11. kapitola - DVĚ HLAVNÍ POOŽKY NA SEZNAMU VĚCÍ, KTERÉ NIKDY NECHCI DĚLAT
18. 1. 2010
Sam začal stavět ostatní do formace, zatímco já jsem se stále tiskl k zemi. Embry a Quil mi stáli po boku každý z jedné strany a čekali, až se seberu a povedu je.
Cítil jsem touhu, potřebu vstát a vést je. To nutkání rostlo, marně jsem ho potlačoval, jak jsem se tam krčil na zemi.
Embry mi tiše zakňučel do ucha. Nechtěl svou myšlenku zformulovat, bál se, že by tím na mě znovu přivolal Samovu pozornost. Cítil jsem jeho němou prosbu, abych vstal, abych to překonal a vypořádal se s tím.
Ve smečce byl cítit strach, ne že by se bál každý za sebe, ale měli jsme obavu o smečku jako celek. Nedokázali jsme si představit, že to dnes večer všichni přežijeme. Které z bratrů ztratíme? Které mysli nás navždy opustí? Které truchlící rodiny budeme zítra ráno utěšovat?
Má mysl přitom zase začala fungovat, uvažovat v jednotě s nimi. Automaticky jsem se zvedl ze země a oklepal si kožich.
Embry a Quil s úlevou zafuněli. Quil mě čumákem šťouchl do boku.
Každý měl plnou hlavu nadcházejícího boje, našeho úkolu a poslání. Společně jsme vzpomínali na noci, kdy jsme sledovali Cullenovy při tréninku na boj s novorozenými. Emmett Cullen byl nejsilnější, ale větší problém bude Jasper. Pohyboval se jako úder blesku – síle, rychlost a smrt spojeny v jedno. Kolik století zkušeností měl? Dost na to, aby se na něj všichni ostatní Cullenovi dívali jako na vůdce.
Já půjdu na špici, jestli chceš bejt na křídle, nabídl se Quil. V jeho mysli bylo víc vzrušení než u většiny ostatních. Když za těch nocí Quil pozoroval Jasperovu výuku, umíral touhou vyzkoušet si svoje dovednosti proti upírům. Pro něj to bude soutěž. I když věděl, že jeho život může být ohrožen, díval se na to takhle. Paul byl taky takový, i kluci, kteří ještě nikdy nebojovali, Collin a Brady. Seth by asi zaujímal stejný postoj – jen kdyby protivníky nepovažoval za své přátele.
Jaku? Dloubl mě Quil. Jak chceš začít?
Jenom jsem zavrtěl hlavou. Nemohl jsem se soustředit – připadal jsem si jako loutka, jejíž pohyby místo vodících šňůrek ovládá nutkání poslechnout rozkazy. Jedna noha dopředu, pak druhá.
Seth se vlekl za Collinem a Bradym – Leah narazila hřebík na hlavičku. Nevšímala si ho a plánovala s ostatními, ale dobře jsem viděl, že by ho z boje nejradši vynechala. V jejích citech byla stopa mateřské starosti o mladšího bratra. Přála si, aby ho Sam poslal domů. Seth si Leiných pochybností nevšímal. Taky se přivazoval k vodícím šňůrkám.
Možná, že kdybys přestal vzdorovat... zašeptal Embry.
Prostě se soustřeď na náš úkol. Na ty dva velký. Můžeme je porazit. Máme na to! Quil se dostával do varu – hecoval nás, jako se hecují hráči před důležitým utkáním.
Věděl jsem, jak snadné by to bylo – nemyslet na nic jiného než na svůj úkol. Nebylo těžké představit si, jak zaútočím na Jaspera a Emmetta. Sám jsem to měl ještě před chvílí v plánu. Už dlouho jsem na ně pomýšlel jako na nepřátele. Teď to taky dokážu.
Jenom musím zapomenout, že oni chrání to samé, co bych chránil já. Musel jsem zapomenout na důvod, kvůli kterému si možná přeju, aby vyhráli...
Jaku, varoval mě Embry. Soustřeď se na hru.
