7. kapitola - NEOČEKÁVANÉ
Černá řada se ke mně blížila pod příkrovem mlhy. Viděla jsem, jak jim temně rubínové oči žhnou touhou, lačností zabíjet. Cenili na mě ostré vlhké zuby – někteří výhružně, někteří v úsměvu.
Slyšela jsem dítě za sebou zakňourat, ale nemohla jsem se otočit, abych se na něj podívala. Ačkoli jsem se zoufale potřebovala ujistit, že je v bezpečí, nemohla jsem si dovolit žádný výpadek soustředění.
Jako duchové se sunuli blíž, černé hábity se jim při chůzi lehce vzdouvaly. Viděla jsem, jak zatínají kostnaté prsty, které vypadaly jako pařáty. Pomalu se rozestupovali, aby na nás mohli zaútočit ze všech stran. Byli jsme obklíčeni. Zemřeme.
A pak, jako když blesk udeří z čistého nebe, se celá scéna proměnila. Na první pohled zůstalo všechno stejné – Volturiovi stále pomalu přicházeli k nám, odhodláni zabíjet. Změnil se však můj úhel pohledu, způsob, jaký jsem tu situaci vnímala já.Najednou jsem po tom prudce zatoužila. Chtěla jsem, aby zaútočili. Panika se změnila v krvežíznivost. Nachýlila jsem se dopředu s úsměvem na tváři, a z mých vyceněných zubů uniklo zavrčení.
Vymrštila jsem se vzhůru, šokem probraná ze sna.
V pokoji byla tma. Bylo tam taky vedro k zalknutí. Vlasy na spáncích se mi lepily potem a po krku mi stékaly kapičky.
Zatápala jsem po horkých prostěradlech a zjistila jsem, že jsou prázdná.
„Edwarde?“
V tu chvíli moje prsty nahmataly něco hladkého, plochého a nehybného. List papíru, přehnutý na polovinu. Sevřela jsem ho do dlaně a tápala přes pokoj k vypínači.
Na vnější straně lístku bylo napsáno „Pro paní Cullenovou“.
Doufám, že se nevzbudíš a mé nepřítomnosti si nevšimneš, ale kdyby ano, vrátím se velmi brzy. Jenom jsem si odskočil na pevninu zalovit. Jdi spát a až se zase vzbudíš budu tam. Miluju tě.
Vzdychla jsem si. už jsme tu byli dva týdny, takže jsem mohla čekat, že bude muset odjet, ale já jsem čas nevnímala. Připadalo mi, jako by tady ani neexistoval, setrvávali jsme ve stavu blaženosti, kde na čase nezáleželo.
Utřela jsem si pot z čela. Cítila jsem se naprosto bdělá, ačkoli hodiny na komodě ukazovaly, že je teprve něco po jedné. Věděla jsem, že nedokážu usnout, když je mi takové horko a jsem tak zpocená. Nehledě na to, že kdybych zhasla světlo a zavřela oči, určitě bych zase v duchu spatřila ty plížící se černé postavy, a to jsem nechtěla.
Vstala jsem, bloumala bezcílně tmavým domem a rozsvěcovala světla. Dům mi připadal bez Edwarda tak velký a prázdný. Jiný.
Skončila jsem v kuchyni. Usoudila jsem, že něco dobrého k jídlu mi zvedne náladu.
Prohlížela jsem si ledničku, až jsem našla všechny suroviny na smažené kuře. Smažení a syčení kuřete na pánvi byl příjemný domácí zvuk; nepřipadal jsem si tak nervózní, když zaplňoval ticho.
Vonělo to tak hezky, že jsem začala ujídat přímo z pánve a spálila jsem si jazyk. Při pátém nebo šestém soustu už maso vychladlo natolik, že jsem cítila, jak chutná. Zpomalila jsem žvýkání. Chuť mi připadala nějaká divná. Zkontrolovala jsem maso, a bylo všude bílé, ale napadlo mě, že možná není propečené. Znovu jsem si na zkoušku ukousla; žvýkla jsem dvakrát. Br – chutnalo to nedobře. Vyskočila jsem, abych sousto vyplivla do dřezu. Najednou se mi z pachu kuřete a oleje dělalo špatně. Vzala jsem celý talíř a vysypala ho do koše a pak jsem otevřela okna, abych vyvětrala ten pach. Venku se zvedal chladivý větřík. Na kůži příjemně chladil.
Najednou jsem i připadala vyčerpaná, ale nechtělo se mi vracet do horké ložnice. Tak jsem otevřela další okna v místnosti s televizí a lehla jsem si na pohovku přímo pod ně. Pustila jsem stejný film, na který jsme se nedávno dívali, a brzy usnula při veselé úvodní písničce.
