Strach a nervozita
Lukáš 28 let přišel s tím, že by se chtěl zbavit strachu z jednání s lidmi a s úřady. Říká: „Moc přátel nemám, zaměřím se na jednoho, když zjistím, že mě zklamal, tak mě to vezme. Dokáži být nerozhodný, dost často trpím pocitem viny. Dost věcí se mi nepovede, to mě odradí se do těch věcí pouštět. Možná nedokážu říct co chci, vyzní to pak jinak. Nemůžu se zbavit trémy, mám pocit nervozity v žaludku, který přechází do úzkosti. I když to nechci, nebo se něco povede, přijde to samo.
„Vidím noční mořskou vlnící se hladinu, je tak asi rok 1674 po chvíli vidím vzpouzející se vlny, šedivou oblohu, vše se mnou točí, když se dívám na ty vlny, hm, vše se začíná zvedat a propadat, jsem na lodi, jsem v bouři a loď se kymácí, cítím, jak se vše houpe, i můj žaludek. Loď je tmavá, stará, nasáklá vodou, vše je oslizlý a vše se houpe, nemůžu se ničeho zachytit a jsem střídavě na kolenou, na nohou, na obzoru vidím tmavý mračna, strašně černý. Nikdo tam není. Vidím kormidlo, jak se otáčí ze strany na stranu, vše se houpe, přibližuju se ke kormidlu, snažím se ho chytit a nejde to, otáčím se, vidím vlnu, tak velkou, že přikrývá obzor přede mnou, jde proti lodi, narůstá, blíží se, najednou vidím obrovskou hradbu, vnímám zpěněnou špičku. Rychle se toho kormidla chytám, smýká se ze strany na stranu, vnímám tu černou oblohu, fakt černou, tak černý tmavý mraky jsem ještě niky neviděl. Skláním hlavu, cejtím strach. Vlna doráží k lodi, převrací loď i se mnou, pouštím se, cítím mrazení v nohou a pak klesám ke dnu v temnou vodou, kolem mě je tma, nevím jestli ještě žiju, nebo jsem mrtvej, jen tma a za chvíli vidím občas nad sebou i světlo, jak když dopadá slunce na hladinu, vnímám vlnobití, jako bych se koukal z hloubky, vnímám že žiju, ale nedýchám. Pak vidím kus dřeva, stěžně, pak písečnou pláž, palmy a cítím vůni, sedím tam a vnímám vlny, je to tak uklidňující. Vše se ozářilo, ozařuje temnou džungli, rostliny, odstíny, zvedám se, jdu. Bolí mě celé tělo, sklápím hlavu a jdu dál, občas tam jsou skalnaté výstupky, dotýkám se skály, je vlhká, studená a vlhká. Jdu dál, hloubš do džungle. Procházím se tam, zkoumám to tam, lezu po skále, rozhlížím se a hledám prostor kde bych něco viděl do dáli, cítím víc a víc ty bolavý záda, a najednou mi podklouzává noha na skále, padám na hranu kamene, prochází mnou obrovská bolest. Spad jsem nechtěně a cítím strašnou tíhu na prsou jak když na mě leží něco těžkýho, cítím to i na páteři, jako by mě tam něco tlačilo, tlak začíná bejt intenzivnější víc než ta tíha. Něco jako by tlačilo, ale připadá mi to, jako bych si poranil páteř a nemůžu se hnout. Praštil jsem se i do hlavy. Nemůžu se nadechnout, panika, nemůžu se nadechnut, chci se sebou házet, ale nejde to, nadzvedávám hlavu, vší silou praštím hlavou o zem, konečně se můžu nadechnout, dýchám, dýchám. Pomalu se začnu zklidňovat. Pocit uvolnění. Bolest zad mě začíná pohlcovat. Snažím se hýbat, dokážu hýbat hlavou, ze strany na stranu, ale nemůžu se postavit. Omdlívám, když se pak probírám, cítím, že už tam ležím dlouho, je podvečer, já stále nemůžu zvednout, vše začíná bejt temný s přibývající nocí. Je mi zima, mám strach, ale bolest na páteři to přehlušuje všechno. Přežiji do zítra? Vstanu ještě? Jsem tu sám. Pak asi omdlívám znovu, probírá mě tlak v čele, mám hlad a žízeň, jsem unaven, strašně, mám slabé ruce a nohy, opět vnímám tu bolest zad, je už nejspíš brzy ráno. Připadá mi, že tíha na čele je horečka a bolest přehlušila vše. Už na nic nemyslím, cítím slabost v nohou, únavu a najednou jako bych měl lehký nohy a přestal vnímat. Začíná být horko, potím se, špatně se mi dýchá. Přemýšlení bolí. Pak najednou strašná lehkost, teplo v rukou, vše polevuje, bolest mizí. Uvažuju kdo jsem, nemůžu si vzpomenout co se stalo před tím, nevím jak se jmenuju, asi jsem utrpěl ztrátu paměti, nepamatuju si svůj život. Opět tíha na čele, začínám vnímat svoje tělo, ne fyzicky, ale jako bych byl u těla, díval se z něho, uvnitř z vnějšku, jako bych koukal na tělo, ale necejtil ho. Je to chvilkový