním a Jacobem čekali připravení dva ohromní vlci, ale nepřipadali mi agresivní. Spíš jako kdyby se snažili zabránit bitce.
A Seth – rozpustilý patnáctiletý Seth – pevně objímal dlouhými pažemi Jacobovo roztřesené tělo a tahal ho pryč. Kdyby se Jacob proměnil, když je Seth tak blízko...
„No tak, Jaku. Jdeme.“
„Zabiju tě,“ zavolal Jacob, a hlas měl tak přiškrcený vztekem, že byl tichý jako šepot. Jeho oči, upřené na Edwarda žhnuly zuřivostí. „Já sám tě zabiju! Udělám to hned!“ Neovladatelně se zachvěl.
„Největší vlk, ten černý, ostře zavrčel.
„Sethe, jdi z cesty,“ zasyčel Edward.
Seth znovu zatahal Jacoba. Jacob byl hněvem tak vyvedený z míry, že se Sethovi povedlo posunout ho o pár kroků zpátky. „Nedělej to, Jaku. Pojď pryč. No tak.“
Sam – ten větší vlk, ten černý – se pak k Sethovi přidal. Položil masivní hlavu Jacobovi na hrudník a postrkoval ho.
Ti tři – tahající Seth, roztřesený Jacob a postrkující Sam – rychle zmizeli ve tmě.
Ten druhý vlk se díval za nimi. V tom slabém světle jsem si nebyla jistá barvou jeho kožichu – snad čokoládově hnědá? Že by to byl Quil?
„Omlouvám se,“ zašeptala jsem k vlkovi.
„Už je to v pořádku, Bello,“ zamumlal Edward.
Vlk se podíval na Edwarda. Jeho pohled nebyl přátelský. Edward mu chladně přikývl. Vlk zafuněl, otočil se a zmizel za ostatními.
„To bychom měli,“ řekl si Edward pro sebe a pak se podíval na mě. „Vraťme se zpátky.“
„Ale Jake -“
„Sam už se o něj postará. Je pryč.“
„Edwarde, je mi to tak líto. Byla jsem hloupá -“
„Neudělala jsi nic špatného -“
„Já mám tak nevymáchanou pusu. Proč jsem... Neměla jsem se tak hloupě prořeknout. Co jsem si myslela?“
„Neboj.“ Dotkl se mého obličeje. „Musíme se vrátit na oslavu, než si někdo všimne, že tam chybíme.“
Zavrtěla jsem hlavou a snažila jsem se zorientovat. Než si někdo všimne? Copak to mohlo někomu uniknout?
Ale když jsem se nad tím zamyslela, že ta konfrontace, která mi v duchu připadala tak katastrofická, mohla tady ve tmě působit jen jako tichá krátká výměna názorů
„Dej mi dvě vteřiny,“ zaprosila jsem.
V hlavě jsem měla chaos z té paniky a bolesti, ale na tom teď nezáleželo – hlavně aby to nebylo poznat. Věděla jsem, že si v novém životě budu muset osvojit umění předvádět dobré divadýlko.
„Co moje šaty?“
„Vypadáš skvěle. Nezkřivil ti ani vlásek.“
Dvakrát jsem se zhluboka nadechla. „Dobře. Jdeme.“
Objal mě pažemi a vedl mě zpátky do světla. Když jsme prošli pod blikotavými žárovičkami, zatočil mě něžně na tanečním parketu. Splynuli jsme s ostatními tanečníky, jako kdyby nás v tanci nikdo nevyrušil.
Rozhlédla jsem se po ostatních hostech, ale nikdo se netvářil šokovaně nebo vyděšeně. Jenom ty nejbledší obličeje prozrazovaly jisté známky napětí, které však uměly dobře skrývat. Jasper a Emmett stáli na kraji parketu vedle sebe, takže jsem pochopila, že se během té roztržky drželi někde poblíž.
„Nejsi -“
„Jsem v pořádku, ujistila jsem ho. „Nemůžu uvěřit, že jsem to udělala. Co to se mnou je?“
„S tebou nic není.“
Měla jsem takovou radost, že Jacoba vidím. Věděla jsem, jaká je to pro něj oběť. A pak jsem to pokazila, obrátila jsem jeho dar v katastrofu. Měli by mě dát do karantény.
Ale tahle moje pitomost už dnes večer nic dalšího nepokazí. Zametu ji pod koberec, zastrčím do šuplíku a zamknu a budu se tím zabývat později. Na výčitky budu mít spoustu času, a teď to stejně nijak nenapravím.
„Je to pryč,“ řekla jsem. „Už na to dneska večer nebudeme myslet.“
Čekala jsem Edwardův rychlý souhlas, ale on mlčel.