Když jsem zase otevřela oči, slunce bylo na půli cesty oblohou, ale nebylo to jeho světlo, co mě probudilo. Ucítila jsem, jak si mě přitahují čísi studené paže. Současně se mi v žaludku zvedla náhlá bolest, skoro jako po ráně do břicha.
„Promiň,“ zašeptal Edward, když mi ledovou rukou otíral lepkavé čelo. „To je ta moje důkladnost. Nenapadlo mě, jak horko ti tu bude, když budu pryč. Příště sem nechám nainstalovat klimatizaci, než zase odjedu.“
Nedokázala jsem se soustředit na to, co říká. „Promiň!“ hekla jsem a snažila se mu vykroutit z náručí.
Okamžitě spustil ruce. „Bello?“
Vystřelila jsem do koupelny a rukou jsem si zakrývala pusu. Bylo mi tak špatně, že mi nevadilo – zpočátku -, že vedle mě stojí, zatímco jsem se svíjela nad záchodem a prudce zvracela.
„Bello? Co se děje?“
Ještě jsem nedokázala odpovědět. Úzkostně mě držel, přidržoval mi vlasy, aby mi nepadaly do obličeje, a čekal, až se budu moct zase nadechnout.
„Zatracené žluklé kuře,“ zasténala jsem.
„Jsi v pořádku?“ Jeho hlas byl napjatý.
„Už je to dobré,“ oddechovala jsem. „To je jenom otrava z jídla. Tohle nemusíš vidět. Jdi pryč.“
„To nepadá v úvahu, Bello.“
„Jdi pryč,“ zasténala jsem znovu a snažila se vstát, abych si mohla vypláchnout pusu. Něžně mi pomáhal a nevšímal si mých chabých pokusů ho odstrčit.
Když jsem měla pusu čistou, donesl mě do postele, tam mě opatrně posadil a pažemi mě podpíral.
„Otrava z jídla?“
„Jo,“ zaskuhrala jsem. „Včera v noci jsem si osmažila kuře. Chutnalo hnusně, tak jsem ho vyhodila. Ale předtím jsem pár soust snědla.“
Položil mi studenou ruku na čelo. Bylo to příjemné. „Jak je ti teď?“
Zamyslela jsem se. Nevolnost přešla tak náhle, jako se objevila, a najednou mi bylo stejně dobře jako kterékoli jiné ráno. „Docela normálně, vlastně mám trochu hlad.“
Přinutil mě vypít velkou sklenici vody a hodinu počkat, než mi usmažil pár vajíček. Připadala jsem si naprosto v pořádku, jenom trochu unavená, že jsem byla v noci vzhůru. Pustil CNN – byli jsme tak odříznutí od světa, že by klidně mohla vypuknout třetí světová válka a my bychom to nevěděli – a já jsem se mu ospale uvelebila na klíně.
Zprávy mě za chvíli znudily, tak jsem se otočila, abych ho políbila. Při tom pohybu jsem – stejně jako ráno – ucítila ostrou bolest v břiše. Vymrštila jsem se z jeho klína a pusu jsem si zakrývala rukou. Věděla jsem, že tentokrát to do koupelny nestihnu, a letěla jsem ke dřezu v kuchyni.
Zase mi držel vlasy.
„Možná bychom se měli vrátit do Ria a zajít k doktorovi,“ navrhl úzkostně, když jsem si poté vyplachovala pusu.
Zavrtěla jsem hlavou a šla do chodby. Kde jsou doktoři, tam jsou taky jehly. „Budu v pořádku, až si vyčistím zuby.“
Když jsem měla v puse lepší chuť, prohledala jsem kufr, abych zjistila, kam mi Alice zabalila lékárničku, plnou potřeb pro smrtelníky. Náplasti, léky proti bolesti a – což jsem hledala teď – na žaludeční obtíže. Snad se mi podaří zklidnit žaludek a tím i Edwarda.
Než jsem stihla lék najít, padlo mi náhodou do ruky ještě něco, co mi tam Alice přibalila. Zvedla jsem malou modrou krabičku, držela ji v dlani a dlouze na ni zírala. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno ostatní.
Pak jsem začala v duchu počítat. Jednou. Dvakrát. Znovu.
Vyděsilo mě zaklepání na dveře; krabička mi spadla zpátky do kufru.
„Je ti dobře?“ zeptal se přes dveře Edward. „Neudělalo se ti zase špatně?“
„Jo i ne,“ odpověděla jsem přiškrceným hlasem.
„Bello? Můžu jít prosím dovnitř?“ Znělo to ustaraně.
„D... dobře.“
Vstoupil dovnitř a tázavě se na mě zadíval. Seděla jsem s nohama křížem na podlaze vedle kufru a tupě zírala před sebe. posadil se vedle mě a jeho ruka mi okamžitě přistála na čele.