a zase ta lehkost, i v nohách, i v rukách. Je to zajímavý, ale cítím se po psychický stránce strašně dobře, jako bych neměl starosti, jen to přehlušuje bolest páteře, hlava, začíná se mi ztrácet čas, je ještě světlo, jako by mi začínalo bejt vše jedno. Chvílema mi to připadá, že vnímám jen očima svoje tělo, pak se zase vracím jako do něj. K zemi jako by mě poutala jen ta fyzická bolest, jinak nic, jako bych se začínal vznášet. Přestávám vnímat tělo, stoupám, procházím světlem, cítím lehkost v hlavě. Mizí mi to před očima a ostrov se mi vzdaluje. Najednou mám dobrou náladu, směju se, strašně osvobozující pocit a cítím se lehce. Spirála, kmitá to, jasněji a jasněji, strašně lehce, přestává bolet hlava, vše se začíná zrychlovat, já se v tom točím a v dálce vidím světlo, jako by konec tý spirály. Jasnější a jasnější, oslňuje. Dostal jsem se do toho světla, cítím jen lehkost, jako bych se točil a točil. Jen se točím a jediný co mi dochází, že světlo přechází do kmitání a vše kolem jenom kmitá. Začínám se soustřeďovat na světlo, pocity obav ustupujou, jako by mi něco říkalo, že není čeho se bát. Tam mi to připadá jako že jsme věčnost.“
Po tomto prvním sezení říká: „Jsem jak vyprázdněnej, nemám slov. Velmi zajímavý.
Další sezení:
„Vidím vojenské stany, velký tábor, koně, povozy, složené halapartny, muškety a v dálce hory. Tábor se probouzí, vojáci si připravují zbraně, leští helmy, brnění. Jsou tam muži na koních, asi velitelé, začínám mít strach, začíná mě přepadat nervozita. Je mi na zvracení, zrychleně dýchám, nedokážu pozřít ani sousto jídla. Začínáme se šikovat. Beru si svou zbraň. Velitelé nás šikují do šiků, pomalu vyrážíme, před námi bubeník, v dáli pištci, hrají na píšťaly, na nebi jsou šedé mraky, na obzoru slunce, ale je chladno. Všude šum hovoru, bouchání, za taktů bubeníků kráčíme. Mám stále větší strach, protože v dálce vidím plný obzor vojáků, postupujou proti nám, první výstřely z děl, dělové koule sviští kolem hlav, vydávají pisklavý zvuk, je cítit zápach střelného prachu. Občas se porozhlédnu po spolubojovnících. Proti nám útočí jezdci, přední šiky mušketýrů se připravují k palbě. Jeden po druhém začínají střílet, víc zrychleně dýchám, mám slabé nohy, pocit že neudržím píku, dělostřelecká koule rozbíjí naší formaci, přede mnou padá voják, dýchám zrychleně, přeju si, aby to bylo za mnou. Proti nám se řítí jezdci, všude je spoustu zmatku. Už neběžím, jen kráčím, ohlížím se kolem sebe, proti mně se vyřítil pěšák se šavlí a útočí na mě. Píkou odvracím jeho úder. Padá na zem. Probodávám mu krk skrz, vytahuji píku, čepel je celá červená, dívám se jak skapává krev, stojím tam a zmocňuje se mě strach, nehnutě stojím. Dívám se na čepel, jsem tím hypnotizován, zmocňuje se mi větší a větší strach. Špatně se mi dýchá. Nevnímám okolí, jako by pro mě přestal boj existovat. Jsem soustředěnej na tu krev, cítím velký strach, stojím tam jak přimraženej. Ještě jsem nikoho nezabil, jsem poprvé v bitvě. Byl jsem z vesnice, teď vzpomínám, jaké to tam bylo. Ve svahu vidím pár postavených domků, pasoucí se ovce na stráni. Sedím před chalupou. Jsem sám, vyřezávám figurku. Všude okolo spoustu figurek, jsem řezbář. Přichází vojáci, berou si dobytek, jídlo, znásilňují ženy, všude spoustu křiku, vidím hořící domy, tam už se začíná se objevovat strach. Sbírám se a utíkám do lesa, utíkám, mám strach aby mě nedopadli. Jdu města, na trhu vyprávím, jak byla přepadená vesnice. Všichni jsou zděšeni. Po několika dnech přijíždí jezdci, je třeba naverbovat muže do armády, nikdo nechce, jsou sbíráni násilím. Nebráním se, jdu s nimi. Jsme odváženi do tábora. Ze vzpomínek mě probírá najednou záblesk šavle, cítím ostrou bolest v krku a padám na záda, vnímám jak se mi chrlí krev z krku, nemůžu se nadechnout. Strach mě úplně pohltil, vše se stává čím dál víc rozmazanější, náhle je vše bílé. Nevím co se se mnou děje. Strach ustupuje, je menší, vidím už jen tu bílou mlhu, pak se to prozařuje, a jako bych cítil teplo a uvolnění, až se mi zmocňuje euforie.“
Regrese - regresní terapie