Mezinárodní výprava do Chorvatska 2014
Bylo nebylo, v úterý 3. června navečír vyrazilo 15 statečných a odhodlaných borců seznámit chorvatské nogometníky s novými trendy ve světové kopané. A 16. hrdinu jsme vyslali napřed, aby na místě z paluby jachty ověřil aktuální atmosféru u soupeřů.
Ale pojďme konkrétně: Plachťas do svého auta naložil Pavelka, Mira a jeho švagra; Lumír se nedal zaskočit přidělováním spolucestujících a preventivně si vybral do svého auta Milana, Jendu a Pepíka.
Martin Krčmář z krčmy Pod Kaštany naložil dalších šest účastníků, tj. mě, Rosťu, Romana, Graba, Tona a jako závozníka si vybral Marka. Přidal výčepní zařízení a tři sudy Radegasta. Kdyby byla žízeň. Jak už jsem se zmínil, Tomba už v té době brázdil Jadran.
Rosťa se pochlubil štanglí trvanlivého salámu. A fakt vydržel dlouho. Dojídal ho až na zpáteční cestě. Cestou jsme občas zastavili, abychom něco doplnili, něco vypustili a narovnali nohy. Pavelek nafasoval digitální foťák a tak nás průběžně zvěčňoval. Akorát před zmáčknutím spouště místo zvolání sýýýýýýýýr zavelel „břichy zatáhnout“.
Cesta probíhala poměrně hladce, obzvláště poté, co Miro vytáhnul kubánský rum a kolu. Střídající se řidiči samozřejmě abstinovali, až v závěru si chtěl dát panáka i Marek. Jenže zrovna nebylo co a tak ho Martin přesvědčil, že má v ostřikovači vodku. Tak ji za jízdy ochutnal, ale zklamaně se vrátil do sedadla.
V Zablaće jsme nejdříve zastavili na fotbalovém hřišti. Tam jsme potkali Ivicu zvaného Hawai, u nás známého pod přezdívkou Australan. A zjistili jsme, že informace o výrazném zlepšení trávníku byla pomluva. Akorát přibyly tréninkové branky a o záchranu trávy se zoufale pokoušela zavlažovací tryska. Marně.
Po ubytování jsme narazili první sud. Potom jsme se šli projít po okolí, třeba na místní vodní tvrz. Tam jsme byli málem svědky neštěstí srovnatelného s potopením Titaniku. Vlivem přetížení lodi mohlo dojít k utonutí posádky.
Později jsme povečeřeli místní specialitu – telecí guláš. A nutno říct, že to byla první z mnoha chuťovek, které jsme postupně okoštovali. Krátce na to jsme vyrazili na prohlídku místních restauračních zařízení. Už v prvním jsme nabyli dojem, že tam někteří místní štamgasti sedí od loňska. Potěšilo nás, že nás domorodci poznávali a upřímně nás přivítali.
Postupně jsme se po skupinkách vraceli do penzionu, protože cesta byla únavná a zítra nás čekal náročný zápas. Pozdě dorazil akorát Plachťas, který nevěřil Pavelkově orientačnímu smyslu, cestou ho opustil a do ranních hodin bloudil po vesnici, když se ztratil někde mezi hasičárnou a penzionem. Pavelek dorazil včas, ale ztratil státní vlajku. Zlé jazyky tvrdí, že zapomněl peněženku a vlajku nechal v hospodě jako zástavu. V tom případě by mu hrozilo 10 až 15 let nepodmíněně za vlastizradu. Příští ráno Pavelek přiznal, že bez své ženy Magdy je ztracený. Což je všeobecně známo.
Před spaním jsme ještě poseděli na balkónech a dali si nějaký „šlaftruňk“. A právě při posledním panáku Rosťa překročil povolené zatížení plastové židle a udělal z ní několik menších. Uklidnil ho jen fakt, že další povolila pod Lumírem. Asi vada materiálu. Tono si postěžoval, že mu někdo vydal starou neplatnou dvacetikunovou bankovku. Zbytek zájezdu špekuloval, komu by ji strčil.