„Co se děje?“
„Kolik je to dnů od svatby?“ zašeptala jsem.
„Sedmnáct,“ odpověděl automaticky. „Bello, co se děje?“
Znovu jsem počítala. Zvedla jsem prst na znamení, že mě nemá rušit, a v duchu jsem si přeříkávala čísla. Spletla jsem se v počtu uplynulých dnů. Byli jsme tu déle, než jsem si myslela. Začala jsem znovu.
„Bello!“ zašeptal naléhavě. „Tohle mě dohání k šílenství.“
Snažila jsem se polknout. Nefungovalo to. Tak jsem sáhla do kufru a hmatala , až jsem našla zase tu malou modrou krabičku s tampony. Mlčky jsem ji zvedla.
Zmateně na mě zíral. „Co je? Snažíš se nemoc vydávat za premenstruační syndrom?“
„Ne,“ podařilo se mi ze sebe dostat. „Ne, Edwarde. Snažím se ti říct, že se mi měsíčky o pět dní zpozdily.“
Výraz jeho obličeje se nezměnil. Jako kdybych nic neřekla.
„Nemyslím, že by šlo o otravu jídlem,“ dodala jsem.
Neodpovídal. Skoro se proměnil v sochu.
„Ty sny,“ zamumlala jsem si pro sebe plochým hlasem. „Tolik jsem spala. Pláč. Všechno to jídlo. Ach. Ach. Ach.“
Edwardův pohled se zdál skleněný, jako by mě neviděl.
Reflexivně, skoro nechtěně, jsem si rukou zakryla břicho.
„Ach!“ vykvikla jsem znovu.
Vymanila jsem se z Edwardových nehybných rukou a vyskočila na nohy. Ještě jsem se ani nepřevlékla z hedvábných krátkých kalhot a kabátku, které jsem měla na sobě v posteli. Cestou jsem strhla modrou látku a podívala se na břicho.
„To není možné,“ zašeptala jsem.
Neměla jsem naprosto žádnou zkušenost s těhotenstvím nebo miminy nebo čímkoliv z této problematiky, ale nebyla jsem pitomá. Viděla jsem dost filmů a televizních pořadů, abych věděla, že takhle to nechodí. Zpozdilo se mi to jen o pět dnů. Jestli jsem těhotná, tak moje tělo tu skutečnost ještě ani nestihlo zaregistrovat. Neměla bych ranní nevolnosti. Neměnila bych jídelní nebo spací návyky.
A rozhodně bych mezi boky neměla malou, ale jasně se rýsující bouli.
Natáčela jsem trup zepředu, zezadu, zkoumala břicho z každého úhlu, jako kdyby v tom správném světle mohla zmizet. Projížděla jsem prsty po té vypouklině, překvapená, jak je pod mou kůží tvrdá jako skála.
„To není možné,“ opakovala jsem si znovu, protože vypouklina nevypouklina, měsíčky neměsíčky (a ty jsem rozhodně neměla, ačkoli se mi to v životě ani o den nezpozdilo), nepřipadalo vůbec v úvahu, že bych mohla být těhotná. Jediný sex, který jsem kdy měla, byl přece s upírem, proboha.
S upírem, který stále seděl přimrazený na podlaze bez známek toho, že by se ještě kdy měl pohnout.
Takže muselo existovat nějaké jiné vysvětlení. Něco se se mnou dělo. Chytla jsem nějakou divnou jihoamerickou nemoc, která má stejné příznaky jako těhotenství, jenom zrychleně za sebou...
A pak jsem si na něco vzpomněla – na jedno ráno, které jsem strávila brouzdáním po internetu, v době, která mi připadala už tak dávno. Seděla jsem za starým stolen ve svém pokoji v Charlieho domě, oknem dopadalo dovnitř tlumené šedé světlo, a já jsem zírala na monitor starého dýchavičného počítače a lačně pročítala stránku zvanou „Upíři od A do Z.“ Neuběhlo ani čtyřiadvacet hodin, co mi Jacob Black ve snaze pobavit mě quileutskými legendami, kterým tehdy ještě nevěřil, prozradil, že Edward je upír. Plna úzkosti jsem procházela první hesla na stránce, které byla věnovaná upírským mýtům po celém světě. Filipínský Danag, židovský Estrie, rumunský Varacolaci, italský Stregoni benefici (legenda, která se ve skutečnosti zakládala na dávných hrdinských činech mého nového tchána, ale to jsem tenkrát ještě nevěděla)... čím ty historky byly nepravděpodobnější, tím méně pozornosti jsem jim věnovala. Zapamatovala jsem si jen nejasné útržky hesel pročítaných později. Většinou jsem je považovala za báchorky, které si někdo vymyslel, aby dokázal vysvětlit záležitosti, jako smrt dětí v raném věku – a nevěra. Ne miláčku já nemám žádný poměr! Ta sexy ženská, kterou jsi viděla plížit se od domu, to byl jen ďábelský sukubus. Mám štěstí, že jsem vyvázl životem! (Samozřejmě, s tím, co jsem už věděla o Tanye a jejích sestrách, jsem si domyslela, že některé ty báchorky mají skutečně reálný základ.) Byla tam také jedna pro ženy. Jak mě můžeš obviňovat z toho, že tě podvádím – jenom proto, že ses vrátil domů z dvouleté plavby a já jsem těhotná? To byl inkubus. Zhypnotizoval mě svými tajemnými upířími schopnostmi...