Moje nohy se pohybovali netečně, vzpíraly se vodícím šňůrkám.
Nemá smysl s tím bojovat, zašeptal Embry znovu.
Měl pravdu. Nakonec stejně udělám, co Sam chce, jestli bude trvat na tom, abych ho poslechl. A on na tom trvá. Samozřejmě.
Jeho autorita alfa samce měla své opodstatnění. Ani smečka tak početná jako ta naše nemá velkou údernou sílu bez vůdce. Museli jsme postupovat společně, myslet společně, abychom byli výkonní. A to vyžadovalo, aby tělo mělo hlavu.
No a co, že se teď Sam mýlí? Proti tomu nikdo nic nezmohl. Nikdo z nás se nemohl postavit proti jeho rozhodnutí.
Až na jednoho.
A bylo to tady – představa, na kterou jsem nikdy ani ve snu nechtěl pomyslet. Ale teď, když jsem měl všechny končetiny přivázané k těm pomyslným šňůrkám, jsem tu vidiny přivítal s úlevou – nejenom s úlevou, s divokou radostí.
Proti rozhodnutí alfy se nemohl postavit nikdo – až na mě.
Nijak jsem si to nezasloužil. Ale narodil jsem se s jistými právy, o která jsem se dosud nestaral a nečinil si na ně nárok.
Nikdy jsem netoužil vést smečku. Ani teď se mi do toho nechtělo. Odmítal jsem zodpovědnost za osudy nás všech, nechtěl jsem ji nést na bedrech. V tom byl Sam mnohem lepší, než bych já kdy mohl být.
Ale dnes večer se mýlil.
A já jsem se nenarodil proto, abych před ním klečel.
Pouta z mého těla spadla ve vteřině, kdy jsem uznal za své právo, které jsem měl od narození.
Cítil jsem, jak se to ve mně sbírá, svoboda a s ní i taková zvláštní, prázdná moc. Prázdná, protože síla alfy vychází z jeho smečky, a já jsem žádnou smečku neměl. Na vteřinu mě zalil pocit osamělosti.
Nemám žádnou smečku – prozatím.
Ale držel jsem se zpříma a byl jsem plný síly, když jsem kráčel na místo, kde stál Sam a rozvíjel plány s Paulem a Jaredem. Když mě slyšel přicházet, otočil se a jeho černé oči se přimhouřily.
Ne, řekl jsem znovu.
Okamžitě to uslyšel, pochopil, jak jsem se rozhodl, když v hlasu mých myšlenek zaslechl autoritu alfa samce.
Uskočil o půl kroku zpátky s šokovaným štěknutím.
Jacobe? Co jsi to udělal?
Já za tebou nepůjdu, Same. Protože to, co chceš udělat, je špatný.
Ohromeně na mě zíral. Ty... ty dáš přednost nepřátelům před vlastní rodinou?
Nejsou – zavrtěl jsem hlavou, abych si ji pročistil – nejsou to naši nepřátelé. Nikdy nebyli. Dokud jsem opravdu nepřemýšlel o tom, jak je zlikvidovat, dokud jsem si to pořádně nepromyslel, tak jsem to nechápal.
Tobě nejde o ně, zavrčel na mě. Tobě jde o Bellu. Nikdy ti nebyla souzená, nikdy si tě nevybrala, ale ty si kvůli ní pořád ničíš život!
Byla to tvrdá slova, ale pravdivá. Zhluboka jsem se nadechl, jako bych je vdechl do sebe.
Možná máš pravdu. Ale ty kvůli ní zničíš smečku, Same. Bez ohledu na to, kolik jich dnes večer přežije, vždycky budou mít na rukou vraždu.
Musíme chránit naše rodiny!
Já vím, jak ses rozhodl, Same. Ale za mě už nerozhoduješ, za mě už ne.
Jacobe – nemůžeš se otočit zády ke kmeni.
Slyšel jsem, jak použil svůj autoritativní tón, ale jeho slova tentokrát neměla váhu. Už na mě neplatila. Zaťal čelist ve snaze donutit mě silou, abych poslechl.