„Edwarde?“
Zavřel oči a opřel si mi čelo o čelo. „Jacob má pravdu,“ zašeptal. „Co si to myslím?“
„Nemá.“ Snažila jsem se tvářit nevzrušeně před pozornými pohledy přátel. „Jacob je příliš spoutaný předsudky, aby tomu rozuměl.“
Něco tiše zamumlal, znělo to jako „měl jsem se nechat zabít, že jsem jen pomyslel...“
„Přestaň,“ okřikla jsem ho rozzuřeně. Vzala jsem mu obličej do dlaní a čekala, dokud neotevře oči. „Ty a já. To je jediná věc, na které záleží. Jediná věc, na kterou máš dovoleno myslet. Slyšíš mě?“
„Ano,“ vzdychl.
Zapomeň na to, že Jacob přišel.“ Já jsem to dokázala. Já to dokážu. „Kvůli mně. Slib mi, že už to necháš plavat.“
„Díval se mi chvilku do očí, než odpověděl. „Slibuju.“
„Děkuju. Edwarde, já se nebojím.“
„Já ano,“ zašeptal.
„Neboj.“ Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. „Mimochodem, miluju tě.“
Na oplátku se malinko pousmál. „Proto jsme tady.“
„Uzurpuješ si nevěstu,“ postěžoval si Emmett, který se objevil za Edwardovým ramenem. „Dovol, ať si zatancuju s novou sestřičkou. Tohle může být moje poslední šance přimět ji, aby se červenala.“ Hlučně se zasmál, jeho z dobré nálady nevyvedla ani sebevážnější situace.
Ukázalo se, že jsem si vlastně nezatančila ještě se spoustou lidí, takže jsem měla výbornou příležitost dát se dohromady a uklidnit se. Když si Pro mě Edward zase přišel, byl už Jacobův šuplík pěkně pevně zavřený. Když kolem mě Edward ovinul paže, vydolovala jsem v sobě svou původní radost a jistotu, že dnes večer je všechno v mém životě na správném místě. Usmála jsem se a položila mu hlavu na prsa. Sevřel mě pevněji.
„Na tohle bych si dokázala zvyknout,“ řekla jsem.
„Nepovídej, že jsi překonala svou nechuť k tanci?“
„Tanec není tak hrozný – s tebou. Ale myslela jsem spíš tohle,“ a přitiskla jsem se k němu ještě těsněji – „že se tě nikdy nebudu muset pustit.“
„Nikdy,“ ujistil mě a sklonil se, aby mě políbil.
Byl to vážný polibek – intenzivní, pomalý, ale čím dál hlubší...
Skoro bych zapomněla na čas, kde jsem, když jsem uslyšela, jak na mě Alice volá: „Bello! Je čas!“
Trochu jsem se na svou novou sestru zlobila, že nás ruší v takovou chvíli.
Edward si jí nevšímal, drtil mi ústa svými rty, stále vášnivěji. Srdce se mi rozeběhlo jako o závod a dlaně mi vlhce klouzaly po jeho mramorovém krku.
„Chcete zmeškat letadlo?“ kárala nás Alice, která najednou stála přímo vedle mě. „To tedy budou úžasné líbánky, až budete na letišti sedět na kufrech a čekat na další letadlo, to vám povím.“
Edward pootočil tvář a zašeptal: „Jdi pryč, Alice,“ a pak znovu přitiskl své rty na mé.
„Bello, to chceš jít v těchhle šatech do letadla?“ nedala se odbýt.
Poslouchala jsem ji sotva na půl ucha. V tu chvíli mi to prostě bylo jedno.
Alice tiše zaúpěla. „Řeknu jí, kam ji vezeš, Edwarde. Vážně to udělám.“
Ztuhl. Pak zvedl hlavu a hněvivě se na svou oblíbenou sestru podíval. „Na to, jak jsi mrňavá, jsi děsně otravná.“
„Nevybírala jsem nejlepší šaty na svatební cestu, aby zůstaly ležet doma,“ odsekla a vzala mě za ruku. „Pojď se mnou, Bello.“
Škubla jsem ji za ruku a stoupla si na špičky, abych ho mohla ještě jednou políbit. Zatahala mě netrpělivě za paži a vlekla mě od něj. Ozvalo se několik uchichtnutí od přihlížejících hostů. Tak jsem to vzdala a nechala se vést do prázdného domu.
Vypadala naštvaně.
„Promiň, Alice,“ omlouvala jsem se.
„Tobě vinu nedávám, Bello.“ Vzdychla. „Asi to neděláš naschvál.“
Zasmála jsem se jejímu zmučenému výrazu a ona se zamračila.
„Díky, Alice. Byla to ta nejkrásnější svatba, jakou kdy kdo měl,“ děkovala jsem jí upřímně. „Všechno bylo naprosto přesné. Jsi ta nejlepší, nejchytřejší, nejtalentovanější sestra na celém světě.“
To ji obměkčilo; široce se na mě usmála. „Jsem ráda, že se ti to líbilo.“
Nahoře už čekaly Renée a Esmé. Všechny tři mi rychle pomohly svléknout šaty a obléknout Alicin sytě modrý komplet na svatební cestu. Byla jsem vděčná, že mi některá z nich vytáhla z vlasů sponky, a ušetřila mě tak pozdějšího bolení hlavy. Mamince celou tu dobu bez ustání tekly slzy.