Příští den jsme trochu užívali krásného počasí, chladného moře a relaxovali. U snídaně jsme si vyslechli vyprávění Mira o jeho účasti v občanské válce v 90. letech. Trochu to připomínalo známé dílo Jaroslava Haška. Kdyby nešlo o život, byla by to docela sranda. Obzvláště popis jeho pokusů o granátový lov ryb (když se nudil) byl působivý. Vyprávěl dlouze a jediný závěr, který jsme si vzali, byl ten, že se Miro nesmí nudit. Což ostatně později potvrdila jedna příhoda s mořským ježkem a Rosťou.
Navštívili jsme místní rekreační středisko Solaris. Společně s Jendou jsme se přesvědčili, že se v Chorvatsku není problém dorozumět česky. Pokud potkáváte české turisty.
Tona tady zaujalo hlavně destilační zařízení podobné tomu, které zná z rodného Slovenska. Z rodného domu.
Jediný, kdo si při místních cenách dovolil objednat taxík, byl Jenda.
Jenda pak ještě ukázal, že nemá dynamit jen v nohách, ale taky pod nohama.
Při procházce přístavem jsme ještě objevili poslední hit sezóny - surfové prkno s historickým "dizajnem".
První zápas jsme hráli ve Skradinu proti 113. Šibenické brigádě. Dorazili jsme s předstihem, abychom si prohlédli město. Kromě historické architektury mě zaujala tabule zvoucí k návštěvě místního podniku. Že by necitlivá pozvánka do Gay clubu?
Při procházce po přístavu nám i místní labuť ukázala, co ji můžeme.
Hřiště bylo poměrně udržované a na místní poměry velice slušné. Akorát za jednou z branek nebylo posečeno a pro zakopnuté míče bylo nutné dojít po pás ve vysoké trávě a se síťkou na hady.
Na první zápas ještě nedorazil Tomba a tak jsme angažovali nastávajícího zetě pana domácího. Což byl dobrý tah, protože už to očividně někdy hrál.
Po vyrovnaném zápase v nechutném horku jsme vyhráli 6:3 góly Rostíka (2), Mira (2), Pepíka a Tona. Obzvláště Tonův byl výstavní. Přesprintoval půlku hřiště v době, kdy už jsme sotva chodili, prošel mezi dvěma obránci a vychutnal si brankáře. Velkou pomocí byl Miro, který sice nerad někomu půjčí (natož nahraje) míč, ale zkušenosti z válečných bitev (na dálnici s Bosňany) jsou patrné.
Rosťa skóroval střelami z dálky. Byly to takové pecky, že za míčem zůstala ohnivá čára a brankář měl popálené rukavice. Aspoň to tak Rosťa vyprávěl. Pálil po bráně pořád, ale ne vždycky se trefil. Jedna ze střel shodila střešní tašku na klubovně, další ohnula osvětlení.
Škodu po Rosťově řádění jsme odhadli na 10 000 kuna.
Po zápase jsme se vrátili do penzionu, kde připravoval soupeř slavnostní večeři. Při té příležitosti jsme narazili druhý sud. Na grilu se připravovaly ryby, v hrncích vařili mušle, smažili slanečky. No paráda. Většině z nás chutnaly hlavně ryby. Jenom Jendovi se nelíbilo, že mají kosti. Miro je asi ryb přejezený, protože pořád pobíhal kolem stolu a tvrdil, že si raději počká na české ryby – vepřové steaky, které měly následovat. Po hodině ale říkal, že už má takový hlad, že by skoro snědl i rybu. Nakonec se masa dočkal. Plachťas se projevil jako velký labužník, když postupně zfutroval dvě mísy mušlí.
Následující den byl odpočinkový. Nejdříve jsme vydatně posnídali. Trochu mě překvapil Tono, který si do kávy dal dvě kapky mléka. Zeptal jsem se ho, jestli mu to stačí. Odpověděl , že jo, protože stejně mlíko nemá rád.