Díval jsem se do jeho rozzuřených očí. San Ephraima Blacka se nenarodil, aby poslouchal syna Leviho Uleyho.
Tak takhle to teda je, Jacobe Blacku? Chlupy se mu naježily a vycenil zuby. Paul a Jared zavrčeli a okamžitě mu stáli po boku. Mě možná porazíš, ale smečka za tebou nikdy nepůjde!
Teď jsem zase já uskočil a z krku mi uniklo překvapené zavytí.
Porazit tě? Já s tebou nehodlám bojovat, Same.
Tak co máš teda v plánu? Já ti neustoupím, abys mohl chránit upířího zplozence na účet kmene.
Já od tebe nechci, abys mi ustupoval.
Jestli jim poručíš, aby tě následovali –
Já nikdy nebudu nikomu upírat jeho svobodnou vůli.
Švihl ocasem ze strany na stranu, jak se mu nelíbilo odsouzení, které zaznívalo z mých slov. Pak udělal krok vpřed, takže jsme stáli těsně proti sobě, cenili jsme na sebe zuby na vzdálenost pár centimetrů. Až do této chvíle jsem si nevšiml, že už jsem ho přerostl.
Alfa samec může bejt jenom jeden. Smečka si vybrala mě. Roztrhneš nás dnes večer od sebe? Obrátíš se proti svejm bratrům? Nebo přestaneš s tímhle bláznovstvím a zase se k nám přidáš? Každé slovo bylo proložené rozkazem, ale na mě už to neplatilo. V žilách mi kolovala krev pravého vůdce.
Pochopil jsem, proč smečka vždycky měla jen jediného alfu. Moje tělo reagovalo na výzvu. Cítil jsem, jak se ve mně probouzí instinktivní nutkání hájit svůj nárok. Prapůvodní jádro mé vlčí podstaty se chystalo na bitvu o nadřazenost.
Soustředil jsem všechnu svoji energii, abych tu reakci potlačil. Nepustím se do zbytečného zničujícího boje se Samem. Pořád je to můj bratr, ačkoli jsem se mu odmítal podřizovat.
Tahle smečka má jenom jedinýho vůdce. Já to nepopírám. Jenom si volím svou vlastní cestu.
Patříš teď k upírům, Jacobe?
Trhl jsem sebou.
Nevím, Same. Ale vím tohle –
Přikrčil se, když ucítil tíhu hlasu alfa samce v mém tónu. Měla na něj silnější dopad, než měl jeho hlas na mě. Protože já jsem byl zrozen k tomu, aby mě poslouchal.
Postavím se mezi tebe a Cullenovy. Nebudu jen tak nečinně přihlížet, jak smečka zabíjí nevinný – bylo těžké použít to slovo na upíry, ale byla to pravda – lidi. To si smečka nezaslouží. Veď ji správným směrem, Same.
Otočil jsem se k němu zády a vzduch kolem mě prolomilo sborové zavytí.
Zarývaje drápy do země, utíkal jsem od řevu, který jsem vyvolal. Neměl jsem moc času. Ještě že jediný, kdo mě dokázal předběhnout, byla Leah, a já jsem měl náskok.
Vytí sláblo v dílce, a mě uklidňovalo, že ten zvuk nadále rozráží ticho noci. Ještě se za mnou nevydali.
Musel jsem varovat Cullenovy, než se smečka semkne a zastaví mě. Kdyby byli Cullenovi připraveni, snad by to Samovi zavdalo příčinu ještě jednou si všechno promyslet, než bude pozdě. Spěchal jsem k bílému domu, který jsem stále nenáviděl, a svůj domov jsem nechával za sebou. Domov, který už mi nepatřil. Ke kterému jsem se otočil zády.
Dnešek přitom začal jako každý jiný den. S deštivým východem slunce jsem se vrátil domů z hlídky, pak snídaně s Billym a Rachel, mizerná televize, haštěření s Paulem... Jak se to mohlo tak změnit, že mi to najednou připadalo tak neskutečné? Jak se to mohlo tak zamotat a pokazit, že jsem tu teď byl úplně sám, vůdce, kterým jsem nechtěl být, odstřihnutý od bratrů, před kterými jsem dal přednost upírům?