To patřilo k definici inkuba – schopnost počít dítě s nešťastnou obětí.
Omámeně jsem zavrtěla hlavou. Ale...
Myslela jsem na Esmé a zvláště na Rosalii. Upíři nemůžou mít děti. Kdyby to bylo možné, Rosalie už by na to dávno přišla. Mýtus o inkubech nebyl nic než výmysl.
Až na to... no, byl tu jeden rozdíl. Samozřejmě že Rosalie nemohla počít dítě, protože její tělo zůstalo v takovém stavu, v jakém s proměnila z člověka na nelidskou bytost. Naprosto se neměnilo. Ale tělo smrtelné ženy se musí měnit, aby mohla porodit dítě. Jednak je tu neustálé střídání menstruačního cyklu, a potom větší změny, kdy se tělo musí přizpůsobit rostoucímu dítěti. Rosaliino tělo se měnit nemohlo.
Ale moje ano. Moje se měnilo. Dotkla jsem se vypoukliny na břiše, která tam ještě včera nebyla.
A normální muži – no, ti zůstávají celkem stejní od puberty do smrti. Vzpomněla jsem si na náhodný útržek informace, kterou jsem pobrala bůhvíkde: Charlie Chaplin byl sedmdesátník, když se stal otcem svého nejmladšího dítěte. Muži neznají menopauzu, ani plodné či neplodné dny.
Samozřejmě, jak mohl někdo vědět, jestli upíři mohou počít dítě, když toho jejich partnerky nebyly schopny? Který upír na zemi by měl to sebeovládání, nutné k otestování této teorie se smrtelnou ženou? Nebo touhu?
Napadal mě jenom jeden.
Část mého mozku třídila fakta, vzpomínky a spekulace, zatímco ta druhá, která ovládala schopnost hýbat i těmi nejmenšími svaly – byla dočasně vyřazena z provozu. Nedokázala jsem pohnout rty, abych promluvila, ačkoli jsem chtěla požádat Edwarda, aby mi proboha vysvětlil, co se to děje. Potřebovala jsem se vrátit k místu, kde seděl, dotknout se ho, ale moje tělo vypovědělo mozku poslušnost. Bezmocně jsem zírala na svoje šokované oči v zrcadle a prsty jsem opatrně tiskla na vyduté břicho.
A pak, stejně jako v mé živé noční můře včera v noci, se scéna najednou proměnila. Všechno, co jsem viděla v zrcadle, mi najednou připadalo úplně jinak, ačkoli ve skutečnosti se nezměnilo vůbec nic.
Ten zásadní posun způsobilo něco, co mě jemně šťouchlo do ruky – zevnitř mého těla.
V tu samou chvíli zazvonil Edwardův telefon, pronikavě a naléhavě. Ani jeden z nás se nepohnul. Telefon zvonil dál a dál. Snažila jsem se ho neslyšet, zatímco jsem si tiskla prsty k břichu a čekala. Můj výraz v zrcadle už nebyl zmatený – najednou byl udivený. Sotva jsem si všimla, kdy mi po tváři začaly kanout podivné, tiché slzy.
Telefon pořád zvonil. Přála jsem si, aby ho Edward zvedl – já jsem prožívala velký okamžik. Možná největší ve svém životě.
Crr! Crr! Crr!
Nakonec jsem to zvonění nedokázala snést. Klekla jsem si vedle Edwarda – zjistila jsem, že se pohybuji opatrněji, tisíckrát lépe jsem vnímala, jaký pocit ve mně každý pohyb vzbuzuje – a prohledávala jsem mu kapsy, až jsem našla telefon. Napůl jsem čekala, že roztaje a zvedne ho sám, ale zůstával naprosto nehybný.
Poznala jsem číslo a dovedla jsem snadno uhodnout, proč volá.
„Ahoj, Alice,“ řekla jsem. Můj hlas nebyl o moc lepší než předtím. Odkašlala jsem si.
„Bello? Bello, jsi v pořádku?“
„Jo. Hm. Je tam Carlisle?