Potom jsme se rozprchli po skupinkách po okolí. Já jsem byl s Lumírem a Milanem v NP Krka, kde jsme navštívili Visovačko jezero. Chtěli jsme navštívit hlavně klášter na ostrůvku uprostřed jezera. Protože jsme ale měli dost času, než přijede loď, šli jsme si do jezera zaplavat. Ostatní čekající turisti na nás překvapivě koukali, což jsme připisovali kráse našich vysportovaných těl. Po vylezení na břeh jsme ale zjistili, že je tady přísný zákaz koupání. Takže jsme asi byli jedni z mála, kdo se koupali v NP Krka.
Milan nás překvapil, když říkal, že vodu vlastně nemá rád. Že například v Bohumínském aquaparku byl jen jednou – když kolaudoval kotelnu. Dodal, že ani není na památky. Že na hrady rád kouká zespoda, na zámky z venku a na hospody zevnitř.
Na ostrově jsme byli překvapeni vysokým pracovním nasazením hlídače přístavu.
Večer jsme se sešli v penzionu, a protože byl pátek – ďyň chlopa – šli jsme si zahrát fotbálek na místní hřiště (viz samostatný článek).
Cestou kolem přístavu jsme obdivovali lodě. Obzvláště jedna z nich nás zaujala. Asi se na nás připravoval provozovatel místní hospody.
Večer jsme se sešli opět na terase. Rosťa nám udělal školení o mimořádných schopnostech chobotnic. Vysvětloval nám, že si dokážou například samy otevřít PET láhev a vlézt dovnitř. Že za sebou potom zevnitř zavřou víčko jsme mu ale nevěřili.
Pavelek průběžně sáhnutím kontroloval kvalitu materiálu, ze kterého jsme měli ušité oblečení, a s přehledem okamžitě hlásil gramáž. A současně nabízel stejné oblečení za poloviční cenu. Poté nás seznámil s problémy se svou garáží. Vysvětlil nám, že má největší garáž v řadovce.
V noci se pak vydali dva borci na rybolov jako doprovod na pozvání místních rybářů. Původně měl jet Pavelek a Plachťas. Oba se těšili hlavně na následnou hostinu. Pavelek si ale rybolov rozmyslel a nahradil ho Lumír. Plavili se podél břehu do dvou ráno a rybáři pořád opakovali „nemá riba, nemá riba“. Nakonec nalovili aspoň chobotnice, které Lumírovi vlezly do batohu (ještě že tam neměl PET láhev) a sépie. Pozvání na oběd pak zazdil Plachťas a tak jsem ho zastoupil já. Na ochutnávku tak dorazil někdo úplně jiný, než bylo původně plánováno, ale speciality byly vynikající.
O sobotním ránu jsme spustili na moře loďku pana domácího, který nám následně předvedl skvělou atrakci – jezdili jsme na kruhu za člunem.
Večer nás čekal zápas s domácím NK Polet Zablaće. Terén byl náročný. Nad trávou převládal různý plevel, šneci a kamení. Pády dost bolely. Chorvaté nastoupili v běžné sestavě, tak jak je známe. Během deseti minut ale prostřídali polovinu mužstva a najednou jsme se ocitli mezi houfem běhavých mladých „futsalistů“ a nestačili se divit. Většinou jsem je poznával jen podle čísel. Když kolem mě proběhli, viděl jsem jen dres zezadu. V prvním poločase nám dali dva góly, ve druhém jsme uhráli díky Markově brance remízu 1:1. Celková prohra 3:1 byla pro nás docela přijatelná. Těžký terén ale způsobil několik nepříjemných odřenin a tvrdá hra soupeře zhmožděniny na různých částech těla. Byli to typičtí jižani. Hráli ostře tělem, v soubojích používali lokty, a když se někdo opřel do nich, mávali na rozhodčího jak nepřizpůsobiví na sociální pracovníky.
Po zápase jsme byli pozváni na posezení s bohatou večeří, přičemž jsme narazili třetí sud Radegastu. Tono oslnil přítomné skvělým večerním outliftem, čímž si u místních vysloužil přezdívku Antonio, u nás fešák Tono.
Místního hospodského jsme požádali o 3 kg ledu. Nejdříve byl trochu překvapený, proč si chceme dávat do piva led, ale když viděl, že sáčky s ledem skončily na nohách zraněných borců, pochopil. Taky hrával fotbal.
Miro se ukázal jako skvělý tlumočník. Jako například, když mi překládal vyprávění místního domorodce z chorvatštiny do srbštiny.
Večeře byla grandiózní. Ryby, rybky, chobotnice, různé druhy mušlí, hovězí maso a kdovíco ještě. Ke všemu nám hrála místní kapela.
Obzvláště jeden druh mušlí musel být považován za lahůdku, protože se na mísu okamžitě vrhl houf Chorvatů. Posléze jsme se dověděli, že mají výrazné afrodiziakální účinky. Tak jestli je Chorvaté potřebují, ať si dají… Nám stačí pivko.
Před půlnocí dorazila na místo policie. Na udání, že způsobujeme hluk. Dva místní poldové vzali ze stolu láhev Moravské švestky a přesunuli se z auta do klubovny. Tam za nimi přišla kapela a hrálo se dál.
Po návratu na penzion jsme ještě krátce poseděli na terase. Tomba nás seznámil s výsledky svého sociálního průzkumu o četnosti pohlavních styků v českých manželstvích. Asi se chtěl ujistit, že na tom není tak špatně. Proč se tedy tvářil tak otráveně? Rosťa nás seznámil s úspěchy svých fotbalových potomků a vysvětlil nám, jak se upravuje fotbalové hřiště pro zápasy přípravek. Říkal, že na ploše velkého hřiště udělají pět malých. V každém rohu jedno…
Milan nás chtěl obeznámit, jak se prostřídali za volantem Lumírova auta na cestě sem. Pokusím se ho (nepřesně) citovat:
„Cestu jsme měli rozdělenou po státech jako specialisti. Lumír řídil v Česku, já ve Slovinsku, Pepík kousek Chorvatska a Jenda zbytek“.
Na dotaz, jestli přes Rakousko jeli vlakem ho trochu zarazil.
„Takže …přes Česko jel Lumír, přes Chorvatsko Jenda, ve Slovinsku Pepík a já mezi Mariborem a Zagrebem…“
Bylo jasné, že jak to bylo v Rakousku, se nedovíme a tak jsme šli raději spát. Páč ráno míříme směr Bohumín.
Po snídani jsme se rozloučili s panem domácím a vyrazili. Tono, aby se v autě nenudil, si na cestu koupil chorvatské křížovky.
Cesta probíhal v pohodě, akorát na chorvatsko-slovinské hranici bylo trošku veseleji. Tomba si nechal občanku v kufru a protože se mu nechtělo vylézat z auta, tvářil se, že tam není. Celnik si prohlížel občanky a zeptal se, kolik nás je. Odpověď : „šest, …vlastně sedm….nebo osm?“ ho zarazila a Tomba raději zašel pro svojí občanku a tvářil se provinile. Naštěstí bylo takové horko, že ani pásovák neměl náladu nás prudit. Nechal nás odjet. O 500 metrů dál stál ale celník s plácačkou a stáhnul nás na parkoviště. Tam ale zjistil, že jsme turisti a ne brigádníci z Ukrajiny a nechal nás pokračovat.
Při zastávkách jsme vystupovali z aut jak výprava hornických důchodců z nízkých slojí do rehabilitačního ústavu v Chropyni.
Nakonec jsme po cca 11 hodinách úspěšně dorazili domů. A dovezli jsme 3 body z venku. To ujde, no ni?