Moje zmatené myšlenky přerušil zvuk, kterého jsem se bál – měkké údery velkých tlap dopadajících na zem, pronásledujících mě. Vrhl jsem se vpřed, jako raketa jsem uháněl černým lesem. Musel jsem se dostat aspoň tak blízko, aby Edward slyšel varování v mé hlavě. Leah mě sama zastavit nedokáže.
A pak jsem zachytil náladu těch myšlenek za sebou. Nebyl v nich hněv, ale nadšení. Nepronásledovaly mě..., ale následovaly.
Vypadl jsem z tempa. Zavrávoral jsem dva kroky, než jsem zase chytil rytmus.
Počkej. Já nemám tak dlouhý nohy jako ty.
SETHE! Co tě to NAPADLO? Jdi DOMŮ!
Neodpověděl, ale cítil jsem jeho vzrušení, jak se ke mně blížil. Viděl jsem jeho očima, jako on viděl mýma. Pro mě ta noční scenérie byla ponurý – plná zoufalství. On v ní viděl naději.
Neuvědomil jsem si, že zpomaluju, ale najednou byl tady a utíkal vedle mě.
Já si nedělám legraci, Sethe! Tohle není místo pro tebe. Vypadni odsud.
Rozpustilý hnědý vlk odfrkl. Kryju ti záda, Jacobe. Myslím, že máš pravdu. A nebudu stát vedle Sama, až –
Ale ano, jasně že budeš stát vedle Sama, sakra! Pohni svým chlupatým zadkem zpátky do La Push a udělej, co ti Sam řekne, že udělat máš.
Ne.
Jdi, Sethe!
Je to rozkaz, Jacobe?
Jeho otázka mě zaskočila. Smykem jsem zabrzdil, moje drápy vyryly brázdy do bláta.
Já ti nic nenařizuju. Jenom ti říkám to, co už víš.
Plácl sebou na bok vedle mě. Já ti povím, co vím – vím, že je tu hrozný ticho. Nevšiml sis?
Zamrkal jsem. Nervózně jsem švihl ocasem, když mi došlo, jak to myslí. Objektivně ticho nebylo. Z dálky na západě se stále vzduchem neslo vytí.
Neproměnili se zpátky, řekl Seth.
To jsem věděl. Smečka teď bude ve stavu pohotovosti. Budou komunikovat pomocí mysli, aby jasně viděli do všech stran. Ale neslyšel jsem, co si myslí. Slyšel jsem jenom Setha. Nikoho jiného.
Tak se mi zdá, že oddělený smečky nejsou propojený. Hm. To naši otcové asi netušili, neměli důvod to poznat. Protože nikdy nebyl důvod mít dvě smečky. Páni. To je ale ticho. Trochu děsivý. Ale docela fajn, nemyslíš? Vsadím se, že Ephraim, Quil a Levi to v tomhle měli snazší. Ve třech se toho tolik nenakecá. Nebo jen ve dvou.
Zmlkni, Sethe.
Ano, pane.
Přestaň! Nejsou dvě smečky. Je smečka, a pak jsem já. To je celý. Takže můžeš jít domů.
Jestli nejsou dvě smečky, tak proč se my dva slyšíme navzájem, ale neslyšíme ty ostatní? Myslím, že když ses obrátil zády k Samovi, tak to bylo fakt významný gesto. Změna. A když jsem tě následoval pryč, myslím, že to bylo taky významný.
Teď jsi na to kápnul, souhlasil jsem. Ale to, co se změní, se může změnit zase zpátky.
Vstal a rozeběhl se směrem na východ. Teď není čas se o tom hádat. Měli bychom sebou hodit, dřív než Sam...
V tom měl pravdu. Na tuhle hádku nebyl čas. Dal jsem se zase do běhu, ale už jsem tolik neuháněl. Seth se mi držel v patách, držel si tradiční místo po mém pravém boku.