„Zavolám ti, až budu vědět, kam jedeme.,“ slíbila jsem jí a objala jsem ji na rozloučenou. Věděla jsem, že tajemství s líbánkami ji asi dohání k šílenství; moje matka nenáviděla tajemství, pokud do nich nebyla zasvěcena.
„Povím ti to, jen co odjede,“ ujistila ji Alice a usmála se, když jsem se zatvářila dotčeně. Taková nespravedlnost, dozvědět se to jako poslední.
„Musíte nás s Philem brzy, brzičko navštívit. Je řada na vás, abyste vyrazili k nám na jih – za-se jednou vidět slunce,“ nabádala mě Renée.
„Dneska nepršelo,“ připomněla jsem jí a vyhnula se tak slibům.
„To je zázrak.“
„Všechno je připraveno,“ prohlásila Alice. „Kufry máte v autě – Jasper ho pak přiveze.“ Táhla mě zpátky ke schodům v závěsu s Renée, která mě ještě naposledy objímala.
„Mám tě ráda, mami,“ zašeptala jsem, když jsme scházely dolů. „Jsem tak ráda, že máš Phila. Mějte se tu hezky.“
„Taky tě mám ráda, Bello, miláčku.“
„Sbohem, mami. Mám tě ráda,“ zopakovala jsem s hrdlem staženým.
Edward čekal pod schody. Vzala jsem ho za ruku, ale ještě jsem se vyklonila a rozhlédla jsem se po hloučku, který čekal, aby nám zamával na cestu.
„Tati?“ zeptala jsem se a hledala ho očima.
„Tudy,“ řekl Edward. Protáhl mě hloučkem; hosté nám ustupovali z cesty. Našli jsme Charlieho, jak se rozpačitě opírá o stěnu za všemi ostatními. Vypadal, jako kdyby se schovával. Červené kruhy kolem jeho očí vysvětlovaly proč.
„Ach, tati!“
Objala jsem ho kolem pasu a zase mi začaly téct slzy – dnes večer jsem tolik plakala. Poplácával mě po zádech.
„No tak, no tak, nechceš přece zmeškat letadlo.“
Bylo těžké mluvit s Charliem o lásce – v tom jsme se jeden druhému podobali, převáděli jsme řeč na triviální věci, abychom se vyhnuli trapným výlevům emocí. Ale teď na rozpaky nebyl čas.
„Mám tě ráda navždycky, tati,“ řekla jsem mu. „Nezapomeň na to.“
„Ty na to taky nezapomeň, Bells. Vždycky jsem měl a vždycky budu mít.“
políbila jsem ho na tvář ve stejnou chvíli jako on mě.
„Zavolej mi,“ řekl.
„Brzy,“ slíbila jsem a věděla, že víc prostě slíbit nemůžu. Jenom telefonát. Moji rodiče už mě nikdy nesmí spatřit; budu příliš jiná a mnohem, mnohem nebezpečnější.
„Tak už běž. Ať vám to neuletí.“
Hosté nám udělali znova uličku. Edward si mě přitáhl těsně k boku, jak jsme odcházeli.
„Jsi připravená?“ zeptal se.
„Jsem,“odpověděla jsem a věděla, že je to pravda.
Všichni tleskali, když mě Edward políbil ve dveřích. Pak jsme se rozeběhli k autu, protože na nás začaly dopadat spršky rýže. Většina šla mimo, ale někdo, asi Emmett, házel s neuvěřitel-nou přesností, a já jsem dostala mnoho zásahů zrníčky, která se odrazila Edwardovi od zad.
Auto bylo ozdobené dalšími květinami, které se táhly po celé jeho délce, a dlouhými stuhami, na nichž byl k nárazníku připevněný tucet bot – od předních návrhářů, zbrusu nových, samozřejmě.
Při nastupování mě Edward chránil před rýží, a jakmile byl uvnitř, vyrazili jsme. Mávala jsem z okýnka a volala „mám vás ráda“ na zápraží, odkud mi mávaly moje rodiny.
Poslední pohled patřil mým rodičům. Phil měl obě paže něžně ovinuté kolem Renée. Ona měla jednu paži pevně kolem jeho pasu, ale volnou rukou se natáhla a objala i Charlieho. Tolik různých podob lásky, zachycených harmonicky vedle sebe v tomto jediném okamžiku. Dávalo mi to velkou naději do budoucna.
Edward mi stiskl ruku.
„Miluju tě,“ řekl.
Opřela jsem si hlavu o jeho paži. „Proto jsme tady,“ zopakovala jsem jeho slova.
Políbil mě do vlasů.
Jak jsme zabočovali na černou silnici a Edward pořádně šlápl na plyn, uslyšela jsem přes předení motoru hluk, který se ozýval z lesa za námi. Jestli jsem ho slyšela já, pak on určitě taky. Ale mlčel, a ten zvuk se pomalu ztratil v dálce. Taky jsem mlčela.
Pronikavé, srdceryvné vytí sláblo a pak úplně zaniklo.