Zkušenost s regresní terapií
Prozření
Úvod.
Zjištění, že jsem víc než fyzické tělo byl pro mne šok. Viz. obrázek na titulní straně. Na druhou stranu toto poznání vneslo do mého života mnoho pozitivního. Prolomil jsem sám před sebou tabu, která mne svazovala. Postupně jsem se postavil čelem sám sobě, karmě, životnímu úkolu, a hlavně Bohu.
Díky skvělým lidem jsem získal spoustu poučných zážitků z regresí, automatické kresby. Díky, díky jim za to, s jakou trpělivostí a láskou vedou spousty lidí na cestě sebepoznání. Znáte je, žijí ve Vašem okolí. Stačí se jen trochu porozhlédnout.
Získané zážitky jsou drsné, mnohdy velmi nepříjemné. Nicméně mne dovedly k poznání, že nejsem oběť náhody nebo zlovůle někoho cizího. Nastavily přede mne zrcadlo, ve kterém jsem se uviděl bez příkras, v úplné nahotě. Mám nyní možnost poučit se ze svých chyb a napravit jejich důsledky.
Možnost poznat a pochopit sebe sama v kontextu současného i minulých životů, není výsadou úzké skupiny vyvolených. Tuto možnost máme nyní všichni. I Vy. Vy jste důvodem, proč jsem sepsal několik následujících řádek. Jsou svědectvím o krátkém, leč zlomovém úseku mé cesty vpřed. Jestliže budou inspirovat alespoň jednoho z Vás k prolomení tmářství a převzetí odpovědnosti za svůj osud, budu šťastný.
Vám všem přeji odvahu, trpělivost, lásku a víru. Budou Vám světlem i oporou …
S láskou
Vhled 1.
Jdu s kamarádem večerní ulicí osvětlenou jen lampami. Mluvíme o všem možném. O politice, ženách i o problémech, se kterými se potýkáme. Nemoci, únavový syndrom, deprese. V názorech na příčiny se shodujeme. Je to výsledek naší snahy uplatnit se ve společnosti a hmotně zabezpečit rodiny. Pracovní nasazení, spory, konflikty, stres. To je náš každodenní chleba.
Jak dál? Řešení v podobě občasných návštěv psychiatra a užívání prášků, nasazovaných podle metody – jestli nezaberou zkusíme silnější dávkování nebo jiný druh, mne neuspokojuje. Občasné vymývání hlavy a žaludku alkoholem také nepřináší trvalé řešení.
Kamarád nabízí návštěvu své známé - čarodějnice. Cože??!!! Dělá si legraci??!!! Já, kovaný ateista, se mám uchýlit s žádostí o pomoc k bytosti, která patří do pohádek?
No, na druhou stranu proč ne? Nebude to poprvé, co půjdu k léčiteli. Budu jí raději říkat léčitelka, zní to uvěřitelněji. Moje situace už stejně horší být nemůže.
Vhled 2.
Ležím na masérském lůžku. Na zádech cítím horké lávové kameny a její doteky. Čarodějnice. Moje původní představa o jejím vzhledu se rozplynula okamžitě, jakmile jsem jí prvně spatřil. V bílém oblečení připomíná spíš zdravotní sestru nebo lékařku. Složité ornamenty náušnic a náhrdelníku s její zdravotnickou uniformou příliš neladí, ale na mne působí důvěryhodně.
Už několik měsíců jsem jejím klientem. Cítím se mnohem lépe. Začínám věřit, že dál žít by mohlo mít nějaký smysl. Při první návštěvě jsem se rozbrečel jak dítě v okamžiku, kdy jsem pocítil, že pro ní nejsem další z řady bezejmenných, kterému je potřeba předepsat medikament.
Naše kontakty, to nejsou jen masáže. Těším se z hovorů nad hrnkem čaje z bylinek. Slýchám od ní příběhy o duších, životě po životě, vhledech do jiných časoprostorových realit. Je to šílené, ale proč by lhala? Netlačí mne do žádné sekty, za povídání nic neplatím. Je jí fuk jestli věřím nebo nevěřím. Vykládá věci tak jak je vidí, cítí a chápe. A mně její výklad nepřipadá scestný. Všechno co říká zní tak přirozeně a povědomě.