Můžu běhat někde jinde, pomyslel si a trochu sklonil čenich. Nenásledoval jsem tě proto, že bych chtěl povýšit.
Běhej si, kde chceš. Mně je to jedno.
Nebylo slyšet, že by nás někdo pronásledoval, ale přesto jsme oba trochu přidali. Přepadli mě starosti. Když neuvidím, co si smečka myslí, bude to o dost těžší. Nedozvím se předem o útoku, stejně jako Cullenovi.
Budeme držet hlídky, navrhl Seth.
A co uděláme, když se nám smečka postaví? Přimhouřil jsem oči. Zaútočíme na bratry? Na tvou ségru?
Ne – spustíme alarm a ustoupíme.
Dobrá odpověď. Ale co pak? Nevěřím..
Já vím, souhlasil. Už nebyl tak sebejistý. Nevěřím, že s nimi vůbec dokážu bojovat. Ale oni z představy, že na nás zaútočí, nemají o nic větší radost než my z pomyšlení na útok proti nim. To by mohlo stačit, aby je to zastavilo. Navíc jich je teď jenom osm.
Přestaň bejt tak... chviličku mi trvalo, než jsem našel to správné slovo. Optimistickej. Jde mi to na nervy.
Žádnej problém. Chceš, abych tu ronil slzy, nebo mám prostě ztichnout?
Prostě ztichni.
To svedu.
Vážně? Nevypadá to tak.
Konečně mlčel.
A pak už jsme přeběhli silnici a utíkali lesem, který obklopoval dům Cullenových. Už nás Edward slyší?
Asi bychom si měli myslet něco jako „Přicházíme v míru“.
Tak do toho.
Edwarde? Váhavě jsem zavolal jeho jméno. Edwarde, jsi tam? No, teď si připadám trochu hloupě.
Taky to zní hloupě.
Myslíš že nás slyší?
Byli jsme asi tak kilometr daleko. Myslím, že jo. Hej, Edwarde. Jestli mě slyšíš, bubnuj na poplach, pijavice. Máš problém.
Máme problém, opravil mě Seth.
Pak jsem proběhli mezi stromy na rozlehlý trávník. V domě byla tma, ale ne prázdno. Edward stál na verandě mezi Emmettem a Jasperem. Byli v tom bledém světle sněhově bílí.
„Jacobe? Sethe? Co se děje?“
Zpomalil jsem a pak jsem pár kroků ustoupil. Do čenichu mě jejich pach bodal tak ostře, že jsem měl pocit, jako by mě to doopravdy pálilo. Seth tiše zakňučel, zaváhal, ale pak se zase vydal těsně za mnou.
Místo odpovědi na Edwardovu otázku jsem si v hlavě pozpátku přehrál konfrontaci se Samem. Seth myslel se mnou, doplňoval mezery, ukazoval scénu z jiného úhlu. Zarazili jsme se, když jsme se dostali ke zmínce o „ohavnosti“, protože Edward zuřivě zasyčel a seskočil z verandy.
„Oni chtějí zabít Bellu?“ zavrčel jednotvárně.
Emmett a Jasper, kteří první část konverzace neslyšeli, považovali tuto monotónní otázku za oznamovací větu. V mžiku byli vedle něj, zuby vyceněné, a přibližovali se k nám.
Hele, no tak, pomyslel si Seth a ustoupil.
„Emme, Jazzi – ne oni! Ti ostatní. Smečka přichází.“
Emmett s Jasperem se zhoupli na patách; Emmett se otočil na Edwarda, zatímco Jasper upíral svůj pohled na nás.
„Co mají za problém?“ zeptal se Emmett.
„Stejný jako já,“ zasyčel Edward. „Ale oni mají vlastní plán, jak to vyřešit. Přiveďte ostatní. Zavolejte Carlisleovi! Okamžitě se s Esmé musí vrátit.“
Nešťastně jsem zakňučel. Oni jsou rozdělení.