„Ano. Co se děje?“
„Nejsem si... stoprocentně... jistá...“
„Je Edward v pořádku?“ zeptala se obezřetně. Zavolala Carlisleovo jméno stranou od telefonu, a než jsem stačila odpovědět zeptala se: „Proč mi nezvedl telefon?“
„Nevím jistě.“
„Bello, co se děje? Zrovna jsem viděla -“
„Co jsi viděla?“
Bylo ticho. „Dám ti Carlislea,“ řekla nakonec.
Měla jsem pocit, jako by mi někdo vstříkl do žil ledovou vodu. Kdyby měla Alice vidění, jak chovám v náruči andělsky krásné zelenooké dítě, tak by mi odpověděla, že ano?
Zatímco jsem zlomek vteřiny čekala, než Carlisle začne mluvit, Alicino vidění, tak jak jsem si ho představovala já, mi tančilo pod víčky. Drobné, krásné miminko, ještě krásnější než chlapeček z mého snu – droboučký Edward v mé náruči. Žilami mi proběhlo teplo a vyhánělo ten led.
„Bello, tady je Carlisle. Co se děje?“
„Já -“ Nebyla jsem si jistá, co mám odpovědět. Bude se mi smát, řekne, že jsem blázen? Je to jenom další barevný sen? „Já mám trochu starosti o Edwarda... Můžou upíři utrpět šok?“
„Stalo se mu něco?“ Carlisleův hlas byl najednou naléhavý.
„Ne, ne,“ uklidňovala jsem ho. „Jenom ho... něco zaskočilo.“
„Já ti nerozumím, Bello.“
„Myslím... no, myslím, že... možná... bych mohla být..“ Zhluboka jsem se nadechla. „Těhotná.“
Jako kdyby chtěl podpořit moje slova, někdo mě zase šťouchl zevnitř. Ruka mi sletěla k břichu.
Po dlouhé odmlce přišlo ke slovu Carlisleovo lékařské vzdělání.
„Kdy jsi naposledy dostala menstruaci?“
„Šestnáct dní před svatbou.“ V duchu jsem si všechno dobře spočítala, abych teď mohla s jistotou odpovědět.
„Jak se cítíš?“
„Divně,“ odpověděla jsem a hlas se mi zlomil. Další proud slz mi smáčel tváře. „Bude to znít šíleně – podívej, já vím, že je ještě strašně brzy na jakékoliv příznaky. Možná jsem se vážně zbláznila. Ale mám podivné sny a pořád jím a pláču a zvracím a... a... přísahám, že se uvnitř mě něco právě pohnulo.“
Edward rychle zvedl hlavu.
Vydechla jsem úlevou.
Edward natáhl ruku pro telefon, v obličeji bílý a tvářil se zarputile.
„No, myslím, že s tebou Edward chce mluvit.“
„Dej mi ho,“ řekl Carlisle napjatým hlasem.
Nebyla jsem si úplně jistá, jestli Edward může mluvit, ale položila jsem mu telefon do natažené ruky.
Přitiskl si ho k uchu. „Je to možné?“ zašeptal.
Dlouho poslouchal a nepřítomně zíral do prázdna.
„A Bella?“ zeptal se. Jednou paží mě při těch slovech objal a přitáhl si mě těsně k boku.
Dlouho poslouchal a pak řekl: „Ano, ano, udělám to.“
Odtáhl si telefon od ucha a stiskl tlačítko k ukončení hovoru. Okamžitě vytočil nové číslo.
„Co Carlisle říkal?“ zeptala jsem se netrpělivě.
Odpověděl bezbarvým hlasem. „Myslí si, že si těhotná.“
Při těch slovech jsem pocítila teplé zašimrání po páteři. Šťouchálek v mém těle se zatřepotal.
„Kam teď voláš?“ zeptala jsem se, když si přiložil telefon zpátky k uchu.
„Na letiště. Jedeme domů.“
Edward visel na telefonu více než hodinu bez přestávky. Tušila jsem, že domlouvá náš let domů, ale nemohla jsem si být jistá, protože nemluvil anglicky. Znělo to, jako kdyby se hádal; hodně mluvil se zaťatými zuby.
Při telefonování zároveň balil. Vířil po pokoji jako rozzlobené tornádo, ale zanechával po sobě spíš nepořádek než destrukci. Hodil mi na postel sadu oblečení, aniž by se na mně podíval, takže jsem usoudila, že je načase, abych se oblékla. Pokračoval v hádce, zatímco jsem se převlékala, a gestikuloval přitom rychlými, energetickými pohyby.
Když už jsem nedokázala déle snést divokou energii, která z něj vyzařovala, tiše jsem opustila místnost. Z jeho horečnatého šílení se mi udělalo špatně od žaludku – nebylo to tak hrozné jako ráno, ale bylo mi to nepříjemné. Někde počkám, až ho ta nálada přejde. Nemohla jsem si povídat s tímhle odměřeným, soustředěným Edwardem, který mě upřímně trochu děsil.