Pane Bože, ukaž mi cestu. Co mám číst, studovat? Jak mám žít, abych nebyl jen zoufalcem žijícím ve stresu a stres generujícím. Přeji si žít v míru sám se sebou, s rodinou, Bohem a všemu živému být ku prospěchu.
Vhled 3.
Další z návštěv u čarodějnice. Je trochu rušnější než obvykle. Měla vidění. Spatřila mne oblečeného v bílém plášti s červeným křížem. Pod ním jsem měl drátěnou košili a meč.
Šlo o jednu z inkarnací, ve které jsme se setkali. A důkaz? Nic hmatatelného, samozřejmě. Je sice pravda, že můj pes má stejně krkolomné jméno jako její kocour. Je pravda, že mám pod postelí střelnou zbraň – kuš, podobnou jakou má ona ve skříni. Ženská a kuš!!! Ale kdo by na základě takových náhod uvěřil?
Třeba já … .
Vhled 4.
Přemýšlím až se mi kouří z hlavy. Copak neexistuje nějaká metoda, jak do svých inkarnací nahlédnout sám a nebýt odkázaný na tvrzení někoho jiného? Horečně hledám informace. Holotropní dýchání, hypnóza, regrese … . Ano regrese vypadá nejméně šíleně. Mohl bych sebrat odvahu a terapii vyzkoušet.
Vhled 5. (regrese)
Skrýváme se ve vysoké trávě a z dálky pozorujeme skupinu lidí. Pod jejich sekyrami padá jeden strom za druhým. Nádherný les, domov můj i řady dalších bytostí, se rychle mění v bezútěšnou mýtinu. Otřásá mnou zloba. Proč kácí víc než potřebují k rozdělání ohně a přípravě jídla? Proč jsou tak bezohledně důslední? Zaměřuji pozornost na jednoho z nich, velmi zručného a v kácení výkonného. Proklínám ho. Za každý pokácený strom teď nebo v příštích životech vysadí sto jiných. Bude u toho trpět a já budu svědkem jeho muk. S posledními slovy kletby neudržím nad svými emocemi ani zbytky kontroly. Vykřiknu. Skupinou se sekyrami jsme zpozorováni a vzápětí masakrováni. Já i mí druhové. Jejich smrt je naprosto zbytečná. A mohu za ni já.
Vhled 6. (regrese)
Klid a spokojenost, mír v duši. Nic jiného necítím, když v bohatě zařízené síni, klečím u nohou své paní. Jsem její otrok, ale nepociťuji vůči ní žádnou zášť. Jedná se mnou moudře a spravedlivě. Ač otrok, užívám luxusu domu zdobeného mramorem, drahými kameny a spoustou uměleckých děl. Ač jsem otrokem, naučili mne číst. Mám možnost studovat. Tady a teď. V Egyptě, centru vzdělanosti a kultury.
Paní mne zachránila vytržením ze skupiny otroků, z nichž někteří prahli z neznámých příčin po mém životě. Přeložila mne mezi privilegované otroky, nejbližší služebnictvo rodiny. Jsme ubytovaní jinde než ostatní otroci. Jinde a jinak se stravujeme. S mým povýšením vyrostla hráz mezi mnou a mými nepřáteli. Jejich nevraživost vzrostla. Jejich zášť nemůže být uspokojena.
Dlouhé hodiny trávím s ní a mluvíme spolu o životě, jeho smyslu, Bohu. Domníváme se, že díky vědomostem a moudrosti můžeme být na Bohu nezávislí. Teď, ale hlavně v dalších životech si přejeme být spojení příbuzenským svazkem. Obdivuji svou paní. Je tak moudrá.