„Nejsou daleko,“ odpověděl mi Edward stejně mrtvým hlasem jako předtím.
Půjdu se podívat, řekl Seth. Proběhnu západní část perimetru.
„Není to nebezpečné, Sethe?“ zeptal se Edward.
Vyměnili jsme si se Sethem pohled.
Neřekl bych, pomysleli jsme si společně. A pak jsem dodal: Ale možná bych měl jít já. Co kdyby...
Není moc pravděpodobný, že na mě zaútočí, podotkl Seth. Jsem pro ně ještě kluk.
Pro mě jsi taky ještě kluk, kluku.
Já padám. Potřebuješ se domluvit s Cullenovými.
Rozeběhl se a jako střela zmizel ve tmě. Nechtěl jsem mu nic rozkazovat, nechal jsem ho jít.
Stáli jsme s Edwardem proti sobě na temné louce. Slyšel jsem Emmetta, jak něco šeptá do telefonu. Jasper se díval na místo, kudy Seth zmizel v lese. Na verandě se objevila Alice, dlouho mě pozorovala úzkostným pohledem, a pak se jen mihla a už stála vedle Jaspera. Hádal jsem, že Rosalie je uvnitř s Bellou. Stále ji hlídá – před nepravým nebezpečím.
„Není to poprvé, co jsem ti zavázán vděčností, Jacobe,“ zašeptal Edward. „Něco takového bych si od tebe nikdy netroufl požadovat.“
Vzpomněl jsem si, oč mě žádal dnes odpoledne. Když došlo na Bellu, neexistovala hranice, za kterou by nešel. Ale ano, troufl.
Zamyslel se nad tím a pak přikývl. „Asi máš pravdu.“
Ztěžka jsem vzdychl. No, tohle není poprvý, kdy to nedělám pro tebe.
„To je taky pravda,“ zašeptal.
Promiň, že jsem dneska nepořídil. Ale říkal jsem ti, že mě nebude poslouchat.
„Já vím. Nikdy jsem si doopravdy nemyslel, že poslechne. Ale..“
Musel si to zkusit. Chápu. Je jí líp?
Oči mu pohasly a hlas zněl dutě. „Hůř,“ vydechl.
Nechtěl jsem přemýšlet, co to znamená. Byl jsem vděčný, když promluvila Alice.
„Jacobe, nevadilo by ti změnit podobu?“ zeptala se. „Chci vědět, co se děje.“
Zavrtěl jsem hlavou ve stejnou chvíli, kdy Edward odpověděl.
„Potřebuje zůstat napojený na Setha.“
„Aha, tak byl bys ty tak laskavý a řekl mi, co se děje?“
Vysvětloval v útržkovitých, bezvýrazných větách. „Smečka má problém s Bellou. Tuší potenciální nebezpečí od... od toho, co nosí v sobě. Vlci mají pocit, že jejich povinností je odstranit hrozící nebezpečí. Jacob a Seth ze smečky vystoupili, aby nás mohli varovat. Ostatní mají v plánu dnes v noci zaútočit.“
Alice zasyčela a odklonila se ode mně. Emmett s Jasperem si vyměnili pohled a očima pročesávali okolní les.
Nikdo tu není, hlásil Seth. Na západní frontě klid.
Můžou jít okolo.
Vezmu to oklikou.
„Carlisle s Esmé jsou na cestě,“ oznámil Emmett. „Dvacet minut, maximálně.“
„Měli bychom zaujmout obranné pozice,“ prohlásil Jasper.
Edward přikývl. „Pojďme dovnitř.“
Budu obíhat na hlídce se Sethem. Kdybych se dostal moc daleko na to, abys mi slyšel myšlenky, poslouchej moje vytí.
„Budu.“
Vraceli se do domu, oči jim neklidně těkaly. Než byli uvnitř, otočil jsem se a utíkal na západ.
Pořád nic novýho, informoval mě Seth.
Vezmu si jednu polovinu kruhu. Běhej rychleji – ať nemají šanci nám proklouznout.
Seth vyrazil veklou rychlostí vpřed.