Zase jsem skončila v kuchyni. V kredenci jsem našla sáček preclíků. Začala jsem je nepřítomně žvýkat a dívala se z okna na písek, kameny, stromy a oceán, které se třpytily ve slunci.
Někdo mě šťouchl.
„Já vím,“ řekla jsem. „Taky se mi nechce odjet.“
Zase jsem se zadívala z okna, ale šťouchálek nereagoval.
„Já, to nechápu,“ zašeptala jsem. „Co je na tom zlého?“
Je to překvapivé, to rozhodně. Dokonce udivující. Ale zlé?
Ne.
Tak proč Edward tak zuří? Vždyť to byl on, kdo se chtěl honem ženit.
Snažila jsem se srovnat si to v hlavě.
Vlastně na tom není nic divného, že Edward chce, abychom už byli doma. Je třeba, aby mě Carlisle prohlédl, aby se ujistil, že je můj předpoklad správný – ačkoli já sama už jsem v té věci neměla sebemenší pochybnost. Možná budou chtít zjistit, jak to, že už jsem tolik těhotná, roste mi břicho, cítí pohyby a tak. To nebylo normální.
Jak jsem tak o tom přemýšlela, byla jsem si jistá, že jsem na to přišla. Určitě si dělá starosti o dítě. Já jsem se ještě nedostala k tomu, abych se začala bát. Můj mozek fungoval pomaleji než ten jeho, pořád se užasle kochal představou, kterou vykouzlil – drobné, něžné, krásné dítě s Edwardovýma očima – zelenýma, jaké měl, když byl ještě člověk -, které mi leží v náruči. Doufala jsem, že svou podobu zdědí po Edwardovi a ze mě nebude mít ani kousek.
Bylo zvláštní, jak mi ta představa najednou připadala naprosto samozřejmá. Od toho první malého dotyku se celý svět posunul. Tam, kde dřív byla jenom jedna věc, bez které jsem nemohla žít, byly najednou dvě. Nedošlo k rozdělení – moje láska se nerozštěpila mezi ty dva; tak to nebylo. Spíš jako by mi srdce v tu chvíli narostlo, nafouklo se na dvojnásobnou velikost. Tolik místa navíc, a už bylo zaplněné. To byla závratná představa.
Předtím jsem nikdy nechápala Rozáliinu bolest a odpor. Nikdy jsem si nepředstavovala sebe samu v roli matky, nikdy jsem po něčem takovém netoužila. Byla hračka ujišťovat Edwarda, že mi nevadí, že se kvůli němu vzdávám dětí, protože jsem je opravdu nechtěla. Děti, v abstraktní rovině, mě nikdy nepřitahovaly. Dívala jsem se na ně jako na vřeštící tvorečky, z kterých tu a tam vyteče něco odporného. Nikdy jsem s nimi neměla moc co do činění. Když jsem snila o tom, že by mi Renée opatřila bratříčka, vždycky jsem si představovala staršího bratra. Někoho, kdo by se staral o mě, a ne naopak.
Tohle dítě, Edwardovo dítě, to bylo něco úplně jiného.
Chtěla jsem ho, jako jsem chtěla vzduch k dýchání. Žádná volba – nutnost.
Možná jsem měla vážně mizernou fantazii. Neuměla jsem si představit, že by se mi líbilo být vdaná, dokud jsem se doopravdy nevdala. Neuměla jsem si představit, že budu chtít dítě, dokud se jedno nevydalo na cestu…
Položila jsem si ruku na břicho a čekala na další šťouchnutí. Po tváři mi zase začaly stékat slzy.
„Bello?“
Otočila jsem se, vylekaná tónem jeho hlasu. Byl tak chladný, tak rezervovaný. Jeho výraz odpovídal tomu hlasu, byl prázdný a tvrdý.
A pak uviděl, že pláču.
„Bello!“ Přeletěl místnost rychlostí blesku a vzal mi obličej do dlaní. „Bolí tě něco?“
„Ne, ne -“
Přivinul si mě na prsa. „Neboj se. Budeme doma za šestnáct hodin. Budeš v pořádku. Carlisle bude připravený, až přijedeme. Postaráme se o to, a budeš v pořádku, budeš v pořádku.“
„Postaráte se o to? Jak to myslíš?“
Odklonil se a podíval se mi do očí. „Dostaneme to ven, dřív než ti to ublíží. Neboj se. Nedovolím, aby ti to ublížilo.“
„To?“ zalapala jsem po dechu.
Rychle otočil hlavu k domovním dveřím. „Zatraceně! Zapomněl jsem, že má Gustavo dnes službu. Zbavím se ho a budu hned zpátky.“ Vyrazil z místnosti.
Chytila jsem se linky, abych neupadla. Kolena se mi třásla.
Edward mluvil o mém šťouchálkovi jako o nějaké věci. Řekl, že ho Carlisle vyndá ven.
„Ne,“ zašeptala jsem.
Předtím jsem to špatně pochopila. Vůbec se nestaral o dítě. Chtěl mu ublížit. Ten krásný obraz v mé hlavě se najednou posunul, totálně zatemnil. Moje krásné děťátko pláče, a mé slabé paže nestačí na to, aby ho ochránily…
Co mám dělat? Dokážu si ho na nich vyvzdorovat?
A co když? Vysvětlovalo by se tím to Alicino divné mlčení v telefonu?Tohle tedy viděla? Edwarda a Carlislea, jak zabijí to bledé, dokonalé dítě, než se vůbec stihlo narodit?
„Ne,“ zašeptala jsem znovu silnějším hlasem. To se nesmí stát. To já nedovolím.
Slyšela jsem Edwarda zase mluvit portugalsky. Zase se hádal. Jeho hlas se přibližoval a slyšela jsem, jak zoufale zavrčel. Pak jsem uslyšela další hlas, tichý a stydlivý. Ženský hlas.
Vstoupil do kuchyně dřív než ona a šel přímo ke mně. Utřel mi slzy z tváří a zašeptal mi do ucha skrz napjaté rty: „Trvá na tom, že tu nechá jídlo, které přinesla – uvařila nám večeři.“ Kdyby byl méně napjatý, méně rozzuřený, určitě by nad tím mávl rukou. „Je to výmluva – chce se přesvědčit, že jsem tě ještě nezabil.“ Jeho hlas byl na konci ledově studený.
Kaure se nervózně vynořila zpoza rohu ze zakrytým talířem v rukou. Mrzelo mě, že neumím portugalsky, a přála jsem si, aby moje španělština nebyla tak mizerná, abych uměla poděkovat této ženě, která se odhodlala přijít se i přes upíří hněv přesvědčit, že jsem v pořádku.
Oči jí těkaly mezi námi dvěma. Viděla jsem, jak pozoruje můj zarudlý obličej a vlhké oči. Zamumlala něco, čemu jsem nerozuměla, a položila talíř na linku.
Edward jí něco odsekl; nikdy jsem ho neslyšela mluvit tak nezdvořile. Kaure se otočila k odchodu, a s vířivým pohybem její dlouhé sukně mě do obličeje udeřila vůně jídla. Bylo to silné – cibule a ryba. Zacpala jsem si ústa a otočila se ke dřezu. Cítila jsem, jak mi Edward drží ruku na čele a přes hučení v uších jsem vnímala jeho chlácholivé mumlání. Jeho ruce na vteřinu zmizely a já jsem slyšela, jak se s bouchnutím zavřely dveře ledničky. Společně s tím naštěstí ustal i ten pach, a Edwardovy ruce už mi zase ochlazovaly lepkavý obličej. Rychle to přešlo.
Vypláchla jsem si ústa vodou z kohoutku, zatímco on mi ze strany hladil obličej.
V lůně jsem ucítila váhavé malé šťouchnutí.
Je to v pořádku. Nic nám není, pomyslela jsem si směrem k vypouklině.
Edward mě otočil a přitáhl si mě do náruče. Položila jsem mu hlavu na rameno. Ruce jsem si instinktivně ovinula kolem břicha.
Uslyšela jsem tiché zalapání po dechu a vzhlédla jsem.
Ta žena tam stále byla, váhala ve dveřích s rukama napůl rozpřaženýma, jako kdyby hledala nějaký způsob, jak mi pomoct. Zírala mi na ruce očima vyvalenýma zděšením. Pusu měla dokořán.
Edward se také hlasitě nadechl a najednou se otočil čelem k ženě a postrčil mě jemně za sebe. Rukou mě chytil kolem pasu, jako kdyby mě držel zpátky.
Najednou se na něj Kaure rozkřičela – hlasitě, rozzuřeně, její nesrozumitelná slova létala místností jako nože. Udělala dva kroky vpřed, zvedla svou drobnou pěst do vzduchu a hrozila mu. I přes její rozzuřenost bylo vidět, jakou má v očích hrůzu.
Edward také postoupil k ní, sevřela jsem mu paži, bála jsem se, aby jí neublížil. Ale když přerušil její tirádu, jeho hlas mě zaskočil, zvlášť poté, co k ní předtím byl tak odměřený. Ten hlas byl tichý; byl prosebný. Nejen to, zvuk byl jiný, hrdelní, kadence se vytratila. Jako by už nemluvil portugalsky.
Žena na něj chvilku udiveně zírala, a pak přimhouřila oči a vyštěkla dlouhou otázku k tom cizím jazyce.
Dívala jsem se, jak jeho obličej posmutněl a zvážněl. Přikývl. Udělala rychlý krok zpátky a otočila se.
Natáhl k ní ruku, ukazoval směrem ke mně a pak mi položil ruku na tvář.. Znovu odpověděla rozzlobeně, vyčítavě šermovala rukama, a pak na něj ukázala. Když skončila, zase zaprosil tím tichým, naléhavým hlasem.
Její výraz se nezměnil – zírala na něj s pochybnostmi, které měla jasně vepsané ve tváři, když mluvil, a očima opakovaně střílela k mému zmatenému obličeji. Když Edward skončil, vypadala, jako když o něčem přemýšlí. Podívala se na nás, napřed na jednoho, pak na druhého, a pak, možná nevědomky, udělala krok vpřed.
Předvedla rukama pohyb, jako by naznačovala, že jí z břicha trčí míč. Polekala jsem se – vyprávělo se v jejích legendách o krvežíznivých zabijácích i o tomhle? Mohla vědět něco o tom, co ve mně roste?
Popošla několik kroků vpřed, tentokrát schválně, a dala Edwardovi pár krátkých otázek, které napjatě zodpověděl. Pak se jí stručně zeptal sám – položil jí jedinou otázku. Zaváhala a pak pomalu zavrtěla hlavou. Když znovu promluvil, měl hlas tak srdceryvný, že jsem na něj šokovaně pohlédla. Jeho obličej byl stažený bolestí.
Místo odpovědi popošla pomalu vpřed, až byla tak blízko, aby položila svou malou ruku na mou, kterou jsem si držela břicho. Pronesla jediné slovo portugalsky.
„Morte,“ vzdychla tiše. Pak se otočila, s rameny svěšenými, jako by tím rozhovorem zestárla, a odešla z místnosti.
Na tohle slovo moje znalost španělštiny stačila.
Edward zůstal stát jako přimrazený, zíral na ní se zmučeným výrazem ve tváři. O pár chvil později jsem slyšela, jak motor člunu s vrčením nastartoval, a jeho zvuk se postupně ztrácel v dálce.
Edward se nepohnul, dokud jsem nevyrazila do koupelny. Pak mě chytil za rameno.
„Kam jdeš?“ zeptal se bolestivě.
„Znovu si vyčistit zuby.“
„Netrap se kvůli tomu, co řekla. Jsou to jenom legendy, staré lži vymyšlené jen tak pro zábavu.“
„Ničemu jsem nerozuměla,“ řekla jsem mu, ačkoli to nebyla tak úplně pravda. Jako kdybych nad tím mohla mávnout rukou jenom proto, že je to legenda. Můj život byl obklopen legendami ze všech stran. Všechny byly pravdivé.
„Kartáček už jsem ti sbalil. Přinesu ti ho.“
Šel přede mnou do ložnice.
„Odjíždíme brzy?“ zavolala jsem za ním
„Jakmile budeš připravená.“
Čekal na můj zubní kartáček, aby ho znovu sbalil, a přecházel tiše po ložnici. Podala jsem mu ho, když jsem byla hotová.
„Donesu zavazadla do lodi.“
„Edwarde -“
Otočil se. „Ano?“
Zaváhala jsem, snažila se vymyslet, jak to udělat, abych získala pár vteřin o samotě. „Mohl bys… sbalit trochu jídla? Víš, kdybych měla zase hlad.“
„Samozřejmě,“ přitakal a oči mu náhle zněžněly. „S ničím si nedělej starosti. Budeme u Carlislea jen za pár hodin, vážně. Brzy to bude za námi.“
Přikývla jsem z obavu, aby mě neprozradil hlas.
Otočil se a odešel z místnosti, v každé ruce velký kufr.
Otočila jsem se a popadla telefon, který nechal na lince. To se mu vůbec nepodobalo, zapomínat – zapomenout, že přijde Gustavo, nechat tady ležet telefon. Byl tak vystresovaný, že to ani nebyl on.
Otevřela jsem telefon a procházela uložená čísla. Byla jsem ráda, že vypnul zvuk, bála jsem se, že by mě nachytal. Bude už teď v lodi? Nebo je zase zpátky? Uslyší mě z kuchyně, když budu šeptat?
Našla jsem číslo, které jsem chtěla a které jsem nikdy předtím nevytočila. Stiskla jsem zelené tlačítko a držela si palce.
„Haló?“ ozval se hlas jako zlaté zvonečky.
„Rosalie?“ zašeptala jsem. „Tady je Bella. Prosím tě. Musíš mi pomoct.“
KONEC PRVNÍ KNIHY!!! POKRAČOVÁNÍ (8. KAPITOLU) NAJDETE V RUBRICE ROZBŘESK – KNIHA DRUHÁ – JACOB!!!