Vhled 7. (regrese)
Sedím na zemi v nuzném, zchátralém domku. Zoufalství a žal jsou moji společníci. Udělala to! Matka to nakonec udělala. Udusila ve spánku mé tři hladové, vychrtlé a nemocné sourozence! Nejsem na tom o mnoho lépe, ale pravděpodobnost že přežiju, zvlášť když matka nebude muset živit další krky, se mnohonásobně zvětšila.
Matka je z té hrůzy, kterou spáchala téměř šílená. Musela zabít své tři děti, aby mohlo jedno přežít. To byl logický závěr, který jí donutil spáchat zrůdný čin.
Moje budoucnost je už naplánovaná a jasná. Přežít. Vstoupit do semináře. Pod pláštěm církve je šance na přežití největší. A jestli věřím a chci sloužit Bohu? Stačí chodit na bohoslužby a chovat se stejně jako ostatní. A do hlavy nikdo nikomu nevidí.
A matka? Jak jí vyčítat nevíru v Boha a nalezení řešení skrze víru v něj? Vždyť církev, dávky a daně jí a vrchnosti způsobili náš hladomor. Ona zavinila smrt mých bratří.
Potřebuje Bůh církev? Nebráním se uvěřit v něj. Ale v církev a její hodnostáře …?
Vhled 8. (regrese)
Stojím na břehu říčky u jezu a kochám se pohledem na její mírné břehy, porostlé trávou a lemované vysokými topoly. Tedy kochal bych se, kdyby mne pevně nedržely ruce dvou donedávna kamarádů. Stojí za mnou zachmuřeně, navlečení v drátěných košilích a bílých halenách s výrazným symbolem červeného kříže. Ostatní z dvacetičlenné skupiny se chystají oddělit z mého těla část, sice ne nejobjemnější, zato podstatnou. Ta ostuda, ponížení. Vztek mnou cloumá a přehlušuje hrůzu z vyhlídky na bolest, která nevyhnutelně přijde. Nemám čas vnímat v dálce se vypínající dominantu kraje, hrad. Stavba je symbolem řádu, kterého jsem byl členem, který jsem svým chováním zneuctil a který se rozhodl vyvrhnout mne ze svého středu velice originálním a krutým způsobem. Exekuce musí probíhat právě na tomto místě! Je dostatečně daleko za hradbami, aby moje nečistá krev neposkvrnila sídlo řádu a zároveň dostatečně blízko domku čarodějnice.
To hovory s ní, naplněné láskou a skutečnou vírou v Boha, pomoci druhým a spasení, se staly příčinou mého zavržení. Svěřil jsem se kamarádům, se kterými nás spojovalo mnohé. Jejich reakce byla pro mne nepochopitelná. Co se jim nelíbilo na víře, nepodmíněné robotou a příslušností k církvi? Na soucitu a pomoci bližnímu svému? Na léčbě nemocí bylinami, masážemi nemocných částí těl a slovem útěchy?
Na otázky je pozdě, ruka s nožem se nezadržitelně blíží a za pocitu neskutečných duševních muk, páše na mém těle nenapravitelnou škodu. Rána se sice možná dá přežít, ale copak mohu žít v takové nelásce, zlobě a krutosti? Odpověď je jednoznačná. Vytrhávám se svým strážcům a běžím k jezu. Pár kroků a vrhám se do vody. Chladná spása, smrt, cesta ke světlu. Konec života přichází brzo, s pěnící a vířící vodou ani nebojuji, není proč. Za chvíli už stoupám a na neutěšenou scenérii se dívám z výšky. Ach, tak mluvila pravdu o životě, smrti, duši, světle…
Vhled 9. (regrese)
Ležím tak, abych viděl oknem na město. Všude stoupá dým z požárů hořících domů a vzduchem se šíří zápach. Oheň je poslední ochranou před morem. Nemůže ale zabránit tomu, že z města nezadržitelně prchá život. Zkáza je absolutní.
I moje tělo je poseto boláky a v horečkách čekám na smrt. Sarkasticky se směju. Odmítl jsem já i moje matka možnost obrátit se při hrozící nákaze s prosbou o pomoc na Boha. Pak jsme udělali opravdu všechna opatření tak, jak nám umožňovala naše moudrost a zkušenosti, s využitím nemalých zdrojů rodiny. Patříme k bohatým měšťanům. Část rodiny se věnuje obchodu, zbytek jsou úředníci. Dokonalá diverzifikace rizik. Výsledek precizní kalkulace mé matky, díky níž žijeme v blahobytu. Už si ho ale neužiju. Zbývá mi maximálně několik hodin života. Zdá se, že bez Boha to nepůjde. Moudrost, zkušenosti, logika a majetek k životu nestačí.
Vhled 10.
Mami ne! V lehkém spánku jsem sebou instinktivně škubnul, když nad mojí hlavou proletěla ruka. Procitám. Cože? Kde to jsem? Co se děje? Aha, to se jen manželka ohnala ze spaní po komárovi, který jí pískal u ucha.
Propocený znovu usínám. Matka je mnoho let po smrti a já přesto cítím její přítomnost. Před příští regresí požádám auditorku, aby mi pomohla vyřešit tento problém. Jestli mám na sobě přivtělenou duši své matky, přeji si, aby byla odvedená do světla a našla svůj klid. Dlužím jí to.
Vhled 11. (regrese)
Obzor se ztrácí v mlze, která zahaluje milosrdně linii fronty i lidské utrpení. Vítr fouká do tváře, když z výšky vyhlížím ze svého letadla cíl – postavení nepřítele na kraji velkého lesního masivu. Letět na průzkum v neozbrojeném jednoplošníku z plátna a překližky je šílené, ale i vzrušující. Cíl se blíží a nepřátelští vojáci zpozorovali můj stroj. Spustili palbu z pušek a kulometů. První smršť olova proletěla daleko od letadla. Teď ale střelci vzali v úvahu rychlost stroje a začali střílet před něj. V potazích křídel se objevují první zásahy. Vyhlížím cíl letu, postavení nepřátelského dělostřelectva a nebojím se. Až do chvíle, kdy zásah dostávají i kormidla. Letadlo se stává téměř neovladatelné. Řídící páku vší silou tisknu k pravému tříslu, abych udržel letoun alespoň v kontrolovaném klesání. Odvahu náhle přehlušuje beznaděj a strach. Let nedopadne dobře, nemůže. Destrukce stroje pokračuje. Letadlo klesá vpravo, země se přibližuje neuvěřitelně rychle. Pěšáci pro jistotu pokračují v palbě. Letadlo naráží na zem bleskurychle. Ohromné síly nárazu lámou nejen křídla a trup, ale i mé kosti a klouby. Jeden z úderů inkasuji do pravého spánku. Bolest, krev, tma, konec, smrt.
Vlastně není konec. Najednou místo katastrofy zůstává pode mnou a hledím na trosky a své tělo z výšky. Vnímám duše vojáků, kteří mne sestřelili a komunikuji s nimi. Jsou spokojené. Splnil jsem to, co jsme si domluvili. A to, že zaplatím dluh vůči nim svou smrtí. Smrtí, kterou jsem přijal z jejich rukou. Z rukou těch, kterým jsem kdysi ublížil. Jedním výkřikem, který je zahubil. Přichází úleva. Dluh je splacen, i když cena byla vysoká – smrt v rozpuku mládí.
Vhled 12. (autoregrese)
Včera jsem byl na regresi. Cestou autem do zaměstnání se sice věnuji řízení, přesto mám čas a prostor přemýšlet o tom, co jsem během sezení prožil. Během chvíle se myšlenky vytrácí, mozek zpomaluje. Ve svalech pociťuji mravenčení, naskakují obrazy … .
Letíme vysoko. Já a můj nejlepší druh ve zbrani i v životě. Plujeme ve svých stíhačkách ve výšce, nedostupné pro většinu letadel nepřítele. Naším cílem je nepřátelská námořní základna, kterou máme vyfotografovat. Abychom úkol zvládli, byla na našich strojích demontovaná výzbroj a pancéřování. Lehčí letadla doletí dál, výš a rychleji. Tohle a moment překvapení jsou naše hlavní zbraně, pomohou nám.
Užíváme si klidný let jiskřivou oblohou. Pomalu se blížíme k cíli. Znenadání nás překvapuje dvojice stíhačů nepřítele na hlídce. Překvapení je o to větší, že nejenže dosáhli naší výšky, ale i převýšení. Jejich útok s převahou rychlosti, na kterou přeměnili svou výškovou výhodu, je prudký. Řídký vzduch neumožňuje našim strojům složitější manévrování, bránit se není čím. Klesáme, několik zatáček. Dávka nepřítele probíjí trup. Střely pronikají do kabiny. Bolest, krev, zranění, konec.
Vlastně ne tak docela. Najednou pozoruji místo boje a padající trosky své stíhačky z povzdálí. Nic nebolí, emoce doznívají. Přestože jsem právě zemřel, pociťuji radost. Právě jsem splatil poslední část dluhu svým přátelům, později nepřátelům. První splátkou byla moje smrt v první světové válce, přijatá z jejich rukou. A teď jsem jim prokázal svoji loajalitu tím, že jsem se účastnil boje na jejich straně a neváhal přinést oběť nejvyšší.
Vrch získává normální vědomí. Při vybavování a přehrávání „videozáznamu“ brečím a zývám. Pociťuji úlevu.
Vhled 13. (autoregrese)
Je sobota dopoledne. Slunce silně pálí. A tak se mezi obchody na náměstí přesouvám co nejrychleji. Nakupovat podle seznamu je těžší, než by se mohlo zdát. Ale jinak to nejde. Otci je už mnoho let. Ztěžka a v bolestech se pohybuje o francouzských holích nejvýš po svém bytě a zahrádce. Nákupy a pochůzky jsou to nejmenší, co pro něj mohu udělat.
Hlavou mi bleskla myšlenka – proč? Jaký má všechno smysl? Otec celý život zasvětil sadařství a ovocnářství. Sice měl jako mladík jiné plány, ale jeho dědeček (přírodní člověk, naučil mluvit i kavku) doporučil jeho otci změnu plánu a tak to dopadlo. Za svou kariéru vysázel tisíce stromů. Cenou za práci v mrazech, horku, vlhku je artróza a kruté bolesti kolen. Jsem jejich svědkem. Musím otci posluhovat a mimochodem, sám mám s klouby problémy. Náhoda?
Blesk. V mé mysli běží další video. Obrazy. Spojení. Kácení – prokletí – utrpení a svědek utrpení. To jsme přeci můj otec (ten co kácel a byl mnou proklet) a já (ten který proklel a je svědkem utrpení). Po tvářích mi stékají slzy, zývám, cítím úlevu.
Vhled 14. (automatická kresba)
Je neděle ráno a přede mnou znovu leží čtvrtka a pastelky. Už dva dny s několika dalšími nadšenci pod vedením lektorky meditujeme a kreslíme. Přestože by se mohlo zdát, že tři dny kreslení bez přestávek je únavné a nudné, cítím se svěží a odpočatý. V hlavě se začínají objevovat obrazy. Ruka s pastelkou se míhá rychle a lehce nad papírem. Jde to tak snadno, skoro samo. Když si vzpomenu na první obrázky, které jsem s obtížemi namaloval před půl rokem, jde o příjemnou změnu. Z obrázku začínají vystupovat tvary. Ještě chvilku a … . Po několika sezeních, kdy jsem produkoval skici plné napětí a bloků, na mne z bílé plochy vykukuje harmonická bytost , vyvedená v několika odstínech zelené.
Závěr.
Prozřel jsem. Bezpečně vím, že jsem sám strůjcem svého osudu. Náhoda, smůla, ústrky druhých jsou jen důsledek mých činů, způsob placení karmického dluhu, který jsem já sám svými skutky vytvořil.
Chápu a přijímám plnou zodpovědnost za své skutky a svůj život!!!
Hlubinná regresní terapie, regrese minulé životy