Běželi jsme mlčky a minuty ubíhaly. Poslouchal jsem zvuky kolem něj, kontroloval jsem jeho úsudek.
Hele – něco se rychle blíží! varoval mě po patnácti minutách mlčení.
Hned jsem tam!
Zůstaň kde jsi – podle mě to není smečka. Zní to jinak.
Sethe –
Ale zachytil s větříkem přicházející pach, a tak jsem mu mohl číst v mysli.
Upír. Vsadím se, že je to Carlisle.
Sethe, ustup. Mohli by to bejt někdo jinej.
Ne, to jsou oni. Rozeznávám jejich pach. Počkej proměním se, abych jim to vysvětlil.
Sethe, podle mě –
Ale už byl pryč.
Plný úzkosti jsem běžel podél západní hranice. To by bylo soustíčko, kdybych se o Setha nedokázal postarat ani na jednu pitomou noc! Co když se mu pod mým dohledem něco stane? Leah mě rozcupuje na kousíčky.
Alespoň že to tomu klukovi netrvalo dlouho. Neuplynuly ani dvě minuty, a už jsem ho zase v duchu slyšel.
Jo, Carlisle a Esmé. Páni, ty ale byli překvapený, když mě viděli! Asi už budou doma. Carlisle děkuje.
Je to hodnej člověk.
Jo. To jeden z důvodů, proč si myslím, že jednáme správně.
To doufám.
Proč jsi tak přešlej, Jaku? Vsadím se, že Sam dnes večer smečku nepřivede. Ví, že by to byla sebevražda.
Vzdychl jsem. tím se stejně nic nevyřeší.
Aha. taky nejde ani tak o Sama, že ne?
Na konci hlídkové trasy jsem se otočil. Zachytil jsem Sethův pach na místě, kde se naposledy obracel on. Nechtěli jsme dělat žádné mezery.
Ty si myslíš, že Bella stejně umře, viď? zašeptal Seth.
Jo, myslím.
Chudák Edward. Musí bejt šílenej.
Doslova.
Edwardovo jméno vyneslo na světlo další vzpomínky, kypící pod povrchem. Seth je s úžasem četl.
A pak začal výt. No tohle! To snad ne! To jsi neudělal! To je příšerný, Jacobe! A ty to víš! Nemůžu uvěřit, žes mu slíbil, že ho zabiješ. Co tě to napadlo? Musíš to odmítnout.
Zmlkni, zmlkni, blbečku! Budou si myslet, že přichází smečka!
A jo! zmlkl uprostřed zavytí.
Otočil jsem se a rozeběhl se k domu. Teď toho nech, Sethe. Vezmi si prozatím celej okruh.
V Sethovi to vřelo, ale já jsem si toho nevšímal.
Falešnej poplach, falešnej poplach, myslel jsem si, jak jsem přibíhal blíž. Promiň. Seth je mladej. Zapomíná. Nikdo neútočí. Falešnej poplach.
Když jsem doběhl k louce, viděl jsem Edwarda zírat z tmavého okna. Vběhl jsem na louku, chtěl jsem si být jistý, že slyšel můj vzkaz.
Venku se nic neděje – došlo ti to?
Přikývl.
Bylo by mnohem snazší, kdyby naše komunikace nebyla jednocestná. Na druhou stranu jsem byl docela rád, že mu nevidím do hlavy.
Podíval se přes rameno zpátky do domu a já jsem viděl, jak jím projel záchvěv. Zamával, abych odešel, aniž se na mě znovu podíval, a pak mi zmizel z dohledu.
Co se děje?
Jako kdyby tu byl někdo, kdo odpoví.
Seděl jsem bez hnutí na louce a naslouchal. Tak jsem zachytil málem i Sethovy tiché šlépěje na míle daleko v lese. Nedělalo mi potíž slyšet každý zvuk uvnitř temného domu.
„Byl to falešný poplach,“ zopakoval Edward moje slova tím mrtvým hlasem. „Seth se kvůli něčemu rozzlobil a zapomněl, že posloucháme a čekáme na signál. Je ještě moc mladý.“
„To je hezké, že nás hlídají batolata,“ zavrčel hlubší hlas. Emmett, napadlo mě.
„Prokazují nám dnes večer velikou službu, Emmette,“ napomenul ho Carlisle. „Za cenu velkých osobních obětí.“
„Jo, já vím. Jenom jim závidím. Chtěl bych být tam venku.“
„Podle Setha Sam dnes nezaútočí,“ řekl Edward mechanicky. „Jednak jsme byli varováni předem, a jednak mu chybí dva členové smečky.“
„Co si myslí Jacob?“ zeptal se Carlisle.
„Ten není tak optimistický.“
Nikdo nepromluvil. Bylo slyšet tiché odkapávání, které jsem nedokázal zařadit. Slyšel jsem jejich tiché dýchání – a dovedl jsem oddělit Bellin dech od dechu těch ostatních. Byl sípavý, namáhavější. Vázl a lámal se v podivných rytmech. Slyšel jsem její srdce. Připadalo mi... příliš rychlé. Srovnával jsem je se svým vlastním tlukotem, ale nebyl jsem si jistý, jestli se to dá poměřovat. V tomhle ohledu jsem rozhodně nebyl normální.
„Nesahej na ni! Vzbudíš ji,“ zašeptala Rosalie.
Někdo si vzdychl.
„Rosalie,“ zašeptal Carlisle.
„Nezačínej si se mnou, Carlisle. Už jednou jsme ti dovolily, aby sis prosadil svou, ale víc nedovolíme.“
Vypadalo to, že Rosalie a Bella teď obě mluví v množném čísle. Jako kdyby si utvořily vlastní smečku.
Přecházel jsem tiše před domem. S každým přejitím jsem se dostal trochu blíž. Tmavá okna byla jako televize puštěná v nějaké hloupé čekárně – nedokázal jsem od nich nadlouho odtrhnout oči.
Za pár dalších minut, po dalších přejitích, jsem se při chůzi začal kožichem otírat o bok verandy.
Nahlédl jsem okny dovnitř – viděl jsem vršek stěn a strop, zhasnutý lustr, který z něj visel. Byl jsem tak vysoký, že mi stačilo jen trochu natáhnout krk... a možná zvednout jednu tlapu na kraj verandy...
Nakoukl jsem do velké otevřené přední místnosti. Čekal jsem, že uvidím scénu podobnou té z dnešního odpoledne. Ale změnila se natolik, že mě to zpočátku zaskočilo. Napadlo mě, že se snad dívám do špatného pokoje.
Skleněná stěna byla pryč – teď vypadala jako kovová. Nábytek byl všechen odsunutý stranou, a uprostřed otevřeného prostoru se Bella podivně choulila na úzké posteli. Nebyla to normální postel – měla postranice jako v nemocnici. Tu připomínaly i monitory, na které byla Bella napojená, a hadičky, jež z ní trčely. Světla na monitorech blikala, ale neozýval se žádný zvuk. To odkapávání vycházelo od infúze, kterou měla napíchnutou do žíly – v pytlíku byla nějaká tekutina, hustá a bílá, ne čirá.
Trochu z neklidného spánku zachroptěla, a oba, Edward i Rosalie, hned přiskočili a sklonili se nad ní. Její tělo sebou škublo a ona zakňourala. Rosalie jí položila ruku na čelo. Edward ztuhl – stál zády ke mně, ale musel se tvářit děsivě, protože Emmett se mezi ně vklínil, než bys řekl švec. Natahoval ruce k Edwardovi.
„Dnes večer ne, Edwarde. Dnes máme jiné starosti.“
Edward se od nich otočil, a byl to zase ten muž stravovaný plameny. Naše pohledy se na okamžik střetly, pak jsem dopadl na všechny čtyři.
Utíkal jsem zpátky do temného lesa, snažil jsem se dohonit Setha, utíkal jsem pryč od toho, co jsem nechával za sebou.
Hůř. Ano, bylo jí hůř.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář